Thomas
Ani nevím, kdy jsme šli spát. Celkem jsme oslavovali, protože jsme dokončili docela složitý případ, na kterém jsme se tentokrát podíleli všichni. Já, Mark, Mira i Dan, společně s Jadenem a Xi-Wangem.
Bylo toho hodně, celkem velký případ napříč Sacramentem, a Jadena a Xiho jsme požádali o pomoc.
Zabralo nám to hodně času, a proto jsme slíbenou návštěvu u Liama v Santa Rosa museli o pár dní odložit.
Ale včera jsme mu volali, že jsme skončili, případ předáme a druhý den hned vyrazíme.
No… Chtěli jsme vyrazit brzy, ale po tom, co se mi ještě ráno motala hlava, a měl jsem pocit, jako by mě někdo vidlemi nabral, jsme odjezd odložili až na odpoledne. Jen jsem poslal zprávu, aby Liam věděl, kdy přibližně dorazíme.
Nejspíš přestanu chlastat. Ale na druhou stranu… Jo, užil jsem si. Mark se snažil a po dlouhé době přebral roli nabíječe. Chtěl jsem to. Chci to tak skoro pokaždé, když se ožeru. A proto raději piju minimálně…
„Marku, jsi sbalený? Liam říkal, že by s něčím i potřeboval pomoct, tak si vezmi nějaké věci navíc, kdyby náhodou, ať se pak nemusíme vracet. Není to sice daleko, ale byly by to zbytečně ztracené dvě hodiny cesty zpátky a dvě hodiny cesty zase tam,“ vyšel jsem z koupelny, kde jsem si posbíral toaletní potřeby a hodil je do kabely k ostatním věcem.
Já jsem se s balením nikdy nějak nesral. Prostě pár hader, náhradní ponožky, jedny boty navíc, náhradní spodky, zubní kartáček, pastu, mýdlo, hřeben a holení. A jel jsem…
Mark pobíhal v šatně od police k polici, od věšáku k věšáku, a já si na moment vzpomněl na Joshe.
Je to už něco přes rok, kdy jsme se s ním naposledy rozloučili.
Dalo by se říct, že jsme si už možná i trochu zvykli. Ale občas… Občas se zasteskne. Někdy víc, někdy méně.
„Chybíš nám,“ pohlédl jsem ke komodě, na které byla jeho fotografie a přetočil jsem si bezděčně náramek na ruce, který nám nechal udělat těsně před tím, než umřel.
Mark
Sbalit se na pár dní? Trochu problém. Měli jsme mít volno, spíš si užít pár dní po tom těžkém případu.
A není to daleko. Ale i tak… A Thomas na mě ještě huláká, abych si vzal nějaké věci navíc, kdyby náhodou…
Povzdechl jsem si, ale trochu jsem se i usmál, když jsem se v té šatně zastavil a představa Joshe, jak by teď běhal a naskládal by do auta snad všech no oblečení, byla na moment úplně živá.
Pohlédl jsem na náramek a znovu jsem si povzdechl.
Kdyby tu tak byl…
Nejspíš bychom i ten případ ukončili daleko dříve.
Ale nechybí mi jako kolega. Chybí mi jako člověk, kterého jsem opravdu miloval.
Nakonec, asi po další hodině, jsem měl sbaleno, Toda i s jeho věcmi jsem ještě zaběhl předat sousedce, která se o něho vždy starala, když jsme byli delší dobu pryč, a konečně jsme mohli vyrazit.
„Bolí tě zadek?“ uchechtl jsem se asi v polovině cesty, když jsem viděl, jak Thomas každou chvíli poposedává.
„Seru tě,“ zabručel a dál se věnoval řízení.
Jen jsem se víc usmál, a raději se pak už díval ven, jak cesta ubíhá.
Byl celkem provoz, protože byl všední den, a to dálnice bývají víc zaplněné. Ale i tak nám cesta utíkala docela rychle a za další dvě hodiny jsme už projížděli městem Santa Rosa a mířili k Liamovu domu.
Znal jsem ho o něco kratší dobu než Thomas. Ale to jen proto, že jsem k policii nastoupil později než Tom. Ale měl jsem Liama rád. A taky jsem věděl, že s Thomasem něco měli. Spíš takový úlet, nic vážného. Ale Liamovo číslo bylo jedno z mála, které jsme s Thomasem nesmazali, když jsme likvidovali seznam čísel našich bývalých milenců.
„Doufám, že má Liam nachystaný oběd,“ zabručel Thomas, když jsme vjížděli na příjezdovou cestu k jeho domu. Bylo to mírně do kopečka, mírně levotočivá zatáčka vedoucí mezi stromy. A jakmile jsme vyjeli, před námi se vždycky ukázal jeho dům, zasazený v mírném svahu, s hezkým pozemkem okolo. Byl docela velký, ale vždy hezky udržovaný a my sem rádi jezdili. Sice jen občas, ale vždycky jsme se těšili.
„Co to-“ vyrušil mě z myšlenek Thomas.
Otočil jsem k němu hlavu a pak se podíval dopředu, stejně jako on.
Nejspíš jsme se moc těšili na pár dní strávených s Liamem. Někdo nám to prostě nepřál…
Kolem domu policejní páska, jedno policejní auto, jedno neoznačené, do kterého právě nastupovali technici, podle toho, jak byli oblečení.
Jen co Thomas zastavil, hned jsem vyletěl z auta a běžel zjišťovat co se děje. Nejdříve s námi nikdo nechtěl mluvit, ale když jsem se představil, a potom i Thomas, nasměrovali nás do městské nemocnice…
Jaden
Nesnášel jsem ten pitomý krám!
Který idiot ty uřvané věci vymyslel?!
Vztekl jsem zafuněl a s námahou rozlepil jedno oko.
Včera jsme s klukama oslavovali, a pak jsem ještě oslavoval s Chrisem, takže jsem měl pocit, že spím tak pět vteřin.
Zabručel jsem a v ruce sevřel něco krásně kulaťoučkého a jemného.
Víc jsem si na sebe Chrisův zadeček natiskl, a spokojený se svým plánem, že ten krám budu ignorovat, až to dotyčného přestane bavit, jsem znovu zavřel oči.
„Kurva drát! Bych se na to mohl vysrat!“ zahulákal jsem asi o deset minut později, když to dotyčný nevzdával.
To by mi nejspíš dřív klekla ta posraná baterka.
Vztekle jsem se přetočil na druhý bok, abych z nočního stolku shrábnul mobil, a pak ho málem rozmačkal v ruce, když jsem zjistil, že mi volá Nolan.
„No, to je dost! To souložíš nebo co?“ vyhrkl na mě bez pozdravu.
„Ne! Spal jsem! A i kdyby!“ vyjel jsem po něm vztekle.
Byli jsme si s Nolanem hodně blízcí, a tak, i přesto, jak jsem po něm štěkal a on zněl bezstarostně, mi neušla změna tónu v jeho hlase.
„Tak to vyklop,“ zabručel jsem, když jsem se dostatečně vybrblal a postěžoval si na nepřízeň osudu vůči mé maličkosti.
„Někdo se pokusil zabít policejního šéfa. Střelili ho do hlavy. Nejspíš to přežije, ale víš, jak to je,“ povzdechl si a já mu odpustil ten ranní budíček.
„A po mě chceš?“
„Mohl by ses zajet podívat do Santa Rosy a zjisti, co a jak? Nemůžu tam jen tak dojet. Jedná se o Liama Colemana.“
Zamračil jsem se. Santa Rosa? Liam?
Něco mi to říkalo, ale co?
Pokoušel jsem se nastartovat mozek, když do mě Nolan ještě něco hučel, a pak mi to konečně došlo.
O tomhle mluvil Thomas ve svém opileckém módu!
„Jo! Tam jel Thomas s Markem! Myslím do Santy! A za Liamem!“ zařval jsem a byl na sebe pyšný, že se mi podařilo něco z mozku vyplivnout.
Nakonec jsem slíbil, že se tam zajedu podívat, a když něco bude, dám mu hned vědět.
Zavěsil jsem a vzápětí už Chrise lisoval do matrace, muchloval ho a obíral, a omlouval se mu za nečekané probuzení.
Thomas
Takhle jsem si naši návštěvu u Liama nepředstavoval. Oba, já i Mark jsme se těšili na těch pár dní s Liamem, a teď za ním jedeme do nemocnice, a budeme doufat, že to přežije.
A pokud to přežije, tak se budeme modlit, aby neměl nějaké trvalé následky.
Po cestě do nemocnice jsem po očku pozoroval Marka. Už se tak neusmíval, jako před hodinou. Byl zaražený, a nemluvil. Jen se díval před sebe.
Možná se mu vrátila vzpomínka na to, jak zemřel Josh. Možná nechce znovu zažít pohřeb někoho ze svých kolegů. Za svoji práci u policie jich pár zažil, ale nejtěžší vždycky je, když je to někdo z přátel.
„Bude dobrý, uvidíš. Liam se jen tak nevzdá. A jak se probere, tak nás hned seřve, že jsme s sebou nepřivezli flašku jeho oblíbené skotské,“ na moment jsem Markovi stiskl ruku a pak ji zase pustil, když jsme dojížděli k nemocnici.
Zaparkoval jsem hned vedle policejního auta, které tu stálo. Bylo mi jasné, že je tu kvůli Liama. Určitě má u sebe i hlídku.
„Tak pojď,“ pošoupnul jsem Marka ke vchodu, když na moment zamrznul. „Jdeme za ním. Potřebuje nás.“
Mark
Jamile jsme se dozvěděli, co se stalo, hned jsem si vzpomněl na Joshe. Je to něco přes rok, kdy zemřel. Nepomohla ani neprůstřelná vesta a ani rychlá pomoc.
Odešel a zanechal po sobě prázdné místo, které už nikdo nikdy nezaplnil. A ani já, a ani Thomas ho nikým jiným už ani nahradit nechceme. Byl jediný, koho jsme pustili mezi nás a koho jsme opravdu milovali.
Vzpomněl jsem si na ten den, kdy umíral i ve chvíli, když jsem vystoupil před nemocnicí a já pohlédl na tu obrovskou budovu. Nohy mi zamrzly a nebyl jsem schopný se hnout. Až teprve Thomasova slova a jeho postrčení mě donutilo udělat ten krok.
Na recepci jsme se nechali nasměrovat do patra, kde měl Liam být na jednotce intenzivní péče. Nevěděl jsem, jestli nás k němu vůbec pustí, když měl chvíli po operaci a byl ve vážném stavu.
Ale doufal jsem, že nějak vycítí, že jsme tady, i kdybychom se dívali jen přes to sklo, které tam je.
Jen, co jsme vystoupili z výtahu a otočili se napravo, hned jsme viděli dva uniformované strážníky stát před jedněmi dveřmi, z kterých právě vycházel lékař s nějaký chlápkem, zabaleným ve sterilním obleku.
Zastavili se, a zatímco si to ten chlap ze sebe sundával, mluvili spolu a občas se podívali zpátky ke dveřím.
„Nemůžeme vás pustit dál,“ postavil se nám do cesty jeden ze strážníků.
„Jsme přátelé Liama,“ zamračil jsem se na něho a pohlédl k oknu, skrz které bylo vidět do pokoje.
„Markus Rodriguez a Thomas Ward,“ představil nás Thomas.
„Pan Rodriguez a Ward?“ ozval se najednou ten chlápek, který se konečně vysoukal z toho oblečení a hned k nám došel, zatímco lékař se vrátil zpátky do pokoje za Liamem.
„Jsem Jack Martin, zástupce Liama,“ mávnul rukou k pokoji, a pak se otočil k nám a podal nám ji.
„Co se stalo? Víte něco bližšího? Jak na tom Liam je? Měli jsme spolu-“
„Vím, Liam o vás mluvil. Věc se má tak, že zatím nic bližšího nevíme. Liam má po operaci, ale dalších několik hodin bude rozhodujících. Pojďte se posadit,“ ukázal Jack k lavičce.
Ještě chvíli jsem stál a díval se na Liama. Stejně jako tenkrát u Joshe, i teď jsem si přál, aby to dobře dopadlo. Jenže tenkrát zůstalo jen u přání…
„…Killian?“ zaslechl jsem za sebou Thomase. „To jméno mi něco říká…“
Otočil jsem se a šel si sednout k nim.
„Tiras Greyson Killian. Možná ve spojitosti s případem White Rose. Tenkrát padalo hodně hlav, a dokonce i některých politiků v městské radě Jacksonville. Mohl by něco víc vědět, ale když jsme byli u Liama vyšetřovat, najednou prostě odjel. Jednou jsem tam byl, protože rušil noční klid, ale vyhodil nás a od té chvíle nekomunikuje. Nevíme, co se děje. Už jsem tam poslal hlídku, ale nepochodili. Barák má zavřený, nikdo neotvírá a telefon nebere.“
„Zajedeme tam,“ hned jsem se ozval. „Pokud něco ví, mohlo by to pomoct. Máme licenci pro celé státy, takže se na to můžeme podívat.“
„No… Jen nevím…“ prohlédl si nás oba Jack a zavrtěl hlavou. „Tir vás nejspíš nezná, a mohl by teď být nasraný a tím pádem i agresivní. A… Bez urážky… Neporadíte si s ním. Je minimálně o hlavu větší než vy, udělanější tak dvakrát víc než vy, bez problémů zabije velkého chlapa jednou ránou pěstí.“
„Není problém. Známe jednoho takového,“ ozval se Thomas, vytáhl telefon a hned vytočil číslo na Jadena.
Jaden
Když jsem Chrise dostatečně pomačkal a pomiloval, vyhrabal jsem se z postele, abych mohl odjet.
Cesta tam trvala asi dvě hodiny, takže při troše štěstí budu na místě tak čtyři hodiny po poledni.
I přesto, že jsem celou dobu brblal, věděl jsem, jak je situace vážná.
Jistě, poldové umírali. Umírali i policejní šéfové. Člověk tuhle práci dělal s vědomím, že jednou ta kulka přiletí. Ale když se to dělo přátelům, když se to dělo ve městě, kde chcípl pes, to už bylo něco jiného. S mohutným zíváním jsem nasedl do auta a na navigaci zadal trasu.
Chrisovi jsem slíbil, že nejpozději do večera budu doma.
Nebyl to můj případ. Oficiálně mě nikdo nepožádal, takže jsem neměl důvod to vyšetřovat.
Pouze jsem měl zjistit něco víc, jak mě Nolan žádal. Takže nějaké zdržení jsem nepředpokládal.
Už jsem byl skoro ve městě a chtěl zavolat Thomasovi, aby mi řekl, kde jsou, když mi, jak na zavolanou zazvonil mobil.
Když se mě Thomas zeptal, jestli bych nemohl přijet, jen jsem mu suše oznámil, že už jsem ve městě a vysvětlil mu důvod.
On mi zase řekl, proč mi volá, načež jsem ho seřval, že na tohle jsem jim dobrý a v nasrané náladě dojel před barák, kam mě Thomas navedl.
„Nazdar!“ pozdravil jsem všechny okolo a rázně oddusal k hlavním dveřím.
Jeden z poldů se nejspíš toho uvnitř snažil prozvonit, protože vzal mobil a vzápětí jsme slyšeli tlumené zvonění, hluk, nadávky, a pak ticho.
„Vytípl to,“ povzdechl si ten polda a já zafuněl.
„Otevři, kurva, ty zasrané dveře, nebo je vyrvu!“ zařval jsem a zabušil na ně tak, až se oddrolila omítka okolo futer. „A dělej! Nemám na tebe, kurva, celý den!“
Jestli si myslel, že to vzdám, tak to se šeredně pletl.
A jestli si myslel, že to neudělám, tak to mě neznal.
„Jak chceš!“ zařval jsem použil své tělo jako beranidlo, a stačily dvě rány, aby dveře s rachotem vypadly.
„Táhněte do hajzlu!“
Dveře nebyly to jediné, co letělo.
Vzápětí jsem tak tak uhnul před flaškou, a pak vyhekl, když to do mě narval nějaký chlap.
Smrděl potem, chlastem, cigárama a snad i zvratkama.
Ale to nebylo to nejhorší. Nejhorší na něm byly ty jeho oči.
Pohled, který jsem moc dobře znal, a který mi ve vteřině odpověděl na otázku, co to ten idiot vyvádí…
Thomas
Když jsme dojeli před Killianův dům, vystoupili jsme, a já s Markem jsme hned obhlídli pozemek a zkusili nahlédnout přes okna i do domu. Ale neměli jsme štěstí. Venku nebyl, dům byl zamčený, a přes okno jsme ho v přízemí nikde neviděli.
Pokud je doma, tak bude nahoře na patře.
Zkusili jsme mu i prozvonit, ale nebral to. Přesto se nám zdálo, že zvonění jeho mobilu slyšíme zevnitř.
Několikrát jsme na něho bouchali, volali jménem, ale nic. Jen tomu, abychom řekli, že je tu policie, jsme se na doporučení Jacka vyhnuli. Nepomohlo však ani to, když jsme říkali, že jsme přišli kvůli Liama. A když tohle nepomohlo, tak už jsme si nevěděli rady.
Jack s policistou dovnitř nemohli. Museli by mít povolení.
Já a Mark jsme se dovnitř dostat mohli, ale na radu Jacka jsem to raději nezkoušeli. Prý by to bylo, jako zkusit holýma rukama zastavit rozjetý buldozer. Zvlášť když Jack prohlásil, že to stříbrné auto je jediné, do kterého se Tiras vejde.
A tak nám nezbylo nic jiného, než čekat na Jadena a doufat, že pořídí aspoň on.
Když dojel, hned nás všechny seřval a zamířil rovnou ke dveřím. I on slyšel zvonění mobilu, když jsme se Tirase znovu pokoušeli prozvonit.
Ale pak to vzal do svých rukou… Nejspíš ho to bude stát za ty dveře pěkný balík. Ale co, peněz má dost.
Popadl jsem Marka za ruku a rychle ho stáhnul bokem, když jsem viděl, jak se Jaden žene dovnitř. A udělal jsem dobře. Vzápětí kolem nás proletěla flaška s nedopitým chlastem, a já zakurvoval, když přistála na mém autě a rozbila mi čelní sklo.
A aby toho nebylo málo, po flašce vyletěl z baráku Jaden a s ním i ten chlap.
Takže… Tolik o tom, že měl Jack pravdu. Ten buldozer bylo slabé přirovnání.
Když jsme se dívali, jak se ti dva rvou, chvíli jsem se nebyl ani schopný rozhodnout, kdo bude vítěz.
Ale nejspíš měl Jaden opravdu navrch, i když Tirasovi dával sílu ten vypitý chlast a s tím i spojenou agresivitu. Po dalších pěti minutách Tiras zůstal ležet na trávě, Jaden mu klečel v zádech, a kurvoval snad na celé město, že má rozervané své oblíbené triko.
„Pouta!“ konečně jsem se vzpamatoval. „Všechny!“
Tirasovi, jsme museli dát dvoje pouta, protože přes svou svalovou výbavu jsme mu ani nedokázali dát ruce za záda k sobě. A pro jistotu jsme použili pouta čtvery, abychom se jistili, že je nerozerve a hned nám jednu neflákne.
A pak jsme ho teprve dotáhli do baráku, kde jsme ho hodili na sedačku a konečně se mohli po domě porozhlédnout.
„Něco je špatně,“ najednou se ozval Jack. „Zkoušel jsem mu volat, myslel jsem, že bude tady, ale…“
Ukázal nám na podlahu v chodbě, kde byl rozbitý telefon.
„To je mobil jeho přítele, Efraima. Ale… on tu není…“
Tiras
Nenáviděl jsem celý svět. Nenáviděl jsem všechny.
Všechny jsem obviňoval z toho, že se můj Ef ztratil.
Padla jedna flaška a vzápětí druhá.
Pořád mi někdo volal, ale ten, co jsem ho chtěl nejvíc, nezavolal.
Nedokázal jsem rozumně uvažovat. Vytáhl celou krabku cigár, a pak se poblil.
Hnusný pocit jsem zapil chlastem.
Ani ten posraný rozbitý mobil jsem nedokázal uklidit. Nebyl jsem schopný se ani nažrat.
Střídal jsem chlast, cirága a hajzl, kam jsem se později už stěží dostal.
A pořád někdo otravoval.
A nejen to. Dokonce se odvážili i k nám.
A to mě nasralo. Nikdo mi nebude vyhrožovat v mém domě! A ještě ničit to, co bylo i Efovo!
Mrsknul jsem po tom chlapovi flaškou, ale minul jsem.
Tak jsem po něm vystartoval já. Neznal jsem ho a bylo mi jedno, kdo to je.
Byl o jen něco málo větší než já, ale nakonec mě stejně dostal a společně mě pak odtáhli do obýváku.
Na chvilku jsem se uklidnil, ale Jackova slova znovu vyvolala lavinu.
„Vypadněte! Tady nemáte, kurva, co dělat!“ zařval jsem a vyskočil na nohy.
Všiml jsem si, že ti dva policajti, co přišli s Jackem, sáhli k opaskům se zbraněmi, když jsem i za cenu rozříznutého zapěstí přerval všechny pouta a s výhružným postojem a řevem jsem se je snažil vyhodit i s těma třema cizincema.
„Drž už, kurva, hubu!“ přerušil mě ten, se kterým jsem se venku serval, a vzápětí jsem vyheknul a už počítal hvězdičky, když mě jeho dobře mířená rána zarazila do sedačky.
„Kurva! Seru na to! Ještě se tu budu rvát s nějakýma spratkama! Kurva!“ slyšel jsem, jak se vzteká a jak ho ten s hispánskými rysy uklidňuje.
„Tire, prosím. Co se tu stalo? Co je s Efraimem?“ dřepl si ke mně Jack a položil mi dlaň na koleno.
Napjal jsem se, že po něm zase vystartuju, ale pak se ve mně něco zlomilo a já svěsil ramena.
„Není tu. Je pryč. Zmizel. Nedokázal jsem ho ochránit. Nedokázal jsem nic. Zase mi zmizel. Je pryč. Pryč. Měl jsem být s ním. Měl jsem mu zavolat. Neměl jsem ho nechávat samotného. Porušil jsem slib, co jsem mu dal. Zmizel. Nejspíš ho unesli. A já nevím, kdo ani kam. Přišel jsem o něj. Už ho nikdy nenajdu. Já…“ mlel jsem jedno přes druhé a do očí se mi znovu vedraly slzy.
Mark
Byl jsem rád, když mě Thomas stáhl zpátky. Ne, že bych se bál, ale zdravý rozum mi říkal, že s tímhle člověkem bych souboj rozhodně nevyhrál. Stál jsem bokem a čekal, jak to celé skončí.
Naštěstí byl Jaden o něco silnější, a i když mu Killian dal trochu zabrat, tak nakonec vyhrál.
Když jsme vešli do domu, hned jsem se rozhlížel kolem sebe, a v každé místnosti, kam jsem se dostal, jsem otvíral okna, aby se tu vyvětralo. Po celém domě smrděl nejen chlast a cigára…
Bude potřeba tu pořádně uklidit.
Rychle jsem se vrátil do obýváku, uklidnil Jadena, když se začal znovu vztekat, a Killian se natolik probral, že hrozilo, že se zase něco stane.
Ale Thomas mě znovu stáhl zpátky za sebe, aby mě chránil.
Jenže to, co se stalo potom…
To, že Jaden znovu Killianovi natáhl, jsem doprovodil malým syknutím, jak mě to zabolelo za něj.
Nečekal jsem, že budeme muset vidět takhle velkého chlapa, plného síly, brečet. To jednoho pořádně dostane.
Thomase jsem viděl plakat jen jednou, na Joshově pohřbu, a myslel jsem si, že něco podobného už znovu neuvidím.
Ale tady… Tady tohle bylo čisté zoufalství. Bolest tak velká, že dokázala zlomit tak silného chlapa.
Myslel jsem si, že bych Killianovi strčil do ruky flašku, aby se napil a uklidnil se. Ale po tom, co jsem tu viděl válet se různě po zemi, by to nebyl nejlepší nápad.
Zaběhl jsem do kuchyně a nalil jsem do sklenice čistou vodu a už jsem chtěl jít, když jsem pohledem zavadil lékárničku pověšenou na stěně vedle linky. Bylo by dobře ošetřit jak Jadena, tak i Killiana.
Když jsem ji otevřel a zahrabal v ní, narazil jsem na nějaké léky a v ten moment mě napadlo, jak Killiana hlavně uklidnit, protože teď z něho rozhodně nic nedostaneme srozumitelného.
Vytáhl jsem nějaké kapky na spaní, rychle je otevřel, pár kapek rozmíchal ve vodě a pak se vrátil do obýváku. Přešel jsem k Jackovi a podal mu ji, aby dal Killianovi napít. Pak jsem se postavil zase kousek dál, přišoupnul krabici s papírovými kapesníky blíž k nim, a čekal, co bude dál…
Tiras
Bylo mi jedno, kdo teď byl v domě a viděl mě takhle.
Vrátily se mi vzpomínky na Whitte Rose, na to, jak jsem tam Efa našel svázaného a zničeného. Tohle už znovu nedám.
„Na, napij se,“ strčil mi Jack pod nos sklenici s vodou a donutil mě se napít.
„Teď se uklidni a řekni, co se stalo, ano?“
Co bych mu asi tak měl říct?
Neměl jsem ale ani sílu už nadávat nebo mu odsekávat.
„Nevím, co se stalo,“ povzdechl jsem si a vysmrkal se, „Ef mi poslal kódovanou zprávu, ale když jsem přijel, našel jsem jen otevřené dveře, zničený mobil, a jeden soused viděl odjíždět nějaké cizí auto asi půl hodiny před tím, než jsem se vrátil.“
Dopil jsem zbytek sklenice, protože jsem najednou měl žízeň, a nechal Jacka, aby mi sundal ze zápěstí zničené pouta.
Cítil jsem se najednou tak strašně unavený.
Mohutně jsem zívl a zjistil, že se mi klíží oči.
„Musím ho najít… musím… znamená… pro mě vše… všechno… slíbil…“ myslím, že jsem to ani nedopověděl, protože v tu chvíli mi brada klesla na prsa a všechno zčernalo.
Thomas
Byl jsem rád, že Mark odešel do kuchyně a nebyl poblíž toho zuřivce.
Chápal jsem ho. Pokud se stalo něco jeho příteli, teda jestli jsem to správně pochopil a Efraim není třeba jeho bratr, tak už se nemůžu divit, že takhle vyváděl.
Trochu jsem se napjal a Jaden také, když k nim potom Mark přistoupil blíž a podával jim sklenici s vodou. Oba jsme byli připravení okamžitě vystartovat, kdyby se zas Killian nervnul.
Ale naštěstí to vypadalo, že to bude v pohodě. Teda, jak se to vezme…
Po Killianových dalších slovech jsme už měli jasno v tom, že opravdu někdo unesl jeho přítele.
Po očku jsem mrknul na Marka.
Ten pocit znám… Nechtěl bych znovu zažít tu nevědomost, kde je a co se s ním děje. Je to strašná bezradnost, zoufalství, jestli se najde živý, a co se s ním vlastně děje.
Chápal jsem už, proč Killian tak vyváděl. I když… na druhou stranu, spíš než se ožrat, bych začal burcovat celé město, celou policii, prohledal bych všechno možné, zakázal bych start všem letadlům…
A až teprve potom bych se možná opil.
Když najednou Killian zmlknul a zhasnul jako svíčka, jen jsem povytáhl obočí a znovu se podíval na Marka.
„Konečně usnul,“ konstatoval jsem suše. „Necháme ho spát tady, ta sedačka je dost prostorná. Měli bychom se porozhlédnout po domě, a možná by bylo fajn vyhlásit pátrání po zmizelém.“
„Ještě to není čtyři a dvacet hodin,“ namítl Jack. „Vím, že Tir odcházel a byl ještě doma a pak si spolu ještě psali. Mohlo být tak něco kolem desáté večer. Musíme počkat. Ale… je divné, že se to stalo všechno tak najednou, Efraimova pacienta včera zavraždili a tělo se našlo až večer, i když bylo v parku. Ve chvíli, kdy Tir přijel, aby se na to podíval, někdo napadl Liama. A během noci, kdy jsme byli u Liama v domě, někdo nejspíš unesl Efa. To je moje první domněnka. Rozhodně to tu nechám prohlédnout. Můžete se tu taky podívat, ale na nic nesahejte.“
Jen jsme přikývli, a hned jsme se rozešli po domě. Mark se ještě natáhl pro deku a nebohého Killiana přikryl.
Právě jsem vcházel do chodby, abych se podíval, kde, co je, když světlo ode dveří zastínila velká postava. Řekl bych, že větší než Jadenova.
„Tire! Kurva, Tire! Kde jsi! Co se stalo s mojí prdelkou!“ zařval ten velký chlap, až mi málem zalehlo v uších, a hned se hnal dovnitř jak velká voda, a za ním spěchal drobnější kluk a snažil se ho zabrzdit.
„Tirasi, tak kurva, nechrápej!“ zařval znovu ten chlap, když se dostal ke dveřím do obýváku.
„Nechte ho spát. Dostal prášky na uklidnění…“ ozval se Mark ze schodů, a pak pomalu sešel dolů. „Kdo jste?“ zeptal se ho a musel zaklonit hlavu, aby na něho vůbec viděl, když sešel i poslední schod a zastavil se před ním.
Jaden
Tak jsem se nepletl.
A podle toho, jak se nejspíš choval, si vyčítal, že mohl tomu únosu zabránit.
Pokud to únos byl.
Sledoval jsem, jak Mark Jackovi podává pití, a byl připravený Killianovi znovu natáhnout, pokud bude dělat problémy. Ale očividně mu to stačilo.
„Řekl bych až moc velká náhoda,“ zabručel jsem, když nám Jack ve stručnosti řekl, co se tady vlastně stalo.
Opravdu velká. Možná v nějakém rušnějším městě, ale tady?
A očividně se to týkalo těch dvou. Zabijí Morganova klienta, skoro zabijí Killianova přítele, a pak Morgana unesou? Teda pokud je to únos. Náhoda? Těžko.
„Kurva!“ zařval jsem a málem nadskočil, když se ozval nějaký řev.
Zrovna jsem procházel pracovnu a všiml si kočičího záchodu, ale kočky nikde, a chtěl se na to zeptat Jacka. Vyšel jsem ven a na chodbě uviděl stát chlapa ještě o něco většího, než jsem já, možná i staršího, s drobným klukem v patách, v Chrisově věku, a před nimi Marka.
„Můžete držet huby? Nechci mu znovu dávat do zubů! A potřebuje se vychrápat!“ stáhl jsem Marka za sebe a vztekle zafuněl na tu řvoucí horu svalů.
„Franku, tiše, klid. No tak…“ snažil se ho uklidnit… nejspíš přítel?
„Chci jen vědět, co je s mojí prdelkou!“ zavrčel ten Frank, ale už o poznání tišeji.
„Prdelkou?“ pozvedl jsem obočí.
„Nevíš, co je prdelka? Sexy, pěkně kulaťoučká, tak akorát do dlaně a pěkné ochmatání nebo proplesknutí, do které zaboříš- Au! Dori!“ zařval znovu, když ho ten jeho přítel pěkně nakopnul potom, co se ručně snažil vysvětlil, co má na mysli tou prdelkou.
Jo, živě jsem si to dokázal představit a na okamžik se zasnil, když jsem si vzpomněl na dokonalý Chrisův zadeček, a vzdychl.
„Ehm,“ odkašlal jsem si a vrátil se zpátky na zem, „vím, co je sexy prdelka. Jednu mám doma. Ale jakou spojitost to má se zmizelým a Killianem?“
Ten Frank si povzdechl a zadíval se na mě jako na idiota, až jsem měl chuť mu vrazit.
„Tir je bývalý lovec odměn z Jacksonville. Jsem přátelé už dlouho. A díky případu se seznámil s Efraimem Morganem, svým současným přítelem. No, jenže všichni jsme poněkud… Prostě jsme blízcí přátelé, a když se jednou za čas všichni sejdeme, tak pořádáme orgie, stačí? A nikdo nemá krásnější prdelku než Ef… teda… skoro nikdo…“ opravil se, když na něho jeho přítel hodil vražedný pohled, a za chvilku už se ti dva muckali jako o život.
„Tir nám řekl, co se stalo. Teda jen to, že Ef zmizel. Tak jsme hned nasedli na první let, co mířil sem,“ promluvil po chvilce trochu zadýchaně Frankův přítel, když se od sebe konečně odlepili.
Mark
Měl jsem pocit, že se nás do toho domu už ani víc nevleze. Tři velcí chlapi, i když jeden právě spal na sedačce, a k tomu my ostatní.
Ustoupil jsem, když si s Jadenem vysvětlovali pojem prdelka, a vrátil jsem se raději k Thomasovi.
„Myslím, že bychom si měli najít ubytování. U Liama teď být nemůžeme, tak bychom měli obvolat hotely, a někde složit hlavu. Vrátit se nechci, chci jít za Liamem, a pokud by bylo potřeba, tak pomoct,“ podíval jsem se na Jacka, který už to všechno začal korigovat a směrovat do obýváku nebo kuchyně, aby nenadělali víc škody než užitku, a mohly se tu případně najít nějaké stopy.
Oficiálně pátrání po zmizelé osobě by mohlo začít přibližně za čtyři hodiny. A podle toho rozbitého mobilu v předsíni, a toho, co se děje kolem, i toho, že Killian a Morgan jsou registrování jako lovci odměn, může to být klasifikováno jako únos. Hlavně i potom, co nám ve zkratce stihl Killian říct. A pokud to má nějakou spojitost s Liamem, rozhodně zůstanu.
A chci počkat, i než budu mít jistotu, že Liam bude v pořádku. A určitě to tak chce i Thomas.
„Jo, zkusím něco obvolat, budu venku, zakouřím si. Stejně musím i zajistit výměnu skla na autě,“ kývnul hlavou a opatrně vyšel ven.
„Nevím, jestli něco seženete,“ zabručel Jaden.
„Je sezóna a hotely bývají plné. No, já jdu za svojí prdelkou,“ výmluvně se podíval na Franka a zamířil ven. „Kdyby něco, tak přijedu, ale myslím, že mě už není potřeba, tenhle už Killiana zvládne.“
Ten chlap si něco odfrknul, ale přesto přešel k sedačce, posadil se vedle Killiana a starostlivě si ho začal prohlížet.
„Miluje Efa víc než svůj život,“ promluvil tiše, jako by měl strach, že ho vzbudí. „On ho vlastně zachránil. Vlastně… Dalo by se říct, že se zachránili navzájem, a jeden bez druhého… No… Pokud se Ef nenajde, a hlavně živý, tak to Tira zabije.“
Najednou promluvil jako úplně jiný člověk, a já pochopil, jak špatná tahle situace je.
Hodně špatná…
Už jsem si chtěl jít sednout do křesla, abych nestál uprostřed obýváku, když najednou zazvonil někde z vrchu telefon.
Jack, který stál ve dveřích, se nejprve otočil, ale pak rychle vyběhl nahoru a za chvíli zvonění ustalo.
„…spí… není tu… ale je tu nějaká návštěva… Dori nebo tak nějak… ten druhý nevím… jo, předám…“
Jack rychle došel dolů s Killianovým telefonem, a hned ho předával tomu mladému, Dorimu, nebo jak se jmenoval.
„Calebe, promiň, ale teď… Efraim je pryč… někdo ho unesl… cože?!“ vykřikl a poplašeně se po nás rozhlédl. „Pete… je… kde jsi ty?! Hned tam jedu!“
Caleb
Tohle byla ta nejhorší noční můra.
Nezažil jsem to, co Tiras, protože do Petera jsem se zamiloval, až když bylo tak nějak po všem.
Neznal jsem ten obrovský strach, který tenkrát Tiras prožíval vůči Efraimovi.
Ale teď jsem měl tu možnost ho poznat.
Peter byl šťastný, že uvidí Efa, že skoro nezavřel celou cestu pusu. Ale nevadilo mi to.
Miluju ho takového, jaký je. Trochu rozverný, trochu naivní, příliš laskavý. Je to moje kuřátko…
Nevšiml jsem si ani jednoho z nich, dokud už nebylo pozdě.
Ty svině mě nechaly, ať se dívám, jak odvádí Peteho, nechali mě, ať vidím jeho slzy, slyším jeho pláč a křik. Rval jsem se. Prosil a křičel. Ale nikdy jsem neměl takovou sílu jako Frank nebo Tiras.
Nevím, kam ho odvedli, ani kdo to byl. Nepadlo ani jediné jméno.
A pak tma.
Zabili mě? Ne. Nejspíš chtějí, abych hodně trpěl.
Nevěděl jsem, co dělat. Probudil jsem se v nějakém starém baráku, bolelo mě celé tělo z té nakládačky, ale tahle bolest nebyla nic v porovnání s tou, kterou jsem cítil uvnitř.
Musím se sebrat. Musím…
Co přesně?
Jak dlouho jsem apaticky ležel na té špinavé zemi a hleděl nepřítomně do stropu?
Netuším.
Ale myšlenka na mé kuřátko, myšlenka na to, jak mu asi teď musí být, mě konečně zvedla na nohy.
Zařval jsem, když mě zabolel došlap na pravou nohu.
Skoro jsem neviděl na jedno oko, v puse cítil pachuť krve, ruce mě nejspíš pálily od ran a oděrek, stejně jako tvář.
Ale na to všechno jsem kašlal. Belhal jsem se k nejbližšímu telefonnímu automatu, abych zavolal Tirasovi. Musí vědět, co se tady děje.
Jenže místo něj mi to zvedl nějaký cizí chlap. Ale Doriho slova?
Jak… Co se tu to děje?
Ale k tomu všemu, co jsem cítil se ještě přidal i vztek. Co to Tiras vyvádí? Proč už neburcuje město?
Proč se užírá vlastní lítostí?
Dori mi zavolal taxíka a za deset minut jsem vcházel do Tirasova domu. Nedíval jsem se nalevo ani napravo, trochu dokonce odstrčil i Doriho, který se mi pokoušel zastoupit cestu.
„Vstávej, ty kreténe!“ zaječel jsem hystericky na Tirase a jednu mu flákl, až jsem se sám zapotácel.
„Vstávej!“ zakřičel jsem znovu a zasypal ho pár ranami.
Neměl jsem sice vůbec žádnou sílu, ale i tak se nakonec s trhnutím probral a trochu zmateně a nepřítomně se na mě podíval.
Chytl jsem ho zepředu za triko a přiblížil se až k němu.
„Co to tu děláš?! Proč Efa nehledáš?! Proč něco neděláš?! Proč… Proč… Proč…“ hlas se mi zlomil, vzlykl jsem a zabořil tvář do Tirasovi hrudi. „Mé kuřátko… vzali mi… mé kuřátko… na letišti…“
Tiras
Netuším, jak dlouho jsem spal, i když spánek se tomu asi říkat nedalo, spíš to bylo milosrdné bezvědomí.
Cítil jsem…
Ani nevím, co vlastně. Bylo toho tolik, že jsem z toho byl sám zmaten.
Zdálo se mi v jednu chvíli, že slyším Frankův hlas, ale pak to zase zmizelo.
Co bych měl dělat?
Měl jsem dojem, že nic nezvládnu. Že nic nedokážu.
A pak…
Ten hlas. Caleb? Halucinace? Ale ta nepříjemná bolest…
S námahou jsem rozlepil oči, a trochu zmateně a nechápavě se díval na dobitého Caleba, který na mě křičel a bušil do mě, aniž bych pochopil význam.
Až teprve, když se o mě opřel a začal brečet, a mezi jeho vzlyky jsem pochytil těch pár slov, mi to konečně došlo.
„Calebe…“ zachrčel jsem a pevně ho objal.
„Co se tady, kurva, děje?“
Takže to nebyl sen a Frank je skutečně tady.
A nejen on, ale i Dorian. Nějací dva muži, Jack a dva policisté.
„To bych se měl… zeptat já… co tu… děláte?“ vydoloval jsem ze sebe a podíval se na ty dva cizince.
Thomas
Toho kluka, o kterém ten Dorian mluvil, jsme neznali. Ale přesto jsem byl v šoku, když nám řekl, že někdo unesl Petera, blízkého přítele Tirase, Efraima, Franka a Doriana. Viděl jsem ten šok v jejich tvářích a chvíli nikdo nebyl schopný nikdo nic říct.
Co, kromě přátelství, je na tolik spojuje, že by si dal někdo práci a unesl oba dva? A byli za tím stejní lidé, nebo to byla jen náhoda?
Jack nejspíš uvažoval jako já, protože okamžitě bral telefon a už burcoval lidi, aby hned přijeli. Nahlásil únos dvou osob. Dvou osob, které se znají, a které pracují jako soukromí detektivové a lovci odměn, i když každý v jiném městě.
„Peter je na prvním místě,“ ozval se Frank, když jeho přítel šel zavolat taxi pro toho Caleba. „Je to špičkový profík, chtěli ho k výzvědné službě a měl nabídku i od FBI. Ale on, s jeho povahou se k tomu moc nehodí. A chtěl zůstat s Calebem, pracovat s ním. Neúčastní se moc práce v terénu. Je to naše zázemí. On a Caleb jsou schopni zjistit cokoliv od stolu v obýváku. Před nimi se prostě neskryješ. A řekl bych, i když se to Calebovi možná nebude líbit, že Pete je o kus chytřejší a šikovnější než on. Takže pokud budou poldové pátrat, budou mít na seznamu Peta i moji prdelku, ale Peteho vždy upřednostní.“
„Proč by měli? Jsou to dva lidi a podle toho, co jsi říkal, tak ten váš Pete nakonec nabídky odmítl,“ zadíval jsem se na toho velkého chlapa.
„Odmítl, to jo, ale… pokud se Pete dostane do špatných rukou, a oni ho donutí, tak bude schopný se nabourat i do tajných souborů Bílého domu. Pokud se ho nepodaří najít, mohl by někdo z tajných dostat rozkaz ho zabít.“
To je blbý. To je hodně blbý…
Chtěl jsem se otočit na Marka, ale v tu chvíli se seběhlo něco, kdy jsme všichni ztichli a jen se dívali. Dokonce i Jack, který už nám stihl zahlásit, že technici jsou na místě, a od téhle chvíle se nikdo nehne z obýváku, i kdyby se měl pochcat.
V duchu jsem se ušklíbl, když zmíněný Caleb vběhl dovnitř a na Tirase začal řvát.
Jo, má pravdu. Proč neburcuje město, cokoliv, a místo toho se tu ožírá…
No, nejspíš to nepochopím. Možná někdo ano, ale já ne.
„Tak dost,“ došel jsem k nim a Caleba jsem chytil a odtáhl. „Za prvé se nechej ošetřit. Potřebuješ akorát tak nemocniční postel. Za druhé, tenhle chlap je ještě na půl v deliriu, a nějak mu pomalu dochází, co tu po něm řveš. Za další… jsou na cestě technici, tak tu nenadělej ještě větší svinčík, než tu je. A za poslední… uklidni se a řekni nám, kde se to stalo, ať tam může Jack poslat výjezdovku. Všechno, na co si vzpomeneš. A pokud se neuklidníš, tak tentokrát to budu já, kdo ti jednu natáhne, aby ses vzpamatoval.“
Zarazil jsem ho do křesla, i přesto, že byl dobitý. Mark mezitím došel i s celou lékárničkou a mokrými ručníky a začal ho ošetřovat. Dorian zaběhl pro vodu, aby se mladej mohl napít a trochu osvěžit to své vyřvané hrdlo.
„A ty se zkus vzpamatovat, jinak se nikam nepohneme,“ ještě jsem se pootočil a prstem ukázal na Tirase, ke kterému si už sedal Frank.
Možná, aby nás jistil před Tirasovým útokem?
Tiras
Bylo mi vážně divně, ale pomalu se mi začala vracet paměť. A s tím i…
„Tirasi!“ plesknul mi jednu Frank, když jsem zase začínal chytat na hysterák a chtěl všechny vyhodit.
Zle jsem se na něj podíval, ale když jsem viděl jeho pohled, nedokázal jsem říct ani slovo.
Poslouchal jsem Caleba, který tomu cizinci vypověděl, co se stalo a převzal si od Jacka sklenici s vodou.
„Vyhlásili jsme pátrání po dvou nezvěstných osobách. Tohle opravdu není náhoda. Nenapadá tě něco, Tirasi?“ promluvil na mě Jack a já si v tu chvíli vzpomněl na Liama.
„Liam?“ zeptal jsem se s obavou.
„Je po operaci. Má velkou šanci. Je to silák. Tak ty buď taky. Co si myslíš, že by ti asi řekl, kdyby tě tu takhle viděl?“
Nadechl jsem se k odpovědi, ale pak si uvědomil, že na tohle nemám co říct.
Měl pravdu. Co to tu, sakra, vyvádím?! Co to dělám?! To jsem to opravdu vzdal ještě dřív, než jsem začal? Jak bych se mohl Efovi takhle podívat do očí? Jemu, Liamovi, Peterovi, komukoliv?
Několikrát jsem se zhluboka nadechl, pak jsem prudce vstal, až sebou Frank trhnul a oběma dlaněmi si propleskl tvář, až to pořádně zaštípalo.
Chtěl jsem udělat krok, ale místo toho jsem se zase zarazil do sedačky, jak se mi zamotala hlava.
„Kolik jsem toho vychlastal?“ zaúpěl jsem a chytl se za hlavu.
„Hodně,“ odpověděl suše Frank.
„Tady,“ zaslechl jsem cizí hlas, a když jsem zvedl hlavu, ten mladý hispánec mi podíval prášek nejspíš od bolesti hlavy.
S povděkem jsem ho přijal a chvilku čekal, až začne účinkovat.
Mezitím jsem přemýšlel, co se tu vlastně mohlo stát, když jsem si najednou vzpomněl ještě na něco.
„Morgan!“ vyskočil jsem na nohy, a pak zase ztěžka dopadl zpátky.
„No jo, kde je?“ ozval se Frank.
„To je právě to, co nevím. Zmizel nejspíš ve stejnou chvíli jako Ef. Telefon má nedostupný a jeho věci jsou tady. A taky zmizel King. Neutekl by, navíc chybí jeho přepravka,“ snažil jsem se vzpomenout si na všechno, co jsem zatím zjistil. „Do domu se dostal nebo dostali nenásilně. Dveře nebyli poničené. Nic tu nechybí, i přesto, že máme peníze třeba jen tak v šuplíku. Nic nebylo zničeného ani rozbitého. Prostě to jen vypadalo, jako by někdo přišel, vzal Efa a odešel.“
„Nemohl odejít sám?“ zeptal se Jack, který si to všechno zapisoval.
Podíval jsem se na něj pohledem, který mluvil za vše.
„Promiň, musím se zeptat. A co ten Morgan? Slyšel jsem, že máte podnájemníka. Nemohl odejít s ním?“
„Jestli se zeptáš ještě na podobnou pičovinu, tak ti fakt jednu vrazím,“ zavrčel jsem na něj.
„Konečně! Tohle je už náš Tiras!“ zahalekal Frank a dlaní mě pleskl do zad, až mi málem vypadaly všechny zuby.
Zafuněl jsem a povzdechl si.
„Omlouvám se,“ zabručel jsem nakonec a rozpačitě se poškrábal ve vlasech.
„V pořádku. Ale teď nám řekni všechno, co jsi zatím zjistil, a co je s tím Morganem,“ pousmál se na mě Jack, a já jim během pár minut řekl všechno, co jsem věděl, co jsem zjistil, a kdo je Morgan.
Mark
Měl jsem tendenci mluvit, dávat příkazy. Ale včas jsem se vždycky zastavil. Už nejsem policejní šéf, a dokonce nejsem vůbec šéf. Pracuji pro Thomase, a on je první, který má dávat příkazy.
Ale i tak tu tendenci jsem stále měl. Co se jednou člověk naučí, toho se těžko zbavuje. A taky jsem měl pocit, že to všem až moc trvá.
Kdyby bylo na mě, věci by se už dávno hnuly. Nečekal bych tak dlouho jako Jack. Vím, že jsou postupy, přes které nemůže jít, ale jsou věci, které se dají obejít a jít na to z jiné strany, aby se to uspíšilo. Aspoň že to pochopil hned, jakmile se dozvěděl, že unesli nějaké dalšího kluka.
S Tirasovým vyšilováním se ztratila spousta času. Dobře jsem si pamatoval vyprávění Thomase a Joshe, jak mě hledali od samého začátku. První dvacet čtyři hodin je nejdůležitějších, a pokud se člověk nenajde do čtyřiceti osmi hodin, šance na to, že se tak někdy ještě stane, se rapidně snižují.
Když začali konečně jakž takž komunikovat, jak Caleb, tak Tiras, popošel jsem k Thomasovi a natiskl se k jeho boku. Chytl jsem jeho ruku, a bez ohledu na to, jak se na nás ostatní budou dívat, jsem ji omotal kolem sebe. Víc si mě přitáhl k sobě, jako by porozuměl.
On ví… Pochopí vždy a nemusím mu nic říkat.
Ten pocit, kdy jsem se bál o svůj vlastní život, kdy jsem seděl sám uprostřed něčeho, ve tmě a chladu, a nevěděl jsem, co bude dál, ten pocit se vrátil. Věděl jsem, nebo možná spíš tušil, jak se nejspíš teď cítí ti dva, pokud jsou teda ještě na živu.
V první chvíli jsem si pomyslel, že to bude možná nějaká pomsta vůči Tirasovi a Efraimovi. Pak se k tomu přidal Peter, a to jsem si už říkal, že je to divné. Ale teď, když zmínili nějakého Morgana…
Teď už to bylo dost dobře komplikované, a já nevěděl, z které strany to uchopit.
„Budeme potřebovat informace. Všechno, co nám můžete říct. Nějaké záznamy, fotky, videa, všechno, co víte o tom Morganovi, všechno, co máte k Efraimovi a Peterovi. Všechno, co můžou mít tihle tři, nebo minimálně dva z nich společné. A tím nemyslím jen jejich kamarádství,“ dodal jsem ještě.
Zahlédl jsem u Tirase zaváhání? Přeletěl mu stín přes čelo, stejně jako Frankovi, Dorianovi i Calebovi, když jsem zmínil, že chci vědět, co mají ti tři, nebo dva společné?
„Jsme hotovi,“ ozval se ženský hlas ode dveří. Prošli jsme celý barák, teda kromě obýváku, ale tady bychom stejně nic nezjistili. Dveře jsme ani nenafotili. Bylo nám řečeno, že byly zničeny, když jste se sem snažili dostat. Takže půjdeme, a jak budeme mít nějaké výsledky, dáme vědět.“
Na chvíli jsme ztichli, když si ta žena, a ještě další dva technici posbírali své věci a vypadli ven. A teprve, když se ozval motor odjíždějícího auta, jsem se vymanil z Thomasova držení.
„Jestli nevadí, uvařím kafe. Pro všechny?“
„Pro mě taky!“ znovu se ozval ženský hlas.
Všichni do jednoho jsme se otočili a zírali na drobnější ženu, míšenku, Číňanku nejspíš. Vypadala, jako by vypadla z filmu Xena bojovnice.
„Měla jsem jednu prácičku nedaleko, a když mi volal Frank, hned jsem musela přijet. Kde je moje prdelka? Co se stalo mému miláčkovi?“ nahrnula se dovnitř. „Tak co se děje?“
Tiras
Neuniklo mi, jak se ti dva k sobě chovají.
Ale pořád jsem netušil, co tu dělají.
Když zmínili, že chtějí vědět, co mají Efraim a Peter společného, zamračil jsem se a napjal.
Už jsem jim chtěl něco odseknout, ale v tu chvíli se ozvala ode dveří Aria.
„Můžete mu přestat říkat moje prdelko?!“ zaprskal jsem na ně. „Je to moje prdelka.“
„Ne. Je to i naše prdelka,“ zpražil mě Frank a vstal, aby pomohl tomu hispánci s kafem.
Stejně jsem měl podezření, že tam do něj bude něco hustit.
Arii jsem v krátkosti řekl, co se tu stalo, a když odešel i Jack, který si všechno ještě jednou prošel a poptal se na pár věcí, konečně jsem dokázal vstát.
Zašel jsem do ložnice, abych se dal do pucu a převlékl, zatímco Aria se nabídla, že uklidí obývák a Caleb se odšoural za zbytkem do kuchyně.
V ložnici jsem se posadil na postel a na chvíli to na mě znovu padlo.
Kdyby se zespodu neozval Frank, ať netrucuju a pohnu prdelí, asi bych tam vyseděl důlek.
Zaběhl jsem se vysprchovat, hadry hodil do pračky a oblékl si čistý nátělník a kraťasy.
Vymydlil jsem si hubu, vzal ještě dva prášky na kocovinu, a teprve pak sešel dolů.
Všichni už čekali v kuchyni, a jak jsem zjistil, už se stihli i seznámit.
A já se konečně dozvěděl, jak se ti dva jmenují a co tu dělají.
Prý mi to už jednou říkali, ale já si to vůbec nepamatoval.
Nad Thomasovou poznámkou, proč jsem doteď nic neudělal, jsem si jen povzdechl a vysvětlil mu, že v tomhle městě zdechl pes, a jestli nikdo nic neviděl, znamená to, že jsou už dávno, kdo ví kde, a navíc jsou to profíci. A já nechtěl, aby do toho zasahovala policie z jistých důvodů.
S pomocí Franka jsme jim řekli, co je Peter a Efraim zač, jak jsme se seznámili, proč nechci pomoc policie, a proč jsem tak vyšiloval. Jak do toho zapadal Morgan na to jsem nedokázal odpovědět.
Svěřil jsem se s Liamovými obavami, i když já, Frank i Caleb jsme Morgana prověřili a byl čistý.
Bylo tu prostě spoustu otázek, ale žádné odpovědi.
Když Caleb začal mluvit o Peterovi a o tom, co v poslední době dělali, jestli to nemůže mít třeba souvislost, vstal jsem a přešel k oknu.
Při pohledu na bazén se mi do očí nahrnuly slzy, ale tentokrát jsem je statečně zatlačil.
Jo, musím se sebrat. Thomas měl pravdu. I přes to, co jsem mu řekl, jsem ztratil dost času tím, že jsem litoval sám sebe. To už nesmím dopustit.
„Najdu tě. Přísahám. I kdybych měl převrátit celý svět vzhůru nohama. Najdu tě…“ zašeptal jsem.