Silas Crowley, bývalý policejní detektiv, teď oficiálně detektiv na volné noze, kvůli nepříjemnému incidentu během něhož zabil jednoho důležitého svědka, už dva dny trpěl podivnými nočními můrami. Normální člověk by jim asi nevěnoval pozornost, ale Silas byl něčím vyjímečný. Už několik let se zajímal o případy, které se jen stěží daly vysvětlit logickým myšlením. Proto, když ty sny začaly, věděl, že je to nějaké varování.
A tak se i dnes probudil spocený uprostřed noci, těžce oddechující, a přemýšlel nad tím, co vlasně takové sny způsobilo.
Ticho, které v pokoji panovalo, v sobě neslo jakési očekávání, což ho nutilo zůstat vzhůru, i když byl původně unavený po celodenním sledování jednoho zazobaného fracka, který měl zahýbat své přítelkyni. Ano, teď musel brát bohužel i tyhle zakázky, protože účty se sami nezaplatí a peníze, které měl našetřené z dob, kdy sloužil u policie, už dávno vzaly za své. A z vyšetřování záhadných případů moc peněz neměl.
Když se trochu uklidnil, s povzdechem zavřel oči a snažil se vzpomenout na část toho snu.
Byl v nějakém labyrintu, temném, stísněném, studeném. Nebyl klaustrofobik, ani se nebál tmy, to nebylo to, co mu nahánělo hrůzu, byla to ta věc, to něco tichého a neviděného, to něco, co se ho neúprosně a všemi smysly pokoušelo v labyrintu najít.
Bylo to tak intenzivní a skutečné, že se vždy s hrůzou probudil, aniž by se mu sen někdy dozdál.
Věděl, že už neusne, nikdy po tomhle neusnul, tak vstal, vysprchoval se, oblékl si lehké tepláky, z ledničky vytáhl vejce a máslo a pustil se do smažení.
Sice to nebyla zrovna nejlepší strava, ale on nikdy zrovna nedbal na nějakou správnou životosprávu. Vždycky říkal, že člověk stejně umře, tak proč by si nedopřál během života aspoň nějakou tu hříšnou věc, před kterou varovali všichni lékaři.
Když Silas pojedl, přešel do obýváku, který zároveň sloužil jako pracovna a sedl si ke stolu, který přetékal menšími či většími popsanými papíry, vystřiženými ustřižky z novin a starými složkami.
Už nějakou dobu totiž na vlastní pěst vyšetřoval podivné úmrtí v jednom starém, obrovském domě, který teď obýval nějaký zazobaný, arogantní parchant.
Takové jako on nesnášel nejvíc.
Od narození jim všechno padlo do klína, nikdy nemuseli pohnout ani prstem, aby něco získali, a co hůř, v přesvědčenosti o své dokonalosti za sebou zanechávali spoustu zlomených srdci, zničených vztahů a bolavých duší.
Naštěstí se s ním nemusel setkat, pro své vyšetřování mu stačilo to, co měl.
Z toho co zjistil, podle oficiálních zdrojů, byly před 117 lety Chelsie Marine a její dcery Justine, Carla a Kate, z toho domu uneseny a zavražděny. Silas ovšem po přečtení několika jiných dokumentů začal pochybovat o tom, že k tomu únosu vůbec kdy došlo.
Měl takové tušení, že ty čtyři postihlo něco mnohem podivnějšího než vražda, něco horšího.
Otevřel si jednu složku a začetl se do článku, který v něm vzbuzoval hrůzu, ale zároveň ho i fascinoval.
Obrovský dům stál na menším kopci, za městem a nebylo to jen výstavní honosné sídlo. Byl to především secesní palác postavený v roce 1878. Budova představovala kombinaci gregoriánského slohu a francouské renezance, měla vápencovou fasádu a umě vyřezávané obklady kolem oken a dveří. Byl to skvostný dům, za který se nemusel stydět žádný miliardář.
Když se zde krátce po Novém roku 1879 usadil Adam Marine, pokřtil svůj nový dům Hope Star. Stejný název dům nesl přesně padesát let. Samotný Adam Marine žil v Hope Star šťastně až do července 1898, kdy byly jeho žena Chelsie a jejich tři dcery údajně uneseny, aniž byly kdy nalezeny. Z Adama se pak stal samotář, jehož výstřednost později přerostla v neškodný druh šílenství. Aspoň tak si to všichni mysleli.
V roce 1920 padl dům do rukou dalšího miliardáře, Quentina Starka, který měl ženu a dva syny.
O pět let později, v roce 1925 rodinu postihla stejná tragédie a z Quentina se ze dne na den stal šílený samotář, který ovšem, jak Silas po důkladném pátrání zjistil, vykazoval stejné symptomy jako Adam.
Silasovi padl pohled na popsaný starý deník, který kdysi patřil Adamovi. Všichni to považovali za bláboly, ale Silas v tom cítil něco víc.
Leden 1899
...nevěřím, že moje žena a dcery byly uneseny. Vím, že jsou stále tady. Cítím je. Slyším je. Dokonce je i občas vidím, i když vypadají jinak. Nevím jestli se mám bát...
Březen 1910
...jsem si jistý, že moje žena a dcery jsou v tomhle domě. Vím to. Dneska jsem viděl Kate. Ale byla to ona? Hrozně rychle se změnila...její kdysi růžová pleť zešedla...její rty šedé jako popel...a její oči jako kouř...krutý úšklebek, už to není má Kate, už to není má Kate...
Září 1919
...má smrt se blíží, cítím to. Už dlouho nebudu mezi živými. Uvidím se konečně se svou rodinou? Ne. Vím, že ne. Má je totiž tenhle dům. Teď už to vím. Tenhle dům si je vzal. Pozřel je a nenechá je odsud odejít. Už vím, že tenhle dům je živý...
Tohle byl poslední zápis Adama Marina. Druhý den ho našla ošetřovatelka mrtvého. Podle lékaře zemřel na zástavu srdce ve věku 76 let, což byly úctyhodné léta na to, čím vším si prošel.
V roce 1931 těsně před svou smrtí napsal Quentin Stark něco podobného.
A pak dům postihla další, doposud největší tragédie.
Bylo to v roce 1940, kdy žila v domě další rodina společně se služebnictem.
Celých devět let se nic nestalo, a tak byly předchozí tragédie zapomenuty.
Jenže oné prosincové noci roku 1940 se všechno změnilo.
Sluha Brendan Jorks povraždil celou rodinu a veškerý personál, a pak zabil sám sebe.
Jorks zanechal nesouvislý vzkaz psaný rukou v němž tvrdil, že je zavraždil, aby svět uchránil před temnotou, a protože "on" mu to nařídil. A třebaže se v dopise přiznal, že všechny zabil, a podle úřadů žilo v domě celkem dvacet lidí, osm z nich se nikdy nenašlo.
Až o dalších pět let později, od tohoto masakru, sídlo získala mocná šlechtická rodina Rossenberg, kterou ovšem nepostihla žádná podobná tragédie, i když se jim během let stalo několik nešťastných nehod, kterých bylo ale až příliš na to, než aby to byla náhoda.
Nic se ovšem důkladně nevyšetřovalo, a proto se hrůzy, které se kdysi v domě staly smetly do šuplíku a upadly v zapomnění.
Jenže silas tušil, nebo spíš cítil, že se blíží něco strašného.
Něco, co změní životy mnohých lidí.
Ten dům...
Spal...
Čekal...
Joel se rozhodl, že si celý incident, který se stal v bazénu, nechá pro sebe.
Stejně...
Kdo by mu asi věřil?
Proto strávil větší část dopoledne a začátek odpoledne ve své pracovně a probíral se papíry a prováděl průzkum a analýzu. Joel se nikdy nenechal vyrušovat okolím, vždy se plně soutředil na to, co zrovna dělal a tahle obdivuhodná koncentrace ho několikrát zachránila.
Jenže ten den mu mysl odbíhala jen ke vzpomínkám na záhadnou postavu v bazénu a na pocit nebezpečí, který v něm v té chvíli vyvstal. Vracel se a nemizel, i když nebyl tak akutní jako v ten moment, kdy se to stalo. Dokonce to zastínilo i zážitek z předešlé noci.
Proto stále ještě pracoval při světle jediné lampy, když jeho pozornost přitáhla tříšt deště, která se rozprska o okno. Až teď si plně uvědomil, jak den potemněl. Bylo po páté hodině, ale nebe zakryly těžké tmavé mraky, vypadající jako nacucané peřiny, které klesaly pořád níž.
O chvilku později nebe prořízla série blesků.
Oslnivé záblesky způsobovaly, že se geometrické stíny příček a sloupků francouských oken zachvěly v tlumeně osvětlené místnosti a krátce se otiskly na stěnách.
Následující rachot hromu, dost hlasitý na to, aby vzbudil i mrtvého, Joela ze židle nezvedl. Měl rád déšť. Měl rád bouřku. Nikdy mu tohle počasí nevadilo, naopak. Podivně ho uklidňovalo.
Ale když se světlo jeho stolní lampy při následujících blescích a hromech ztlumilo, vyskočil na nohy, protože tentokrát se na stěně jeho pracovny, mimo promítnutého okeního rámu, mihl další stín.
Vlnící se a hbitý.
Rychle se proplétal místností, ne jakoby byl jen pouhou siluetou něčeho neživého, ale jakoby byl přistižen a nechtěl být spatřen.
Temná postava s nejasnými obrysy připomínala výškou muže. Když Joel vstával, aby sledoval přízrak, pochopil, že s tímhle domem se skutečně něco děje.
Třikrát po sobě viděl něco podobného.
To nebyla náhoda.
To nebyly halucinace.
Jeho mysl byla v pořádku, tím si byl jistý.
Přízrak se plynule a hladce hýbal, Joel měl co dělat, aby ho očima stíhal, zatímco stíny okenních rámů vyvolané blesky se mihotaly a škubaly sebou v blikavých záchvěvech bouře.
Černá postava na stěně nezanechávala stopy jako okenní mřížky, ale vypadalo to, jakoby procházela stěnou. A pak, když řetěz blesků vyslal svůj poslední oslnivý záblesk a stolní lampa několikrát blikla, se přízrak zastavil a pak zmizel.
Joel prudce vydechl, ale tentokrát se nehodlal jen tak vzdát.
Než dozněla ozvěna posledního hromu vyběhl z pracovny na chodbu a vydal se za tou věcí, kterou nedokázaly zastavit ani stěny.
Joel rozsvítil všechny lampy a světla v chodbě, v koupelně, v kuchyni a v ostatních místnostech.
Nechal je rozsvícená, ale v bytě nenašel žádného vetřelce.
Ale ani to ho nezastavilo.
Výtahem vyjel do třetího patra, přeběhl do ložnice, kde ze zásuvky vyndal svoji zbraň, a znovu se vydal do druhého patra.
Přesunul se zpátky do pracovny, kde to všechno začalo a najednou si začal připadat trochu hloupě.
I když se ozbrojil, najednou nevěděl co dál.
Tak nějak zapochyboval o tom, že proti té věci bude normální obyčejná zbraň fungovat.
Stál tu s berettou a čekal, až se zhmotnělý nepřítel vynoří ze zdi, čekal na zjevení, na strašidlo, na projev šálení jeho smyslů, jako kdyby nebyl normálním člověkem, ale nějakou postavou ze stupidního béčkového filmu, kde lovci honí nějaké nadpřirozené příšery.
Najednou, stejně jako před 15 hodinami v bazénu, zablikala světla a vzduch ochladl.
A pak to uslyšel.
Nějaký přízračný hluboký hlas, který rozhodně patřil muži.
Hlas, který jakoby přicházel odevšud.
Byl blízko a přece tak daleko.
Joel se roztřásl a beretta mu vypadla z ochromených prstů.
Ten hlas, i přesto, že vůbec nerozuměl tomu co říká, ho svazoval, pronikal každým kouskem jeho těla, zavrtával se mu do mysli, pohlcoval jeho zdravý rozum.
Připravil ho o dech, zatmělo se mu před očima a on klesl na kolena.
Snažil se popadnout dech, udržet se při vědomí, zbavit se toho hlasu, který se mu zavrtal pod kůži.
Po pár vteřinách, které mu přišly jako nekonečně vlekoucí se hodiny, ucítil na zádech ledový dotek, a pak se ten přízračný hlas ozval u jeho ucha.
"Přijdu si pro tebe. Mě neutečeš."
Joel vytřeštil oči a snažil se otočit, aby si toho vetřelce prohlédnul, ale v ten moment ho obestřela tma a on upadl do milosrdného bezvědomí...