Dario:
Když jsem vešel do místnosti, věděl jsem, že je něco špatně. Na pánvičce se pálila slanina, vchodové dveře byly otevřené a v nich cizí pach neznámého vlka. Nemohl jsem se změnit, protože byl bílý den, v okně jsem ještě zahlédl černou dodávku, tak jsem utíkal, co mi síly stačily. Vzdalovala se mi z dohledu a já začal být zoufalý.
Co teď? Stál jsem uprostřed silnice, když se ke mně blížil motorkář, nelenil jsem a stoupl jsem si mu do cesty. Zastavil mi, bohužel pro něj jsem ho stačil omráčit dřív, než se k něčemu zmohl, motorka byla nastartovaná a helmu jsem mu strhl z obličeje. Neměl jsem čas přemýšlet o tom, že nejspíš zavolá policii a obviní mě z krádeže, jediná moje myšlenka byla zachránit mého Izzyho, protože ten pach, co tam po Izzym zbyl, byl prosycený strachem.
Nasedl jsem a vyhnal otáčky do maxima. Nedíval jsem se vpravo vlevo, jel jsem jak šílenec, dokud jsem opět tu dodávku nespatřil. Dál už jsem se jí držel na dohled.
Isaack:
Ležel jsem na podlaze auta, z úst mi vytékal pramínek slin a mě nezbilo nic jiného, než si prohlížet interiér. Aspoň to, co jsem ze své pozice v leže mohl. Vepředu seděli dva muži, soudě podle pachu, vlci. Jednoho jsem dokonce znal. Byl to Jeremy a jeho koníčkem bylo závodění s auty. Bohužel pro mě. Kromě dvou předních sedadel bylo auta prázdné. Na Jackoba jsem neviděl, protože se přesunul na za mě a opravdu jsem netušil, co tam dělá.
Pak jsem zaslechl jeho hlas: „Jeremy! Šlápni na to! Ten parchant si vzal motorku a dohání nás!“
Jeremy na to opravdu šlápnul a já nemohl dělat nic jiného, než se posouvat po podlaze vlivem zatáček. Nevím, kde jsme byli, ale uháněli jsme pořádnou rychlostí a soudě podle toho, jak ráno vypadá provoz, jsme mohli být považováni za sebevrahy. Doufal jsem, že nás Dario dohoní dřív, než do něčeho narazíme. Na druhou stranu, byl by sám proti třem vlkům.
Možná by bylo lepší, kdyby nás nechal být. Pomyslel jsem si sklíčeně.
Po několika minutách se ozval Jackob. „Dobrý, ujeli jsme mu. Budeme to ale muset vzít oklikou.“
Ztuhl jsem. Tedy pokud to po elektrošoku bylo vůbec možné. Jak to, že jsme mu ujeli? Vždyť měl motorku prokrista! Žaludek se mi sevřel strachem, hlavně ať se mu něco nestalo. Ale to bych cítil, ne?
Z mých úvah mě vytrhl Jackob, který se přesunul tak, abych na něj viděl.
„Ahoj Izzy. Promiň za takovéhle zacházení, ale opravdu tě teď potřebujeme.“ Usmál se a popleskal mě po tváři.
Kdybych mohl, tu ruku bych mu ukousl. Už nikdy jsem nechtěl cítit jeho dotek. A tak jsem ho jen propaloval nenávistným pohledem.
Dario:
Jen jsem co to šlo, kdyby mi na Izzym nezáleželo, klidně bych je i předjel a riskoval, ale to jsem nemohl dopustit. Srdce mi svíral strach o něj. Nesmějí mi ho vzít za žádnou cenu! Najednou se dodávka rozjela naplno a mě bylo v té chvíli jasné, že mě zpozorovali. Rychle jsem přemýšlel, co udělám. Za chvíli jsem měl míjet obrovský kamion a já se rozhodl riskovat, v poslední sekundě jsem strhl řízení a ze zpátečního zrcátka to muselo vypadat, jako bych do něj vrazil, ale nic se mi nestalo, chybělo ovšem pár milimetrů a byl jsem na placku, skryl jsem se za kamionem a na pár sekund zpomalil, aby si mysleli, že už je nesleduji. Skrčil jsem se a skrytě a z dálky jezdil mezi auty, byla ve mně malá dušička, abych je neztratil, ale stále se mi dařilo. Jen jsem prosil všechny své předky, aby stáli při mě a já ho zvládl zachránit.
Isaack:
Nevěděl jsem, jak dlouho jsme jeli ani kam. Po asi čtvrthodince, co jsem se strachoval o Daria, jsem se konečně uklidnil a s tím, že nejsem žádná uječená ženská, jsem se začal vymýšlet, jak utéct. Ruce i nohy mi svázaly postříbřeným řetězem, a protože jsem byl stále jen v Dariových trenkách a tričku, dost mě to pálilo.
Jackob celou dobu seděl mě. Občas kontroloval, jestli se mi řetězy moc neuvolnily, jinak si mě nevšímal.
Jak já ho nenáviděl! Doufal jsem, že už ho nikdy neuvidím, ale jak se ukázalo, má přání nebyla vyslyšena. Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsem si jen na bláhový okamžik myslel, že ho miluji.
Konečně jsme dorazili na místo. Dveře se otevřely a Jackob mě vyvlekl ven. Jaké bylo mé překvapení, když jsem uviděl dům mého bývalého alfy. Stál na samotě v lesíku, kousek od mého bývalého města, mého domova. Od mého současného bydliště jsme byli mnoho kilometrů daleko. Počítal jsem, že jsme sem museli jet tak pět hodin.
„Co tu děláme?“ vydechl jsem překvapeně.
Jackob mě postrčil směrem ke dveřím. „Trochu si to tady očuchej a pochopíš.“
Nasál jsem pachy a opravdu pochopil. Nechápavě jsem se na Jackoba podíval. „Proč si myslíte, že vám mohu pomoct?“
Jackob se zašklebil. „Jsi bílej vlk, zlato. Vzpomínáš?“
Dario:
Cesta byla dlouhá a mé tělo bylo ztuhlé, protože jet tak dlouho na motorce bez tréninku je hodně náročné. Bylo již odpoledne a my konečně vjeli na cestu za městem, měl jsem pocit, že se blížíme k cíli. Zpomalil jsem a motorku už jen táhl do houští v lese, který teď byl všude kolem nás. Nasál jsem pachy, ucítil asi pět různých vlků, jeden z nich byl Alfa, ale něco bylo špatně. Co vlastně po Izzym chtěli? Proč ho unesli?
Zeptám se ho, až ho dosud dostanu. Nakouknul jsem do tankbagu toho motorkáře. Byly tam osobní věci, jako peněženka, klíče, mapa, pití, voňavka... super voňavka. Hned jsem ji vzal do ruky a silně se jí nastříkal. Zcela přebila můj pach a já jen strašně smrděl jako parfumérie. Pomalu jsem se prodíral lesem až k tomu stavení, zůstával jsem v dohledu a sondoval situaci. Musím se připravit.
Isaack:
Za hlasitého chřastění řetězů mě dotáhli až k domu a zavlekly dovnitř. Už ode dveří jsem slyšel hluk. Vrčení a stejný řinkot, jaký provázel mě. Pak jsme došli do hlavní pokoje a já pochopil proč.
K velkým železným okům, které byly zabetonované v podlaze, byly připoutané postříbřené řetězy a v nich se zmítal stříbrošedý vlk. U huby měl pěnu a kapaly mu z ní sliny. Oči měl vypoulené, podlité krví, zakalené horečkou. Z míst, kde se mu zařezávali řetězy až do kůže, mu kapala krev.
Zděšeně jsem zalapal po dechu a ohlédl se na Jackoba, který to sledoval s tak hrozným smutkem a bezmocí v očích, že mi srdce málem ustrnulo. Málem.
„Cítil jsem šílenství, ale že to potkalo zrovna Ezekiela, bych nikdy nečekal,“ vydechl jsem.
Jackob se hořce zašklebil. „Každýho to jednou potká, no ne? Teď to přišlo i na něj. To, že seš alfa, ti nepomůže k delšímu životu.“
Zakroutil jsem hlavou. „Dobře, co ale potom chcete po mně?“
„Aby si ho vyléčil.“
Dostal jsem odpověď vzápětí.
„Jackobe, nevím, co ode mě čekáš, ale já nejsem psychiatr! Tady by ani žádnej nepomohl!“ vyštěkl jsem neveselým smíchem.
„Ne to nejsi, ale jsi bílý vlk,“ řekl Jackob.
Kdybych mohl, zoufalstvím bych rozhodil rukama. „No a co?! Jackobe! Panebože! Tak jsem bílý vlk, ale co si myslíš, že zvládnu se šílenství?! Ezekiel je prostě moc starej! Tak ho zabijte, jak se to dělá už po celá tisíciletí, ty se staneš alfou a všechno bude v pořádku! Jako beta by si to měl chápat líp, než kdo jiný!“ vyprskl jsem.
Jackob naštvaně sevřel čelist, přistoupil ke mně a popadl mě za límec trička. Přiblížil svou tvář až těsně k té mojí a procedil mezi zuby: „Nikdo, nikoho zabíjet nebude!“ se zavrčením se rozhlédl po celé místnosti a ostatních vlcích, kteří byli přítomni. „Je to jasné?!!“
Znovu se otočil na mě. „Podle legend bílí vlci dokázali šílenství léčit. Takže mi pomůžeš a uzdravíš ho.“
„Tobě?!“ vyštěkl jsem ironicky. „Jackobe, nebyl ty si ten, kdo mi říkal, jak mě miluje, zatímco lez za jiným? A když jsem to zjistil a rozhodl se od tebe odejít, nebyl si to ty, kdo mě svázal jako prašivýho čokla a dva týdny mě chodil znásilňovat, dokud jsem neutekl? Umíš si představit, jaký to bylo? Rok jsem nedokázal mít s nikym sex, ba ani se někoho dotknout! Myslíš si, že mám důvod ti pomáhat? Nemám. Ani jeden jedinej.“ Zasyčel jsem.
Jackobovi se v očích mihla zuřivost a popadl mě za ramena. Řetězy se mi zařízly do kůže.
„Můžu to zopakovat. Hned teď a tady tě ojedu tak, že ti to předchozí bude připadat jako romantickej sex. Ale když mu pomůžeš, nechám tě jít. Nic ti neudělám a ty se budeš moct vrátit za tim svym amantem, kterej je cítit z každýho póru tvýho těla. Ale jenom, když mu pomůžeš.“
Pochopením a zároveň překvapením vykulil oči. „Ty ho miluješ,“ hlesl jsem. „Miluješ Ezekiela!“
Jackob zavrčel a smýkl semnou ke zdi. Stáhl mi trenky na půl žerdi a začal si rozepínat poklopec. „Rozhodni se rychle Izzy,“ zavrčel.
Dario:
Začalo se stmívat a já stále doufal, že alespoň jeden z nich vyjde ven, abych ho omráčil a mohl se tam snáze dostat, ale stáli zevnitř u dveří jako dvě sochy. Rozsvítili v místnosti a já mohl díky tomu vidět, co se tam děje. Nastražil jsem uši a poslouchal celý jejich rozhovor. Tu báchorku o tom, že bílý vlk umí léčit, jsem slyšel, ale moc jsem jí nevěřil, smutně jsem se ušklíbl, stejně tak jako jsem nevěřil, že můžou existovat „ti dva“.
V okamžiku, kdy Izzy řekl, co mu ten bastard udělal, se ve mně nashromáždil takový vztek, že už jsem nedbal na svoji opatrnost, díky parfému jsem měl okamžik překvapení a chuť zabít byla tak silná, že už by mě nic nezastavilo. Byl jsem už těsně u prosklených dveří, když se ten parchant rozhodl Izzymu ublížit znovu. Viděl jsem rudě.
Vrazil jsem dveřmi dovnitř, oba strážci se po mě zároveň ohnali a já si jen klel, jednoho uhodil z boku pěstí do kolene, tak že to jen křuplo, jak jsem ho zlomil. Druhému jsem dal tečku do nosu a vykryl jeho kop. Pak jsem s ním ještě pro jistotu hodil o zem. Toho skuhrajícího a držícího se za koleno jsem uspal jedním kopem. Jackob, tak se ten parchant jmenoval, na mě jen zíral a řval: „Viděl jsem tě, jak si skončil pod tím kamionem! Vypadni odtud! Tohle není tvoje věc!“
Snažil se ke mně dostat, ale já udělal tu největší blbost, která mě v tu chvíli napadla. Přiskočil jsem k tomu pomatenci a škubl s jeho řetězem, zakňučel bolestí a skácel se k zemi, jak jsem s ním uhodil o zeď. Jackob jen vyděšeně koukal a já si stoupl tak, že jsem to bezvládné tělo, hlavně jeho hlavu měl těsně u sebe. Nemyslel jsem teď na to, co by se stalo, kdyby se probral, prostě jsem jen věděl, že pokud někdo někomu sáhne na milovanou osobu, je to zlé.
Z pozice síly a naznačením, že ublížit Ezekielovi můžu každým pohybem, jsem na něj zařval: „Tohle je moje věc! Izzy je jen můj a ty nemáš právo na něj vztahovat ty svoje špinavý pracky! Jestli je pravda, co jsi mu udělal, zabiju tě, ale napřed zabiju tady toho nebožáka, protože ten už to má stejně za sebou! Okamžitě ho pust! Nikdo ho nebude držet v poutech! Rozuměls?“
Můj zuřivý pach už prosakoval skrz parfém a nyní jsem zahlcoval místnost nejlepším zastrašovacím prostředkem a tou je má intenzivní vůně Alfy. Byl jen Beta, neměl právo si na mě cokoliv dovolit.
Isaack:
V momentě, kdy Dario vtrhnul do místnosti, jsem se málem rozplakal úlevou. Je v pořádku, blesklo mi hlavou, ale to už se Dario vrhnul na vlky v místnosti, když omráčil Ezekiela, cítil jsem, jak Jackob ztuhl.
Okamžitě mě pustil a já se zařinčením řetězů tvrdě dopadl na zem. Nejspíš správně pochopil narážku, že mě nikdo nebude držet v poutech a rozvázal mě. Pak ode mě znovu odstoupil a jen s obavami sledoval bezvládné Ezekielovo tělo.
Posadil jsem se na kolena a prohlédl si popálená zápěstí a kotníky. Znovu jsem si natáhl trenky a už otevřel pusu, abych vynadal Dariovi, že mě nenašel dřív, když jsem postřehl, jak sebou jedno Ezekielovo ucho cuklo. Lehký záškub svalů mi jen potvrdil domněnku, že se Ezekiel probral. A hubu měl až nebezpečně blízko Dariova krku.
Dřív, než stačil cokoli udělat, jsem po něm skočil a svalil se s ním na zem. Bohužel tak nešťastně, že jsem skončil pod ním. Na poslední chvíli jsem stihl zabránit jeho tesákům, aby se mi zaryly do krku. Bohužel jsem musel obětovat jednu ruku, do které se zakousl až na kost. Zařval jsem bolestí a volnou rukou ho chytil za hlavu.
„Prober se!!“ zakřičel jsem na něj a celou svou bytostí si to přál. Za prvé jsem nechtěl umřít za druhé proto, že jsem nechtěl Ezekiela zabít. A věděl jsem s jistotou, že Dario by ho zabil. Buď v několika nejbližších vteřinách, nebo až po mé smrti. A navíc i přes to všechno, co se mi v jeho smečce stalo, byl Ezekiel dobrej alfa a dobrej chlap.
Nepředpokládal jsem, že se něco stane, ale v momentě, kdy dozněl můj hlas, mě Ezekiel pustil. Odskočil ode mě, jakoby se spálil a nechápavě se začal rozhlížet kolem.
Já jsem jen ležel na zemi a zprudka oddychoval.
Jak jsem to sakra udělal?
Dario:
Přede mnou se pak vše odehrávalo jako ve snách. Jackob Izzyho pustil, ale já jsem na něj nepřestával cenit zuby a zuřivě vrčet. Ty trenýrky, které si Izzy natáhl zpět mě tak rozzuřily, že jsem měl chuť po tom parchantovi okamžitě skočit, protože se ho jen dotkl. Bohužel jsem se dostatečně nesoustředil a ten pomatenec se začal probírat.
Ten blázen Isaack po něm skočil, nechal se přikurtovat k zemi a jen nevěřícně koukal na to, jak se mu ta bestie zakusuje do masa. Přiskočil jsem k nim, ale díky Izzymu se nějakým způsobem Ezekiel probral a vypadal normálně. Chytil jsem ho naštvaně pod krkem.
„Podívej, co jsi udělal, prokousl si mu ruku! Za to zaplatíš!“ ještě jsem se naposledy otočil na Izzyho, ten se držel za zraněnou ruku a nevěřícně na Ezekiela zíral.
Isaack:
Do pytle s alfama a jejich příliš vyvinutýma ochranářskýma pudama!
Ruka mě bolela jako čert, ale už se začínala hojit. Byly to jenom zuby, to stříbro by bylo horší. Rychle jsem se vyškrábal na nohy a zavrčel na Daria: „Pusť ho! Vždyť chudák ani nevěděl, co dělá. A ty,“ vycenil jsem zuby na Jackoba, který se pomaloučku sunul za Dariova záda, snad aby ho napadl, „zůstaň kde si!“
Kdybych byl v jiné situaci, už by se na mě za mou drzost vrhl, jenže teď tady byl můj alfa a proti jeho dominanci neměl šanci.
Znovu jsem se podíval na Daria a Ezekiela v jeho sevření. „Dario, no tak. Já nevím jak, ale už je normální, vždyť se na něj podívej!“
Dario:
Má rudá clona neopadávala, adrenalin mi bouřil v těle a já měl pocit, že někomu nutně musím ublížit. To, co Izzymu Jackob v minulosti udělal a já se to dneska dozvěděl a co se mohlo stát před chvílí, kdybych je nezvládl sledovat, mi svíralo vnitřnosti i srdce. Moje zuřivost neznala mezí. Ezekiel už opravdu vypadal normálně a jeho pohled byl natolik zmatený, že jsem uvěřil v to, že mu nemá cenu ubližovat. Pustil jsem jeho krk a on se rozkašlal a sesunul se k zemi.
Už jsem se na ty dva nemohl ani podívat. Musel jsem pryč!
„Myslím si, že už můžeme odejít. Potřebuju zmizet, nebo jednoho z nich zabiju!“ vzal jsem Izzyho za jeho zdravou ruku a táhl ho ven, daleko od nich. Věděl jsem, že bych měl brát ohled na jeho zranění, ale nešlo se ovládat. V půlce cesty k motorce jsem se zastavil a otočil se na Isaacka. Když jsem si ho prohlížel, jeho ruka se pomalu hojila a já měl chuť ještě přidat jazyk a své sliny k dílu. Ne, měl jsem chuť ho opřít o strom a všechnu svou frustraci si na něm vybít, označit ho, aby mi ho už nikdo nikdy nevzal, protože jsem z toho málem zešílel! Šíleně ho miluju a jsem kvůli němu ochotný i vraždit. Musel jsem se od něj na chvíli vzdálit, nějakým způsobem se vybít a pak jet domů. Při pohledu na mé tričko a jen mé trenýrky se mi udělalo těsno v kalhotách. Ne! Do háje! Už už jsem po něm natahoval ruku, když jsem znova spatřil jeho zranění a opanoval se. Opravdu potřebuju pryč, abych mu neublížil.
„Počkej tu! Hned jsem zpět!“ supěl jsem rozzuřeně na něj a otočil se k odchodu.