Dario:
Lehl jsem si u něj na zahradě a čekal na něj. Čekal jsem až do rána a pak jsem se musel vydat do práce. Cítil jsem, jak se ode mě vzdaluje, každým kilometrem mi bylo hůř a hůř. Co budu nyní dělat? Předurčené páry se od sebe nesmějí vzdalovat příliš dlouho, jinak umírají, a pokud je můj partner právě Izzy, je to pro mě mnohem horší. Protože za normálních okolností bych trpěl a umíral několik týdnů, ale protože je mým partnerem bílý vlk, který je vůči tomuto imunní, tak se i bolest od něj přesune na mě, takže mi stěží zbývá týden, spíše jen pár dní.
Isaack:
Taxík zastavil. Vystoupil jsem a nadechl se chladného, nočního vzduchu. Cestou jsem se znovu rozplakal a tak mě teď vlhké cestičky slz studily na lících. Poděkoval jsem taxikáři, který mi podával zavazadlo, zaplatil mu trochu víc, než si řekl a vyrazil k rodinnému domku, který stál uprostřed ulice. Byl jsem ve vedlejším městečku a mohlo být tak kolem třetí ráno. Věděl jsem, že ji nejspíš naštvu, ale i tak jsem přešel k brance a zazvonil.
Po několika dalších zazvoněních se v horním pokoji rozsvítilo, ozval se štěkot a chvatné dupání. Pak se rozsvítilo i v dolním patře, ozvala se rána, hlasité zaklení a pak se náhle rozrazily dveře. Z nich nejdřív vyběhla černobílá border kolie a s hlasitým štěkáním si to uháněla k brance. Ve dveřích, prudce oddechujíc, stála žena oděná je do kombiné, s dlouhými rozpuštěnými vlasy. V té tmě vypadaly jako bílé. Pak se ozval její naštvaný hlas, který by spolehlivě vysklil několik oken: „Který IMBECIL!!!!“ zaječela moje sestra a už si to valila k brance.
„Ahoj Rachel,“ pozdravil jsem ji s mdlím úsměvem.
Zastavil se před brankou a chvilku na mě překvapeně hleděla.
„Izzy? Co tu děláš takhle pozdě v noci? Pojď dovnitř!“ otevřela branku, abych mohl vejít. O nohy se mi okamžitě začalo otírat to chlupaté stvoření, které mě konečně potkalo.
Usmál jsem se. „No jo, no jo. Midasi, klídek kamaráde.“ Pohladil jsem psa po hebké srsti na hlavě a pokračoval za svou sestrou. Vešla do domu a čekala na mě. Vstoupil jsem za ní, za mnou Midas a ona zavřela dveře. Sundal jsem si bundu, pověsil ji na věšák a otočil se k ní.
Vypadala téměř jako já. Měla stejné vlasy, podobné, ale jemnější rysy a prořízlou pusu. Oči jen o pár odstínů světlejší. Byla starší o dva roky a byla člověk. Věděla ale, co jsem. Vždyť byla u toho, když mě proměnili.
Sjela mě pohledem a pak suše pronesla: „Vypadáš příšerně.“
Zašklebil jsem se na ni. „Jako bych to sám nevěděl. Promiň, že jsem ani neoznámil, že přijedu, ale bylo to narychlo.“
Odfrkla si. „To vidím. Ve tři v noci návštěvy většinou nemívám,“ pronesla uštěpačně, ale pak její pohled změknul. „Co se stalo Izzy?“
Povzdechl jsem si. „Chlap, se kterym jsem spal, dalo by se říct milenec, mě podvedl.“
Rachel se kolem úst vytvořily vrásky lítosti a smutku. Přistoupila ke mně a objala mě. „Tak jo, na to si potřebuješ sednout a něčeho se napít. Nejlépe vodky.“
Dario:
V práci jsem se všemožně snažil najít někoho, s kým měl trochu přátelštější vztahy, ale marně. Se všemi vycházel, ale nic osobního s nimi nevyřešil. Jediné, co mi byly schopni říct, že každou sobotu na něj po práci čekala kamarádka před hotelem. Upnul jsem se k tomu a doufal, že do soboty se můj stav nezhorší natolik, abych nemohl přijít.
První den jsem se cítil jen slabý a bolest na prsou se ozývala jen chvílemi, když jsem na Izzyho myslel.
Druhý den se bolest ozývala už skoro pořád a já už ani nepociťoval hlad.
Třetí den jsem byl vysílený z toho, že jsem již nějakou dobu nejedl a v noci jsem nemohl spát, protože se ta bolest na prsou projevovala tak silně, jako kdyby mě do srdce někdo řezal.
Čtvrtý den jsem se sotva postavil na nohy, ale vidina toho, že se setkám s někým blízkým Izzyho, mi vlévala do těla aspoň trochu energie.
Isaack:
Moje sestra se zachovala jako anděl… s pořádnou zásobou vodky. Za jediný večer jsem jí řekl všechno. O tom, jak jsem se s Dariem seznámil, o té nesnesitelné přitažlivosti, která mezi námi panovala a nakonec i o tom, jak jsme se postupně sblížili. Tedy to jsem si myslel. Řekl jsem jí, že měl mít partnerku, ale slíbil mi, že se jí nedotkne. No a pak, hezky zčerstva, pár hodin po sexu semnou, se s ní ocicmával u něj doma.
Rachel celou dobu tiše seděla a naslouchala mi. Když jsem skončil, přesunula se ke mně, objala mě kolem ramen a podala mi kapesník. Ani jsem si neuvědomil, že brečím. Když jsem se dostatečně vysmrkal a vybrečel, rázně vstala a vrátila se s další lahví vodky.
Když jsem se to ráno probudil, necítil jsem nic. Tedy až na omračující bolest hlavy a krvácející srdce. To když jsem si uvědomil, proč jsem se tak příšerně zpil. Rachel mi přinesla životabudič v podobě kávy a prášků, ale stejně jsem nebyl schopen téměř ničeho. Stále jsem se cítil, jako bych měl v hrudi obrovský kráter a z představy, že se budu muset v blízké budoucnosti vrátit, se mi dělalo špatně.
Třetí den už jsem byl schopný něco sníst a zabránit sestře, aby do mě lila další vodku, protože jsem měl pocit, že bych jinak musel jít na odvykačku. Čtvrtý den jsem dokázal vylézt z postele a vyjít mezi lidi. Přesto se mi stále nic nechtělo. Byl jsem smutný, malátný, unavený a co bylo asi nejhorší, apatický.
Dario:
Ten večer, když jsem čekal, jestli Izzyho kamarádka přijde, už jsem sotva popadal dech a bolest, která se šířila od srdce, už se sotva dala snést.
Spatřil jsem ji, trochu jsem nasál vzduch, abych o ní zjistil víc, než se k ní vydám. Hned jsem se však rozkašlal, protože už i tahle činnost pro mě byla nepředstavitelně bolestivá. Bylo to zvláštní, ale byla také vlkodlak. Že by další vlk samotář, tentokrát, ale žena.
Vlekl jsem se velmi pomalu. Držel jsem se za hrudník a přiblížil se k ní. Zpozorněla a ustoupila o krok. „Vy tu čekáte na Isaacka?“ zeptal jsem se zadýchaně.
„Ano, čekám. Kdo jste a proč se ptáte?“ nedůvěřivě si mě prohlížela. Ale tušila, že bych jí nebyl ve svém stavu schopen ublížit.
„Jsem si s Izzym blízký, potřebuji od Vás pomoct. Můžeme si jít sednout?“ ukázal jsem na lavečku blízko mého stojícího auta.
„Dobře, ale kde je?“ ptala se mě a rozhlížela se kolem.
„Není tu, odjel pryč po nedorozumění.“
„Odjel? A kam odjel? A o jakém nedorozumění tu mluvíme?“
Sakra tolik otázek a mě docházely pomalu síly. Musím to shrnout. Velice rychle.
„Nevím kam, myslel jsem, že to budete vědět vy. My se stali milenci a on mě žádal o věrnost, tu jsem sice dodržel, ale myslí si, že viděl opak. Mohla byste ho nějak kontaktovat?“ trhaně jsem se nadechl a zavřel oči, měl jsem pocit, že bolestí omdlím, musíme ale vydržet. Hlava se mi motala, ale já se snažil nepodléhat.
„Kontaktovat Isaacka můžu. Ale co mu mám říct, jistě je na Vás naštvaný a ani se mu nedivím, jestli má pocit, že jste ho podvedl, tak se jen tak nevrátí. Není Vám špatně? Vypadáte, jako byste měl každou chvíli omdlít.“
Byl na mě asi hrozný pohled. Ale to mi teď bylo úplně jedno.
„Nechci, abyste mu o mě říkala, chci, aby přijel sám a pokud ke mně něco cítí, tak si mě najde, kdyby se ptal, budu ho čekat na našem místě v lese...“ S těmi slovy jsem omdlel.
Isaack:
Seděl jsem na gauči a bezcílně překlikával programy na televizi. Cítil jsem, že Rachel stojí za mnou a už nějakou dobu si mě prohlíží. Neotočil jsem se k ní, ale čekal, až začne sama. Nakonec si povzdechla a přešla ke mně.
„Měl bys mu zavolat Izzy,“ řekla a ruku mi položila na rameno.
Odfrknul jsem si. „A to jako proč? Rachel, k čemu myslíš, že by mi pomohlo, kdybych slyšel jeho hlas? Akorát bych se zhroutil.“ Otočil jsem k ní hlavu a smutně se na ni usmál.
Rachel si povzdechla. „Já ti nevím Izzy. Z tvého vyprávění, to jak si o něm mluvim… prostě mi nepřijde, že by to byl chlap, který má ve zvyku podvádět.“
„Vážně? To já si myslel taky, ale já je viděl Rachel! A víš co je nejhorší, že to vlastně je úplně v pořádku! Ona je jeho partnerka, ne já. Vždyť já m ani nemůžu dát děti!“ zoufale jsem se zasmál.
Moje sestřička si smutně povzdechla a objala mě. „Isaacku, já vím, že je to těžké, ale takhle to dál nejde! Vždyť se na sebe podívej! Je z tebe pomalu troska! V noci téměř nespíš a nelži mi, poznám to.“ Zachmuřila se.
Obrátil jsem hlavu a vtiskl jí polibek na tvář. „Já vím El, ale kdyby teď slyšel jeho hlas, znovu bych se sesypal. Nebo se příšerně naštval.“
Rachel se na mě chvilku bez mrknutí dívala, než se odtáhla. „Víš Izzy, všechno je lepší, než aby si tady takhle seděl a zíral do prázdna,“ s těmi slovy odešla.
Dario:
Bolest převládala nad tělem a já nemohl dýchat. Nevím, po jak dlouhé době jsem slyšel hlas, jak na mě volá.
„Pane, pane! Probuďte se!“ trochu úlevně si oddychla, ale stále vyděšeně zírala na mou hrud. Co je s ní? Od té doby, co Isaack odešel, jsem se neprohlížel, ale asi něco nebylo v pořádku. Když jsem to uviděl, bylo mi jasné, proč mám takové bolesti. Okolo srdce se utvořil černá vnitřní rána, která se slabými vlákny pomalu rozlézala po těle. Nebyl to vůbec hezký pohled.
„To je kvůli Isaackovi?“ vydechla a netrpělivě hleděla do mé tváře, čekala na odpověď. Jen jsem mírně kývl souhlasně hlavou. „To jste mi nemohl hned říct, že jste ‚ti dva‘? Jak dlouho už je pryč?“
„Čtyři dny.“ Zašeptal jsem. Musela nastražit uši, aby mě slyšela.
„Takže pokud okamžitě nepřijede, máte tak den, maximálně dva... Ví o tom?“ ukázala na mé znamení a já negativně zakýval hlavou.
„Proč mu o tom sakra nechcete říct?“ znovu se na mě nechápavě zahleděla.
„Chci lásku...“ Chrčel jsem a opět se dostával do bezvládného stavu.
„Až tak moc ho milujete, že jste ochotný umřít, když Vás nebude milovat.“ Mírně jsem se pousmál nad její chápavostí a přikývl.
„Zařídím to, jen co Vás dostanu domů, tady na ulici nemůžete zůstat...“ Z posledních sil, jsem ji chytil za ruku a zastavil. Hlavou jsem naznačil nesouhlas. „Ne, chci do lesa...“ a opět jsem upadl do mdlob. Vzbudil jsem se až na cestě k nám, chvíli před odbočkou na naše místo.
„Tady...“ odbočila dle mých instrukcí. Obešla auto, aby mi pomohla. Vtisknul jsem jí do rukou klíčky od auta. Nesouhlasila, ale stejně jsem ji přesvědčil. Nakonec poděkovala, rozloučila se a odjela. Sebral jsem ještě zbytky sil a proměnil se ve vlkodlaka.
Díky přeměně jsem měl ještě trochu energie, protože v této formě jsme více odolní. Došel jsem na ten palouk obklopený stromy. Lehl si tam, kde jsme naposledy byli a táhle zavyl. Volal jsem tak svoji smečku.
Isaack:
Ještě stále jsem seděl jako hromádka neštěstí na pohovce, ale už ve mně hryzaly Rachelina slova. Možná, bych si s ním měl promluvit. Váhavě jsem natáhl pro mobil, který ležel na stolku a začal si s ním pohrávat. Možná jsem neměl odjet jen tak, bez toho aniž bych se ho na něco zeptal, ale když ono to bylo tak jasné! Slíbil mi, že se jí nikdy nedotkne. V mém podání to znamenalo, že se jí ani prstíčkem nedotkne a to, že se s ní líbal, bylo hodně přes hranice mé tolerance.
Povzdechl jsem si. Zavolám mu a co pak? Pozdravím ho, řeknu mu, že jsem ho viděl, že je mezi námi konec, ale že se stejně vrátím jako poslušnej voříšek, protože patřím do jeho smečky a tak nějak ho nemůžu opustit, i když za chvilku budou kolem pobíhat jeho děti? Ani náhodou!
Už jsem chtěl mobil položit zase zpátky na své místo, když se náhle rozezvonil. Podíval jsem se na displej, kdo volá a pak hovor zvedl a přiložil si ho k uchu.
„Sery?“
Dario:
Během několika minut se okolo mě shlukli všichni. Stoupl jsem si tak, aby mé zranění bylo vidět a každý hned vše pochopil. Na mé černé srsti změnilo barvu a nyní zářilo červeně. Ti co to viděli, začali okamžitě výt lítostí. Já je však tím svým přerušil, aby dávali pozor. Pak jsem přistoupil k bratru Sáry a položil na něj svoji tlapu. Tím jsem mu předal svoji funkci ve smečce, a jakmile zemřu, bude mít smečka nového Alfa samce. S tím jsem se stulil ke spadlému stromu a čekal, až se všichni rozejdou. Byla již noc a svítil měsíc. Poslední věc co musím udělat, než odejdu. Vstal jsem a z plna hrdla zavyl. Doufal jsem, že to Isaack vycítí nebo uslyší.
Tímto činem jsem se však natolik vyčerpal, že jsem padl vysílením do trávy. Poslední mé myšlenky byly na Isaacka a na to, že ho miluju víc, než vlastní život.