Touha po moci - Kapitola 4

Temné lesy Galop

Satris, sedící na velkém, černém válečném koni, cválal k místu určení, kam ho zavolali v naléhavé záležitosti. Z očí mu šlehala mrazivá nenávist, i když ještě ani pořádně netušil, co ho tam čeká.
Když dojel na místo setkání, na nevelkou planinu, kde se to hemžilo nejen jeho vojáky, ale také mrtvými, kteří pokrývali celou pláň jako nějaký pokrčený koberec. Satris zavrčel a odehnal pár much, které jediné z téhle hostiny měly potěšení. Teda ještě kromě krkavců, kteří na tělech hodovali jako nějací králové. Satris nějak vytušil, že tenhle ojedinělý útok je jen začátek. Že přijde něco mnohem horšího. Cosi se skrývalo a číhalo v tichu. Cítil to už od té doby, co jeho syn zemřel. Podle  toho, co jeho mágové zjistili, totiž za jeho smrt mohl něčí zásah. A Satris tušil, kdo by to mohl být.
Ale nespěchal. Ještě čekal. Věděl, že jeho čas nadejde a i přes to všechno, co se stalo, nesmí nic uspěchat, protože by se mu to mohlo vymstít.
„Můj pane," ozvalo se vedle něj.
„Co se to tu děje? Chci vysvětlení," otočil se Satris na čtyři muže, nejlepší vojáky z jeho jednotky, kteří na tenhle masakr přišli, když se vraceli z mise, kterou jim Satris před několika týdny zadal.
„Nic moc, podle toho, jak to tu vypadá," zašklebil se velitel, vysoký mohutný muž s krátkými prošedivělými vlasy a drsnou tváří.
„Zřejmě to byl náhlý útok, ale proč byli všichni takhle na jednom místě, to netuším. Někdo je sem musel vylákat, vzhledem k tomu, že nedostali od nikoho žádný rozkaz," poračoval dál.
„Byli to vojáci jedné z tvých jednotek, pokud vím, byli to určitě dobří muži," řekl celkem lhostejně Satris. Netrápila ho ani tak ztráta jeho poddaných, jako spíš to, jak mohl někdo tak snadno zničit skoro celou jednotku, která čítala okolo 70 mužů.
„Dobří v umírání," procedil mezi zuby velitel.
Satris pozvedl jedno obočí na znamení otázky, vzhledem ke krutosti jeho slov. Čekal, že aspoň velitel projeví nějakou lítost nad smrtí svých vojáků.
„Nic lepšího si nezasloužili, když nejsou schopní rozeznat nebezpečí, které na ně číhalo," odvětil velitel a zamračil se, „kdyby někdo z nich přežil, sám ho zabiju, jako výstrahu pro ty, kteří by chtěli udělat něco podobného."
Satris se lehce pousmál. Kdyby byli všichni vojáci jako on, měl by válku dávno vyhranou.„Jen bych rád věděl, co bude teď," zamumlal velitel.
„Nic. Počkáme. Tenhle bordel ať někdo uklidí, vy si jděte odpočinout a pak za mnou přijďte. Mám pro vás nový úkol," řekl Satris a ostatním vojákům vyštěkl potřebné rozkazy, než vysedl na koně a vrátil se zpátky do svého paláce.
Nechal si zavolat představeného arcimágů a čekání si zkrátil pohárem dobrého vína.
„Můj pane," ozvalo se nečekaně za jeho zády, až sebou lehce škubl.
Nenáviděl ty jejich neohlášené nečekané příchody.
„Už nejednou jsem ti říkal, abys vcházel dveřmi a neplížil se mi za zády," zavrčel rozladěně.
„Omlouvám se, můj pane. Je to můj zvyk."
„Chci vědět, jestli už jsi něco zjistil. Včetně toho, co se stalo na té zatracené pláni."
„Ještě nevím jistě, ale řekl bych, že za tím stojí jeden z těch dvou-" začal arcimág, ale vzápětí vyhekl, když ho Satris silně udeřil do tváře hřbetem ruky, až mu velkým pečetním prstenem, rozřízl kůži.
„Tohle už vím taky, ty hlupáku! Jedině ten prašivý Sarid a smrdutý Reita by byl něčeho takového schopný! Ale to mi nestačí, JÁ chci vědět, co se přesně stalo! Už mi nestačí jen vaše doměnky! Na co vás mám, když nejste schopní mi dát žádnou přímou odpověď?!" zuřil Satris.
Měl už dost těch nejasných odpovědí a hádanek.
„Můj pane, omlouvám se za naši neschopnost, ale děláme vše, co je v našich silách. Reita i Sarid jsou velmi mocní nepřátelé, takže musíme být hodně opatrní, co se týče získávání informací. Ale možná by vás potěšila jiná informace, kterou se mi podařilo zjistit..." řekl arcimág a tajuplně se usmál.
Satris se na něj ještě chvilku hněvivě díval, ale pohled v arcimágových očích v něm vzbudil zvědavost.
„Povídej. A ať to stojí za to," odpověděl.
„Můj pane. Jedná se o narození vašeho syna, prince válek. Možná je ještě i jiný způsob než jaký jsme doposud zkoušeli," odmlčel se arcimág, aby dodal váhu svým slovům.
„Pokračuj."
„Našel jsem to ve starých svitcích a jedná se o velmi černou magii a výsledek není zaručen, ale mohlo by se to podařit."
Satris se znovu zamračil.
„Nemám náladu na žertování a hádanky. Neprovokuj mě."
„To bych si nedovolil, můj pane. Zjistil jsem, že smísením vaší krve s krví jistého druhu démona a s pomocí velmi složitého rituálu, lze vytvořit dokonalého tvora, který bude sloužit tomu, kdo jej stvoří," odpověděl pokorně arcimág.
„Co je to za druh démona a za rituál? A proč jsi to nezjistil dřív?"
„Jak už jsem řekl, můj pane. Je to zakázaná technika. Na rituál je potřeba jistých ingrediencí, včetně síly několika vysoce postavených mágů, kteří při rituálu můžou přijít o život nebo hůř, mohou se z nich stát temní tvorové bez duše, kteří pak budou bloudit po světě. A ten druh démona je... Démon s čistou krví a mocnou silou. Ledový démon."
Satris zaskřípal zuby.
Bylo mu jedno, co je potřeba k rituálu nebo co se stane s těmi, kdo by k němu byli zapotřebí, ale krev ledového démona?! Všichni přece byli mrtví. Teda až na jednoho, který se teď pelešil s tím ohnivým spratkem, který ho určitě dobrovolně vydá, když si tam Satris nakráčí. Útok předem zamítl, protože by to vzbudilo velkou pozornost a únos byl taky zcela nemožný.
„Děláš si ze mě blázny?! Kde asi seženu ledového démona?! Myslíš, že mi ho Agares jen tak vydá?! Že mi ho přinese na stříbrném podnose?!" vyštěkl své myšlenky nahlas a měl chuť arcimágovi zakroutit krkem.
„To bych si nikdy nedovolil, můj pane. Mám věrohodné informace, že Nikki nebyl jediný ledový démon, který přežil ten Saridův masakr."
V Satrisových očích se po téhle informaci objevilo překvapení a na okamžik se mu zastavil dech. Tohle byla velmi šokující informace a věděl, že by s ní arcimág za ním nepřišel, pokud by ji neměl skutečně ověřenou.
„Kdy jsi to zjistil? Kdo to je? A hlavně, kde je?" spustil Satris palbu otázek.
„Ověřenou informaci jsem obdržel zatímco jste byl pryč. A ten démon je starší bratr Nikkiho, o kterém ani on neví. Nebo přesněji řečeno, myslí si, že je mrtvý. Problém je ale jeho současný pobyt," odpověděl arcimág a zachmuřil se.
„Jistě. Ono by nic nešlo bez toho, aby v tom nebyl nějaký háček, že?" řekl sarkasticky Satris.
„V tomhle případě je to pěkně velký problémový háček. Ten ledový démon je v Saridově zajetí."
„Tak tohle je... Skutečně nečekané..." vydechl překvapeně Satris.
Rozhodně nečekal, že ledový démon bude u toho, který je vyvraždil a nejradši by vymazal celou jejich historii. O co tady kruci šlo? Co Sarid plánuje? A souvisí to nějak s tím masakrem na pláních?
Jedna otázka stíhala druhou, ale aspoň byli o kousek dál.
S tímhle se dalo něco dělat, i když Satris uvažoval jestli by nebylo přece jen jednodušší získat Nikkiho od Agarese než jeho bratra od Sarida.
Ale zase na druhou stranu, Sarid určitě nebude počítat s tím, že by Satris udělal něco takového, jako byl únos toho ledového démona, o kterém nikdo nevěděl, jemu pod nosem.
Rozhodl se ale, že ještě vyčká.
Vyčká na správný okamžik.
„Dobrá. Zatím o tom nikomu neříkej. Nikomu. Je to jasné? A teď jdi. Mám ještě nějaké vyřizování," řekl Satris a propustil arcimága, který okamžitě zmizel.
Teď se musel setkat s velitelem a možná mu zadá i jiný úkol, než měl původně v plánu...

Dračí říše, Minorovy komnaty

Bylo to už několik dní, co se Minoru vrátil domů z Galopu s ošklivými zraněními a spoustou otázek v hlavě na které zatím neznal odpovědi.
Otci zatím nic neřekl, chtěl za ním jít až bude mít něco v ruce, a tak většinu času trávil ve svých komnatách, kde se snažil dát dohromady. Samozřejmě s nemalou pomocí svého mága a občasného milence Andra.
A stejně jako včera, i dnes s ním Andro zůstal i přes noc.
„Andro, je možné pomocí temné magie stvořit dítě?" zeptal se Minoru na otázku, která ho trápila už od příchodu z Galopu.
Andro zvedl hlavu, kterou si opíral o Minorovu hruď a pátravě se na něho zadíval.
Minoru ležel v posteli na zádech a jednou rukou objímal Andra kolem pasu, který se tulil k jeho boku. Andro věděl, že ho něco trápí. Co se vrátil z Galopu často nad něčím přemýšlel a i teď měl čelo pokryté vráskami z hlubokého zamyšlení.
„Tak je to možné?" zeptal se znovu Minoru, když se mu zdálo, že je až příliš dlouho ticho.
„No, teoreticky ano, ale je to velmi nebezpečné. Asi stejně jako vrátit duše mrtvých zpět do života. Není to něco s čím by si normální mág mohl zahrávat a jen málokdo by toho byl taky schopen. Pokud vím, i Reita, který má schopnost oživovat mrtvé to nedělá, kvůli obrovskému riziku, které z toho plyne. O něčem takovém se učíme všichni. Jsou samozřejmě tací, kteří to zkouší, protože jsou přesvědčeni o své neomylnosti a síle, jenže většina z nich nedojde ani k prvnímu kroku. Hlupáci. Proč se na to ptáš? Co se v Galopu stalo? Co ses vrátil, chováš se divně. Jsi zamyšlený a jako bys byl myšlenkami úplně někde jinde," řekl Andro.
„Už jsem ti říkal, že mi nic není. Jen mě překvapil ten vlk, to je vše," zavrčel Minoru, odstrčil Andra stranou, vstal a zamířil si to do koupelny.
Ani nevěděl, proč je tak podrážděný. Znal Andra už od malička a byli si velmi blízcí, vlastně by se dalo říct, že je to jeho jediný přítel, ale byl to taky mág, který sloužil jeho otci-králi a musel uposlechnout každý jeho příkaz. A Minoru se bál, že kdyby mu řekl o tom co v Galopu zjistil, Andra by to řekl jeho otci, což by mělo za následek to, že ho potrestá, protože skrýval něco takového a navíc udělá nějakou hloupost v podobě vyhlášení války nebo nějaké podobné blbosti. Jeho otec vládl dlouho, byl už hodně starý a i když nebyl špatný král, tak všechno se snažil řešit silou a ze všeho nejradši by jen válčil. To Minoru neuznával. Měl za to, že pokud chtějí dosáhnout svého cíle, musí naslouchat, pozorovat a sledovat dění kolem sebe, a pak ve vhodnou chvíli, v momentě, kdy to nepřítel nejmíň čeká, zaútočit.
Jenže zase na druhou stranu věděl, že jediný Andra mu může dát odpovědi na jeho otázky, i když samozřejmě neodpoví na všechno.
Povzedchl si, vypnul vodu, nasoukal se do kalhot a zamířil si to zpátky do pokoje.
Jak tušil, Andra už mezitím vstal a začal se oblékat.
Minoru přešel k pohodlné pohovce, kde se uvelebil, hlavu si opřel o opěradlo a zavřel oči. Po chvilce ucítil, jak si vedle něj přisedl Andra a ruku mu položil na stehno.
„Pokud se mi chceš s něčím svěřit, udělej to. Chápu, že máš obavy zřejmě z toho, že poslouchám příkazy tvého otce, ale slibuji, že neudělám nic, co by tě nějak ohrozilo," zašeptal Andra a svou ruku začal sunout výš.
„Vím to, ale dej mi ještě chvilku čas," odpověděl Minoru, ale oči neotevřel a ani Andra nezastavil.
Proto Andra postupoval výš a přesunul se až k rozkroku. Začal mu přes látku masírovat varlata a hladit penis. Minoru pootevřel oči, ale nic neřekl. Naopak, vychutnával si každý jeho dotek. Bylo to příjemné a vzrušující zároveň. Andra prostě věděl jak ho potěšit.
Když mu Andra rozvázal kalhoty, pomohl mu je sundat a pak se pohodlně posadil zpátky.
Andra mu ještě chvilku jednou rukou masíroval varlata, zatímco druhou pěkně protahoval penis, než se naklonil a začal ho kouřit.
Měl hebké a jemné rty, kterými mu obepínal úd a sál ho do sebe. Strkal si ho až k mandlím, aniž by měl dávící reflex. Minorovi se slastí protáčely panenky. I když už mu to takhle dělal Andra několikrát, vždycky ho to vzrušilo na maximum. Po chvilce ho ale popadl za hlavu a narážel si ho na penis, až se Andra mírně zakuckával, ale Minoru na to nehleděl.
Věděl, že se pak Androvi víc než dobře odvděčí. Když už cítil, že se udělá, odstrčil  ho od sebe, vstal a zatímco ho zuřivě líbal a škádlil jeho jazyk, sundával z něj oblečení, které si stihl Andra obléct, než vyšel ze sprchy.
Jen několikrát mu promnul penis, ale víc se tím nezabýval. Zmocnilo se ho neuvěřitelné vzrušení a nechtěl nic víc, než být v Andrově těle a pořádně ho ošukat.
Minoru si znovu sedl, a pak Andra nechal, aby na něj nasedl.
Pomáhal mu při nadzvedávání, napřed pomalu, ale netrvalo dlouho a začal si ho pořádně nabodávat na svůj penis. Držel ho za boky a tlačil mu svou chloubu hluboko do těla.
Andra se třásl vzrušením a hlasitě sténal. Měl stažený zadeček, což Minora opravdu šíleně vzrušovalo, a tak  přirážel rychle a nemilosrdně. Andra se po chvilce k tomu začal sám honit a doslova se mu svíjel v náručí.
Po několika minutách to ovšem Minorovi přestalo stačit, postavil Andra, otočil ho, opřel o stůl a donutil ho aby na něj vyšpulil svou dokonalou prdelku. Znovu mu ho tam strčil a přirážel tak rychle a tvrdě, dokud Andra doslova neřval slastí. Když vycítil, že se blíží jeho vyvrcholení, otočil si ho, tak, že teď ležel na zádech tváří k němu. Minoru si ho jednou rukou přidržoval pod krkem, zatímco druhou chytl jeho penis a začal ho masírovat ve stejném tempu v jakém přirážel.
Netrvalo to dlouho a pokojem se ozvalo dvojité hlasité zasténání pocitu uspokojení.
Andra pak ještě chvilku v sobě svíral Minora, protože si užíval ten pocit plnosti, zatímco Minoru rozmazával Androvo sperma po jeho hrudi než se sklonil, aby to všechno slízal.
Jejich dokonalé milování pak zakončili dlouhým polibkem, který opět rozbouřil jejich smysly, ale oba věděli, že si víc nemůžou dovolit, protože měli nějaké povinnosti, které byli neodkladné.
„Minoru, dám ti ještě nějaký čas na rozmyšlenou, ale... Vím, že to nebude jednoduché, ale měl bys mi říct, co tě trápí. Večer přijdu a promluvíme si o tom, ano?" řekl Andra asi o půl hodiny později, kdy už osprchovaný a řádně oblečený byl připravený k odchodu.
„Dobře. Promyslím to," odpověděl Minoru a díval se jak Andra vychází ze dveří.
Věděl, že mu to bude muset říct...

xoxoxoxoxxoxoxoxoxxoxoxoxoxxoxoxoxoxxoxoxoxoxxoxoxoxoxxoxoxoxoxxoxoxoxoxxoxoxoxoxxoxoxoxoxxoxoxoxoxxoxoxoxoxxoxoxoxoxxoxoxoxox

Dodatek autora: Další kapitola, která nám opět trochu zamotá situaci a rozvíří spoustu otázek. Co příště? Příště se na scénu osobně dostaví moje velké JÁ, nejmocnější Vládce všeho a... Jo, dobře, tak nic... Příště se dozvíte pár odpovědí na otázky, a... Opět trochu zamotáme situací =))). Kapitola věnovaná hlavně Mei, které jsem slíbila... Mno, ona ví co. A pak speciální věnování pro Bee, a ta taky ví proč... A samozřejmě všem, co tuhle šílenost čtou.