…o deset let později
Lucian
Povzdechl jsem si a vystoupil z auta. Z kufru jsem vytáhl cestovní tašku a rozhlédl se kolem.
Skoro nic se tu nezměnilo. Až na těch pár lidí, které jsem potkal a nepoznával.
Zadíval jsem se na hotel, který jsem vybral schválně, jednak proto, že byl v centru města, a taky proto, že byl jeden z nejluxusnějších.
Ne, že bych se změnil v rozmazleného spratka, ale v takovém prostředí by mě jen málo kdo hledal.
Navíc byla šance, že mě nikdo z personálu nezná a případně nepozná.
I tak mě ale chránily sluneční brýle a kšiltovka na hlavě. Možná jsem sice působil trochu nepatřičně, ale tohle nebylo nijak extra velké a luxusní město.
U recepčního pultu jsem se prokázal falešným průkazem, zapsal se pod falešným jménem, a zaplatil pokoj na týden dopředu.
Ještě jsem nevěděl, jak dlouho se zdržím, a i když jsem chtěl co nejrychleji zase zmizet, neodejdu, dokud se neujistím, že je všechno v pořádku.
Ostatně jen proto, jsem se vrátil. Protože hrozilo, že Stín zaútočí na mé blízké.
Netuším, proč teď. Už je to deset let, co jsem nechal všechno za sebou jen proto, abych se stal něčím, co většina lidí nikdy nepochopí.
Ale musel jsem. Pro ochranu těch, které jsem miloval.
V pokoji jsem hodil brašnu na postel, zamkl, zatáhl závěsy, a teprve pak sundal sluneční brýle a kšiltovku. Vlasy, které jsem teď měl do půli zad mi přepadly přes rameno na hruď. Zesvětlaly, takže vypadaly skoro bílé, ale to nebyla jediná změna, kterou jsem jakožto Zduhač prošel.
Nepotřeboval jsem už ani dioptrické brýle. Taky jsem nabral na síle a vyrostl.
Měřil jsem bezmála sto osmdesát centimetrů. a už jsem nebyl samá noha a ruka, ale spíš šlachovitý a štíhlý, díky intenzivnímu tréninku nejrůznějších bojových umění.
Jo. Koran mě nikdy nenechal vydechnout.
Mason
Probudil jsem se, když mi zazvonil budík. Musel jsem vstávat do práce, ale moc se mi nechtělo.
Včera jsme předávali stavbu, a já u toho musel být. Protáhlo se to hodně do noci, protože jsme to pak šli s chlapama ještě oslavit.
Nešlo tak o to, že jsme dokončili svou práci a obešlo se to úplně bez problémů. Ale spíš o to, že to bylo moje první stavba, na které jsem už fungoval jako předák, a hodně věcí záviselo na tom, jak to povedu. A šéf byl naprosto spokojený.
Byl jsem při předávání stavby hodně nervózní, ale nakonec jsem dostal pochvalu za perfektní práci.
A tak jsme to pak šli oslavit s tím, že už zůstanu oficiálně předákem naší party.
A skončili jsme hodně po půlnoci. Ani nevím, jak jsem se dostal domů…
Myslím, že mi chlapi zavolali taxík, prý se jejich benjamínek nebude někde štrachat pěšky.
Jo, tak tohle mi zůstalo i teď, když mi už bylo přes třicet. Za pár dní jsem měl oslavit své třicáté první narozeniny, a tak jsem už teď přemýšlel, že si nejspíš vezmu na ten den volno.
Nejen kvůli tomu, abych se vyhnul těm gratulacím, a pijatice s chlapama, ale taky…
„Už vstáváš?“ ozval se vedle mne hlas, který mě vytrhnul ze zamyšlení.
„Hm, ale moc se mi nechce,“ zamrčel jsem a protáhnul se.
„Tak nechoď. Zavolej šéfovi, že je ti blbě, stejně ses vrátil až o půl třetí, tak může mít pochopení, ne?“
„Víš, že si to teď nemůžu dovolit, Steve. Jsem předák, a dneska začínáme novou stavbu,“ ještě jednou jsem se protáhnul, líbnul jsem svého přítele na čelo, a pak už jsem konečně vylezl z postele.
Jo, mívali jsme ranní „mazlící“ chvilky. Ale…
I když jsem Steva miloval, nebylo to stejné jako s Lucim.
Vlezl jsem do sprchy, pořádně se vydrbal z toho opileckého smradu, vydrbal zuby, a pak už jsem si šel udělat snídani. Na svačinu jsem kašlal. Od chvíle, co jsem zůstal sám, jsem si vařit začal snad někdy po pár měsících, ale to jen o víkendu. Jinak jsem se živil, jak se dalo, a svačiny jsem si kupoval.
Už i máma nade mnou kroutila hlavou…
Lucian
Vytáhl jsem si z kabely hygienické potřeby a zbytek nechal tam.
Pro jistotu, kdybych musel rychle zmizet.
Posadil jsem se na postel a z kapsy vytáhl mobil, abych se podíval, jestli se někde něco neudálo.
Když jsem procházel místní zprávy, na chvíli jsem se zarazil, vybral jednu a rozklikl ji.
Srdce mi začalo bušit o něco prudčeji a mimoděk jsem zatajil dech.
Ani po tolika letech jsem na něj nepřestal myslet. Ani po tolika letech jsem ho nevymazal ze svého srdce. A ani po tolika letech jsem si neodpustil to, co jsem mu udělal.
Prstem jsem nepatrně přejel po displeji v místě, kde byla jeho fotka, na které se usmíval.
Nejspíš byl hvězdou tohoto města. A to nejen, co se týkalo sportu, ale i stavebnictví.
Pousmál jsem se a mobil zase vypnul, abych se zbytečně nerozptyloval.
Rád bych věděl, jak se má. Jak se měl celou tu dobu.
Ale asi nehrozilo, že bych jen tak po deseti letech přišel, zazvonil u jeho dveří a řekl: „Čau, jak se máš.“
Věděl jsem, že takhle to nebude, už když jsem zjistil, že se musím vrátit zpátky do Butleru.
Byl to pro mě šok, když mi Koran oznámil, že i přesto, že jsem odešel, nejspíš pořád existuje jakési citové pouto mezi mnou a těmi, co jsem zde zanechal, a Stíny to vycítily.
A protože i já jsem se během těch deseti let docela vyšvihl, a stal se jedním z nejlepších Zduhačů ve Státech, bylo jasné, že se mě Stíny pokusí, jakkoliv odstranit z cesty.
Přesto mi ale Koran kladl na srdce, abych se od všech držel dál, udělal svou práci. a zmizel bez toho, aniž by někdo zjistil, že jsem se vrátil.
Jenže…
Tak moc jsem ho chtěl vidět. Na vlastní oči, ne na nějaké fotce. Ujistit se, že se má dobře.
A než jsem to stačil pořádně domyslet, měl jsem na hlavě zase kšiltovku, na očích brýle a vycházel jsem z pokoje.
Mason
Posbíral jsem si věci a šel do práce. Tentokrát jsem jel autem, protože jsme dělali opravy na jednom větším domě, který byl až na druhém konci Butleru. Pořád jsem běhal, chodil jsem na tréninky, ale už jsem víc i jezdil autem.
První tři měsíce, co Luci odešel, jsem nebyl schopný absolutně ničeho. No, vlastně i déle, ale ty první tři měsíce jsem byl zralý na psychiatra.
Každou chvíli jsem mu zkoušel volat, ale se stejným výsledkem. Každou chvíli jsem byl u jeho rodičů, ale ti nic nevěděli, kromě toho, že jim sem tam poslal lístek, že je v pořádku.
Chtěl jsem ho dokonce ohlásit jako pohřešovaného, když zmizel tak náhle, ale nakonec i z toho sešlo.
Tenkrát jsem se dokonce serval i s jedním policajtem a skončil jsem na jednu noc ve vazbě. A z tama jsem pak šel rovnou do hospody.
Jak jsem se dostal domů, vůbec nevím. Nevím, co jsem dělal, nevím, s kým jsem pil, a ani to, co jsem říkal. Měl jsem totální okno, protože jsem se zlil pod obraz. A nebylo to naposledy.
Už jsem dostal dokonce seřváno i od šéfa, že jestli se nedám dohromady, propustí mě.
Tenkrát mi to bylo jedno.
Ale nakonec mě na nohy postavil brácha. I on byl v šoku z toho, že Luci jen tak odešel. A nejen on.
Luciho máma probrečela plno nocí, než dostali od něho první lístek, aby se o něho nebáli, že je v pohodě.
A já, když jsem se to dozvěděl, udělal další průser. Rozmlátil jsem všechno, co mi stálo v cestě, a tentokrát se už opravdu serval tak, že jsem skončil ve špitále.
„Kurva!“ zařval jsem si do prázdného auta a rychle dupnul na brzdu.
Málem jsem přejel kočku. Byla moc hezká. A i kdyby nebyla, i tak by mi to bylo líto.
Měl bych přestat myslet na blbosti a dávat pozor. Vždyť je to už tak dlouho a já mám nového přítele.
Dojel jsem na stavbu, která byla tentokrát větší než normálně, protože jsme dělali přestavbu zdravotní kliniky. Něco jako hospic, a o to víc jsem chtěl, aby všechno bylo dokonalé. Dneska jsme to měli projít, podívat se podle plánů, co kde budeme dělat, a rozdělit práci. Byly jsme tu tři party a jedné jsem šéfoval já.
Šéf a další dva předáci už na mě čekali, a když viděli, jak ještě trochu s nazelenalým ksichtem lezu z auta, začali se smát, že to tak dopadá, když benjamínka pustí k chlastu…
„Chce to pořádné kafe,“ zabrblal jsem, když jsem k nim došel, ale místo termosky mi do ruky strčili plány.
„Tak jdeme na to,“ zavelel šéf. „Kafe si dáš potom.“
Lucian
I když to bylo docela kus cesty, nebral jsem si auto. Chtěl jsem se projít, i když bylo riziko, že narazím na někoho, koho znám.
Chtěl bych vidět mámu a tátu. Všechny, které jsem tu zanechal a opustil.
Chtěl bych se jim všem omluvit.
Ale, co bych řekl?
Vidím temné duchy a bojuji s nima? A proto jsem musel odejít? Protože by ohrozili i vás?
Kdo z nich by mi asi tak uvěřil?
Díval jsem se, jak moc se město změnilo, ale spíš než to, měnili se lidé.
Potkával jsem spoustu neznámých tváří a jen pár těch, které jsem znal.
Naštěstí mě ale nikdo z nich nepoznal a já tak nerušeně došel až k domu, který jsem tehdy v noci opustil. Ani na něm se nic nezměnilo.
Věděl jsem, že se musím pohnout, ale zůstal jsem stát a jen hleděl na dům, ztracen ve vzpomínkách.
„Přejete si něco?" vytrhl mě ze zamyšlení mladý hlas.
Překvapeně jsem se zadíval na mladíka, který akorát vyšel z domu a pátravě se na mě zadíval.
„Bydlí tady pan Mason Davis?" vypadlo ze mě dřív, než jsem nad tím stačil zapřemýšlet.
„Ach, ano. Jsem jeho přítel. A vy jste?"
Srdce mi vynechal jeden úder, ale pak jsem se usmál a obrátil se k odchodu.
Jistě. Co jsem čekal? Opustil jsem ho. Ublížil mu. Přece nebude celý život sám?
Je krásný, úspěšný, laskavý. Takový chlap sám nikdy nebude.
„Pane, počkejte!" zastavil mě ten mladík a vyšel před branku. „Mám Masonovi něco vzkázat? Znáte se?"
Otočil jsem se k němu a znovu se usmál.
„Máte toho nejlepšího muže, jakého si můžete přát. Udělejte ho šťastným. Zaslouží si to."
Po těch slovech jsem se znovu obrátil a odcházel, zanechávajíc za sebou zmateného kluka, který vůbec nejspíš netušil, o co tu jde.
Mason
Den byl docela náročný. Chlapi, na rozdíl ode mě, měli dneska volno, a já se šéfem a dalšími dvěma předáky, procházeli stavbu, plány, rozdělovali práci. Nakonec jsme skončili v provizorní kanceláři, v buňce, kterou jsme si na tyhle stavby vozili.
Byla prakticky už jedna hodina, když jsme konečně skončili, a rozhodli se, že půjdeme na oběd.
Po obědě jsme měli jít domů, a sejít se druhý den už i s ostatními.
Společný oběd jsem však odmítl, ale moc se mi domů nechtělo.
„Jdeš za tím svým zajíčkem?“ praštil mě Ted do zad, až jsem udělal dva kroky dopředu.
Jen jsem se výmluvně usmál a pokrčil rameny.
„To víš, má prázdniny, a jak mu skončí volno, zase se moc neuvidíme,“ dodal jsem ještě, když jsem nastupoval do auta, a on mi se smíchem zabouchnul dveře.
Jen šéf se moc nesmál. Tušil, že domů nejspíš hned nepojedu. Věděl, že tento den pokaždé jezdím k rodičům, abych se u nich aspoň na chvíli schoval.
Dnešek byl právě den, kdy mě Luci opustil, a já doteď nepochopil, proč vlastně.
Hledal jsem chyby, které jsem asi udělal. Možná jsem pro něho nedělal dost, nebo jsem ho svou péčí až moc dusil, a on to nezvládl. Opravdu nevím, co bylo špatně…
Ale postupem času to bolelo míň a míň. Ale i přesto jsem nezapomněl, a v tento den jsem měl vždy o něco horší náladu.
Na tréninky jsem začal chodit znovu skoro po půl roce.
Zpočátku to dost drhlo. Nešlo mi to, a ani ostatní nevěděli, jak se mají ke mně chovat. A nevěděli to ani naši známí, kteří vždycky říkali, jak nám to s Lucim sluší, a že jsme si pro sebe souzení.
No, nejspíš jsme nebyli.
Ale asi po roce a půl jsem se dal do kupy i co se atletiky týkalo, a já znovu začal reprezentovat město.
A jednou jsem se dostal i do celostátního finále, které se konalo ve Philadelphii.
Měl jsem šanci na dobré umístění. Ale… Při jedné procházce, kdy jsme měli volno, jsem ho uviděl.
Aspoň jsem si myslel, že je to on. Nevypadal úplně stejně, trochu se změnil, povyrostl, ale…
Tenkrát jsem se za ním rozběhl, volal jsem na něho, chtěl ho doběhnout, zastavit ho a zeptat se proč. Chtěl jsem mu říct, jak moc ho miluji, ale…
V jedné z uliček se mi ztratil dřív, než jsem ho stihl doběhnout.
Tenkrát jsem sice neskončil na závodech poslední, ale neměl jsem moc dobré umístění. Tak moc mě to všechno sebralo, a já se málem znovu dostal zpátky do těch sraček, z kterých jsem se stěží vylízal.
Lucian
Měl bych se ovládnout. Jestli Koran tohle zjistí, zabije mě.
Právě jsem porušil všechny pravidla a zásady, které mě naučil.
Proč?
Nevím.
Vlastně…
Vím proč.
Na Mesyho jsem nikdy nezapomněl. Nikdy ho nepřestal milovat. Nikdy si nenašel jiného partnera, byť jsem si na pár nocí někoho občas do postele zavolal.
Několikrát jsem mu chtěl dát vědět. Ale pokaždé mě strach o něj stáhl zpátky.
Jen rodičům se mi občas tajně, a přes Koranův zákaz, podařilo poslat nějaký vzkaz.
První dny u něj byly neskutečně těžké. Tvrdé. Několikrát jsem svého rozhodnutí litoval a chtěl se vrátit. Ale pokaždé mě něco zastavilo. Pokaždé jsem si připomněl, proč jsem odešel a tohle podstupuji. Připomněl jsem si, že tohle dělám pro ty, na kterých mi záleží, i když oni se to nikdy nedozví. A teď jsem zpátky. Tak blízko nich, a přesto tak daleko.
Netušil jsem, co bych dělal, kdybych na něj teď náhodou narazil.
Dneska… je to na den přesně, co jsem mu tak ublížil.
Co jsem všem ublížil.
Říká se, že čas rány zahojí, ale jsou věci, které zahojit nejde, a možná ani nechcete.
Já nechtěl. Znamenalo by to totiž, že jsem na Mesyho zapomněl.
Zavrtěl jsem hlavou, abych vyhnal všechny tyhle myšlenky a zhluboka se nadechl.
Musím se soustředit na úkol.
Čím dřív ho dokončím, tím dřív budou všichni v bezpečí.
Ani nevím proč, ale nohy mě samy zavedly k domu tety a strýce, který byl od Mesyho blíž než dům našich.
Bože. Opravdu bych měl přestat blbnout nebo s takovou se všechno pokazí.
Mason
Zaparkoval jsem Dodge na příjezdové cestě, protože garáž zabíralo auto Perryho a mámy, a táta byl právě pryč a měl se vrátit až za dva dny.
Vystoupil jsem a vešel rovnou dovnitř, aniž bych se aspoň ohlédl. Začalo to na mě padat s každým dalším krokem, a přesto moje první cesta vedla nahoru do mého bývalého pokoje.
Nakonec mi ho naši stejně nechali, abych měl své soukromí, když k nim přijdu. A já tam zpočátku, od Luciho odchodu, hodně spával.
Teď jsem sice nechtěl spát, ale i tak jsem se natáhl na postel a díval se na protější zeď, kde visely tři obrazy.
Na jednom jsem byl jen já. Na druhém já a Luci, náš první společný obraz, který namaloval. A na třetím… Poslední obraz nás dvou, který mi zanechal. Původně jsem si je chtěl nechat doma, ale když jednou Steve ztropil žárlivou scénu a chtěl ty obrazy vyhodit, málem jsem vyhodil já jeho.
Ale pak jsme se udobřili, a já uznal, že má pravdu. Že se nehodí, abych měl doma pověšené obrazy mě a mého bývalého přítele, když mám teď jeho.
Díval jsem se na ně a vzpomínal, jak jsem byl tenkrát šťastný.
„Už jsi zase tady?“ otevřely se dveře a dovnitř vešel Perry.
Taky se změnil. O něco víc zmužněl, řekl bych, že i zkrásněl, ale ta ukecanost mu zůstala. A možná i proto nakonec neskončil jako tichý blázen u počítače, ale sám začal učit budoucí ajťáky na střední škole. Bylo to vtipné, když takový mlaďoch nastoupil na střední školu, kterou před pár roky sám opustil.
Sedl si ke mně, prohrábl mi mé ježaté vlasy, a pak mě klepl do čela.
„Máma udělala dobrý oběd, pojď dolů, pojíme společně,“ chytl mě za ruku a zvedl aspoň do sedu. „Měl bys zhubnout,“ začal se smát a tak, tak uskočil před mou nohou, když jsem ho chtěl nakopnout.
Ale pak se najednou zarazil.
„Asi jsem viděl ducha,“ zavrtěl po chvilce hlavou a odstoupil od okna. „Tak pojď, máma už chystá na stůl.“
Jo, to se někdo má. Jako učitel, stejně jako máma, mají přes léto víc volna než normální pracující člověk, i když mají nějaké pracovní povinnosti.
S povzdechem jsem se nakonec zvedl a chtěl jít dolů, když jsem nakonec zvědavý, co Perry mohl vidět, nakouknul z okna.
Myslím, že jsem přestal dýchat. Myslím, že mi i srdce přestalo bít.
Vypadal jinak, vypadal podobně jako ten ve Philadelphii, ale… Přísahal bych, že je to on.
Rychle jsem vyletěl z pokoje a běžel ven před dům. Kašlal jsem na to, že jsem bosky.
Tentokrát ho prostě doženu…
Lucian
Došel jsem před Masonův dům a zadíval se na něj.
Úplně jsem se ztratil ve vzpomínkách, které mě pohltily a vtáhly do sebe.
Vzpomínal jsem na to, jak jsme tady s Masonem a jeho bratrem trávili volné dny, že tady jsem se do Masona zamiloval, nebo spíš si uvědomil, co k němu cítím. Že tady jsem s ním poprvé prožil svůj orgasmus, i když to bylo jen s pomocí ruky.
A právě ty vzpomínky se mi málem staly osudnými.
Zahlédl jsem, jak se v okně, kde, měl Mason pokoj, zvedla záclona.
Zaklel jsem, stáhl si kšiltovku víc do čela a obrátil se. Rychlým krokem, ale tak abych nebyl moc nápadný, jsem se snažil přejít o ulici dál, kde bych se schoval mezi domy.
Právě jsem zahýbal za roh, když jsem si všiml, jak Mason vyběhl z domu.
I když jsem hodně trénoval, nejspíš bych mu na rovině nedokázal utéct. Proto bylo pro mě jedinou záchranou schovat se a využít spleti uliček, ve kterých bych se dokázal snadno ztratit.
Srdce se mi rozbušilo o něco rychleji vědomím, že ho mám tak blízko, a přece tak daleko.
Naštěstí jsem se ale ovládl, dokázal se Masonovi zcela vyhnout, a za chvilku už mířil do hotelu.
Dneska už nevystrčím nos. Chtěl jsem se podívat ještě k našim, ale to už bych nedal.
Pro dnešek stačí. Musím se uklidnit, potřebuji nabrat síly. Dám si sprchu, odpočinu si po dlouhé cestě, a pak si zajdu na dobrou večeři. A nebo si ji nechám donést na pokoj. Uvidím.
Mason
Vyběhl jsem z domu a málem při tom srazil Perryho.
Rozhlédl jsem se po ulici…
Jeho záda a světlé vlasy, které zavlály, když mizel za roh, jsem viděl dost jasně. Sprintem jsem se rozběhl za ním do té uličky.
Volal jsem na něho, ale on se ani neotočil. Byl kus přede mnou a v těchto uličkách mi neustále někde mizel. Měl jsem pocit, že ho mám už na dosah, vběhl jsem do další uličky, ale…
Nebyl tam.
A já nevěděl kam dál. Mohl utéct čtyřmi směry, a i když jsem do každé další uličky nahlédl, nikde jsem ho neviděl.
Vzteky jsem praštil pěstí do zdi nejbližšího domu, až se odprýskla omítka a já si odřel klouby. Srdce mi vyvádělo jak šílené. Ale ne, z běhu, to mi nedělalo problém. Ale z toho, co jsem cítil.
Byl to určitě on. Cítil jsem to. Moje srdce to cítilo a táhlo mě k němu.
Chtěl jsem s ním aspoň mluvit. Aspoň aby mi vysvětlil, co se stalo. Proč odešel. Možná mě už nechce, ale já potřebuji odpovědi na mé otázky.
Trvalo asi dalších deset minut, během kterých jsem ještě proběhl přilehlé uličky, než jsem to vzdal.
Se sklopenou hlavou jsem se vracel zpátky do domu mých rodičů. I tady jsem se ještě rozhlížel, jestli ho neuvidím, ale nebyl tu…
A já byl zase úplně v prdeli.
Proč přišel, když se mnou nechtěl ani mluvit? Proč tu vlastně přišel? To mě vážně tak nesnáší?
„Co se stalo, zlatíčko?“ zastoupila mi máma cestu, když jsem vešel dovnitř.
„Nic,“ zabručel jsem a obešel ji.
Zamířil jsem rovnou do pokoje, vzal si věci, a vrátil se dolů.
„Nebudu obědvat. Jdu domů,“ začal jsem se obouvat, a když mě brácha chytil za ruku s otázkou, jestli to byl on, vztekle jsem ho odstrčil.
„Nevím! Nevím nic! Nechte mě být!“ rozkřičel jsem se na ně, a za nechápavého pohledu mámy jsem vyšel ven.
„Promiň,“ omluvil jsem se ještě, když jsem ji viděl na zápraží šokovanou, co mě to vlastně popadlo. „Přijdu, až se uklidním. Nezlob se.“
Rychle jsem nastoupil, nastartoval a zamířil rovnou domů. Možná bude tam? Ale proč by měl. A možná to ani nebyl on.
Co si to, kurva, nalhávám? Byl to on, a nenávidí mě. Nechce mě. Ale já…
Uvědomil jsem si tu realitu.
Pořád ho miluji.
Lucian
Stál jsem pod sprchou, nechal na sebe dopadat kapky vlažné vody a v hlavě si přehrával náš poslední rozhovor s Koranem.
Potom, co mě všemu naučil, odešel, aby mohl hlídat svou část, jak tomu říkal, ale občas se vracel, když byla situace složitá a potřeboval jsem pomoc jiného Zduhače.
Bylo nás málo, a tak nějaká nevraživost a nenávist mezi námi všemi neměla místo.
Vlastně jsme se od těchto pocitů museli zcela oprostit, aby na nás Stíny neměli vliv.
Bylo to asi před týdnem, kdy se Koran po roce objevil znovu. Myslel jsem, že potřebuje pomoc, ale on mi místo toho řekl, že se objevil nový Stín.
V první chvíli jsem nechápal, proč mi to říká.
Až později, když mi sdělil, že se o to musím postarat sám, že to bude moje poslední zkouška, jsem pochopil. Prý se objevil kvůli mým stále přetrvávajícím vazbám.
Prý aspoň snad pochopím konečně následky, jaké to může mít, když budu milovat.
Jemu se to lehce říkalo. Nikoho neměl. O rodinu přišel právě kvůli Stínu, a od té doby zatvrdil své srdce. Jenže já… Myslel jsem si, že jsem to dokázal, ale jakmile mi Koran řekl tohle a poslal mě zpátky do místa, ze kterého jsem utekl, pochopil jsem, že jsem nedokázal nic.
Zazvonění mobilu mě přivedlo zpátky do přítomnosti.
Zatřepal jsem hlavou, abych vyhnal zbytek vzpomínek, vypnul sprchu, a tak jak jsem byl, jsem přešel do pokoje.
„Jen se ujišťuju, že je všechno v pohodě," zabručel Koran na druhém konci, sotva jsem to vzal.
„Jo," odsekl jsem možná až příliš rychle.
„Jestli to nezvládáš, přijedu a postarám se o to sám," odpověděl po chvilce Koran.
Na moment jsem ztuhl a v ruce pevně sevřel mobil.
„Ne. V pohodě. Zvládnu to sám. Ostatně, z toho důvodu jsi mě sem poslal," řekl jsem už klidným hlasem.
„Ještě se ozvu," zaznělo mi v uchu, a pak už tutal jen oznamovací tón.
Ne, že bych odmítal Koranovu pomoc, ale jeho metody…
Občas nehleděl na nic kolem sebe, a nejednou se stalo, že využil slabosti lidí, jen aby dostal Stíny.
A já rozhodně odmítal někoho obětovat.
Mason
Dojel jsem před dům, ale stejně jsem hned nevystoupil. Ještě chvíli jsem seděl a přemýšlel nad tím vším, a snažil se uklidnit.
Jenže to druhé mi vůbec nešlo. Pořád jsem ho viděl. A z toho, co jsem zahlédl… Trochu se změnil. Teda víc. Má skoro bílé vlasy, třeba je má přebarvené, aby ho nebylo poznat? Vyrostl, vytáhl se, je skoro tak vysoký jako já. A hlavně… Jeho tělo, z toho, co jsem zahlédl, už nebylo takové klučičí. Mužské tělo, sportovní, ale krásné. I když jsem ho zahlédl jen na pár okamžiků, pořád se mi svírá srdce z toho, že je tak krásný. A to jsem mu ani pořádně neviděl do obličeje. Jako by se vyhýbal očnímu kontaktu se mnou.
Snad až po deseti minutách jsem vystoupil a šel do domu.
„Myslel jsem, že v tom autě snad budeš spát,“ přivítal mě Steven z obýváku, kde seděl na gauči a díval se na televizi.
„Vařil jsi oběd?“ nahlédl jsem do kuchyně.
„Ne, zajdeme si někam,“ zazněla rychlá odpověď.
„Pořád chceš někam chodit. Proč se nesnažíš někdy něco uvařit, abych si mohl dát teplé jídlo, když přijdu z práce?“ zavrčel jsem a zastavil se mezi dveřmi.
Ne, on není jako Lucian. Steven… Ani nevím, proč s ním vlastně chodím. Je mladý, nechce se bavit s mými přáteli, prý jsou pro něj staří. Nic pořádně neudělá, protože potřebuje odpočinek ze školy. A pořád by někam chodil. Nejsem proti občasným tahům, ale ne pořád.
A když jsem se včera opil, vlastně se ani nezajímal, kdy se vrátím. Ani jednou mi nezavolal, nepřišel si pro mne, nepomohl mi do postele…
„Byl tu jakýsi chlap. Starý asi jako ty. Ptal se na tebe“ narovnal se Steve a pátravě se po mně podíval.
„Jak vypadal?“
„Co já vím? Byl starý,“ pokrčil rameny.
„Jak vypadal?!“ zařval jsem na něho, protože jsem začal tušit, kdo by to mohl být.
A to zřejmě byl ten popud k tomu, abychom se se Stevem chytli. Začal po mně řvát, že jsem protivný, hnusný, že si ho vůbec nevšímám, je každou chvíli sám, a kdyby neměl kamarády, tak ani pořádně nežije. Začal mi dělat žárlivé scény, a když vytáhl i mého bývalého milence, měl jsem dost.
Jen na poslední chvíli jsem se zastavil, abych mu jednu nevrazil.
„Kam jdeš?!“ křikl na mě, když viděl, že jsem popadl peněženku, klíče od auta, pár věcí hodil do tašky a zamířil ven. „Kam jdeš?!“
„Pryč!“ vyjel jsem na něho. „Jdu pryč a vrátím se, až se uklidníš! Moje číslo máš, tak až budeš v klidu, a hlavně, až budu v klidu já, tak se potom vrátím! A radím ti, abys tu taky konečně něco udělal! Nejsi tu v hotelu!“ rozmáchl jsem rukou kolem sebe a ukázal na ten nepořádek, co tu nadělal.
„Vypadni! Klidně si jdi! Ale jestli půjdeš, tak já tu už nemusím být, až se vrátíš!“ zaječel na mě.
„Jestli odejdeš, tak mi klíče hoď do schránky!“ zabouchl jsem dveře Dodge a vyjel na cestu, že jsem málem sebral i poštovní schránku.
Měl jsem jasný cíl. Potřeboval jsem být sám, potřeboval jsem se uklidnit. Potřeboval jsem přemýšlet, jestli takový život má vlastně cenu. Potřeboval jsem se opít, abych zapomněl.
Zajel jsem rovnou do hotelu, kde jsem majiteli pomáhal často s opravami, a kdykoliv jsem potřeboval vypnout, nechával mě v některém z volných pokojů přespat…
Lucian
Odložil jsem mobil, a pak se vrátil do koupelny, abych se trochu utřel a neválel se v posteli mokrý.
S oblékáním jsem se neobtěžoval, teplo bylo dost.
Lehl jsem si na záda a ruce složil pod hlavu.
Chvilku jsem zíral nepřítomně do stropu, přemýšlel nad tím, co se teď stalo, a pak mě napadlo, že bych mohl naše navštívit i jinak než osobně. Bylo to sice riziko, ale chtěl jsem je aspoň na malý okamžik vidět.
Zavřel jsem oči, soustředil se, a za pár vteřin už na posteli ležela jen moje schránka, zatímco já mířil k domu mých rodičů.
Otevřeným oknem v obýváku jsem vletěl dovnitř a málem shodil kytku, o kterou jsem se otřel.
Táta seděl v křesle a díval se na televizi, máma byla nejspíš podle rachotu v kuchyni.
Srdce se mi stáhlo, když jsem viděl, jak zestárli a starosti jim nadělaly víc vrásek.
Už mi nepřipadali tak veselí a šťastní jako tehdy.
Mrzelo mě to. Strašně moc. Ale co jsem měl dělat?
Přeletěl jsem do kuchyně a zastavil se před mámou.
„Omlouvám se," zašeptal jsem a pohladil ji lehce po tváři.
Trhla s sebou, zmateně zamrkala, a pak jí do očí vstoupily slzy.
„Luciane?" zašeptala, jako by mě vycítila a snažila se mě nahmatat ve vzduchu.
Vykřikla na tátu, ale víc už jsem nevnímal, protože jsem musel pryč. Ani po deseti letech se nic nezměnilo.
Posadil jsem se na posteli a vydechl. Trochu mě bolela hlava, ale jinak už tohle na mě nemělo žádný vliv, přesně, jak mi kdysi Koran slíbil.
Teda…
Kromě toho, že jsem vždycky dostal příšerný hlad.
A protože jsem se potřeboval protáhnout, a chtěl jsem vědět, jak to tady u nic vypadá v restauraci, oblékl jsem se do lehkých tmavých kalhot, volné světlé košile s krátkým rukávem, vlasy nechal rozpuštěné, protože byly stále vlhké, nazul si mokasíny a vyšel z pokoje.
Zakručelo mi v břiše, až jsem se uchechtl, a rychle seběhl schody, abych svůj žaludek dál netrápil.
To, že večeře se nejspíš jen tak nedočkám, jsem zjistil ve chvíli, kdy jsem doslova vpadl na recepci.
Nevím jak, nevím proč, ale byl tam.
Stál u pultu a nejspíš se ubytovával.
Nedokázal jsem z něj spustit oči.
Byl tak… Zmužněl, zkrásněl, zesílil, až se mi zatajil dech. I když mi připadalo, že jeho oči ztratily tu jiskru, co měly kdysi.
Zadíval jsem se do jeho očí a na jeho rty. Mimoděk jsem si olízl ty své a uvědomil si, jak strašně moc bych ho chtěl políbit.
Bože! Chci ho líbat! Chci se ho dotýkat!
Zatraceně! Vzpamatuj se!
Bože! Jak já ho miloval! Pořád! Nikdy jsem ho milovat nepřestal…
Mason
Už po cestě jsem volal majiteli, a on mě ujistil, že můžu přespat i klidně více nocí, že teď má několik pokojů volných. A hned mi nechal i zarezervovat jeden v posledním patře, úplně na konci chodby, abych nebyl nikým rušen. A mám se prý ohlásit na recepci, že budou mít pro mne pokoj připravený.
Zaparkoval jsem auto vzadu za hotelem, aby nebylo vidět od cesty a Steva nenapadlo mě tu hledat.
Měl jsem ho po dnešku plné zuby. I když se po něm možná svezla moje špatná nálada, a možná si to nezasloužil, přesto jsem se snažil přesvědčit, že ho mám rád.
Jo, to je ono. Mám ho rád.
Ale…
Miluji ho vůbec?
Miluji ho?
Nevím… Můžu vůbec někoho milovat, když tento cit stále patří jednomu jedinému člověku?
Vešel jsem do recepce, kde jsem se hned zastavil u recepční. Jakmile mě viděla, hned se otočila pro klíče.
„V podkroví,“ podala mi je s úsměvem.
„Kdyby mě někdo hledal, nejsem tu,“ převzal jsem si je. „A…?“
„Minibar je doplněný.“
Jen jsem přikývl, sevřel klíče v ruce, zvedl ze země tašku a otočil se ke schodům. Neudělal jsem ještě ani jeden krok, když jsem zalapal po dechu, a skoro se mi z toho návalu emocí zatočila hlava.
„Ty…“ vydechl jsem.
Ten třes, který jsem náhle pocítil…
Byl jsem tak rozpolcený. Teď jsem měl už jistotu, že je to on. Viděl jsem mu do tváře.
Změnil se. Ale… Pořád je to můj krásný Lucian.
Chtěl jsem ho zmlátit, za to že utekl. Chtěl jsem ho seřvat. Chtěl jsem ztropit scénu.
Ale… Chtěl jsem…
Dvěma rychlými kroky jsem byl u něj. Taška dopadla na zem, i klíče, když jsem ho pevně sevřel v objetí.
Byl jsem z něho celý pryč, nedokázal jsem normálně dýchat, a nejspíš umřu na infarkt, jak silně a rychle mi srdce bilo.
„Proč? Proč jsi utekl? Proč přede mnou utíkáš? Proč? Já… já… nedokázal jsem to… nedokázal jsem … zapomenout… nedokázal…“ šeptal jsem roztřeseným hlasem.
Polkl jsem knedlík v krku a rychle zamrkal, když mi začaly vlhnout oči.
„Nepustím tě… nepustím tě, dokud… dokud mi to… nevysvětlíš… co jsem udělal, že jsi odešel… Pokud jsem ti ublížil… omlouvám se… ale já… já… miluji tě Luciane, strašně moc…“
Lucian
Čekal jsem cokoliv.
Dokonce jsem se i napjal, když ke mně Mason najednou odhodlaně vyrazil.
Ale on místo toho…
Myslím, že jsem na chvilku ani nedýchal, jak moc mě to smetlo.
Jeho pevné objetí, ta známá vůně, kterou jsem tolik miloval, jeho hlas a tělo, které opravdu zmužnělo. Trochu ustarané oči, drobounké vrásky v koutcích, starosti vepsané do tváře.
Myslel jsem, že to dokážu. Že budu silnější.
Musím být silnější. Nemůžu je do toho zatáhnout.
Nemůžu do toho nikoho zatáhnout.
Sevřel jsem ruce v pěst a opřel je o Masonovu hruď. Stiskl jsem zuby, až zabolely, a vyhnul se pohledu do jeho očí.
„Nebyla to tvoje vina," řekl jsem možná trochu chladně, i když mě to stálo veškerou sílu. „Ty jsi nic neudělal. Neublížil jsi mi. Je to moje vina. Nechci, aby sis to vyčítal. Ale... musíš na mě zapomenout. Bude to tak lepší. Už nejsem ten samý Lucian, co kdysi. Hodně věcí se změnilo. Já se změnil. A měl bys mě pustit. Nedělá to dobrý dojem."
Vymanil jsem se z jeho sevření a obešel ho.
Musím si najít jiný hotel.
Nevím, proč tu je, ale dokud tu bude, nemůžu tu být já.
Rychle jsem zamrkal, abych zahnal slzy a v duchu se Masonovi strašně za všechno omlouval.
Doufal jsem… že jednou mi to možná odpustí. Jednou…
Nejraději bych se schoval, zalezl někam a tam se vyřval, ale musel jsem to překonat.
Mám tu práci. A, až ji dokončím, zase zmizím a už se sem nevrátím.
Příliš mnoho vzpomínek, příliš mnoho bolesti.