.jpg?s3=1)
Někde mezi Gelapem a Ohnivou zemí
Když se Karu konečně vypotácel z lesa, měl odřeniny po celém těle, potrhané oblečení a sotva stačil s dechem. V boku ho píchalo a celé tělo ho pálilo, jak zakopával a zamotával se do různých bodláků, trnů a houští. Padl na kolena a snažil se trochu uklidnit. Vytáhl z kapsy kalhot mapu, kterou mu Nyx dal, aby trefil na hranice Ohnivého království a pořádně si ji prohlédl. Začalo už pomalu svítat, což se mu docela hodilo. Vstal, mapu schoval zpátky do kapsy a otočil se znovu k lesu. Přemýšlel, jestli má na Nyxe čekat nebo se vydat na cestu a počkat až na hranicích, kde by měl být teoreticky v bezpečí. Někde v koutku duše věděl, že Nyx už nikdy nepřijde, ale jeho mysl to stále nechtěla přijmout. Nakonec se rozhodl, že počká až na hranicích a vydal se na cestu. Chvilku běžel, chvilku odpočíval a celou cestu se snažil vytěsnit negativní myšlenky a pocity.
K hranicím Ohnivé země dorazil, až když už se stmívalo. Bylo štěstí, že cestou potkal nějakého vozku, který ho pár kilometrů svezl, protože jinak by tam tak rychle nebyl.
Celou dobu se díval směrem ke Gelapu a když se v dálce objevila nějaká postava, viděl v ní Nyxe.
Na hranicích ho chytla stráž, která si ho napřed spletla s obyčejným pobudou, tulákem, kteří občas u hranic stáli a doufali, že jim někdo hodí nějakou almužnu, ale když se k němu dostal velitel stráže, zarazil ho pohled toho mladého muže. Něco podobného už viděl. Byl to pohled člověka, který prožil strašlivé věci a přišel o všechno, ale zároveň se odmítal vzdát.
„Musím nutně mluvit s lordem Agaresem. Jedná se o velmi naléhavou záležitost, kterou mu musím sdělit já sám osobně," řekl Karu a sám se polekal svého hlasu, který zněl tak cize a zlomeně.
„Lord Agares nepřijímá kdejakého pobudu, co přijde k hranicím a prohlásí, že s ním musí nutně mluvit," řekl velitel a zamračil se.
„Já ale nejsem žádný pobuda. A nechci s ním mluvit o blbostech. Netrmácel jsem se sem celou tu cestu, jen abych se zastavil tady," zaťal pěsti Karu a bojovně vystrčil bradu.
Velitel stráže se na muže chvilku pozorně díval, než nakonec kývl hlavou.
„Dobrá. Vezmu tě za Agaresem, ale stačí jeden chybný krok nebo špatné slovo a osobně ti useknu hlavu. Rozumíme si?"
„To je víc než bych mohl chtít. Děkuji. Jen jestli ještě počkáte, čekám na svého společníka, který by mě měl každou chvilku dohnat," řekl Karu a v jeho očích se mihl podivný stín, který velitele na chvilku zarazil.
„Společníka?"
„Ano. On, on... Zachránil mě. Jen díky němu jsem na živu. Jen díky němu jsem tady a já... Slíbil, jsem, že na něho počkám," řekl Karu smutně.
Velitel se na něj jen zachmuřeně podíval a pak se soucitně usmál.
Zažil toho už hodně, aby z těch slov dokázal vyčíst i to, co nebylo řečeno. Už chápal bolest toho muže. Ztratit někoho milovaného, je vždy to nejhorší, co vás může potkat.
„Nemůžeme tu na něho čekat. Mí muži mu řeknou, že jsi už s lordem Agaresem, když dorazí," řekl velitel a povzbudivě se usmál.
Karu váhavě přikývl a naposledy se obrátil, jakoby snad očekával, že právě teď se Nyx objeví mezi stromy. Nakonec si povzdechl, sklopil hlavu a následoval velitele, který ho provedl branou do města, míříc k rozlehlému paláci, který svým majestátem každému vyrazil dech, jenže Karu všechno tohle sotva vnímal.
Když konečně dorazili do paláce velitel Karua ihned zavedl do trůnního sálu. Karu konečně spatřil Agarese a kdyby mohl, zoufale by se mu vrhl k nohám a prosil ho, aby někoho poslal pro Nyxe.
Jenže velitel Karua zastavil pod schody a sám došel až k Agaresovi, ke kterému se sklonil a tiše mu vysvětlil situaci.
„Můj pane, našli jsme ho dneska ráno na hranicích a domáhal se audience u vás. Údajně s ním měl být nějaký muž, ale podle jeho výrazu, když to říkal si myslím, že je po smrti jen on si to nechce přiznat.“
„Poslal jsi někoho, aby to ověřil?“ zeptal se Agares a zamračil se.
Vypadalo to, že ten mladík si doslova prošel peklem. Občas se stávalo, že někdo žádal o audienci, kvůli pomoci, ale málokdy se stalo, aby to byl někdo z jiného království.
„Zatím ne, napřed jsem ho přivedl sem k vám.“
„Dobře, vyšlete tedy zvědy po jeho stopách, ať to prozkoumají, možná toho muže najdou, ať už mrtvého či živého,“ s tím velitele stráží propustil a obrátil se ke Karuovi.
„Takže, chlapče…“ víc Agares říct nestihl, protože Karu mu skočil do řeči a padl na kolena.
„Lorde Agaresi, prosím! Já...dlužím mu život, jen díky němu, jsem naživu. Prosím, zachraňte ho. On nesmí zemřít. Udělám všechno, klidně budu vašim vězněm, jen ho zachraňte,“ prosil Karu a po tvářích se mu koulely slzy, které už nedokázal udržet.
Agares se díval na to chvějící se tělo, které se mu svíjelo u nohou a bodlo ho přitom u srdce. Nerad viděl, když tihle mladí byli takhle zničeni. Většinou se z toho až do konce svého života nedostali a pořád je trápili noční můry. Agarese zajímalo, co toho mladíka potkalo, ale věděl, že na něj nesmí tlačit a nutit ho. Potřeboval, aby se uklidnil, proto pokynul jednomu ze sloužících, aby přinesl deky na zahřátí a pohár silného vína.
„Klid chlapče, klid, už jsem nechal poslat vojáky, aby se po něm podívali. Ty se hlavně musíš uklidnit a odpočinout si. Napij se vína, mělo by tě to postavit aspoň trochu na nohy,“ řekl Agares a povzbudivě se usmál.
„Díky, Bohu!“ zašeptal úlevně Karu a s povděkem přijal číši vína i teplou deku, do které se hned zabalil.
„Ale teď mi řekni, kdo vlastně jsi? A co se stalo? Vypadáš, jakoby sis prošel peklem."
„Jmenuju se Karu a jsem nejstarší a poslední přeživší potomek Ledového království," odpověděl Karu popravdě.
Sice měl zpočátku strach, zažil dva vládce a ani jeden z nich se k němu nezachoval pěkně, ale z Agarese cítil klid a podvědomě věděl, že mu chce skutečně pomoci.
„Potomek Ledového království?" zeptal se Agares a na okamžik ztuhl.
„Ano, můj lorde, když Sarid vyvraždil mou rodinu, nechal si mě jako svou trofej a pravděpodobně se mnou měl i jiné plány ale s těmi se mi nesvěřil. Před několika dny mě ale unesl Satris, myslel jsem si, že nic nemůže být horšího než žít u Sarida tak jsem šel dobrovolně ale Satris mě chtěl, aby si za pomoci mé krve a dalších látek stvořil dítě. Během rituálu mě mučil, ale zřejmě mu nestačilo týrat mě fyzicky, a tak zaútočil i na mou psychiku tím, že mi vykládal o tom, že můj mladší bráška Nikki žije. Ale to není možné, Sarid mě celé ty roky ujišťoval o tom, že zabil všechny. Předhazoval mi to, abych věděl, že jsem na světě už jen já sám a nemám kam jít. Po skončení rituálu se nade mnou jeden z mých únosců, Nyx, slitoval a pomohl mi utéct. Řekl, že mam jít za vámi a nakreslil mi dokonce i mapu, ale při útěku jsme byli napadeni Satrisovými strážemi a byli nuceni se rozdělit. Já jsem mu vážně vděčný za hodně, nebýt jeho, byl bych už mrtvý nebo hůř. Vím, že jsem jen cizinec a žádám toho po vás příliš, ale už nemám, kam jinam bych šel," dokončil Karu svůj příběh a svěsil smutně hlavu.
Agares si v duchu přehrával vše, co mu ten mladík, Karu, řekl. Neměl důvod mu nevěřit, přesto... Bylo to tak neuvěřitelné. Ovšem bílé vlasy, celkový vzhled a ten pohled, skutečně měl něco z Nikkiho a královské rodiny Ledového království. Tušil, že Sarid něco plánuje a schovává, ale tohle by ho nikdy nenapadlo. Ta věc se Satrisem a stvořením jeho potomka, mu potvrdila jen nejhorší obavy, které se ho zmocnili, když se k němu nedávno dostaly útržkovité zprávy o tom, že se v Temném lese děje něco divného.
„Udělám vše, co bude v mých silách, abych ti pomohl. Věř mi. Já ti neublížím. Mám proto své důvody. Jednak chci, abys mi později řekl víc o tom rituálu, a taky..." odmlčel se na chvilku Agares a přemýšlel, jak to staršímu princi říct. Přece jen, šok ze zjištění, že nezůstal sám, bude asi hodně velký. Zvládne to ve svém stavu, nebo by měl počkat, než se zotaví?
Nakonec si povzdechl a pokynutím ruky zavolal jednoho ze sloužících. Něco mu pošeptal a poslal ho pryč. Karu celou situaci sledoval s obavami v očích.
Chystal se ho snad Agares taky zradit?
Nebo o co tu vlastně šlo?
„Víš, je tu něco, co bys měl vědět," začal opatrně Agares, když viděl zmatek v Karuových očích.
„Ať už ti Satris řekl cokoliv, v jednom měl pravdu. Tvůj mladší bratr, Nikki, pořád žije. Sarid při ničení vaší země udělal velkou chybu, když si myslel, že zabil všechny mimo tebe, bez toho aniž by si to ověřil. S vaším otcem jsem se velmi dobře znal, bohužel než jsem se do vaší země dostal, abych pomohl, Sarid už napáchal škody, které nešlo vrátit zpět. Mezi troskami paláce jsem však našel malé dítě, králova syna a mladšího prince. Vzal jsem ho tajně k sobě a vychovával ho, abych aspoň nějak splatil králi svůj dluh. Bohužel ani já jsem si neověřil, jestli přežil ještě někdo jiný. Byla to neuvážená chyba, za kterou se moc omlouvám, i když je mi jasné, že tím tu bolest a strádání, které jsi zažil, nijak nespravím. Vím, že je těžké tomu tak náhle uvěřit, pochopím, když odmítneš, nebo budeš chtít chvilku času, aby ses s tím srovnal, ale pokud nebudeš mít nic proti, nechal jsem pro Nikkiho poslat," vysvětlil opatrně Agares a čekal na Karuovu reakci.
Karu jen zalapal po dechu a snažil se pochopit, co že mu to Agares právě řekl. Neměl důvod mu nevěřit, přesto...
„Já... Tohle... Je to snad další váš způsob jak mě mučit a trápit?" zeptal se plačtivě a jeho tělo se začalo opět třást potlačovanými vzlyky.
Podobnou reakci Agares tušil, proto vstal a přešel až k princi. Klekl si na kolena, aniž by dbal na nějakou etiku a Karua sevřel v náruči. Hladil ho po vlasech a šeptal mu uklidňující slůvka. Karu se v jeho náruči naplno rozvzlykal. Najednou na něho všechno padlo. Saridovo trápení, Satrisovo mučení, Nyxova smrt. Všechno se na něj navalilo jako vlna a on měl pocit, že se udusí, jak ho všechny ty pocity najednou zaplavily. Smutek, bolest, nenávist, beznaděj. Nejraději by se teď schoulil do klubíčka a nechal osud, ať si s ním dělá, co chce. Měl pocit, že bez Nyxe žít nedokáže. Sice se znali jen pár týdnů, ale za tu dobu mu přirostl tak k srdci, až měl pocit, že s jeho ztrátou ztratil i kus sebe. V jeho duši zela velká díra, kterou už asi nikdo nenaplní.
Agares ovšem jakoby četl jeho myšlenky. Kousek ho od sebe odstrčil, vzal jeho mokrou tvář do dlaní a donutil Karua se mu podívat do očí.
„Teď mě dobře poslouchej. Nesmíš to vzdát! Nesmíš! Je mi jasné, že nevidíš žádnou naději, přišel jsi o všechno, život se s tebou nemazlil, ten o kom sis myslel, že s tebou stráví zbytek života a byl ti světlem v temnotách, najednou zmizel a už se nikdy nevrátí. Jenže ty nejsi sám a není všechno ztraceno, jak si myslíš. Nezahazuj život, který ti Nyx dal. Využij ho. Žij i za něj, tak jak by to on chtěl. I když ti to teď nepřijde, jsi silný. Vím to. Přece jen už mám nějakou řádku let na krku tvého mladšího bratra. Taky kvůli němu musíš být silný. Navíc, máme před sebou těžký úkol a tvoje pomoc by se nám velmi hodila," řekl tiše Agares.
„Tady jsi v bezpečí. Nikdo ti tu neublíží. Naopak. I když je mi jasné, že bude chvilku trvat, než zase začneš normálně žít, nikdo tě odsud nevyhodí. Kdykoliv budeš potřebovat pomoct nebo se s něčím svěřit, kdykoliv za mnou můžeš přijít," dodal a povzbudivě se usmál.
Karu se díval na toho muže před sebou a cítil z něj hrdost, odhodlání a věděl, že skutečně našel někoho, komu by mohl konečně věřit. Věděl totiž, že má Agares pravdu.
Měl by jen tak zahodit život, který mu Nyx dal?
A pokud je pravda, že jeho bratr žije, neměl by se stát silným právě kvůli němu?
Jenže... Co když ho jeho bratr nepřijme? Přece jen, byli oddělení tak dlouho, každý s vědomím, že on je ten jediný, co přežil.
Agares jakoby opět četl jeho myšlenky.
„Vím, že to nebude jednoduché, ale jsem si jistý, že tě Nikki přijme. Přece jen jste jedné krve, a i když se ti bude občas zdát... No, i když ti občas poleze na nervy, je chytrý, silný a hodný. Myslím, že spolu budete dobře vycházet," pousmál se Agares.
„Já..." řekl Karu a sklopil pohled.
Byl zmatený.
Skutečně mohl zase věřit v nějakou naději?
„Je jen na tobě, jestli si chceš napřed odpočinout, nebo svého bratra hned vidět," řekl Agares.
Cítil, že se Karu začíná aspoň trochu uklidňovat, což bylo dobré znamení, a když pak slabě přikývl, Agares dal rukou znamení sloužícím.
Po chvíli se otevřely dveře trůnního sálu a vešel bělovlasý, štíhlý mladík s provokativním úšklebkem na rtech. Muže na zemi si nevšímal a zastavil se až u Agarese.
„Proč se tu válíš po zemi?" zeptal se drze a pozvedl obočí.
Agares si jen povzdechl.
Aspoň v takových chvílích mohl držet jazyk za zuby.
Když Agares neodpovídal, Nikki se začal zajímat o to, koho to vlastně tak pevně svírá v náruči.
I když by si to nikdy nepřiznal, na chvilku pocítil osten žárlivosti.
Jenže když se zadíval na toho mladého muže víc, uvědomil si, že žárlení asi není na místě. Ten cizinec si musel projít doslova peklem. Ale proč se o něj Agares tak zajímá?
Agares si všiml jeho zmateného pohledu, proto vstal a zároveň postavil na nohy i Karua, který se o něj zlehka opíral.
„Nikki, zavolal jsem tě sem ve velmi naléhavé a delikátní záležitosti. Vím, že je to neuvěřitelné a bude vám oběma asi chvilku trvat, než se sžijete se situací, ale tenhle mladý muž, který to neměl jednoduché, je tvůj starší bratr Karu. Chtěl bych, aby ses o něj postaral, aspoň než se postaví na vlastní nohy. Navíc, myslím si, že si toho máte spoustu co říct. Nebude to lehké, ale věřím, že k sobě cestu najdete," řekl Agares a zadíval se na Nikkiho.
Tomu snad za celou dobu co ho znal, došla slova a výjimečně kolem sebe neházel svými hláškami a nebyl drzý. Jen ohromeně přeskakoval pohledem z Agarese na toho mladého muže, který si ho zvědavě prohlížel, a snažil se celou situaci pochopit.
„Ale já myslel..." dostal ze sebe po chvilce.
„Já taky..." přikývl Agares a pak mu vysvětlil celou situaci a to, co mu Karu před chvílí právě řekl.
„Tohle je... Já mám..." snažil se to všechno pobrat Nikki a nevěděl, jestli má cítit radost nebo zlost.
„Nechám vás teď o samotě. Nikki vem ho k sobě do komnat, dej mu najíst a promluvte si. Zítra ti přidělím nějaké vlastní komnaty," řekl Agares, a pak pokynul rukou jednomu sloužícímu, aby šel s nimi a postaral se o potřebné věci.
Nikki chtěl ještě něco říct, ale pak jen zavrtěl hlavou a kývl hlavou na Karua, který ho váhavě následoval.
Ještě ve dveřích se Karu naposledy otočil na Agarese.
„Mohl byste prosím zařídit... I když se nenajde jeho tělo..." začal a musel se kousnout do rtu, jak se snažil potlačit vzlyk.
„Jistě. Nechám mu vystrojit důstojný pohřeb," pochopil Agares co Karu chce a přikývl.
„Děkuji mnohokrát. Nikdy vám nebudu schopen oplatit vaši laskavost," řekl tiše Karu a hluboce se uklonil.
„Nemusíš mi děkovat. Jak už jsem řekl, to já bych se měl omlouvat tobě," zavrtěl hlavou Agares.
Nikki, který celou situaci pozoroval se zamračil, ale nic neřekl.
„Ale teď už jděte. Musíš, si v prvé řadě odpočinout."
Hranice západního království...
Andra stál na hranicích království a naposledy se zadíval na město, které se utápělo ve tmě. Pouze královský palác zářil jasným světlem a právě pohled na něj, mu způsobil další bolest, která ho utvrzovala v jeho odhodlání vykročit vpřed a udělat to, co měl v plánu.
Nikdy dřív by na to nepomyslel. Kdyby mu to před několika týdny někdo řekl, vysmál by se mu a nechal by ho popravit za urážku na cti.
Jenže situace se výrazně změnila, když se objevil ON a právě kvůli němu byl odhodlaný porušit svůj slib věrnosti.
Nenáviděl ho. Víc než cokoliv jiného a byl přesvědčený, že otrávil mysl tomu, který měl patřit jen jemu. Dlouho se snažil Minora přesvědčit, jenže ten byl k jeho prosbám hluchý. Nechtěl nic slyšet, a co víc, ještě ho obviňoval z toho, že se chová jako nerozumné děcko.
Situace se ještě víc zhoršila, když si Minoru toho spratka nastěhoval k sobě do komnat a začali spolu intimně žít. Ty jejich pohledy, kradmé doteky, všechno to jen zvětšovalo jeho bolest, až jednoho dne, kdy si šel zase s Minorem promluvit, uviděl ty dva v posteli, jak si to náramně užívají, pohár jeho trpělivosti konečně přetekl.
Andra se cítil zrazen. Jako nikdy v životě. A proto se rozhodl, že je potřeba toho vetřelce odstranit z cesty. Jenže sám to nemohl udělat, i když by to vypadalo jako nehoda, první vina by padla na něj. A někoho si na to najmout? Taky nepřipadalo v úvahu. Minoru by šel klidně přes mrtvoly, aby zjistil, kdo zatím stál, takže dřív nebo později by přišel na to, že za tím stojí on.
Jediné co zbývalo, bylo zajít za NÍM a předat mu ho. Co na tom, že vlastně zradí celé království, co na tom, že zradí Minora. Hlavně když ten zmetek bude navždy pryč.
Věřil, že dělá správnou věc a nikdo mu to nemohl vymluvit.
Naposledy se podíval na palác, a pak se pomocí magie přesunul tam, kam měl namířeno.
Podzemní království Tyx...
Sarid se spokojeně válel v Reitově posteli a sledoval přimhouřenýma očima svého dočasného milence, který se oblékal a s prskáním ho vyhazoval pryč.
„Můžeš se na mě přestat dívat jako na kus žvance, začít poslouchat a vypadnout už konečně?!" vztekal se Reita a stoupl si těsně k posteli, aby si vynutil Saridovu pozornost.
„Hmmm?"
„Žádné "hmmm", vypadni!" procedil skrz zuby.
„Vážně mě vzrušuješ, když se tak vztekáš," zabručel Sarid a i přes Reitovy protesty ho stáhl k sobě na postel a zmocnil se jeho rtů. Reita se snažil bránit, ale za tu dobu co spolu spali, věděl Sarid moc dobře kam sáhnout, aby ho vzrušil, takže netrvalo dlouho a začal mu s dravostí sobě vlastní jeho doteky a polibky oplácet.
„Nemysli si, že si vyhrál," zachraptěl Reita, když se od sebe odtrhli a uvěznil Sarida pod svým tělem, aby nad ním získal převahu.
Z dalšího pokračování je ovšem vyrušilo rázné zaklepání na dveře.
„Co to kurva..." prskl Sarid a hodil po dveřích takovým pohledem, až se i Reita zalekl.
„Co je?! Řekl jsem, že nechci být rušen!" zařval a sám měl co dělat, aby dotyčnému okamžitě nesetnul hlavu.
„Můj pane, moc se omlouvám, ale je zde posel ze Západního království, prý v naléhavé záležitosti, která se týká jejich korunního prince," odpověděl sluha a i přes dveře bylo slyšet, jak se mu strachem třese hlas.
Sarid cítil, jak Reita nad ním ztuhl a zamrkal. On sám měl co dělat, aby nevydechl překvapením. Moc dobře znal Reitovu situaci ohledně dračího království a jeho lidu, hlavně pak jeho nenávist ke královské rodině.
A teď si přijde někdo až k němu a tvrdí, že přišel v naléhavé záležitosti?
„O-hó, zdá se, že máš velmi zajímavou návštěvu. Teď už mě odsud nedostaneš vůbec. Chci vědět, kdo to je, a proč přišel," ušklíbl se Sarid, když se vzpamatoval.
„Dělej si, co chceš," zavrčel Reita a slezl, aby se mohl trochu upravit, a pak zmizel za dveřmi.
Netrvalo dlouho a vrátil se zpátky i s mladým mužem, který šel těsně za ním.
Sarida překvapil jednak jeho vzhled, ale i odhodlanost a ještě něco jiného, co se mu odráželo v očích.
„Chtěl sis promluvit soukromě. Teď máš možnost. A doufám, že je ti jasné, jak to dopadne, pokud se mi nebude ta tvá "naléhavá záležitost" líbit, protože tvůj příchod mě vyrušil z důležitého jednání," řekl chladně Reita a hlavou ukázal k posteli, kde se válel Sarid.
Pokud cizince nějak překvapilo, že se v Reitově posteli válí jeho úhlavní nepřítel, nedal to na sobě nijak znát, což mu Sarid připsal k dobru.
„Jsem rád, že jsi mě okamžitě přijal, i když vím, jaký vztah máš k mé zemi," řekl Andra a lehce se uklonil.
Reita jen netrpělivě mlask a zamračil se.
Andra se nadechl, a pak mu během několika minut řekl vše, včetně důvodu svého příchodu sem.
Chvilku bylo ticho, protože jak Sarid, tak i Reita museli tuhle šokující informaci rozdýchat, než Reita propukl v hurónský smích, který ho doslova zlomil v pase.
„To je přesně to, co jsem potřeboval!" řekl, když se uklidnil a krutě se zašklebil.
Andra měl v první chvíli strach, jestli udělal vůbec dobře, ale věděl, že teď už nemůže ustoupit.
„Takže, když už jsme u toho, proč bych tě teď neměl zabít?"
„Protože myslím, že bys mě mohl ještě potřebovat a jsem ochotný udělat vše, abych ti mou smrt rozmluvil," odpověděl Andra.
„Hmmm? Vše?" ozval se z postele Sarid a mlaskl.
„Přestaň laskavě myslet ptákem!" okřikl ho Reita, kterému bylo hned jasné, na co to nadržené hovado zase myslí.
„Ale no tááák! Nevztekej se. Navíc, myslím, že je potřeba využít toho, že ti tak mladé maso přistálo až pod nosem a navíc je schopné udělat cokoliv.
Nemyslíš, že je to perfektní završení dnešního skvělého večera?" odpověděl mu Sarid a zvedl se na loktech.
„Navíc ti už všechno vysvětlil, důvod své zrady, celou záležitost, a všechno podstatné, takže buď ho zabij, nebo vyhoď, ale něco už udělej a pojď sem, protože já dlouho čekat nebudu," dodal a na důkaz svých slov odhrnul přikrývku a ukázal se v celé své nadržené kráse.
Reita zavrčel něco o hovadech, než si uvědomil, že má Sarid vlastně pravdu.
„A vlastně, proč by ne? Sice dračí lid z duše nenávidím, ale to ještě neznamená, že bych někoho z nich nemohl využít pro své vlastní potěšení, když ke mně dobrovolně přišel a ještě se mi sám nabízí," zasmál se Reita a přistoupil až těsně k Androvi.
Ten se snažil být v klidu, ale pravdou bylo, že něco takového nečekal, docela ho to překvapilo a vlastně ani nevěděl, jak reagovat.
Navíc...
Dech se mu zadrhl v hrdle, když se podíval na dalšího mocného vládce, který ležel nahý u Reity v posteli a očividně měl dost velký problém.
Z hlavy se mu velmi brzo vykouřily všechny problémy a důvody, proč byl tady, stejně jako potlačil rozum, který mu říkal, že něco takového by dělat neměl.
Právě byl v pokoji se dvěma nejvyššími vládci, kteří se na něho dívali jako na svou kořist a doslova ho znásilňovali pohledy. Možná to bylo tou frustrací, možná tím, že už to dlouho neměl, každopádně, když se k němu Reita přiblížil ochotně a bez řečí klesl na kolena a začal mu rozvazovat kalhoty...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Po delším bloku, ze kterého mě nakonec vytáhla Kanji, za což ji nesmírně děkuju, tu máme další kapitolku o nás pro vás. Karu se zřejmě konečně dostal do bezpečí, ale jak to bude s Nikkim? Přijme ho, nebo budou mezi sebou mít nějaké rozbroje? A co Andra? Který zradil tím nejhorším možným způsobem? Příště se podíváme do Reitovi ložnice, kde se budou vážně dít věci a pokud mi to čas dovolí (čtěte, pokud se Sarid s Reitou moc nerozvášní), měli bysme se podívat k Minorovi, který zjistí smutnou věc...