Morgan
Nevím, jestli to bylo tím, co v minulosti podstoupil, nebo jsem ho podcenil, ale nečekal jsem, že ve svém stavu dojde až dolů.
Šel jsem pomalu za ním, díval se, jak se kácí, trochu jsem sebou škubnul, když přešel do kuchyně a vzal do ruky malou lahvičku, ale když jsem se na něj pořádně zadíval, bylo mi jasné, že nic nehrozí.
Se spokojeným úsměvem jsem se díval, jak to nakonec zapichuje na sedačce.
Počkal jsem pět minut, než jsem k němu přešel a zkusil, jestli je opravdu tuhý.
Pak jsem vytáhl mobil a vytočil číslo, které jsem znal nazpaměť.
„Zdržte Killiana a zameťte za sebou stopy. Princezna je moje. Teď spí. Až to budeš mít, přijeď pro mě. Chci ještě princezně dovolit, aby se rozloučil s tímhle místem.“
Nečekal jsem na odpověď a rovnou zavěsil. Podebral jsem Efraima do náruče a zase ho vynesl do ložnice. Tak jsem ho znovu svlékl a oblékl do toho kimona, které měl jednou oblečené.
Už vím, co bude u mě nosit.
Sedí to k němu.
Mimoděk jsem se zamračil a prsty přejel po nahém těle. Vzpoměl jsem si na ty videa, co jsem viděl.
Vlastně, Killianovi jsem za jednu věc vděčný. Kdyby ty dvě prasata nezabil on, udělám to sám.
Protože to, že ublížili mé krásné princezně, to by si za rámeček nedali.
Přešel jsem do svého pokoje, abych se osprchoval a upravil.
Rozcuchal jsem si mírně vlasy, tak jak jsem byl zvyklý je nosit, do jednoho ucha si dal náušnici, na tři prsty pravé ruky nasadil pečetní prsteny, zlaté hodinky na jedno zápěstí, tři náramky na druhé zápěstí, a jednoduchý řetízek kolem krku, který jsem dostal od Blaina, doplňoval celý můj outfit.
Natáhl jsem si lehký tmavý roláček, lehké kalhoty, vzal do ruky kufřík, ve kterém jsem měl už uloženo všechno potřebné a vyšel z pokoje.
Na zbytek věcí jsem kašlal. Nezajímal mě. Všechno bylo jen součástí hry.
Přešel jsem do pracovny a napíchnul se na Killianův, a pak i Efraimův noťas, a vytáhl z nich všechno, co se mi nepodařilo už tehdy, kdy jsem jednou půjčoval Efraimovi svou flashku, ze které si přetahoval vyhledávácí program.
Když bylo i tady hotovo, zašel jsem do kuchyně, abych si vzal flaštičku s uspávadlem.
A sotva jsem chtěl vyjít nahoru, zaslechl jsem zvuk přijíždějícího auta. Mírně jsem se zamračil a z podpažního pouzdra vytáhl pistoli. Přešel jsem pomalu ke dveřím, ale k mé úlevně to byl jen Blaine. A sotva vešel, už jsem ho opíral o stěnu a rukou drsně masíroval jeho rozkrok.
„Jak to šlo?“ zeptal jsem se, když jsem ho konečně propustil a zamířil do ložnice, abych probudil svou princeznu.
„Teď nejspíš našli toho poldu. Stačilo je jen trochu postrčit. Stopy jsou zameteny. Nikdo si to s námi spojovat nebude.“
„To doufám. Chci klidný příjezd domů. Pak je mi to už vcelku jedno. Stejně na mě nemůžou,“ vešel jsem do ložnice a posadil se na posteli vedle spícího Efraima.
„No řekni. Není nádherný?“ zašeptal jsem a pohladil svou princeznu po tváři.
Pak jsem z kufříku vytáhl malou krabičku, vyndal z ní injekci a lahvičku s další tekutinou, a pak ji píchl Efraimovi. Vytáhl jsem skleničku s čpavkem, přidržel mu ji před nosem, a ještě mírně proplesknul.
„Vstávej, princezno. Je čas vstávat,“ usmál jsem se, když otevřel oči a podíval se na mě.
„Ach! Pokud se chceš pohnout a nejde ti to, je to nejspíš tím, že jsem ti píchnul jisté anestetikum. Můžeš mluvit, ale to je asi tak všechno. Ale neboj, brzo to odezní. A dovol, abych představil sebe i tady svého přítele. Jsem Julian Tyrell a tohle je Blaine. Ten, co zabil toho drogového dealera, toho kluka z azyláku, toho kluka, co sis ho sem vodil a dal nakládačku Killianovi.“
Úsměv se mi ještě o něco víc rozšířil, jednu jsem ruku položil na Efraimovo stehno a jemně ho pohladil.
Efraim
Málem jsem se zalknul, když jsem ucítil ten šílený smrad. Chtěl jsem ucuknout hlavou, ale jen jsem zachroptěl a rozkašlal se. Sliny mi tekly do krku, musel jsem je rychle polknout, abych se neudusil, protože jsem se nemohl ani hnout.
Zprvu jsem si myslel, že je to jen nějaký sen a já se brzy probudím.
Probral mě však vzápětí Morganův hlas.
Probral mě z toho snu, co vlastně ani sen nebyl.
Srdce se mi šíleně rozbušilo, až jsem myslel, že dostanu infarkt. Začal jsem rychle dýchat a snažil se pohnout. Aspoň rukou, nohou, hlavou, čímkoliv. Ale nešlo to…
Dostal jsem strach. Už dlouho jsem se tak nebál. Naposledy ve Whitte Rose, když jsem myslel, že mě zabijí nebo odvezou tomu drogovému bossovi. A pak, když mě zatknul Tristan a chtěl mě obvinit z vraždy…
Ten pravý nefalšovaný strach se vrátil.
Morgan na mě mluvil, snažil jsem se ho vnímat, chtěl jsem se otočit za jeho rukou, když ukázal kamsi do prostoru ložnice, ale nedokázal jsem to. Mohl jsem hýbat jen očima, a těma jsem se díval jen na Morgana.
„Morgane…“ zachraptěl jsem. „Co… co se děje… já… nedělej si srandu… to… vážně není vtip… né…“
Zaslechl jsem, jak někde vedle mě zapípal můj telefon s příchozí zprávou.
Znovu jsem automaticky chtěl pohnout rukou a mobil si vzít. Ale jako by mě někdo paralyzoval. Jako bych byl ochrnutý.
Takže měl pravdu, došla mi vzápětí Morganova slova.
„Julian… nikoho takového… neznám… nevím, kdo… to je… co… co jsme ti… udělali…“ znovu jsem chraplavě promluvil, ale pak jsem se rozkašlal, jak mě stále dráždil ten smrad, který jsem pořád cítil v puse tak silně, až se mi z toho zvedl žaludek a já se skoro začal dávit.
Morgan
Tak tohle opravdu zabolelo.
Povzdechl jsem si, potřásl hlavou a zvedl Efraima do sedu.
Požádal jsem Blaineho, ať mi přinese sklenici vody, a pak dal Efraimovi napít.
„Abych pravdu řekl, jsem docela zklamaný,“ promluvil jsem, když mě Efraim zase začal vnímat.
„Myslel jsem, že ti Gideon řekl aspoň mé jméno. Víš, na jednu stranu jsem Killianovi opravdu vděčný. Za to, že ty dva zabil. Protože jinak bych to udělal sám za to, že ti tak ublížili. Neboj. U mě se budeš mít dobře, a taky… budeš tam mít někoho, koho znáš. Blaine to zařídil. Víš, je toho tolik, co ti chci říct. Zamiloval jsem se do tebe ještě dřív, než mi tě Gideon nabídl. Už dávno jsem si pro tebe chtěl dojet, ale chtěl jsem, aby všichni ti, kteří mi tě vzali, za to zaplatili. Musel jsem dlouho čekat, až se ten rozruch kolem vás uklidní… Šest let jsem se připravoval na tenhle den. Šest let jsem tahal za nitky a vytvářel svou falešnou identitu Morgana Sullivena. Šest let jsem střídavě žil v tom odporném Miami a snažil se působit jako hodný obchodník. Ani nevíš, jak je to vyčerpávající. Ale pro tebe bych udělal cokoliv.“
Usmál jsem se na svou princeznu, a pak ho políbil na rty.
Nejspíš bych si dovolil i něco víc, ale v tu chvíli znovu zapípal ten pitomý mobil. Zavrčel jsem, popadl ho a zprávu rozklikl.
Psal Killian, že se zdrží ještě dýl, protože našli Liama.
Strčil jsem mobil Efraimovi pod nos a zprávu mu ukázal.
„Jestli čekáš na rytíře na bílém koni, tak máš smůlu. Tady Blaine se postaral o to, aby Killian měl práce víc než dost, zatímco ty se mnou pojedeš domů. Do tvého skutečného domova. Ale nejsem nelida a chtěl jsem, aby ses ještě rozloučil se svým příbytkem a taky… Blaine, přines tu kočku,“ rozkázal jsem, Efraima znovu uložil do peřin a mobil jsem dal vyzývavě na stolek vedle jeho hlavy.
Efraim
Nechápal jsem nic z toho, co tu Morgan říkal. Vážně nechápal.
Jak se mohl do mě zamilovat už dávno, když mě neznal?
„Nevím… nevím o čem… mluvíš, Morgane…“ zasípal jsem. „Jak ses mohl… zamilovat… nikdy předtím… neznal jsem… tě…“
Když mě Morgan nadzvedl a ukázal mi zprávu v mém mobilu, srdce se mi rozbušilo ještě víc.
Chtělo se mi brečet. Vážně jsem byl v háji. Vůbec jsem netušil, co se děje, kdo vlastně Morgan je, co se stalo s Liamem…
A pak mi postupně začínala docházet další slova, které řekl chvíli potom, co jsem se probral.
„Tys… tys je zabil…“ vydechl jsem roztřeseně. „Proč… proč jsi… John… byl… nic ti neudělal… Měli jsme tě… rádi… přijali jsme… tě… pomohli ti… proč… proč, Morgane?“
Vím, že říkal jiné jméno, ale já si ho nepamatoval, a nechtěl jsem ho použít. Pro mě to byl pořád Morgan.
„Věřili jsme ti… Věřili… ty… proč John? Proč Liam?“ teď už se mi hlas opravdu hodně třásl a v koutcích očí mě zaštípaly slzy.
Byl jsem úplně bezmocný. Byl jsem vydán napospas někomu, koho vůbec neznám.
Myslel jsem, že ho znám, ale teď… teď nevím, kdo to u mě vlastně sedí.
„Kam… jet? Jsem tady… doma… Nechej Kinga být… Morgane, prosím...odejdi a… nechej nás… Nevím, proč si tady, proč mě… proč mě chceš… odvést… miluji Tira… Morgane… prosím…“ slzy mi už tekly proudem, jak mi docházelo, jak moc zlé to nejspíš bude.
A bude tam někdo… koho znám?
Nestíhal jsem… nestíhal jsem nic z toho pořádně pobrat, jak moc jsem byl v šoku, a jak moc jsem se bál.
Povedlo se mi trochu otočit hlavou. Zkusil jsem pohnout i rukou, ale zatím bez výsledku a na telefon jsem se tak mohl jen podívat.
Možná… možná když Tirovi neodpovím, tak bude zjišťovat co se děje a zavolá….
Tire! Zavolej prosím!
Morgan
Sevřel jsem rty a napjal se.
Ta injekce nebyla tak silná a ani těch kapek nebylo tolik.
Byl jsem trpělivý a laskavý člověk. Ale i já měl své hranice.
Pevně jsem sevřel Efraimovi bradu, aby mě dostatečně vnímal a víc se nad něj naklonil.
„Nepokoušej mě, Efraime. Vím, že nejsi takový idiot, aby ti už nedošlo, o co tady jde. A taky vím, že jsem ti toho nedal tolik, abys byl úplně mimo. Ale jak chceš. Chtěl jsem být na tebe hodný, ale očividně to nepůjde. Tak ještě jednou. Nejmenuju se Morgan, ale Julian. Ju-li-an. A jsem ten, komu tě před šesti lety prodal Gideon. Ano, ten Gideon, co tě pásl. Abych byl upřímný, jsem Killianovi vděčný za to, že ho zabil, protože jinak bych to udělal já sám. Za to, že ti tak ublížil. Můžeš být v klidu. Já tě chci jen pro sebe a s nikým se o tebe dělit nebudu. Na oplátku budeš poslušný kluk a uděláš to, co ti řeknu. Rozumíme si? A co se týče těch mrtvých… Bylo to nutné. Ten kluk z azyláku byl jen na rozptýlení pozornosti. Ten drogový dealer mě mohl poznat. Mimochodem, lámali jste si hlavu s tím, jak to vlastně bylo? Blain zabil tohoto pitomce po kterém šel Killian. Ale kromě něj je ve městě ještě šest mých dalších mužů a jeden je Blainovým nástupcem. Naučil se od něj všechno. Ten zabil toho kluka z azyláku tak, aby to vypadalo na chlup stejně. Pak to přepadení. Opět něco na rozptýlení, kdyby Blaine chtěl, Killiana snadno zabije. Ale nechtěl jsem. Protože jsem chtěl, aby byl svědkem toho, že si tě vezmu. Protože on mi tě vzal. Vzal si něco, co mu nepatřilo. Ten kluk, co za tebou chodil se do tebe zamiloval. Sám se mi svěřil, idiot. Tak jsem ho nechal odstranit. Ten polda mě nejspíš poznal. Začal něco tušit a očividně se hodlal něco říct Killianovi. Jo a ještě maličkost. Ve tvém zájmu byl ti radil, ať konečně pořádně posloucháš a neprovokuješ. Mám totiž něco, co bys nejspíš nechtěl, abych zabil,“ mluvil jsem klidně, ale chladně a můj tón nepřipouštěl žádné námitky.
Vytáhl jsem mobil a našel fotku, kterou jsem pak ukázal Efraimovi.
„Máme toho kluka. Je krásný. Hned se mi zalíbil, když jsem ho viděl. Ale to, jak se bude mít, záleží jen na tobě. Pamatuj. Uděláš něco, co se mi nebude líbit a odnese to on. Nechám ho zbičovat, nechám ho znásilnit, nechám ho mučit, hladovět, nadroguju ho. Cokoliv si vzpomenu. Nebo se může mít jako v bavlnce. Bude se o něj Blaine starat, nikdo na něj nesáhne, bude mít kde spát, a co jíst. Je to jen a jen na tobě.“
Mezi tím došel Blaine i s kocourem, postavil ho na postel a já ho hned objal a začal drbat na hlavičce.
„Víš, napřed jsem mu chtěl ublížit. Chtěl jsem ho zabít před tvýma očima, aby tě už nic nepoutalo k tomuto místu. Jenže… Kočky mám rád. I proto ke mně šel, protože nejspíš cítil mého kocoura Regema. Víš, že Regem je latinsky král? Náhoda, co? Nebo osud? Jsme si souzeni, to nepopřeš, protože už od začátku to mezi námi jiskřilo.“
Efraim
Poslouchal jsem, co Morgan říká. Ani jsem neměl jinou možnost.
Už to nebyl ten chlap, kterého jsme s Tirem zachránili a poskytli mu přístřeší.
Už to byl někdo jiný. Vypadal jinak, mluvil jinak, choval se jinak, i jeho oči byly jiné.
Byla pryč ta laskavost, která tam doposud byla vidět.
Nemohl jsem skoro dýchat, když mi svíral bradu a když mi docházelo všechno, co mi právě sdělil.
Šokovaně jsem hleděl na fotku svázaného Petera. Měl zavřené oči a zřejmě nevěděl o tom, co se s ním děje. Vypadalo to, že je v nějakém autě nebo letadle podle sedačky.
Kdybych mohl, skočil bych po Morganovi a vydrápal bych mu oči, zlámal bych mu ruce, zabil bych ho.
Ne… Peter si tohle nezaslouží. Tak byl šťastný, že se dostal z White Rose pryč, aby se teď dostal ještě do horších problémů, a to jen kvůli mně.
Všichni, kdo mě znají, mají problémy kvůli mně, umírají kvůli mně. Lepší by bylo, kdybych se vůbec nenarodil.
V tu chvíli jsem si vzpomněl na rodiče a oči se mi znovu zalily slzami.
Vzpomněl jsem si na Tira, který zřejmě nic netuší a právě zjišťuje, kdo mohl ublížit Liamovi a Johnovi.
Ten člověk přede mnou si ani neumí představit, jakou bolest mi teď způsobil…
„Zabiju tě…“ zašeptal jsem jen a zavřel jsem oči, abych se na něho nemusel dívat. „Věř mi, že jednou to udělám. Zítra, pozítří, za týden, nebo za rok. Dostal jsem se z White Rose, utekl jsem jim, i když mě hlídali. Uteču i od tebe. Počkám si. Ale buď si jistý, že jednou tě opravdu zabiju.“
Morgan
Musel jsem se zasmát. Opravdu jsem se zasmál.
No, popravdě, od Efraima bych ani nic jiného nečekal.
„Zabiješ? Tak na to si opravdu počkám. Spíš si myslím, že se do mě zamiluješ. Teď si to nechceš přiznat, ale jednou na to přijdeš,“ pustil jsem Efraimovi bradu, pohladil ho po tváři, a pak se sklonil, abych ho políbil.
„A nepočítej s tím, že jsem stejný idiot jako Gideon. A můj dům není jako Whitte Rose. Nespoléhej na to, že se ti podaří utéct. A pokud to uděláš, počítej s tím, že toho tvého Petera nebo jak se jmenuje, budou sbírat po Státech ještě rok potom. Navíc, našel jsem tě teď, našel bych si tě i potom. Byl jsem trpělivý a čekal šest let. Ale věř mi. Příště už by to tak laskavé nebylo. No,“ ještě jednou Efraima políbil, a pak se narovnal, „asi je čas konečně vyrazit. Chtěl jsem jen, aby sis užil poslední pohled na tohle místo, a taky jsem ti to chtěl vysvětlit dřív, než budeme doma.“
Přibližně za dvě hodiny bude svítat. Killian nejspíš bude za chvíli na cestě sem, aby Efraimovi řekl, co se stalo. Kromě toho, nás ještě čekal téměř deseti hodinový let domů, do Manausu v Brazílii. Normálním letem by nám to zabralo čistého času asi dvacet hodin bez mezipřistání. Takže jsem byl za tuhle vymoženost rád.
Navíc se budeme muset srovnat s časovým posunem, který byl sice jen nějaké tři hodiny, ale když na to není člověk zvyklý, dokáže mu to pěkně narušit vnitřní hodiny.
Už jsem se těšil. Moc jsem se těšil na svou velkou vilu z části schovanou v deštném pralese.
Oficiálně jsem vystupoval jako pěstitel a obchodník s kaučukem a pod palcem jsem měl téměř celou tamní policii i politiky.
Zvedl jsem se z postele i s Kingem v náruči, pohladil ho a otočil se na Blaina.
„Je na čase zmizet. Vem princeznu, ale opatrně,“ nařídil jsem mu, sebral si svůj kufřík a vyrazil z pokoje ven.
Tiras
Bylo to jako zlý sen.
„Pohněte, na co čekáte?!“ zařval jsem na saniťáky, kteří nakládali nosítka do sanitky a mě to přišlo jako věčnost.
Před dvěma hodinami, když už jsem si říkal, že pojedu domů, abych řekl Efovi, co se stalo s Johnem, jsem měl další telefonát.
A nejen já. Johnovo místo činu jsme přenechali technikům a zřízencům, kteří už naložili Johnovo tělo, aby ho mohli převést do márnice kvůli pitvě, a se vší policejní parádou jsme přejeli na druhý konec města.
Liam mi byl vždycky ze všech lidí ve městě nejblíž.
Možná i proto, že jsem znal jeho tajemství, možná proto, že používal při své práci mozek a nebyl to žádný idiot. Seznámili jsme se v podstatě hned první den našeho nastěhování.
Řekli jsme si jasná pravidla, mě se líbil jeho přístup, jemu se na mě líbilo, že všechno dotáhnu do konce.
Santa Rosa bylo malé město. I když tu byly problémy, nebyly tak velké, aby to odnesl šéf policajtů.
Nemohl jsem tomu uvěřit.
Vypadalo to, že se bránil. Statečně. Ale střela do hlavy jeho snahu přerušila.
Myslel jsem, že se zblázním. Chtělo se mi řvát. Chtělo se mi něco rozmlátit. Připadalo mi, že všichni jsou hrozně pomalí. Ale při pohledu na Jacka mi došlo, jak to nejspíš prožívají ostatní.
Liam byl všeobecně hodně oblíbený. Na nic si nikdy nehrál, řekl, co si myslel a za své lidi se uměl postavit, pokud bylo potřeba.
A vidět ho takhle…
„Přineste nosítka! Rychle! Doktory! Má slabý pulz!“ přerušil najednou ticho patolog, až jsem s sebou škubnul a vzápětí byl kolem ruch, jak se všichni mohli přetrhnout.
„Jaká je šance, že to přežije?“ zeptal se Jack, když doktor nastoupil do sanitky k Liamovi.
„Je to bojovník. Má šanci,“ odpověděl neurčitě, a pak za sebou zabouchnul dveře.
„Musíme zpátky,“ chytl mě za rameno Jack a já si uvědomil, že pořád stojím uprostřed silnice a civím dopředu, kudy odjela sanitka.
Jen jsem přikývl, protože jsem nebyl schopen slova. Jediné, na co jsem se vzmohl, bylo roztřesenými prsty Efovi napsat, co se stalo.
Efraim
Od chvíle, kdy jsem Morganovi řekl, že ho zabiju, už jsem neřekl ani slovo. Jen jsem ho poslouchal, díval se na něho, a i když mi ještě tekly slzy, můj pohled nebyl jen plný bolesti, ale musel se v něm už odrážet i vztek. Zlost na Morgana.
Morgan byl tak zabraný do vysvětlování, tak sebestředný a spokojený sám se sebou, že si ani na chvíli nepřipustil, že by se něco z jeho plánu mohlo pokazit. Netušil jsem, co je to přesně za člověka. Ale měl jsem v jednom jasno a on mi to i potvrdil.
Je to ten člověk, který za mě před šesti dal čtvrt milionu dolarů. Člověk, který si mě od Gideona koupil, a teď si pro mě přijel.
S pohledem upřeným do jeho očí jsem zkoušel vymyslet, jak z celé té situace.
Ale byla to skoro bezvýchodná situace. Srce se mi znovu rozbušilo rychleji, když jsem viděl, jak se ti dva chystají odejít a mě vzít s sebou. Byl jsem zoufalý, chtělo se mi křičet, ale mohl jsem se jen kousat do rtu, sevřít zuby k sobě, abych nezačal řvát nahlas. Myslel jsem jen na Tira, myslel jsem na to, jak moc jsem chtěl být teď s ním. Dýchal jsem rychle, jak jsem nebyl schopný hlubokého nádechu. Lítal jsem po ložnici pohledem, co mi to má nehybnost dovolila, snažil jsem se najít něco, co by mi pomohlo…
Nedokázal jsem myslet však na nic jiného než jak dát vědět Tirovi. Jenže tím, jak bylo mé tělo paralyzováno…
Ale… Pocítil jsem lehké trhnutí v prstech. Zkusil jsem to znovu… A ve chvíli, kdy Morgan vstával, zkusil jsem sevřít ruku v pěst.
Tiras
Myslel jsem si, že to snad nikdy neskončí.
Tak moc jsem chtěl být u Efa, že jsem se skoro ani nesoustředil na práci.
Najednou se prostě můj neodbytný pocit znovu přihlásil o slovo, a na místě činu mě snad drželo jen silné přátelství k Liamovi.
Přesto jsem několikrát vytáhl mobil, že Efovi zavolám.
Jenže…
Co kdyby spal a já ho probudil? Co bych mu asi řekl?
Jak jsem ho znal, kdybych mu řekl, co se stalo, okamžitě by se ke mně rozjel. To jsem ale nechtěl.
Nevěděli jsme, co se tu děje, nevěděli jsme, kdo tohle způsobil. A kdyby se Efovi něco stalo, nikdy bych si to neodpustil.
Takže jsem mobil zase vždycky schoval do kapsy kalhot a věnoval se ohledávání stop.
Liam měl větší dům, slušně zařízený, i když nijak přepychově na to, kolik měl peněz.
Věděl jsem, že jednou týdně si platí ženu na úklid, starší hispánku, kterou zrovna vyslýchali kluci, když ji sem zavolali.
Byla z toho úplně v šoku, v první chvíli se zhroutila a musel zakročit doktor.
Bylo jasné, že v tom nemá prsty a nemá ani ponětí, co se tu stalo. Podle všeho jí Liam pomohl a dal ji tuhle práci. Platil ji přímo královsky, takže jí skutečně stačilo dělat jen jeden den v týdnu a v klidu uživila své tři děti, se kterými v Santa Rosa bydlela.
Povzdechl jsem si a znovu prošel zahradu v okolí domu, jestli mi něco neuniklo.
Ale opravdu to vypadalo na profíky. Ani větvička keře zlomená, žádný zbytečný otisk, nic.
Efraim
Blaine právě chytal Kinga, který seskočil dolů, Morgan se otočil, aby si vzal kufřík…
Zkusil jsem znovu několikrát pohnout prsty a zápěstím, sevřel jsem dvakrát ruku v pěst. Mírně jsem dokonce i pootočil hlavou. Víc toho nešlo, ale i tak mi to stačilo, abych viděl můj telefon.
Ale moje naděje se zase zmenšila, když mi bylo jasné, že na něho nedosáhnu. Trochu jsem rukou pohnul, ale to už ke mně přistoupil Blaine…
I kdybych mu cokoliv řekl, poprosil ho, pohrozil mu, s ním by to nejspíš nehlo. Ani jednou neprojevil nějaké emoce. Ani náznakem. Nejspíš je Morganovi oddaný tělem i duší.
„Tak jedeme domů,“ popadl mě a přehodil si mě přes rameno.
Prý mě neponese v náruči jako princeznu a takhle má aspoň jistotu, že se mi nezvrátí hlava a já se nezalknu.
Visel jsem mu přes rameno jako pytel brambor…
„Tak se rozluč se svým hnízdečkem lásky,“ znovu se ozval a otočil se zády k posteli.
Ale po chvilce se rozešel ke dveřím.
A mě ta chvilka stačila na to, aby se mi podařilo vzít mobil. Stálo mě to dost sil, aby mi nevyklouznul z prstů. Jednou rukou jsem si přidržoval druhou, aby mi nevypadl, a vymačkal jsem první volbu a zprávu.
Napsat několik písmen mi trvalo několik vteřin, než jsme vyšli z ložnice a scházeli dolů. Zpráva musela být krátká a já neměl čas.
Jack Morg
Víc jsem nedopsal, protože jsme právě scházeli ze schodů a já zaslechl Morganovy kroky, které se k nám blížily. Zmáčkl jsem rychle volbu odeslat a doufal, že se k Tirovi dostane zpráva co nejdříve. Že nás ještě někde dožene, zastaví, a zabije toho parchanta…
Morgan
King byl očividně chytřejší než jeho páníček.
Sice se trochu zdráhal vlézt do přepravky, jak nejspíš netušil, co se děje, ale ani jednou nehlesl.
Žrádlo a ostatní věci pro něj jsme brát nemuseli. Měl jsem svoje.
Chtěl jsem Efraimovi ukázal, že nejsem tak hrozný, jak si myslí, a že pokud bude hodný, bude se mít u mě dobře. Navíc jsem chápal, že se mu prvních pár dnů bude třeba stýskat, tak jsem chtěl udělat laskavé gesto, že mu vezmu aspoň toho kocoura. I když tam bude mít i toho Petera.
Ale to, jestli se budou stýkat, opravdu záleží jen na Efraimovi.
Sešel jsem dolů, abych přepravku hodil do auta a oznámil řidiči, že odjíždíme.
Normálně bych místo kocoura nesl Efraima, ale teď jsem měl u sebe Blaina, který mě ve všem dostatečně nahradí.
Povzdechl jsem si, když jsem viděl, že Blaine Efraima nese jako pytel brambor.
Přistoupil jsem k němu a zadíval se do jeho jantarových očí.
„Těším se domů,“ zašeptal jsem, pousmál se a pohladil Blaineho po tváři.
Jedině před ním jsem si dovolil ukázat některé ze svých slabostí, jako třeba teď únavu.
„Za chvilku budeme doma,“ odpověděl, jednu ruku mi položil na hruď a mírně si mě přitáhl blíž.
Věnoval jsem mu dlouhý polibek, a pak už ho pustil a nechal ho projít kolem mě.
Pohled mi padl na Efraima a už jsem mu chtěl říct, že všechno bude v pořádku, když jsem si všiml, že drží v roztřesených rukou mobil.
„Blaine?“ zastavil jsem ho ostře.
Chytl jsem Efraima za vlasy a vytáhl mu hlavu nahoru, aby na mě viděl.
„Tak ty takhle? Já na tebe hezky a ty uděláš tohle? Fajn. Jak chceš. Očividně nechápeš, čeho jsem schopen,“ hlavu jsem mu pustil, mobil mu vyrval z prstů, mrskl s ním o zem, a rozdupal ho skoro na prach.
Pak jsem vytáhl svůj mobil a zmáčkl rychlou předvolbu.
„Za hodinku jsme na letišti. Připravte toho kluka a zavolejte chlapy. Princezna se chce podívat na pořádnou šukačku. Dovoleno je všechno,“ zavěsil jsem a mobil strčil do kapsy.
Pak jsem naznačil Blainovi, že může pokračovat, abychom mohli konečně vyjet.
No, myslím, že chlapi budou nadšení. Původně měli letět normálními lety, a se mnou a Efraimem jen Blaine, můj řidič Erwin, Blainúv učenec Ernest a druhý muž po Blainovi, Daniel.
Čtveřice ostatních už museli méně pohodlně. Ne, že by nebylo místo, ale nejsem samaritán.
Blaine Efraima skoro hodil do auta, ale tentokrát jsem to nijak nekomentoval.
Posadil jsem se vedle něj a pro jistotu mu ještě trochu anestetika píchnul, kdyby ho napadla zase nějaká kravina, a konečně jsme mohli vyjet.
Efraim
První věc, kterou jsem si zapamatoval, byla, že Blaine je opravdu člověk, kterému Morgan věří.
Druhá věc byla, že co Morgan řekne, to taky udělá…
Hodili mě do auta, a dostal jsem další dávku anestetika. Mohl jsem se jen bezmocně dívat na to, jak odjíždíme. Už jsem ani neviděl náš dům.
Jen mi tekly slzy a přál jsem si, aby tohle auto vybuchlo klidně i se mnou. Cokoliv, jen aby Morgan nedostal to, co chtěl.
Čtvrt miliónů dolarů… Tolik peněz ani nemám, abych se z toho všeho mohl vykoupit. Ale pochopil jsem, že tohle by ani neuspělo. Morgan si prostě usmyslel, že jsem jeho. Jeho majetek. Nic víc…
Během chvíle jsme byli na letišti. Vytáhli mě z auta, Blaine mě znovu nesl přes rameno a Morgan s úsměvem stoupal po schodech za námi.
King seděl skrčený k přenosce a jen sem tam mňoukl, jako by i on věděl, jak je situace vážná. Jako by ani on nechtěl odsud odejít.
Má rád Tira. Miluje ho stejně jako já.
Když mě uložili v letadle na sedačku, s hrůzou jsem se díval na Petera.
Byl uplakaný, měl pár modřin, červenou tvář, jak ho nejspíš praštili. Byl bezmocný stejně, jako já.
Jeho zoufalství doslova zaplňovalo celý prostor letadla, a ve chvíli, kdy se letadlo odlepilo do země, kdy se ocitlo ve vzduchu, těch pár chlapů, co tu bylo, se zvedlo a přiblížilo se k němu… V ten moment byl zoufalejší ještě víc než před chvílí.
Mohl jsem se jen dívat… Nedokázal jsem pohnout ani rukou, nedokázal jsem vůbec nic.
Můj přítel kvůli mně teď trpěl. A já jsem trpěl s ním. Strašně mě bolelo vidět jeho bezmoc, jeho slzy, to, jak s ním teď zacházeli hůř, jak ve White Rose.
Společně jsme z tama utekli, abychom se teď dostali do ještě horší situace.
„Zabiju vás,“ zasyčel jsem mezi zuby. „Zabiju vás všechny. Nikdy nebudu tvůj, pokud budeš Peterovi ubližovat. Nikdy, rozumíš? Dobře si rozmysli, co mu uděláš. Pokud mu ještě víc ublížíš… Nikdy nebudu tvůj. Možná si vezmeš moje tělo, ale nikdy mé srdce. Nikdy tě nebudu milovat. Nikdy. Nenávidím tě.“
Domluvil jsem a zavřel oči.
Od té chvíle už ode mne neslyšeli ani slovo.
Tiras
Zrovna jsem Jackovi říkal, že se mi na tom všem něco nelíbí, a že ve městě máme nejspíš nezvané hosty, když mi zapípal mobil.
Zasténal jsem v obavě, že to bude hláška o další mrtvole, protože to už bych fakt nedal.
Vytáhl jsem mobil a trochu si oddechl, když na mě vyskočilo Efovo číslo. Nejspíš se probudil a zjistil, že ještě nejsem doma.
Je to prostě moje prdelka.
S mírným úsměvem jsem zprávu rozklikl, a vzápětí by se ve mně krve nedořezal.
Ruce se mi roztřásly a málem jsem se neudržel na nohou.
„Musím jít…“ zachrčel jsem směrem k Jackovi a udělal jeden šouravý krok dopředu.
Viděl jsem rozmlženě, v hlavě mi hučelo a představoval jsem si ty nejhorší scénáře.
Jack byla zkratka pro Jacksonville, kde jsem se poznali, a naše heslo pro krajní nouzi. A to, že napsal jen tohle znamenalo, že se stalo opravdu něco vážného. A nejspíš v souvislosti s Morganem, podle toho Morg.
Nepříjemný pocit mě kopl tak silně, až jsem měl pocit, že se vyzvracím, a do auta jsem zahučel po hubě, jak jsem zakopl o vlastní nohy.
Ani nevím, kdy jsem se k němu dostal, ale nejspíš jsem to vzal pěkně sprintem.
A stejně rychle se dostal i domů. Cestou jsem se pokoušel dovolat Efovi, ale ten byl nedostupný, stejně jako Caleb a Peter. Frank mi to nezvedal, a já už byl úplně v koncích.
Sral jsem na nějaké předpisy a na přechodu málem srazil nějakého výrostka.
Celou dobu jsem se skoro modlil o to, aby byl Ef v pořádku, aby to byl jen nějaký planý poplach nebo nějaký omyl. Prosil jsem o to i ve chvíli, kdy jsem smykem zastavil před naším domem a vyskočil z auta…
Jenže mé prosby nikdo nevyslyšel.
Otevřené dveře a až moc ztichlý dům, svědčily o tom, že se tu opravdu něco stalo.
Morgan
Byl jsem náramně spokojený.
A to mírné napětí, které se mě drželo během cesty na letiště, ze mě opadlo ve chvíli, kdy jsme nastupovali do letadla. Dokonce jsem se i mírně usmíval.
A ve chvíli, kdy Efraim nejspíš konečně pochopil, že to myslím vážně, a začal mi vyhrožovat, jsem se smál nahlas.
Jo, tohle říkalo hodně lidí. I Blaine se mě dvakrát pokusil zabít, než zjistil, že jsem to nejlepší, co ho mohlo potkat.
Nechal jsem Efraima, ať si trucuje, a díval se, jak si hoši užívají.
Tomu Peterovi jsem samozřejmě nezapomněl několikrát zdůraznit, a taky mu připomenout, proč se tohle děje. Řekl jsem mu, kdo jsem, a co chci, řekl jsem mu, že záleží jen na Efraimovi, jestli se bude mít dobře nebo ne.
A že tohle je trest, protože Efraim zlobil.
Nebyl tak bojovný jako Efraim. Myslím, že ke konci letu, už asi ani nebyl při vědomí, a trochu jsem se obával, jestli ho po těch deseti hodinách odlepíme od sedaček.
Ale všichni byli náramně spokojení, a já byl konečně doma i se svou princeznou…
Tiras
Zhroutil se mi svět.
Všechno skončilo.
Ani nevím, jak dlouho jsem už klečel v ložnici na zemi potom, co jsem se vyřval, vybrečel, vzbudil všechny sousedy, seřval policisty, kteří přijeli kvůli rušení nočního klidu, seřval Jacka, kterému jsem volal, a který vzápětí i s chlapama přijel, aby zjistili, co se stalo.
Řval jsem na všechno a všechny, propadal záchvatům zuřivosti i netečné apatie, hysterii i nenávisti ke všemu.
Nakonec mi ale došel dech.
A tak jsem teď klečel v ložnici na podlaze a modlil se, ani už nevím za co.
Nechápal jsem to. Podle Jacka to bylo plánované.
Ale kým a proč? A jak do toho zapadal Morgan?
Proč tu nebyl, a proč mi o něm Ef psal? Byl taky oběť, nebo to on mohl za to, co se tu stalo?
Calebovi s Peterem jsem se pořád nemohl dovolat. Frank mi to pořád nebral. Efovým rodičům jsem neměl sílu zavolat. Morgan byl nedostupný. Liam ve vážném stavu v nemocnici. King zmizel.
Co se to tu, kurva, dělo?
Musel jsem se vzchopit. Věděl jsem, že musím, ale…
Vzal jsem do prstů Efovo triko, které jím vonělo, a zabořil do něj obličej.
Proč jsem ho nedokázal ochránit?
Proč jsem raději nezůstal doma?
Proč jsem mu nezavolal?
Slíbil jsem, že ho budu chránit!
Slíbil jsem mu to!
A teď…
Jsem takový břídil! Idiot! Budižkničemu! Kretén! Nenávidím se!
Proklínal jsem sám sebe, vdechoval Efovu vůni a znovu zapomněl na čas, dokud se mi nerozeřval mobil.
Málem jsem si zlámal prsty a roztrhl džíny, jak jsem se snažil ho rychle vytáhnout.
Ale k mému zklamání to byl jen Frank.
„Ef je pryč. Zmizel. Nejspíš… ho někdo unesl...“ řekl jsem ochraptělým hlasem místo pozdravu.