.jpg?s3=1)
To dítě bylo mrtvé.
S tím všichni souhlasili.
Všichni čarodějové, mágové a arcimágové, sloužící lordu Satrisovi, pánovi temných lesů Gelapu, kteří se shromáždili ve velké síni Satrisova paláce, se na téhle věci jednoznačně shodli. Paradoxně to byla za dlouhá léta první věc, u které se zdlouhavě nehádali a neuráželi navzájem. Třebaže sloužili stejnému pánu a jejich profese se zdála být podobná, nemohli být víc rozdílní. A bylo to zřejmé už od pohledu, zvlášť když teď v síni postávali všichni pohromadě, což se taky často nestávalo. Satris je svolával dohromady jen v nutných záležitostech, protože ho z těch jejich zbytečných hádek akorát bolela hlava.
A ona nutná záležitost právě nastala, proto tu teď stáli v půlkruhu kolem kamenného kvádru, ležícího uprostřed místnosti. Čarodějové v temně modrých pláštích, kteří pokorně stáli, a na jejichž tvářích se občas mihl stín zármutku, mágové oděni do rudých hábitů zahalujících celé tělo s bílými maskami na obličeji, které teď byli pomalované černými symboly na znamení smutku, a arcimágové v černých hávech, kteří zachovávali svůj povznesený chlad a přísnost, která čišela z každého jejich póru.
A všichni souhlasili s tím, že je princ mrtev.
Jediný potomek lorda Satrise, ze kterého měl vyrůst princ válek, zemřel.
Zemřel den potom, co ho doslova vyrvali z matčina lůna, jedné z otrokyň, které si Satris choval právě jen kvůli tomu, aby mu daly kýženého potomka.
Samozřejmě, že se celý proces neobešel bez černé magie, takže to většinou končilo tím, že dítě po pár týdnech svého života v matčině lůně, doslova roztrhalo nebo rozežralo její vnitřnosti a pak samo umřelo. Tohle bylo první dítě, které svou matku nezabilo, takže byla velmi reálná šance, že se Satris konečně dočká touženého potomka a bude moct provést svůj plán na ovládnutí světa. Sice chtěl získat ještě mocnou sílu ledového démona Nikkiho, ale když jeho skřet-zvěd selhal a byl zabit, rozhodl se, že si prozatím postačí se svým synem.
Měl to být dokonalý plán, protože nikdo z jeho protivníků by si nepomyslel, že udělá něco takového. Jako otec a syn by byli velmi mocným nepřítelem.
Jenže teď neměl vůbec nic.
Sám stál u kamenného kvádru, na kterém ležel jeho mrtvý syn, a hleděl na dítě s rukama založenýma na prsou na znamení odvrhnutí, jako by snad za svou smrt mohlo samo. Obličej měl strnulý a přísný.
Po chvilce se ovšem otočil na všechny přítomné a ti do jednoho sklonili hlavu před jeho ledovým pohledem, kterým je propaloval.
„Každý z vás..." začal a jeho hlas rezonoval místností.
I když nekřičel, zněl velmi hrozivě.
„Každý z vás," zopakoval, "mi tvrdil, že můj syn a jediný potomek se narodí zdráv a velmi silný. Tak jak mi potom vysvětlíte tohle?"
„Můj syn měl být princem válek. Měl společně se mnou vystoupit ze stínů a pohltit celou zemi. Naše moc měla být nezpochybnitelná. Měl jsem dokonalý plán, i přesto, že mi nevyšlo zajmutí ledového démona Nikkiho. Všichni jste o něm věděli, a přesto jste nedokázali udělat jednu jedinou věc, kterou jsem po vás chtěl, a to zajistit, aby můj syn přežil. Tak mi řekněte, na co vás mám?" pokračoval dál klidným hlasem, ze kterého ale přebíhal mráz po zádech.
„Můj pane, jistě budete mít možnost-" začal nesměle jeden mladý čaroděj, ale než stihl dokončit svou myšlenku, jeho tělo roztrhla neviditelná síla. Vedle stojící čarodějové se neodvážili ani pohnout, i když je skrápěla sprška krve, stejně jako kousky těla jejich společníka.
Satrisův výraz se změnil.
Jeho tvář teď byla stažena hněvem a jeho pohled bodal jako tisíc jehliček.
„Omlouvám se Výsosti, byl v našem cechu teprve krátce a nebyl obeznámen s-" začal představený čarodějů, ale byl přerušen.
„Tak příště vybírej do svých řad někoho, kdo používá mozek! Kdyby ses mi neprokázal v minulosti dobrými službami, nechal bych tě na místě popravit za to, že si nedokážeš srovnat své vlastní řady!" zavrčel Satris.
„Jistě, Vaše Výsosti, omlouvám se," odpověděl čaroděj a hluboce se uklonil. Rozhodně nestál o to, aby Satrise ještě více popudil.
„Od vás všech chci teď jednu jedinou věc. Zjistíte, proč můj syn zemřel, když měl podle vás být v pořádku a zdráv," řekl chladně a zamračil se.
Něco se mu na celé téhle věci nezdálo. Věděl, že jeho čarodějové, mágové a arcimágové se nikdy nemýlí, tak proč se stalo tohle?
Se zachmuřeným výrazem vyšel ze sálu, následován nejvyššími představenými všech tří cechů, zatímco ostatní se postupně vytratili za svými povinnostmi.
Nikdo z nich, ani jeden, si nevšiml přízračné postavy, která je ze stínů pozorovala a vyposlechla celý rozhovor.
Na hranicích podzemního království Tyx
Když se Zarax dozvěděl, že jejich východní hranice byly napadeny, nedokázal tomu uvěřit. Ještě nikdy se nestalo, aby se nepřítel dostal tak daleko, ba co víc, aby udělal takhle nápadný čin.
Zvěsti se samozřejmě donesli až k Reitovi, který po tom, co se uklidnil po výbuchu vzteku, během něhož přišli o život tři sluhové, a Zarax to odnesl dlouhým krvavým šrámem na pravé líci, protože podle Reita selhal a nepřinesl mu zásadní informace, ho poslal, snad jako výsměch nebo odplatu, zjistit, co se skutečně stalo. Obvykle tohle totiž dělal některý z jeho velitelů, kteří sloužili i Zaraxovi, ale dnes to bylo jiné. Reita věděl, že něco takového považuje Zarax za nesmírně ponižující, protože podle něj skutečná práce zvěda spočívá v plížení se stíny, sledování nepřítele nepozorován a naslouchání i šepotu větru. Chodit veřejně někde po bojišti, kde už jsou stejně všichni mrtví a hledat něco neurčitého považoval za méně důležité.
Ovšem před Reitem nemohl dát najevo nelibost, protože by to taky mohl odnést daleko hůř, než jen s nějakým drobným škrábancem.
Vesnice Kyr sídlila na hranicích a na venek působila jako obchodní zastávka pro ty, kteří chtěli jít dál přes moře. Na první pohled byla velice nenápadná, ovšem ve skutečnosti byla velmi důležitou tepnou mezi Tyxem a zbytkem světa. Obývala ji směsice různorodých ras a jejich cílem bylo zjišťovat potřebné informace a sledovat dění v okolí.
Když Zarax vešel z malého lesíka do vesnice, zamračil se.
Mezi ošuntělými prvními domky nebylo vidět ani živáčka. Přesto nezahlédl žádná těla, ani známky násilí.
Když došel na hlavní ulici, zamířil si to k nejvyšší a nejbytelněji vypadající dvouposchoďové kamenné budově, která sloužila jako strážnice.
U těžkých vyztužených dveří se zastavil a otočil se, aby znovu pohlédl do ulice.
Nikde nic.
I jemu, otrlému démonovi, který byl zvyklý na ledacos, zvláště když sloužil Reitovi a několik let byl jeho otrokem, přeběhl mráz po zádech. Celé tohle místo bylo prosycené hrůzou a strachem.
Dokonce i vzduch byl nehybný a ani žádný pták nezazpíval , jakoby se všichni tomuto místu vyhýbali obloukem.
Opět se otočil ke dveřím a vytáhl dýku, kterou nosil za pasem.
Pak se napjal a lehce přikrčil do bojové pozice.
Zevnitř se totiž ozýval tichý, pravidelný zvuk, příliš tichý, aby ho bylo slyšet z větší dálky, ale když teď stál před velkými dveřmi, slyšel melodické mumlání, z něhož se mu zježily vlasy na hlavě. Napřáhl dýku a strčil ji pod petlici, kterou zvedl a otevřel dveře.
V šeru se cosi hýbalo, a k Zaraxovi se doneslo tiché pleskání a bouchání spolu s odporným zápachem hnijícího masa.
Dýka slabě zářila – důkaz o tom, že zde bylo manipulováno s velmi mocnou černou magií.
Trvalo mu jen chvilku, než se zorientoval a pořádně rozhlédl.
Před sebou měl vstupní místnost strážnice, kde bylo plno pohybu, samé děsivé šustění, čvachtání, tupé rány a podivné srkání.
Místnost byla totiž plná černých krkavců, kteří v ledovém tichu krákali a ničím nerušeni se oddávali bohaté hostině. Všude ležela těla obyvatel vesnice, skřetů, temných elfů, démonů, náhodně roztahaná na podlaze mezi trusem a černým peřím. Ve vzduchu visel pach potu a smrti, hustý tak, že by se dal krájet.
Zarax udělal krok dovnitř.
Krkavci se vrtěli, ale jinak si ho nevšímali. Žádný nezamířil k otevřeným dveřím.
Ze stínů k němu z napuchlých obličejů vzhlížely odulé mléčně bílé oči nebo jen prázdné důlky, pokud je krkavci už stihli vyklovat.
Zatímco procházel mezi těly, snažil se rozpoznat každou podrobnost a nesrovnalost.
Dokonce už zapomněl i na to, s jakou nechutí a opovržením tenhle úkol přijímal. A i když by to nahlas nepřiznal, byl dokonce i rád, že to sem šel prozkoumat právě on.
Všiml si, že některá těla byla relativně v pořádku, jiná byla zvláštně pokroucená, další utrpěli hluboké, hrozné a ničivé rány. Všechno bylo pokryto trusem a lesklým kobercem krve a kousků rudého masa.
Čím víc nad tímhle přemýšlel a čím víc si dával dohromady to, co se tu mohlo stát, začal mu vyvstávat na mysl jen jeden nepřítel, který by byl tohoto schopen.
Ohnivá země Nar, o několik dní později
Kouřem, který zahaloval mraky, kroužili krkavci a jejich volání tvořilo pronikavý sbor nad křikem raněných a umírajících. V oparu nehybně visel zápach spáleného masa.
Na vyvýšeném místě stál Agares a mračil se.
Byl sám.
Kolem něj ležely hromady zkroucených a ohořelých těl.
Ruce měl zkřížené na prsou a rudý plášť, který mu visel na ramenou, byl špinavý a ohořelý.
V obličeji měl výraz překvapení, znechucení a hněvu.
Nikdy nezažil, aby orkové a horští skřeti sešli takhle hluboko do nížiny a vyvolali otevřenou válku. Většinou jednali chaoticky neuspořádaně, ale tohle byl jednotný cílený útok, který překvapil i jeho. Nedokázal si představit, že by někomu sloužili, protože žili jen sami pro sebe, a přesto neměl pro tohle jednání jiné vysvětlení.
A právě to ho trápilo ze všeho nejvíc.
Kdo by si dal tu práci, aby sjednotil takový odpad, jakým tyhle dvě rasy byly, a zaútočil na část ohnivé země Nar, i když byla jejich prohra předem zaručena, přestože útok byl překvapivý a nečekaný?
Čím víc nad tím Agares přemýšlel, tím víc mu na mysl vyvstávala pouze jedna jediná možnost.