Isaack:
Než jsem se nadál, letěl jsem proti plechovým vratům, která pod mým nárazem hlasitě zapraštěla. Dopadl jsem na zem a pokusil se vstát. To už se ale tyčil nade mnou ve své vlčí podobě. Nutno přiznat, že i když byl děsivý, byl také nádherný. Lesklá černá srst, mohutná stavba těla, obrovské tlapy s dlouhými drápy a silné čelisti. A ty jeho oči. Žhnoucí vztekem a surovostí. Bylo vidět, že je silný, když se dokázal proměnit tak rychle. To mně by to trvalo pár minut. Přece jenom, než se všechny ty kosti v těle zpřelámou a přeskupí, aby to mělo vlčí tvar...
Jeden pohled na něj mi stačil k tomu, abych padnul na záda, ukázal břicho a znovu nastavil krk. Tušil jsem, že kdybych teď vstal, nejspíš by mě zabil.
Z hrdla se mi dralo tiché kňučení. Věděl jsem, že jsem to přehnal, ale já to nemyslel nějak zle! Tedy, aspoň ne ty věci o jeho smečce. Předpokládal jsem, že ho naštvalo zrovna to. Na jeho osobu jsem totiž nic neřekl.
Zkrátka se odmítám přidat k jakékoli smečce, tečka. Nic víc, nic míň.
Zůstal jsem tedy v této odhalené pozici a čekal, co udělá. Pokud se rozhodne, že odhalené břicho není dost velký výraz pokory, nejspíš mě zabije. Pokud se rozhodne, že ano... tak se ani neodvažuji předvídat, co se bude dít dál.
Dario:
Proč jen si u něj musím vše vydobýt násilím? Nechápal jsem, proč byl vůči mně tak vzdorovitý. Zuřivost ve mně se uklidňovala jen pozvolna a velmi pomalu. Oddané kňučení a vystavené bříško mě nutily myslet na to, že kdybych si ho podrobil, kňoural by takto i pod mým tělem?
Myšlenky na vzájemné spojení mě uklidnily od zuřivosti a předsevzetí ho zabít natolik, že jsem se proměnil zpět. Tělo mi opět zaplavoval ten neznámý silný pocit přitažlivosti. Nakonec jsem k němu natáhl ruku, abych mu pomohl vstát.
Isaack:
Hlasitě jsem vydechl, když se vzdálil a proměnil se zpět. Nabízenou ruku jsem odmítl, překulil se na všechny čtyři a vstal. Pohled jsem stále klopil k zemi, abych se vyhnul očnímu kontaktu.
„Nechtěl jsem nijak urazit tvoji smečku,“ začal jsem. „Ale nechci se do ní přidat. Nechci se přidat do žádné smečky,“ řekl jsem rozhodně a trochu zvedl hlavu.
Do očí jsem se mu však stále nepodíval.
„Pokud nechceš vlky samotáře na svém území, budiž. Ale já odsud neodejdu, snad jedině, kdybys mě zabil. Je to můj domov.“
Zadíval jsem se směrem, kterým ležel můj domek. Nehodlám odsud odejít. Je to tu až příliš výhodné pro vlkodlaka, jako jsem já.
Pohlédl jsem mu na stále holou hruď a na sucho polkl. Znovu mě začala zahlcovat jeho vůně a já cítil, že začínám být vzrušený. Což nebylo zrovna moudré potom, co se před chvilkou stalo. Sakra! Měl bych se ho bát! A vlastně jsem se ho i bál, ale stejně jsem nemohl zabránit tomu, abych se jen z jeho vůně vzrušil.
Dario:
Ta omamná vůně dělala divy. Možná i díky tomu, že i on na mě reagoval, to bylo o tolik intenzivnější. Mé rozhodnutí bylo jasné. Nechci ho zabít, ale nechci, aby se mi tu potloukal bez toho, aby patřil k nám. Chci ho ovládnout. Chci se ho zmocnit a uplatnit tak své právo na to spojit se ve své smečce se svobodným vlkem kvůli upokojení hladu po krvi, které se u nás svobodných vlků projevuje vždy po úplňku.
„Je nemyslitelné, aby si tu byl sám. Nechám ti pár hodin na rozmyšlenou a pak si přijdu pro odpověď. Buď se rozhodneš žít s námi podle našich pravidel a zvyků, nebo odejdeš.“
Pokud by se spojení s naší smečkou tak bránil, bylo by pro mě lepší, aby odešel. Nestrpěl bych, kdybych musel vnímat jeho vůni neustále tak silně a nemoci na něj dosáhnout.
Buď mi podlehne, nebo ať odejde. Jiná varianta neexistuje.
Isaack:
Neřekl jsem právě, že neodejdu, leda by mě zabil? Zamyslel jsem se. Tak jo, tenhle alfa mě očividně do smečky chce. Nemám ponětí proč, protože nejsem nic extra. Nejspíš jen proto, aby se mu po území nepotulovali cizí vlci. A dalo by se říct, že každý, kdo nepatří do smečky, cizí je.
Rezignovaně jsem vzdechl. „Dobře, promyslím to. Ale říkám ti. Já neodejdu. To by si mě musel zabít.“
Což ti nejspíš nebude dělat nejmenší problém. Pomyslel jsem si hořce a prošel kolem něj, abych se mohl vrátit do svého domku.
„Ještě jedna věc!“ otočil jsem se. „S kým mám tu čest? Když tak hrozně moc toužíš po tom, být můj alfa, mohl bych aspoň znát tvé jméno, ne?“
Dario:
Můj spokojený úsměv nemohl spatřit, jelikož se na mě nedíval, ale bylo jasné, že když odejít nechce, bude jeho rozhodnutí se k nám přidat. V duchu jsem si již mnul prsty a vymýšlel všelicos, co mám v plánu s ním provést. Když procházel kolem mě, nasál jsem jeho vůni zhluboka do plic a skoro jsem se neudržel, abych ho nesevřel do náruče.
Ještě stihl vyslovit svoji otázku ohledně mého jména. Měl pravdu, že jsem se ani nepředstavil, ale on mi k tomu vlastně nedal ani příležitost, protože mě neustále provokoval.
„Jmenuji se Dario Sassario. O půlnoci mě očekávej.“
Isaack:
„Dario Sessario.“ Poválel jsem to jméno po jazyku. „No, tak o půlnoci.“
S tím jsem prošel kolem něj.
O půlnoci? Super, to mám kolik? Čtyři hodiny? Jo jasně, to určitě stihnu vymyslet nějaký plán, jak z téhle šlamastiky ven. Prošel jsem kolem jeho goril, které věrně stepovaly na ulici, a vešel do svého domku. Jakmile se zavřely dveře, svezl jsem se po nich zády a dosedl na podlahu. Zůstal jsem tupě zírat do stropu.
Tak jo, takže co vymyslíme? Chtělo by to nějaký návrh, plán, který by byl výhodný pro obě strany a který bych mu předložil. Jedinou výhodu jsem zatím měl, že na mě nepůsobila jeho dominance. Sklouzávala po mně jako po skle. To strach, ten se mnou dělal divy. A že já se ho bál. Ale zároveň jsem po něm až chorobně toužil. Možná být v jeho smečce by nebylo tak špatné. Na sex bez lásky jsem sice nebyl, ale sním bych si dal říct... a hned několikrát.
Vzdechl jsem. Tak nějak jsem tušil, že jiné návrhy přijímat nebude. Buď se k nim přidám, nebo odejdu. Tak to řekl.
Krátce jsem hlavou udeřil do dveří a zvedl se. Nejdřív se převléknu a sním pořádný flák masa. Pak budu přemýšlet.
Špinavou košili a kalhoty jsem hodil do koše na špinavé prádlo, že to potom vyperu a vzal si nátělník a kraťasy. Pak jsem ležel na gauči v obýváku a lámal si hlavu s tím, jak se z toho vyvléct. No, nic moc. Ani jsem se nenadál a už byla půlnoc.
Dario:
Odcházel a já ještě dlouho sledoval jeho sexy zadeček. Touha mi zatemňovala mysl. Ale soustředit se na něco jiného byl snad nadlidský úkol.
Ani jsem si nevšiml, kdy ke mně došli mí dva strážci.
„Pane, nechci se do toho plést, ale nemůžeme si nevšimnout vašeho zájmu o toho samotáře. Nechat ho vstoupit do naší smečky nevěstí nic dobrého. Navíc máte povinnosti vůči své smečce.“
Mluvil odevzdaně a byl skloněný. Věděl, že se do toho nemá co plést. Zavrčel jsem.
„O svých povinnostech vůči smečce vím! Nemusíš mi je vůbec připomínat! Budete se muset s mým rozhodnutím smířit, i když vám nebude pochuti. Nechci se o tom dál bavit. Ještě není vše hotovo, ani ještě nemám kde spát. Takže si hleďme práce!“
Zmlkli a dali se ihned do práce, jen jsem se zamyšleně mračil. Mé povinnosti jsou dané, ale tomu Isaackovi nemohu odolat. Chci ho tu.
Čtyři hodiny utekly jako voda, naštěstí se k nám přidalo ještě pár žen na úklid a pomoc a já odcházel do protějšího domu již osprchovaný a převlečený do černého uplého nátělníku a rozdrbaných těsných džínových kraťasech. Přesně s úderem dvanácté jsem bušil na Isaackovi dveře.
Isaack:
Slyšel jsem ho, jak se zastavil na mém prahu. Pak zaklepal. Nechtělo se mi. Tak strašně se mi nechtělo vstávat a jít mu čelit, protože jsem věděl, že mu řeknu ano. Přidám se ke smečce.
Postavil jsem se na nohy a došel do malé předsíňky a ke dveřím, které jsem otevřel. Okamžitě mě do nosu praštila ta jeho úžasná vůně a já měl co dělat, abych se k němu nenatáhl, nezabořil nos do jeho vlasů a zhluboka ji nenasál.
Byl hrozně sexy v tom černém tílku a děravých kraťasech. To ale teď muselo jít stranou. Na chvilku jsem se mu podíval do očí a pak mlčky ustoupil stranou, aby mohl vejit.
Dario:
Chvíli jsem postával venku, než mi přišel otevřít. Tušil jsem z jeho váhání, že se sám se sebou pře. Dveře mírně zavrzaly a on stál v nich. Cítil jsem, jak začínám být nedočkavý s očekávání, co mi řekne. Můj neutrální výraz na to ale nevypadal. Ten neklid jsem skrýval v sobě.
Ach Isaacku, doufám, že přijmeš. Jen mě zajímá, jak se bude na svou novou roli tvářit. Bude mi po vůli? Nebo se mi bude bránit? Tušil jsem, že to s ním nebude jednoduché a nejspíš se mi bude na začátku vzpírat, ale o to sladší bude zkrotit si ho.
Rychle jsem vešel do jeho obydlí a čekal v úzké předsínce, kam mě povede. Dva lidé v tak malém prostoru se sotva vešli a já se o něj musel alespoň otřít. Elektrický výboj zasáhl mé tělo, od toho místa, kde jsme se dotkli, se šířil do celého těla.
Isaack:
Zavřel jsem za ním dveře a pokusil se kolem něj prosoukat tak, abych se ho nedotkl. No, nepovedlo se. V místě, kde jsme se o sebe otřeli, se mi rozhořel plamínek, který šířil teplo do celého mého těla a pomalu se z něj stával plamen. Po kůži mi přeběhlo mravenčení a já se ostře nadechl.
No, to nám to pěkně začíná! Jen projde dveřmi a mně už stojí. Odfrkl jsem si v duchu a vedl ho chodbou až do obýváku. Posadil jsem se na gauč a vzhledl k němu.
„No, jen se posaď. Přece nebudeš celou dobu stát.“
Zašklebil jsem se.
Nechtělo se mi, ale nějak jsem začít musel. Přece ho tady nebudu mít déle, než je nutné. Ještě bych se na něj vrhnul a znásilnil ho. Navíc si přišel pro odpovědi a tušil jsem, že trpělivost není jeho silnou stránkou.
Zhluboka jsem se nadechl a řekl: „Přidám se k tvé smečce.“
Dario:
Připadal mi nervózní a jako by zahnaný do kouta. Kde je ta jeho výbušnost? Že by se mu to všechno až tak příčilo? Čím to bylo? Stalo se mu v minulosti něco s jeho bývalou smečkou?
Zjistím to, dříve či později. Šel jsem těsně za ním do obýváku, pohled mi samozřejmě ihned sjel tam, kam neměl a kochal se jeho pozadím. Začalo mi být těsno v kraťasech. Uklidňoval jsem své rozbouřené tělo tím, že se brzy dočká. Jakmile bude Isaack souhlasit s přidáním do smečky, podepíše si nad sebou jasný ortel. Nenechám ho na pokoji, dokud nebude patřit mě. V této chvíli kašlu na povinnosti smečky, ty mohu plnit později, teď potřebuji jediné, tohle tělo vzdychající pode mnou.
Nabídl mi, ať se posadím, ale já v takovéhle situaci nedokázal sedět ani omylem. Všechno se ve mně bouřilo a jen netrpělivě čekalo na jeho další slova. Můj výraz však měl svoji klidnou masku a tak on nemohl poznat, co se ve mně odehrává.
Po chvíli pronesl onu větu, kvůli které jsem za ním přišel. Má spokojenost byla tak veliká, že i v obličeji se objevil malý úsměv. Místnost pomalu zaplňoval můj zintenzivňující pach, abych ho mohl lépe ovládnout. Pro něj už není úniku. Jen jsem doufal, že ta jeho výbušná povaha vypluje trochu napovrch, aby to vše nebylo tak jednoduché. Miloval jsem lov a jeho chci jako kořist. Do úplňku mám času dost. Chci do té doby způsobit, aby po mě toužil tak silně, jako já po něm. Aby se mu zatemňovala mysl, jen při pouhé vzpomínce na mě.
„Těší mě, že sis vybral tuto variantu. A teď bych tě rád seznámil s povinnostmi, které z toho plynou. Zaprvé: Jsi zcela podřízen mé osobě, máš právo vyslovit svůj názor, ale se zcela pokorným výrazem, aby si byl připraven přijmout má rozhodnutí, ať už ti budou po chuti, či nikoli. Pokud máš nebo si vybereš partnera, já, jako tvůj vůdce, ho musím schválit.“
V duchu jsem si, ale jasně říkal, že nikoho takového nedopustím.
„Pokud by se mělo stát něco, co by ohrozilo smečku, jsi povinen mě bez prodlení informovat. Pokud se sám dostaneš do problémů, přijdeš za mnou a jako smečka to vyřešíme. V noci o úplňku máme ve zvyku se sejít v nejbližším lese, který máme nyní hned za domy a lovit divokou zvěř. Já jako vůdce mám právo na tvé tělo, abych zabránil napadání lidí a tím i prozrazení smečky. Je ti vše jasné?“
Isaack:
Cítil jsem jeho spokojenost, když jsem souhlasil. Jakoby mi dal na výběr. Ale ještě něco se v jeho pachu změnilo. Měl jsem chuť vstát, přejít k němu a přitisknout se na jeho tělo. Naklonil jsem se jeho směrem a tiše toužebně zakňoural. Ta jeho vůně! Jako by mě vyzíval, abych mu podlehl. A já bych to asi i udělal, kdyby nezačal s požadavky. Omámení ze mě spadlo a nechalo mě soustředěného a naštvaného. Moment, moment, moment. To jako chce, abych mu všechno odkýval, a když budu chtít partnera, abych přišel za ním a on mi ho schválil? Tak to teda ne!
„Neříkal jsi, že chceš do smečky loutky! Nemáš mi co mluvit do toho, jakého si vyberu partnera. Nejsi moje máma, ani táta. Jsi jen můj alfa a na tohle nemáš právo! A rozhodně se rozluč s tím, že nebudu mít námitky! A už vůbec nepočítej s tím, že se ode mě dočkáš pokory. Tedy aspoň ne takové, jakou žádáš.“
Zavrčel jsem vztekle. Se smečkou jsem souhlasil, tam se nejednalo pouze o mě, ale i o ostatní členy. Pokud jde o problémy s mou maličkostí, myslel jsem, že bych byl schopen je s ním řešit. Aspoň některé. Rozhodně jsem nemínil udělat něco, čím bych ohrozil svoji smečku. Přestože jsem do ní vstoupit nechtěl. Ale, byt jeho děvka pokaždé, když si zamane...
„Nebudu ti dělat děvku! Na to si najdi někoho jiného! Jsem si celkem jistej, že tam venku najdeš spousta vlků, který se ti podvolej jako čuba a ještě při tom budou vrtět ocasem! Nebo si opravdu najdi nějakou čubu, to je jedno. Já to ale nebudu!“
Vycenil jsem zuby a postavil se naproti němu. Tohle vážně přehnal!
„A teď, laskavě, odejdi!“
Natáhl jsem kolem něj ruku a ukázal k východu z obýváku.
Dario:
Spokojenost vystřídal vztek. Co jsem vlastně čekal? Ale na druhou stranu, v každé smečce se tyto požadavky dodržovaly. To byl tak dlouho sám, že na to zapomněl? Naštval mě, opět!
Když mluvil o tom, že nebude moje děvka, už jsem zuřil. O žádnou couru nestojím a v naší smečce nikdo takový není! Natáhl kolem mě ruku a já se už neovládal. Chytil jsem ho za ni i pod krkem a natlačil ho na zeď. Shlížel jsem k němu z výšky s vyceněnými zuby a zatím tichým, ale zuřivým vrčením. Mé stehno se vtlačilo mezi ty jeho a já od něj stál jen pár milimetrů. Naše nosy se téměř dotýkaly a já na tváři mohl cítit jeho dech.
Pak jsem se naklonil k jeho uchu a šeptem rezolutně pronesl: „Každá smečka uznává tyto pravidla, a ty nebudeš žádná výjimka. O svou smečku se starám, proto každého partnera schvaluji. A u nás žádné coury nejsou! Jestli mi tak moc chceš vzdorovat, mohu ti nasadit obojek a přivlastnit si tě násilím! Máš to tak rád?“
Zuřivost mě vyburcovala a i vzrušení z boje ve mně vyhnalo adrenalin. Věděl jsem, že obojek bych mu nenasadil, ale musí uznat, kdo je tu pán.
Isaack:
Než jsem se nadál, byl jsem přitisknut ke zdi. Jeho ruka mi drtivě svírala krk a stehno mi narval do rozkroku. Navíc se na mě natiskl tělem, takže jsem teď mohl cítit jeho teplo, pronikající přes oblečení a tvrdé svalstvo, které pod ním ukrýval. Začal jsem přerývavě dýchat.
Dobře, s tou smečkou možná měl pravdu. Nechal jsem se trochu unést, ale stejně... Tolik mě rozčílilo, že jsem ztratil svou dosavadní svobodu. No, pořád lepší, než přijít o střechu nad hlavou. Vážně jsem to tady měl rád. Vždyť jsem se kvůli tomu přidal k jeho smečce.
Když se naklonil k mému uchu a já ucítil jeho dech na krku, otřásl jsem se zimnicí, která mi náhle přejela po těle. Pak ale řekl to o těch courách. Vydal jsem ze sebe krátký smích, který byl spíš jakýmsi skřekem.
„Žádné coury? A co má znamenat to, že si můžeš nárokovat moje tělo? Hmm?“ zašklebil jsem se na něj.
„Chceš si mě podrobit násilím? No jen do toho! Už dlouho jsem nebyl znásilněnej! Myslíš, že tím něčeho docílíš? Zkus to a já ti přísahám, že do konce mého života, ze mě kousek pokory nedostaneš!“
Vyštěkl jsem na něj nasupeně. Přesto jsem však nedokázal zabránit tomu, aby se mé tělo trochu schoulilo do sebe. Měl jsem strach, to nepopírám. Děsil mě, ale když jsem cítil tu jeho vůni tak blízko, nemohl jsem si pomoct, abych nebyl vzrušený.
Dario:
Reagoval na mě, na mou blízkost, cítil jsem to. Jestli mě nechtěl jako já jeho, tak alespoň trochu ano. Zklidnil jsem se, protože tohle vědomí mi dávalo nad ním převahu, duševní převahu. Zahleděl jsem se do jeho očí a pak na jeho rty, jak jimi pronášel ta slova, představil jsem si, jak si je beru. Přímo jsem je hypnotizoval. Pak jsem se mu znovu podíval do očí, trochu jsem povolil stisk na krku a víc se na něj natiskl.
„Myslím si, že by to znásilnění nebylo, protože vím, že mě chceš... Cítím to.“
Isaack:
V duchu jsem zaklel. Zpropadený alfa! Zpropadení vlkodlaci! Proč, k sakru, musí všechno cítit? Proč k sakru?!
No, na druhou stranu. Můj, již lehce ztopořený úd, by ucítil i člověk a to by ani nemusel mít vlčí čich. Když se na mě ještě víc natiskl, unikl mi tichý sten. Ruka na mém krku povolila a tak jsem mohl volně dýchat. Vzdorovitě i toužebně zároveň jsem mu pohlédl do očí. Měl pravdu. Chtěl jsem ho. Tak strašně moc, až mě to děsilo. Chtěl jsem se na něj vrhnout, líbat ho, vjíždět mu prsty do vlasů, kousat ho na krku. A chtěl jsem, aby si mě vzal. Toužil jsem ho cítit v sobě tak hluboko, že budu křičet rozkoší. Chtěl jsem cítit jeho pot a slyšet jeho vzdechy, když se ve mně bude pohybovat. Chtěl jsem...
Z mých představ mě vytrhlo vlastní vzrušené kňourání, které jsem vyluzoval. Kalhoty mi teď byly už velmi těsné a já neodolal a pohledem jsem mu sjel na rty. Věděl jsem moc dobře, že se dívá na ty mé, proto jsem si je olízl a zašeptal:
„Máš pravdu. Chci tě.“
Dario:
Ve svém vydrážděném stavu jsem nedočkavě pozoroval každý jeho pohyb a změnu chování. Nyní jsem si byl stoprocentně jistý, že mě chce. Cítil jsem na svém stehně důkaz jeho vzrušení, jeho zrychlený dech, který se mi otíral o tvář a já se přestával úplně ovládat. Touhou zastřený pohled a kňourání prozrazující vše. S pohledem upřeným na jeho rty, ze kterých vykoukl jeho jazyk a navlhčil je, než z nich vyšla ta usvědčující slova o mé pravdě, že mě chce.
Nejraději bych z něj strhl kalhoty a rovnou se do něj vnořil, bez soucitu, prostě podřízen své živočišné touze. Nebral bych na něj žádné ohledy a nejspíš by se pár dní neposadil.
S pohledem upřeným na jeho rty, jsem k nim sklonil hlavu a jen milimetr před spojením jsem se zastavil se slovy: „Jsem rád, že mám pravdu. A teď mi slib, že budeš souhlasit s mými podmínkami, jinak tě nepolíbím.“
Touha mnou cloumala tak moc, že jsem ani netušil, kde jsem na takovéhle věci vzal sebeovládání, ale potřeboval jsem vyhrát, potřeboval jsem vědět, že už je zcela můj a já si ho můžu přivlastnit. Zkrocení téhle malé bestie bude stát hodně sil, ale nejspíš jsem nyní našel jeho slabé místo. Bohužel i své. Můj rozkrok jsem otřel o ten jeho, jak jsem čekal na odpověď, bylo to jako by někdo mezi námi zapálil rozbušku.
Isaack:
Sklonil se ke mně, ústa jen milimetr od těch mých. Chtěl jsem ho políbit. Tak strašně moc! Ale nemohl jsem. Bránila mi v tom jeho ruka, která mi stále svírala krk. Tiše jsem zavrčel, očima hypnotizujíc jeho rty. A ty se pak pohnuly a vypustily do ticha přerušovaného jen našimi vzdechy ta slova.
Vzedmula se v mě vlna nevole. Nechci s nimi souhlasit. To, co mi nabízí, není partnerství. Není to ani obchod. Jen to zkrátka jeho požadavek. On se mi ničím nezaváže, protože když nebudu po ruce já, prostě si najde někoho jiného. A o takový vztah jsem nestál. Nestálo mi to ani za všechny polibky světa. No, tedy, když jsem se díval na ty jeho rty, tak možná... Ne! Ani na to nemysli! On ti nemůže, kromě určitě skvělého sexu, nic nabídnout. Ne, on hlavně nechce! Tak se vzpamatuj Isaacku!
Vzrušení ze mě začalo opadat. Mozek vyhrál nad tělesnými pudy. Možná, že kdyby neřekl ta poslední slova, poddal bych se mu. Nechal bych ho, aby si mě vzal. Ale on je řekl.
Trochu jsem se naklonil a zašeptal mu do úst.
„Nikdy!“
S tím jsem ho prudce odstrčil a vykroutil se mu ze sevření. Uskočil jsem za sedačku. Hruď se mi prudce zdvíhala a já tak nějak nemohl popadnout dech. Úd se mi v kalhotách bolestivě napínal, ale nevšímal jsem si toho.
Dario:
Nestačil jsem se divit. Vysmekl se mi jako lasička a já měl najednou prázdnou náruč. Moje frustrace nabrala obrovských rozměrů. Zatnul jsem ruku v pěst a vší silou ji poslal proti zdi. Pod mým nátlakem povolila a já do ní udělal díru.
Tak málo chybělo a mohl být můj! Sakra! Tohle opravdu nemá cenu, jsem vydrážděný na maximum, vzrušený a deprimovaný z neuspokojení. Dnes už s ním nemíním ztrácet čas, jsem unavený a celkem vyčerpaný ze stěhování a nervů, které kvůli němu mám.
„Nemá smysl dnes s tebou něco řešit, vše si rozmysli, má nabídka je férová. Pokud budeš mít nějaké výhrady, jsem ochotný se o nich pobavit, ale upozorňuji tě, že tvé námitky mohou být okamžitě zavrženy. Čekám tě zítra u sebe v domě, pokud nepřijdeš do půlnoci, přijdu si pro tebe sám a odvleču tě násilím. Nechtěj ani vědět, co bych ti pak udělal, kdybych tohle byl nucen udělat!“
S těmito slovy jsem se otočil k odchodu.
Isaack:
Asi jsem ho musel hodně vytočit, protože mi udělal díru do zdi. No, aspoň to nebyla moje hlava. No, aspoň si tam budu moct pověsit nějaký pěkný obrázek, než se dokopu k tomu, abych zavolal někoho, kdo mi to zpraví.
Raději jsem nic neříkal a tiše ho pozoroval. Bál jsem se, že kdybych jen pípnul, znovu by se na mě vrhnul. A já věděl, že tentokrát už bych mu v ničem nebránil.
Pak začala mluvit. Po jeho slovech jsem začal přemýšlet, co je na tom férového. Na druhou stranu mu musím přičíst k dobru, že se mě zatím nepokusil získat násilím. Jasně, nějaké to otlapkáváníčko u té zdi bylo, ale když se vás někdo pokusí znásilnit, vypadá to rozhodně jinak. Já to vím nejlíp.
Řekl jsem tiché: „Dobře,“ a sledoval ho, jak odchází.
Když za ním zaklaply dveře od domu, se zasténáním jsem se svezl na sedačku a podíval se na svůj rozkrok.
Jo, dneska vyvenčím svého malého vlčka.