Uběhlo několik zdánlivě klidných dnů, během kterých se nic význačného neudálo.
Pouze od své kuchařky Abby se dozvěděl neskutečný příběh o tom, co viděla, a kdyby sám nezažil něco podobného, neuvěřil by tomu. Naštěstí se zdálo, že Abby to hodila za hlavu a nakonec to pokládala jen za rozruch a temné fantazie z bouřky, za což byl rád. Nechtěl vyvolávat zbytečně rozruch a paniku.
Sám měl co dělat, aby celou situaci rozdýchal a pobral, natož, aby se musel vyrovnávat ještě s hysterií a panikou svých zaměstnanců.
Ovšem klidné dny brzy skončily.
To ráno se Joel probudil ještě za tmy. Nějak v noci nemohl spát a sám ani nevěděl, co bylo vlastně příčinou. Jakoby ho něco tížilo a dusilo. Podvědomý strach z neznámého, který mu nedovolil pořádně usnout.
Nakonec se proto rozhodl to vzdát a sejít do kuchyně, kde si postavil vodu na kafe.
Dům byl až nepřirozeně tichý, takže jeho bušení srdce mu připadalo jako údery zvonu, až měl pocit, že ohluchne.
Zhluboka se nadechl, aby se zbavil tísnivého pocitu a sevřel ruce v pěst.
„Vím, že tu někde jsi! Cítím tě! Ale nade mnou nevyhraješ. Nevím, co chceš, ale já se nebudu krčit strachy v koutě. Jestli chceš válku, máš ji mít!" zaskřípal Joel a jeho hlas mu zněl až nepřirozeně cize.
Sice měl velké řeči, ale když konvice cvakla, aby dala najevo, že voda už je uvařená, nepatrně sebou škubl.
Neuvěřitelné! Tohle se mi stalo poprvé. A musím říct, že je to báječný pocit. Nemyslel jsem si, že zažiju něco podobného.
Ještě nikdy se mi nikdo takhle nepostavil! Nikdy mi nikdo nevyhlásil takhle přímo válku!
Ach! Jakou radost z toho mám!
Jednou někdo řekl, že lidé se mění. Až doposud jsem tomu nevěřil. Všichni byli tak stejní. Dalo se v nich číst jako v knize.
Někteří pro své přežití klidně obětovali i své nejdražší, jiní se zase pro záchanu svých blízkých obětovali sami, i když to ve výsledku stejně nemělo žádný smysl. Další měli plno řečí a stejně to nakonec dopadlo tak, že strachy ani nedýchali. Zažil jsem už všechny jejich emoce.
Bolest, utrpení, strach, nenávist, lítost, smutek.
Někteří se před koncem modlili k Bohu, jiní se litovali a nechápali proč zrovna oni, ale výsledek byl vždy stejný.
Ale tentokrát to vypadá, že zažiju něco nového.
Už když ten muž přišel, věděl jsem, že to s ním nepůjde tak jako s jinými. Už když mi poprvé vzdoroval, věděl jsem, že ho nedostanu, tak jako ty ostatní. A vypadá to, že jsem se nemýlil. Jeho slova mi to teď dokázala.
No, jak chceš človíčku.
Chceš si hrát?
Já si hrozně rád hraju.
Uvidíme, kdo vydrží dýl...
Joel chvili naslouhal nepřirozenému tichu a čekal na odpověď. Na moment ho napadlo, že už se chová jako blázen a chtěl se rozesmát, ale pak ucítil onen známý chlad, který mu prostupoval a svazoval tělo.
Ztěžka se mu dýchalo, ale tentokrát se nenechal zastrašit, a i když ho to stálo hodně sil, zůstal vzpřímeně stát.
Pak ze všech koutů místnosti uslyšel zlověstný smích.
Slyšel ho všude a nikde, zarýval se mu pod kůži z mozku mu dělal kaši.
Joel tušil, že tohle je zkouška a on ji nehodlal prohrát.
Párkrát se zhluboka nadechl, aby potlačil to nesnesitelné hučení v hlavě.
Pak vše ztichlo.
Najednou bez varování.
Jako když zfouknete svíčku.
Joel si nepatrně oddechl. Chvilku čekal, ale vypadalo to, že tohle kolo vyhrál. Chlad i nepřijemný pocit se vytratil, takže vzal do ruky hrnek, odhodlaný si konečně dodělat svou ranní kávu.
Jenže se přepočítal. Ta věc to jen tak vzdát nechtěla.
Ledový chlad mu bez varování znovu svázal tělo, neviditelná ledová ruka mu přejela po páteři, krk mu ovanul studený dech, šeptané slova mu pronikly do všech zákoutí jeho mozku a zničily jeho pevné zdi.
„Sammy."
„Sammy."
Joelovi z ochromených prstů vypadl hrnek a roztříštil se na kamené podlaze na několik desítek malých kousíčků.
Srdce mu vynechalo jeden úder a vzápětí se zhroutil na podlahu.
Jak? Proč?
Věc, spokojená, že prozatím uspěla, se stáhla zpátky a nechala Joela na pospas jeho dávno zapomenutým vzpomínkám.
Přede mnou nikdo nic neutají. Vím vše. Vím o vás první poslední. Vím i to, co vy sami o sobě nevíte. Nemá cenou přede mnou něco skrývat.
Nakrmím se vašimi vpomínkami, vychutnám si vaše nejhorší noční můry, a pak vám to vrátím dvojnásob.
Jako tomuhle muži.
Tak dlouho se snažil zapomenout. Tak dlouho v sobě dusil strach ze svých vzpomínek.
A k čemu to bylo?
Proč se lidi snaží zapomenout na něco, co je jejich součástí?
Co se jednou stalo, stalo se. Nelze to vrátit zpět. Nelze se tomu vyhnout jako dopravní zácpě.
Prostě to tu je a nikdo s tím nic neudělá.
Přesto se lidé snaží vyhýbat svým špatným a děsivým vzpomínkám, i když je to celkem k ničemu.
Pak se jim to vrátí dvojnásob a jejich doposud "šťastný" život se zhroutí jako domeček z karet.
I když si myslím, že u tohoto muže to bude jiné.
Ten se asi hned tak nevzdá, i když teď to s ním na moc velký boj nevypadalo...
Silas byl pevně odhodlaný sejít se s majitelem honosného domu a zjistit celou pravdu o tom, co se tam ve skutečnosti stalo.
Z toho, co si vyhledal, a co se dozvěděl, věděl, že s Joelem von Rossenbergem nebude asi snadné jednání, ale tím se nedá odradit. Pokud to bude nutné, klidně si u něj pronajme i pokoj.
Stejně byl ten barák tak velký, že by se do nej v klidu vešlo celé fotbalové mužstvo i s uklizečkama a ještě by zbylo dost místa.
Auto zaparkoval na odlehlém parkovišti a po štěrkové cestičce se vydal k hlavnímu vchodu.
Začínalo svítat.
Na návštěvu možná moc brzy, ale on měl rád vyřešené všechny věci hned.
Opřel se do domovního zvonku a uslyšel jak se ječivý zvuk rozléhá halou.
Musel zazvonit ještě třikrát, že se dveře otevřely a on pohlédl Joelovi do očí.
To, co viděl, ho šokovalo. Čekal silného muže, ale teď viděl někoho, kdo právě prožil hotové peklo.
Bledá tvář a oči, ve kterých se zračilo šílenství.
Bezeslova se protáhl kolem Joela a vstoupil do prostorné haly.
„Hej, co si to dovolujete-"
„Přejdu rovnou k věci. Jem soukromý detektiv Silas Crowley a chci vyšetřit záhadné okolnosti, které provází tento dům. Vy o nich víte, a soudě podle vašeho vzhledu se stalo něco chvilku před tím, než jsem dorazil. Nemusíte mi nic nalhávat. Vím, co vím. A nenechám se odsud jen tak vyštvat," nenechal Joela Silas domluvit.
Joelovi se do tváří zpět vrátila barva a šílenství z jeho očí se vytratilo.
Zaměřil se na muže před sebou, který tak drze vpadl do jeho domu a zastihl ho nepřipraveného.
Vysoký, ramenatý muž s černými krátkými vlasy, které trčely do všech stran s promikavýma modrýma očima.
Ten muž byl nebezpečný, to poznal na první pohled.
Jenže on teď neměl nějak sílu na to se s někým dohadovat.
„Dobrá. Vyslechnu vás, a podle toho, co mi řeknete se rozhodnu, co udělám dál," povzdechl si Joel.
Pak se bez dalšího slova vydal zpět do kuchyně následován Silasem.
„Kávu, čaj nebo něco ostřejšího?" zeptal se, když smetl na hromádku rozbitý hrnek.
„Řekl bych, že něco ostřejšího by bodlo," odpověděl Silas s pohledem upřeným na střepy.
Joel to nijak nekomentoval a Silas věděl, že ptát se by stejně nemělo cenu.
Pozoroval Joela, jak vyhazuje střepy do koše, a pak přechází k baru, ze kterého vytahuje láhev Bourbonu a jantarovou tekutinu nalévá v hojné míře do dvou tlustých sklenic.
Silas byl samotář. Své bouřlivé dny měl dávno za sebou. Vztah nepovažoval za nutný a ani ho nevyhledával.
Přesto...
Dal by teď nevím co za to, aby se dozvěděl, jestli ten zelenooký, hnědovlasý parchant někoho má.
Nějak se mu totiž nepodařilo o jeho soukromém životě toho moc zjistit. Kromě základních věcí, jako kdo jsou jeho rodiče, cím se živili, jak umřeli, kde studoval, co studoval, jak žil, nikdy nezjistil, jestli má nebo měl někoho s kých by chtěl žít.
Ušklíbl se nad svými myšlenkami a přijal nabízenou sklenku.
„Nechci aby mi tu pobíhalo soukromé očko. Své problémy si dokážu vyřešit sám," promluvil Joel, když na jeden zátah vyprázdnil skoro celý obsah sklenice.
„To vidím, jak je dokážete řešit. Navíc, vy i já dobře víte, že s tímhle domem není něco v pořádku. Chcete ohrozit svou tvrdohlavostí i ostatní obyvatele?" zeptal se přímo Silas a podle stínu, který přeběhl Joelovi přes tvář věděl, že trefil do černého.
Copak má naše princátko asi za kostlivce ve skříni?
V duchu si Silas udělal poznámku, že musí Joelovi stůj co stůj zůstat po boku, aby se o něm dozvěděl co nejvíce.
Jeden nikdy neví, kdy se mu to bude hodit.
„Co všechno víte?" zeptal se po chvilce ticha Joel s velkým přemáháním.
„Konečně jsme se někam dostali," pousmál se lehce Silas.
Joel se zamračil, ale nic na to neřekl.
Silas mu poté vypověděl vše, co doposud zjistil a co se dozvěděl od ostatních.
Více méně se to shodovalo s tím, co už Joel věděl, takže bylo jasné, že se otravného detektiva jen tak nezbaví.
Ale...
Zase na druhou stranu.
Možná by to nemusel být špatný nápad, nechat tu někoho jako je on.
Třeba se na něj ta věc zaměří, a on tak dostane víc prostoru.
Nebo ho to rovnou zabije.
I když, přece jen, je to soukromý detektiv. Kdyby zemřel v jeho domě, měl by s tím jen problémy.
„Rád bych si teď vyslechl váš příběh," přerušil Silas Joelův tok myšlenek.
„V podstatě se to shoduje s tím, co už víte. Nedávno jsem navštívil muže, který byl stavby vedoucím, když se to tu renovovalo, a pár jeho mužů tu za podivných okolností zemřelo. Začalo se mluvit o temném přízraku co se plíží po chodbách a o nevysvětlitelné hrůze," pokrčil rameny Joel.
„Ne. Já myslel VÁŠ příběh. Setkal jste se s tím, že?" zašeptal Silas a upřeně se na Joela podíval.
Joel se nedokázal vymanit z pronikavého Silasova pohledu.
Svazoval ho, spaloval, ale jiným způsobem než ta věc před chvílí.
Měl dojem, že mu musí říct všechno, co ví a najednou nechtěl, aby odsud Silas odešel.
Z hloupých myšlenek ho vytrhlo až zazvonění budíku na mobilu, který se rozlehl kuchyní.
„Staly se mi jisté...nepříjemné události, ale teď o tom mluvit nechci," vyhl se odpovědi Joel.
Pak ho něco napadlo.
„Uděláme dohodu. Já vás tu nechám bydlet, a vy mě za to zbavíte té věci."
„To asi těžko. Nejsem žádný exorcista, nebo jak si teď říkají. Chci zjistit, co je zač, a teprve pokud mi to možnosti a schopnosti dovolí, jsem připraven udělat cokoliv, aby ta věc, nebo co to je, zmizela navždy."
„Nechci, abyste se mi pletl do mého soukromého života," vyslovil další podmínku Joel.
„Pokud to bude v mých silách. Pokud ale zjistím, že vaše minulost souvisí s tímhle případem, zjistím, co skrýváte."
Joel se zamračil a hněvivě se na muže podíval.
Proč měl pocit, že má nad ním Silas pořád navrch?
Vždycky měl všechno pevně v rukou on, vždycky ostatní skákali jak on pískal. Tak proč mu tenhle muž odporuje? Proč se nechce podřídit?
Na moment ho přepadla touha poslat ho pryč. Říct mu, že jeho pomoc nepotřebuje. Zvlášť proto, že se bál, že Silas odhalí jeho minulost. Věřil, že někdo jako on by toho byl schopen.
Jenže...
Hlas té věci mu znovu zazněl v hlavě.
A spolu s ním i Silasova slova.
Opravdu byl ochoten obětovat někoho nevinného?
Znovu?
Arogantní parchant to sice byl, ale svědomí ještě měl.
„Nebudu se zbytečně rýpat ve vaší minulosti," ozval se Silas, který se bál, že by si to Joel mohl přece jen rozmyslet.
„To je jediné, co vám můžu slíbit. Jsem tu jen kvůli té věci, váš soukromý život je mi ukradený, pokud to nebude ovlivňovat mé vyšetřování."
Silas sice v tomhle lhal, ale věděl, že musí Joela nějak uklidnit.
Z jeho chování usoudil, že minulost je ožehavé téma, a o to víc ho lákala, ale nemohl si teď dovolit udělat chybný krok.
Pokud by ho Joel teď vyhodil, věděl, že už by se sem nikdy víckrát nedostal.
Ani sem, ani k Joelovi.
Cítil jsem to.
Na okamžik jsem pocítil...
Co vlastně?
Strach?
Já přece nemůžu cítit strach!
Ale ten muž, co teď přišel...
Vypadá to, že budu mít víc práce.
Čas her skončil...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Milé děti. Vládce je zpět! Sice jen tak napůl, což dokazuje i délka téhle kapitoly, ale tak nějak jsem dostala chuť zase psát, a tohle je výsledek. Zatím je to nemastné neslané, protože jsem dlouho nepsala a chvilku mi bude trvat, než se do toho zase dostanu, ale snažila jsem se =)).