.jpg?s3=1)
Podzemní království Tyx, Masadrijská věž
Masadrijskou věž nechránily žádné vysoké hradby ani impozantní zdivo. Vstup do věže byl možný pouze pomocí portálu u vysoké stavby, která stála hluboko v podzemním království a kam měl přístup jen samotný vládce Reita. Portál vypadal celkem neškodně, skoro jakoby je vítal, a neviditelné proudy moci, protékající Zaraxovým tělem, když do něj vstoupil, zažehávali iluzi bezpečí. Byl tady vůbec poprvé. Poprvé ho sem Reita osobně vzal, i když o tomhle místě věděl snad všechno. Bylo to místo, kde měl poprvé vyzkoušet svou sílu a všechno to, co jej Reita doposud naučil.
„Postupuj opatrně a drž se za mnou. I když tohle místo vypadá celkem neškodně, je to skrytý labyrint, který tě může lehce stáhnout do hlubin zapomnění. A pokud by se tak stalo, nečekej, že tě zachráním," uslyšel Zarax temný hlas svého pána.
„Můj pane, je mi ctí, že jste mi svěřil tak důležitý úkol a věříte mi, ale není to moc brzo? Co když nejsem připraven?" zeptal se Zarax.
„Chceš mi říct, že nevím, co dělám?" zavrčel Reita, otočil se a sevřel Zaraxovi hrdlo pevným stiskem.
„Ne, pane, to bych si nikdy nedovolil, jen..." zachraptěl Zarax a snažil se vykroutit z tvrdého sevření.
„Tak mlč a řiď se mými rozkazy."
S tímhle Zaraxe pustil, obrátil se a vydal se dopředu, ke dveřím, za kterými začínala krátká chodba vedoucí na místo, které Zarax nejprve považoval za volné prostranství. Rozptýlené zelené světlo pronikalo vnitřkem věže a jakoby přicházelo ze všech stran najednou, i když tu nebylo ani jediné okno nebo vikýř. Zarax vstoupil za Reitou a podíval se ke stropu, který se ztrácel v průsvitné smaragdové mlze. Zahlédl troje dveře z tmavého dřeva, jedny nalevo, druhé napravo a třetí přímo před nimi. Jejich kliky se ve světle stříbřitě leskly. Zarax si dveře prohlížel a nemohl se přitom zbavit pocitu, že je někdo pozoruje, i když nemohl přesně určit odkud.
„Uklidni se Zaraxi. Dokud budeš dělat to, co ti říkám, nic se ti nestane," uslyšel jakoby vzdáleně Reitův hlas.
„A pohni sebou," dodal netrpělivě.
Zarax si všiml, že Reita už stojí u dveří nalevo a čeká jen na něj. Pospíšil si proto a vstoupil do dveří.
Za nimi nebylo nic, jen naprostá temnota a takové prázdno, až měl dojem, že po něm sáhlo a vtáhlo ho do svého objetí. Na obličeji ucítil chladný vítr a měl pocit, jakoby padal.
Vzápětí se kolem něj ale převalily vlny žáru a on musel přivřít oči před náhlým oslepujícím karmínovým světlem. Bez přemýšlení zvedl ruku, jakoby odháněl otravnou mouchu a bzučení v jeho hlavě ihned utichlo. Ovšem měl pocit, jakoby měl v hrudníku klubko hadů, kteří se mu pevně stahovali kolem srdce. Když se konečně pořádně rozhlédl, všiml si, že hluboko do podlahy, stěn i stropu byly vyryté runy a spletité symboly. Kanálky spojujícími mystické vzorce proudila čerstvá krev. Vzduch v místnosti vibroval nezemskou mocí. Cítil krev a zápach roztrhaných těl, které se tady vzaly bůhví odkud. Vysoko na jedné stěně plály magické ohně, které na stěnách vytvářely nestvůrné stíny. Zarax byl uchvácen celou scenérií, i přesto, že v hloubi duše cítil podvědomý strach. Naproti němu, na malém podstavci ležela velká mísa, která byla naplněná až po okraj nějakou černou hustou tekutinou.
„To je voda z řeky mrtvých. Jen díky ní se dá znovu oživit ztracená duše."
„Jak už jsem ti jednou vysvětloval. Musíš se soustředit a dávat si pozor. A teď přistup, učiníme nezbytné přípravy. Svlékni se a poklekni na stupínek před mísu," navigoval Reita Zaraxe a sledoval, jak si vysvléká šaty.
Doufal, že Zarax neudělá nějakou blbost, protože by těžko sháněl někoho tak oddaného s dokonalým tělem a naprosto povolného.
Stočil svůj pohled do mísy, aby uklidnil své myšlenky, které se ubírali úplně jiným směrem, z roucha vytáhl menší misku a nabral do ní trochu vody.
Pak přistoupil k Zaraxovi ostrým nehtem mu rozřízl zápěstí a nechal jeho krev kapat do misky, kde se mísila s temnou vodou.
Když byla miska dostatečně naplněná, obešel Zaraxe a dvěma prsty, které máčel, ve vodě kreslil na jeho záda, ramena a hruď podivné symboly. Zarax při každém doteku cítil mrazivý chlad, který prostupoval celým jeho tělem, ale věděl, že nesmí ustoupit. A ani nechtěl.
Když Reita dokončil svou práci, stoupl si vedle Zaraxe a podíval se na něj.
„Až proneseš zaříkadlo, musíš myslet na podobu toho, koho chceš vyvolat, jeho jméno a místo, kde se má objevit. Dávej si pozor, protože jakmile pomyslíš, byť jen na okamžik na něco jiného změníš úplně vše. Tohle je důležité, tak to nezkaž," uděloval mu poslední pokyny.
„Tvá mysl musí být úplně čistá. Nenech se ničím rozptýlit," dodal a ustoupil bokem.
Vyvolávání začalo.
Okolní vzduch zhoustl, voda v míse začala bublat a přelévat se přes její okraj. Znaky na Zaraxově kůži začali slabě zářit.
Zaraxovi v mysli sama od sebe vyvstala slova uctívání, protože napřed musel vzdát hold králi Duší.
„Pokloním se ti na koberci z kostí," pomyslel si a cítil, jak mu srdce sevřela chladná ruka. „Vykoupu tě v krvi národů a naplním vzduch hudbou vražděných nevinných. Vyloudím žalozpěv ze zemského povrchu a přenesu tě k nesčetným hvězdám. Budu tě uctívat jako jediného krále. Jsi vládcem temnoty a já ti vzdávám hold."
Když v duchu vyslovil tahle slova, uviděl obraz vysokého muže, který měl na čele kruh z lesklé mosazi, z ramen mu splýval jasně červený a leskle černý plášť, který pulzoval, jakoby si žil vlastním životem. Přes něj měl přehoz z lesklých orgánů spletených dohromady tmavými žilami a silnými tepnami. Na prsou se mu třpytila čerstvá krev a ostře kontrastovala s mléčně bílou kůží. Věděl, že tohle je král Duší. Viděl jeho rudé oči a ostré zuby, které odhalil v úsměvu, když zaslechl Zaraxovo volání.
„Budiž. Propustím duši, kterou chceš, ale cena za ni bude vysoká," zazněl mu v hlavě dutý hlas, který otřásl celým jeho tělem.
„Znám cenu, kterou musím zaplatit a souhlasím s ní," vyslal v duchu Zarax odpověď.
„Výborně. Duše, kterou žádáš je tedy tvá," zachechtal se král Duší a rozplynul se.
Zarax se napjal, představil si starou podobu skřeta Hanyho, stejně jako tu novou, kterou mu měl podle Reity dát, aby zmátl nepřítele.
Jenže...
V momentě, kdy se snažil vytáhnout duši a přetvořit ji, se jeho vzpomínka náhle změnila. Bylo to rychlé, hodně rychlé, že ani Zarax sám nedokázal určit na, co to vlastně pomyslel, ale věděl, že udělal chybu.
A podle Reitova vzteklého zavrčení za svými zády poznal, že udělal skutečně velkou chybu.
Zarax se ohlédl, aby se podíval na svého pána, ale v ten moment se válel po zemi, když ho Reita udeřil do obličeje tak silně, až se mu zatmělo před očima.
„Ty jeden budižkničemu! Na co si to myslel?! Neříkal jsem ti, že si máš dávat pozor?!" křičel Reita a pohled na něj byl vskutku děsivý.
„Já se omlouvám, můj pane," zaskřehotal Zarax, ale vzápětí zaúpěl bolestí, když ho Reita vytáhl za vlasy a pak s ním mrštil na protější stěnu.
Ozvalo se zapraskání kostí a Zarax se začal dusit vlastní krví.
„Můj pane..." snažil se ze sebe dostat omluvu, ale Reita ho neposlouchal.
Místo toho vytáhl z roucha bič, který měl spoustu kožených řemínků zakončených ostrými háky a se zběsilým řevem začal Zaraxe švihat po celém těle.
Jedna rána za druhou padala na Zaraxovo nahé tělo a háky mu sdíraly kůži a vytrhávaly kousky masa.
Zarax se snažil potlačit výkřiky bolesti, ale čím víc se mu bič zařezával do masa, tím víc to bylo obtížnější. Pak už jen slyšel, jak někdo křičí a nedokázal poznat, jestli je to on sám, nebo se mu to jen zdá.
Trvalo to několik dlouhých minut, než se Reita uklidnil a vybil si svůj prvotní vztek. Prudce oddechoval, ruka se mu lehce třásla a celé roucho měl pokryté kapkami krve a kousky masa.
Chvilku se se znechucením díval na zkrvavené tělo pod sebou, ze kterého se dalo jen těžko poznat, kdo to původně byl, a pak do něj kopl špičkou boty, aby ho převrátil na záda. Podle nepatrného zvedání hrudi poznal, že Zarax ještě žije, ale to mu nebránilo v tom, aby mu jednou nohou stoupl na prsa a naklonil se k němu.
„Tohle byla tvá největší chyba, kterou si mohl kdy udělat. Ale odpouštím ti, protože od takového odpadu jako jsi ty, bych nemohl čekat, že odvede dobrou práci," zavrčel.
Zarax pohnul rty, jakoby chtěl něco říct, ale z hrdla se mu vydral jen podivný skřek.
„Svou chybu můžeš napravit jen tím, že si kurva, vzpomeneš, cos to vlastně stvořil a kam si to poslal. Do té doby mi nechoď na oči," řekl znechuceně
Reita, a ještě než odešel, nakopl Zaraxe do žeber, až mu zlomil i ty zbývající žebra, které mu ještě drželi pohromadě.
„Dostaň se odsud, jak chceš. Jestli chcípneš tady nebo po cestě ven, je mi to fuk," dodal Reita, než vyšel ze dveří a vydal se pryč z věže.
Mezitím poblíž hranic Dračí říše se najednou zatetelil vzduch a vytvořil malý vír. Když se rozptýlil, na zemi leželo nahé tělo mladého muže se stříbrno-šedými krátkými vlasy a špičatýma ušima. Ležel nehybně, ale podle pravidelného zvedání hrudi bylo poznat, že žije. Jako první ho našla královská hlídka, která tudy pravidelně obcházela, ihned muže svázali, protože ho považovali za špeha a odtáhli do královského vězení...
Východní království Mystara, Saridův palác
Sarid se posadil a odhodil bokem hedvábné přikrývky, které halily jeho nahé tělo. Vzduch v jeho komnatě byl chladný a voněl kadidlem. Celému pokoji pak vévodila nízká a široká postel, která přesně vyhovovala jeho požadavkům. Celou ji pak obklopovaly závěsy zadržující tělesné teplo.
Spokojeně mlaskl, když zjistil, že momentální objekt jeho touhy už není v posteli, ale pravděpodobně dělá svou práci. Neměl rád, když se ráno probudil a první na co se musel, dívat byl někdo, kdo si myslel, že když s ním zůstane až do rána, dostane se mu nějakého speciálního zacházení. S lehkým úsměvem slezl z postele, a když se jeho nohy dotkly chladného povrchu studených dlaždic, setřásl ze sebe i zbytek ospalosti. Bez přemýšlení došel ke stolku a ze stříbrného podnosu sebral číši s vínem a pořádně se napil. Poté lusknutím prstů nechal přivolat služebnictvo, které se postaralo o jeho koupel stejně jako o oděv. Zatím měl poměrně dobrou náladu, což dokazovalo i to, že dnešní ráno přežili všichni sloužící. Zrovna včera jeho dva sloužící takové štěstí neměli. Jeden skončil s vytrženým srdcem, když neodhadl teplotu vody a Sarid se lehce opařil, když vešel do koupele, druhý skončil s useknutou hlavou, protože špatně zašněroval pánovi halenu. Sarid neměl rád, když nešlo všechno podle jeho plánu a všichni to věděli. K večeru pak usekl ještě ruce jedné ze služek, která špatně uklidila jeho koupelnu od krve, a protože věděl, že bez rukou už mu nebude, nic platná hodil ji o chvilku později svým divokým psům.
Naštěstí měl dost služebnictva, takže si s nějakými ztrátami nedělal žádnou hlavu. Ostatně nepotřeboval kolem sebe někoho, kdo nebyl schopen odvést pořádně svou práci.
Když procházel chodbou do trůního sálu, všichni se mu klaněli a ustupovali mu z cesty. Nikdo se mu nesměl podívat zpříma do očí, pokud to nedovolil. Byli tu tací, kteří to udělali a vzápětí o své oči přišli.
O kus dál na zadním nádvoří stál u studny mladý muž s vodou, která byla tak ledová, až lapal po dechu a si drhl hruď a paže. Přesto to ale nestačilo na to, aby se zbavil pocitu svíjejících se červů, provrtávajících mu kůži, který měl pokaždé, když se ho Sarid dotkl. Jen stěží odolával nutkání zvracet, které ho dráždilo v hrdle a lechtalo na jazyku. Nakonec to nevydržel, a tak si celý obličej ponořil do ledové vody. Řezavý chlad, i když jen na chvíli, zapudil neodbytné vzpomínky na Saridovo tělo, které si ho hrubě bralo. Když se znovu vynořil, byl sice pořád neklidný, ale aspoň byl zase sám sebou. Nebyla to sice jeho první noc se Saridem, trvalo to už několik měsíců, ale pokaždé, když opustil, jeho lože musel ze sebe smýt ten jeho pach. První dny byly nejhorší. Věděl, že to Sarid dělá jen proto, aby ho ponížil, ukázal mu svou nadřazenost a to že ho má v hrsti, přesto mu nechtěl ukázat svou slabost a potěšení z toho, že vyhrál, takže se k němu zase vždy vracel a nabízel mu své tělo, kdykoliv si ho Sarid vyžádal.
Když Sarid usedl na svůj trůn, okamžitě k němu přistoupil starší démon a poslušně si klekl.
„Můj pane, všechno jde přesně podle vašeho plánu. Všechno je připravené a vše proběhlo bez problémů. Nikdo přesně neví, co se vlastně děje."
„Velmi dobře. Moc rád slyším dobré zprávy, takže doufej, že to tak bude i nadále. Doufám, že víš, co tě čeká, pokud zklameš," řekl hlubokým hlasem Sarid, až démonovy přeběhl mráz po zádech.
Jistě, že věděl.
Až moc dobře.
Těla těch co neuspěli nebo spíš už jejich zbytky, zdobily hlavní bránu jako nějaká podivně zvrácená výzdoba.
Sarid si liboval v zabíjení, dokonce se šuškalo o tom, že se koupe v krvi mladých démonů, aby získal sílu, ale nahlas o tom nikdo nemluvil.
„Můj pane, jaké jsou vaše další rozkazy?"
„Zatím vyčkejte. Jen co zlomím tu ledovou hračku, tak dovedu svůj plán k dokonalosti a konečně získám to, po čem toužím," zasmál se škodolibě Sarid a mávnutím ruky démona propustil.
xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo
Dodatek autora: Máme tu další kapitolku, ve které se konečně objeví mé velectěné JÁ (vím, jak jste všichni na můj příchod čekali, takže chci vidět pořádné ovace a uctívání =))) ). Reita se nám trochu rozzuřil a ukázal svou pravou tvář. Co bude příště? Dozvíme se koho to vlastně Zarax "vytvořil" a Satris učiní, nečekaně překvapivý krok což bude mít za následek velmi zajímavé "spojenectví".