Touha po moci - Kapitola 11

Podzemní království Tyx, Reitův palác

„Fajn. Takže mi chceš říct, že zase nic nemáme, jo? Můžeš mi říct jeden jediný důvod, když pomineme šoustání, proč jsem s tebou uzavíral to spojenectví, když jsi naprosto k ničemu?" zeptal se Sarid a zamračeně se na Reitu podíval.
Už hodinu spolu probírali plány a strategie proti Satrisovi v Reitových komnatách a byl zázrak, že se za celou hodinu dokázali pouze popichovat, ale jinak si nijak výrazně nevjeli do vlasů. O předchozí hádce před dvěma dny, mezi nimi nepadlo ani slovo, vypadalo to, jakoby na ni oba zapomněli.
Teď se ovšem zdálo, že jejich rozepře neskončí jen u nevinného urážení, protože Sarid nebyl z těch nejtrpělivějších a obviňoval Reitu z toho, že se dost nesnaží a nedělá to, co by měl.
„Zatraceně, to čekáš, že ti všechny informace jen tak spadnou do klína? Nebo, že ti je nepřítel přinese na stříbrném podnose? Víš jak je těžké se teď k Satrisovi dostat? A ano, jeden důvod ti řeknu. Protože moc dobře víš, že bys byl beze mě v prdeli!" prskal Reita.
„Máš mít schopnější lidi, ne takové ubožáky, kteří nejsou schopni udělat pořádnou práci. A popravdě i s tebou jsme v prdeli," řekl opovržlivě Sarid.
„Opravdu? Tak proč, ty pane dokonalý a chytrý, nepošleš někoho k Satrisovi na výzvědy sám? No? Protože tví zvědové stojí za hovno a nic takového by nezvládli. Ty totiž všechno napřed zničíš a pak až uvažuješ. Všichni tví vojáci jsou barbarská hovada a pochybuju, že by někdo z nich byl schopný, vplížit se nepozorovaně na něčí území a zase v tichosti zmizet!" zavrčel Reita.
„Oho, takže říkáš, že mí vojáci jsou jen barbaři, kteří se neumí chovat tiše a umí jen ničit? Jak mi v tom případě vysvětlíš to, že ani jeden z těch tvých dokonalých špehů, včetně té tvé malé děvky, toho ubožáka, co ani nedokázal vyvolat jednu mrtvou duši, za což si ho jen tak mimochodem nechal žít, nikdo z nich nepřišel a nezjistil, že ti celou noc ti mí neschopní barbaři, plení to tvé hraniční městečko," zasmál se Satris a jeho oči doslova plály hněvem.
„Takže si to byl skutečně ty, co? Tušil jsem to! A Zarax je moje starost, do toho ti nic není!" vykřikl Reita.
„A k čemu ti to je, že jsi to tušil? Hm? Stejně si nebyl schopný nic udělat! Mí muži aspoň umí odvést pořádnou práci! Všichni do jednoho! A ti tví? Nebyli ani schopni zjistit, jestli jsem za tím masakrem byl skutečně já nebo někdo jiný! Měl jsi jen nějaké tušení, které ti opravdu pomohlo. A ten tvůj mazlíček? Víš aspoň vůbec, co stvořil a kde to skončilo? Potrestal jsi ho aspoň nějak? Nebo si to zase jen přešel, mávl nad tím rukou a nic neudělal? Popravdě, ani se nedivím, že tví poddaní jsou takový ubožáci a budižkničemové, když mají takového pána. Skutečný vzor odvahy, jen co je pravda. Zajímalo by mě-" co chtěl Sarid říct, to už se Reita nedověděl, protože jeho vztek proti tomu arogantnímu, sebestřednému, egoistickému parchantovi vyplul na povrch a pomocí černé magické koule, která se mu objevila v dlani, odhodil Sarida na druhý konec komnat tak tvrdě, až svými zády udělal díru do stěny.
Sarid dopadl ztěžka na zem a zatřepal hlavou, aby se zbavil nepříjemného hučení.
Vzápětí musel ale rychle uhnout, protože na něj mířila další koule, mnohem větší a silnější.
„Ty nemáš právo... Nic ti nedává právo... Poučovat mě! Já jsem mnohem lepší než ty! Mnohem!" řval Reita a posílal na Sarida jednu kouli za druhou.
Ten se všem zdárně vyhýbal, ale když se konec jeho pláště zasekl mezi troskami, které Reita ze svých komnat postupně dělal, jedna jeho koule ho zasáhla tvrdě do ramene.
Rána ho odhodila kousek dozadu a koule mu spálila kůži a seškvařila maso.
Sarid zařval jako vzteklé zvíře a než se Reita stačil připravit na další ránu, byl u něj, pevně mu sevřel krk a mrštil s ním o zem. Tahle hloupá hra ho totiž už přestala bavit.
„Vážně si myslíš, že jsi lepší než já?! Nejsi nic jiného než nafoukaný spratek, který si myslí, že když se stal nekromancerem, je nejlepší. Ale dovol, abych tě vyvedl z omylu. Neumíš nic! Nejsi nic! Nesaháš mi ani po kotníky! Ani na okamžik ses mi nepřiblížil! Jsi jen ubožák, který ani není schopný udělat si pořádek mezi vlastními lidmi. Myslel jsem, že bys mohl být  užitečný proti Satrisovi, ale jak vidím, jen s tebou ztrácím čas," vrčel mu Sarid do ucha a pevně svíral hrdlo.
A Reita pochopil, že tentokrát to Sarid myslí skutečně vážně a je schopný ho i zabít.
Snažil se ho proto zkopnout nebo aspoň uvolnit ruku, kterou by mohl vyvolat další magickou kouli a použít ji proti němu i za cenu toho, že by se sám zranil. Bohužel to vypadalo, že mu Sarid čte myšlenky, protože ho škubnutím přetočil na břicho, jednou rukou přimáčkl hlavu k zemi, až mu odřel tvář a tou druhou, jen tak, jakoby to nic neznamenalo, jakoby to snad dělal každý den, mu zlomil obě zápěstí.
„Ty jeden zavšivený kreténe!!!" zařval Reita a i přes bolest, která ho ochromila, se snažil vyslovit zaklínadlo, kterým by Sarida aspoň zpomalil nebo svázal.
Jenže sotva zašeptal první slovo, už letěl vzduchem a vzápětí narazil zády do zdi, která pod jeho náporem praskla. Nestihl ani pořádně popadnou dech, a Sarid mu už drtil čelist ve svých prstech.
„Varuju tě. Tohle už nikdy nezkoušej. Nezkoušej mou trpělivost. To že považuju Satrise za problém a doufal jsem, že ty bys mi s ním mohl pomoct, ještě neznamená, že ti dovolím si na mě otvírat hubu, kdykoliv se ti zamane. Uvědom si své místo, ty pse! Proti mně nemáš žádnou šanci!" zavrčel mu Sarid do tváře.
Reita jen něco zachroptěl a snažil se dostat z jeho sevření, ale spíš si jen sám víc ubližoval.
„Teď tě nechám být, protože si s tebou dál nemíním špinit ruce, ale varuju tě, že až se příště uvidíme, tak snadno z toho nevyvázneš. Mám už dost toho tvého věčného poučování a urážení, i když sám nejsi schopný nic udělat. A na nějaké spojenectví ti z vysoka seru. Nehodlám se s tebou dál zahazovat," dodal.
Pak s ním znovu mrskl na zem, tak tvrdě, až mu zlomil nos a bez dalšího slova zmizel.
Reita se snažil rozdýchat bolest, která mu svazovala tělo. Věděl, že to jejich řádění přiláká jeho poddané a proto se nedivil, když za chvilku uslyšel rozrušené hlasy, a pak na svém těle ucítil něčí prsty.
„Vypadněte!!! Všichni!!!" zařval, protože neměl na nikoho z nich náladu.
Neměl zájem o to, aby viděl ty jejich soucitné tváře a taky nechtěl, aby ho viděli v tomhle stavu.
Nevěděl, jestli je víc nasraný na Sarida, že ho dostal do tohoto stavu nebo na sebe za to, že vůbec přistoupil na tu debilní dohodu či na to, že se nedokázal bránit a potvrdil tak neúmyslně Saridovi všechno, co o něm řekl.
Věděl, že zranění se mu brzo zahojí, ale jeho uražená ješitnost to už bylo něco jiného.
Po několika minutách se začal zvedat ze země a zjistil, že všichni jeho poddaní neposlechli a neodešli. Když totiž zvedl hlavu, setkal se s upřeným pohledem Zaraxových fialkových očí.
„Říkal jsem, že máte všichni vypadnout!" zavrčel Reita a snažil se zvednout, což v jeho stavu byl doslova heroický výkon.
„Omlouvám se, ale bohužel nemůžu uposlechnout," řekl Zarax a nevšímaje si Reitova zlobného pohledu, začal mu pomáhat vstát.
Reita jen něco zavrčel, ale nakonec nechal Zaraxe, ať se o něho postará.
Nakonec, i když by to nahlas nepřiznal, byl rád za jeho péči a starostlivost.
Během té doby mezi nimi nepadlo ani slovo. Zarax věděl, že cokoliv by řekl nebo se na cokoliv zeptal, jen by tím celou situaci zhoršil a Reita neměl důvod se obhajovat nebo vysvětlovat, co se vlastně stalo, když to bylo očividné.

Za několik hodin už byl Reita natolik v pořádku, že Zaraxe poslal do jeho komnat. Potřeboval být sám.

Dračí království, Minorovy komnaty

Minoru ležel v posteli a stejně jako už několikrát během posledních dnů se v myšlenkách zatoulal k Ryuuovi. Na rtech mu pohrával lehký úsměv, když si vzpomněl na to, jak se s ním procházel v zahradách a Ryuu se udiveně rozhlížel kolem a všechno zkoumal, jakoby všechno viděl poprvé. A vlastně, když se Minoru zamyslel nad tím co se Ryuuovi stalo, bylo to pochopitelné. Během svého objevování vypadal tak roztomile a úchvatně, že se občas Minoru neudržel a pohladil ho po tváři, hlavě nebo ho objal.

Když byl s ním, zapomněl na všechno trápení, starosti a úplně se uvolnil. Poprvé po dlouhé době se skutečně od srdce zasmál, když Ryuu, který okouzlen velkým motýlem přepadl přes malou hráz a hodil placáka do jezírka, které v zahradě bylo.

Ale přestože se v některých věcech choval dost dětinsky, Minoru už během jejich společných večerů, kdy spolu seděli v jeho komnatách a povídali, si o všem možném zjistil, že je i chytrý, vnímavý a pozorný. Minoru se občas přistihl, že ani nevnímá co Ryuu říká, hlavně když slyší jeho hlas a často měl chuť dotknout se jeho rtů, když vyslovoval jeho jméno.
Takhle dobře se necítil s nikým. S Ryuuem měl pocit, že je to skutečně on, že si nemusí hrát na někoho kým není, nemusí se přetvařovat, ale může ukázat své pravé já.
Tohle nezažil ani s Andrem, který byl sice jeho dlouholetým přítelem a milencem, ale pořád mezi nimi stál otec a pravidla království.
Z odpočívání ho vyrušilo rázné zaklepání na dveře. Napřed ho chtěl ignorovat, přece jen i on má nárok na nějaké to soukromí, jenže klepající byl značně vytrvalý, takže Minorovi nezbylo nic jiného, než ho pustit dál.
Když zjistil, kdo do komnat vešel, podvědomě zaťal čelist a zamračil se.
Poslední dobou na něho neměl náladu, protože kdykoliv se viděli, tak se vždycky ošklivě pohádali. A důvodem jejich hádky byl samozřejmě Ryuu.
„Chceš něco? Rád bych odpočíval,“ řekl Minoru možná až moc odměřeně.
„Včera jsem vás viděl v zahradě,“ řekl Andra a žárlivost v jeho hlase nešla přeslechnout.
„Špehuješ nás? Řekl jsem, že si Ryuua beru na starost. Co je na tom, když se s ním jdu projít do zahrad?“ zamračil se Minoru.
„Moc dobře víš, že v tom bylo mnohem víc. Nejsem hlupák a ani slepý. Vidím, jak se na něho díváš! Zatraceně, co má on a já ne?! Proč to nejsem já na koho, se tak díváš?!“ přestal se ovládat Andra, přešel až k posteli a s divokým leskem v očích si ho prohlížel.
„Nikdy jsem ti přece neřekl, že by mezi námi mohlo být něco víc než jen přátelství! Nedělej mi tu hysterické scény, jako nějaká žárlivá manželka! Záleží snad jen na mně, jak se rozhodnu, ne? Je to můj život!“ zamračil se Minoru a posadil se.
„Jenže on pro tebe není ten pravý! Jen tě využívá! Jsi okouzlen jeho tvářičkou, nic jiného v tom není! Proč zatraceně nevidíš to, že se řítíš do problémů? Je nebezpečný, a čím dřív se ho zbavíme tím líp!“ řekl Andra a do jeho hlasu se vkrádalo trochu šílenství.
„Čím je nebezpečný, tím že si nic nepamatuje? Čím mě využívá, tím že ho učím některé věci? Nebuď směšný! A ovládej se!“
„Proč on? Copak ti se mnou není dobře?“ změnil přístup Andra a oči se mu zalily slzami.
„Andro, vždycky jsi pro mě byl důležitý a mám tě rád, ale spíš jako bratra, chápeš? Ty mi nemůžeš dát to, co mi dává on. S tebou... Prostě se s tebou nedokážu uvolnit,“ řekl Minoru a lehce se pousmál, snad aby odlehčil krutosti svých slov.
„Takže se mnou se nedokážeš uvolnit? A jak si myslíš, že to bude dál? Myslíš, že po tomhle na všechno zapomenu a budeme dělat, jakoby se nic nestalo? Zůstaneme přáteli? Ano? Ale já nechci být tvůj přítel!!! Já chci být tím, kým je pro tebe on!“ zakřičel Andra plačtivě.
„Andro! Chovej se jako dospělý! Kruci, vždyť jsem ti nikdy nedal žádnou naději, že by mezi námi mohlo být něco víc! Nikdy! Tak se vzpamatuj!“ zavrčel Minoru a začínal být už dost naštvaný. Tenhle rozhovor mu sebral veškerou dobrou náladu co měl. Nechápal, proč Andra tak vyvádí.
„Ale já tohle nezvládnu! Nedokážu se dívat na to, jak jsi šťastný s jiným a tvářit se jakoby nic!" zakřičel Andra.
„Roztahuje snad nohy líp než já? Umí ti ho líp vykouřit? Má těsnější zadek? Hlasitěji u toho sténá? Nebo proč je jiný! Proč?!" pokračoval Andra dál ve svém výlevu, ale pro Minora tohle byla poslední kapka. Tohle rozhodně nehodlal poslouchat, takže Androvi jednu vrazil a naklonil se až k němu.
„Tak tohle jsi přehnal! Teď vypadni z mých komnat a nechoď mi na oči! Nechci tě vidět! A nechci tě vidět ani u Ryuua! A abys věděl, ode dneška bude bývat se mnou!" vrčel mu do tváře a jeho oči plály hněvem. Andra si třel bolavou tvář a nechápavě se na Minora díval. Proč to udělal? Proč nedokáže pochopit, co k němu cítí? Proč nedokáže pochopit, že to myslí dobře?
„Fajn, odcházím. Ale pak za mnou nechoď," řekl uraženě a bez dalšího slova nebo ohlédnutí odešel.
Když Andra odešel, Minoru sprostě zaklel a vstal z postele.
O pár minut později, uslyšel znovu zaklepání na dveře. V domnění, že je to Andra rázně otevřel dveře.
„Říkal jsem ti, že tě nechci vidět-" vyjel naštvaně, ale zarazil se v půli věty, když zjistil, že za dveřmi nestojí Andra ale Ryuu, který na něho trochu polekaně hleděl.
„Promiň. Já, myslel jsem si..." povzdechl si Minoru a ustoupil stranou, aby Ryuu mohl vejít dál.
„Zase jste se pohádali. Kvůli mně," řekl Ryuu, když vešel dovnitř a Minoru zavřel dveře. „Já nechci stát mezi vámi, nechci ti dělat problé-"
Dál se ovšem nedostal, protože Minoru k němu přistoupil a jeho námitky umlčel jemným polibkem. Ryuu napřed ztuhl, ale po chvilce mu trochu neohrabaně polibek oplatil. Minoru věděl, že nesmí chvátat, i když to v něm doslova vřelo touhou.
„Nechci se o něm bavit. Nezáleží snad na mě, jak se rozhodnu? Nebo se mnou být nechceš?" zašeptal Minoru, když polibek přerušil a čelem se opřel o to Ryuuovo.
„Chci být s tebou, ale bojím se. Andra... Má tě opravdu rád a je s tebou tak dlouho. A já jsem jen... Já jsem nikdo. A ty jsi přece princ..." řekl Ryuu.
„Pro mě nikdo nejsi. Jsi pro mě moc důležitý. Je mi s tebou dobře, tak jako nikdy s nikým. A Andra... Musí to pochopit. Nikdy jsem mu neřekl, že by mezi námi mohlo být něco víc," odpověděl Minoru a pohladil Ryuua po tváři.
„Ale já..." začal Ryuu, ale Minoru mu položil prst na rty, aby zastavil jeho další námitky.
„Pšš. Prosím... Už se o tom nebavme. Chci, abys tu se mnou zůstal napořád. Už bez tebe nevydržím ani chvilku. Potřebuju tě," šeptal Minoru a pevně Ryuua objal. Pak ho vzal do náruče a přešel s ním k posteli, do které ho opatrně položil.
„Jsi si jistý? Já... Nemám ti co nabídnout..." řekl Ryuu.
„Jsem si jistý. A dáváš mi toho víc, než si myslíš..." usmál se Minoru a pak Ryuua znovu políbil. Jemně, lehce, jakoby chtěl jen ochutnat chuť jeho rtů.
Ryuu si povzdechl a pootevřel pusu, aby Minoru mohl polibek prohloubit.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Dodatek autora: Tak jo, máme tu to, co se nevlezlo do předchozí kapitoly. Saridovi dochází trpělivost a odsere to Reita. Vztah mezi Minorem a Andrem se přiostřuje a na vině je samozřejmě Ryuu. Co příště? Začneme hned zostra. Dokážou Sarid a Reita ještě spolupracovat? Podaří se Satrisovi vytvořit syna? A jaký to bude mít dopad na Karua s Nyxem?