NOVÝ OBJEV
Byl den, kdy v klubu nebylo moc lidí. Velký stůl v rohu, kde většinou sedávala parta kamarádů, byl prázdný, jen na něm opuštěně ležel lístek s nápisem RESERVE.
„Nepůjdeš si sednout tam?“ ukázala servírka prstem tím směrem.
Ondra se tam také otočil. Na chvilku se na to místo zadíval, ale pak zavrtěl hlavou. „Nemám náladu.“ Otočil se zpět k baru a zahleděl se do zrcadla před sebou.
Byl tu sám, a byl za to rád. Poslední dobou měl dost špatnou náladu. Nemohl zapomenout, jak ho nějaký pitomý Alexandr vyšachoval ze hry. Kdyby se neobjevil, určitě by se k němu Pavel vrátil. A Ondra byl ochoten pro to udělat cokoli. Klidně se snížit i pod svou úroveň. Chodí kolem sebe denně v práci a musí se tvářit, že se nic neděje. Ta velká chyba ho stála hodně.
Přišel o Pavla. Přišel o to, co mu Pavel mohl nabídnout. Syn majitele velmi prosperující firmy. A možná její budoucí majitel. Proč si jen nedával pozor.
Ondra se díval před sebe a s myšlenkami, které ho žraly do morku kostí, si v odraze toho velkého zrcadla prohlížel návštěvníky baru.
U jednoho malého stolu seděl blonďatý kluk. Byl sám. Už před tím si ho všiml. Vypadalo to, že na někoho čeká, ale byl tu celou tu dobu, co Ondra a nikdo si k němu zatím nepřisedl. Zastavil se na něm pohledem. V tu chvíli ten kluk zvedl hlavu a jejich pohledy se nakrátko střetly. Blonďatý chlapec se mírně začervenal a rychle uhnul pohledem.
Ondra se však na něj díval dál. Zaujal ho. Říkal si v duchu, co tak mladý kuk chce v baru, v takovou pozdní noční hodinu? Vypadal, že je mu sotva patnáct let.
„Znáš tam toho kluka?“ zeptal se servírky a ukázal prstem přes rameno.
Podívala se tam a pak zavrtěla hlavou. „Ani ne. Občas se tu zastaví, ale většinou sedí sám, proč?“
„Zajímalo by mě kolik má roků, že je tu sám v tuhle dobu. Vždyť mu je sotva patnáct.“
Ondra se na něj znovu zadíval přes odraz v zrcadle. I přesto, že seděl, bylo vidět, že je menší hubenější postavy. Měl blonďaté vlasy, které mu sahaly k ramenům. Jemné, skoro holčičí rysy, ho dělaly velice zajímavým objektem.
Z pozorování ho vytrhla servírka. „Nevím, kolik mu je. Ani nevím, jestli má občanku. Vždycky si dá nealko, takže mě to nezajímá. Ale opravdu vypadá velmi mladě.“ Na chvilku se na mladíčka taky zadívala. „Je moc pěkný,“ pokývala hlavou a šla si po své práci.
Ondra ho ještě chvilku pozoroval. Ten se většinou díval do své sklenky s colou, jako by ho zajímala jen ta tmavá tekutina a nic jiného. Jen nakrátko zvedl hlavu a podíval se na Ondru. Když se jejich pohledy opět střetly, hned sklonil hlavu a dál hypnotizoval svou sklenici. Štíhlými prsty ji nervózně přetáčel, až se v ní dělaly malé vlnky.
„Zaplatím,“ kývl Ondra na servírku, když ho to pozorování už přestalo bavit.
„Už jdeš? Nepočkáš na kluky?“ zeptala se s údivem a počítala mu při tom útratu.
„Ne. Nemám náladu,“ zamračil se Ondra, když si uvědomil, že by se asi viděl s Michalem. A na něj zrovna chuť nemá. Už ho ten kluk přestal bavit a docela mu lezl na nervy. Pavel měl tenkrát pravdu, když řekl, že Michal je hnusný buzerant. Zaplatil svůj účet.
Postavil se a podíval se na hodinky. Za chvíli bude půlnoc. No, dneska nikam nespěchá, stejně je zítra sobota. Ještě si ale zajde na záchod. Půjde pěšky. Chce si trochu provětrat hlavu.
Když procházel kolem stolku, kde seděl onen mladíček, na vteřinu se zastavil. Pohlédl na něj. Blonďáček chytl křečovitě sklenku, ale hlavu nezvedl. Jen se mírně přikrčil, jako by měl z Ondry strach.
Ondra si povzdechl, ale pak pokračoval směrem k záchodu. Když později vyšel ven, ten kluk už tam nebyl. Ještě mávl na servírku a vyrazil domů. Šel pomalejším krokem a vychutnával si to ticho a klid. To ticho a čerstvý vzduch mu dělal dobře. Mohl v klidu přemýšlet o všem možném. Nejvíc se ale myšlenkami vracel k Pájovi. Pořád to nemohl skousnout.
Byl už nedaleko od domu, když si uvědomil, že v té prázdné ulici není sám. Občas za sebou uslyšel tiché opatrné kroky.
Ohlédl se, ale nikdo tam nebyl.
„Asi se mi to zdálo,“ pomyslel si a pokračoval v chůzi.
Po chvilce však zpozorněl. Znovu ty kroky. Rychle se otočil. Nespletl se. Pár metrů za ním šla drobnější postava. Zastavil se. Byl to on. Ten z baru.
Když pronásledovatel zjistil, že se na něj Ondra dívá, také zastavil. Rozhlížel se kolem sebe, kam by se mohl schovat. Ale byli v delší tmavé a opuštěné ulici, kde neměl možnost nikam zalézt. Podíval se za sebe s tím, že se snad rozběhne za nejbližší roh, ale ten už byl daleko. Než se rozhodl, co vlastně udělá, uslyšel kroky. Rychle se otočil a zůstal stát jak přimražený.
Ještě dva kroky, a Ondra byl u něj.
„Proč za mnou jdeš?“
Chlapec neodpověděl, jen sklonil hlavu. Když k němu Ondra udělal ještě jeden krok, trochu couvl.
„Neměl bys být doma? Kolik ti je, že se tu tak couráš po nocích?“
„Devatenáct,“ špitl tázaný. Ještě chvilku se díval na špičky svých bot, pak potichounku, že ho sotva bylo slyšet, dodal: „Promiň.“ Otočil se a rychlým krokem odcházel.
Ondra se za ním rozběhl. Chytil ho za loket a zastavil. Blonďáček se přikrčil, jako by měl strach, že dostane ránu.
„Neodpověděl jsi mi. Proč jsi za mnou šel?“
Když Ondra nedostal odpověď, stiskl tu ruku ještě víc a trhnutím ho otočil k sobě. Vypadalo to, že se ho chlapec bojí a to v něm vzbuzovalo pocit nadřazenosti. Tak dlouho už se nemohl projevit. Pavel mu to skoro nikdy nedovolil a Ondra se o to ani nesnažil. Šlo mu především o to, co kolem Pavla bylo. Proto si své choutky vynahrazoval na Michalovi, ale udělal v tomhle velkou chybu.
Ondra raději rychle zahnal tyhle myšlenky a vzpomínky, které ho i po takové době ještě žraly. Teď stál v potemnělé uličce, pevně držel za loket tohle stvoření, které vypadalo jako panenka a měl chuť si na něm vybít všechnu svoji frustraci.
„Tak odpověz!“ zvýšil trochu hlas, až sebou mladík trhnul.
„Líbíš se mi,“ ozvala se tichá odpověď.
Ondra ho chytil i za druhou ruku a tvrdě ho přitlačil na drsnou stěnu starého domu. Chlapec, prudce naražen na oprýskanou omítku, jen vydechl. Na vteřinu se podíval Ondrovi do očí, ale pak opět sklonil hlavu. Začal se mírně třást.
„Víš o tom, že jsem kluk?“
Odpovědí mu bylo přikývnutí a mírný ruměnec v blonďákově tváři.
„Proč se na mě nepodíváš?“ Ondra pustil jednu jeho ruku. Chytil ho pod bradou a zvedl mu hlavu, aby mu viděl do očí. Zarazila ho čistota jeho pohledu. Krásné modré oči, jako u panenky.
Vtahovaly ho. Uchvátily ho.
Lépe si prohlédl jeho tvář. Jemné, skoro dívčí rysy, lemované delšími blonďatými vlasy.
„Je krásný skoro jako já,“ pomyslel si v duchu.
Mladíček se třásl, ale nebyl schopen cokoli udělat, aby se dostal z Ondrova držení. Chtěl uhnout, když se k němu Ondra naklonil, ale sevření jeho brady mu to nedovolilo.
Ondra zcela uchvácen tím, co měl před sebou, neodolal. Naklonil se a stále držíc blonďáčka pod bradou, přitiskl své rty na jeho, které byly tak měkké a teplé, příjemné na dotek.
Pustil jeho bradu a narovnal se. Sahal mu sotva po ramena. Byl opravdu na první pohled takový křehký. Držel ho stále za ruku a pomalu se v něm začaly probouzet větší a větší chutě na tohle tělo. Od té doby co se rozešel s Pavlem, s nikým nebyl.
Poslechl své touhy a natiskl se na to úžasné stvoření. Cítil, jak se chvěje. Ale nebylo to strachem. Když se na něj Ondra přitiskl víc, pochopil, že to toho druhého vzrušuje.
„Ty se mě nebojíš?“ zeptal se a díval se mu do těch očí, barvy jasného nebe.
Chlapec zůstal pohledem viset na Ondrových rtech. Mírně zavrtěl hlavou.
„Chceš jít ke mně?“ zeptal se znova Ondra.
Blonďáček na chvilku zaváhal, pak souhlasně přikývl.
„Co když ti ublížím? Nejsem žádný romantik.“
„Nevadí mi to.“
„Vážně?“ ujišťoval se Ondra, aby měl jistotu, že se nepřeslechl.
Další pokývnutí hlavy mu jako odpověď stačila.
„Bydlím kousek odsud. Neberu ohledy. Vezmu si tě tak, jak já budu chtít. Jestli máš ještě chuť, tak pojď za mnou.“
Ondra pustil jeho ruku, i když by se nejraději projevil hned tady, v té tmavé uličce. Otočil se a svižným krokem se vydal domů. Tušil, že jeho odhad byl správný a ten neznámý půjde za ním poslušně jako ovečka.
Nespletl se. Slyšel za sebou jeho rychlejší kroky, jak se s ním snažil udržet tempo.
Šli mlčky. Ondra se už neohlížel. Blonďáček šel za ním, ale udržoval si mírný odstup. Vešli do domu. Před svým bytem se ještě na moment zastavil a než otevřel dveře, naposledy se zeptal:
„Vážně to chceš?“
Mlčení bral jako souhlas. Vešli dovnitř. Chlapec zůstal stát u dveří, jako by čekal další povel.
„Vyzuj se,“ rozkázal mu Ondra a ukázal na botník, kam si právě uložil své tenisky.
Blonďák poslechl a dál stál jako socha. Když se setkal s pohledem těch nádherných, zelených uhrančivých očí, sklonil hlavu a díval se do země.
Ondra si ho ještě chvilku prohlížel, ale pak se rozhodl. Vezme si to, co se mu tady nabízí. Chytl ho za ruku a bez řečí ho zatáhl do ložnice. Ani se nenamáhal rozsvítit, stačilo mu světlo prosvítající z předsíně. Zastavili se kousek před postelí.
„Svleč se,“ rozkázal Ondra.
Poodešel kousek bokem a sledoval, jak chlapec poslušně plní jeho příkaz. Za chvíli tam stál, zcela nahý, s rukama sepnutýma za zády. Nic neříkal, jen se díval do země.
Měl opravdu krásné štíhlé tělo.
Ondra si ho se zájmem prohlížel. Jeho vzrušení začínalo narůstat. Sundal si triko. Viděl, jak si ho chlapec po očku prohlíží, ale přitom se neopovažoval na něj pohlédnout přímo.
Ondra pochopil. Má před sebou přesně to, co potřebuje.
Submisivní, pokorný, ten který udělá to, co on řekne. Přesně podle jeho představ.
Viděl, jak se chlapcův hrudník nadzvedává ne zcela klidnými nádechy a výdechy. Bylo jasné, že čeká jen na Ondrův pokyn.
Ondra se za něj postavil a chytl ho kolem pasu. Přitiskl se na jeho záda a jednou rukou mu hned zajel mezi nohy. Penis, který teď tiskl v ruce, se velice rychle probouzel a nabíral na velikosti.
Už to nevydržel. Přitlačil se na něj ještě víc a přisál se mu ke krku.
Když byl spokojený se svým dílem, kterým si označil objekt, jenž se mu teď dobrovolně vzdává, přejel jazykem po krku a zastavil se těsně pod uchem.
„Ještě jednou se zeptám a odpověz po pravdě. Kolik máš roků?“
„Devatenáct,“ znovu potvrdil chlapec svůj věk.
„Jak se jmenuješ?“
„Nechci říkat své jméno,“ zašeptal tázaný.
„Odpověz, co jsem se ptal!“ ozval se přísně Ondra. Chytl chlapcovu ruku, zkroutil mu ji za záda a přitlačil na prohnutou páteř. Donutil ho tím mírně se předklonit a vystavit se tak víc proti Ondrovi.
„Omlouvám se,“ ozval se polohlasně.
„Jméno?“
„Paolo.“
Ondra myslel, že se přeslechl. To snad není pravda. Paolo. V momentě to v něm vyburcovalo vztek, který stále cítil k Pavlovi. Vztekle zkroutil mladíkovi ruku za záda ještě víc, až se chudák dostal do hlubokého předklonu. Druhou ruku zatlačil na jeho boky a hrubě ho donutil ho kleknout.
Tohle jméno. To snad není pravda. Jak dlouho ho bude pronásledovat?
Prudce natlačil Paola na postel.
Chlapec v kleku opřen horní polovinou těla o postel s napětím čekal, co Ondra udělá dál.
Ucítil jeho ruku, kterak mu sjela po zádech až dolů. Naražen na okraj postele, s rukou bolestivě zkroucenou za zády čekal. Vnímal tu bolest, ale to bylo přesně to, co už tak dávno chtěl. Už tak dlouho mu tohle nikdo nedal. Teď jen tiše klečel a vnímal to všechno a doufal, že se nemýlil a dostane přesně to, co očekával.
Ondra chvíli stál a díval se na Paola, jak poslušně klečí u jeho nohou a tiše snáší jeho náladu. Pavel by tohle nikdy nedovolil. Pavel… Tohle jméno v něm probouzelo čím dál větší zlost. Agrese spojena s touhou po sexuálním uspokojení dala průchod jeho pravému já.
„Zůstaň tak! Rozumíš?“
Paolo přikývl.
„Neslyšel jsem!“ ozval se přísně Ondra.
„Ano, pane.“
Tak tuhle odpověď chtěl slyšet a dočkal se jí. Pustil ho a narovnal se. Rychle si svlékl zbývající oblečení. Vzal ze stolku gel, který tam ležel již tolik dní, aniž by mohl posloužit.
Vrátil se k Paolovi. Zatlačil svou nohou na jeho kolena a donutil ho roztáhnout je víc od sebe.
Poklekl mezi ně a pohladil jednou rukou záda. Tady mohl naplno projevit svou nadřazenost. Pocit, že ho ovládá, ještě víc vzbuzoval ten chtíč, který byl už tak dlouho schovaný hluboko uvnitř. Cítil, že jeho erekce už nemá možnost ani nabrat větší délku. To pnutí v tříslech a brnění v podbřišku ho vedlo k dalšímu činu. Jeho ruka se zastavila na Paolovém krku.
„Polož ruce na postel.“
Oslovený zvedl ruce a položil si je vedle hlavy.
„Neslyšel jsem!“ křikl na něho Ondra a o něco víc stiskl ten štíhlý krk.
„Ano, pane. Omlouvám se!“ vyhrkl mladíček a prudce vydechl, když ucítil to sevření na svém krku.
Ondra spokojený s odpovědí, otevřel tubu a trocha gelu stekla Paolovi mezi půlkami až k jeho konečníku. Sjel prsty pomalu dolů, a pak bez varování hned dvěma zajel dovnitř.
Paolo prudce zavzdychal.
„Líbí se ti to?“
„Ano, pane.“
„Neslyším!“ zvýšil hlas Ondra a prudce zatlačil prsty dovnitř.
„Ano, pane!“ s námahou odpověděl Paolo tak, aby ho Ondra dobře slyšel. Chycen za vlasy, donucen zvrátit hlavu, s pootevřenými ústy namáhavě oddechoval. Snažil se nevydat ze sebe hlasitější zasténání, kdyby se to náhodou jeho pánovi nelíbilo. Náhlé vražení prstů, do toho malého prostoru mu dělalo velice dobře.
„Jseš čistý,“ začal Ondra pohybovat svými prsty a dráždit Paolův konečník. „A připravený. Čekal jsi na to?“
„Doufal jsem.“
„Neslyšel jsem!“ Ondra sevřel vlasy a přitáhl si jeho hlavu víc dozadu.
„Ano pane, čekal jsem na to,“ odpověděl Paolo a vzápětí vydal tlumené zasténání, když se prsty v jeho těle otřely o prostatu.
„Líbí se ti to?“ zeptal se Ondra s úsměvem, když viděl, jak se prohnul v zádech a zasténal.
Vnímal, jak se chlapec celý třese. Viděl ty přivřené oči a pootevřená ústa, zadržující hlasitější vzdechy někde hluboko vevnitř. Viděl, jak se mu Paolo s pokorou dává a to bylo přesně to, co vždycky chtěl.
Ještě jednou umně přejel to místo, které div nepřipravilo jeho protějšek o rozum.
Paolo se znovu prohnul v zádech, aby víc se vystavil dalšímu nájezdu, který tak dychtivě očekával, protože teď byl prázdný. Prázdný, protože jeho pán vytáhl prsty ven.
„Prosím,“ zašeptal.
„Prosím, co?“ zazněla rychlá otázka a vzápětí ucítil úder na svých napnutých hýždích.
„Aah,“ vydal ze sebe hlasité povzdechnutí, „Chci tě, pane, prosím!“
Už těžko se ovládal. Nohy se mu třásly, rukama by nejraději něco chytil, nebo pohladil, nebo se jimi aspoň zapřel. Ale nemůže, nedostal k tomu povel a on nechtěl svého nového pána rozzlobit. Tajně doufal, že to neskončí tak rychle, jak to začalo a tenhle krásný kluk bude jeho dominou. Podvědomě tušil, že mu může nabídnout víc, než to co mu teď dává.
Ondra ještě jednou udeřil Paola po jeho napnutém zadečku a pak rychle a bez varování do něj zarazil svou erekci, která již tak moc chtěla okusit tenhle těsný prostor.
Déle již čekat nechtěl. Měl co dělat, aby se celou tu dobu držel zpátky a nevzal si ho hned.
Ale teď už ne. Chytil Paolovy vlasy ještě silněji ve svých prstech a pevně si ho držel. Druhou rukou ho chytil bok a pomocí tohoto sevření si narážel Paola proti svým výpadům.
Tvrdě přirážel a jeho pohyby se postupně zrychlovaly. Žádné ohledy, žádné laskání. Jen ukojit svůj chtíč, bez ohledu na to, jak jeho otrok narážel o rám postele a jeho vzdechy a sténání byly hlasitější.
Pozoroval to křehké tělo pod sebou a vzrušovalo ho to ještě víc. Měl ho ve své moci. Ovládal ho. Mohl si s ním dělat, co chtěl. Ani jednou se nedotkl jeho penisu, který se bolestivě otíral o postel.
Paolo své vzdychání už netlumil. Blížil se ke svému konci. To šílené dráždění jeho útrob v něm vyvolávalo neskutečné pocity. Všechen ten tlak v břiše a brnění se přesouvalo do jediného místa. Aniž by byl jeho úd jedinkrát obšťastněn pánovou rukou, dosáhl svého vrcholu. Už to v sobě nedokázal víc zadržovat. Chlapcovy výkřiky a křečovité stahy byly důkazem, že prožívá svůj orgasmus tak intenzivně, že nevnímá nic z toho co se kolem něj děje.
Ondra ty jeho vnitřní stahy svíraly a vtahovaly a o to výraznější byly pocity při jeho vyvrcholení. Se zatnutýma zubama, naslouchajíc hlasitým výkřikům svého otroka, vystřílel do něj vše, co mohl. Posledním pohybem vpřed ho tvrdě narazil na postel a v té šílené extázi na něj nalehl a zakousl se mu do ramene.
Prudce oddechovali a prožívali dozvuky té šílenosti, která právě proběhla. Oba dva spokojení, že dostali to, co chtěli, se pomalu uklidňovali.
Ondra se narovnal a vysunul svůj penis. Díval se, jak Paolovi stéká trocha spermatu po třesoucích se stehnech.
„Můžeš se posadit,“ řekl Ondra do ticha, stále pamatujíc na to, že on je ten, kdo tady poroučí a tohle se musí dohrát do konce.
Paolo se posadil a opřel se rukama o podlahu. Ještě chvíli a složil by se sám k podlaze, bez ohledu, jestli by mu to jeho nový pán dovolil. Byl plně uspokojen.
„Co teď uděláš?“ zeptal se Ondra, který už se postavil. S rukama založenýma v bok a s uspokojením pozoroval výsledek své práce.
Paolo, stále na kolenou, se k Ondrovi otočil. Předklonil se a políbil mu nohy.
„Děkuji, pane,“ řekl zřetelně, aby nebyl přeslechnut. Nechtěl svého pána zklamat, když mu poskytl takové potěšení.
Ondra ještě chvilku stál a díval se, jak Paolo pokorně klečí u jeho nohou. Pak se beze slova otočil a odešel do koupelny. Za chvilku se vrátil se zpátky s vlhkým hadrem v ruce. Paolo stále bez hnutí čekal.
„Jdu se umýt, ty to zatím ukliď.“ Ondra mu podal hadru a ukázal na místo, kde zůstal důkaz po Paolovém uspokojení.
„Ano, pane,“ odpověděl chlapec a vzal si hadr. Bez dalších řečí začal čistit to poskvrněné místo.
Ondra se vzdálil, aby se sám mohl osprchovat. Když se vrátil do ložnice, zarazil se mezi dveřmi. Paolo ležel schoulený na zemi, vedle postele a klidně oddechoval. Usnul.
Překvapený Ondra k němu přiklekl.
Vzal do ruky papírový kapesník a jemně mu otřel stehna od toho, co ještě nestačilo zaschnout.
Pak Paola vzal do náruče a překvapen tím, jak lehký je, položil ho opatrně na postel.
Chvilku se ještě díval na to hezké a křehké tělo, které by spíš tipoval na romantiku, než to co po něm vyžadoval. Vzal deku a přikryl ho. Pak se otočil a šel ke skříni. Oblékl si čisté trenýrky. Už chtěl skříň zavřít, když se pohledem zastavil na horní polici.
Natáhl ruce a sundal z ní krabici. Otevřel ji a s úsměvem do ní nahlédl.
„Myslím, že si vás ještě nechám,“ zašeptal a prsty pohladil všechny ty erotické pomůcky, které tam ležely a čekaly, až se k nim Ondra vrátí. Vzal do ruky pouta. Chvíli si je se zalíběním prohlížel, ale pak je vrátil zpátky. Zavřel krabici a opět ji uložil na její čestné místo ve skříni.
Otočil se a šel zpátky k posteli. Už si chtěl lehnout vedle Paola, když si všiml, že se na něj upřeně dívají ty úžasné modré oči.
„Chceš jít domů?“ zeptal se ho.
Paolo zavrtěl hlavou. „Rád bych zůstal do rána, jestli to nevadí.“
„No, co mám s tebou dělat,“ povzdechl si Ondra a lehl si vedle něj. „Ve dvě ráno tě na ulici vyhazovat nebudu.“ Přikryl se dekou a zadíval se Paolovi do očí.
„Vážně je ti devatenáct?“
„Jestli mi nevěříš, v kapse mám občanku. Ale nedivím se ti. Nikdo mi nevěří, že mi je tolik,“ usmál blonďatý chlapec a snažil se potlačit zívnutí. Opravdu byl unaven. A taky měl být z čeho. Po takové době byl uspokojen, i když by snesl víc. O hodně víc.
„Ještě něco se chci zeptat. Proč Paolo?“ Ondra se prostě musel zeptat. Tolik ho to jméno štvalo. „Mluvíš perfektně česky a máš italské jméno.“
„Otec je Ital, ale já jsem podobný mámě. Bydlíme tady. Rodiče tu zůstali, protože tu podnikají v módě a modelingu“ odpověděl Paolo polohlasně, protože už nedokázal víc zadržet svou únavu. Zavřel oči. „Ještě se chceš na něco zeptat?“ zeptal se z posledních sil.
„Ne, to mi stačí. Teď spi,“ Ondra byl spokojený s tím co právě slyšel.
Jemně přejel prstem po Paolově tváři, na které se ještě objevilo mírné pousmání, než plně propadl kouzlu spokojeného spánku.
„Že bych měl takové štěstí?“ pomyslel si Ondra. „Jména podobné a oba synové bohatých rodičů. Ale tady to bude jednodušší. Tady se nebudu muset přetvařovat. A příště můžu přitvrdit, dneska jsem se držel zpátky. Paolo se mi ochotně podřídí. Tady budu moci v klidu projevit své pravé já.“
Ještě jednou se podíval na spícího Paola a zapřísahal se, že tentokrát žádnou chybu neudělá.
A než spokojeně usnul, v duchu již spřádal plány, jak si přitáhnout a fixovat Paola k sobě tak, aby bez něj nedokázal žít.
A kdo ví, možná ho i jednou začne milovat.