Isaack:
Zavřel jsem se ve sprše a pustil na sebe horkou vodu. Stále jsem na sobě cítil jeho vůni a věděl jsem, že ji jen jedno umytí nepřebije. Celkem mě vyděsilo pomyšlení, že se mi to líbí. A ještě víc mě vyděsilo, když se mi kdesi v koutku mozku, utlačováno zdravým rozumem, zrodilo malinkaté přání, aby si mě označil. Aby už ze mě jeho vůni cítil každý vlkodlak a bylo úplně jedno, kolikrát se umyji, stále by na mě byla.
S povzdechem jsem zavrtěl hlavou a zajel si prsty do dírky, abych ze sebe dostal jeho sperma. A že ho tam bylo požehnaně!
V oblečení, které jsem našel rozházené různě po pokoji, jak ho ze mě Dario strhával, jsem sešel dolů. Ručníkem jsem si sušil ještě vlhké vlasy a mířil za Dariem. Už když jsem se oblékal, věděl jsem, že máme nezvané hosty. Problém s vlkodlaky je ten, že v jejich přítomnosti máte nulové soukromí. Slyší a cítí téměř všechno. Dokážou zjistit lež. Slyší, jak se vám zrychlil dech, tep. Navíc, každá emoce máš svou vůni. Samozřejmě, snažíme se to držet v útlumu, jinak bychom se zbláznili. Nejlepší obranou je pustit vážně dost hlasitou hudbu, nebo na sebe nastříkat parfém. To nám znemožní poslouchat cizí rozhovory, nebo cítit váš pach.
Teď jsem cítil vztek. Cítil jsem muže a ženu a cítil jsem svojí vůni z Dariova těla. Jo, pořád tam byla.
Zastavil jsem se kus za ním a zpod ručníku si prohlížel naštvanou dvojici.
Dario:
Pozval jsem ty dva rozzuřence dovnitř, posadil se do křesla a čekal. Sára rázovala po pokoji jako zběsilá a její bratr si sedl na sedačku blíž ke mně.
Pak se konečně zastavila kousek ode mě, zhlížela svrchu a spustila: „Jak si to sakra představuješ? Celou noc si s tím odpadem dělal, bůh ví, co! Slyšeli vás snad všichni! To nemyslíš vážně, ať okamžitě odejde!“
Řvala na celý dům, že Isaack musel slyšet každé slovo. Zrovna se, jako na zavolanou, zjevil ve dveřích. Když jsem na něj pohlédl, srdce mi vynechalo úder, ty blonďaté vlasy ještě mokré ze sprchy, vůně mého mýdla, ale hlavně moje mi vykouzlila nepatrný úsměv, který mohl vidět jen Isaack, protože se Sára i její bratr otočil po mém pohledu. Úsměv mi však hned zmrzl na rtech, když se na něj přímo vrhla.
„Ty špinavý nečistý psisko! Okamžitě si sbal svých pět švestek a vypadni odsud! Dario je můj! Za týden se budeme pářit, to snad do té doby ta tvá odporná vůně už bude dávno pryč! Nedovolím ti, aby si dál sváděl otce mých dětí!“ vrhla se na něj, dala mu facku a škrábla ho, než jsem se stačil do toho vložit. Vrčel jsem nepříčetně na ni a strhl ji do kleští k sobě do náruče. Věděl jsem, že jediný možný způsob, jak ji uklidnit je si s ní v klidu promluvit, jenže to musel Isaack pryč. Pořád nadávala a řvala, dokonce i vrčela, ale já jí nevnímal, dal jsem si ji na rameno, jako pytel brambor a pak už jen cítil její pěsti na svých zádech.
Otočil jsem se na Isaacka a zvýšeným hlasem, abych ji překřičel, na něj zvolal.
„Jdi prosím domů, přijdu za tebou.“
Pak jsem se již otočil a odcházel s tou rozzuřenou vlčicí do kuchyně, aby byli co nejdál od sebe.
Isaack:
Byla rychlá. Rychlejší než jsem čekal, proto se ke mně dostala a zasadila mi pár úderů. Ručník spadl na zem, jak jsem se opožděně vyhnul, ale... Byla vůbec vlk? Takhle se perou štěňata! No, ale štěňata nejsou takhle rychlá. A to, jak Dario zakročil? Jako bych se o sebe nedokázal postarat sám. Na druhou stranu, kdyby ji nezadržel, asi bychom se pěkně servali. A pochybuju, že by její bratříček zůstal jen nečinně sedět a vrhal na mě ty rozvášněné pohledy, prodchnuté přáním mé brzké smrti.
Ale to co na mě křičela... Otec jejích dětí? No moment, to jako tohle, že bude alfa samice? A proč se se mnou on, k sakru, vyspal? Ježíš! Vždyť má povinnosti, bude muset vychovávat své potomky a jí bude muset přijmout za partnerku!
Vlastně jsme nedělali nic nezákonného, protože ona ještě není jeho, ale stejně... má právo být majetnická.
Ale já ho nemám. Uvědomil jsem si a tohle zjištění uhasilo tu malou jiskřičku touhy být jeho. Propadl jsem mu. A to sakra hodně, ale on se mnou být nemůže. A pane bože Isaacku! Proč by vůbec chtěl! Nejsi v nějaké pitomé telenovele, nebo v Romeovi a Julii. Za prvé: jste oba chlapi a za druhé: tohle je realita.
Takže si to ujasni. Náš milej alfa si chtěl před chomoutem ještě trochu vyrazit z kopýtka. No, a jelikož ses objevil ty, novej materiál, neznámej, teprve uvedenej do smečky, hezkej - to vím i já, že jsem hezký - a i přese všechno svolnej, tak akorát využil příležitosti.
Zamračil jsem se na Daria, když procházel s tou řvoucí bestií kolem mě a vycenil jsem zuby na druhého vlka, nejspíš jejího bratra. Proč? Protože jsem mohl, chtěl jsem a štval mě tím svým upřeným, vražedným pohledem. Kdybych zapadal do žebříčků hierarchie, asi by byl nade mnou a já bych si tohle mohl dovolit jen ve snech. Ale já do hierarchie nepatřil.
Rychle jsem se otočil a než po mně stačil vystartovat, byl jsem ze dveří venku. Vstoupil jsem do svého domu a uvědomil si, že jsem celou noc nechal odemčeno. No, nikdo tu nebyl. To jsem poznal podle čichu.
Prý za mnou Dario přijde. V duchu jsem si odfrkl. Jen ať jde, ale spát už s ním rozhodně nehodlám!
Dario:
Podle pachu a bouchnutí dveří byl už Isaack pryč, ulevilo se mi. Shodil jsem Sáru ze svého ramene. Její bratr určitě zůstal v obýváku, protože tyhle stavy dobře znal a snažil se jim co nejvíce vyhnout.
Stoupl jsem si co nejtěsněji k ní a zuřivě vrčel, tyčil jsem se nad ní a požadoval její podvolení. Po chvíli se uklidnila a sklonila hlavu, přestal jsem tedy i já, ale jakmile ji znovu zvedla, že alespoň něco dodá, opět jsem spustil a tak to vzdala.
„To, že se máme pářit, ještě neznamená, že si na mě budeš dělat nároky! Páření je jedna věc a partner druhá, tu první s tebou dělám kvůli přežití rodu!“
Ted už klidněji ale stále naštvaně odsekla. „A ty ho chceš za partnera? To špinavé psisko?“
Zarazil jsem se nad její otázkou. Chci Isaacka za partnera? Ne....... nevím.......možná......byl jsem zmatený, jediné, čím jsem si byl jistý, že toužím po jeho těle a po jeho osobě i osobnosti. Víc jsem zatím neměl čas rozebírat.
„Do mého partnera je ti houby! Ať je to kdokoliv, tak ty to nebudeš! Jsi hádavá a nepříjemná ženská!“
Zarazila se a vyhrkly jí slzy. Na tohle téma byla hodně háklivá. V minulosti měla vybraného vlka, ale ten jí kvůli hádavosti utekl. Takže jsem nyní tnul do živého, a i když byla taková, nezasloužila si až takovou krutost. Trvalo hodně dlouho, než jsem jí uklidnil a vše si v klidu vyjasnili, mezi tím se k nám přidal i její bratr, společně se naobědvali a pořád si povídali, abych měl jistotu, že bude Sára v pořádku, rozloučil jsem se s nimi až kolem osmé večer. Sára byla z celého dne tak nadšená, že mě na rozloučení objala a políbila na tvář.
Spokojený sám se sebou jsem uklidil nádobí do myčky a vydal se s nepatrným úsměvem na rtech za Isaackem. Srdeční tep se mi začal zvyšovat už po cestě, stačilo na něj jen pomyslet a hned se mi vynořili z paměti ty úžasné chvíle.
Isaack:
Slyšel jsem ho, jak se blíží k mým dveřím. Zrovna jsem dojídal večeři a tak jsem zhltl pár posledních soust, uklidil nádobí do myčky a šel ke dveřím. Otevřel jsem je a se založenýma rukama jsem se opřel o futra. Čekal jsem, až dojde až ke mně.
Dario:
Isaackův výraz byl už z dálky nečitelný a já nevěděl, co si myslet. Byl opřený se založenýma rukama. Až už jsem byl skoro u něj, nasál jsem jeho vůni. Pořád byl trochu cítit mnou, ale bylo to, jako by se můj pach snažil ze svého těla dostat pryč. Pozvedl jsem jedno obočí a zastavil se těsně u něj, díval se mu zkoumavě do očí a čekal, co bude dál.
Isaack:
Nasál jsem nosem jeho pach. Trochu voněl mnou, trochu naším sexem, nejvíc sám sebou a trochu jako ona... ta... ta... ta čubka! Krev se ve mně vařila. Takže to asi nebyl náš sex, kterým byl cítit. A i kdyby to spolu nedělali, pořád se ho dotýkala dost na to, aby na něm zůstal její pach.
Povzdechl jsem si a narovnal se. „Tak pojď. Musíme si promluvit.“
Vydechl jsem a otočil se, abych vešel do domu. Zavedl jsem ho do obýváku a posadil se na pohovku. Vlastně jsem ani nechápal, proč mi tak vadí, že s ní něco měl, má a bude mít. Věděl jsem, že to není na stálo. Počítal jsem s tím. Byl jsem nový, navíc vlk. Já neměl právo si ho nárokovat. A pro Krista pána! Znali jsme se dohromady jen dva dny!
Dario:
V jednu chvíli se jeho výraz změnil v naštvaný, pak si ale povzdech a řekl, že si musíme promluvit. „Máš pravdu, to asi musíme.“
Zavedl mě do obýváku, kde si sedl na pohovku, byl jsem rád, alespoň jsem si k němu mohl blízko přisednout a nepatrně se o něj opřít. Jako by mi do toho místečka proudil elektrický výboj. Zahleděl jsem se na něj, a když měl zamyšlený výraz a svraštělé obočí, pohladil jsem ho po něm, aby ho uvolnil, nechtěl jsem, aby měl vrásky ze zbytečných starostí.
Isaack:
Sedl si ke mně tak blízko a ještě mě pohladil po staženém obočí, jakoby chtěl vyhladit můj výraz. Zamračil jsem se na něj ještě víc a odsunul se od něj, co nejdál to šlo. Zhluboka jsem se nadechl.
„Dobře takže nejdřív. Ty budeš mít partnerku a na tvém programu je v nejbližší době rozmnožování. A ty se mnou i přesto vyspíš?! Co sis myslel, že děláš?“
Sice jsem tak úplně nechápal, proč už ji za partnerku nepojal, ale já jsem teď nechápal spoustu věcí.
Dario:
Rošťácky jsem se usmál.
„No, za prvé jsem moc nemyslel a zadruhé je to má povinnost se rozmnožovat s osamělou vlčicí. A vyjasňuji jednu věc: Ona není má partnerka, kdyby byla, už dávno by byla označená, což jak si jistě poznal, tak není. Nečekal bych, že budeš až tak žárlivý.“
Nemohl jsem si pomoct a tu poznámku jsem musel pronést. Chtěl jsem trochu uvolnit atmosféru. Isaack vypadal dost naštvaně a nespokojeně.
Isaack:
Vrhl jsem na něj zuřivý pohled. Já, že jsem žárlivý? Já? Sakra jo! Žárlím tak, jako ještě nikdy a navíc nevím proč. A to mě tak hrozně štve, že bych něco roztrhal.
A pak jsem si to uvědomil. On si z toho dělá srandu. Já tady procházím krizí a on má prdel z toho, že se mnou vyspal, dal mi jistou iluzi něčeho, co by mohlo trvat déle než jednu noc a pak mi prostě řekne, že půjde dělat děti s nějakou čubou.
Oči mi vztekem zchladly do ledově modré, jaké mám jako vlk. Vztek mě totiž zahnal až na pokraj přeměny. Můj výraz však zůstal stále stejný - netečný. Vstal jsem.
„Skončili jsme.“
Řekl jsem chladně a vydal se k východu z místnosti.
Dario:
Náhle se něco v něm zlomilo, protože byl netečný, ale skoro se přede mnou přeměnil. Nechápal jsem, co se stalo. Co myslel tím, že jsme skončili? A proč sakra odchází? Zachytil jsem ho ve dveřích a otočil ho k sobě. Zkoumavě jsem mu hleděl do očí a snažil se cokoliv z nich nebo z něj vyčíst. „Co se děje? Mluv se mnou!“
Isaack:
Vycenil jsem na něj zuby a ruku mu vztekle vytrhl.
„Co se děje?! Já, kurva, nevím! Nevím to a to mě tak strašně sere, že bych nejradši někoho zabil! Žárlím! Žárlím tak strašně moc, jak jsem snad ještě nežárlil. A víš co je nejhorší?! Že já ani nevím proč?! Pane bože! Znám tě dva dny, ani ne! Na co bych měl zrovna u tebe žárlit? Donutil si mě se přidat ke smečce, poroučíš mi, štveš mě a já i přesto... A ty sedíš, děláš si z toho prdel a smrdíš od ní. Takže teď mě laskavě nech jít a odejdi, protože jinak ti asi nakopu zadek!“
Ani jsem si neuvědomil, že jsem mu v jedné větě dokázal jak rozkázat, tak vyhrožovat. Ani jedna z těchto věcí, by se alfovi dělat neměla. No a já udělal obě.
Dario:
On přiznal, že žárlí? Něco ve mně se hnulo směrem k němu. Prostě jsem neuvažoval a s tak prudkého náporu citů jsem ho musel prudce a vášnivě políbit. Nemyslel jsem na to, že se mi, jako alfovi postavil, prostě mě zaujalo a potěšilo, že žárlil.
Isaack:
Ten kretén, idiot, prašivej vořech, ten... ten... Chtě nechtě jsem mu podlehl. Na tu malou chvilku jsem se zarazil a nechal ho, ať si bere má ústa dle libosti. Jenže pak mě do nosu znovu praštila ta její vůně a ve mě se vzedmula vlna vzdoru, živená zuřivostí. Tvrdě jsem ho kousnul do rtu, abych ho od sebe dostal. Na jazyku jsem pocítil slanou, kovovou chuť krve a ucukl od něho.
„Jdi. Pryč. Okamžitě!“ zasyčel jsem na něj.
Dario:
Sykl jsem, když se mi zakousl do úst. Olízl jsem si ten ret, aby se mi rána zacelila. V puse jsem cítil tu kovovou příchuť. Co to do něj proboha vjelo? Zamračil jsem se a trochu se naštval.... Zatlačil jsem na jeho ramena a opřel ho o zeď, jemně jsem vrčel, abych dal najevo svou rozladěnost.
„Co se to s tebou děje?“
Isaack:
Zaklonil jsem hlavu a téměř zoufale se zasmál.
„Neřekl jsem ti to už? Já nevím! Sakra! Tak už mě nech být!“
Pokusil jsem se mu vykroutit. „Pusť mě. Jsem ve tvé smečce. Bohužel ti nemůžu utéct, tak nevím, o co ti jde.“
Chytl jsem ho za ruce a pohlédl mu do očí. Jeho vrčení jsem ignoroval, ale věděl jsem, že by za chvilku mohlo přerůst v něco většího. A i teď, kdy se ve mně mísily všemožné pocity, kterým jsem nerozuměl, ale ani jeden z nich se mi nelíbil, jsem se musel postavit nad jeho drsnou, mužnou krásou.
Dario:
„Jde mi o to, že ještě před chvílí jsi se mnou chtěl strávit víkend a teď si agresivní a popuzený! Nechápu to!“
Byl jsem z toho všeho zmatený. Tak moc jsem toužil být s ním. Nechtěl jsem od něj odejít. Chtěl jsem s ním zůstat a pochopit proč se s ním udála taková změna? Vždyť jsem mu řekl, že mezi mnou a Sárou není partnerství, ale jsem alfa a musím pomáhat smečce. Vše se ve mně pralo a já nevěděl, co mám udělat a bylo mi jasné, že pokud budu naléhat a budu ho do něčeho nutit, tak o to to bude ještě horší. Zkusil jsem poslední věc. Pohladil jsem ho něžně po tváři a díval se do jeho krásných modrých očí, topil jsem se v nich. Pak jsem sjel na krk a pohladil tu pulzující tepnu na krku. Mé pohyby byly pomalé, abych si vychutnal jemnost jeho pokožky. Nakonec jsem kolem něj obtočil ruce a objal ho.
Isaack:
Zamračil jsem se na něj. „Jo, jenže to bylo ještě před tím, než do domu vlítla budoucí matka tvých dětí. A pokud jde o to, že ty to nechápeš, tak se klidně vsaď, že já to chápu ještě míň.“
Lehce jsem zavrčel. A on pak udělal něco, co mě dokonale vyděsilo. Zachoval se ke mně... něžně. Ne, že by se ke mně před tím choval hrubě, tedy pokud pomine dokazování autorit, ale tohle neudělal. Byl dravý, vášnivý, chtivý, ale ne něžný.
Vlastně jsem už téměř zapomněl, jaká něha je. Po tom incidentu už jsem se jí nikdy nesnažil vyhledávat, protože bylo snadné se jí nechat ukolébat. A možná proto mě jeho nynější chování tak vyděsilo.
Zamrzl jsem v jeho náruči a mlčky snášel jeho objetí. Nechtěl mi ublížit, byl jsem si naprosto jistý, že nechtěl, ale ani chladná logika nedokázala ukonejšit rychle bušící srdce. A co bylo nejhorší - věděl jsem, že můj strach cítí. A to mě ponižovalo.
Dario:
Držel jsem ho v náručí a cítil z něj stoupající strach. Strach? Vždyť já mu neubližuji. Byl jsem čím dál tím víc zmatený a bylo mi jasné, že už nemohu nic udělat. Smutně jsem na něj pohlédl a pak se otočil k odchodu.
„Pokud budeš chtít, přijď, budu čekat,“ řekl jsem a pomalu jsem se blížil k východu.
Isaack:
V momentě, kdy mě pustil, jsem se celý uvolnil a opřel se o zeď za mnou. Zavřel jsem oči, úlevně vydechl a svezl se na zadek. Ještě jsem zaslechl jeho tichá slova, že můžu kdykoli přijít.
Nepřijdu. To jsem věděl s naprostou jistotou. Jediné chvíle, kdy mě uvidí, budou ty, kdy mě bude opravdu potřebovat, nebo se to bude týkat smečky. Ale dobrovolně k němu už nepřijdu.