Lucian
Byl jsem naštvaný.
Ne, zuřil jsem.
Bylo to už bezmála pět měsíců.
Pět měsíců, během kterých se mnohé událo.
S Koranem jsem se střetl ještě jednou a dal mu rázně najevo, co si o něm myslím. Mám takový dojem, že v tu chvíli litoval toho, že mě, kdy vzal do učení.
Mrzelo mě to, ale jen trošku. Přece jen jsem s tím člověkem strávil deset let.
Ale nebyl mi k srdci tak blízko jako Mesy.
Mesy... Můj muž Mesy.
Ano, už muž. Před týdnem jsme se vzali, ale to trochu předbíhám události.
Když se vrátím zpátky, tak potom, co jsem dal Koranovi nakládačku, jsem se pustil do intenzivního tréninku s Mesym. Nebylo to jednoduché, a na jednu chvíli se i musel vzdát sobotních atletických tréninků. Naučit obyčejného člověka něco ze Zduhačství prostě zabere hodně energie.
Ale Mesy byl velice učenlivý, a já věděl, že jsem si vybral dobře.
Dokázal Stíny vycítit, i když ne na tak velkou vzdálenost jako já, a dokonce dokázal rozeznat i jejich mlhavé obrysy. Sehnal jsem mu zbraň.
Delší dýku s dvojitým ostřím, na první pohled docela obyčejnou, ale se smrtícími účinky. Naučil jsem Mesyho, jak nejlépe zabít Stín, a taky jak se bránit.
Nevím, čím to bylo, ale od toho dne, kdy Koran Mesyho napadl, a kdy jsem jasně řekl, co chci, jsem už nikdy tak neváhal a byl mnohem jistější.
Doma jsem byl sice pořád nešika a nemehlo, ale při boji se Stíny, kterých se v prvních dvou měsících vyrojilo opravdu hodně, jsem neváhal. A taky jsem to odnášel později drobnějšími zraněními. A pak byl klid. Konečně se zdálo, že to Koran vzdal a z města nadobro odešel.
Takže jsme se i s mými a Mesyho rodiči rozhodli, že teda uděláme tu svatbu.
Nelitoval jsem. Mesy byl nádherný, a i když to byla jen skromná a malá svatba, v té době už všichni věděli, že jsem se vrátil, a že jsem se vrátil k Mesymu.
Po dlouhé době jsem brečel jako malý kluk, když jsem odříkával svůj slib a Mesy mi nasazoval prsten.
O ten svůj málem přišel, když mi spadl na zem, a jak jsem se ho snažil chytit, málem jsem zbořil celý stolek i s oddávajícím.
Nakonec se to povedlo a večer jsem Mesymu statečně dokazoval, že si mě opravdu zaslouží.
Domluvili jsme se na líbánky. Že bysme si někam vyjeli. Ne, moc daleko, abysme byli když tak při ruce, ale zase, abysme aspoň na pár dní vypli. Táta to prý za mě na tu chvíli vezme.
I on se změnil. Nejspíš si pořád vyčítal to, že nikomu neřekl o svých schopnostech a tohle celé dopustil. Nebavili jsme se o tom, ale já to tátovi za vinu nikdy nedával.
Těšil jsem se. A moc. Měli jsme dokonce už i sbaleno, druhý den jsme měli vyrazit, když jsem to při snídani pocítil.
Myslím, že jsem po dlouhé době i zanadával, když jsem s třísknutím odložil hrnek a opustil své tělo.
Tohle byla Koranova práce. Cítil jsem to. A taky to Mesymu řekl. Jo, tohle bylo taky něco, co jsem ho naučil. Aby mě vnímal i v nehmotném stavu. Taky mě sice viděl pouze jako matný obrys, ale už mě dokázal slyšet.
Letěl jsem ke škole a svíravý pocit zesiloval. A měl proč. Tolik Stínů najednou jsem snad ještě ani neviděl. A jak jsem si myslel. Zase ten samý znak. To znamenalo, že Koran je ve městě.
Mason
Pět měsíců uteklo od chvíle, kdy jsem Lucimu navrhl svatbu. Bylo to vzrušující, ale i hektické. Zvlášť s Luciho nešikovností jsme občas zažili perné chvilky. Ať už při zkoušce svatby, zařizování, nebo při samotném obřadu.
Naštěstí se to obešlo bez zranění, ať už jeho nebo oddávajícího.
Nemusím ani říkat, že kromě Luciho, to i u ostatních bylo slzavé údolí. I já jsem vymáčkl pár slziček štěstí, ale zvládl jsem to jinak s nadhledem. Byla jsem prostě šťastný, že se mi splnil sen, a já a Luci nosíme stejné příjmení.
A taky mám pro něho překvapení.
Sice jsme o tom i s mým šéfem mluvili, ale jen tak všeobecně. Jako nějaké plány do budoucna. Ale já a šéf už jsme aspoň měli představu, jak by si Luci svoji vysněnou restauraci představoval.
Sešli jsme se s radní, domluvili pronájem pozemku s tím, že ho pak později odkoupíme, vybavili jsme stavební povolení, a už jsme začali.
Jo, měl jsem dost práce, ale dělal jsem to rád. Zaplatil jsem šéfovu firmu, který mi to dal se výraznou slevou, a já měl jistotu, že to bude kvalitní práce. A taky jsem si to převzal jako stavbyvedoucí a dohlížel jsem osobně na to, aby všechno bylo perfektní.
Je to můj svatební dar pro Luciho, ale on to zatím neví. A ve chvíli, kdy my budeme na líbánkách, budou probíhat finální úpravy, a hned jak se vrátíme, tak první cesta povede do jeho nové restaurace, abych mu ji mohl předat.
Během té doby jsem taky absolvoval trénink s Lucim.
Když jsem začal víc vnímat a trochu i vidět ty stíny, tak veškeré, byť malinké, pochybnosti zmizely. Stalo se to pro mne realitou, součástí našeho života. A já pak spíš už nechápal, že něco takového mezi námi je a nikdo to neví, nikdo to necítí a nevnímá, až na pár vyvolených.
Dokonce i strejda se zapojil zpátky do zduhačských povinností, byť neměl už všechny schopnosti jako má Luci. Ale jeho pomoc se určitě už párkrát hodila.
Právě jsme snídali, a chystali se k odjezdu na líbánky, když jsem chtěl Lucimu říct, že aktivní závodění věším na hřebík. Běh miluji, a úplně se ho nevzdávám. Ale budu běhat jen rekreačně, maximálně jen nějaké městské závody, a hlavně… Slíbil jsem trenérovi, že se na to úplně nevykašlu a budu mu pomáhat. Takže se ze mě stane druhý, pomocný trenér. Na aktivní závodění mám už sportovní důchodový věk, a nejsem jako Jágr, abych byl v reprezentaci až do padesáti. Mám svůj zdravý rozum, abych věděl, kdy přestat, abych si úplně nezhuntoval tělo.
A taky ten trénink s Lucim byl docela dost náročný…
Jenže… Než jsem se dostal k tomu, abych Lucimu řekl, jak to plánuji se sportem, najednou prásknul s hrnkem o stůl a já na poslední chvíli zachytil jeho tělo, aby si pádem ze židle neublížil.
Takže Koran… Ten chlap mi už pěkně pije nervy.
Položil jsem Luciho na sedačku, popadl telefon, vytočil číslo na strejdu a hned mu řekl, co se děje, a že jedu za Lucim. Hodil jsem telefon do kapsy, zaběhl si pro dýku, kterou jsem si hned zapnul k pasu, vzal Luciho do náruče, a za další tři minuty jsem ho uložil do auta na zadní sedačku, skočil za volant a vyrazil. Musel jsem se několikrát zastavit, abych zjistil, jestli se nepřesunuli někam jinam.
Ale tentokrát to bylo tak silné, že ani já neměl problém najít místo, odkud to vycházelo…
Přišlápnul jsem plyn k podlaze a rychle se rozjel ke škole.
Lucian
Byl jsem naštvaný. Hodně naštvaný. A taky frustrovaný a znechucený.
A tím jsem k sobě Stíny víc přitahoval.
Jenže já už nedokázal udržet emoce na uzdě. První pravidlo Zduhačů při boji, bylo nedávat najevo city.
Vždycky jsem se o to snažil, ale tentokrát to nešlo. Proč nám prostě nedá pokoj? Proč musí všechno zničit?!
S prvními Stíny jsem neměl moc problém. Jenže reagovali na mé emoce a byli tak víc agresivnější a zběsilejší. Věděl jsem, že se musím uklidnit, protože jinak se to odrazí na ostatních. Věděl jsem, že Mesy nejspíš není pozadu za mnou a možná volal mému tátovi. Díky mým rozbouřeným citům jsou v ohrožení i oni, ale já si prostě nemohl pomoct.
Už mi to opravdu lezlo krkem.
Stíny přicházely, už teď jich bylo asi dvacet a vypadalo to, že k rozbití kruhu se jen tak nedostaneme.
Štěstí bylo, že byla sobota a nikdo tu nebyl.
Přesto kolem lidi procházeli a na některých bylo vidět, že nejspíš něco cítí. Nejvíc to vnímali samozřejmě psi a buď se snažili páníčkům vytrhnout z ruky nebo je zběsile tahali pryč.
Zrovna, když jsem zahlédl, jak se blíží známé auto, uviděl jsem na rohu budovy stín.
„Korane!" zařval jsem a hnal se dopředu.
Očividně, pokud mu něco neudělám vážnějšího, nenechá toho.
Nesnáším násilí. Nikdy bych nikomu neublížil. Ale mám povinnost chránit svoji rodinu. A kvůli ní bych klidně i zabíjel.
A nejsou to jen oni. Je to celé tohle město, které kvůli Koranovi trpí.
Probírali jsme to s tátou. Jeho rodiče se přestěhovali do tohoto města právě z důvodu, že bylo chráněné nějakými šamanskými kouzly prvních osadníků a Stíny se sem sami od sebe dostali spíš jen náhodou. A takových míst bylo na světě víc. Jenže to mi Koran jaksi pozapomněl říct a já se tak celou dobu strachoval v podstatě zbytečně.
Koran si mě očividně všiml, protože vystartoval proti mně.
Jeho tělo jsem nikde neviděl. Nejspíš ho pečlivě schoval. I když se mi Korana podařilo několikrát zranit během našich soubojů, neměl jsem šanci ho zabít, pokud byl mimo své tělo, protože tak byl ještě silnější. jediný způsob tak byl napadnout jeho tělo. Jenže jak?
„Proč už toho nenecháš?!" zaječel jsem na něj a vrhnul se na něho.
Jenže tentokrát to vypadalo, že to nebude tak jednoduché.
Tvrdě mě udeřil a já odletěl o kus dál.
Funěl jsem vzteky a viděl rudě.
„Řekni tátovi, že musí najít Koranovo tělo, jinak nikdy nebudeme mít klid," zašeptal jsem Mesymu do ucha, a pak znovu vzlétl, abych Koranovi čelil.
Mason
Musel jsem školu objet, abych mohl auto s Lucim ukrýt někde mimo zvědavé oči.
Vyběhl jsem k tomu, co pro mne vypadalo jako pohybující se tmavý oblak dýmu. Bylo jich hodně a možná i proto mi to tak připadalo. Ale o to jasněji jsem je viděl a cítil, až mi z toho přeběhl mráz po zádech. Ještě jsem nestihl vytáhnout ani dýku a byl u mě Luci.
Mám najít Koranovo tělo? Jak? Kde? Vůbec netuším, kde by ho mohl mít. Jestli blízko, nebo někde dál…
Ale vzhledem k tomu, že má pořád zálusk na Luciho, možná i pořád snahu ho odsud odvézt, bude nejspíš někde poblíž. Možná měl stejný nápad jako já a bude tu mít někde auto… Areál školy je docela velký a spousta míst, kde by ho mohl mít zaparkované.
Už jsem se chtěl rozběhnout, abych ho našel, když mě něco popadlo za nohu. Sletěl jsem na zem, a jen to, že jsem to zabrzdil rukama, jsem si nerozbil hlavu. Snažil jsem se to něco odkopnout, ale šlo to těžko, když to nemělo prakticky žádné tělo. Měl jsem pocit, jako by mi zamrzávala noha, chlad postupoval výše po těle.
Rychle jsem nahmatal dýku, vytrhl ji z pouzdra a rozmáchl se. Snad ve stejný okamžik, když jsem ten tmavý stín rozpůlil, se moje noha uvolnila. Rychle jsem se zvedl, a s počátečním klopýtáním, kdy se noha postupně hýbáním znovu prokrvovala, jsem se rozběhl s křiknutím na Luciho, aby byl opatrný.
Rozběhl jsem se na druhou stranu areálu, kde byla druhá brána pro vjezd aut a dodávek pro školní jídelnu. Už po cestě jsem vytahoval telefon a zadýchaně sděloval strejdovi, jak se věci mají. Jeho ujištění, že právě zaparkoval vedle auta, ve kterém je Koranovo tělo, mi snad dodalo křídla, a já se rozběhl ještě rychleji.
Bylo to směrem, kam jsem měl namířeno. Doufal jsem jen, že si Luciho těla nikdo zatím nevšimne, když ho teď nechráním.
Strejda právě otvíral dveře auta druhého auta a vytahoval Koranovo bezvládné tělo, když jsem k němu přiběhl. Hned jsem toho zmetka popadl, dosedl na zem a jeho pevně sevřel, a dýku, kterou jsem držel v druhé ruce, jsem mu přitlačil na krk. Strejda zůstal stát proti nám s namířenou zbraní na Korana.
„Okamžitě se vrať, ty hajzle!“ zařval jsem, co nejvíc to šlo. „Okamžitě se vrať a odvolej stíny, nebo se nebudeš mít kam vrátit!“
Lucian
Věděl jsem, že to nebude jednoduché. Bez Mesyho podpory, bez tátovy podpory, stát proti Stínům i Koranovi, byl risk. Ale věřil jsem Mesymu. Věřil jsem jeho instinktům i jeho úsudku, který nám nejednou pomohl, když jsme bojovali bok po boku.
Jak jsem kolikrát se smíchem říkával, já měl svaly a on čáry. Měl být spíš nějaký detektiv než stavbyvedoucí.
Bojoval jsem, jak nejlíp uměl. Stíny na Korana skoro vůbec nereagovaly, a to mě ještě víc utvrzovalo v tom, že tohle všechno způsobil.
A, ať už byl důvod jakýkoliv, tohle byl ten největší zločin, jakého se mohl dopustit. I kdyby to přežil, kdyby se mu podařilo nás zabít nebo zneškodnit, věřil jsem, že ostatní už o něm ví a budou ho lovit stejně jako stíny. A kdyby utekl, kdyby se mu podařilo nám vyklouznout, tak se postarám, aby nikdy neměl klid. Ostatní Zduhači neuslyší rádi, když jim řeknu, jak hazarduje se životy jiných. Začal jsem uvažovat o tom, jestli tehdy ten Stín v kuchyni, a ten, co napadl Mesyho, taky nebyla jeho práce.
„Myslíš si, že můžeš vyhrát?!" přerušil tok mých myšlenek. „Vrátím se znovu a znovu, klidně tohle město zničím, dokud neodejdeš se mnou!"
„Jsi šílený, Korane! Úplně jsi zešílel! Přestaň, dokud je ještě čas!" vrátil jsem mu zpátky a vyhnul se Stínu, který na mě mířil.
Zvládnul jsem jich asi polovinu, podařilo se mi zranit i Korana, ale už teď jsem věděl, že to nezvládnu.
Byl jsem zraněný a téměř na dně svých sil.
„Nebudeš-" začal Koran, ale najednou ztuhl, a pak zařval.
Než jsem stačil mrknout, rozletěl se pryč a získal tak cenný náskok, než jsem se vzpamatoval a následoval ho. Tohle chování mohlo znamenat jediné. Můj muž uspěl. Jenže Koran byl nevyzpytatelný a nejspíš opravdu šílený, protože udělal něco, s čím jsem nepočítal.
Vykřikl jsem bolestí a jako tažen na provázku letěl za Koranem, který našel mé tělo, sevřel ho pod krkem a pak zamířil za mým tátou a Mesym.
Dopadl jsem s žuchnutím na trávník a začal se dusit, když Koran zvyšoval stisk na mém krku.
„Pusť mé tělo, nebo ho zabiju!" zařval Koran směrem k Mesymu.
A i když Mesy nemohl zcela vidět naše duše, pouze obrysy, mé tělo visící ve vzduchu kousek před ním, jasně ukazovalo, kde Koran je.
Mason
Čekal jsem, že se Koran vrátí. Věděl jsem, že když jsou mimo tělo, přesto cítí, co se s nimi děje.
A navíc, já po Koranovi dost hlasitě řval…
Jenže to, co udělal, mě na chvíli vyřadilo. Bylo to… Bylo to podlé, hnusné, a já nevím, jaké ještě.
Úplně jsem cítil Luciho bolest, nemožnost se nadechnout, bezmoc. V tu chvíli, kdy zřejmě Koran zaútočil na jeho tělo, tak ho nejspíš tím úplně vyřadil z boje a Luci měl sám se sebou co dělat.
Trvalo mi snad pět vteřin, než jsem se rozhodl. Pustil jsem Koranovo tělo. Svezlo se na zem, přiskočil jsem ke strejdovi, vyrval jsem mu z ruky zbraň a pak rychle doklekl nad Korana.
„Okamžitě ho pusť! To je poslední varování!“ prudce jsem zabodl dýku do jeho dlaně a připíchl mu ji tím do trávy.
Vím, že tahle dýka je smrtelná pro stíny. Nevím, nakolik pro Korana, ale doufal jsem, že ho to zastaví.
„Nemáš tu co dělat!“ zařval jsem znovu a vstal jsem.
„Okamžitě Luciho necháš a vypadneš odsud a už se tu nikdy neukážeš, to je poslední varování!“ zařval jsem znovu, namířil a vystřelil.
Jedna kulka se mu zaryla do druhé ruky a druhá kulka do stehna.
A já jen doufal, že ho to ochromí natolik, aby Luciho pustil. Minimálně ty speciální náboje by ho měly donutit se vrátit do svého těla.
Zuřil jsem, protože si dovolil znovu sáhnout na mého muže. Znovu ohrozil naši rodinu a tohle město.
Zuřil jsem… A měl jsem chuť mu vystřelit mozek z hlavy.
„Napočítám do tří. Jinak to zmáčknu.“
Můj hlas se ztišil, ale o to hrozivěji teď zněl.
Lucian
Až do smrti budu děkovat všem svatým, kteří mi do cesty přihráli Masona.
Znovu mi došlo, jak úžasného mám muže.
Neváhal ani vteřinu. Nebyl jako já, neztuhl šokem, ale jednal.
Koran zařval a pustil mé tělo. Táta byl naštěstí připravený a chytil mě, než jsem si mohl něco zlomit.
Ale problémy nekončily. Jakmile se Koran vrátil do svého těla, zaútočil na Mesyho a odzbrojil ho.
Byl rozzuřený, a i když byl zraněný a Mesy se uměl bránit, Korana poháněl vztek.
Ale to už jsem se do svého těla vrátil i já a s řevem nabral Korana do boku.
„Tohle město ti nikdy patřit nebude!" zařval jsem na něj, až mi přeskočil hlas a jednu jsem mu ubalil.
To křupnutí znělo mým uším jako rajská hudba.
„Tati! Stíny!" křikl jsem na tátu, který si převzal od Mesyho zbraň.
Jen kývl a za chvilku mi zmizel z dohledu. Já se podíval na Mesyho a pousmál se.
„Musíme to ukončit. Teď a tady. Jinak nebudeme mít nikdy klid," postavil jsem se po jeho boku a na moment ho chytil za ruku.
„Blázni! Směšní idioti! Myslíte si, že láskou svět zachráníte?!" zaprskal Koran, když se po mé předchozí ráně zvedl ze země a otřel si obličej od krve.
„Možná nezachráníme všechny, ale ty jsi ubožák, a popravdě tě lituju, protože zahazuješ to nejcennější, co člověk může mít!"
„Nepotřebuju tvoji lítost, Luciane Coltene!" zavrčel na mě a z opasku vytáhl dýku.
„Jmenuju se Davis. Lucian Davis," vrátil jsem mu a sám se přikrčil do bojovné pozice.
Rychle jsem mrkl na Mesyho a kývl na něj.
Mason
Dobře jsem si pamatoval, co strejda říkal o těch speciálních nábojích. Byla tedy výhoda, že teď Koran již nemohl opustit tělo minimálně na několik hodin, nebo možná i déle.
Jediný, kdo teď může zatočit se Stíny je Luci a jeho táta.
Jenže Luci se teď postavil Koranovi.
Nikdy jsem neviděl takovou zášť. V duchu jsem si pomyslel, že by mu pomohl snad jen nějaký člověk, který by ho vrátil do života. Někdo, do koho by byl schopný se zamilovat. Ale to on nejspíš odmítá.
I přesto, že byl zraněný, měl tolik síly, a možná mu v tom pomohl i adrenalin, že se nám postavil, a ve chvíli, kdy Luci vyběhl, on také.
Ale já to nechtěl nechat jen na něm. Nevím, nakolik jsem zavazel, nebo pomohl.
Ale byl jsem rád, že jsem stihl nastavit ruku s dýkou ve chvíli, kdy se nečekaně Koran rozmáchl a jen těsně jeho dýka minula Luciho obličej. Sjela po ostří mé dýky, až to zajiskřilo, ale ta chvilka stačila k tomu, abych mu zastínil výhled, a Luci ho sundal pořádným kopem do břicha. Ale i když jsme s Koranem měli co dělat, nakonec se nám ho podařilo dostat k zemi.
Všichni tři jsme byli zadýchaní, zválení a potlučení. Špinaví od krve, hlavně té Koranovy, která mu vytékala z jeho ran.
Klečel jsem mu v zádech, svíral pevně jeho vlasy a dýku jsem mu znovu přitiskl ke krku,
„Je mi jedno, jestli půjdu sedět, ale už toho mám plnou prdel!“ vrčel jsem mu do ucha. „Klidně tě teď hned zabiju. Neměl jsem problém si do tebe dvakrát střelit, a nebude mi dělat problém ti ani podřezat krk! Jsem tak nasraný, tak neskutečně nasraný, že to udělám a ani nemrknu!“
Prudce jsem oddechoval a doslova jsem viděl rudě. Ani jsem se nedíval, kde je teď Luci. Já se toho hajzla chtěl zbavit jednou pro vždy.
„Co uděláš proto, abych tě tu na místě nezabil?!“ zařval jsem mu do ucha, škubnul s jeho vlasy a ostří dýky se mu víc zařízlo do kůže na krku.
Jo, byl jsem ve stejném stavu jako tenkrát, když Luci zmizel a já chtěl vymlátit celé město…
Lucian
Věděl jsem, že Mesy bude dobrá opora. Z části jsem vnímal i to, co se dělo na druhé straně, abych v případě potřeby šel tátovi na pomoc. Ale vypadalo to, že si táta zatím poradí.
S Koranem jsme měli co dělat, i přesto, že byl zraněný.
Ale když mu pak Mesy skočil na záda a já slyšel jeho slova a viděl jeho výraz, došlo mi, že někdo jako Koran nestojí za to, aby si špinil ruce krví.
Popošel jsem k nim, jednou rukou sevřel tu Mesyho, ve které držel dýku, a druhou rukou ho chytil za zátylek. Své čelo jsem opřel o to jeho a zadíval se mu do očí.
Zároveň jsem odtahoval jeho ruku s nožem.
„Nestojí za to," zašeptal jsem a pousmál se.
„Slaboši! Tohle je přesně důvod-"
Co chtěl Koran říct jsem se nedozvěděl, protože jsem Mesyho pustil a dobře mířenou ranou ho poslal k zemi.
„Smrt by byla pro tebe vysvobození. Nestojíš za to, abychom si tvou krví špinili ruce. Ale znám jeden způsob, jak tě uklidit," řekl jsem chladně, když ze sebe dávil krev.
Nejspíš mu to z mého pohledu a možná i úsměvu došlo, protože najednou ztuhl a v jeho očích…
Uviděl jsem strach?
„To neuděláš," zachrčel.
„Ale ano. Udělám. Měl jsi možnost. Dostal jsi šanci nás nechat být. Dokonce bych ani nikomu nehlásil to, že otevíráš Stínům brány, kdybys odešel a zapomněl na tohle město. Jenže ty ses musel zase vrátit. Proč, Korane. Proč tak odmítáš lásku? Ano, láska bolí a občas je krutá, nevyzpytatelná a zničující. Ale je taky krásná, vášnivá, a plná radosti a síly. Jenže to ty nechceš přijmout. Chápu tvůj zármutek, ale to neomlouvá nic z toho, co teď děláš. Mrzí mě to, Korane. Ale já mám někoho, koho nade vše miluji a nehodlám se toho vzdát," přešel jsem k němu, a když se pokusil vstát, prostě jsem ho přikurtoval k zemi.
„Podržíš ho, prosím?" obrátil jsem se na Mesyho, a když Korana přidržel u země, do dlaně jsem si dýkou vyryl jistý symbol.
Když jsem pak Koranovi roztrhnul halenu a rozřezanou dlaň přiložil na místo, kde tlouklo jeho srdce, plakal jsem. Veškerá síla a odhodlání mě v tomhle okamžiku opustilo.
Ne, kvůli Koranovi. Ale kvůli tomu, že jsem byl přinucen tohle udělat. Vysát z něj životní sílu, jeho schopnosti Zduhače, a udělat z něj v podstatě prázdnou schránku. Bude žít. Ale nebude si nic a nikoho pamatovat. Bude odkázaný na pomoc v nějakém pečovatelském domě, kde zestárne, a nakonec umře úplně sám.
„Udělal jsi to, co bylo nutné," zaslechl jsem najednou vedle sebe tátu a jeho ruku ucítil na té své.
Ani nevím, jak dlouho jsem nad Koranem klečel.
„Jeďte domů. Stíny se stáhly. Já se o něho postarám," řekl tiše.
Mason
I když byl Koran v pasti, stejně se nevzdával. Byl jak zvíře, vzteklé zvíře, které se chtělo prokousat ven a rozdrásat všechno, co by mu stálo v cestě.
Nechápal jsem to. Byl tak pohlcený tou svou nenávistí, tou svou zlobou, že neviděl nic jiného.
Jako by si tím, že mi chce Luciho odvést, kompenzoval své vlastní bolístky. Když nemůže být šťastný on, nebude nikdo.
Zastavil jsem se, když na mě Luci promluvil. A sice neochotně, ale nakonec jsem udělal, co po mně chtěl. Já chtěl Koranovi rozmlátit hlavu o chodník, ale to, co udělal Luci…
I přesto, co ke Koranovi cítil, tak plakal. Jeho laskavé srdce, dobrosrdečná povaha ho v tuhle chvíli skoro zradila. Ale nakonec tu sílu našel, a udělal, co bylo nutné.
Netušil jsem doteď, že Zduhači dokážou i něco takového a zapřemýšlel jsem, jestli bych se ho neměl začít bát.
Nakonec, když se tu objevil strejda, donutil jsem Luciho vstát. Šli jsme pomalu zpátky do auta, a ani po cestě domů jsme nepromluvili ani slovo, jak jsme byli plni toho, co se teď událo.
Ale když se za námi zavřely dveře, popadl jsem Luciho do objetí a přitiskl si ho na sebe tak silně, že skoro nedýchal.
„Tvůj táta měl pravdu, jinak to nešlo. Nejspíš, jakmile by se Koran oklepal, zase by se vrátil. Za rok, za dva… Ale zkoušel by to pořád, a jednou bych ho opravdu nejspíš zabil. Děkuji, že jsi mě zastavil.“
Otřel jsem mu vlhké tváře, políbil ho, a když se na mě konečně pořádně podíval těma svýma nádhernýma očima, usmál jsem se na něho.
„Teď se půjdeme osprchovat, převlečeme se, uklidíme, a vyrazíme. Máme před sebou pět volných dní jen pro sebe. Budeme myslet jen na sebe a na nic jiného, ano?“
Ještě jednou jsem Luciho políbil, a pak už ho pustil a společně jsme zamířili do koupelny, abychom se mohli dát do pořádku, a vyrazit na naši svatební cestu.
Sice špatný začátek, ale… Je to můj muž. Můj silný muž, a oklepe se z toho. Stejně jako budu muset já, protože jsem cítil, jak jsem stále napjatý a adrenalin mi doslova rve žíly.
Lucian
Mesy měl jako vždy pravdu.
Teď víc, než kdy jindy jsem byl rád, že ho mám.
Po pořádné sprše jsem mu očistil rány, a pak mu dal ještě krátkou masáž.
Popravdě, nechtělo se mi nikam jet. Ne, po tomhle, co jsme zažili.
Ale nejspíš jsme to potřebovali oba. Vypadnout a zapomenout.
Po cestě jsem Mesymu pověděl o tom, co jsem udělal Koranovi. O tom, jak nebezpečné to je, a jak jsem si myslel, že to nikdy nepoužiju. Ujistil jsem ho ale, že na obyčejné lidi by to nepůsobilo. Pouze na Zduhače. Takže jsem se smíchem řekl, že může v klidu spát.
Jo, po cestě, která trvala téměř půl dne, jsem se trochu uvolnil, a než jsme dojeli do hotelu, už jsem se i usmíval. Měli jsme hodně plánů, ale první den jsme nakonec strávili v posteli.
Ne, kvůli sexu, ale kvůli tomu, že jsme nebyli schopni se ani pohnout. Spíš jsme se jen ploužili a vypadali jako dva starci.
Teprve až následující dny jsme si to naplno začali užívat, nikým a ničím nerušeni.
Jen táta mi každý večer podával zprávy, že je všechno v pořádku, a ten první den mi ještě připsal, že Korana předal do dobrých rukou.
I když jsem na to během těch dní ještě občas pomyslel, bylo to už za námi.
Ostatně, tohle byla moje druhá dovolená s Mesym, teď už s mým manželem, takže jsme si to oba náležitě užili.
Ani se mi pak nechtělo zpátky, ale museli jsme. A tak, obtěžkání suvenýry, jsme v podvečer, o pět dní později, dorazili domů.
„Půjdu vybalit," vydechl jsem a v předsíni shodil tašku z ramene na zem.
Ještě jsem se ale obrátil k Mesymu, objal ho kolem krku a políbil.
Mason
I když to vypadalo, že celé naše líbánky nakonec odpískáme, přesto jsme odjeli, a rozhodně to byl dobrý nápad. Věděl jsem, že ani jeden na tu událost hned tak nezapomeneme. Ale v jiném prostředí, a jen my dva…
První den teda nic moc. Dokonce jsme si i nechali donést jídlo na pokoj. Ale pak se to zlepšovalo a zlepšovalo, až nakonec zase pro změnu hrozilo, že ani neodjedeme.
A zatímco Luci dostával zprávy od svého táty, já dostával tajné zprávy od svého šéfa, jak pokračuje práce na restauraci.
Trošku jsem se obával toho, že to nestihnou, a hlavně ten den, kdy jsme se měli vrátit. Náš příjezd byl plánovaný kolem poledne, ale měl jsem to prý zdržet. Tak o jednu dvě hoďky.
A tak jsme se ještě po cestě stavili na oběd, podívali jsme se na jakousi výstavu, která mi absolutně nic neříkala, ale tvářil jsem se, jako bych tomu rozuměl.
A místo, abychom jeli do restaurace, nakonec jsem raději zamířil k nám domů.
Když Luci odložil kabelu, jen jsem přikývl, když řekl, že půjde vybalit. A jen, co zamířil nahoru po schodech do pokoje, přišla mi zpráva, že už je všechno nachystané a můžeme přijet.
Vběhl jsem do kuchyně, otevřel lednici a pak ji naschvál zabouchnul tak nahlas, aby to slyšel i Luci.
„Musím nakoupit! Máme prázdnou lednici a umřeme hlady, pokud hned nepojedeme do obchodu!“ zahulákal jsem na Luciho směrem k ložnici.
„Tak dělej! Čekám tě v autě!“ popadl jsem peněženku a vyšel jsem ven, abychom mohli hned vyrazit.
Věděl jsem, že Luci přijde, a netrvalo dlouho, a on se svým typickým rachotem bral schody dolů, pak málem s celým botníkem vyběhl až ven, a když konečně zavřel dveře a nastoupil do auta, mohli jsme vyjet.
Restauraci jsme postavili sice nedaleko centra, kde se dá dobře dojít i pěšky, ale v celkem klidné části. Když jsme to začali stavět, Luci tu i několikrát byl, ale nalhali jsme mu, že to je pro kohosi, kdo si tu chce otevřít franšízu.
A přesně tam jsme teď mířili, a přesně tam teď čekají kluci z práce, šéf, jeho žena, moji i Luciho rodiče, brácha se svou novou láskou, a ségra bez lásky. Prý ji zatím hledá…
„Prý to už dneska měli otevřít, ale ještě prý čekají na majitele restaurace, aby mohli otevřít oficiálně,“ zajel jsem na menší parkoviště před novou Luciho restaurací.
Nedal jsem mu na vybranou. Popadl jsem ho za ruku, dotáhl ho k otevřeným dveřím.
„Tohle… tohle je Luci tvoje… tohle jsme stavěli pro tebe…“ zašeptal mu do ucha, a pak jsem ho bez milosti strčil dovnitř.
Lucian
Když na mě Mesy zavolal, mírně jsem se zamračil.
Nebyli jsme nakupovat nedávno? Určitě nemáme zase tak prázdnou ledničku. A navíc se mi moc nechtělo, sotva jsme přijeli.
Ale Mesy mi nedal čas na rozmyšlenou a křikl, že čeká v autě.
Nezbývalo mi nic jiného než sletět dolů, cestou pobrat všechno, co mi zavazelo, a šipkou skočit do auta.
Když jsme ale odbočili a místo k centru jeli někam jinam, otevřel jsem pusu, abych zaprotestoval, ale opět bez šance. Než jsem se nadál, strčil mě Mesy do jedné nově postavené restaurace a já jen zpola vnímal, co mi říkal.
„Krucinál!" zahulákal jsem a vyskočil snad metr do vzduchu, když se kolem mě najednou ozval křik, jásot a potlesk.
Někdo roztáhl žaluzie na oknech a já viděl mámu s tátou, strejdu, tetu, Perryho a jeho přítelkyni, Evu, kluky od Mesyho z práce, jeho šéfa, jeho ženu…
Všichni se usmívali, máma plakala, gratulovali mi, objímali mě, všude bylo plno jídla, každý držel skleničku, všude visely balónky, a já nic z toho pořád nechápal.
„Počkat!" zakřičel jsem znovu, abych je přehlušil. „Nemám narozeniny! Co blbnete?! Mesy! Víš, že překvapení nemám moc rád a velké oslavy už vůbec!"
Otočil jsem se na Mesyho a mírně se zamračil.
„Je stejně zabedněný jako před deseti lety," zahulákal Perry a začal se smát, až mu pití ze skleničky vyšplíchlo na zem.
Hodil jsem po něm nevraživý pohled, a pak se zadíval na mámu, která popotáhla.
„Pořád jsi můj malý kluk. Pořád jsi můj nešika a roztržitý chlapeček," přišla ke mně a pevně mě objala.
„Tohle je náš svatební dar. Teda spíš Masonův dar pro tebe, ale všichni jsme nějak přispěli,“ znovu popotáhla, a pak si mě stáhla dolů, aby mě mohla políbit.
„Jo, chlape. A doufám, že budeme mít jídlo zadara!" zasmál se Dave, jeden z Mesyho kolegů.
Znovu jsem se zamračil a začal si to všechno přehrávat.
A když mi to došlo, bylo to jako kopanec do zadku. Zavrávoral jsem a málem přestal i dýchat.
„Počkat… tohle je…" vydechl jsem a ohromeně se na všechny podíval.
Jejich škleby byly víc než dostatečná odpověď.
„Masone Davisi Coltene!" otočil jsem se na svého muže a přísně se na něj podíval.
Vydržel jsem jen chvilku ho propalovat pohledem, než jsem se na něj zavěsil a vlepil mu takovou pusu, až to mlasklo.
„Strašně moc tě miluju," zasmál jsem se, a pak se rozbulel.
Pak už jsem šel z náruče do náruče, všem děkoval, s mámou, tetou a šéfovou ženou si pobrečel, slova díků a štěstí nebraly konce, a prostě bylo to něco, co ještě víc zesílilo ten pocit štěstí uvnitř mě.
Mám skvělého muže, a teď budu dělat i svou vysněnou práci.
Mason
Jen jsem stál opodál a sledoval Luciho reakce. Přesně jak říkal Pery. I když já bych to řekl trochu jemněji.
Pořád jsou tu věci, které člověk musí Lucimu natlouct přímo do hlavy. I proto jsem to vzal tímhle způsobem a strčil ho rovnou do jámy lvové s oznámením, že je to jeho.
Ale i tak mu to chvilku trvalo…
Se smíchem jsem ho chytil, když mi skočil kolem krku a dal mi pořádný uslzený polibek.
Byl jsem šťastný i za něho.
Je to skvělý pocit udělat někomu radost, a zvlášť, když toho druhého milujete, jako já miluji Luciho.
S úsměvem jsem se díval, jak se se všemi objímá, jak si to tu prohlíží a pomalu začíná plánovat, co bude a co nebude.
„Tohle je tvoje,“ došel jsem k němu a strčil mu do ruky svazek klíčů s visačkou, která však byla nepopsaná. „Název restaurace ještě chybí. Je to na tobě.“
Konečně jsem ho mohl obejmout a políbit ho, když už se opusinkoval a poobjímal se všemi, co tu byli.
„A teď…“ popadl jsem ho za ruku a dotáhl ho do prostorné kuchyně, zařízené moderně, a tak, aby se mu tady dobře vařilo. „Říkal jsem něco o nákupu, že? A pořád platí, že mám hlad. A asi nejsem jediný. A mámy říkaly, že ti pomůžou.“
Přistrčil jsem Luciho k obrovské lednici a otevřel ji, aby se podíval, co se nakoupilo, a mohl z toho něco ukuchtit.
Nedělali jsme velký nákup. To si udělá, až bude restauraci otvírat. Ale bylo tam toho dost na to, aby nasytil žaludky všech, co se tu sešli.
„Musíš si ještě sehnat pomocníky, a takové to papírování a různě, si už musíš jako majitel vybavit sám. Víš… Rád jsem to pro tebe udělal. Vím, že to byl vždycky tvůj sen. A tohle… to je moje poděkování za to, že jsi se mnou zůstal, a že sis mě vzal.“
Lucian
Sotva jsem se uklidnil, když mi Mesy strčil do ruky svazek klíčů, a já byl zase v háji.
Jo, ví, jak mě dostat na kolena.
Popotáhl jsem, vysmrkal se, a pak se zadíval pořádně do lednice.
Nejspíš to budeme muset všechno sníst, protože jsem nepočítal, že bych v nejbližších dnech otevřel.
Ne, že bych nechtěl. Ale musel jsem si sehnat nějaký personál, vyřídit papíry na úřadech, ještě to tu doladit a dovybavit, protože to bylo všechno jen hrubě, a to nějaký ten den zabere.
„Jsi můj malý blázínek. Tohle byl vždycky můj sen. A tys mi ho splnil. Vlastně... Splnil si mi všechny mé sny. A první byl ten, když jsi se mnou začal chodit. I potom, co jsem udělal jsi na mě nezanevřel. Miluju tě a už nikdy nedopustím, abys trpěl," přitiskl jsem se na Mesyho a nejspíš bych ho líbal snad do skonání světa, kdyby se za námi neozvalo výmluvné zakašlání a Perry nezačal hulákat, že má hlad a tohle si máme nechat na doma.
Se smíchem jsem Mesyho pustil, a pak už se pustil do vaření.
Připravil jsem za pomocí holek to nejlepší, co jsem mohl, a z toho, co jsem měl k dispozici, ještě navrch přihodil zákusek.
Oslava se nakonec protáhla až do pozdních večerních hodin a nebýt toho, že Perryho přítelkyně usnula na židli, asi bychom se domů jen tak neposbírali.
Znovu jsem všem děkoval a už je zval na první otevření, které sice nevím, kdy bude, ale slíbil jsem, že dám všem vědět.
Když jsme přijeli domů, a po sprše se přesunuli do ložnice, když Mesy zalehl, já se vrátil do koupelny s tím, že jsem si zapomněl gumičku.
Ve skutečnosti jsem si oblékl krátký saténový župánek, který jsem si koupil kvůli Mesymu a doufal jsem, že se mu bude líbit. Byl průhledný a krátký tak, že sahal těsně pod můj zadeček.
„Jsem zpátky," vrátil jsem se do ložnice, nenápadně se trošku před postelí nakrucoval, aby měl Mesy dobrý výhled, než jsem se k němu otočil zády a zvedl ruce, abych si svázal vlasy.
Župánek se mi tak vyhrnul těsně nad zadeček, a když jsem dal ruce dolů, otočil jsem se k Mesymu a nevinně se na něj usmál.
„Nechtěl by sis taky rozbalit dárek?" zašeptal jsem a zatahal za pásek od župánku.
Tohle bylo jen pro Mesyho. Jen pro něj a nikoho jiného. Po tom všem, čím jsme si prošli, jsem věřil, že teď už budeme mít konečně klid.
Zadíval jsem se na svůj prsten a usmál se.
„Miluju tě," zašeptal jsem směrem k Mesymu.
Klidně ho svou láskou i udusím, ale nikdy už ho neopustím.
Mason
Měl jsem radost, jak jsem Luciho dostal. V dobrém slova smyslu, ale dostal.
Usmíval jsem se celou dobu, co vařil. Obcházel jsem kolem něho, mlsně se mu díval pod ruce, a nenápadně se o něho otíral, nebo ho osahával, když měl zrovna obě ruce plné a nemohl se bránit.
Nakonec jsem od mámy dostal utěrkou přes hlavu, a musel jsem z kuchyně vypadnout a čekat jako ostatní chlapi vedle v restauraci.
Než se však dovařilo jídlo, tak jsme aspoň společně nachystali stoly, kecali jsme, popíjeli…
A pak ta hostina… Když to ženské začaly nosit na stůl, každý skoro slintal, když viděl, co má naloženo na talíři. A mě tu moji porci donesl sám šéfkuchař.
Jako vím, že Luci umí vařit. Ale tohle… Doslova se překonal.
Opravdu byla skoro noc, když jsme se konečně rozešli každý do svého domu s příslibem, že se tu zítra s rodiči sejdeme, abychom to mohli pouklízet. Ale ne, rozhodně dříve jak v poledne.
Doma, když jsme konečně dorazili, jsme vlastně už ani nemuseli chystat večeři, jak jsme se dobře najedli v nové Luciho restauraci.
Tak jsem rovnou zaplul do sprchy, a pak, rozvalený v posteli čekal na Luciho, až se milostivě vyhrabe z koupelny on.
A když se pak přede mnou ukázal ve svém novém župánku, o kterém jsem ani nevěděl, že si koupil, tak jsem si nejspíš poslintal nejen bradu, ale celé tělo nad tou nádherou.
Okamžitě jsem se přestal rozvalovat a hned jsem seděl v pozoru.
Přisunul jsem se na kraj postele, spustil nohy na zem a hned chytl Luciho za boky a přitáhl si ho víc k sobě.
„Tak dáreček… Nejhezčí dáreček… Nikdo tak krásný dárek nikdy nedostal,“ pohladil jsem jeho zadeček, a pak se k němu sklonil a přes župánek jsem ho jemně kousnul.
Posunul jsem ruce na jeho stehna, a po nich jsem je pomalu táhnul nahoru, až se schovaly pod tou průhlednou látkou, a zůstaly stát na těch krásných oblých tvarech, které jsem několikrát pomačkal, než jsem si Luciho otočil čelem k sobě.
„Vážně jsi ten nejhezčí dárek, co jsem mohl kdy dostat,“ potáhl jsem si ho na klín. „Miluji tě, víš? Klidně ti to budu opakovat pořád dokola, až ti z toho bude jednou špatně. Prostě si nemůžu pomoct. Miluji tě…“
Políbil jsem ho, pohladil jsem ho, a znovu líbal a znovu hladil.
Ani nevím, kdy jsme skončili na posteli a ten minižupánek na zemi…
Byl krásný, ale zavazel. Ale klidně v něm může třeba každý víkend vařit. Teda… doma… Ne, v práci.
Nebo kdykoliv bude doma a bude vařit, tak si tohle může na sebe obléct. Třeba i v pondělí, nebo v úterý…
Kterýkoliv den. A když přijdu unavený z práce, budu vědět, že tohle mě rozhodně postaví na nohy,
Nikdo totiž nemá krásnějšího muže než já…