Jižní frakce Sandrin
Když se Rox vrátil zpět k Damianovi zjistil, že se mu chlapce už podařilo aspoň trochu uklidnit.
Dostal z něho dokonce i několik slov, ale souvislejších vět ještě nebyl schopen. Prožité hrůzy v něm zanechaly až příliš hluboké rány, aby na ně jen tak zapomněl.
„Jak se jmenuješ, chlapče?" zeptal se mírně Damian.
„Trew," zavzlykal hoch.
„Dobře, Trewe. Já jsem Damian a tohle je Rox. Nebudeme tě nutit, ale chtěli bychom vědět, co se stalo?"
Chlapec se rozhlédl po vesnici.
Výraz v očích se mu zastřel, jako kdyby chtěl na vše zapomenout. Sám ale věděl, že to není možné. Prožité hrůzy ho budou pronásledovat až do konce života.
„Přepadli nás... Za rozbřesku..."
„Kdo?"
„Démoni... Přišli démoni. Strašlivě řádili. Nikoho... nešetřili. Nad nikým... se neslitovali. Ale ze všech nejhorší... byl ten s podivným tetováním... ve tváři."
Chlapec popotáhl a spokl slzu.
„Ničil vše... co mu přišlo pod ruku. Nikdo pro něj... nebyl soupeřem. Hlavně on všechny pozabíjel. Já... já se moc bál. Schoval jsem se ale... jsem si jistý, že o mě věděl. Nevím... nevím, proč mě nezabil. Měl to udělat. Chtěl jsem zemřít," povzdechl si.
To s jakým klidem a netečnou tváří to pronesl otřáslo i Roxem a Damianem.
„Takhle nemluv," napomenul Trewa Rox.
„Smrt je to poslední, na co by měl člověk myslet. Pokud jsi přežil, mělo to svůj smysl. Nic se neděje jen tak," přidal se Damian.
„Já v tom žádný smysl... nevidím," řekl chlapec.
Na to, kolik mu bylo let, si prožil hrůzu, kterou Damian nepřál ani svému úhlavnímu nepříteli.
„Otázkou zůstává, proč se zaměřili na takhle odlehlou vesnici a zase zmizeli?" zeptal se zamyšleně Rox.
„Pověz, Trewe, kolik jich bylo?"
„Asi... asi tři," popotáhl chlapec.
„To je dost na to, aby se zaměřili na větší a významější místo. Navíc, proč my? Nejsme jejich přirození nepřátelé. Jistě, s nima se nedá vyjít vůbec, ale pokud vím, vždy měli spíš spadeno na Gary, kvůli jejich zvláštní síle," snažil se to dál pochopit Rox.
„Xandrar..." ozval se najednou zase chlapec až sebou oba trhli.
„Myslím... myslím, že tomu s tetováním říkali Xandrar..."
„Slyšeli jste dobře? Skutečně říkal Xandrar?" zamračil se Asmodeus, když po několika hodinách dorazil konečně Damian s Roxem k Merdinovi.
Damian se po cestě stavil ještě doma, kde uložil chlapce do postele, protože mu během cesty usnul v náruči. Rox celou scénu pozoroval se zadumaným výrazem a přemýšlel, jestli bylo dobré toho kluka brát sebou.
„O tom nepochybuj," ujišťoval ho horlivě Damian, "kdo by zapomněl na démona, který mu zničil domov? A k tomu tak brutálním způsobem?"
„Navíc na tom není nic divného. Když se Xandrar objevil naposledy, choval se stejně krutě. Tehdy ho zastavili dokonce jeho vlastní lidé. Ale měl jsem za to, že je po smrti," ozval se Rox."
„Kde je to děcko teď?" zavrčel Merdin, jakoby se ani nezajímal o to, o čem si povídali.
„Je u mě. Rád bych si ho nechal u sebe a postaral se o něj," řekl Damian a podíval se bojovně na Merdina.
Rox ztuhl v očekávání, nevěděl co bude dělat, pokud mu dá Merdin jasný příkaz, ale zradit přítele mu nějak nešlo na mysl.
Asmodeus přeskakoval pohledem z jednoho na druhého a podle výrazu bylo jasné, že chápe o co tu jde a začínal se docela bavit.
„Je to jen opuštěné děcko, které přišlo o všechno a nic mu nezůstalo. Bude lepší, když jeho trápení skončí. Té noční můry se už nikdy nezbaví. Proč by ses o někoho takového chtěl starat? Navíc jsi voják ne chůva," zavrčel Merdin a propaloval Damiana pohledem.
„S tím nesouhlasím. To, že přežil může bít znamení. Xandrar ho nechal žít. To je pro mě dostatečný důvod se o něho postarat. Své povinnosti vojáka zanedbávat nebudu, ale nenechám ho zemřít potom, co se přežil takový masakr. Zaslouží si novou naději a nový život," odpověděl klidně Damian, ale Rox cítil, jak se celé jeho tělo chvěje.
Bylo to totiž poprvé, co se Damian Merdinovi postavil a odporoval mu. Většinou to byl Rox, kdo si dovolil zpochybnit jeho rozkazy nebo měl proti nim nějaké výhrady.
Merdin se syčivě nadechl. Neměl rád, když mu někdo odporoval a kdyby to byl kdokoliv jiný, už dávno by se zalykal vlastní krví. Jenže Rox i Damian byli jeho nejlepší muži a on nebyl zas takový hlupák, aby je hned zabil, navíc, když se ze stínů vynořil hrozivý nepřítel, který by je mohl zničit.
A taky tu byl ještě další důvod, proč zrovna o Damiana nechtěl přijít.
„Roxi, Asmodee, vypadněte. Nechte nás o samotě. Asmodee ty zajdi do té vesnice a zjisti všechno, co můžeš. Roxi, tebe jsem zavolal speciálně kvůli tomu, že se mezi námi zřejmě v nejbližší době objeví špeh z Xinu. Chci abys prohlédl okolí a ujistil se, že je všechno v pořádku," zavrčel.
„Jistě," odpověděl Asmodeus a s potutelným úsměvem opustil místnost.
Rox ještě chvilku stál na místě a mračil se, protože Merdinův výraz se mu moc nelíbil.
Když mu však Damian dal lehkým pokývnutím hlavy znamení, tak nakone jen něco zavrčel, a pak odešel.
Damian tak zůstal z Merdinem sám a vzduch kolem nich jakoby najednou zhoustl. Damian cítil to napětí, zlost a vztek, které z Merdina přímo sálaly, ale věděl, že ho tu zadržel z jiného důvodu, než aby s ním bojoval, nebo mu nějak fyzicky ublížil.
„Víš, že nesnáším, když mi někdo odporuje. Pokud bys byl někdo jiný, už bys dávno visel na vlastních vnitřnostech, které bych ti osobně omotal kolem krku. Jsem ale ochoten ti tenhle přešlap prominout a dát ti další šanci," řekl Merdin a přiblížil se až těsně k Damianovi.
Ten zatl ruce v pěst a doufal, že Merdin nepozná, jako ho jeho blízkost rozrušuje.
Věděl, čím bude muset "zaplatit". Ostatně nebude to poprvé, ale pokaždé platil za Roxovo neuvážené chování. Ano. Nebylo jen tak bez důvodu to, že Merdin Roxe nechával být, i když se mu občas postavil na odpor. Damian to za něj vždycky žehlil, ale tak, že o tom nevěděl ani Rox.
Když se to stalo poprvé, cítil se zhnusený a vyhýbal se Roxovým dotekům, protože měl obavu, aby ho nepošpinil. Ovšem později... Merdin byl... Dokázal s ním věci, které ho nenechaly chladným a jeho tělo pak přímo toužilo po jeho dalších dotecích.
Nebyla to láska, ale spalující vášeň, která je vždycky smetla, a i když to ze začátku byl pro Damiana skutečně trest, později se už ani moc nebránil. A i Merdin, který později pochopil, že tím Damiana netrestá nemohl přestat, protože ho ten mladý wolf neuvěřitelně, přímo živočiště přitahoval. To jak se mu oddával, jak ho příjímal, jak hoo provokoval, a pak se mu celý odevzdal. Vzal si už hodně wolfů, ať už žen či mužů, ale nikdo z nich se Damianovi ani zdaleka nevyrovnal.
"Já se toho chlapce nevzdám, Merdine. Ať uděláš cokoliv, budu ho chránit," zašeptal Damian a v jeho očích se zračilo odhodlání.
Merdin jen něco zavrčel, než ho sevřel prudce v náruči, zvrátil mu hlavu dozadu a přitiskl se mu na rty. Damianovi se málem podlomila kolena z té náhlé vášně, která se přes něj přelila jako vlna. I když zrovna tenhle problém nechtěl řešit takhle, tak naléhavost jakou z Merdina pocítil ho smetla a veškeré argumenty, připomínky a námitky se mu okamžitě vykouřily z hlavy.
Cítil jak je Merdin napjatý, vlastně on jediný znal i jeho druhé já, unavené, toužící po odpočinku a uvolnění. Možná proto s ním Damian zůstával i nadále.
Nechal se vtáhnout do polibku a víc se natiskl na Merdinovo tělo.
Jejich jazyky se propletly a zatímco Damianovi ruce pomalu zkoumaly Merdinovo svalnaté tělo, jeho ruce si zase hrály s Damianovými vlasy. Po chvilce už to ovšem nevydrželi a začali se vzájemně zbavovat oblečení. Oběma bylo jasné, že už není cesty zpět. Nešlo ani říct, kdo z nich to chce víc. Damian pak lehce strčil do Merdina a povalil ho do nejbližšího křesla. Jednou rukou ho hladil ve vlasech, druhou si hrál s jeho stojícím penisem. Krásně velkým a hladkým. Po chvilce si klekl a lehce olízl tu krásu, která ho tolik lákala. Nejdřív se s ním jen tak mazlil a dráždil ho špičkou jazyka. Slyšel Merdinovo zrychlené dýchání a cítil, jak se mu snaží hlavu natlačit až ke kořenu jeho penisu. Damian ovšem zavrtěl hlavou a ještě chvilku ho provokoval.
Ovšem moc dlouho to nevydržel, a tak za několik vteřin si strčil celý jeho úd do úst a začal ho sát. Teď už mu Merdinova ruka, přirážející jeho hlavu prakticky až k jeho koulím a držící ho za vlasy, nevadila. Naopak. Zapříčinila, že si oba ještě víc užívali jejich vzrušení. Samozřejmě ani Damianovi ruce nezahálely a lehce si pohrávaly s Merdinovými varlaty. Cítil, jak se čím dál víc přitahují k tělu. Zároveň i Merdinův dech byl rychlejší a vzdechy hlasitější. Na to ucítil zacukání, Merdinova ruka přirazila Damianovu hlavu až ke kořeni svého penisu, a pusu mu okamžitě začal plnit svou celkem chutnou šťávou. Naneštěstí jí bylo tolik, až se začal dusit. Ovšem Merdin mu nedal nejmenší šanci na oddech a Damian tak musel všechno spolykat.
Když se Merdin trochu uklidnil vstal, chytl Damiana kolem pasu a nasměroval ho k posteli, do které ho pak hodil. Sám na něj nalehl a začal ho zběsile líbat. Během toho Damian ucítil, jak mu dal obě ruce za hlavu, a pak na zápěstích ucítil nějaký tlak. Merdin ho připoutal k posteli. Damian jen vzrušeně vydechl, ale nic neřekl. Když Merdin zjistil, že nic nenamítá začal ho líbat na krku a postupoval níž a níž. Ovšem s malou zastávkou na jeho bradavkách, které ho tolik lákaly. Merdinův hbitý jazyk a zuby Damiana přiváděly do úplné extáze, jakoby to snad spolu dělali poprvé. Bohužel Damianovi ruce byly stále spoutány, takže i když se jeho penis napínal až k prasknutí, nemohl mu nijak pomoct. A toho si byl Merdin moc dobře vědom. Po chvíli hraní si s jeho bradavkami, která Damianovi připadala jako nekonečně dlouhá slast spojená s utrpením ve formě nemožnosti vyvrcholit, se začal pohybovat pomalými, přesto dravými polibky dolů směrem k nedočkavému údu.
Konečně byl na místě.
Nejprve ho mučivě pomalu olízl, a poté začal kroužit špičkou jazyka po žaludu. Párkrát ho vzal celého do pusy, ale jak cítil, že se blíží Damianovo vyvrcholení, všeho nechal, což Damian okomentoval zaúpěním.
Najednou ho merdin jednou rukou nadzvedl a Damian ucítil na svém zadku známý tlak. O vteřinu pozděj už ucítil jeho úžasné prsty vevnitř. Nejdřív jeden, po chvíli druhý. Nijak nespěchal. Dráždil ho až za hranici únosnosti a užíval si to. Parchant. Když Merdin dospěl k názoru, že je dostatečně roztažený, vyjmul z něho prsty a vyměnil je za svůj velký penis. Tentokrát mu ale nedal vůbec žádný prostor pro to, aby si zvykl. Zarazil ho do něj rychle a tvrdě, až to zabolelo a on vykřikl bolestí, i když už si myslel, že je na něj zvyklý. A hned na to začal Merdin rychle a tvrdě přirážet. Damian jen ležel na zádech, nohy přitažené k tělu a užíval si pomalu mizící bolest a přicházející pocit blaha. Něco takového mu mohl dopřát jedině on.
Po několika minutách Merdin zpomalil a jeho přírazy byly ještě drsnější. Taktéž jeho dech se ještě víc zrychlil. Vzápětí vzduch proťalo jeho hlasité zařvání a Damian cítil, jak ho plní jeho teplé semeno. Vyklouzl z něj a chvilku rozdýchával právě prožitý orgasmus. Nakonec usoudil, že by mohl ukončit Damianova slastná muka. Pomalu mu opět olízl stojící penis a pak ho začal kouřit. Krásně sál a pomáhal si jazykem. Zároveň si rukou hrál s jeho bradavkami, takže netrvalo dlouho a i Damian došel k omračujícímu orgasmu. A to doslova. Před očima uviděl ony pověstné mžitky a měl pocit, že i mozek mu na krátkou chvíli vysadil.
Damian pak ještě chvíli vydýchával právě prožitý zážitek a jen podvědomě cítil, jak mu Merdin osvobozuje ruce a lehá si vedle něj.
„Toho chlapce ti stejně nechám," řekl ochraptěle Damian, když se trochu uklidnil a otočil se na bok, aby na Merdina líp viděl.
Ten se jen zamračil, ale nic neřekl.
„Proč si myslíš, že zaútočili?" změnil po chvilce ticha Damian téma a prstem začal bezmyšlenkovitě kreslit na Merdinovu hruď neviditelné obrazce.
„Popravdě, netuším. A to mě štve ještě víc. Celá ta věc mi nedává smysl. Nesnáším, když mi něco uniká a já se musím neustále ohlížet přes rameno," zavrčel Merdin.
„Zjistíme o co jde, jen to chce trochu trpělivosti," pokrčil rameny Damian.
Merdin po něm jen šlehl pohledem, ale opět to nijak nekomentoval. Věděl, že Damian má pravdu, ale...
Někde, neznámo kde...
Vysoký, statný muž mířil dlouhou kamenou chodbou do jedné z místností, kde ze stropu, přivázaný za ruce, visel jeho zajatec.
Byl nahý a celé jeho tělo pokrývaly více či méně hluboké rány. Dlouhé rudé vlasy měl zcuchané a ze svěšené hlavy mu spadaly na břicho.
I když to vypadalo, že je zajatec v bezvědomí, muž cítil, že tomu tak není.
„Podívej se na mě," zasyčel a jeho hlas se rozezněl místností v několikanásobné ozvěně.
Zajatec však nereagoval.
Muž k němu přistoupil a podivně jemným gestem mu odrhnul vlasy z tváře.
Zajatec byl skutečně při vědomí, jak tušil, ovšem nepřítomně zíral někam do prachu pod nohama svého věznitele.
„Podívej se na mě!" zasyčel znovu, načež ho popadl za vlasy a zvrátil mu hlavu dozadu.
Ale ani teď se na něj mladík nepodíval, a z jeho tváře se nedala vyčíst žádná emoce.
Jenže muž nebyl žádný začátečník a věděl, jak donutit někoho poslouchat.
Dlaň volné ruky mu položil na břicho, jemně pohladil, a pak velmi pomalu začal nořit své dlouhé drápy do zajatcovy kůže a začal ji nemilosrdně rozdírat.
Zajatec sebou zaškubal, až mu pouta skoro vysvlékla zápěstí z kůže. Prsty na nohou zašátral po zemi v marné snaze najít pevnou oporu. Z plic se mu dralo vytí, avšak přes pevně skousnuté rty uniklo jen slabé zakňourání.
„Takže? Už mi budeš věnovat pozornost?" zasyčel muž a kousek od něj poodstoupil.
Zajatec, který se začal třást a krátce a rychle dýchal na něj konečně pohlédl zastřeným zrakem plným nenávisti, opovržení a bolesti. V jeho pohledu byla ale i hrdost a odhodlání, takže muž pochopil, že zlomit ho nebude zase tak snadné, jak si napřed myslel...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Tak jsme se nic moc nového nedozvěděli, protože... No, víte proč... =)). Každopádně začíná jít do tuhého...