Mason
Nějak podvědomě jsem pamatoval, co mi říkal Luci, na co si mám dávat pozor. Ale nějak jsem nezaregistroval žádnou hrozbu. Možná jen Luci zbytečně plaší. Sice jsem měl stále pochybnosti, ale pak mi to strejda potvrdil, takže to s tím Zduhačem je nejspíš pravda.
Uvidíme, jak se to vyvrbí dál. Možná opravdu Luci zbytečně plaší a nic se nestane.
Co mě však trápilo víc, byl Roger.
Neměl jsem zrovna chuť mu dávat výpověď, a tak jsem ve skrytu duše doufal, že dorazí třeba i se zpožděním, ale bude mít rozumné vysvětlení, proč přišel pozdě.
Dobře jsem si pamatoval, jak jsem byl v podobné situaci, ale šéf mi dal ještě jednu šanci, a já se dal trochu dohromady a té šance se chopil. Ještě to s Rogerem zkusím.
Jenže byla desátá a on pořád nikde, a kluci museli dělat práci za něj.
Zkoušel jsem mu znovu několikrát volat, ale telefon měl stále nedostupný.
„Jedu za Rogerem,“ mávnul jsem na šéfa, když jsem vyšel z hospicu a zamířil k autu. „Je nedostupný, tak chci zjistit, co se děje. Jestli se třeba něco nestalo.“
Šéf jen přikývnul, mávnul na mě a šel si po své práci.
Nastoupil jsem do auta a vyrazil k Rogerovi.
Nebylo to daleko, a tak jsem za deset minut parkoval před domem, ve kterém bydlel. Zůstal tu sám, když mu utekla žena a vzala s sebou i jejich jediného syna. Ale on se nechtěl odstěhovat. A já to chápal. V tomhle jsem se choval stejně a věděl jsem, jaké to pro něj je.
Když jsem vystoupil, šel jsem rovnou ke dveřím a několikrát zazvonil. Když se neozýval a ani neotevřel, zkusil jsem zmáčknout kliku.
Bylo otevřeno… Nepříjemný pocit mi sevřel žaludek, když jsem otevřel dveře dokořán a uviděl v chodbě rozházené věci. V první moment to vypadalo, že se tu snad někdo vloupal.
Několikrát jsem zavolal na Rogera, ale neodpovídal.
„Jdu dovnitř, Rogi!“ křiknul jsem do prostoru domu a pak opatrně vešel.
Vypadalo to, jako by tu opravdu někdo něco hledal. Ale když jsem nahlédl do obýváku, mé obavy, že se něco stalo, se okamžitě potvrdily.
Všude byly povytahované šuplíky, papíry rozházené, ale tomu všemu vévodil stolek, na kterém byla hromada fotek a alba. A na všech byl on, jeho žena a syn.
„Rogere!“ zařval jsem znovu.
Proletěl jsem všechno, nahlédl jsem do kuchyně, do koupelny i na záchod, do ložnice, a pak jsem otevřel dveře do pokoje jeho syna…
V první chvíli mě napadlo, že tu někdo vypnul topení, že tu snad byla otevřená lednice, nebo že v noci mrzlo. Chlad, který mě přivítal, mi postavil všechny chlupy na těle a já si v tu chvíli vzpomněl na varování od Luciho.
Ale musel jsem dovnitř.
Roger ležel bezvládně uprostřed pokoje a v ruce držel synovu a manželčinu fotku, a vedle něj se válely rozházené léky…
Lucian
Pomalu jsem se procházel, koukal kolem sebe, občas si potáhl kšiltovku víc do čela, když jsem potkal někoho známého, kdo by mě mohl poznat, a znovu si částečně připadal jako doma.
Žádné místo na světě v létě nevonělo jako Butler.
Vím, že je to směšné a město nemůže vonět, ale Butler prostě voněl.
Zrovna jsem zahýbal do další uličky, když jsem to pocítil. Na místě jsem se zastavil a ostře nadechl.
Nebylo pochyb.
Zaběhl jsem kousek dál a v duchu děkoval všem, kteří tohle město založili a na každém metru se rozhodli vysadit nějaké stromy nebo vytvořit malé parky.
Schoval jsem se za jeden strom mezi túje a o vteřinu později jsem proletěl ulicí ve své duševní podobě. Jenže jak rychle ten pocit Stínu přišel, tak zase odešel.
Překvapeně jsem zamrkal, rozhlédl se kolem sebe a trochu bezradně zůstal stát.
Tohle bylo zvláštní. Jako občas se stávalo, že Stín vzal roha, sotva se objevil nějaký Zduhač, ale to byly většinou slabé Stíny, které zatím nedokázaly nikoho moc posednout.
Jenže z tohoto jsem cítil sílu. Proto mě to tolik překvapilo.
Chtěl mě snad vylákat? Ne, to nebylo ono. I kdyby mě chtěl vylákat, pořád bych ho cítil. I kdyby se přesunul na jiné místo. Jenže tohle bylo jiné. Stín prostě zmizel. Byl tu a najednou ne.
Možná se zalekl? Nečekal, že tady ucítí Zduhače? To mi taky moc nesedělo. Ale jiné vysvětlení jsem neměl. Nakonec mě z toho přemýšlení vyrušil houkající zvuk a já přeletěl k místu, kde stála sanitka, několik lidí a policajti.
Z domu právě na nosítkách vytahovali nějakého muže, ale víc než to, jsem vnímal přítomnost Mesyho. Mohl jsem na něm oči nechat, když vyprávěl policistům a doktorovi, proč je tady a co se stalo. Zajímalo by mě, jestli na něj někdy přestanu civět, jak čerstvě zamilovaný puberťák.
Zatřepal jsem hlavou a pozornost obrátil na muže na nosítkách.
Zamračil jsem se, když jsem si všiml fleků na jeho těle, které doktoři vidět nemohli.
Značka Stínů. Něco jako: "Už jsi náš, neutečeš, i kdyby ses vydal na kraj světa."
Přeletěl jsem k nosítkám a svou ruku položil na mužovu hruď.
Cítil jsem tu bolest uvnitř něj, tak silnou, až mě málem povalila, ale cítil jsem i něco jiného.
A to muselo pryč.
Po chvilce jsem zaslechl, jak saniťák doktorovi říká, že se pacientův stav zlepšuje.
Odstoupil jsem a přeletěl k Mesymu.
Na moment jsem ho objal a políbil na tvář.
„Jsi úžasný… Ale máš co vysvětlovat…" zašeptal jsem mu do ucha, ale pak už ho pustil a rozletěl se zpátky k místu, kde jsem zanechal své tělo, abych o něj náhodou nepřišel.
Mason
Lhal bych, kdybych řekl, že jsem se nebál. Lucian mě tak naočkoval, že jsem už věřil všemu. A i kdyby ne, i tak bych se zarazil nad tím, jak tu bylo chladno, v horkém létě, a tady zima jak na kluzišti.
Okamžitě jsem vytáhl telefon, a než jsem vkročil do pokoje, už jsem volal 911. Rychle jsem otevřel okno, aby šlo dovnitř teplo, a pak rychle klekl k Rogerovi a pod vedením operátorky na telefonu jsem mu začal dávat první pomoc. Přes to všechno jsem zapomněl i na Luciho varování, a přestal jsem dávat pozor. A až teprve ve chvíli, kdy jsem zaslechl houkat sanitku, jsem si oddechl a uvědomil si, že je tu výrazně větší teplo.
Ale důležitější bylo, že se podařilo Roge zachránit…
A snad až teprve ve chvíli, kdy si ho převzali záchranáři a kdy jsem mluvil s policajty, mi došlo, co se vlastně mohlo stát, pokud bych sem nepřijel.
Byl jsem z toho docela rozhozený, a jakmile odjela sanitka, chtěl jsem zavolat šéfovi, když jsem se zarazil. Měl jsem pocit, jako by mě obalilo něco příjemného, něco teplého, teplejšího, než byla ta zima v pokoji Rogerova syna. Otřel jsem si ucho, ani nevím proč, a zadíval jsem se kolem sebe, jako bych hledal příčinu tohoto momentálního pocitu.
Ale na nic jsem nepřišel. Tak jsem konečně vytáhl telefon, v krátkosti zavolal šéfovi a pak nastoupil do auta, abych se rozjel do nemocnice za Rogerem.
A taky… zavolám jeho ženě…
A taky jsem si uvědomil, že Roger je ve stejné situaci, jako jsem byl já před deseti lety. I já jsem neměl daleko k tomu, abych úplně zahodil svůj život. A šéf mě z toho vytáhl… A já to teď můžu splatit u Rogera. Postarám se, aby se z toho dostal. Dám mu ještě šanci, dotáhnu ho zpátky do života…
V nemocnici jsem strávil asi dvě hodiny, než jsem se dostal zpátky na stavbu. Hned se všichni ptali, jak na tom Roger je, a všichni si oddychli, když jsem jim řekl, že bude v pořádku. Se šéfem jsem probral všechno ohledně Roge, a když viděl, jak jsem z toho utahaný, poslal mě domů. Prý si dneska vezme na starost mé chlapy a já si mám odpočinout.
Jindy bych odmítl, ale dneska jsem to vážně přivítal. Pobral jsem si věci, nasedl do auta a za dalších patnáct minut jsem už parkoval před domem.
Vešel jsem dovnitř, a první co bylo, když jsem odhodil věci, hledal jsem Luciho, jak jsem ho potřeboval vidět a obejmout.
Lucian
Mému tělu se naštěstí nic nestalo, a než všechno utichlo, už jsem byl zpátky u našeho domu.
Měl jsem tendenci Mesymu napsat, nebo mu zavolat, ale nechtěl jsem vypadat jako stíhačka. Navíc jsem se ujistil, že je v pořádku.
Ohřál jsem si oběd, co nám máma zabalila, a snažil se napsat seznam nákupu.
Nevím, jestli se bude Mesymu chtít někam jet, případně bysme to nechali na druhý den.
Přesto jsem toho moc nevymyslel, protože jsem neustále naslouchal okolním zvukům, několikrát jsem vstal, abych vyhlédl z okna, kontroloval si každou chvilku mobil, a v jednu chvíli se přistihl, že přerovnávám už uklizené věci.
Nakonec jsem si povzdechl, zavrtěl hlavou a přešel do ateliéru.
Všechny mé věci na malování byly uložené ve skříni, a tak jsem je vytáhl a začal malovat.
Mé myšlenky táhly můj štětec, ani jsem si pořádně neuvědomil, co maluju, a dokonce jsem úplně zapomněl na čas. Až teprve, když jsem zaslechl hluk od předních dveří, vzpamatoval jsem se, prudce vstal a málem převrhl všechno, co mi stálo v cestě, jak jsem se hnal ke dveřím.
Neváhal jsem ani vteřinu a za chvilku už vězel v pevném Mesyho objetí, vdechoval jeho vůni a kontroloval, jestli je v pořádku.
„Měl jsi mi zavolat," mírně jsem se na něj zamračil po polibku, který nás oba málem připravil o dech.
Zavedl jsem ho do kuchyně, posadil ho a uvařil mu pořádně silné kafe.
Mason
Luci mi vyběhl naproti z ateliéru. Ani jsem nepřemýšlel a rovnou ho objal.
Potřeboval jsem to. Jako bych se tím chtěl ujistit, že opravdu zůstal. To, co se stalo Rogerovi, mi až bolestně připomnělo Luciho odchod před deseti lety.
Byl jsem tak rád, že tu Luci zůstal.
Vzpamatoval jsem se až ve chvíli, kdy mě od sebe kousek odstrčil a začal kontrolovat, jestli jsem v pořádku. A taky s jeho slovy mi to došlo…
„Věděl jsi, že se něco stalo? Byl jsi tam? U Rogera? Je… Bude v pořádku. Už jsem volal jeho ženě. Byla v šoku, když jsem ji řekl, že se Roger chtěl zabít. Prý měli krizi, a ona sama neví, jak to všechno začalo. Prý z ničeho nic. Ale už je na cestě sem. Možná už je i s jejich synem v nemocnici. Ale… hlavně že to dobře dopadlo. Ani nevím, proč jsem k němu jel. Nemusel jsem. Mohl jsem se na to vykašlat. Ale měl jsem prostě pocit, že to musím udělat, že se mohlo Rogerovi něco stát. Ještě jsem nic takového nepocítil.“
Začal jsem sám mluvit o tom, co se stalo, aniž bych přemýšlel nad tím, jestli vlastně Luci o Rogerovi ví nebo ne.
Seděl jsem a díval se na něho, jak vaří kávu. Nakonec jsem vstal a vytáhl oběd od mámy, abych si ho mohl ohřát.
„Dneska už mám volno. Najím se, vypijeme kávu a zajdeme na ten nákup, ano?“ políbil jsem Luciho na tvář, když jsem se přes něho natahoval pro talíř.
„Víš, když jsem to viděl… Připomnělo mi to, jak jsi odešel. A… prostě jsem tě musel vidět. Nebyl jsem přes to schopný uvažovat. Nenapadlo mě ti zavolat…“
Lucian
Když Mesy promluvil, sklopil jsem pohled a pocítil úzkost.
Překonal jsem tu krátkou vzdálenost mezi námi a svou hlavu zabořil do Mesyho hrudi.
„Mrzí mě to," zašeptal jsem. „Strašně moc. Čekal jsem, že mě budeš nenávidět, za to, co jsem udělal. Byl jsem na to připravený. Ne, na to, že mě vezmeš zpátky. Já… Nevím, jak bych se mohl omluvit. Do konce života si to neodpustím."
Zvedl jsem hlavu a pevně Mesyho objal, jako bych se potřeboval ujistit, že mě nechce vyhodit a pořád je tu se mnou.
Políbil jsem ho a pustil až ve chvíli, kdy pípl kávovar.
„Ohledně toho Rogera… Byl jsem tam. Ale Stín zmizel dřív, než jsem se tam vůbec dostal. Říkáš, že se rozešli, aniž by to mělo důvod? Pak je nejspíš Stín už nějakou dobu sledovat. Kdybys nezasáhl, víš, jak by to dopadlo? On by umřel a jeho manželka by si do smrti vyčítala, že zapříčinila jeho smrt. Tímhle se Stíny živí. Tohle je dělá silnějšími. A nejhorší je, že se objevují, kdy se jim zachce. Můžeš být celý život nešťastný a ani si tě nevšimnou, můžeš být celý život šťastný, a pak jen třeba někomu vynadat a už se na tebe nalepí. Koran říkal, že prý Stíny reaguji na minulost člověka. Na jeho předchozí já. Moc se v tom nevyznám, každopádně, neznamená to, že když jsi šťastný, nemůže tě Stín posednout a naopak."
Podal jsem Mesymu hrnek s kávou a sám si taky dal.
„Jsem moc rád, že jsi v pořádku. Opravdu. I když… Bylo to hrdinské, ale zároveň i praštěné. Měl jsi štěstí," mírně jsem se zamračil a pak zakroutil hlavou.
„Začal jsem psát seznam, co nakoupíme, ale nakonec jsem skončil v ateliéru. Ani nevím, jestli se ti bude chtít jet nakoupit. Když tak pojedu sám, nebo to necháme na zítra," políbil jsem Mesyho na rty a usmál se.
„A děkuju… Za všechno."
Mason
Trošku mě to zaskočilo, když mě najednou Luci objal a začal se mi omlouvat.
„Já ti to nechtěl vyčítat, promiň. Jen jsem… no jen mi to prostě připomnělo náš případ. Občas se přistihnu, jak přemýšlím nad tím, jestli na mě třeba tenkrát taky nezaútočil ten Stín, nebo co to je. Abych se ti přiznal… No… Jednou jsem skončil na noc ve vězení, a jednou v nemocnici, když jsem se serval. Ale to je už dávno. A možná jsem vážně vůči nim imunní. Teda… přál bych si to už kvůli tobě, aby ses pořád nestrachoval.“
Posadil jsem se a pustil do jídla. Docela dost mi vyhládlo, a tak jsem bez problémů snědl celou tu hromadu, co jsem si na talíř naložil.
„A neděkuj, není za co. Já jsem rád, že jsi tady,“ natáhl jsem se přes stůl a pohladil ho po ruce.
Když jsem dojedl, popíjel jsem ještě kávu, a pak se zadíval na lednici, jako bych chtěl vidět dovnitř skrz ty zavřené dveře.
„Určitě nakoupit půjdeme,“ dopil jsem kávu a vstal od stolu. „A taky… Všiml jsem si, že jsi byl v ateliéru. Sice jsem nic nevyhodil, ale nevím, jestli jsou všechny barvy ještě použitelné, tak bychom mohli něco přikoupit, co říkáš? Už se na náš společný nákup docela těším. Jen mám otázku, než půjdeme. Nevím, jak se zachovat, když nás někdo potká. Nestydím se za tebe a rád bych všem ukázal, že jsi zpátky. Ale druhá věc je, jak ty… Jestli to chceš třeba před ostatními utajit, nebo ne. Nevadilo by mi, kdyby ano, jen to prostě potřebuji vědět, ať vím, kdyby něco.“
Mám pocit, že jsem se do toho mluvení nějak moc zamotal. Nechtěl jsem, aby si Luci myslel, že se na něho zlobím, nebo jsem naštvaný, nebo tak. Ale nejspíš to, co jsem dneska řešil, mě prostě rozhodilo.
A procházka, byť po nákupáku, mě možná uklidní. Hlavně když budu s Lucim.
Lucian
Opravdu by mě zajímalo, jestli někdy přestanu na Mesyho hledět jako na Svatý obrázek, a jestli si vůbec někdy odpustím svůj odchod. I když říkal, že si nemám nic vyčítat, přesto jsem na to musel pořád myslet. Nebo aspoň dost často na to, abych se ptal sám sebe, čím jsem si takového skvělého chlapa zasloužil. Myslím, že jsem trochu i uslintnul, když jsem se tak na Mesyho díval, ale rychle jsem se vzpamatoval, zvláště, když nejspíš čekal na mou odpověď. Chvilku jsem přemýšlel.
Pravda byla, že jsem nechtěl, aby mě někdo poznal. Na druhou stranu, když už to ví máma a teta, pochyboval jsem, že to mé utajení dlouho vydrží.
„Tak, víš co?" vstal jsem, přešel k Mesymu a vecpal se mu na klín.
Objal jsem ho kolem krku a políbil na špičku nosu.
„Nebudu se nijak extra maskovat, nebudu se k nikomu hlásit. Ale když tě někdo osloví, tak mu prostě řekneš pravdu."
Věnoval jsem Mesymu polibek, a pak vstal, aby se mohl jít převléknout a já mezi tím ještě dopsal nákup.
„A máš pravdu. Většina barev je už vyschlá, papír zežloutl, štětce mužů vyhodit a paleta nejspíš brzo chytne plíseň. Vlastně ani nevím, jak se mi podařilo s tím něco namalovat. A nejspíš to nebude stát za nic. Maloval jsem po paměti, když jsem myslel na tebe, takže ani nevím, co jsem vytvořil a nejspíš to budu muset vyhodit," zasmál jsem se, když jsem si na hlavu nasadil kšiltovku, a pak jsme už s Mesym vyšli ven, abysme nasedli do auta a vyrazili do obchodu.
Mason
Když se na mě Luci zadíval, na moment jsem si pomyslel, že bych se měl vzpamatovat a začít se chovat jako chlap, a ne jak baba. Vždyť tu každou chvíli žebrám o to, aby neodešel, vykládám mu, jak mi bylo, jak moc ho miluji, a pořád to samé dokola. Nejspíš mě už bude mít brzy plné zuby. Zvlášť když se chovám jako měkota…
Ani nevím, jestli jsem to vůbec já. Proč jsem se tak moc změnil.
Možná je to i tím, že stojím proti něčemu, co vlastně ani neznám a nemůžu to ani vidět?
„Určitě to bude hezké, jak se vrátíme, tak se na to hned zajdu podívat. Už jsem tě neviděl dlouho malovat a docela mi to chybělo…“
Už zase! Kruci, už zase! Pořád a pořád! Nestěžuj si, netlač, nezavaluj Luciho svými pocity, jako by neexistovalo nic jiného, než jen ty! Vzpamatuj se, Masone!
„Tak jo, jsme tady,“ zaparkoval jsem před obchoďákem. „Nejdříve zajdeme do speciálky nakoupit věci na malování, hodíme to do auta, a pak půjdeme na potraviny, jo? A určitě něco potřebuješ i z drogerky. Vlastně… Neviděl jsem za tu dobu, co ses vrátil, že by ses holil,“ naklonil jsem se a zkoumavě si začal prohlížet Luciho tvář.
Uvědomil jsem si, jak to vypadá, a raději se narovnal. Vždyť se mohl oholit, když jsem byl třeba v práci.
Přesto jsem natáhl ruku, omotal ji Lucimu kolem pasu a přitáhl si ho k sobě, když jsme vcházeli do obchoďáku, aby se mi nikde nezatoulal.
Lucian
Když jsme přijeli k obchoďáku a Mesy se ke mně naklonil se svou otázkou, nedalo mi to, abych se nepousmál. A když si mě pak skoro majetnicky přitáhl k sobě, jen jsem se na něj víc natiskl.
Nakonec jsem to ale nevydržel, a nehledě na to, kolik bylo kolem nás lidí, jsem si Mesyho otočil k sobě a věnoval mu pořádný polibek.
„Vím, že jsem ti to už několikrát říkal, ale jsi úžasný. Ten nejúžasnější chlap. A budu ti to nejspíš říkat tak dlouho, až toho budeš mít plné zuby," zasmál jsem se, znovu ho políbil, a pak pustil.
Když jsme se rozešli do obchodu, všiml jsem si, jak po nás pár lidí nevěřícně kouká. Spíš po Mesym, jako by ho snad nikdy neviděli.
Na mě jenom házeli přemýšlivé pohledy, nejspíš proto, že netušili, co jsem zač.
Některé z nich jsem poznával. Přece jen jsme byli menší město a náš vztah tu byl před deseti lety poměrně známý, stejně jako Mesy díky svým atletickým výkonům, a já kvůli svému kuchařskému umění.
Vlastně by mě zajímalo, jestli vůbec tu restauraci pro mě postavili a dali ji někomu jinému, nebo parcela zůstala prázdná. Asi se na to pak Mesyho zeptám, nebo se tam zajdu podívat.
Taky mě napadlo, že bych na večer nebo zítra mohl zajít zase za našima. Aspoň na chvilku.
Nechtěl jsem je zbytečně ohrožovat, zvláště po tom incidentu z rána.
Pořád mi to vrtalo hlavou, ale nechtěl jsem to Mesymu připomínat, tak jsem to raději zasunul do pozadí a užíval si společný nákup.
Zašli jsme napřed do malířských potřeb, já si vzal všechno, co jsem potřeboval, a pak jsme to odnesli do auta, než jsme se vrátili pro další nákup.
Když jsem si vybíral hygienické potřeby, natočil jsem se k Mesymu a rty se otřel o jeho ucho.
„Abych ti odpověděl… Řekněme, že Zduhači mají i jisté výhody. Jedna z nich je, potřeba neholit se. Tu další jsem ti už říkal. A s ní souvisí i to, že toužíme zkoušet nové a nové věci.“
Jo, v tomhle jsem kecal, ale nemohl jsem si pomoct.
„Co takhle zaskočit do sex shopu a vybrat nějaké nové hračky? Cokoliv bys chtěl… cokoliv…"
Nenápadně jsem přejel rukou po Mesyho klínu, mrkl na něj a olíznul mu bradu, než jsem se otočil zpátky k regálu a schválně se předklonil, jakože vytahuju něco ze spodní police, ale tak, že jsem se svým zadečkem otíral o Mesyho klín.
Dělal jsem to i proto, aby Mesy přišel na jiné myšlenky a netrápil se tím, co se stalo dopoledne.
Mason
Luci si sice nechal kšiltovku, ale byl jsem rád, že se nějak extra neschovával a choval se naprosto přirozeně. No… Až moc přirozeně.
Když si mně přitáhl pro polibek, velice ochotně jsem mu ho vrátil, a nosil se pak jako páv.
Všiml jsem si těch zvědavých pohledů, ale nikdo neměl tendenci se nám přimluvit. Možná si nebyli jistí tím, jestli je to Luci nebo někdo jiný.
Ale bylo mi to jedno, ať si myslí, co chtějí. Já byl naprosto spokojený.
„No…“ protáhl jsem první slovo, po tom, co se Luci odmlčel a sehnul se do spodního regálu.
Jednou rukou jsem mu pomačkal jeho zadeček, ale pak jsem raději odstoupil.
„Zítra mám trénink, takže dneska nemůžu být vzhůru až do rána, ale… Tím, že jsme nakoupili dneska, zítra z tréninku pojedu rovnou domů, a mohli bychom nějaké nové hračky vyzkoušet. Takže jo. Uděláme nákup, a pak se zastavíme v sexshopu, kam jsme spolu chodili,“ upřesnil jsem nákup.
Myslím, že vidina nákupu nových hraček pro nás byla hnacím motorem. Doslova jsme proletěli potraviny, za chvíli byl nákupní vozík naplněný kopcem a spěchali jsme zaplatit.
Měli jsme tolik tašek, že jsem byl rád za to, že jsem si Dodge nechal.
Vyšli jsme z obchoďáku a zamířili rovnou k autu, abychom mohli co nejdříve odjet.
„Jsem zvědavý, jakou novou hračku si vybereš,“ naklonil jsem se po cestě k Lucimu, a ještě ho jemně kousnul do ucha.
Lucian
Ani jsem nečekal, že můj návrh bude mít takovou odezvu.
Myslím, že ani jeden z nás pořádně nevěděl, co do nákupního vozíku háže, jen abysme měli nákup za sebou a mohli jít nakupovat do sex shopu.
Myslím, že jsem se několikrát i při té představě začervenal, a když jsme pak šli spolu s nákupem k autu a Mesy mě kousnul do ucha, zachichotal jsem se, otočil se a i s taškama v ruce jsem Mesyho políbil, až jsme málem sletěli na zem.
„Jsi strašný provokatér, víš to?" zasmál jsem se nahlas, když jsme naskládali tašky do auta a Mesy ho zamknul. „Ale líbí se mi to."
Objal jsem ho kolem krku, natiskl na auto a znovu mu věnoval polibek.
„Promiň, že se nedokážu udržet, ale-"
Úsměv mě přešel tak rychle, jako přišel.
Ani jsem se nemusel otáčet, abych poznal, kdo za mnou stojí.
Nevím jak, ale za poslední roky, i když se pohyboval sebe tišeji, vždycky jsem ho poznal.
Zamračil jsem se, pustil Mesyho a otočil se čelem k příchozímu.
„Korane," řekl jsem možná chladněji, než jsem chtěl.
"Bavíš se dobře?" zeptal se mě odměřeně a prohlédl si Mesyho za mnou.
"Co tu děláš?"
Nebyla to nejchytřejší otázka, ale nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo.
„Jdu si pro tebe, samozřejmě. Hraní už skončilo. Je načase se vrátit. Říkal jsem ti, že si máš dávat pozor. Co si asi myslíš, že by se stalo, kdybych ten Stín ráno nezahnal? Ten tvůj boyfriend by tu teď jen tak nestál. Nemluvě o tvých rodičích. Porušil si všechna pravidla. Všechna! Chceš, aby na to doplatili druzí?"
„Sleduješ mě?!" vyjel jsem po něm místo odpovědi.
„Dávám na tebe pozor! Bylo mi jasné, že nejsi dost silný, abys zpřetrhal své vazby, které jsi tu měl. Poslal jsem tě sem, protože jsem ti věřil. Ale tys místo toho udělal přesný opak. Zklamal jsi mě Luciane."
Zaťal jsem ruce v pěst a několikrát se zhluboka nadechl.
„Vím, že je to riziko," snažil jsem se mluvit klidně, "a bude mě to stát hodně sil, ale já nejsem ty! Nevzdám se Masona ani svých rodičů! Masona miluju z celého srdce a nikdy jsem si neodpustil to, že jsem od něj beze slova odešel! A svým rodičům už nechci přidělávat starosti! Navíc, táta o všem ví a všechno mi řekl! Nemám důvod se skrývat!"
Nakonec jsem tak klidně nezněl, ale Koran mě svým postojem začínal štvát.
„Opravdu? A co ten tvůj frajer udělá, až zemře vinou Stínu třeba jeho matka? Omyl. Ne, vinou Stínu,
ale tvojí vinou, protože tys sem ty Stíny přilákal? Bude tě pak ještě pořád milovat? A co až zemře někdo další? A další a další? Teprve pak budeš spokojený? Že jsi ze sobeckých důvodů všechny ohrozil? Myslel jsem, že jsi chytřejší, Luciane. Místo toho se chováš jako zamilovaný puberťák!"
Koran nikdy nekřičel, ale i přesto jeho slova bodala jako nůž.
„Něco vymyslím. Zvládneme to. Jak jsem řekl, Masona se nevzdám! Je mi líto, Korane. Děkuji za všechno, co jsi mě naučil, ale pokud nepřijmeš to, co chci, tak v tom případě jsme skončili."
Chytl jsem Mesyho za ruku a potáhl ho, abysme se vrátili zpátky do obchoďáku.
Nějak mě nálada na nakupování hraček přešla, ale chtěl jsem pryč odsud.
Mason
Jo, tak nákup v sexshopu byl nejspíš ten dnešní nejlepší nápad. A už jen ta myšlenka mi spravila náladu po tom, co se dopoledne stalo.
Jenže ta dobrá nálada se mě nedržela dlouho.
Zamračil jsem se, když se za Lucim objevil ten chlap. To bych ještě zkousl. Nebo i to, kdyby řekl, že s Lucim spal. Taky jsem během těch deseti let nebyl sám.
Ale to, jak nevybíravě a hnusně na Luciho mluvil… A de-facto urážel i mě…
Vytrhl jsem se Lucimu a prudce se otočil ke Koranovi. Nejspíš nečekal, že se mu postavím, a tak, když moje pěst zasáhla jeho bradu, zavrávoral a udělal krok zpět.
Nešel jsem po něm znovu, ale přesto jsem se postavil tak, aby bylo jasné, že si nenechám jen tak něco líbit. Bylo mi jasné, podle toho, jak vypadal a co mi Luci předtím vyprávěl, že by mě Koran nejspíš srovnal na hromádku.
Ale rozhodně si nenechám líbit takové jednání.
„Stíny na mě neútočí. Možná tomu tak bylo jednou, než Luci odešel. A začínám mít pocit, jestli jsi to nezařídil ty, abys Luciho odsud dostal pryč. Po jeho odchodu měly k tomu spousty příležitostí a nic se nestalo. Stíny tu určitě byly před i po jeho odchodu. Neříkej tady takové hovadiny, že je sem přitáhl Luci. Co jeho otec? Co jeho děda, oba byli Zduhači! Jsou ženatí a spokojení a nikdo z jejich rodiny nebo rodiny jejich manželek neumřel násilnou smrtí a ani se nezbláznil. Všichni umřeli na stáří, a že se dožili vysokého věku, nemusím ani říkat. To jen ty jsem zahořklý, zatrpklý a nikomu nic nepřeješ. A pokud se někomu z našich blízkých něco stane, tak to budu dávat za vinu tobě! Protože ty jsi ten, kdo je tu přitahuje. Ty se jim dáváš všanc tím, jak se chováš a jak seš zatrpklý. Jsi Zduhač, ale jsi jejich terč číslo jedna! Tak neříkej Lucimu, co může nebo nemůže! Možná jsi mu pomohl, ale nemáš právo mu řídit život. I jeho otec a děda žili spokojeným rodinným životem. To jen ty máš nějaké pokroucené hodnoty! A už nikdy! Opravdu nikdy, nevyhrožuj, že Luciho odvedeš, nebo že se někomu z nás něco stane. Budeš potom první, komu půjdu vystřelit mozek z hlavy!“
Couvnul jsem o krok, abych mohl chytnout Luciho za ruku. Opravdu jsem měl tak trochu obavu, že na mě ten Koran vystartuje a já se tu nechtěl servat. Ale pomohla mi šťastná náhoda.
Ve chvíli, kdy rozzuřeně cosi zavrčel, zahlédl jsem policistu, který se k nám blížil.
„Děje se něco, Benjamine?“ zastavil se vedle nás.
Podíval se na mě, na Luciho a pak si přeměřil pohledem i Korana. Byl to mladší brácha mého šéfa, a dobře mě znal.
„Ne, je to v pořádku, Johne. Jen malé nedorozumění, ale pán se už omluvil a odchází. Je to v pořádku, děkuji,“ kývnul jsem hlavou.
John se ještě jednou podíval na Korana a pak už jen s upozorněním, že kdyby něco, mám se ozvat, rozešel se pomalu ke svému policejnímu autu.
„Myslím, že Luci i já jsme to řekli jasně. Díky, že jsi mu pomohl, ale přestaň vyhrožovat,“ zavrčel jsem ještě na Korana, a pak už sevřel Lucimu ruku a táhl ho k obchodu, kam jsme původně chtěli jít.
Lucian
Nechtěl jsem dělat scény před tolika lidmi. Řekl jsem si svoje a chtěl odejít, ale Mesy byl jiného názoru. Když se pustil do Korana nestačil jsem zírat.
Hlavou mi běželo tolik myšlenek, od: „Páni! Je naprosto dokonalý!" po: „Idiote! Nechej to být!".
Musím říct, že mě to dostalo víc než to, že se tu Koran objevil.
A Koran byl taky překvapený, podle toho, jak na Mesyho civěl. Nebyl zvyklý na to, že mu někdo odporuje, a už vůbec, že mu někdo jen tak napálí.
Viděl jsem na Koranovi, že mu chybí jen málo, aby z Mesyho nadělal sekanou, ale v tu chvíli se tam objevil policista, kterého jsem si matně vybavoval a Koran se stáhl.
Věděl jsem ale, že je to jen klid před bouří.
A nepletl jsem se. Koranovi totiž bylo úplně fuk, jestli způsobí nějaký rozruch nebo ne, takže když mě Mesy čapnul za ruku a táhl k obchoďáku, udělal sotva dva kroky, když ho škubnutím Koran zastavil.
Chytl Mesyho za triko pod krkem a přísahal bych, že ho kousek nadzvedl na zem, jako by nic nevážil.
„Ty jeden zasraný spratku! Vůbec nic nevíš! Vůbec nic, tak-"
Nevím, co chtěl Koran říct, ale jakmile sáhl na mého Mesyho začal jsem vidět rudě.
A to jsem jinak naprosto mírumilovný.
Chytl jsem Koranovu ruku, kterou Mesyho držel a zakroutil mu ji tak, až to křuplo a on s tlumeným výkřikem klesl na jedno koleno.
„Urážej si mě, jak chceš! Proklínej mě klidně do horoucích Pekel. Klidně mě nenáviď za to, že jsem porušil všechna tvá pravidla! Je mi to jedno. Ale nikdy! Rozumíš? Nikdy! Nesahej na mého muže! Nikdy! Jinak ti zlámu všechny kosti v těle a je mi jedno, že ses o mě těch deset let staral!"
Viděl jsem Koranův vzteklý pohled, ale i to, že nejspíš pochopil, že to myslím vážně.
Pustil jsem ho a odstoupil od něj.
Koran se zvedl, chytl se za bolavou ruku a zamračil se na nás.
„Ještě si promluvíme!" zasyčel a otočil se k odchodu.
„Pojď!" popadl jsem za ruku Mesyho a táhl ho směrem k obchoďáku.
Ale místo do sex shopu jsem ho zatáhl na pánské záchody, nacpal nás do kabinky, zamkl a okamžitě se přitiskl na Mesyho. Možná trochu prudčeji jsem ho políbil, a pak zabořil tvář do jeho ramene.
„Omlouvám se..." zašeptal jsem a dlaněmi vjel pod Mesyho triko, abych nabral jeho teplo.
Mason
Myslel jsem si, že když tak trochu zasáhl John, že odejdeme v klidu. A když jsem s Lucim odcházel k obchodu, dokonce to tak i chvíli vypadalo.
Ale nakonec se stalo přesně to, čeho jsem se obával.
Zatnul jsem ruce v pěst a už chtěl vystartovat. Věděl jsem, že bych rvačku zřejmě nevyhrál, ale nechtěl jsem se dát tak snadno. Nikdo se mnou nebude takhle jednat.
Jenže než Koran stihl domluvit, a než jsem se já vůbec k něčemu dostal, vložil se do toho Luci.
Zíral jsem skoro s otevřenou pusou, a byl tak v šoku, že jsem zapomněl i seřvat Korana, že mi natrhnul moje oblíbené triko.
Vzpamatoval jsem se až ve chvíli, kdy jsem byl na záchodku přiražený na zeď, až to zadunělo, a Luciho kolem sebe doslova omotaného.
„Proč se omlouváš?“ pohladil jsem ho po vlasech a pak ho objal.
I já mu zajel rukama pod triko, abych ho mohl hladit po zádech, a uklidnit jeho rozčílení.
I já byl rozzlobený, ale nechtěl jsem, aby byl Luci v nervu. Nechtěl jsem, aby si něco vyčítal.
„No, ale viděl jsi ten jeho překvapený ksicht, když jsem mu jednu natáhl?“ uchechtl jsem se, když jsem si tu scénu znovu vybavil.
„Nejspíš mě budeš muset naučit něco z té tvé bojové techniky,“ chytl jsem Luciho pod bradou a zadíval se mu do očí. „Byl jsi hotový Bruce Lee.“
Sice jsme byli na záchodku, kde to bylo takové všelijaké, ale Luci si zasloužil polibek. A já mu ho rád věnoval…
Lucian
Musel jsem se pousmát, když Mesy zmínil to, jak Koranovi natáhl.
Jo, myslím, že tohle si bude pamatovat ještě dlouho.
Ale pak jsem jen vydechl, když i mě zajel Mesy rukama pod triko a pak mi věnoval polibek.
Nejspíš, kdyby to nebyly záchodky v obchoďáku, klidně bych i pokračoval, ale nic romantického na tom nebylo, zvláště, když každou chvíli někdo chodil dovnitř.
Ty pohledy, co pak na nás hodili asi tři chlapíci, když jsme se z Mesym konečně z kabinky vyštrachali, fakt stály za to, a trochu to uvolnilo to napětí, co vzniklo po Koranově příchodu.
Musel jsem se dokonce zasmát, když jsme s Mesym vyběhli ven, a ještě na chodbě jsem mu vlepil polibek, než jsme pak spolu přešli k obchodu s erotickými pomůckami.
Přemýšlel jsem, co koupit. Ne, že by pomůcek nebylo hodně, ale většina se mi nelíbila a hodně jich bylo spíš pro heterosexuály. Nafukovací pannu a podobně jsme s Mesym fakt nepotřebovali.
Nakonec jsem vybral jeden tenčí, za to dlouhý a speciálně tvarovaný vibrátor, který měl nejen podráždit prostatu, ale i okolí dírky a varlata, ale také, díky jednomu výběžku, i penis. Přibral jsem i jeden opravdu mega vibrátor, který byl široký snad jako Mesyho zápěstí, kožená pouta k tomu, pár gelů, spodní prádlo, které se dalo rozepnout a ani se nemuselo svlékat a třásňový kožený bičík.
Spokojený se svým výběrem jsem se obrátil na Mesyho, jestli ještě něco nechce a za půl hodiny jsme už šli zpátky k autu a já doufal, že Koran nebude nikde poblíž.
Mason
Napětí ustoupilo, a já se musel usmát, když jsem viděl ty tři na záchodku a pak, když se Luci rozesmál venku na chodbě.
Byl to opravdu krásný pohled, a já jsem byl vážně rád, že ho vidím, a i slyším se smát. Tohle mi stojí za všechny prachy. Miluji ho, a jsem šťastný, když je Luci v pohodě a spokojený.
Výběr nových hraček jsem nechal hlavně na něm.
Přesto, než jsme došli k pokladně, jsem ještě sáhl po krabičce, ve které byl ukrytý erekční kroužek. Sice už doma dva máme, ale tenhle byl navíc i vibrační.
A už jsem si v duchu představoval, jak se na to bude Luci tvářit, až mu ho nasadím a zapnu.
Nákup jsme naskládali jako nějakou vzácnost do tašky, a pak se už vrátili k autu.
Rozhlížel jsem se po parkovišti, jestli náhodou odněkud na mě nevyskočí ten poděs. Když tak bych ho vzal tím velkým vibrátorem přes hlavu.
Ale přesun do auta a náš odjezd se naštěstí obešel bez problémů.
Chvíli jsem i přemýšlel, jestli nás Koran třeba nepozoruje jako duše, nebo jak tomu říkají. Ale to by ho nejspíš Luci vycítil.
Kruci… Ani nevím, kdy jsem plynule přešel k tomu, že tohle všechno, co se děje s Lucim, už beru jako normální věc.
Jo, takže asi tomu všemu věřím…
„Uděláme si večeři, nebo si něco objednáme?“ zeptal jsem se Luciho, když jsme pak doma v kuchyni uklízeli nákup.
„Pomůžu ti s těmi věcmi,“ popadl jsem jednu krabici s jeho potřebami pro malování a zamířili jsme do ateliéru.
Odložil jsem krabici na stůl a přešel před obraz, který začal malovat. Překvapeně jsem vydechl, když jsem viděl sám sebe. Luci má opravdu skvělou paměť, když mě dokázal takhle namalovat, aniž bych mu stál modelem.
„Pěkný chlap, kdo to je?“ ukázal jsem prstem na obraz, a pak se začal smát svému vlastnímu vtipu.
Jo, jsem beznadějný. Beznadějně zamilovaný…
Lucian
Koran naštěstí nebyl nikde v dohledu a náš odjezd zpátky domů se obešel bez problémů. Nejspíš ale budu muset dát vědět mámě a tátovi, aby si dávali bacha.
Nechtěl jsem, aby s nimi Koran mluvil. Kdo ví co, by jim navykládal.
Koran prostě byl schopný jít i přes mrtvoly, jen aby dosáhl svého.
Doma jsme pak vybalili nákup, a když mi Mesy pomohl s malířskými potřebami, vzpomněl jsem si na svůj obraz. Nestihl jsem ho však zastavit, a i když se Mesymu obraz nejspíš líbil, rozhodně bych ho uměl namalovat líp.
„No…" protáhl jsem, odložil věci a objal Mesyho kolem krku. „Nevím, jestli ho znáš. Ale měl bys vědět, jak je úžasný. Trochu paličatý, ale laskavý, v posteli nepřekonatelný a děsně sexy. Rád se na něj dívám, často si vedle něj připadám jak čerstvě zamilovaný puberťák. Taky rád poslouchám jeho hlas a miluju jeho vůni. A taky skvěle chutná."
Líbnul jsem Mesyho na rty, a pak si všiml jeho natrhnutého trika, a to mi něco připomnělo.
„Kruci!" plácl jsem se do čela. „Úplně jsem zapomněl, že potřebuju nakoupit nějaké oblečení. No nic, budu si muset něco vyprat a zítra do obchodu zajít znovu."
Stáhl jsem si triko a rovnou svlékl i to Mesyho.
„Večeři klidně uvařím. Zatím můžeš schovat naše nové hračky, než hodím pračku," plácl jsem Mesyho po zadku, když jsem kolem něj vyšel z ateliéru a zamířil do ložnice.
U schodů jsem se ale zastavil, a ještě se vrátil.
„Myslím ale, že tohle vyzkouším rovnou," vytáhl jsem z krabice rozepínací spodky a s přiblblým úsměvem odběhl pryč.
Mason
Poslouchal jsem Luciho, jak mi představuje toho chlapa na obraze, a docela mi narostlo moje ego. Ještě chvíli by mluvil a nejspíš bych se vznášel až u stropu.
„Tak to mi toho chlapa musíš někdy představit!“ křiknul jsem na něho, když odběhl, aby se převlékl a šel si něco vyprat.
Jen jsem doufal, že se popasuje s pračkou, kterou jsem musel nově koupit před půl rokem, protože ta stará už prostě dosloužila.
Vrátil jsem se do kuchyně, a vzal tašku s našimi novými hračkami. Vyšel jsem do ložnice, otevřel stolek, vybalil jsem je a pěkně uložil, aby byly první po ruce. Gely jsem postavil hezky vedle sebe rovnou na stolek vedle lampy.
A bude už na Lucim, co si vybere. I když… jak se na to tak dívám, nejspíš to budu já, kdo dneska vybere něco na hraní. Ale něco lehkého, zítra brzy vstávám na trénink, tak nemůžu být dlouho vzhůru, jinak by mě trenér nejspíš přizabil. A všechno nám to dotuje město, tak si nemůžu dovolit nějaké ulejvání z tréninku.
A vlastně… Úplně jsem zapomněl, že za tři týdny máme jet na čtyřdenní soustředění, které se ukončí jedním menším závodem. Hm… tak přemýšlím, že odmítnu účast. Nechce se mi nechávat Luciho samotného. Jedině že by jel se mnou… Zkusím se ho potom zeptat.
Než jsem se stihl vrátit do kuchyně, začal mi v kapse zvonit mobil.
Volal mi šéf, aby se ujistil, že jsem v pohodě, a prý slyšel, co se u obchoďáku stalo. A hned měl plno otázek na Luciho.
A já se vůbec nedivil. Jeho brácha má skvělý postřeh, paměť a dokáže si spoustu věcí vydedukovat jen z náznaků. A navíc… Je děsná drbna.
Uklidnil jsem šéfa, že je všechno OK, že je to opravdu Luci a vrátil se ke mně, ale byl bych rád, aby to nikde neroztruboval. Aby to prostě přišlo tak nějak samo, když už…
Oddychl jsem si, když konečně přestal mluvit a rozloučil se. Někdy se chová hůř jak můj vlastní táta.
Když už jsem byl v kuchyni, napadlo mě, že bych pro tentokrát mohl uvařit něco já. A tak jsem prošel lednici a komoru, vytáhl nějaké věci a pustil se do vaření.
A doufal jsem, že mi Luci ty špagety nehodí na hlavu.