Mason
Změnil se. Cítil jsem to nejen v jeho slovech, ale i jeho tělo, když se pod mýma rukama mírně napjal.
Ale… nějak jsem to nechtěl nechat jen tak.
Zvedl jsem ze země tašku a klíče…
„Nepustím tě. Tohle není pro mě vysvětlení. Zase utíkáš, Coltene?!“ zavrčel jsem na něho.
Popadl jsem ho za loket a silně sevřel, aby se mi nevytrhnul. Podle toho, jak je teď jiný, určitě by to dokázal. Ale já s ním chtěl mluvit. Potřeboval jsem to. I kdyby mi řekl, že se stal papežem, prostě potřebuji vysvětlení.
Štěstěna mi přála a zrovna cinknul výtah. Narval jsem Luciana dovnitř a zapřel jsem se o něho tělem.
„Nepustím tě!“ stiskl jsem tlačítko do podkroví.
Byly to jen tři patra, ale kdybych ho táhl po chodech, nejspíš by se mi vytrhnul a utekl.
Cestou ve výtahu jsem mlčel, jen jsem se mu díval do očí. A vážně jsem byl na roztrhání. Vážně jsem nevěděl, která emoce mnou cloumá víc.
A když znovu výtah cinknul, snad ještě pevněji jsem sevřel jeho loket a táhl ho do jednoho ze tří pokojů, které tady byly. Rychle jsem protáhl kartu čidlem a za další vteřinu za námi zabouchnul dveře.
„Nepustím tě nikam! Ne, dokud mi nedáš pořádné vysvětlení!“ smýknul jsem s Lucim na postel a postavil se před něj.
„Nebudeš mi říkat, že mám zapomenout! Nebudeš mi říkat, co mám dělat! Já vím, co tady cítím!“ bouchnul jsem se do hrudi, kde mé srdce vyvádělo psí kusy, a jestli se neuklidním, tak nejspíš odpadnu.
„Utekl jsi! Bez vysvětlení jsi utekl a já nevěděl, co se stalo! Miloval jsem tě! Pořád tě miluji, a nejsem schopen se toho zbavit, i když jsem stokrát chtěl! Chtěl jsem se na tebe naštvat, zmlátit tě, seřvat tě, chtěl jsem zapomenout! Ale… Ale nemůžu…“ dodal jsem poslední dvě slova o něco tišeji.
„Já… já nedokážu bez tebe žít, Luciane. Řekni něco! Řekni něco, co mě přesvědčí, že necítíš to samé! Řekni něco, co by konečně vyvolalo ve mně ten vztek tak velký, abych tě přestal milovat! Nejsem schopný žít ani se Stevem! Není ty! Já… pořád jsem ho k tobě přirovnával! A, pořád jsem myslel na tebe, v každé situaci! Dokonce i teď jsem utekl z domu, abych s ním nemusel být! Nechci nikoho jiného! Chci jen tebe, zatraceně!“
Poslední slova jsem znovu vykřikl, a vzápětí jsem se musel posadit, jak se mi z toho zatočila hlava.
„Možná jsem slaboch, mysli si o mě, co chceš, ale… bolelo to… když jsi zmizel,“ zašeptal jsem a na moment jsem zavřel oči, aby se mi přestala točit hlava. Pak jsem je znovu otevřel, a podmračeně a se zatnutými zuby, abych znovu na něho nezačal křičet, jsem čekal na jeho odpovědi.
Lucian
Překvapilo mě to a ne málo, když mě Mason najednou popadl a táhl směrem k výtahu.
Možná bych se mu za normálních okolností vytrhl, ale ten jeho pohled ve výtahu, a to, jak mě držel, abych mu neutekl, mě šokoval.
Znal jsem ho jako laskavého a mírného. Teď jim lomcoval vztek a zuřivost. Cítil jsem to z něj.
S vyheknutím jsem pak dopadl na postel, kam mě hodil a poslouchal jeho slova, která bodala, jako ten nejostřejší nůž.
I když…
Srdce mi vynechalo jeden úder potom, co řekl, že na mě nezapomněl, a že mě pořád miluje.
Bože! Tolik jsem mu toho chtěl říct!
Ale nemůžu!
Nemůžu ho ohrozit i za cenu toho, že mě bude nenávidět.
Řeknu mu, že ho nemám rád a nechci ho vidět a bude to.
Nadechl jsem se, jenže ta slova mi vůbec nechtěla jít přes rty.
Viděl jsem Masonův naštvaný pohled, věděl jsem, že čeká na odpověď, ale nedokázal jsem mu odpovědět.
„Já…“ posadil jsem se na posteli a povzdechl si.
Prohrabal jsem si vlasy a svěsil ramena.
„Já… taky jsem na tebe nezapomněl," zašeptal jsem nakonec. „Mrzí mě to, ale… musel jsem to udělat.
Je to složitější. Něco se stalo a já… Nepřestal jsem tě milovat, ale bojím se, že když budeme spolu, stane se něco ošklivého, něco, co už nedokážu vrátit zpátky. Něco, před čím tě neochráním. Nikoho z vás."
Ne! Takhle jsem to neměl říct!
Bože! Proč je to tak těžké?!
Proč ho musím tolik milovat? Proč chci být zase s ním?
Vstal jsem, přešel k Masonovi, podíval se mu do očí a pohladil ho po tváři. Tak moc bych si přál, aby se zase usmál.
Mason
Víc jsem otevřel oči, spíš nechápavě, když Luci promluvil.
„Nepřestal jsi mě milovat, a proto jsi utekl? Bez jediného slova?“ postavil jsem se a popošel blíž k němu.
Snažil jsem se už nekřičet, ale pořád jsem byl naštvaný. A zřejmě to jen tak nepřejde, dokud mi nedá rozumné vysvětlení, a to co řekl, rozhodně rozumné není.
„Co jsi provedl, že jsi musel zmizet jak nějaký zločinec? Víš, co jsi tady způsobil? As nejen mě?“ znovu jsem promluvil.
Bylo mi v tuhle chvíli jedno, že ho zahrnu výčitkami, ale měl jsem to v sobě pořád schované a potřebovalo to ven. I když jsem věděl, že na něho stejně nebudu schopen vychrlit všechno.
„Co by se mělo stát ošklivého? Co jsi provedl? Někoho jsi zavraždil, kradl, přidal ses k mafii? Vždyť tady je skoro nulová kriminalita, tak jak tomu mám rozumět? Tohle pro mě není rozumné vysvětlení.“
Bože, jak rád bych ho objal, jak rád bych mu šeptal jen to, že ho pořád miluji, líbal ho, hladil ho…
Ale pořád mi v tom brání jeho chování.
„Změnil ses,“ hlesl jsem odevzdaně.
„Jsi pořád krásný, nemáš brýle, a ty vlasy,“ vzal jsem pár pramenů a protáhl je mezi prsty. „Vážně jsi krásný, a pořád tě miluji. Ale… změnil ses. A já chci vědět, proč.“
Znovu jsem chytil jeho vlasy do ruky, a mírně jsem se k němu naklonil. Zahleděl jsem se do těch nádherných očí, do kterých jsem se zamiloval už na škole.
„Jsi jediný, koho opravdu miluji, jediný, s kým jsem chtěl žít do konce života. Jediný, Luciane, ať už zůstaneš, nebo znovu utečeš.“
Lucian
Měl jsem vědět, že to nepůjde tak snadno. Měl jsem vědět, že se Mason tak snadno nevzdá.
Kdyby mi to nedělal aspoň tak těžké! Proč musí pořád říkat, jak mě miluje? Proč se musí u toho tak tvářit? Jak mám potom reagovat?
Ale pak mě to napadlo. Jo.
Řeknu mu pravdu. Bude si myslet, že mi hráblo a pošle mě pryč.
„Myslíš si, že pro mě bylo jednoduché všechny opustit?" mírně jsem se zamračil a dlaň položil na jeho hruď v místě, kde mu divoce bušilo srdce, stejně jako to moje. „Vím, že pro to, co jsem udělal, není omluva a nejspíš mi to nikdo z vás neodpustí. Ale udělal jsem to proto, abych vás chránil. Abych chránil ty, které nejvíc miluju. Protože to dělám. Chceš slyšet co? Jsem Zduhač. Někdo, kdo se dokáže duševně oprostit od svého těla a bojovat se Stíny, kteří napadají lidi. Jsou to stvoření zloby a nenávisti. Pamatuješ na ty moje občasné slabosti? Noční můry? Můj kolaps? Všechno bylo kvůli tomuhle. A to, že musím pryč, tak o tom rozhodl ten den na stavbě, kdy jsi malém spadl. Cítil jsi to, viď? Stín jsem zahnal, ale byl jsem ještě moc slabý. A v takovém stavu bych vás chránit nedokázal. Nehledě na to, že čím silnější mám vazby, tím víc jsou lidé mi blízcí ohroženi. A neříkej, že bychom to nějak zvládli. Nebo že se to dalo vyřešit jinak. Nedalo. Jak bys mohl bojovat s něčím, co nevidíš? Nikdo z vás? Víš, jak bylo těch prvních pár měsíců těžkých? Užíral jsem se výčitkami, bál se, několikrát se chtěl vrátit, v duchu se vám všem omlouval, ale nemohl jsem! Když jsem tě viděl viset na té stavbě, malém se mi roztrhlo srdce! Nechtěl jsem to zažívat znovu! Bože! Vždyť já tě tak moc miluji, až mám pocit, že z toho zešílím!"
Poslední slova jsem skoro křičel, a když jsem skončil, prudce jsem oddechoval a mírně se třásl.
Chytl jsem jednu Masonovu ruku, přitáhl ho k sobě ještě blíž, takže jsem na tváři cítil jeho dech a jeho dlaň si přiložil na své srdce.
„Proč si myslíš, že tak vyvádí?" zašeptal jsem a smutně se usmál.
Koran mě za tohle nejspíš zabije, ale já už to prostě dál nevydržel.
Mason
Konečně se rozmluvil. Sice na mě zpočátku křičel, ale konečně mi dal nějaké vysvětlení. Netušil jsem, co to Zduhač je, a slyšel jsem to poprvé, ale kupodivu jsem tomu věřil víc, než kdyby mi řekl, že se přidal k drogové mafii.
Když domluvil, ještě chvíli jsem mlčel a přehrával si jeho slova v hlavě. Pak jsem vytál telefon z kapsy a vytočil číslo na šéfa.
„Ne… nic o práci, ale mám jeden dotaz osobní. Tenkrát… tenkrát když jsem málem sletěl ze stavby, jo, tehdy, říkal jsi něco Lucimu? Nebo někdo z chlapů? Máš pravdu, zmizel hned tu noc… neříkal, já ne… takže ani ty… Dobře, děkuji. Jo, přijdu zítra v osm, potřebuji trochu později, jestli to nebude vadit. Díky…“
Po celou dobu, co jsem mluvil se šéfem, jsem se díval Lucimu do očí.
Měl pravdu, že jsem tenkrát cítil něco divného, a navíc, nikdo Lucimu neřekl, co se tehdy stalo. Po celou dobu jsem taky nechal svou ruku v jeho držení, přiloženou na jeho hrudi. Na dlani jsem cítil údery jeho srdce, a když jsem viděl jeho smutný úsměv, už jsem se na něho nedokázal zlobit.
Doklekl jsem na kolena. Chytl jsem ho oběma rukama kolem pasu a položil hlavu na jeho klín.
„Chyběl jsi mi. Strašně moc jsi mi chyběl. Myslel jsem, že jsem tě našel, před třemi roky ve Philadelphii, nedohonil jsem tě. Naučil ses rychle běhat,“ tiše jsem se pro sebe pousmál. „Nechej mě tak, aspoň chvíli. I kdybys chtěl potom odejít, nech mi aspoň tu chvíli, prosím. Já… nechceš to slyšet, ale… Chtěl bych, abys zůstal. Dám na sebe pozor, budu opatrný, a i když jsi říkal, že to tak není, přesto… Spolu to zvládneme. Nedokážu bez tebe fungovat.“
Zavřel jsem oči a konečně se zhluboka nadechl. Bral jsem si jeho vůni, která byla trošku jiná, ale přitom tak známá. Byl jsem rozhozený, ale… Uklidňovala mě jeho přítomnost tak, že jsem se zcela uvolnil, a i když jsem ho stále držel kolem pasu, začínal mě přemáhat spánek.
Lucian
Čekal jsem výsměch. Nadávky. Cokoliv. Ale Mason mě zase překvapil. Vlastně… Vlastně ani ne.
On byl prostě takový. A já... Já nevěděl, co dělat. Zvláště, když se neodtáhl a já cítil jeho velkou dlaň na své hrudi. Neuhýbal jsem pohledem. Tentokrát ne. Trochu mě sice zaskočilo, když si klekl na kolena, objal mě kolem pasu a složil si hlavu do mého klína.
Poslouchal jsem jeho slova, ale odpovědět nedokázal. A po chvíli si uvědomil, že nejspíš usnul.
Teprve pak jsem dal průchod svým emocím.
Objal jsem ho, čelem se opřel o jeho hlavu a ježaté vlasy mu máčel svými slzy.
„Taky jsi mi… strašně moc chyběl…" zašeptal jsem, mezi vzlyky. „Strašně moc… věděl jsem o tobě… ve Philadelphii… chtěl jsem tě aspoň na chvilku vidět… na malou chvilku… nikdy jsem si nikoho jiného nenašel… moc bych si přál zůstat, ale bojím se…"
Ještě chvilku jsem mlel jedno přes druhé, bulel jako želva, a až když hrozilo, že Masona celého zasoplím, narovnal jsem se a sáhl pro kapesník.
Když jsem se aspoň trochu uklidnil, zapřemýšlel jsem, co dělat. Nejlepší by bylo odejít a zkusit se Masonovi vyhýbat. Jenže… Jak dlouho by mi to vydrželo?
Nakonec jsem si povzdechl a udělal to, co mi říkalo srdce.
Opatrně jsem se odsunul a s hekáním vytáhl Masona na postel.
Opatrně jsem ho svlékl do spodků, a i když jsem sám měl v plánu zajít se najíst, teď jsem jaksi už neměl hlad.
Zaběhl jsem se jen opláchnout, na noční stolek si hodil láhev s vodou, a pak se převlékl do trika na spaní a zalezl do postele. Přitulil jsem se k Masonovi, nadechl se jeho vůně, která mi tolik chyběla, pohladil ho po tváři a chvilku se na něj jen tak díval.
Studoval jsem jeho tvář, která byla stále mírně napjatá, ale už to nebylo tak hrozné.
„Dobrou noc," zašeptal jsem přisunul se víc k němu, lehce ho líbl na rty, a pak složil hlavu na jeho hruď a zavřel oči.
Mason
Bylo jedno, že bylo teprve odpoledne.
Já usnul s hlavou na Luciho klíně. Uklidnilo mě jeho teplo, jeho vůně, jeho melodický hlas.
Slyšel jsem, že něco říká, ale ztrácelo se mi to, a i když jsem vnímal jeho hlas, netušil jsem, co říká.
Pro mě bylo důležité, že je tady. Že ho můžu aspoň na chvíli obejmout a být v jeho blízkosti.
Ani nevím, jak jsem se dostal do postele. Vzbudil jsem se, když byla venku už tma.
Příjemné teplo mě hřálo z boku, a tak, jak jsem si v první chvíli nebyl schopen hned uvědomit, co se děje, nebo kde jsem, když jsem otočil hlavu, hned se mi všechno vybavilo.
Byl tady… Neodešel…
Svlékl mě, uložil do postele, zůstal se mnou.
Tak strašně moc mi chyběl.
Chtěl jsem takhle ležet navždy. Ale z postele mě vyhnal pocit nutné potřeby, a bylo to opravdu už urgentní. Opatrně jsem vylezl z postele, zašel si na záchod, trochu se opláchl, a zase spěchal zpátky za Lucim. Nechal jsem si i otevřené dveře do koupelny a spěchal jsem tak, že jsem se málem rozplácl na mokrých dlaždičkách.
Jen jsem se napil vody, co stála na stolku, a hned si zalehl k němu pod peřinu.
Chytl jsem ho kolem pasu a přitáhl si ho k sobě tak blízko, že by mezi námi neprošel ani ten nejtenčí list papíru.
A brzy na to jsem znovu usnul.
Po dlouhé době, opravdu po hodně dlouhé době jsem se dobře vyspal. I když jsem se občas na moment probral, snad ze strachu, jestli Luci zas neodešel, přesto jsem spal klidně.
A tak, když mi ráno zazvonil na telefonu budík, rychle jsem po něm skočil, abych ho vypnul.
Bylo pět hodin, protože jsem tak měl původně vstávat. Ale včera jsem se domluvil, že přijdu později.
V tu chvíli se mi až bolestivě stáhnul žaludek, a hladem to nebylo.
Odejdu do práce a vrátím se, a co když tu Luci už nebude?
Podíval jsem se na telefon. Měl jsem ještě dvě a půl hodiny na to, než budu muset jít.
Najím se až tam, teď nemůžu. Nechci.
Ten krátký čas chci strávit s Lucim, možná je poslední, a pak už se zase neuvidíme.
Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že bych do práce nešel. Ale…
Dnes začínáme pracovat na nové zakázce, nemůžu to šéfovi udělat.
Byl jsem na rozervání. Pocit povinnosti, i pocit, že nemůžu odejít, abych Luciho zase neztratil…
Usadil jsem se do křesla, které jsem si přitáhl těsně k posteli, chytil Luciho za ruku, a seděl jsem a jen se na něho díval.
Chci si tohle zapamatovat. Tenhle pohled na mého milého…
Lucian
Po dlouhé, velmi dlouhé době, nejspíš od chvíle, kdy jsem odešel od Masona, jsem se opravdu dobře vyspal. I když jsem pořád tak nějak podvědomě vnímal okolí, hlavně kvůli tréninku od Korana, který mě nabádal, že musím být neustále v pozoru, protože Stíny nebudou čekat, až se vyspinkám do růžova, ale moje mysl a má duše si odpočinula.
Vůbec jsem nechápal, jak jsem to, tak dlouho dokázal bez Masona vydržet.
Možná…
Když jsem se šel podívat k jeho domu, a potom k domu jeho rodičů, nějak uvnitř sebe jsem doufal, že tam na něj narazím, že mě zastaví, a že mě donutí říct důvod, proč jsem odešel?
Možná jsem prostě podvědomě chtěl tohle všechno už uzavřít. Osvobodit se od té zátěže, která mě tak dlouho držela a stahovala dolů.
I když jsem se snažil tvářit, že jsem to všechno hodil za hlavu, nebyla to pravda.
Vlastně ani nevím, proč mě Koran poslal zpátky, když to nejspíš tušil. Možná nějaká jeho zkouška.
No, pokud ano, očividně jsem neprošel, ale to neznamená, že je neochráním.
Někdy během noci jsem cítil, že Mason odešel, ale pak se zase vrátil a jeho teplo mě ukolébalo ke spánku, dokud se neozval nejspíš jeho budík.
Pomalu jsem se probouzel, ale zůstal jsem ležet, protože jsem nevěděl, co Mason udělá.
Zůstane? Odejde?
Vím, že na práci se domlouval až později.
Napřed jsem se lekl, když vstal z postele, ale pak se mi zatajil dech, když mi sevřel ruku.
Chvilku jsem ještě jen tak ležel a vnímal jeho dotek, než jsem otevřel oči a zadíval se na něj.
Jen jsem se díval a nic neříkal. Až po pár minutách jsem odhodil peřinu, vylezl z postele a rychlým pohybem si přetáhl triko přes hlavu.
Zůstal jsem jen ve spodkách a stále nespouštěl z Masona oči.
Nedokázal jsem si prostě pomoct. Překonal jsem tu krátkou vzdálenost mezi námi a obkročmo se posadil na jeho klín. Prsty jsem okopíroval jeho pevné paže a hruď, kde jsem nechal položené dlaně a mírně se k němu nahnul, abych se mohl svými rty otřít o ty jeho.
„Dobré ráno," zašeptal jsem.
Vím, že má přítele, ale prostě… prostě nešlo odolat. Ne, potom, co jsem si znovu ujasnil své city k němu.
Mason
Dlouho jsem jen tak neseděl. Po chvíli Luci začal otvírat oči a na moment mi opětoval stiskl ruky.
Díval jsem se do těch jeho nádherných očí a strašně moc si v tu chvíli přál, abych se do nich mohl dívat každé ráno…
Není krásnějšího muže, než je on. Nikdo ho nenahradí.
Než jsem stihl něco říct, nebo zareagovat na jeho probuzení, stáhl si triko a už jsem ho měl na klíně.
Tělem mi projel ten zvláštní šimravý pocit. Stejný, jako když jsem si poprvé uvědomil, že ho miluji. Ten cit k němu opravdu nezmizel.
Na moment jsem se zadíval do jeho očí, a opatrně se nadechl, když přejel prsty po mém těle.
Pořád to tam je. Pořád to v nás je. Ta vzájemná přitažlivost…
Nedokážu tomu odolat. Nejde to.
Chytl jsem ho za zátylek a přitáhl si ho pro polibek. Potřeboval jsem cítit jeho chuť, musel jsem ho políbit, i kdyby mě chtěl odstrčit.
Líbal jsem se s ním zprvu opatrně, procítěně, ale postupně se polibek stával dravějším, jako bych si chtěl připomenout a dohnat všechno, o co jsme za poslední roky přišli.
„Miluji tě, Luci,“ zachraptěl jsem, když jsme se konečně přestali líbat.
Skoro jsem u toho nedýchal a srdce mi začalo bít podstatně rychleji a silněji.
Já… Potřebuji ho…
Chytl jsem ho pod zadečkem, rychle jsem i s ním vstal, a snad ještě rychleji ho přenesl na postel, kde jsem ho hned zalehl. Znovu jsem ho začal líbat a mé ruce hned zkoumaly každý kousek jeho těla, a ani nevím kdy jsem ho zbavil spodků.
„Chci tě… strašně moc se chci s tebou milovat… prosím…“ dodal jsem zadýchaně, jak jsem byl z toho pryč, na moment se zvedl, abych i sebe zbavil přebytečného prádla a znovu ho zalehl.
„Moc… moc se tě chci… strašně moc jsi mi chyběl,“ znovu jsem se vrhnul na jeho ústa a začal se přitom otírat o jeho nádherné a pevné tělo.
Lucian
Myslel jsem si, že mě Mason třeba odstrčí, že mu to bude nepříjemné, nebo to bude brát nějak jinak.
Když si mě však přitáhl pro polibek, a ten se po chvilce z jemného změnil na vášnivější, okamžitě se mi všechno vykouřilo z hlavy.
Ta jeho úžasná chuť, na kterou jsem ani po těch letech nezapomněl.
Tlumeně jsem zasténal do jeho úst a přivřel oči, když si mě pak chytil pod zadkem a přenesl do postele.
Nebránil jsem se…
Nechal jsem se tím pohltit a bylo mi úplně jedno, co si o tom bude myslet Koran.
Na chvilku jsem chtěl zapomenout na všechny starosti.
Na chvilku jsem chtěl být jen já a Mason, jako dřív.
„Masone… Mesy!" vykřikl jsem chraptivě a vzepjal se proti němu, když svlékl i sebe, a pak se svým tělem otřel o to moje.
Už jsme nebyli kluci, ale muži. Naše těla byla jiná, my jsme byli jiní, všechno bylo jiné.
Víc intenzivnější, víc vášnivější, víc všechno.
Zaútočil jsem na Mesyho rty a převrátil ho pod sebe na záda.
„Já… taky…" zasténal jsem do jeho úst. „Strašně moc tě chci… Mesy…"
Měl jsem dojem, že se srdce vrátí zpátky do Phoenixu, odkud jsem přijel, jak šíleně mi bušilo.
A ten pocit, který prolétával mým tělem, byl úplně jiný, než během mých občasných úletů za těch deset let. A to mě jen utvrdilo v mých citech k Masonovi.
Ze rtů jsem se přesunul na krk, kde jsem mu zanechal drobnou značku, na hruď a bradavky, které jsem okousal a polaskal jazykem, než jsem se přes jeho pevné břicho dostal až dolů.
Otřel jsem se tváří o Masonův penis a zavzdychal.
Byl tak jemný, horký, tvrdý a velký.
Ten můj sebou cukl, jakoby mi dával za pravdu, ale to už jsem si nasunul celý Masonův penis do pusy a nasál.
Mason
Ta vášeň mezi námi nezmizela ani s odstupem těch let. Nezmizela, ani když jsme byli každý na jiném konci země. Stačí jediný okamžik a jsme zpátky tam, kde jsme skončili.
Ani nevím, jak jsem se ocitl na zádech. Jen jsem přidušeně zasténal, když se Luci začal starat o mé tělo, a nahlas, když si mě vzal do úst.
Skoro jsem zapomněl, jak je to úžasné. Jak je to s ním úžasné. Moje prsty skončily v jeho vlasech, Nejdříve jsem je jen párkrát protáhl, ale pak jsem je pevně sevřel, když jsem přestával zvládat ten nával emocí a pocitů…
A možná jindy bych to nechal dokončit, ale teď ne. Teď jsem se chtěl milovat s ním.
„Poč-počkej…“ zachrčel jsem a sevřel jeho vlasy tak, že musel zvednout hlavu.
Už mi tohle nestačilo, já chtěl opravdu víc… s ním…
Posadil jsem se, Luciho převrátil zpátky na, na pár okamžiků se vrhnul na jeho ústa i tělo, nezapomněl jsem potrápit i jeho bradavky, které už tak vyzývavě trčely, a polaskat jeho penis i kuličky. Ale když jsem prstem obkroužil jeho dírku, zastavil jsem se.
„Počkej tu… nevychladni…“ políbil jsem ho na rty, a pak rychle vyskočil z postele.
Neměl jsem s sebou nic, proč by taky, když jsem tu měl být původně sám a z domu jsem odešel ve spěchu. Ale věděl jsem, kde mám hledat…
Zaběhl jsem do koupelny, proletěl poličky, a pak, za další tři vteřiny, se vrátil zpátky za Lucim.
Tu malou mastičku, kterou jsem tam našel, jsem celou vymáčknul na své prsty, že zbyl jen prázdný obal.
„Nechci ti ublížit…“ zaklekl jsem mezi jeho nohy, které jsem víc roztáhl.
A tentokrát jsem to byl já, kdo si pochutnal na jeho krasavci, který za těch deset let snad o něco taky porostl, a mé prsty neomylně zamířily do jeho dírky, abych ho co nejdříve a nejvíce promazal.
Byl jsem nedočkavý…
Lucian
Nevěděl jsem, jestli chci Mesyho víc ochutnat nebo chci, aby mě naplnil.
Točila se mi z toho všeho hlava a Mesyho sténání, jeho prsty v mých vlasech, to všechno mě nutilo pokračovat.
Ale vzápětí jsem se ocitl opět na zádech a jen zavzdychal, když Mesy převzal vedení.
„Neublížíš… mi…" zasténal jsem nahlas.
Oběma rukama jsem se chytl pelesti postele, víc roztáhl nohy, vyšpulil na Mesyho zadeček, a jeho prsty víc vtáhl dovnitř sebe.
O chvilku později jsem jednou rukou zahrábl prsty do jeho vlasů a měl dojem, že mi stačí už jen trochu a udělám se.
„Mesy... to stačí... honem... nevydržím to... dlouho..." zafňukal jsem nakonec, povolil sevření jeho vlasů, a stejně jako předtím on mě i já jemu teď zvednul hlavu.
Napůl jsem se posadil, protáhl jeho penis v ruce, a pak si ho nasměroval na svoji dírku.
Úplně jsem se třásl a nebyl schopen snad ničeho. Jen jsem chtěl Mesyho v sobě.
Tak moc jsem po něm použil, až mě to skoro rvalo na kusy.
Druhou rukou jsem Mesyho chytil za zátylek, přitáhl si ho pro polibek a ve stejnou chvíli se na něj jednoduše nasunul.
V bezhlesném výkřiku jsem padl zpátky na postel, vzepjal se a jen silou vůle se chytil u kořene, abych se hned neudělal, jak silné to bylo.
V hlavě jsem měl snad tisíc včel a v těle tisíc mravenců.
Až když jsem přicházející orgasmus aspoň na chvilku oddálil, povolil jsem své křečovitě sevřené tělo, roztáhl znovu nohy a ruce natáhl za hlavu.
„Nešetři mě... Mesy... chci tě..." zachraptěl jsem s pohledem do jeho očí a olízl si rty.
Bylo mi jedno, že se mu tam vystavuju jako děvka. Že si možná o mě bude myslet, kdo ví, co jsem během těch deseti let dělal. Prostě jsem na něj jinak nedokázal reagovat. Tak moc mě dostal.
Mason
Tohle bylo vážně šílené. Ani jeden z nás nebyl schopen ovládnout tu vášeň, tu touhu po tom druhém. Jako bychom museli všechno dohnat.
Nestačil jsem nic. Nestačil jsem ochutnat Luciho, ale vůbec mi to nevadilo.
Když se na mě sám doslova nabodnul, vykřikl jsem do jeho rtů.
Už jen ten jeho pohled, to, jak si olízl rty, jak se stáhnul v křeči a snažil se rozdýchat ten nával…
Byl tak strašně sexy, tak smyslný…
I já měl se sebou co dělat. I já byl slyšet v celém pokoji, mé svaly se třásly, a přitom byly napjaté, držel jsem se a snažil se taky rozdýchat ten první silný nával pocitů, když jsem se v něm ocitl celý a málem se u toho udělal. Myslím, že jsem i rozerval prostěradlo, když jsem ho sevřel v rukách…
To budu vysvětlovat později, ale teď…
„Taky tě… chci…“ zachrčel jsem a pak už jsem se na Luciho vrhnul jako dravá zvěř na svou kořist a vůbec jsem jeho zadeček nešetřil.
Ta divokost procházela námi oběma, ještě jsem nic takového nezažil, a nedokázali jsme to ani jeden ovlivnit, ukočírovat. Prostě jsem se poddali tomu okamžiku, kdy jsem přirážel, protahoval jeho těsnou dírku, líbal ho, kousal a zase líbal. Podebral jsem ho, když jsem cítil, jak se blíží ten správný okamžik a zvedl si ho do klína.
Pomáhal jsem mu s dosedáváním a sám jsem mu zespodu vycházel naproti jeho pohybům…
A pak to přišlo… Ve chvíli, kdy jsem znovu nabídl svá ústa pro polibek, jsem najednou ztuhnul a silně se roztřásl v orgasmické křeči.
Hlasitě jsem zasténal, vydal několik přerývaných vzdechů a na to začal plnit jeho zadeček svým spermatem…
A Luci…
Také on, podle toho, jak se málem zhroutil a pak se celý napjal, že jsem ho sotva udržel, došel ke svému vyvrcholení, což potvrdil i vlhkem, které se rozstříklo mezi našimi těly, a pak se rozmazávalo na břiše, když jsem ho jednou rukou pevně k sobě přitiskl…
Lucian
Nevím, co bude za pár minut, hodin, natož zítra. Jestli se tohle bude ještě opakovat, jestli dokáže Mesy přijmout to, čím jsem, a žít v neustálém pozoru.
A nejspíš proto, že jsem to nevěděl ani já, ani Mesy, nejspíš i proto, že jsme si vzájemně tak dlouho chyběli, jsme si tohle naše spojení užívali naplno.
Bylo to jako bouře. Ještě jsem nic takového nezažil.
Mesy mě vůbec nešetřil a já se nebránil. Naopak. Nabízel jsem se mu, vyzýval ho, útočil.
Chtěl jsem úplně všechno a Mesy mi to dal.
Sténal jsem do jeho rtů, snažil se mu opětovat polibky, zatínal mu nehty do kůže a snažil se co nejlépe hýbat boky, abych ho potěšil.
Myslím, že to bylo snad poprvé, kdy jsem s někým prožil takhle krásnou chvíli, a ještě tak silnou.
Úplně mě to smetlo a nebyl jsem schopný ničeho jiného než sténat, vykřiknout, svírat Mesyho v sobě, škrábat ho nehty po pažích a tisknout se na něj.
Ještě jsem lehce pohyboval boky, ale bylo to těžce nekoordinovatelné a spíš se to podobalo třesu.
Teprve až po chvilce jsem se dokázal Mesymu podívat do očí a nabídnout mu své rty v hlubokém polibku, který tuhle ranní jízdu završil.
„Miluju tě… Masone Davisi… Nikdy jsem tě milovat nepřestal…" zašeptal jsem po chvilce a mírně se pousmál.
Mason
Nebyl jsem schopný nic říct. Jen jsem tiskl Luciho k sobě a nehodlal ho pustit ani na vteřinu.
Opřel jsem si hlavu o jeho rameno a zavřel oči.
Vydýchával jsem se, moje srdce se pomalu uklidňovalo z toho šílenství, ale tělem mi stále procházely ty příjemné pocity.
Ani ne tak už ten pocit z prožitého orgasmu. Ale pocit štěstí, že můžu Luciho držet v náruči.
Nejspíš jsem úplně ztracený případ, když neustále myslím na jedno a to samé.
Na to, jak moc mi chyběl, jak jsem byl bez něj ztracený, jak moc jsem ho chtěl zpátky.
„Já… Luci, prosím… zůstaň… zůstaň se mnou,“ zašeptal jsem do jeho kůže na rameni, do které jsem na to vtiskl polibek.
Nechtěl jsem kazit tuhle chvíli, ale čas běží.
Musím se chystat do práce, ale přitom nechci, od Luciho odejít.
Nechci mu stále opakovat, jak moc mi chyběl, doufal jsem, že jsem mu to dal najevo dostatečně, a já…
Chtěl jsem ho znovu požádat, aby se ke mně vrátil, ale nebudu spíš vypadat jako nějaká hysterka?
Jako psychický narušený člověk, někdo, kdo je na druhém spíš závislý než zamilovaný?
Zvedl jsem hlavu a zadíval se mu do očí. Pohladil jsem ho po tváři a pak po vlasech.
Usmál jsem se na něho, a chtěl mu říct, jestli by se mnou zůstal ještě aspoň pár dní, protože jsem tušil, že nejspíš bude chtít znovu odejít, ale sotva jsem otevřel pusu, zazvonila mi zpráva na mobilu.
„Promiň, může to být z práce,“ omluvil jsem se Lucimu, políbil ho, a pak ho posunul, abych mohl vstát a jít pro telefon.
Nelíbilo se mi to. Ale nedalo se nic dělat.
Slezl jsem z postele, vyhrabal jsem telefon z tašky a rozklikl zprávu.
Docela mě šokovalo, že v tuhle časní hodinu je zpráva od Stevena. Trochu mě zahryzalo svědomí, možná chce, abych se vrátil, a já zatím…
Jenže nechtěl. Jeho zpráva zněla dost jasně.
„Odcházím navždy. Klíče máš ve schránce, jak jsi chtěl. Tvůj ex…“
Tak, a je to… Teď už je všechno jedno, kde jsem. Hodil jsem mobil na stůl, vstal jsem a zamířil do koupelny.
„Musím jít do práce, omlouvám se. Ale… budu rád, když… Rád bych s tebou ještě nějaký čas pobyl, než se rozhodneš zase zmizet, Luci. Opravdu tě miluji a budu rád za každou chvilku s tebou, i kdybychom měli vedle sebe sedět třeba na lavičce v parku.“
Lucian
Všechny krásné chvilky musí jednou skončit.
U nás to bylo ve chvíli, kdy se Mesymu ozval mobil.
Na malý moment mě přepadly výčitky svědomí. Měl přítele, nechtěl jsem mu ublížit, nechtěl jsem mu dávat naději.
Ale když pak zamířil do koupelny a řekl ta slova, něco se ve mě pohnulo.
Já… Já to nedokážu. Znovu už ne. Ne po tomhle. Ne potom, co naše pouto za tu dobu, co jsme se neviděli, snad ještě víc zesílilo.
Vstal jsem z postele, chytil Mesyho za ruku a vedl ho za sebou do koupelny.
Beze slova jsem na nás pustil ve sprše vodu a začal se věnovat Mesyho tělu, které jsem omýval jako tu největší svátost, než jsem se stulil na jeho hruď.
Jak moc mi tohle chybělo.
„Ani nevíš, jak je to těžké," povzdechl jsem si do šumění vody. „A představa, že by se ti něco stalo a mohl bych za to já, protože jsem se zachoval nezodpovědně, ta mě trhá na kusy. Ale… Možná… Možná jsem si tajně v duchu přál tě potkat a přál jsem si, abys mě zastavil, protože uvnitř mě, mě to hrozně ničilo a užíralo. Přesto je tu stále velké riziko. I když se budu snažit, Stín můžu odhalit, až když bude opravdu pozdě."
Zvedl jsem hlavu, vypnul vodu a sevřel Mesyho tváře v dlaních.
„Teď se zeptám já tebe. Jsi ochotný pomlčet o tom, že jsem tady, přede všema, i před našimi rodiči, a jsi ochotný přijmout to riziko, že se jim může něco stát, protože budeš se mnou? Miluju tě, Masone. A strašně moc bych chtěl zůstat. Ne, jenom teď. Ne, tady v hotelu. Ale u tebe. U nás. V domě, který jsme si před deseti lety zařídili. Nechci už zmizet a znovu zažívat to, co jsem zažíval tehdy. Ale… To by znamenalo přijmout to obrovské riziko, nejen ohledně útoků, ale i starost o mé tělo. Možná jsem zesílil a naučil se bojovat, ale Stíny jsou zákeřné a využijí každou skulinu, tvou největší slabinu, aby tě zničili. I proto všichni Zduhači žijí sami. Nemusíš mi dávat odpověď hned," přesunul jsem prsty na Mesyho rty, a pak je vyměnil za své rty, když jsem se natáhl pro polibek. „Rozmysli si to. Já… Budu tady. Počkám tu na tebe. A buď odejdu nebo ti řeknu víc."
Ještě jednou jsem ho políbil, a pak už vyšel ze sprchy. Přešel jsem do ložnice, abych se oblékl a zaběhl si k sobě do pokoje pro nějaké věci, když už jsem se nastěhoval do toho Masonova.
Mason
Luci se opravdu změnil. Je teď o dost rozhodnější, než jsem já. Možná za to mohlo to, jakým životem je teď nucen žít. Ale nevadilo mi to. Líbila se mi ta jeho rozhodnost.
A po jeho slovech jsem i věřil tomu kolik starostí se svým životem a svými rozhodnutími musel mít.
Jak těžké to pro něho bylo a je.
Nedokážu si to představit, a tak jsem na něho jen odevzdaně hleděl a poslouchal, co mi říká.
„Chci s tebou zůstat, klidně bych ti to slíbil teď hned okamžitě,“ došel jsem k Lucimu už oblečený a nachystaný do práce.
Podíval jsem se, kolik je hodin, sedl jsem si do křesla a Luciho stáhl k sobě na klín.
„Teď ale musím jít do práce. A nechci se rozhodovat s horkou hlavou, protože je mi jasné, že kdybych ti to řekl teď hned, určitě bys měl nějaké námitky, co nás může čekat, co můžeme, co nemůžeme. A já toho hodně nevím. A i když vím, že s tebou chci zůstat za každou cenu, chci si tě vyslechnout v klidu. Všechno. Počkáš na mě? Přijdu z práce co nejdříve, k nám domů… Budeš tam?“
Přitáhl jsem si ho pro polibek, pohladil ho po zádech a pak jsem ho zvedl a taky jsem vstal.
„K nám domů, nebo tady. Nebo můžeš na mě čekat u práce, děláme teď na starém hospicu, víš, kde to je. Kdybys šel k nám domů… Měl by být prázdný. Steve odešel. A nedělej si s tím žádné výčitky. Neklapalo nám to, a možná jsem si i v duchu přál, aby to skončilo, jen jsem asi nechtěl zůstat sám. Ale, teď už je mi to jedno Teď klidně zůstanu sám, i kdyby ses rozhodl odejít. Nikdo totiž není jako ty a raději budu opravdu sám.“
Pustil jsem Luciho ruce, vzal jsem si věci do práce, a ještě se na něho otočil a s napětím čekal jeho odpověď.
Lucian
Mason se za těch deset let taky změnil. Byl víc… Jako to říct… Dospělejší? I když to je blbé přirovnání.
Už tehdy se choval jinak než jeho vrstevníci, byl zodpovědnější, uvědomoval si mnohem víc věcí, byl spolehlivější.
Ale teď to jako by ještě víc zesílilo.
I já se změnil. A netušil jsem, jestli se ta změna bude Mesymu líbit.
Jestli nebude chtít zpátky toho stydlivého, nerozhodného, nemotorného a trochu naivního kluka.
Jenže já už takový být nemohl. Ne, potom, co jsem viděl.
Nejspíš si i Mesy užil během těch deseti let své. A já bych rád věděl, co ho potkalo.
Usmál jsem se, když Mason domluvil, a taky ho pohladil po tváři.
„Změnil ses," zašeptal jsem a líbnul ho lehce na rty. „Jsi víc… mužnější, jak bych to řekl, dospělejší? Prostě… už nejsi ten kluk, cos býval. Možná za to můžu já. Tím, co jsem způsobil. A věř mi, že mě to bude trápit ještě hodně dlouho. Ale nechci tím říct, že bych tě teď miloval o to míň. Naopak. Ale bojím se, že… že se ti nebude líbit to, jak jsem se změnil já. Každopádně, ať už se rozhodneš jakkoliv, budu to respektovat."
Nechtělo se mi ho pouštět. Nechtělo. Ale musel jsem.
„Prosím… buď opatrný… pokud pocítíš něco divného, pokud se kolem tebe začne ochlazovat, pokud pocítíš tíseň, prudký hněv, strach nebo nenávist, aniž bys věděl proč, zavolej mi. Přestaň se vším, vyhni se tmavým místům, vyjdi na slunce, drž se dál od stěn a stísněných prostor. Počkám na tebe doma. I když se rozhodneš, abych odešel, a nebudeš se mnou chtít nic mít, zasloužíš si aspoň vysvětlení," na kousek papírku jsem naškrábal Mesymu své číslo a podal mu ho.
Mason
Pousmál jsem se, když řekl, že jsem se změnil. Že jsem mužnější a dospělejší.
„Dospělejší?“ pohladil jsem ho po tváři. „Myslím, že v tomhle ohledu jsi ten dospělejší teď ty. Když jsi… odešel… Já… Já se moc dospěle nechoval, to mi věř.“
Lístek s Luciho číslem jsem strčil do kapsy, ještě jednou jsem ho políbil.
„Budu spěchat domů. A pokud bys tam ještě nebyl, tak tam na tebe počkám,“ ještě jeden polibek.
Udělal jsem krok ke dveřím, a pak se vrátil, znovu ho objal a znovu ho políbil.
Bože, nejsem schopný od něj ani odejít, jak moc rád jsem, že ho vidím, že tu je. A i když říkal, že bude čekat, stejně mám strach, že doma nebude, že znovu odejde.
Ale musel jsem mu věřit…
„Tak… tak já musím,“ konečně jsem se od Luciho odlepil, a pak už jsem konečně vyšel z pokoje.
Na recepci jsem nahlásil, že mám na pokoji známého, a že to za něho zaplatím, a ať mu dají náhradní kartu od pokoje, a pak už jsem vyrazil do práce.
Cestou jsem zajel k našemu domu, kde jsem se přesvědčil, že Steven opravdu odešel a klíče dal do schránky. Ale ten binec, co doma nechal…
Na moment jsem zapřemýšlel, že bych ještě rychle uklidil, ale čas mě tlačil. Musel jsem už jít.
Nestihl jsem si koupit ani snídani, a tak, když jsem dojel k hospici, tak jsem s vděkem přijal aspoň hrnek kafe, který mi uvařila manželka našeho šéfa, když viděla, jak vypadám.
Na její dotaz i dotaz šéfa, co se děje, jsem jen pokrčil rameny s tím, že jsem zase bez přítele, že to skončilo, ale že jsem jinak v pohodě.
Mužné poplácání po zádech, objetí od jeho ženy, ale pak už jsem musel za svojí partou, abychom prošli, co se bude dělat, a hlavně začali pracovat…
A já chtěl dneska skončit co nejdříve… Spěchal jsem za Lucim, pořád jsem na něho myslel…