Lucian
Nikdy nevíte, co přinese ráno.
Může být usměvavé, ale taky nepříjemné.
Za dobu, co jsem byl s Koranem, jsem pár nepříjemných rán zažil.
Škubnul jsem s sebou a zalapal po dechu.
Napřed jsem si myslel, že je to jen sen, ale svíravý pocit v žaludku mě přesvědčil o opaku.
A už to přitom vypadalo, že všechno bude v pořádku.
Uběhlo skoro čtrnáct dní od incidentu s Rogerem a incidentu s Koranem.
Můj vztah s Mesym se začal vracet tam, kde byl před tím, než jsem od něj utekl, Vlastně byl ještě silnější, lidé ve městě mě pomalu začali poznávat, a já přestal být tak odtažitý.
Máma s tátou byli naprosto skvělí, navštěvoval jsem je mnohem častěji než ze začátku, i když v posledních dnech jsem raději vynechával, protože co návštěva, to se řešil můj vztah s Mesy.
Konkrétně svatba.
Máma prostě chtěla svatbu, ale já zatím neměl odvahu to Mesymu říct, a ani jsem nevěděl, jestli to sám chci. Ne, že bych Mesyho nemiloval, ale myslím, že jsme nepotřebovali kus papíru, abysme někomu dokázali svou lásku.
Spíš jsem začal uvažovat o tom, že bych si tu restauraci skutečně otevřel, a něco už naznačil i Mesymu. Měl ale dost práce, měli nějakou novou zakázku a já ho nechtěl zbytečně zatěžovat. Tak jsem si řekl, že počkám na víkend, kdy měl být doma, protože se kvůli nepříznivému počasí zrušil i sobotní trénink.
Moc jsem se na společný víkend těšil. A začínal jsem věřit i tomu, že Koran je jen zahořklý, a i Zduhači můžou mít štěstí a být milovaní.
Jenže, jako bych to štěstí svými myšlenkami zakřiknul.
Skoro jsem nemohl popadnout dech, jak se ve mě všechno sevřelo.
Tohle nebyl jen jeden stín!
Prudce jsem se posadil na posteli a drcnul do Mesyho.
„Musím jít. Jsou tady. Spousta…" zachrčel jsem, a pak opustil své tělo.
To ztěžka dopadlo na rozespalého Mesyho, ale víc už jsem neviděl, protože jsem spěchal ke zdroji čím dál silnějšího nepříjemného pocitu.
Mason
Po několika dalších dnech jsem měl pocit, jako by ani Luci nikdy neodešel.
Jo, byla tam ta díra deseti let, ale v tom, jak jsme spolu bydleli, jak jsme se spolu bavili, milovali a dělali všechno, jako dříve, to vypadalo, jako by opravdu neodešel.
A když jeho rodiče vyrukovali s tím, že bychom náš svazek měli posvětit oficiálně, měl jsem chuť je v první chvíli poslat někam. Ale slušnost a úcta mi to nedovolily.
Nešlo o to, že bych nechtěl. Moc rád bych byl, kdyby Luci nosil mé příjmení a já jeho. Ale byl zpátky teprve chvíli, bylo něco, co jsem se stále učil chápat, a nevěděl jsem, jak to bude dál. A prostě jsem se bál, že je to moc brzy, a že by se to mohlo pokazit. Možná po svatbě, možná před svatbou…
A tak jsem to zatím odmítl, ale s tím, že jsem Lucimu dal vysvětlení, aby si nemyslel, že ho nechci.
Já ho chci. Moc ho chci, chci s ním zestárnout, žít spokojený život, pomáhat mu v jeho restauraci, postavit mu ji… Prostě jsem ochoten pro něho udělat cokoliv jen, aby mi znovu neodešel.
A to, čeho jsem se bál, se najednou přihlásilo po čtrnácti dnech naprostého klidu.
Jako bych to těmi svými obavami přivolal.
Trhnul jsem s sebou, když najednou brzy ráno Luci vyletěl, a snažil jsem se do svého rozespalého mozku nacpat to, co mi říkal. A než jsem to zvládl, jeho bezvládné tělo dopadlo na mě, až jsem vyhekl.
A v tu chvíli už jsem věděl, že obavy byly na místě.
Opatrně jsem Luciho uložil na postel, a přikryl ho, aby mu nebylo chladno, I když vlastně ani nevím, jestli v tomhle stavu něco cítí…
Zvedl jsem se, zaběhl jsem si na záchod, oblékl jsem na sebe aspoň tepláky, a pak jsem skočil do kuchyně zapnout kávovar, abych si mohl dát aspoň latté a trochu se probrat.
A když bylo hotové, hned jsem se vrátil za Lucim. Posadil jsem se na postel, chytl jsem ho za ruku a v druhé hrnek s kávou, a pomalu jsem upíjel a celou dobu ho sledoval.
A v duchu jsem ho prosil, aby byl opatrný…
Lucian
Bylo to divné. Ještě štěstí, že byla sobota, protože se všechny Stíny shlukly na pozemku školy.
Bylo jich celkem pět a vůbec jsem netušil, jestli je zvládnu.
Ale než jsem na ně vletěl, zastavil jsem se kousek opodál a pozoroval je.
Opravdu to bylo zvláštní.
Neměli moc tendenci se z pozemku hrnout pryč, spíše kroužily na jednom místě, jako by něco hledaly, nebo na něco čekaly, nebo…
Ta myšlenka mi málem zastavila srdce.
Ne. Určitě jsem se pletl. Kdo by něco takového dělal?
A tady ve městě? Neregistroval jsem u nikoho, že by byl někdo tak silný, aby dokázal Stíny schválně přilákat. Sice jsem neznal všechny obyvatele města, ale něco takového prostě člověk cítí.
Takový člověk se silnou mocí a aurou svítí na dálku jako plamen svíčky.
Navíc, ten, kdo to udělal, musel vědět, co dělá, takže to udělal úmyslně.
Cizinec?
Ale proč?
Ano, věděl jsem o těch, kteří Stíny schválně povolávají v rámci tak zvaného Božího trestu a takové ty kec kolem toho, jakože tohle je to, co si lidi zaslouží a je to přirozené a podobně.
Ale většinou se to dělo ve městech, kde šli ruku v ruce korupce, dětská pornografie, vraždy, prostituce, drogy a já nevím co ještě a tihle lidé se tak pozvání Stínů do našeho světa brali jako jakousi očistu.
Jenže tady?
Vždyť tady je pomalu tragédie, když umře slepice!
Neměl jsem ale moc čas se nad tím dál pozastavovat. Musel jsem ty Stíny zastavit.
A očividně si mě už všimli, protože vyrazili proti mně…
Mason
Popíjel jsem kávu a sledoval hodiny. Uběhlo zatím asi patnáct minut, ale měl jsem pocit, jako by to bylo patnáct hodin. A když jsem se chtěl znovu napít, a zjistil jsem, že mi to kafe někdo vychlastal, nervózně jsem mlasknul a znovu se podíval na budík.
Nevzpomínal jsem si na to, jak dlouho to posledně trvalo. Ale myslím, že jen pár minut.
Co když je to teď horší? Co kdy se Luci nevrátí zpátky do svého těla?
Ale pak jsem si vzpomněl na další věc. Když se Lucimu něco stane, odrazí se to na jeho těle.
Položil jsem prázdný hrnek na stolek, a strhnul z Luciho deku.
Začal jsem podrobně prohlížet jeho tělo, otočil jsem ho i na břicho a zase zpátky. Ale… Naštěstí jsem neviděl žádné zranění, a když jsem položil ucho na jeho hruď, slyšel jsem slabě bít jeho srdce.
Oddychl jsem si. A vzápětí si vzpomněl na další věc.
Bude mít velký hlad.
Sice jsem byl z téhle situace nervózní a měl jsem chuť zavolat strejdovi, jestli by mi poradil, pomohl, ale nakonec jsem to zavrhl, nechtěl jsem je zbytečně plašit.
Zabalil jsem Luciho zpátky do deky, vzal ho do náruče a sešel s ním do obýváku, Uložil jsem ho opatrně na sedačku, natočil ji tak, abych na ni z kuchyně viděl, a pak jsem se přesunul, abych připravil pořádnou snídani a on se mohl najíst, až se vrátí zpátky do svého těla.
Sice jsem měl chvíli nutkání jít s Lucim zpátky nahoru, aby nehledal své tělo, protože jsem ho přesunul, ale nakonec jsem se zabral do vaření tak, že jsem sebou leknutím škubnul, když se ozval domovní zvonek.
Udiveně jsem se rozhlédl, jako bych čekal od někoho vysvětlení. Ale když se zvonek ozval znovu, vykročil jsem ke dveřím.
„Co… Co tu chceš!“ vyhrkl jsem na toho chlapa za dveřmi.
„Jdu si pro Luciho,“ zamračil se na mě a dost nevybíravě mě odstrčil a vešel dovnitř.
Nevybíravě je slabé slovo. Odletěl jsem na druhou stranu předsíně a zastavil se až o protější stěnu.
„Nech ho být! Řekli jsme ti, že se tu nemáš ukazovat! Nedovolím ti to!“ zařval jsem, když jsem se konečně zvedl a vyběhl jsem na toho Korana, nebo jak se jmenoval.
Ještě nestihl dojít k sedačce a já už mu doslova visel na krku. Měl jsem v úmyslu ho přidusit, a pak vyhodit. Chtěl jsem ho praštit, omráčit, a pak zavolat policii, že se mi vloupal do baráku a chtěl nás napadnout.
Ale zůstalo jen u přání, když jsem znovu letěl přes obývák a tentokrát se zastavil až o náš nový bytelný stůl.
Málem jsem se zlomil vejpůl, jak silný to byl náraz. A když jsem se omráčeně zvedal, viděl jsem, jak Koran podebírá Luciho bezvládné tělo a chce s ním odejít.
„Nechej ho být!“ zařval jsem, jak nejvíc jsem uměl.
Byl jsem už zoufalý, neměl jsem proti němu šanci, ale přesto jsem to nehodlal vzdát a znovu jsem proti němu vyběhl.
„Dobře,“ položil Luciho zpátky na sedačku a otočil se ke mně. „Ty ho držíš tady, takže… Nejdříve se zbavím tebe…“
Lucian
Vzpomněl jsem si na jedno varování, kdy mi bylo řečeno, že delší pobyt mimo tělo může způsobit nenávratné škody.
Už jsem se ale nedozvěděl, jaká ta doba je.
Ale i kdyby. Nemohl jsem Stíny nechat jen tak.
Prvního jsem zvládl překvapivě lehce. Připadali mi maličko dezorientovaní, a taky jsem je nejspíš trochu překvapil.
Věděl jsem ale, že tohle nebude trvat dlouho. Že zase tolik štěstí nemám.
Přesto jsem byl pořád v jakési výhodě, protože tihle očividně nebyli z těch chytřejších, takže když jejich "kolega zemřel“, nijak se nenamáhali, aby ho pomstili.
Vyrazili proti mně další dva, zatímco zbylí dva kroužili pořád kolem toho jednoho místa.
Pokud je tam něco, co je přivolalo, a pokud bych to mohl zničit, vrátí je to zpátky?
Zatímco jsem bojoval, urputně jsem přemýšlel nad lekcemi, které jsem dostával.
V praxi jsem se s tímhle zatím ještě nesetkal. Spíš jen z povzdáli, protože tohle zvládali pouze velmi zkušení a silní Zduhači, a do těch jsem měl pořád ještě daleko.
Ale musím se o to aspoň pokusit.
U druhého Stínu jsem se krapet zapotil, a tomu třetímu se podařilo zranit mě na ruce a noze.
A nejspíš jsem podcenil i jejich inteligenci. Netušil jsem jak, ale nejspíš pochopili, co chci udělat, protože ten, se kterým jsem bojoval, se najednou stáhl a „postavil“ se po boku zbylých dvou.
Jako by chránili to místo a nechtěli, abych se k němu přiblížil.
Tak jo… Tři na jednoho.
To zvládnu. Snad. Možná. Asi. Zatraceně!
Nesmím to vzdát!
Mason
Díval jsem se na Korana a jedním okem jsem sledoval i Luciho, jak na tom je.
Jen jsem doufal, že se nestane nic zlého, že se nějak nezraní, a že se včas vrátí.
Nevěděl jsem, jak si s Koranem poradím. Byl jsem atlet, ne bojovník. Neuměl jsem žádné bojové umění, jen se prostě rvát tak, jak jsem se to během života naučil. Nejvíc jsem se asi serval s policajtama, když jsem vyváděl v době, kdy Luci zmizel.
A teď… Vlastně teď je to to samé. Má mi znovu zmizet? Ale, chce to? Podle toho, jak se choval, co jsme si řekli, tak rozhodně by tohle nebyl dobrovolný odchod.
Tenhle chlap… Tenhle chlap nebude nikomu nařizovat, co druhý může, nebo nemůže.
„Luci s tebou nikam nepůjde!“ zavrčel jsem na něho. „Stíny tu jsou i byly. Ale do chvíle, než ses objevil, než jsi donutil Luciho odejít, tu nebyl žádný problém! Proč až tehdy? Proč ne dříve, když má Luci tyhle schopnosti od narození? Mluvil jsem s jeho otcem, vím to! Vím všechno!“
Pomalu jsem se k němu blížil, stejně jako on ke mně. Když byl skoro na dosah, couvnul jsem, a znovu, a znovu… Potřeboval jsem ho od Luciho dostat dál.
„Nic nevíš! Nic nechápeš! Lucian nemá právo na takový život, jaký si vy dva představujete! Nemá!“ zařval na mě. „Lucian odejde a bude dělat to, co mu náleží! A ty ho nezastavíš!“
Po posledních slovech na mě skočil.
Čekal jsem to. Rychle jsem se sehnul a nabral ho v pase. Omezil jsem možnost, aby mě praštil, a navíc… Vyletěl jsem s ním z obýváku do předsíně.
Když jsme narazili na stěnu, vyhekl, stejně jako já, když mě hned nabral kolenem do břicha.
Než jsem se vzpamatoval, uštědřil mi další kopanec. A když jsem se skrčil, popadl mě za paži, a přehodil mě přes sebe ke vchodovým dveřím.
V rameni mi křuplo a já zařval bolestí, když jsem tvrdě dopadl na betonový schodek přede dveřma, které se najednou otevřely.
„Masone!“ zaslechl jsem nad sebou výkřik Luciho táty. „Co se děje!“
Byl jsem pádem omráčený a nebyl schopen hned odpovědět, jen jsem ukázal rukou dovnitř a snažil se posbírat.
„Chce… Chce odvést Luciho…“ zachrčel jsem po chvíli, když mi pomohl vstát, a Koran se k nám už blížil s hrozivým výrazem, že se zbaví každého, kdo mu bude překážet.
„Korane! Dost!“ křiknul najednou strýc, a já se v šoku i zapomněl nadechnout.
Lucian
Celou dobu jsem přemýšlel nad tím, kdo tohle mohl udělat.
A taky… I přesto, že byl Koran ve městě, i přesto, že to musel cítit, neobjevil se.
Proč? Vždyť tohle byla poměrně vážná situace. Zkouší mě snad? Chce mi tím naznačit, že nemám šanci město ochránit? Stojí snad za tímhle on?
Ne. To by neudělal. Neohrozil by lidské životy kvůli nějaké rozepři mezi námi.
Možná jsem nemusel souhlasit s jeho postupy a s jeho myšlením, ale faktem zůstávalo, že to byl jeden z nejlepších Zduhačů vůbec.
Možná, že už ani ve městě nebyl, i když tomu jsem moc nevěřil. Nebyl z těch, co se tak snadno vzdávají, a já věděl, že se mě minimálně ještě jednou pokusí přesvědčit, ať jdu s ním.
Bylo mi ho na jednu stranu líto. Vím, že se ze svou ztrátou možná nikdy nesrovná, ale nemusí hned všechny vztahy Zduhačů odsoudit. A kdyby jen trochu otevřel své srdce, určitě by si taky ještě někoho našel.
Na moment jsem se ztratil v myšlenkách a jen tak tak se vyhnul Stínu, který na mě zaútočil ze strany. No, nebyli tak hloupí, jak jsem si zpočátku myslel.
Ale já taky nebyl začátečník.
I za cenu menšího zranění na paži, jsem, jakože, udělal chybu a nechal své tělo odkryté.
Stín zareagoval přesně tak, jak jsem si myslel.
Stačil mi naučený výpad a otočka a další Stín to měl spočítané.
Jenže přede mnou byli pořád další dva. A navíc, jestli to, co je přivolalo bylo pořád spuštěné, co když jsou na cestě další?
Možná, že ty dva dokážu ještě porazit, ne, musím je porazit, ale pokud přijdou další?
Byl jsem zraněný, a už delší dobu mimo tělo. A Koran pořád nikde.
Mason
Luciho táta zná Korana?
Nikdy se o tom nezmínil. A když je Luci varoval, že se tam může objevit neznámý muž, nijak nezareagoval, že by ho znal. Spíš se choval, jako by nevěděl, o koho jde.
S jeho pomocí jsem se konečně zvedl na nohy a chtěl jít dovnitř, když nám Koran zastoupil cestu.
„Nemíchej se do toho,“ zavrčel Koran na Luciho tátu. „Lucian odejde se mnou, Musí. Jinak to nejde. Jako Zduhač nemůže žít normální život. Bude přitahovat stíny, bude vás ohrožovat, nebude se soustředit, ohrozí nejen vás ale i sebe. Musí odejít, a já ho teď vezmu s sebou. Všechno… Skoro všechno jsem ho naučil, a teď to prostě nenechám jen tak zahodit!“
„Ať tě to ani nenapadne!“ vyjel jsem po něm a udělal krok vpřed s úmyslem mu jednu ubalit. „Luci nikam nepůjde. Sám ti řekl, že to nechce! Je to na jeho rozhodn-“
Nestihl jsem domluvit, jak mi jedna přiletěla, a já znovu skončil před domem, tentokrát už na chodníku.
„Tak dost, Korane!“ zařval Luciho táta, a bylo vidět, že je už pořádně naštvaný. „Mason je jako můj syn, a já nedovolím, abys na něho nebo Luciho jen vztáhl ruku! Nebudeš zasahovat do jejich životů! Nebudeš jim přikazovat co můžou a co ne! Tohle jsem ti řekl už ve chvíli, kdy já sám odešel a založil rodinu!“
„Byl jsi k ničemu!“ zavrčel na něho Koran. „Byl jsi slabý! Ale Lucian… Ten tu nemůže zůstat! Je silný, musí bojovat proti Stínům! Musí!“
Ať už jsem se na to díval jakkoliv, všiml jsem si, že Koran má před Luciho tátou trochu respekt, i když byl podstatně silnější. Ale jako by ho drželo zpátky to, že je strejda starší a možná i… rozumnější? Nebo to, že vyvrátil Koranovy předsudky o tom, že Zduhači nemůžou žít normální život?
„Nedovolil jsem ti Luciho odnést z kolébky, a nedovolím ti to ani teď!“
Strejda byl už ve stavu, v jakém jsem ho snad nikdy neviděl. Jeho oči, jeho výraz i postoj jasně říkal, že klidně Korana zabije, nebo se nechá zabít jen proto, aby Luciho nechal na pokoji.
„Je to můj jediný syn. A on se rozhodne sám! Ustup Korane, nebo tě vážně zabiju! Nemám už schopnosti Zduhače, ale nedám ti Luciho jen tak. To dobře víš! Od chvíle, kdy nám o tobě Luci řekl, od té chvíle jsem byl připravený na to, že tě potkám,“ sáhl za opasek a vytáhl zbraň.
„Tím mě chceš zastavit? Víš, že mi jen tak něco neublíží…“ uchechtl se Koran.
„Jen tak něco možná ne, ale tohle ano,“ nenechal se strejda vyvést z míry a namířil zbraň proti Koranovi.
Současně s tím sáhnul do kapsy, něco vytáhl a ukázal mu to na natažené dlani.
Koranův šok byl nepřehlédnutelný. A já tu chvíli využil proto, abych konečně využil jeho chvilkovou nepozornost a vletěl jsem dovnitř.
„Luci!“ rozběhl jsem se k sedačce, když jsem viděl, jak dekou, do které byl zabalený, prosakuje krev.
Rychle jsem doklekl, a opatrně ji rozhalil.
„Donesu lékárničku,“ vběhl za námi strejda a hned zamířil do koupelny na patře.
Teď byl Luci přednější…
Roztřesenou rukou jsem papírovým kapesníkem otíral krev z Luciho paže a šeptem ho prosil. aby se vrátil.
„Takhle to bude vždycky. Vždycky,“ najednou mi zasyčel do ucha Koran a vzápětí jsem se po silné ráně sesunul na zem.
Lucian
Tak jo.
Zhluboka jsem se nadechl a vyrazil.
Měl jsem jediné štěstí, že přivolané Stíny nebyly z těch nejsilnějších.
I když jsem měl co dělat, svítala naděje, že bych to mohl zvládnout. Neměl jsem pojem o čase, mohl jsem tu strávit pět minut, ale taky pět hodin.
Zatím jsem se ovšem necítil nějak zvláštně, takže časový limit, kdy jsem mohl být mimo tělo byl nejspíš v řádu hodin.
Jeden Stín byl vážně zraněný a ten druhý se začal stahovat.
Vyrazil jsem k místu, které chránily, ale pak se stalo něco, co mě úplně šokovalo.
Stíny najednou zmizely a ta věc, jak už jsem si stačil všimnout, symbol, který byl nakreslený na betonu, najednou zmizel.
Šokovaně jsem se rozhlédl kolem, ale už jsem nejenže nic neviděl, ale ani nic necítil.
Přesto jsem ještě chvilku počkal, zahloubaný do myšlenek, než jsem se rozletěl zpátky k domu.
A stačil mi jediný pohled, abych zjistil, že se něco stalo.
Mesy seděl v křesle, nebo spíš napůl ležel, táta střídavě hlídal jeho a střídavě mě, a něco si mumlal.
Vylekalo mě to, proto jsem se vrátil do svého těla a nehledě na své rány, okamžitě vyskočil, až jsem povalil tátu, který byl zrovna u mě, a nahrnul se k Mesymu, na kterého jsem naletěl, jak jsem zakopl o vlastní nohy.
„Uklidni se! Je v pořádku!" okřikl mě tiše, přesto důrazně táta a pokoušel se mě z Mesyho stáhnout.
Dosedl jsem na zem před křeslo a sevřel Mesyho ruce ve svých.
Měl je celé sedřené, stejně jako měl šrám na pravé tváři.
„Co se tu stalo?" zašeptal jsem a podíval se na tátu.
Ani mi nedošlo, že bych se měl taky zeptat, co tu dělá on.
"Bude v pořádku. Přinesu hojivou mast, kterou mám ještě od svého táty, když byl Zduhač. Pomůže mu a rány se rychleji zahojí. Ostatně, ty ji asi budeš potřebovat taky," zamračil se dotkl se mého zraněného ramene.
„Jsem v pořádku! Mesy…" prudce jsem zavrtěl hlavou.
"Nejspíš má ještě bouli na hlavě a naražené záda. Ale opravdu nic vážného."
Podíval jsem se na tátu stylem, že tohle už jsem slyšel, ale chci vědět, co se vlastně stalo, takže si povzdechl a dřepl si vedle mě.
„Byl to Koran," zašeptal a mě snad srdce vynechalo jeden úder.
Koran? Co tu dělal? Počkat. Jak ho zná táta?
„Znám Korana už dlouho. Nebo spíš… Dvakrát jsme se potkali a dvakrát jsem ho vyhodil. Naposledy, když mi tě chtěl vzít z kolébky. Ani máma to neví. Nikdy jsem jí to neřekl. Když jsi mě varoval před cizím mužem, došlo mi, kdo by to mohl být. Snažil se o to i teď, ale já tě nedám. A Mason? Ten tě bránil zuby nehty," pousmál se a pohladil mě po vlasech.
Do očí mi vstoupily slzy.
Takže kvůli mně?
„Omlouvám se. Já… Asi… Asi by bylo nejlepší, kdybych…"
„Tohle neříkej!" zvýšil hlas táta, i přesto, že jsem myšlenku nedořekl.
„Myslíš, že tím, že odejdeš, se všechno vyřeší?! Myslíš, že pomůžeš mě nebo mámě?! Že pomůžeš Masonovi?! Zničilo by ho to! Už ho nechci vidět ve stavu v jakém byl, když jsi odešel poprvé!"
Šokovaně jsem na tátu zíral.
Skoro nikdy nezvyšoval hlas a tohle, co řekl…
„Já ale nechci, aby se někomu něco stalo kvůli mně!" zvýšil jsem hlas taky a zamračeně se na tátu podíval.
Chvilku jsme na sebe zamračeně zírali, než si táta povzdechl, mírně se pousmál a pocuchal mi vlasy.
„Jsi stejně paličatý jako můj otec," přitáhl si mě blíž, políbil na čelo a já se po tomhle doteku o něco uvolnil.
Mason
Byla to pořádná pecka, dobře mířená, a byl jsem mimo, když jsem se sesunul po Koranově ráně na podlahu.
Jen jsem stihl zahlédnout, jak podebírá Luciho a chce ho odnést, ale nezvládl jsem ani zvednout ruku a se zachrčením, ať ho nechá být, jsem se odporoučel do mdlob.
Nevím, jak dlouho jsem byl mimo. Ale začínala mě probírat bolest hlavy, někdo se mě dotýkal, a taky hlasy. Hlasy, které mi teď přišly strašně hlučné.
Syknul jsem a zkusil zvednout ruce, abych se chytil za hlavu. Ale byl jsem ještě tak mimo, že mi ruce znovu spadly na klín, a já si teprve teď uvědomil, že nejsem na zemi, ale poskládaný v křesle.
„Luci…“ chraplavým šeptem jsem se byl schopen konečně ozvat, když jsem otevřel oči a rozmlženě viděl tu známou postavu před sebou.
„Jsi… zpátky… chtěl… mysle jsem, že… Koran… chtěl… to on… problémy… jeho… práce…“
Myšlenky byly jasné, ale nebyl jsem schopen to souvisle a srozumitelně vysvětlit.
„Jo, byla to Koranova práce,“ ozval se další hlas.
Podíval jsem se za ním, a znovu jsem syknul, když mě tím pohybem zabolela hlava.
„Dostal jsi pořádnou pecku. Ale… Přišel jsem včas. Vysvětlil jsem mu jasně, že tu nemá co dělat, a tebe má nechat na pokoji, nebo příště nebudu mířit na nohy,“ zamračil se strejda, a pak ukázal na kapky krve, které vedly od sedačky ven na chodbu.
„Nejprve vás ošetřím, pak si uvaříme kafe, a v si klidu popovídáme,“ sehnul se ke gauči a hodil přes Luciho deku.
Chtěl jsem se zvednout, ale nakonec jsem chytil Luciho a stáhl ho k sobě na klín.
„Bál jsem se… že tě… odvede… nedokázal jsem ho… zastavit… až tvůj táta… je mi to… líto, že nedokážu víc…“
Lucian
Táta měl rozhodně, co vysvětlovat. Takového jsem ho nikdy neviděl, a ani se mi nezmínil o něčem takovém, když jsem mu o sobě a Koranovi říkal. I když jsem ho nezmiňoval jménem, musel vědět, o koho se jedná.
Kdyby se Mesy neprobral, asi bych to z táty vytáhl rovnou, ale Mesy měl přednost.
„Nic neříkej," zašeptal jsem. „Mrzí mě to. Omlouvám se. Kvůli mně pořád všichni trpí. V tomhle má Koran pravdu."
Kousek jsem se odtáhl, abych si Mesyho dobře prohlédl, podal mu vodu a prášek na bolest, co přinesl táta, a pak přes něj přehodil svoji deku.
Kdyby se mu něco stalo, komukoliv z nich, jen kvůli mně, nepřežil bych to.
„Možná by bylo lepší, kdybych-"
„Už zase začínáš? Klidně řeknu Masonovi, ať ti to vytluče z hlavy!" zamračil se táta, který přišel s plným podnosem.
Položil tác na stolek, každému podal hrnek a sedl si na sedačku vedle nás.
„Už zase začínal s tím svým: 'Když tady budu, všechny ohrozím, tak musím odejít'," naprášil mě hned Mesymu.
„Tati…" podíval jsem se na něj trochu otráveně.
„Žádné tati. Převezmi zodpovědnost a nechovej se jako sobecký spratek. Myslíš, že bys svým odchodem něco vyřešil? Jsme dospělí, dokážeme se rozhodovat sami za sebe. Možná to nebude jednoduché, ale ani já, ani máma už nechceme zažívat tu prázdnotu, kdy jsi byl pryč, a my o tobě nic nevěděli. Za Masona a jeho city mluvit nemůžu, ale stačilo nám to, co po tvém odchodu vyváděl."
Hleděl jsem na tátu se skoro otevřenou pusou. Takhle nemluvil skoro nikdy, vlastně mě seřval takhle jen jednou, a to ve chvíli, kdy jsem se po deseti letech ukázal doma.
Jeho slova mě ale zasáhla víc než tehdy.
„Já…"
„Nic neříkej. Prostě tu zůstaneš a hotovo. A místo toho fňukání nad tím, jak odejdeš, raději přemýšlej, jak Masona naučit se bránit. Já se o mámu postarám, to se neboj. Ještě nepatřím do starého železa. Můžeš Masona naučit mnohému. To přece víš. Teda… pokud Mason bude souhlasit a nebude chtít, abys po tomhle odešel. Mluvil jsem za něj, ale možná jsem se pletl," otočil se táta na Masona a zadíval se mu do očí, zatímco já jsem ho chytil za ruce a přitiskl si je ke rtům.
Mason
Nějak jsem ještě stále nebyl schopný se vzpamatovat. A pobrat to, co se teď dělo.
Tím myslím strejdu.
Šokovaně jsem na něho hleděl, jak tu Lucimu nadává, a přemýšlel jsem, jestli to za tu dobu, co ho znám, někdy vůbec udělal. Kromě toho, jak mu vynadal při návratu. Ale nejspíš ne.
Po očku jsem se díval i na Luciho. Na jednu stranu jsem byl rád, že mu to strejda řekl takhle rázně. Já už mu to několikrát říkal, aby zůstal, ale evidentně ho to ještě nepustilo. Znovu pochybuje…
I když… To, co o mě strejda říkal… Moc hrdý na sebe fakt nejsem.
„Luci,“ sevřel jsem jeho ruce, aby vnímal teď mě. „Je pravda, že můžou nastat někdy komplikace, ale poradíme si s tím. Můžeš mě naučit to, co říkal tvůj táta. Když si to tak vezmu a přehraji zpětně, mám pocit, že největší problémy tu byly právě proto, že tu byl Koran. Co když se ty stíny stahují nejvíc kolem něho, právě proto, jaký je? Nebo je dokáže nějakým způsobem ovládat, a dělá všechno proto, aby tě udržel od nás dál, i když to není potřeba? Pokud budeš šťastný, nebudeš stíny přitahovat. A pokud se tu nějaký objeví kvůli někoho jiného, poradíš si s tím. Já nechci, abys odjížděl… Nechci to znovu zažít… Teď už ne.“
Nevím, jaký prášek mi dali, ale bolest hlavy pomalu ustupovala, a když jsem viděl ten tác s jídlem, dostal jsem i celkem hlad. Ani mi nedošlo, jak ten čas od rána sletěl. Vzal jsem si hrnek a napil se.
Pak mi došlo, že strejda mluvil něco o tom, že se s Koranem vypořádal, a pátravě jsem se na něho podíval.
„Ty jsi… ty jsi na Korana střílel?“
„Hmmm… Jinak to nešlo,“ ozval se strejda.
Sáhl do kapsy, a pak na stolek položil náboje.
„Tohle jsem speciální náboje. Koran se rychle léčí, ho jen tak něco nezabije. Je Zduhačem už strašně dlouho. Ale tohle je pro něho hrozba. Je to speciální náboj, který může omezit jeho schopnost opustit své tělo. Kdybych ho trefil pořádně, vyřadilo by ho to z provozu na několik dní, ale já ho jen… postřelil do nohy. Jen ho to škráblo,“ ukázal pod okno, kde zůstala díra ve stěně. „Do večera bude v pořádku. Nechci ho nějak ohrozit, aby mohl bojovat se stíny, ale chtěl jsem, aby měl jasno v tom, že naši rodinu nechá na pokoji. To, že jsem se tu objevil, byla tak trochu náhoda. Byl jsem ve městě, a zahlédl jsem ho. Na chvilku se mi ztratil, ale napadlo mě jít vás raději zkontrolovat. Naštěstí jsem přišel včas.“
Zapřemýšlel jsem, kde vlastně přišel k takovým nábojům, a jestli by mi taky takové pořídil. Střílet umím, povolení… Hmmm. Tak povolení nosit zbraň nevím, jestli dostanu, když jsem dostal před těmi deseti lety podmínku. No, budu muset vymyslet proti Koranovi něco jiného. Ale doufal jsem, že mu to strejda dost jasně vysvětlil, aby se už nevrátil.
Ale…
„Myslím,“ zadíval jsem se zpátky na Luciho, „že bys měl Koranovi zavolat a dát mu jasně najevo, že tu nemá co dělat, a že prostě zůstaneš tady. Je to hlavně na tobě. Pokud budeš pořád nerozhodný, on to nevzdá.“
Lucian
Vážně by to mohlo být takhle v pořádku? Opravdu jsem byl takový sobec a myslel jen na sebe, i když jsem říkal opak?
Snažil jsem se utéct před zodpovědností? Před následky?
Povzdechl jsem si, když táta vysvětloval, jak se sem dostal a už mě ani snad nepřekvapilo to, že Korana zahnal.
Zadíval jsem se na Mesyho ruce, které jsem svíral a představil si, jak laskavé dokážou být, ale taky jak pevné a silné.
Na moment jsem se zapřel čelem o Mesyho kolena a zavřel oči. Měl bych to nechat být. Měl bych to nechat tak, jak to je. Tady jsem šťastný. Po Mesyho boku, v tomhle malém městečku, s tátou a mámou, strejdou a tetou, Perym a Evou. Tady je mi nejlépe. A navíc… Někdo tohle město musí chránit.
Zvedl jsem hlavu a zadíval se na tátu.
„Díky tati," pousmál jsem se a otočil se na Mesyho. „A tobě taky děkuju. Jsi ten nejúžasnější chlap na světě."
Trochu jsem se zvedl a vlepil jsem Mesymu rychlou pusu na rty.
„Budu dělat, že jsem to neslyšel," zabručel táta a bylo vidět, že se trochu uvolnil.
Kousek jsem se odtáhl, abych Mesyho netížil vahou svého těla, jak jsem se o něj pořád opíral, i když jsem klečel na zemi a vzpomněl si na to, co řekl před chvílí.
„Nikdy… nikdy by mě nenapadlo… Možná máš pravdu, Mesy," zamračil jsem se mírně, a pak jim povykládal o Stínech u školy, a o tom, že je sem někdo úmyslně povolal.
„Nechápu ale, proč by to dělal? Vždyť pořád je na světě Zduhačů dost. Proč jde pořád tak po mě?" zavrtěl jsem hlavou.
„Nejspíš proto, že se v tobě nakumulovaly síly, které jsem já, a pak i můj táta v pozdějším věku nevyužili. Čím silnější rodová linie, tím postupem času slábne, když se rodí noví a noví potomci. Jenže náš předek byl jedním z úplně prvních, a navíc já, ani můj táta, jsme nebyli jediní, kdo si postavili hlavu a Zduhačství na úkor rodiny pověsili na hřebík. A ta nevyužitá síla se prostě pořád shromažďuje. Je to jako bys pomalu plnil sklenici vodou, a pokud bys ji neupil, voda by přibývala a neubývala. Myslel jsem si, že časem to zcela vyprchá. To byla moje první domněnka. Ale když ses vrátil a řekl mi, že jsi Zduhač, začal jsem pátrat a hledat. Začal jsem si zjišťovat to, co jsem si myslel, že nikdy nebudu potřebovat. Proto tohle všechno vím. Kdybych to věděl už před tvým narozením, zařídím se jinak. Jenže ani můj otec mi nic neřekl. Buď nechtěl, nebo opravdu doufal, že časem naše síly vymizí. A z části měl pravdu. Jsi jedináček. Navíc sám mít děti nebudeš. S tvou smrtí zanikne i jedna z nejhlavnějších linií. A proto tě Koran tak chce. Věří, že by s tvou silou dokázal všechno. Nechce totiž pořád přijmout to, že náš rod dal přednost lásce a rodinnému štěstí. Možná nás z části viní i za smrt jeho rodiny. Neříkám, že to měl jednoduché, ale svou nenávist a zlobu už mohl dávno překonat. V tomhle se chová strašně dětinsky," zavrtěl hlavou táta, a pak vstal.
„No, děti, nechám vás o samotě. Ty popřemýšlej nad tím, že bys Masona něco naučil. I bez speciálních nábojů by snadno Korana s tvou pomocí zvládl. A rozhodně už nikdy neuvažuj nad odchodem. Zvládneme to. Korana i Stíny. Tohle město je tvůj domov. Sem patříš. A tak to taky zůstane," posmál se na mě táta, a pak mě políbil na čelo.
„Budu pozdravovat mámu, ale o tomhle jí nic neřeknu. A vy, až nebudete vypadat jakoby vás přejel kombajn, tak se stavte na oběd,“ zasmál se, mávl na nás a vzápětí ho nebylo.
Mason
Jo, pokud je Lucian nejsilnější z jejich rodiny…
Měl bych se ho začít bát?
Když strejda mluvil, zkoumavě jsem Luciho pozoroval, ale nezdálo by se mi, že by byl nějaký jiný.
No dobře, až na ty jeho schopnosti, které stejně ani nevidím. Vidím vždycky jen bezvládné tělo, a co dělá mimo, tak o tom nic nevím. A ano, umí se prát. Nejspíš. Takže mě bude moct něco naučit, pokud dostal výcvik.
Když strejda odešel, víc jsem se narovnal, a vytáhl si Luciho na klín. Opřel jsem si ho tak, aby se nám oběma dobře sedělo a pohladil ho po zádech.
„Jo, bude fajn, když Koranovi dáš jasně najevo, jak to bude., Ale musíš být rozhodný, a ne zase… možná… nevím… Je to tvoje město, a když odejdeš, kdo ho bude chránit? Jsi jediný. A pokud budou potřebovat někde pomoct, tak není problém tě zavolat, ne? Nemusíš být daleko od nás. Já… taky bych… taky bych cítil to prázdno, a to já nechci,“ přitáhl jsem si Luciho pro polibek, a když mě zabolely záda, musel jsem ho pustit, a lépe si sednout.
„Trenér mě nejspíš zabije,“ pousmál jsem se. „Minimálně tak dva týdny budu k ničemu. Ale teď ta tvoje ruka.“
Mírně jsem se na to jeho zranění zamračil, ale teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že je stále nahý, tak jak ráno vyletěl ze svého těla, a celou dobu se tak promenádoval před tátou. Nejspíš si to vůbec ani jeden neuvědomil, stejně jako já.
Natáhl jsem se k lékárničce, vytáhl věci a začal Lucimu ošetřovat ránu.
„Musíš být na sebe opatrný. Slíbíš mi to?“ řekl jsem tiše, když jsem mu tu ránu přelepil širokou náplastí, a ještě jsem po ní přejel jemně prsty.
Lucian
Snažil jsem se zaprotestovat, když Mesy řekl, že mě ošetří.
On to potřeboval mnohem víc než já. Ale neměl jsem nějak sílu mu odporovat.
Znovu jsem si přehrával jeho a tátova slova a došlo mi, že nejspíš utíkám před něčím, před čím utéct nedokážu. Mesy má pravdu. Musím být rozhodnější.
Chci tu zůstat. Chci tu zůstat s Mesym.
Další odloučení bych nezvládl.
Miluju ho tak moc, že bych pro něj zemřel.
„Ukaž," sebral jsem lékárničku z Mesyho rukou a svlékl mu triko, abych se podíval, jak na tom je.
To triko jsem si rovnou i oblékl, abych nechodil nahý, navíc mi začalo být trochu chladno a Mesyho triko bylo příjemně vyhřáté, a hlavně vonělo jím samým.
Pořádně jsem si Mesyho prohlédl, namastil mu pohmožděniny, zítra nejspíš bude barevnější než mapa Států, ale na nic vážného to naštěstí nevypadalo.
Dal jsem mu ještě jeden prášek, zkontroloval bouli na hlavě, a pak ho dotáhl na sedačku.
„Donesu peřiny a vyspíme se dneska tady. Udělám horký vývar, něco rychlého na jídlo a lehký zákusek a budeme se léčit, ano?" líbnul jsem Mesyho na čelo, a rychle, než si to rozmyslí jsem vyletěl nahoru, abych snesl peřiny.
Nabořil jsem to do futer a po cestě zpátky nevybral jeden schod, jak jsem spěchal, ale naštěstí jsem spadl do měkkého, a pak zahučel na sedačku, kterou už Mesy roztáhl.
„Miluju tě," vydechl jsem zadýchaně, když jsem se vymotal z peřin a znovu vyskočil na nohy.
Popadl jsem mobil, vytočil Koranovo číslo a dal to na hlasitý odposlech. Zazvonilo to snad jen dvakrát, když to zvedl.
„Korane," pozdravil jsem ho chladně.
„No to je dost. Konečně jsi dostal rozum? Máš-"
„Zmlkni a poslouchej mě!" přerušil jsem ho hlasitě. „Nemáš právo mi cokoliv přikazovat! Tohle, co jsi udělal, jsi přehnal! Co přesně chceš, Korane?! Vytvořit armádu bezcitných Zduhačů?! Viníš mou rodinu za smrt té tvé?! Chceš, aby všichni trpěli jako ty?! Aby nikdo nepoznal lásku?! Jsi zaslepený nenávistí a nikomu nic nepřeješ!"
Zvyšoval jsem postupně hlas a když mi chtěl Koran skočit do řeči, rázně jsem ho znovu přerušil.
„Tohle je moje město! Moje rodina! A já nebudu jednat jako ty! Mám někoho, koho miluji nade vše! Někoho, koho ochráním, ať to stojí, co to stojí! Nedokážu bez něj žít a další odloučení bych nepřežil! Naučíme se žít i s tím, co přijde! Zvládneme to! Zvládneme to, pokud tu nebudeš ty! Ty Stíny ve škole, to byla tvoje práce?! To tys je sem přivolal?! Varuju tě, Korane. Sám jsi mě učil. Sám jsi viděl, co dokážu. Nechtěj, abych to použil proti tobě. Nedovolím, aby ses přiblížil k mé rodině nebo k mému muži! A pokud to uděláš nebudu mířit na nohy jako táta! Zbraň sice nemám, ale dokážu se bránit i jinak! A s tímhle jsme spolu skončili! A popravdě, je mi tě líto, Korane! Jsi ubožejší než ty Stíny, když jsi ochotný obětovat nevinné, jen abys dosáhl svého cíle! Nazdar!" típnul jsem hovor a mobil rovnou pro jistotu i vypnul.
Vstal jsem, rázně přešel k baru, otevřel ho a vyndal první flašku, abych se zhluboka napil, až jsem se rozkašlal.
„No, myslím, že se mě teď už nezbavíš," zachrčel jsem, otočil se na Mesyho a usmál se.
Mason
Vrátil se můj starý Lucian.
Slyšet ty rány, když běžel do ložnice a zpátky, i to, jak se řítí k zemi a pak na sedačku…
Nechápal jsem, jak může takové nemehlo s někým nebo něčím bojovat.
Ale je to můj nešika. Můj roztomilý nešika.
Miluji ho…
„Klidně mi můžeš viset na krku do konce života,“ rozhodil jsem na sedačce peřiny, a pak jsem ale vstal.
„Teď jsem si uvědomil… Potřebuji se osprchovat, a ty jsi mě už namazal. Namažeš mě potom ještě jednou? Víš, tak trochu jsem se válel nejen doma na zemi, ale i venku před domem,“ pokrčil jsem rameny.
Pak jsem se otočil k oknu a zadíval se na tu díru ve stěně. Budu to muset opravit. Ale to je to nejmenší. Jsem rád, že tu strejda byl. Udivilo mě, jaký dokáže být, protože takového jsem ho za celý život neviděl. Ale o to víc ho mám zase rád.
Došel jsem k Lucimu, vzal jsem mu flašku z ruky, a taky jsem si přihnul.
„Půjdu se osprchovat, a pak bych si moc rád dal tvoje dokonalé jídlo. A pak se tu budeme válet tři dny. Jen zavolám trenérovi, že jsem marod a šéfovi, že bych rád tak minimálně tři dny volna. Co říkáš? A pak, když už ses tak rázně rozhodl tady zůstat, za což jsem moc, moc rád, tak bychom po dobrém jídle, u dobrého zákusku a kávě mohli probrat naši svatbu. Myslím, že teď už tomu nic nebrání…“
Ještě jednou jsem se napil, vrazil flašku zpátky Lucimu do ruky, políbil ho na rty.
„Rád se s tebou ožením, nebo vdám. To je jedno co. Sám si řekl, že už se tě nezbavím, a rád přidám tvoje příjmení k mému. Miluji tě, Luci…“
A pak už jsem trochu pokřiveně odkráčel do koupelny, hrdý sám na sebe, jak jsem to vymyslel.
Lucian
Klidně ho budu mazat po celý zbytek života.
Ale nestihl jsem ani nic říct a jen zpola vnímal, že Mesy odchází do sprchy, když mi vrátil flašku.
Zíral jsem jak sůva z nudlí a přehrával si jeho poslední slova.
Mesy se praštil do hlavy. Jo. Tím to určitě bude.
Vždycky se tématu svatby vyhýbal, a ani mě to nijak nelákalo, teda ne, že bych Mesyho nemiloval, ale nechtěl jsem ho rozhodně do ničeho nutit.
A teď najednou o svatbě mluví?
Néééé, určitě se mi to zdálo.
Ale moje tělo nikde neleží a očividně jsem vzhůru.
Ošil jsem se a zaculil se jako idiot. Jako kdyby mi bylo patnáct a dostal jsem první pusu.
Svatba? Opravdu?
Znovu jsem se zachichotal, odložil flašku, a pak s rozběhem vletěl do koupelny, až jsem porazil sušák, ale bylo mi to úplně jedno.
Jo, když jsem bojoval, dokázal jsem divy, ale jak jsem byl roztržitý nebo rozhozený, pořád jsem byl stejné nemehlo, jako před deseti lety.
„Mesy!" zakřičel jsem se smíchem a skočil mu kolem krku, až jsem nás oba povalil na zem.
„Miluju tě! Miluju! Miluju! Miluju!" křičel jsem dál, bláznivě se smál a po každém slově mu vlepil malou pusu.
Jak já byl šťastný!
O tomhle se mi od odchodu ani nesnilo!
A pokud si to Mesy nerozmyslí, teď, víc než kdy dřív, budu tohle město a ty, které miluju, chránit o to víc.
Ještě chvilku jsem Mesyho mačkal, objímal, pusinkoval, hihňal se jak pako, než jsem ho konečně pustil, aby se mohl dosprchovat a já udělat to jídlo.
Mason
Stihl jsem si sundat kalhoty, a už jsem chtěl i ponožky a trenky, když dovnitř doslova vpadl Luci, a já se během chvilky ocitl na zemi a on byl na mě rozpláclý.
Zatnul jsem zuby, když mě po pádu zabolely záda, ale musel jsem se usmívat, i kdybych nechtěl.
Tohle je prostě můj Luci.
Takového jsem si ho zamiloval.
Krásný, roztržitý, nešikovný, milý, laskavý, obětavý, jedinečný svého druhu.
Prostě můj…
Když zase odběhl, a já doufal, že přitom zůstane barák vcelku, pomalu jsem se zvedl do sedu, a vzdychal u toho jako stařec, který se ráno snaží posbírat své kosti, aby mohl vstát z postele.
Co nezvládl Koran, to teď dodělal Luci. Nejspíš z postele nevylezu dva dny a k Luciho rodičům na ten oběd půjdeme až za týden, když nemáme vypadat, jako by nás přejel kombajn.
Ještě v sedě jsem si sundal ponožky, a pak jsem opatrně vstal a stáhl si trenky. Hodil jsem to do špíny, zrušený sušák, který to po Luciho útoku už odpískal, jsem vystrčil na chodbu, a pak jsem konečně vešel do sprchového koutu, abych se mohl umýt.
Po celou dobu mi však nezmizel úsměv z tváře, a po chvilce jsem si dokonce začal i pohvizdovat moji oblíbenou písničku.
Pořádně jsem se vydrbal, se zatnutými zuby jsem si umyl i vlasy, a pak už jsem byl konečně schopný vylézt ze sprchy.
Záda mě bolely, ale doufal jsem, že mi je Luci namaže. Masáž by se mi líbila, ale teď by mi spíš jen uškodila, takže si musím nechat zajít chuť.
„Tak jsem tady,“ konečně jsem se umytý, zabalený v županu ukázal v kuchyni.
Ještě jsem chytil telefon, zavolal trenérovi i šéfovi. Od toho prvního jsem dostal seřváno, že mám na sebe dávat pozor, a od druhého po chvilce ujištění, že není problém. Stejně jsem si dovolenou nevzal už pěkně dlouho. Ale že mám počítat s tím, že se na mě a na Luciho přijde podívat. A chtěl by s námi probrat tu novou restauraci.
Jo, já zapomněl. Zmínil jsem před ním, že bych ji chtěl Lucimu postavit…
„Tak já jdu do postele, a jak bude oběd, tak mě zavolej, ano?“ ještě jsem se k Lucimu přitočil, a pak se šel uložit na sedačku. Lehl jsem si ale tak, abych ho mohl celou dobu pozorovat.
Vážně mám takové štěstí a už se mnou zůstane?
Lucian
Na chvilku mě napadlo, že se převleču, ale nakonec jsem se na to vykašlal.
Triko mi bylo dost dlouhé, protože, i když jsem byl jen o něco málo menší než Mesy, tak jsem byl ale přece jen mnohem štíhlejší.
Rozhodně jsem neměl tak silné paže a široká ramena jako on.
Na chvilku jsem se zasnil a vzdychl při té představě.
Nikdy jsem mu to neřekl, ale miloval jsem tu hru jeho svalů, kdykoliv něco dělal. Miloval jsem ty jeho pevné svaly a drsné ruce.
Raději jsem se rychle vzpamatoval, abych si to triko ještě neposlintal, a navíc jsem chtěl co nejrychleji udělat Mesymu něco na to jídlo.
A vlastně i mě. Neměl jsem ani snídani a při pohledu na hodiny jsem se zhrozil, že už je skoro poledne.
Mesy se ani nemusel hlásit. Poznal jsem ho už když scházel ze schodů.
Jeho kroky a jeho vůni.
„Po obědě ti namažu ty záda," křikl jsem ještě na Mesyho, když se zahrabal pod peřinu.
Usmíval jsem se celou dobu, co jsem dělal oběd.
Tak nějak poprvé, od chvíle, kdy jsem Mesyho znovu potkal, jsem se cítil…
Svobodnější? Lehčí?
Nejspíš proto, že jsem se konečně rozhodl přijmou to takové, jaké to je.
Ale nepředpokládal jsem, že to Koran jen tak vzdá. A to jsem taky Mesymu hned po obědě řekl, když jsem uklidil a zahrabal se za ním pod peřinu, abych ho mohl obejmout a očuchat ho.
„Hned, jak ti bude trochu líp, ukážu ti, jak se bránit, a taky jak vidět některé věci. Myslím, že to dokážeš. Máš silnou mysl i silnou duši. Správně bych to dělat neměl. Zduhači to obyčejné lidi neradi učí, protože je vystavují většímu riziku, že z toho zešílí. Ale já tu budu už pořád s tebou. A nedopustím, aby se ti něco stalo. A omlouvám se. Za všechno. Za svůj odchod, za to, že jsem byl do teď tak nerozhodný, za problémy, které ti způsobuju,“ povzdechl jsem si a bradu si opřel o Mesyho hruď, abych na něj viděl.
Mason
Nejlepší pohled, který znám. Dívat se na člověka, kterého miluji.
Bylo to, jako bychom spolu byli už spoustu let. Jako by ta desetiletá díra v čase snad ani nebyla.
Může mi to připomenout jen pár papírů, schovaných hluboko v šuplíku.
Dopis na rozloučenou od Luciho, a rozsudek, když jsem vyváděl po jeho odchodu.
Možná to spálím, možná to nechám. Možná si tím občas připomenu, co bylo, abych neusnul na obláčku, abych si víc a víc vážil toho, co teď mám.
„Budu rád, když mě to naučíš,“ přikývl jsem a víc jsem si na sebe Luciho natiskl.
„A neomlouvej se už. Už se stalo a vrátit se to nedá. Ale teď jsi tady. A víš… Pěkně jsi to Koranovi nandal. Nevím, co ho dostalo víc, jestli tvůj táta s pistolí nebo ty, jak jsi po něm řval,“ zasmál jsem se už nahlas.
Byl jsem spokojený. Bolavý ale šťastný. I když mi dal Koran nakládačku, a pomohl mi strejda, stejně jsem měl pocit, že jsem si vlastně Luciho ubránil.
Už ho nikam nepustím. Ne… Chci, aby zůstal se mnou. Přeji si to nejvíc na světě.
Zůstali jsme v posteli opravdu celý den. Luci jen vyskočil z peřin na tu chvíli, kdy připravil zákusek a kávu, a potom večer, kdy chystal večeři.
A když mi pak bylo o něco málo lépe… Chtěl jsem to být já. Ale nakonec Luci převzal otěže i v tomhle, a ukázal mi, co se svým tělem dokáže.
„Víš,“ pohladil jsem ho potom po zádech, kdy už hodiny ukazovaly půl druhé v noci a my byli docela příjemně unavení. „Často vzpomínám na to, jak jsme spolu začali chodit. Mám pocit, jako bych ti tenkrát ani nedal na vybranou, Prostě jsem si řekl, že budeme spolu chodit, a bylo to. Ale nikdy nezapomenu na tvůj výraz, kdy jsme se poprvé políbili. V tu chvíli jsem tě miloval snad ještě víc, než jsem si do té chvíle připouštěl.“
Chci zapomenout na těch nešťastných deset let, ale nikdy nezapomenu na naše začátky, protože, když má člověk vedle sebe někoho, jako je Lucian Colten, tak to prostě nejde. A já ani nechci…