Jižní frakce Sandrin
Mezi stromy temného lesa se mihl velký stín a za doprovodu zvuku lámaných větví se snesl na srnu hledající v podrostu bezpečný úkryt. Drápy ostré jako čepele jí rozsekly kůži a projely masem, tlama plná zubů se zakousla do krku a oddělila hlavu od těla. V okamžiku, kdy srna dopadla mezi stéhla trávy, které teď rudě zářily do tmy, vyšel z netvorova hrdla skřek vítězství.
Ve chvíli, kdy se sklonil, aby začal hodovat na úlovku najednou ztuhl a zavětřil.
Když vycítil, že mu nehrozí nebezpečí jen nevrle zavrčel a otočil se k příchozímu.
„Vážně jsi jako divoký barbar. Takhle by tě měli vidět ostatní," zašklebil se urostlý muž, oblečený do pohodlných tmavých kalhot a bílého nátělníku, který svítil do tmy a přitahoval zbytečnou pozornost.
„Měl jsem hlad," zavrčel netvor, který se během okamžiku z funěním a bolestivým vyheknutím změnil v muže, zhruba stejně statného jako nově příchozí.
Protáhl se, aby si srovnal kosti a svaly, a pak bezeslova zmizel mezi stromy, aby se dostal k místu, kde nechal své oblečení.
„Co po mě chceš Damiane?" zeptal se toho druhého, když na svých zádech pocítil jeho pohled.
„Merdin tě volá. Chce s tebou mluvit v naléhavém případě."
„Teď? V noci? To nemůže počkat do rána?" odfrkl si.
„Roxi, občas se divím, proč tě Merdin za tvou drzost už dávno nepopravil. Víš moc dobře, že v momentálním stavu pohotovosti nás může k sobě povolat kdy se mu zachce."
Rox jen něco zabručel, ale nahlas nic neřekl.
„Můžeme už jít? Víš, jak je Merdin netrpělivý a už byl dost nevrlý, když se dověděl, že zase pobíháš po lesích a neděláš svou práci. Neměl bys ho takhle provokovat," povzdechl si Damian.
Nebylo v jejich komunitě moc běžné, aby se dva nebo několik wolfů skutečně přátelilo, ale občas se našli vyjímky. A mezi ně právě patřil Damian a Rox, kteří spolu vyrůstali jako bratři.
Postupem času se z nich stala nerozlučná dvojice a i někteří z wolfů se podivovali nad tím, jak dokážou spolu tak dobře vycházet.
Samozřejmě to mezi některými vyvolalo i vlnu nevole a vznikaly tak velmi časté hádky, které končily bitkou, jenže Damian ani Rox nebyli jen tak obyčejní vlčci.
Oba patřili k elitní skupině Merdinovy osobní stráže a společně s Asmodeem, pak oni dva jediní k jeho nejužšímu kruhu.
Merdin je často pověřoval úkoly, o kterých nikdo jiný neměl ani tušení a taktéž věděli o všech jeho plánech. Některé se jim nelíbili, ale byli loajální a nesplnit rozkaz se rovnalo sebevraždě.
Rox si sice občas otevřel pusu a vyjádřil svůj názor, kvůli čemuž se většinou pak s Damianem pohádali, protože to byl on, kdo Roxovo chování odnášel.
„Vždyť už jdu," zahučel Rox a konečně se otočil k Damianovi, připravený vyrazit.
Damian věděl, že by měli spěchat, ale už dlouho nebyl s Roxem takhle sám daleko od města, od ostatních, a proto se rozhodl vyrazit normální lesní cestičkou, která jim dá několik minut o samotě.
„Nespěchal jsi náhodou?" zeptal se Rox, jakoby Damianovi četl myšlenky.
„Těch pár minut nás už nezabije, navíc si chci užít trochu čerstvého vzduchu, když už jsem musel jít pro tebe až sem," povzdechl si Damian.
Rox se na něj zkoumavě podíval. Poslední dobou se mu zdálo, že je toho na Damiana příliš, že ho tahle nekončící válka ničí a ze všeho nejradši by odešel.
V tomhle se Damian od většiny jiných wolfů odlišoval.
Nebyl tak krvelačný jako ostatní, netoužil po válce a zbytečných bojích, ani po nějaké nadvládě.
Roxovi to ze začátku vadilo, ale i on si později uvědomil, že zbytečným krveprolitím nic nezískají.
„Co je? Víš moc dobře, že mám raději klid. A nelíbí se mi Asmodeův plán, a taky to, že zbytečně poslal na smrt několik našich mužů. Proto bych chtěl aspoň na chvilku na všechno zapomenout."
„Občas se v tobě nevyznám, napřed mě honíš, ať si pohnu a teď bys tu nejraději zase zůstal a odpočíval. Měl by sis konečně udělat jasno v tom, co vlastně chceš," protočil očima Rox.
Damian otevřel ústa jakoby chtěl něco říct, ale pak jen zavrtěl hlavou a povzdechl si.
Rox věděl, co jeho přítele trápilo, proto se rozhodl ho dál nepopichovat. Bezeslova k němu přistoupil a poplácal ho po rameni. Mnozí si o nich mysleli, že jsou dokonce i milenci, koneckonců nebylo nic neobvyklého, když wolfové spali jak s ženami tak s muži, ale mezi Roxem a Damianem nebylo nic víc než jen přátelství.
„Promiň, nemyslel jsem to tak. Vím jak se cítiš, ani mě není dobře z toho, co Asmodeus vymyslel, ale co chceš dělat?" pokrčil rameny Rox, "a teď už pojď, nebo vážně přijdem pozdě a Merdin nás stáhne zaživa z kůže."
Damian se jen pousmál, ale následoval svého přítele a za chvilku už šli bok po boku po lesní pěšince, která vedla kolem jedné malé vesničky směrem k zadní straně hlavní budovy v centru města.
Cesta probíhala v tichosti, nebylo potřeba si něco říkat, oba si užívali ten noční klid a blízkost toho druhého.
Jejich klid měl ale vzápětí skončit.
Stalo se to ve chvíli, kdy procházeli kolem vesnice.
Rox se najednou zarazil a zavětřil. Damian ho následoval jen o vteřinu později.
Nebylo potřeba se na něčem domlouvat.
Oba věděli co mají dělat.
Ve vteřině zmizeli v temnotě noci.
Ve vzduchu byl cítit pach smrti.
Setkali se zase o pár minut později uprostřed vesnice.
Bohužel, kromě mračen much a jiného otravného hmyzu nebyla nikde živá duše. Z každého koutu na jejich smysly útočil pach smrti a začínajícího rozkladu těl.
Bylo až s podivem, že ještě nikdo nepřišel na to, jaká hrůza se tu stala, vzhledem k tomu, že podle stavu těl muselo dojít k útoku někdy za rozbřesku.
Na druhou stranu, byla vesnice poměrně daleko od ostatních a ani Rox ani Damian necítili žádný pach, dokud nebyli až skoro ve vesnici. Zřejmě působení nějaké magie, která bránila rozplynutí smradu ve vzduchu. Vesnici obývalo pár wolfů, většinou staří nebo nemocní, takoví, kteří už nemohli bojovat či byli jinak znevýhodněni. Nikdo zřejmě nebude litovat jejich ztráty, spíš se bude řešit jen to, jak si mohl někdo nepozorovaně vejít na jejich území a vklidu si tu zmasakrovat pár desítek wolfů.
Oba pomalu, připraveni přece jen čelit útoku z jakékoliv strany, prošli znovu celou vesnicí. Jejich přítomnost však mohli dosvědčit už jen mrtví. Ať už tohle udělal kdokoliv, byl pryč a nezanechal po sobě žádnou stopu. Ať už viditelnou, či pachovou.
Zatímco na Damiana působila zmasakrovaná vesnice jako spouštěč odporu nenávisti a zloby, Rox si snažil navenek zachovat chladnou hlavu. Oba samozřejmě viděli už spoustu krutostí, byli v mnoha válkách, ale i jemu se vařila krev při pohledu na tohle krveprolití.
Jen stěží se ovládal, aby nevybuchl vztekem a místo aby se vydal podle rozkazu za Merdinem, neotočil se a nezačal sám pátrat po těch, co tohle udělali.
Najednou zaslechli vzlykání a dětský pláč.
Bylo to tak náhlé a překvapivé, že oba najednou ztuhli uprostřed pohybu a překvapeně zamrkali.
Ovšem o vteřinu pozděj se oba vrhli k místu odkud to přicházelo.
O kousek dál, v jámě používané zřejmě jako past, nyní z poloviny naplněné vodou, se z posledních sil držel na hladině asi sedmiletý chlapec.
Rox se moc dlouho nerozmýšlel a skočil okamžitě dolů, aspoň aby zachránil posledího přeživšího.
Chytil chlapce kolem pasu a jediným pohybem ho vyhodil nahoru k Damianovi.
Jakmile se hoch ocitl v Damianově náruči, jeho pocity propukly naplno. Hruď se mu začala zvedat v návalech pláče a z očí se řinuly potoky slz.
„Jen klid chlapče, už ti nic nehrozí," snažil se ho uklidnit.
Chlapec se mu v náruči víc schoulil do klubíčka, ale vzlykat nepřestal. Šaty měl jeden velký cár látky, na několika místech propálený a potřísněný zaschlou krví. Dříve havraní vlasy mu zbělely hrůzou, tváře pobledly, oči byly jako bez života a přes hubené tělíčko se táhl dlouhý ošklivý šrám. Z výrazu jeho tváře se nedalo vyčíst, jestli má strach, nebo se mu ulevilo, cítí smutek, nebo zlobu. S tak netečnou tváří se Damian ani Rox ještě nesetkali.
„Postarej se o něho, já se tu ještě jednou porozhlédnu. Třeba narazím na něco, co nám prve uniklo," řekl Rox a Damian kývl na souhlas.
Už pramálo záleželo na tom, že by měli spěchat podle rozkazu za Merdinem. Tohle bylo mnohem důležitější a věděli, že jako vojáci musí prozkoumat každou stopu.
Otázkou bylo, co udělat s chlapcem.
Damian se obával, že se ho bude chtít Merdin zbavit, ale on už teď věděl, že nebude mít to srdce ho opustit. To hubené tělíčko v něm vyvolalo doposud neobjevený pocit, který se v něm vzedmul a kázal mu chránit dítě za každou cenu, jakoby bylo jeho vlastní.
Rox mezitím ještě jednou propátrával okolí a skutečně si až teď všiml něčeho, co před tím přehlédl.
V hlíně, která byla nasáklá krví, vedle jednoho stavení, našel stopu, kterou by tu rozhodně nečekal. Díval se na otisk chodidla a nevěřil vlastním očím. Když přiklekl a jen bříšky prstů se dotkl jejich okrajů, ucukl překvapením.
„To není možné," zašeptal.
Pohled mu zabloudil na stěnu lesa, obklopujícího vesnici. I když věděl, že viník nebo viníci jsou daleko, podvědomě je nepřestal hledat.
Že by je čekala další válka?
Rox cítil, že se blíží čas, kdy se rozhodne nejen o jeho osudu.
Východní frakce Adran
Lucifer přecházel neklidně po pokoji a mračil se.
Zprávy, které mu přinesl jeden z jeho poslů byly víc než znepokojivé, ačkoliv byly neuvěřitelné.
Jako první se dozvěděl o masakru, který se udál ve wolfské říši. Nebylo na tom nic podivného. Vlastnil největší síť špehů a právě kvůli tomu byl většinou o několik kroků před ostatníma. Za normálních okolností by mu bylo jedno, co se s těma prašivcema stalo, problém byl ale v tom, KDO na ně za svítání ze stínů lesa zaútočil, a pak zase stejně tiše jako přišel i zmizel.
V místnosti byl ještě Azazel a Raziel, mág a stratég, Luciferovi nejbližší společníci.
„Nemám důvod svým špehům neveřit, Luky, jakkoliv ta zpráva zní šileně," ozval se Azazel, který seděl v křesle a sledoval Luciferovo vzteklé přecházení.
„Vypadám snad, že jim nevěřím?!" prskl Lucifer, kterého Azazelovo poučení ještě víc rozdráždilo.
„Na mě neječ, já jsem tu vesnici nezmasakroval," zamračil se Azazel.
Kvůli jejich podobným povahám mezi nimi často docházelo k hádkám. Azazel sice Lucifera obdivoval a oddaně mu sloužil, ale měl taky svou hlavu a často si dělal věci po svém, což se zase nelíbilo Luciferovi. A právě Raziel byl většinou ten, kdo mezi nimi hádky zastavoval.
Narozdíl od nich byl klidnější, trpělivější, ale neznamenalo to, že by byl míň nebezpečnější. Možná právě tím, jak řešil klidně i ty nejvyhrocenější situace byl daleko víc nebezpečný než Lucifer s Azazelem.
„Nehádejte se," řekl klidně.
Lucifer se na něj otočil a bylo vidět, že mu chce něco odseknout, ale nakonec jen zasyčel a sedl si do druhého volného křesla.
„Musíme zjistit víc informací. Nepochybuju o tom, že dřív nebo později na to wolfové přijdou, ale budou se to samozřejmě snažit udržet v tajnosti. Navíc vyvstává zpousta otázek. Proč teď? Proč zrovna wolfové? Nikdy nebyli jejich přirození nepřátelé, nedává moc smysl, že na ně zaútočili jako první. Další věc. Byl to cílený útok nebo náhodný? Měli bysme se zaměřit na hledání odpovědí a případně je využít ve svůj vlastní prospěch. Možná, že budeme mít jedinečnou příležitost zbavit se nejsilnější frakce jednou pro vždy. I když... Pokud půjde do tuhého a měli bysme se přímo střetnou S NIMI, tak rovnou říkám, že od toho dávám ruce pryč," řekl zamyšleně Raziel.
„Jako mág bys mohl rozhodit sítě a zjistit to, co mí špehové nedokážou. Pokud v téhle ošemetné situaci budem o krok napřed, mohli bysme z toho vytřískat nějaký přínos," odpověděl už o něco klidněji Lucifer.
„Souhlasím. Hlavně se nikdo nesmí nic dozvědět. Přišli bysme tím o jistou výhodu," pokýval hlavou Azazel.
„Dobrá. Je na čase zjistit, co se to tu kruci děje," uzavřel debatu Lucifer.
xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxox
Dodatek autora: Kratší kapitola, ale kdybych tam dala to, co jsem měla v původně plánu, bylo by to zase moc dlouhé. Každopádně, co se stalo a stane? Rox a Damian učinili příšerný nález, který bude mít dohru ještě v další kapitole. A co přesně plánují Lucifer a ostatní? A co vůdci severní frakce Xin, kteří chtěli poslat k wolfům svého špeha? Jak jeho příchod zamíchá kartami?