Byl to velký dům.
Přímo obrovský. Člověk se v něm docela snadno ztratil a některé zákoutí byste rozhodně nechtěli navštívit ve dne, natož v noci.
Dům po svém strýci, kterého až do minulého roku ani neznal, zdědil Joel von Rossenberg, dvaatřicetiletý muž, který se živil podnikáním, byl potomkem kdysi velmi mocné šlechtické rodiny, žil si bujarým životem, chlastal, občas si šlehl a skoro každou noc měl v posteli někoho jiného. Neměl moc přátel, lidé ho buď respektovali nebo nenáviděli.
Měl mladšího bratra, o kterém už deset let neslyšel, ale neměl potřebu ho kontaktovat a zjišťovat jak se má, rodiče byli rozvedení, s matkou se viděl jednou do roka na firemním večírku, o otce se nestaral, bylo mu jedno co dělá.
Joel odemkl hlavní dveře a vydal se velkou prostornou halou k výtahu, který ho měl vyvést do třetího patra, kde měl pokoj. Původně byly v celém domě pouze schody, ale z toho, co se dozvěděl, se postavil výtah poté, co jeho strýc zůstal na vozíku a po schodech nemohl chodit.
Celý dům byl ve tvaru U, on sám obýval prostřední část, kde třetí patro zabíraly pokoje, v druhém byly salónky, kuchyně, jídelna, koupela a posilovna, v prvním patře, které bylo vlastně přízemím, byla obrovská vnitřní zahrada, posilovna, krytý bazén a pokoje pro služebnictvo.
V levém a pravém křídle bylo rozvržení místností podobné a prostřední chodby jednotlivé křídla spojovaly dveře.
Celý dům byl dost velký na to, aby tam bydlelo dokonce i několik rodin, ale Joel by si raději ukousl ruku, než aby si tam pustil někoho cizího.
Kromě něj, v něm tudíž přebývali jen zahradník, kuchařka a jedna pokojská, která ale každý den dojížděla, protože bydlela nedaleko.
Když nastoupil, dveře výtahu se klouzavě zavřely, kabina začala stoupat a Joel hleděl na originální malby, ve kterých se jeho strýc zřejmě vyžíval, a které pokrývaly stěny a dokonce i strop.
Joel by nejraději všechno zničil a urovnal si to podle svého, ale bohužel podle závěti nesměl z domem nic dělat, jinak o něj přijde. Zavřel oči, aby vymazal z paměti tu kýčovitou scénu, kterou malba představovala a několikrát se zhluboka nadechl.
Výtah jel pomalu, bylo to tak schválně zrekonstruované, a jemu občas připadalo jako věčnost, než konečně dorazil do třetího patra.
Když výtah míjel svým šnečím tempem druhé podlaží, teplota vzduchu prudce poklesla, snad o deset stupňů a v jediném okamžiku.
Joel otevřel oči a zalapal po dechu, když zjistil, že nástěnná malba už kolem něj není, on nestojí na bílém koberci, ale místo toho hledí do temného prázdna.
Dříve než mohl jeho mozek zpracovat to, co viděli jeho oči, přestala kabina výtahu stoupat a najednou se řítila dolů. Měl pocit, jakoby se mu zhoupl žaludek a rukou zašátral do prázdna, aby se nečeho zachytl. Kupodivu se hranou ruky bolestivě uděřil do madla a zapotácel se.
Opět se díval na ošklivou kýčovitou malbu a jeho boty se nořily do hustého koberce.
Jediná potíž byla v tom, že výtah stále klesal, aspoň podle světelného ukazatele nade dveřmi.
Joel zamrkal a snažil se to pochopit. Jistě před tím, než šel domů se zastavil v baru a dal si pár skleniček, ale určitě jich nebylo tolik, aby vyvolaly takové halucinace.
Ciferník ukazoval, že výtah stále klesá, i když to nebylo možné, protože dům měl jen tři patra a podzemní garáž, ale pod ní už nebylo nic.
Měl pocit, jakoby se pod ním podlaha propadala.
Nic z toho nedávalo smysl, a i když měl pro strach uděláno, srdce mu teď tlouklo jako zběsilé, cítil jak mu ve spáncích pulzuje krev, kyselé žaludeční šťávy mu popálily hrdlo, a když namáhavě pokl, aby potlačil hořký příval, vyhrkly mu tím úsilím slzy a rozmazaly mu vidění.
Když si utřel rukávem slzy, přešel ke dveřím a na kontrolním panelu hledal nouzové tlačítko.
Žádné tam nebylo.
Najednou pohyb rychle, ale rovnoměrně ustával, až se slabým zasyčením výtah úplně znebyhněl.
Světelný ciferník ukazoval třicet pater pod zemí.
Odtáhl se ode dveří a zády se opřel o stěnu naproti. Sundal si sako, povolil uzel na kravatě a rozepl si první dva knoflíčky košile.
Čekal až se dveře otevřou.
V životě nikdy nepatřil k bojácným lidem. Naopak, vyvolával strach v jiných. Proto ho překvapilo, jak snadno ho dokázala zachvátit hrůza z neznámého.
Ale chápal to. Strach z neznáma, strah z něčeho, co se nedalo pojmenovat, byl ten nejhorší.
Jenže on, jako nekompromisní materialista věřil pouze v to, co viděl, čeho se mohl dotknout, co mohl ochutnat, co si mohl očihat, co mohl slyšet. Důveřoval jenom sobě a nikoho nepotřeboval.
Věřil v sílu svého rozumu, a v to, že každou situaci, dokáže obrátit ve svůj prospěch.
Jenže tady byl bezradný.
Když se dveře najednou s cinknutím pomalu otevřely, trochu sebou trhl.
Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že výtah zastavil v požadovaném třetím patře a on hledí na bílou stěnu dlouhé chodby.
Párkrát nevěřícně zamrkal, a pak se úlevně rozesmál.
"Už asi nikdy nebudu chlastat," zahučel spíš pro sebe a pomalu vystoupil z výtahu.
Když se dveře výtahu opět zavřely, Joel zjistil, že stojí v naprosté tmě, a nefungují ani záložní světla, která se měla automaticky rozsvěcovat, pokud někde v domě vypadl proud.
Jeho klid byl zase v háji, po zádech mu běhal mráz a teplota vzduchu opět poklesla.
Všude bylo ticho jako v hrobě, dokonce i bušení jeho srdce, jakoby přicházelo z velké dálky.
Pak se mu zježily všechny chloupky na pažích a srdce mu vynechalo několik úderů.
Odněkud zezadu, z některého z pokojů za výtahem, který rozděloval podlaží na polovinu, zaslechl ťukání, skřípání a tlumené šelestění.
Joel si snažil namluvit, že si s ním hrají jen jeho pocuchané nervy, přesto popošel dopředu a s rukou na stěně se poslepu začal sunout dopředu, k pokoji, který obýval.
Když byl asi v polovině cesty, škubl sebou, protože chodbu najednou zaplavilo pronikavé zakvílení, které rozechvělo temnotu, a pak následoval výkřik, který mohl vyjadřovat hlad nebo žádost po něčem či krvelačnou zuřivost. Joel přidal dokroku, a když se dostal až ke svým dveřím, s úlevou si oddechl. Z kapsy kalhot vytáhl klíče a když je strkal do zámku, zjistil, že se mu chvějí ruce.
Než stačil odemknout a zapadnout do bezpečí pokoje, periferním viděním spatřil jak se otevírají druhé dveře nalevo od něj a něco se v nich hrozivě tyčí.
V ten moment zámek konečně povolil a on se doslova vřítil do svého pokoje. Okamžitě za sebou zabouchl dvěře, zády se o ně opřel, a pak se svezl do sedu na zem.
Prudce oddechoval a ještě několik minut nehnutě seděl v naprosté tmě.
Po chvilce si konečně stoupl, nahmatal vypínač a úlevně si vydechl, když ve svém prostorném pokoji nespatřil nic nepatřičného. Začal se pomalu uklidňovat a jeho mozek začal zase správně fungovat. Ve chvíli kdy se podíval na hodinky, zalapal po dechu. To, co podle něj trvalo jako věčnost, ve skutečnosti trvalo jen pár minut, přestě tolik času, kolik trvala normální cesta.
Zatřepal hlavou a i přes své přesvědčení, které si dal ve výtahu, přešel k baru a aniž by se obtěžoval naléváním do sklenice, rovnou z flašky si několikrát lokl skotské.
Pak ho napadla ještě jedna věc.
To šramocení a ten stín...
Mohl to být nějaký zloděj?
Celý dům byl sice prošpikovaný bezpečnostními systémy, ale jeden nikdy neví.
Ze zásuvky malého stolku u postele vytáhl svou zbraň, zkontroloval zásobník, a pak se znovu přesunul ke dveřím, které opatrně otevřel.
Jaké však bylo jeho překvapení, když celá chodba byla zalitá tlumeným světlem z bodových světel, které neustále svítily a teplota vzduchu byla stejná jako v jeho pokoji.
Znovu zavrtěl hlavou a vydal se ke dveřím, ve kterých viděl onen stín.
Už ho ani nepřekvapilo, když zjistil, že jsou zamčené, stejně jako ostatní pokoje, ke kterým měl klíče pouze on a pokojská.
S pocitem, že už je všechno v pořádku a on měl zřejmě jen nějaké halucinace, se vrátil zpět do svého pokoje, vykoupal se a jen ve spodním prádle ulehl do postele a i přes děsivý zážitek téměř okamžitě usnul.
Ráno se vzbudil ještě dřív než mu zazvonil budík, aniž by měl nějakou noční můru.
Bylo jedno jak je unavený, nebo jak moc propařil noc, vstával už několik let ve čtyři hodiny ráno s přesnou přesností. Rád si totiž po ránu chodil zaplavat. I ve svém starém bytě si nechal jako první udělat bazén, protože vodu přímo miloval.
Zbožňoval teplý bazén, štiplavý pach chlóru, svištění těla rozrážející vodu, mírné čvachtání vlnek pleskající o bílé kachlíky...
Napjaté očekávání z nadcházejícího dne a duševní únavu z předchozího dne, vždy utopil v té průzračné vodě, která hladila jeho tělo, jako jemné prsty mladého milence.
Lehce se nasnídal, prochu se protáhl, a pak sjel výtahem do přízemí, tentokrát bez jakýchkoliv potíží, i když se mu při nástupu do té stísněné kabinky trochu stáhlo hrdlo, a vešel do matně osvětlené velké místnosti, kterou vyplňovalo jemné šumění. Měl rád, když plaval ve tmě, když místnost osvětlovala jen bodové světla na bocích bazénu.
Sundal si župan, a pak s lehkostí a elegancí, skočil do vody a několika tempy pod vodou se přesunul na protější stranu bazénu. Pak se pomalými tempy přesunul k přední části, aby mohl splnit svůj každodení rituál, což bylo uplavat celých deset délek bazénu.
Pro normálního netrénovaného člověka, by to bylo velmi namáhavé a jen málokterý by to stěží dokázal zaplavat, ale pro něj to bylo jako nic.
Na konci pátého bazénu se pažemi zapřel o okraj, špičkami prstů na nohou se dotkl dna a obrátil se čelem ke vzdálenějšímu konci dlouhého obdelníku mihotavé vody, odkud začal plavat. Bazén byl asi metr a půl hluboký a Joel, který měřil bezmála dva metry, se tak mohl pohodlně opřít o okraj a voda mu dosahovala sotva po ramena.
Shrnul si mokré vlasy z obličeje a najednou zahlédl jakýsi temný tvar, který k němu mířil zpod temné hladiny. Nebyl si vědom toho, že by někdo vstoupil do bazénu za ním. V domě s ním byl momentálně jen zahradník a kuchařka, kteří sem nechodili a navíc věděli, kdy Joel chodí plavat, takže by se tu určitě jen tak neukázali.
Zčeřený povrch vytvářel odlesky a stíny vlnek, které výrazně zkreslovaly blížící se postavu.
Když se člověk ponořil, kladla voda větší odpor a snižovala rychlost pohybu vpřed víc, než při tempech na hladině, ale tento plavec se šinul dopředu jako torpédo. Usílí potřebné k takovému pohybu by mělo jakéhokoliv člověka, byť sebelíp vytrénovaného, přimět k nadechnutí když uplave zhruba třicet metrů, jenže on byl pod vodou podle všeho jako doma, jako kterákoliv ryba.
Stejně jako včera, kdy uviděl tu siluetu mezi dveřma, na moment pocítil smrtelné a bezprostřední nebezpečí. Neztrácel ani chvíli zpochybňováním svého instinktu a zdravého rozumu, otočil se, přitiskl dlaně na vyvýšený okraj a vytáhl se z bazénu do kleku. Zezadu ho někdo uchopil za levý kotník. Stáhl by ho zpátky do vody, kdyby Joel divokým kopnutím pravou nohou nezasáhl něco, co byl podle všeho útočníkův obličej.
Joel byl volný, vyhrabal se na nohy, odpotácel se dva kroky po zdrsnělé dlaždici a otočil se, přemožený iracionálním strachem, že v tomhle baráku není všechno tak úplně v pořádku.
Včera by se to dalo možná připsat alkoholu, který mu koloval v krvi, ale dnes byl naprosto střízlivý a při smyslech. Najednou měl pocit, že se nachází v přítomnosti něčeho nelidského, něčeho co tak úplně zcela nepatřilo do tohoto světa.
Všiml si, že světla pod hladinou už nejsou tak jasná jako předtím. Jejich odstín jakoby potemněl.
Temný tvar se pohyboval znovu pod hladinou, hladký a rychlý, mířící zpátky na začátek bazénu.
Joel běžel podél okraje bazénu a snažil se líp plavce zahlédnout. Voda v bazénu teď místy vypadala jako zakalená, jakoby ji někdo znečistil žlutou barvou kyseliny.
Jenže rozlišit detaily toho člověka, nebo co to bylo, bylo ve vodě velmi obtížné.
Joel měl dojem, že rozeznává nohy, paže a základní tvar lidského těla, přesto celkový zjev působil neobyčejně podivně.
Kromě toho, tenhle plavec vůbec nekopal nohama, což bylo bez ploutví pod vodou téměř zásadní a nepoužíval ani ruce. Jakoby se pohyboval vlněním, stejně jako ryba a způsobem, jakým by to žádná lidská bytost nesvedla.
Najednou světla pod hladinou několikrát blikla a na chvilku zhasla. Joel se zastavil. Zprudka oddechoval a snažil se prohlédnout tmu.
Vzápětí se světla opět rozsvítila, ale přesto Joelovi připadalo, že je místnost pořád temná. Možná to bylo tím, že barva vody v bazénu se teď změnila na červenou, připomínala krev a tato zlověstná skvrna se šířila celým bazénem.
Joel si zároveň všiml, že plavec se otočil a míří svěrem ke vzdálenějšímu konci bazénu.
Pak se znovu několikrát zablesklo, znovu zhaslo, a když se vzápětí opět rozsvítilo všechno bylo tak, jako když do bazénu vstoupil. Tajemný neznámý byl pryč, hladina byla klidná a voda zase průzračně čistá. Joel stál s pěstmi u boků a voda z něj kapala do louže, která se pod ním vytvořila. Srdce mu divoce tlouklo a snažil se pochopit to, co tu prožil...
Dodatek autora:
Povídka věnovaná jako dárek pro stránky https://povidky697.webnode.cz/ - zvláště pak pro Topku a Bee Dee. Snad se bude líbit =)).