Když druhý den zamířil Silas do jednoho z domů na předměstí, které vypadaly všechny navlas stejně, netušil, co všechno se změní.
Už dávno zjistil, že pokud chce něco o tom tajemném domě zjistit víc, bude se muset snažit.
Naštěstí měl jako bývalý policejní detektiv spoustu známostí a věděl kde zatahat za nitky. Proto se mu podařila před měsícem neskutečná věc, kvůli které by ale nejspíš skončil ve vězení.
Tajně nechal do domu nainstalovat několik kamer, našel jednoho z nejlepších hackerů. Mladého kluka, který dosáhl sotva věku patnácti let a poflakoval se na ulici, protože byl sirotek a z každého domova, kde zatím byl, utekl a ubytoval ho do jednoho ze svých záložních domů.
Stručně mu řekl, co od něj vyžaduje.
Samozřejmě tu bylo obrovské riziko, že ho prozradí, ale o to se Silas nebál. Kluk měl střechu nad hlavou, jídlo, peníze a taky to nejdůležitější, co potřeboval, a to přístup k počítači.
Takový luxus doposud ve svém životě nezažil.
Pravda byla ale taková, že si Silas od sledování kamer moc nesliboval.
Jednou za pár dní se tam stavil, aby zjistil, jestli se neudálo něco nového, a aby doplnil zásoby jídla a pití, protože kluk zásadně nevycházel z domu a z toho jídla, co si nechával doručit se Silasovi obracel žaludek.
„Skvělé, že jdeš. Chtěl jsem ti volat," přivítal ho hned mezi dveřma chraptivý hlas.
Silas trochu nakrčil nos a musel se na chvilku zastavit, aby si přivykl na přítmí v místnosti.
Sice byl jasný den, ale skrz husté závěsy, které byly zatažené sem nepronikl ani paprsek světla, takže to tu vypadalo jako v noci. Pouze několik blikajících monitorů vytvářelo podivuhodné obrazce na stěnách a v jejich záři vypadal obličej mladého hackera poněkud strašidelně.
Ten seděl v koženém křesle, s koleny pod bradou, na sobě triko minimálně o tři čísla větší, které měl až po kolena, v puse lízátko. Kolem něj se na zemi a po stole válely útržky papírů, plechovky od coly, kelímky od kávy, obaly od hamburgerů, pizzy a hranolek.
Silas si povzdechl a zakroutil hlavou.
Vadilo mu to, ale už se vzdal pokusů o to, aby to nějak změnil.
„Doufám, že je to důležité, aby to aspoň odvedlo mou pozornost od úmyslu ti jednu vrazit, za ten bordel..." zabručel Silas a přešel k monitorům.
„Podívej se sám," řekl a kazetu se záznamem, který zůstával uložený pro případ nouze, spustil.
Silas se díval na obrazy suterénu, chodby, která vedla k Joelovému pokoji, bazénu a zahradnímu dvorku. Podle časového kódu, který byl zobrazen v dolním levém rohu obrazovky byl záznam z předvčerejšího dne.
Mladík mu přetočil záznam až do doby, kdy se na obrazovce objevil Joel mířící k bazénu.
Za nornálních okolností, by Silas nejspíš obdivoval jeho krásu a dokonalost, i když věděl, jaký je to parchant, ale teď jeho mysl zaměstnávalo něco jiného.
Čekal, co se bude dít.
„Teď to přijde..." uslyšel vedle sebe.
Obrazovka najednou zablikala a objevilo se zrnění.
Silas překvapivě zamrkal.
„Výpadek trval přesně dvacet tři sekund. Hned jsem spustil diagnostický program bezpečnostního systému, abych zjistil, co bylo příčinou rušení, ale nic jsem nenašel. Vůbec nic. Prohnal jsem to i několika prográmkama a prohledal jsem i skryté soubory, ale nikde nic. Prostě nic. Žádné logické vysvětlení pro ten výpadek nemám," řekl a zamračil se.
Silas věděl, že se nemračí ani tak kvůli samotnému výpadku, ale spíš kvůli tomu, že se mu nepodařilo najít příčinu.
„Co budeš dělat?" zeptal se klukl po chvilce ticha.
„Myslím, že je na čase zajít na návštěvu," zamumlal Silas s pohledem zabořeným do zrnící obrazovky.
Logické vysvětlení...
Možná žádné logické vysvětlení ani není...
Já jsem temnota. Jsem stín. Jsem strach. Jsem všechno a nic. Jsem v tomhle domě všechno, tak jako všude jinde. Jsem historie světa i jeho osud. Ten dům je mé útočiště, moje spása. Ten dům jsem já, já jsem ten dům.
Jako oslavu velkého triumfu, na který jsem tak dlouho čekal, vám povím, co všechno se bude dít. Vy, kteří ještě doufáte v naději nebo lásku, zapomeňte. Svět, který jste znali je zničen.
Já vám ukážu nový svět...
Joel von Rossenberg, pyšný, arogantní, nic neví. Zdědil tenhle dům, nastěhoval se sem a chová se, jakoby mu to všechno patřilo...
Je stejný jako všichni ti namyšlení panáci, kterých je všude kolem spousta.
Myslí si, že když má moc a peníze, může všechno.
Ale to se plete!!!
Ale nevadí. Já jsi počkám. Čekal jsem už tak dlouho.
A tentokrát to bude jinak.
Musím se s ním vypořádat, protože je urážkou samotné mé existence.
A nevypořádám se jen s ním, ale se všemi, co kdy překročili za dobu jeho přítomnosti práh tohoto domu. A pak i s ostatními.
Všichni ke mě přijdou a já je přijmu jako maso, kterým jsou.
Všechny je znám, protože já znám všechno.
Zahradník, kuchařka, uklizečka, pošťák, ten detektiv, co tu tajně instaloval kamery, ten chlapec, co byl s ním, po něm toužím obzvlášť, protože je mladý a mladé maso chutná nejlíp.
Možná je všechny nezabiju hned...
Možná si někoho nechám na pozděj...
Každopádně, brzo všichni zjistí, že pojmy jako čest a odpovědnost nejsou v mém panství odměňovány.
A ti, kdo se vzájemně milují, nebudou láskou spaseni.
Protože jediná láska, na které záleží, je ta moje, a jen já jediný můžu na tomhle místě žít.
Když Silas vystupoval z výtahu ve třetím patře, zastavil se a zaposlouchal do ticha.
Správce ho napřed nechtěl pustit dovnitř s odůvodněním, že pán není doma a v jeho přítomnosti nesmí žádný cizí člověk do panství, ovšem, když mu Silas zamával před očima průkazem a trochu pohrozil, nakonec ho pustil.
Sice se chtěl s Joelem setkat osobně, ale nakonec se rozhodl, že za jeho nepřítomnosti se může po domě aspoň pořádně porozhlédnout.
Znal přesné rozmístění místností i jejich velikost, protože jednak měl plány celé budovy, ale také čtyři kamery, které zabíraly důležité části domu.
Po chvilce se opět rozešel.
Pomalu procházel ztichlou chodbou a zastavil se až u dveří o kterých věděl, že vedou do Joelovy ložnice.
Stiskl kliku, ale bylo zamčeno.
Žádné překvapení.
Na chvilku zapřemýšlel nad tím, že by si odemknul, ale pak to hodil za hlavu. Nechtěl si připadat jako manželka, která se snaží svého muže přistihnout při nevěře.
Ať už se v domě dělo cokoliv, pochyboval, že to bude ukryté zrovna u něj v ložnici, stejně jako pochyboval o tom, že tam najde nějaké iritující důkazy.
Pro jistotu vyzkoušel všechny ostatní dveře na patře, ale všechny byly zamčené.
Popravdě ani nevěděl, proč šel rovnou sem.
Zavrtěl hlavou a sjel o patro níž, kde doufal, že bude mít víc štěstí.
V jídelně a v kuchyni nic neobjevil. Pozastavil se až v salóncích, které ho překvapily svou výzdobou. Tmavé dřevěné obložení, mohutná kožená křesla, těžké dřevěné odkládací stolky na tlapách s drápy, bronzové lampy s papírovými stínítky.
Popravě čekal něco víc honosnějšího a okázalejšího.
To ale neznamenalo, že tak jak to bylo se mu to nelíbilo. Měl rád dřevo. Mělo charakteristickou vůni a na omak bylo mnohem přívětivější než sklo nebo kov.
Proto i on sám měl doma skoro všechno, co šlo, ze dřeva.
Přesunul se do pracovny, která byla zařízena podobně jako salonky, jen místnosti vévodil krb, nad kterým visela hlava jelena.
Jediné nad čím se podivil bylo, že ve všech místnostech byly pečlivě zataženy závěsy, takže si musel v každé z nich rozsvítit.
Když se obrátil, aby vyšel k pracovny a zamířil dál, ozval se najednou někde pod ním rachot a světla v místnosti, stejně jako v chodbě, zhasla.
Silas se najednou ocitl v černočerné tmě.
Překvapeně zamrkal. Něco takového nečekal.
Když se vzpamatoval, vytáhl z kapsy bundy malou baterku, kterou nosil neustále při sobě, a kliknutím ji rozsvítil.
Jistě mohl roztáhnout závěsy a pustit dovnitř sluneční svit, ale chtěl vědět, co se bude dít dál a nějak podvědomě tušil, že pokud by se rozhodl pro závěsy, už to nezjistí.
Ostrý bílý paprsek osvítil proužek místnosti před ním.
Silas chvilku vyjeveně civěl, než mu došlo, že se vše kolem něj změnilo.
Jakoby pár vteřin ve tmě trvalo roky.
Opotřebovaná a deformovaná mahagonová podlaha se pod nánosem prachu zkroutila a oddělila od betonového podkladu, k němuž byla kdysi přilepena. Skrvny neurčité barvy změnily tapety a kdysi bílá malba se loupala v jemných pásech. Dřevo bylo prožrané červotoči, hlava jelena se válela na zemi, z části ožraná kdoví čím.
Překvapivý objev ho vyděsil a vyvolal v něm obavy o jeho duševní zdraví.
Jistě, nějak podvědomě tušil, že s tímhle domem není něco v pořádku, něco, co se nedá rozumně vysvětlit, ale teď, když to zažil na vlastní kůži, když to viděl na vlastní oči...
Něco jiného o tom bylo číst a psát, a něco jiného bylo to zažít...
Jako detektiv měl taky spoustu zkušeností s překrucováním různých faktů, ale jeho oči lhát nemohly, ačkoliv se pokoušel mrkáním zahnat ty nemožné změny.
Avšak po chvíli, jakoby někdo zmáčkl tlačítko restart.
Objevilo se světlo, které jakoby přicházelo odnikud, ale posléze se zformovalo do podoby ozdobných lamp, jež svítily, když Silas v místnosti rozsvěcoval.
Zhmotnily se ale nejen lampy.
Podlaha pod jeho nohama se začala formovat do svého současného stavu, stejně jako veškerý nábytek kolem.
Zatímco se realita v Joelově pracovně znovu prosazovala a vidina zchátralé místnosti mizela, otočil se Silas pomalu na místě, jakoby se snažil svůj mozek přesvědčit o tom, že se to skutečně děje.
Rozlévající se světlo smylo z tapet tmavé skvrny, potrhaná malba se znovu zacelila a vrátila do bílého hladkého povrchu.
Za ty roky, co Silas prožil jako polda, a pak i jako detektiv, si ve chvílích nebezpečí počínal dobře a s takovou vyrovnaností, že se domníval, že už není schopen se o svůj vlastní život bát.
Jenže úžas z toho, co tu viděl se rychle změnil ve strach, a záhada proměňující se místnosti vzbuzovala takový respekt, že ho přepadla hrůza a zasáhla ho naplno, když si uvědomil, jaká síla mohla způsobit takovou změnu a proč.
Silas se obrátil v úmyslu rychle opustit tuhle místnost a možná i celý dům, a už se sem nikdy nevracet.
Jenže sotva se dotkl kliky u dveří, které byly zavřené, i když si byl jistý, že než se místnost změnila byly otevřené dokořán, něco za ním zasyčelo...
Nejsem to, co si ve své zvrácené fantazii myslíte, ale jsem to, co celý život hledáte.
Jsem minulost rozvinutá ve své úplnosti.
Oslavuji smrt.
Smrt vytváří prostor pro nový život.
Každý den umírám a znovu se rodím.
Jen slabí umírají, a prokazují tak světu službu, protože budoucnost není pro slabé.
Přežijí jen silní.
Já přežiji.
Je ironií, že má ohromná síla a nesmrtelnost je vlastně jen dílem náhody.
Když nastanou vhodné podmínky a minulost se sloučí s přítomností a budoucností, vznikne někdo jako já.
Můžete si myslet, že jsem Bůh, ale to je relativní pojem.
Já jsem víc než to, jsem všechno.
Občas se sice narodí někdo, kdo by mohl dosáhnout mé sily. Někdo, kdo se narodí v přítomnosti, vidí minulost a cítí budoucnost. Jenže většina z těch lidí to považuje jen za halucinace a bludy, a ti, kteří přece jen věří, s tím stejně nic nezmůžou, protože neví jak dál. Neví jak tu sílu využít. Nevidí tu pravou podstatu, která je v ní ukrytá.
Proto jsem jediný a vždy budu.
Musím podotknout, že první rodina, která se sem nastěhovala, mne naučila hodně, aniž by to sama tušila.
Naučila mě poslouchat.
Lidstvo o sobě věří, že je výjmečné, ale opak je pravdou.
Pro svět nejsou lidé ničím jiným než blechy pro psa.
Zamořením.
Soužením.
Jako krysy, které se neustále rozmnožují.
A mou povinností je, se jich všech zbavit.
Brzo se přede mnou objeví ta kuchařka a já se nakrmím její srdcem. Ten zahradník, který se pořád ohání jen samými právy a je frustrovaný z toho, že se nedostal na pořádnou školu, zjistí, že neexistuje jiný zákon, než ten můj. Ten detektivek, co věří ve spravedlnost, dostane takovou spravedlnost, jakou si zaslouží.
Do toho chlapce vstoupím, ovládnu jeho tělo, ale na chvíli mu dovolím, aby si to uvědomil, dovolím mu, aby byl svědkem pomalého znetvoření svého těla a zničení jeho nevinnosti.
Havěť zrozená z havěti představuje zamoření, pro něž já jsem očistným ohněm...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Po delší době další kapitola zvláštního domu a jeho obyvatel. Co přesně se skrývá ve stínech?