Mason
Zamračil jsem se, když začal Lucimu zvonit mobil a on šel přijmout hovor.
Naše hezká chvilka skončila.
Opřel jsem se o sedačku a zvedl hlavu, abych na Luciho viděl. Díval jsem se na něho celou dobu, co telefonoval. Hovor nebyl moc dlouhý, Luci toho taky moc neřekl, ale za tu chvilku se výraz v jeho tváři rapidně změnil.
Když se usadil na mém klíně a schoval svou tvář, jen jsem ho pevně objal.
„Nevzdám se tě,“ zašeptal jsem a zabořil nos do jeho vlasů. „Nikdy se tě nevzdám, a když mě naučíš, na co si mám dávat pozor, teda pokud nestačí to, co jsi mi už řekl, tak to nějak zvládneme.“
Hladil jsem ho po zádech, vdechoval jeho vůni, než jsem se nakonec i s ním v náruči zvedl a zamířil do koupelny. Tam jsem ho postavil, pustil vodu do naší prostorné vany, nasypal do ní vonnou sůl, a pak, když se vana naplnila, jsme se v ní usadili.
Přitáhl jsem si Luciho, abych ho mohl obejmout, věnoval mu polibek, a pak jsem ho vybídl, aby mi řekl všechno, nebo to, co může, abych byl víc v obraze.
Pořád to pro mě byla nereálná představa, ale nějak se musí začít…
Lucian
Vážně jsem byl rád, že jsem Mesyho neodmítl. Během těch deseti let jsem se neměl kde schovat, když bylo nejhůř, neměl jsem náruč ani paže, které by mě objaly. Nebyl nikdo, a tak jsem to celou dobu držel v sobě. Ale teď… Mohl jsem dát průchod svým emocím, aniž bych se bál, že to bude mít nějaké následky. Vzdychl jsem, a ještě víc se uvelebil, když nás Mesy přesunul do koupelny. Horká voda byla spolu s Mesyho přítomností jako balzám na duši.
Chvilku jsem jen tak seděl, užíval si Mesyho péče, než jsem konečně promluvil a dovykládal zbytek toho, co jsem chtěl všechno Mesymu říct.
„Je těžké se Stínům vyhnout," uzavřel jsem nakonec.
„Můžeš odolávat, ale dlouho to nevydržíš. Nejhůře jsou na tom starší lidi, děti, a ti, co nějakým způsobem trpí nebo se necítí dobře. Stačí smutek nebo strach a Stín si je najde. Pak už je to jen o tom, jak dlouho člověk dokáže odolat. V tuhle chvíli jsou asi nejzranitelnější mí rodiče a tví. A i ty. Ale ty bys nejspíš vydržel nejdéle. Chtěl bych jít za našima i tvýma rodičema, ale bojím se, že to všechno jen zhorším,“ povzdechl jsem si nakonec.
Mason
Myslel jsem si, že Luci nic neřekne. Chvíli mlčel, a já jen trpělivě čekal.
Určitě to pro něj není lehké, zvlášť, když se těmto věcem dá těžko věřit. Ale nakonec se rozmluvil.
Pozorně jsem naslouchal každému jeho slovu, a spousta věcí mi do sebe začala zapadat a dávat mi smysl. Věci, které si normálně člověk nedokázal nijak vysvětlit. Ale… Stejně tomu úplně uvěřím, až budu mít nějaký hmatatelný důkaz. Jenže, když Stíny vidí jen Zduhači, jaký hmatatelný důkaz můžu mít? A to, že se něco děje, že se třeba někde ochladí, se dá vždy vysvětlit nějak jinak. Třeba vědecky… Třeba…
„Pokud stačí strach nebo smutek… Proč na mě Stín zaútočil, když jsem byl s tebou a byl jsem spokojený a šťastný? Proč na mě nezaútočil žádný Stín ve chvíli, kdy jsem se cítil mizerně? A věř, že jsem nebyl daleko od toho, abych skončil na psychiatrii. A za celých deset let na mě taky nezaútočilo nic takového, vůbec si nevybavuji nic zvláštního.“
Zamyslel jsem se nad tím, a opravdu jsem si nevzpomněl na nic, co by se dalo přičítat stínům.
A určitě po světě neběhá jediný Stín a nedrží se jen Luciho.
„No, možná na něco přijdeme. Ale rozhodně nechci, aby si znovu odcházel pryč. A pokud jsou tví a mí rodiče zranitelní kvůli tobě… Měli bychom jim dát vědět, že jsi tady. Nebo… Dát jim aspoň vědět, že jsi v pohodě. Třeba jim řeknu, že jsem s tebou mluvil, nebo něco takového. Já… Já nevím, která varianta by byla lepší. Ale teta a strejda si určitě zaslouží vědět, že jsi v pohodě. To rozhodně. Bylo by fajn, kdyby sis s nimi mohl promluvit.“
Chytl jsem Luciho a odtáhl ho od sebe dál. Vstal jsem a vylezl z vany. Při tom povídání jsem si ani neuvědomil, jak dlouho už v té vodě sedíme. Pomohl jsem vylézt z vany i Lucimu a podal mu osušku na utření a sám jsem se utřel, abychom nenadělali po domě šlápoty.
„Jdu se obléct a zajedu k našim. Chci si donést zpátky obrazy. A než se obleču, tak popřemýšlej, co uděláš ty, jestli pojedeš taky, nebo zůstaneš tady. No,“ došel jsem k Lucimu a protáhl mezi prsty jeho vlasy, „když nepojedeš, nebudu se zlobit. Aspoň bys mohl připravit něco lehkého na večeři? Ne, že bych si z tebe chtěl dělat služku, nebo tak, ale je dost hodin, a… Tvoje vaření je to nejlepší tady ve městě. Ale když nebudeš nic dělat, nevadí. Zakousnu si něčeho z ledničky. Možná by… možná by bylo nakonec přeci jen lepší, kdybys navštívil rodiče…“
Lucian
Potom, co jsme vylezli z vany a Mesy promluvil, přebíral jsem si to v hlavě a došlo mi, že jsem nevysvětlil ještě jednu věc.
„Víš," převěsil jsem mokrou osušku přes věšák a natáhl si čisté spodky a triko. "Důvod, proč na tebe zaútočil, i když jsi byl šťastný, jsem byl já. Proto jsem odešel. Stíny nějak dokáží vycítit nás Zduhače a dokáží vycítit i naše pouta. Pro ně je největší odměnou, když můžou zničit někoho jako jsme my. A když jsem odešel, už je tu nic nepoutalo, takže neměli důvod proč na tebe útočit. Kromě toho, Stíny se normálně zdržují pouze ve větších městech, nebo tam, kde je větší kriminalita. Takže za normálních okolností na Stín ve městech jako je Butler nenarazíš."
Odmlčel jsem se a přešel s Mesym do ložnice. Přemýšlel jsem, co všechno jsem mu ještě zapomněl říct, ale nejspíš bude lepší, když se vždycky zeptá.
Pak jsem si vzpomněl, že jsem mu neodpověděl na otázku a povzdechl si.
„Já… Jsem zbabělec… Nejsem ještě připravený," zamumlal jsem a zadíval se na své prsty u nohou.
„Vím, že to budu muset udělat, ale ještě nejsem připravený."
Zvedl jsem hlavu a prosebně se na Mesyho zadíval.
„Mohl bys je jen pozdravovat? Říct jim, že jsem v pořádku? Že je moc miluju a mrzí mě to?"
Vážně jsem zbabělec.
„A večeři rád uvařím. A neříkej něco o služce. Nikdy by mě ani nenapadlo to tak brát. Vždycky jsem ti moc rád vařil a nechci na tom nic měnit. Jen… Asi to bude chtít nakoupit." usmál jsem se a pohladil Mesyho po tváři.
Mason
Zapřemýšlel jsem nad tím, co mi ještě Luci dovysvětlil k tomu, proč na mě Stíny nezaútočily.
No, možná na tom něco bude. Tady v Butleru je kriminalita opravdu velmi nízká. Ne, úplně nulová, ale velmi nízká.
Oblékl jsem se, vzal jsem peněženku a podíval se na Luciho. Nechce jít k rodičům, a já ho na jednu stranu chápu. Kdybych ho nechytil za ruku tam v hotelu, nejspíš by mi zase utekl.
„Dobře, takže suma sumárum, pokud se odstěhujeme na samotu, někde na venkov, tak to, že na nás zaútočí stíny, je pak ještě menší pravděpodobnost, než by na nás zaútočili tady. Tak, teď k té večeři. Jsem moc rád, že to tak nebereš, já opravdu tvoje vaření miluji. Za tu dobu, co… No… než ses ukázal, tak jsem prakticky vařil jen těch pár jídel, co znám. Pamatuješ si, jak jsem ti o tom kdysi říkal?“ krátce jsem se zasmál, ale pak jsem zvážněl.
„Dooblíkej se, večeři uvaříme spolu. Nejdříve se opravdu musí nakoupit. A já budu rád, když mi s nákupem pomůžeš. Takže zajedeme nejdříve do obchodu, nakoupíme, pak tě vezmu domů, a pak se zastavím u našich doma, a po cestě pak k vašim. Takže pospěš, čekám v autě!“ houknul jsem na Luciho ještě z chodby, a už jsem chvátal ven do auta.
Když jsem nasedl, vytáhl jsem mobil z kapsy, a zavolal mámě, že si přijedu pro obrazy, a že se tam ale nezdržím, tak aby zbytečně nevařila. A poprosil jsem ji, aby připravila ještě jednu věc. Byla překvapená, ale nakonec souhlasila. Schoval jsem telefon do kapsy, nastartoval, a čekal, až dorazí Luci.
Lucian
Oddechl jsem si, když na mě Mesy nenaléhal. Vážně jsem byl zbabělec, ale já bych teď návštěvu vážně nezvládl.
Zavrtěl jsem hlavou, když zmizel za dveřmi, a pak se podíval na své věci.
Většina toho mi zůstala v hotelu, a to, co jsem tu měl z doby před deseti lety, mi nejspíš bude všechno už malé.
"Mohl bys, prosím, zajet ještě do hotelu? Nechal jsem tam většinu věcí, protože jsem nevěděl, jestli mě nevyhodíš. A taky si musím nakoupit nějaké oblečení," nasedl jsem k Mesymu do auta, oblečený, na hlavě kšiltovku a na očích brýle.
Na moment jsem mu sevřel ruku, když mi tohle všechno připomnělo chvíle z doby před deseti lety, a trochu nervózně se usmál.
Cestou do obchodu jsem mlčel a přemýšlel, jestli o mě nebude mít Mesy špatné mínění, když jsem odmítl setkání s vlastními rodiči po deseti letech, kdy jsem utekl.
„Jestli chceš, můžeme nakoupit, a pak můžeš zajet k vašim. Zatím bych si vybral nějaké oblečení, ať tu se mnou nemusíš čekat. Nejspíš mi to chvilku zabere," otočil jsem se k Mesymu, když jsme zastavili před obchoďákem.
Letmo jsem ho líbnul, a pak vystoupil. V tuhle dobu tu nebylo moc lidí, přesto jsem se nenápadně rozhlédl kolem, jestli neuvidím někoho, kdo by mě mohl poznat.
„Nechám to na tobě jestli-"
Větu jsem nedořekl, protože jsem to najednou ucítil. Postavily se mi všechny chloupky a já se prudce otočil směrem k parku, vedle obchoďáku.
Přiskočil jsem k Mesymu a pevně ho objal.
„Musím jít. Drž mě a nepouštěj," zašeptal jsem, a než Mesy mohl něco říct, odpoutal jsem se od těla.
Mason
Když došel a nastoupil Luci, hned jsem vyjel.
Jo, nakoupit to opravdu chtělo. A do hotelu zajít taky. Úplně jsem při tom všem zapomněl, že i já tam mám věci a blokuji pokoj.
Moc se mi nelíbilo, že má na očích brýle a naraženou kšiltovku až do čela. Ale chápal jsem, že nechce, aby ho někdo poznal.
A tak jsem zamířil rovnou k obchoďáku, a chtěl na parkovišti už vystoupit, když Luci promluvil.
„Kam musíš jít?“ nechápal jsem.
Ale v tu samou chvíli jeho ztěžklo. Vyděsilo mě to. Bylo to tak nečekané, neupozornil mě, co tím myslel, vypadalo to, jako by omdlel.
Rozhlédl jsem se rychle kolem sebe. Naštěstí tu nebylo moc lidí a já zaparkoval dál od vchodu do obchoďáku.
Ale… nevěděl jsem, co mám dělat. Tohle jsme jaksi spolu neprobrali. Trochu s obtížemi jsem otevřel dveře auta a Luciho podebral do náruče. Usadil jsem ho zpátky na sedačku, zabouchl za ním dveře, obešel auto a nastoupil k němu. Nechal jsem své dveře otevřené, kdybych potřeboval rychle vystoupit. Upravil jsem Lucimu sedačku, a pak si ho přitáhl do objetí. Budu ho držet, tak jak chtěl. Jen jsem mu ještě víc stáhl kšiltovku, aby ho nikdo nepoznal, kdyby náhodou. Přeci jen tu může kdokoliv kdykoliv nahlédnout… A doufal jsem, že to nebude trvat dlouho, jinak nevím, jestli s ním nepojedu někam k doktorovi.
Lucian
Rozletěl jsem se k parku.
To, že Stín zaútočil na nějaké kolemjdoucí, a ne na mě, když mě měl skoro pod nosem, znamenalo jen to, že je tu nejspíš náhodou a značně nezkušený.
Aspoň mi to usnadní práci, protože čím déle jsem přetrvával v nehmotném těle, tím víc jsem na sebe upozorňoval.
Bylo to, jako bych za sebou zanechával světelnou čáru, kterou zase viděli jen Stíny.
Bylo to, jako když můru láká světlo ve tmě.
A měl jsem pravdu. Stín byl opravdu nezkušený, poloviční od normálního "dospělého" stínu, ale i přesto mohl napáchat nevratné škody.
Přesně jako teď.
Mladá žena křičela na svého přítele nebo partnera, vyčítala mu snad i to, o čem sama nevěděla a bylo vidět, že mladý muž je z toho značně v šoku.
Potřeboval jsem Stín dostat od mladé ženy, ale nechtěl jsem ji zranit. Vypadalo to však, že Stín se jí nehodlá pustit, podle toho, jak dřepěl na jejich ramenou, cenil na mě ostré zuby a své drápy zarýval do ženiných vlasů.
„Máš hlad?" zeptal jsem se zdánlivě klidně a zastavil se ve vzduchu kousek před ním.
„Vybrat si někoho tak slabého..." odfrkl jsem si a pohodil hlavou.
„Myslíš, že tě dostatečně nakrmí? Vybral sis ji, protože vypadala slabě? Ubožáku! Proč si raději nevybereš někoho silnějšího?" provokoval jsem ho svými slovy a doufal, že to zabere.
Tihle nezkušení většinou chtěli dokázat, co v nich je, takže ve většině případů se nechali nalákat.
A měl jsem štěstí, že je to i tento případ.
Trhl jsem s sebou, když na mě najednou dopadl stín, jak se odrazil od ženy, až spadla na kolena a skočil po mě. Jeho čelisti cvakly kousek od mé tváře a ostré nehty projely kůží na hrudi.
Nic vážného a strašného. Jen lehké škrábnutí.
Zato Stín takové štěstí neměl. Nedalo mi moc práce ho ze sebe skopnout, pak pomocí mysli zhmotnit dýku, což byla moje zbraň, a když se čepel rozzářila runami, které jsem vyvolal pomocí zaříkání, neměl Stín šanci.
Pro všechny v okolí se mírně na okamžik ochladilo, ti více vnímaví mohli na pár vteřin zaslechnout kvílení, ale jinak nic nenasvědčovalo tomu, že by se tu něco stalo.
Teda kromě toho páru, kdy žena usedavě plakala a snažila se svému příteli omluvit. Ten jí naštěstí nic nevyčítal, evidentně byl z toho všeho pořád v šoku, objímal svou přítelkyni kolem ramen, utěšoval ji, a spolu pak odcházeli ven z parku směrem na parkoviště u obchoďáku.
Celou dobu jsem na ně dohlížel, dokud nenastoupili do auta, teprve pak jsem se od nich oddělil a přeletěl kousek dál, kde stálo Mesyho auto.
Zatajil se mi dech, když jsem viděl, jak Mesy na mě dohlíží a nejspíš bych tak stal věčnost, ale bylo načase se vrátit.
„Děkuju..." zachraptěl jsem, když jsem otevřel oči potom, co jsem se vrátil do svého těla a natáhl ruku, abych Mesyho pohladil po tváři.
Mason
Seděl jsem tak s Lucim v objetí a počítal minuty. Občas jsem se rozhlédl, jak to vypadá okolo, a pak se zase vrátil pohledem k Lucimu. Uteklo asi pět minut a já začal být už nervózní. Vážně jsem nevěděl, jak dlouho to bude trvat. Sem tam jsem pošoupnul jeho kšiltovku a brýle, abych ho zkontroloval, ale bylo to pořád stejné. Vypadal, jako by spal.
„Čau, co tu vyvádíš? Víš, že za veřejné pohoršení můžeš vyfasovat trest?“
Trhnul jsem sebou, když se na straně mých otevřených dveří ozval hlas. Rychle jsem stáhnul Lucimu kšiltovku do čela, narovnal jsem se a otočil tak, aby na něho nebylo vidět.
Jo, jeden z bývalých mladších spolužáků, skokan, který po mě převzal kapitánský post, když jsem ve škole skončil.
„V poho, nebylo mu dobře, tak usnul. A nechci ho nechávat samotného v autě, tak chvilku počkám, než ho vzbudím,“ rychle jsem si vymyslel nějakou odpověď.
„Jak se ti vede? Slyšel jsem, že ses dostal do nároďáku,“ pokračoval jsem, abych odvedl pozornost od Luciho, a za zády jsem stále svíral jeho ruku.
„Ale,“ poškrábal se ve vlasech. „Dostal jsem se do nároďáku, ale patřím mezi ty horší. Jsou to fakt kapacity. Nesahám jim ani po kotníky. To, kdybys tam byl ty… Věřím tomu, že bys patřil do lepší desítky. Neuvažoval jsi nad tím? Slyšel jsem, že jsi už dvakrát odmítl nabídku…“
„Ne, nemám zájem. Jo, baví mě to, ale asi nejsem typ na profi závodění.“
„No jo, když máš za sebou něco tak hezkého, co?“ zasmál se a nahlédl za mě. „Kdo to je? Někoho mi připomíná.“
„Jen kámoš, co přijel na léto na pár dní. A hele, nervi se mi do auta, nebo ho vzbudíš,“ odstrčil jsem ho dál.
„Ok, ok,“ zasmál se a zvedl ruce na obranu. „Jdu, moje mě už netrpělivě čeká. Rozhodla se dělat velký nákup. Tak se měj, a přijď se někdy podívat na naše tréninky, možná tě to chytne, co?“
Nastavil mi pěst, jako kdysi, a já to gesto opětoval.
„Možná někdy,“ mávnul jsem na něho, když konečně odcházel.
Ale konečně jsem si oddechl. Znovu jsem si přitáhl Luciho k sobě, ale v tu samou chvíli jsem se zarazil.
Na haleně se mu ukázaly červené flíčky. Jako by krvácel…
Chtěl jsem mu odhrnout triko a podívat se, ale v tu samou chvíli otevřel oči a promluvil.
Chytl jsem ho za ruku, kterou mě chtěl pohladit a políbil jsem ji.
„Měl bys mi vysvětlit, co dělat v těchto chvílích, a co všechno mám očekávat. Docela jsi mě vyplašil, a já nevěděl, co bude a jak se mám zachovat. Víš, říct: ‚Drž mě,‘ a pak odpadnout, mi prostě nestačí,“ pohladil jsem ho já po tváři a políbil na rty.
„Jak se cítíš? Máš žízeň? Nebolí tě něco? A co je tohle?“ ukázal jsem prstem na jeho triko.
Lucian
Opravdu jsem si nemohl přát nikoho lepšího.
Usmál jsem se a nedokázal zabránit tomu, abych se neuchechtl, když mě Mesy zasypal otázkami.
„Jsem v pořádku," zachraptěl jsem a posadil se.
Stáhl jsem si z očí brýle a z hlavy kšiltovku, a než se stačil Mesy nadechnout, už měl mé ruce omotané kolem svého krku a můj jazyk plenil jeho ústa.
Líbal jsem ho, dokud mi nedošel dech, a až pak se odtáhl a znovu se zamaskoval.
„Teď je to mnohem lepší," líbnul jsem ještě Mesyho.
Pak jsem si uvědomil, že ukazoval na moje triko, a když jsem se podíval na hruď, povzdechl jsem si.
Bylo to moje oblíbené triko. Teď ho můžu vyhodit.
„Asi tu nemáš nějakou mikinu nebo něco na převlečení, co?" povzdechl jsem si a triko kousek vyhrnul.
„Podívej. Nic to není. Jen… No, když mě Stín zraní v nehmotném těle, tak zraní i mé tělo. A taky obráceně,“ přiznal jsem trochu neochotně a triko zase stáhl dolů.
Opravdu to nic nebylo. Skoro jsem to ani necítil, a takových drobných zranění jsem měl za sebou už spoustu. Nebylo to nic, s čím bych si nějak lámal hlavu, ale pravda byla, že s krvavým trikem jít do obchodu by asi nebyl zrovna nejlepší nápad.
Mason
Nestačil jsem ani pípnout a měl jsem Luciho plnou pusu.
Nestihl jsem vážně ani nic namítnout na to, když řekl, že je v pořádku. A já chtěl, protože nebyl.
A potvrdil mi to vyhrnutím trika a svými slovy, nad kterými jsem stáhnul obočí a přísně se na Luciho zadíval.
„Jo, jsou to třeba jen menší škrábance, ale co když tě někdo zraní vážně? Co potom? Nejspíš tě nepřemluvím, abys tohle přestal dělat, nebo to možná nejde. Ale i tak zkus být opatrný, ano?“ políbil jsem ho, a pak už jsem se narovnal, zabouchnul své dveře a nastartoval.
„Pojedeme do hotelu. Tam se můžeš převlíct, a já se odhlásím a vezmeme si věci. Nevím, jestli svůj pokoj budeš chtít ještě nechat, ale chtěl bych, abys byl teď doma u mě,“ připásal jsem se a položil ruce na volant. „Takže jedeme, ano? A pak se teprve stavíme do obchodu.“
I tak, než jsem vyjel, jsem se ještě jednou k Lucimu naklonil, políbil ho a pohladil po tváři.
„Vážně na sebe musíš být opatrný.“
Lucian
Kdybych byl puberťák, nejspíš teď slintám blahem a rozplývám se nad tím, jak je Mesy dokonalý.
Takhle jsem jen vzdychl, olízl si rty a celou cestu k hotelu z něj nespustil oči.
Nevím, jestli věděl, že se na něj dívám, ale já se od něj nedokázal odtrhnout.
Na jednu stranu, i přes ten strach, co jsem cítil, jsem byl strašně rád, že mě v tom hotelu zastavil, a že mě něco zadrželo na místě a rovnou jsem neutekl.
Možná… Možná jsem tehdy měl říct Mesymu pravdu.
Možná by to teď vypadalo jinak. Ale…
V podstatě jen díky Koranovi jsem se toho hodně naučil a pochyboval jsem, že by dovolil, abych zůstal. Spíš by mě možná nechal tak, a tak bych teď byl v lepším případě mrtvý nebo hůř, šílený.
No, každopádně zpátky už to nevrátím. Jen teď budu muset hledět dopředu a poradit si se vším, co přijde, protože o Mesyho jsem už rozhodně nechtěl přijít.
Ani o něj, ani o nikoho jiného.
„Zajdu si pro věci a odhlásím se, ano? Jestli ti to nebude vadit, rád zůstanu u tebe. A až se vrátíme, promluvíme si o tom, co se stalo," opřel jsem se na moment o Mesyho, když jsme vystoupili u hotelu z auta.
Mírně jsem se začervenal, a pak ho letmo políbil, než jsme vešli do budovy, a já zamířil rovnou k sobě do pokoje, abych si mohl posbírat věci, a hlavně se převléknout dřív, než se začnu vůbec odhlašovat.
Moc jsem toho neměl, spíš jsem neměl kromě hygieny nic vybaleného, takže sbalení se i s převlečením mi zabralo asi pět minut.
Seběhl jsem zase dolů na recepci, abych se odhlásil a nechal jim tam dýško v podobě zbytek peněz, kdy jsem si zálohoval pokoj na celý týden.
Mason
Soustředil jsem se na cestu, ale i přesto jsem měl v hlavě to, co se stalo teď na parkovišti. A taky jsem cítil ty Luciho pohledy.
Naštěstí cesta nebyla dlouhá, přeci jen jsme malé město.
Hned na recepci jsem se odhlásil, poděkoval jsem a nechal vyřídit šéfovi, že kdyby cokoliv potřeboval, ať mi hned zavolá a zařídím to. Recepční se jen usmála a přikývla.
Vyběhl jsem nahoru, abych si posbíral těch pár věcí, co jsem tam měl, protože jsem ani nestihl pořádně nic vybalit, a než jsem vyšel z pokoje, ještě jsem rychle napsal sms.
„Tak můžeme jít,“ kývnul jsem na Luciho.
Ještě jednou jsem poděkoval recepční, a pak už jsme vyšli ven, abychom nastoupili do auta.
Nastartoval jsem, a jakmile jsme vyjeli, mrknul jsem na Luciho.
„Mám pocit, že tu někdo potřebuje pořádnou večeři, a to nejlépe hned. Takže nákup se odkládá, nejdříve se pojedeme najíst. A neříkej, že nemáš hlad, dobře jsem to kručení slyšel,“ na křižovatce jsem odbočil na opačnou stranu, než byl obchoďák.
Jo, večeře bude připravená, ale ne v restauraci. Luci říkal, že je srab, že se bojí, a nejspíš by to odkládal a odkládal, a pak by zas mohl odejít, a později by ho to zase mrzelo.
„Vím, že to je podraz, ale je rozhodně menší, než když jsi před deseti lety odešel. Tak doufám, že neutečeš,“ promluvil jsem, když jsme zabočili do ulice, kde žijí teta a strejda.
„A omlouvám se, ale bude lepší to udělat takhle. Je zbytečné pořád něco odkládat,“ dodal jsem ještě, když jsme vjížděli na jejich příjezdovku, a venku před dveřmi už čekala teta.
Věděl jsem, že tu budou i naši, protože táta přijel z cesty dneska odpoledne, a bude i Pery. Napsal jsem jim, a poprosil, aby nachystali večeři, a počkají na nás. Napsal jsem jim, s kým přijedu, ale aby zbytečně nevolali, nepsali, a prostě počkali…
A teta čekala.
„Stojím při tobě, Luci,“ stiskl jsem mu ruku, když jsem vypnul motor. „Jsi chlap. To zvládneš. Běž za nimi, namlátit mi můžeš později,“ políbil jsem ho ještě na tvář, odepnul jsem mu pás a natáhl se přes něho a otevřel mu dveře.
„Tak běž,“ postrčil jsem ho ven.
Lucian
Chtěl jsem zaprotestovat, že je zbytečné utrácet peníze v restauraci, že chci Mesymu uvařit něco svého, a tak trochu to ranilo moje ego, když mě napadlo, že o mé vaření třeba nestojí, ale ve chvíli, kdy jsme vjeli do známé ulice a já uviděl ten dům, protesty jsem spolknul a místo toho se zamračil.
Tak tohle byl podraz!
Tohle byla vážně podpásovka a na něco takového jsem nebyl připravený. Vždyť jsme se jasně na něčem domluvili!
A moc nepomáhaly ani slova jako, stojím při tobě, jsi chlap, to zvládneš, je to menší podraz a není potřeba to odkládat.
Spíš to všechno jen zhoršovali.
Potřeboval jsem čas. Ne tohle!
Vystoupil jsem z auta, ale prudce se zase otočil zpátky, serval si z očí brýle a z hlavy kšiltovku a mrskl s nimi na sedačku. Hněvivě jsem stáhl rty a obočí a zadíval se na Mesyho.
„Tohle je podpásovka, Masone Davisi!" zasyčel jsem na něj, a pak za sebou zabouchl dveře, až se auto zakývalo.
Zadíval jsem se ke dveřím, zhluboka se nadechl a rázně vykročil vpřed.
Jenže čím víc jsem se blížil, čím víc jsem viděl uslzenou mámu a to, jak si tiskne ruku na pusu, jak se to snaží pochopit, jak se snaží zjistit, jestli je to sen nebo skutečnost, tím víc mě ta odvaha opouštěla a poslední kroky jsem se spíš jen šoural.
Zůstal jsem stát před mámou a ruce mi cukly. Netušil jsem, jestli jí můžu obejmout nebo co bych měl dělat, ale máma to vyřešila za mě, když se mi s brekem vrhla do náruče.
„Mrzí mě to," zašeptal jsem do jejích vlasů a pevně ji objal.
Byla tak drobná, křehčí, než jsem si ji pamatoval, a ve vlasech se jí usadily šediny.
Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, probral mě až zvuk bouchnutí dveří u auta.
„Já…" odkašlal jsem si, když jsem mámu od sebe kousek odtáhl.
„Jsem ráda, že jsi zpátky… Promluvíme si… Ale doma…" vzlykla máma, pohladila mě po tváři, a pak chytla za ruku a táhla do domu.
Otočil jsem se po Mesym, který šel za námi a mírně se na něj zamračil.
Ještě jsem mu to neodpustil.
Další překvapení mě čekalo v kuchyni, když tam byli i Mesyho rodiče, a dokonce i Perry.
Teta brečela, měla stejný výraz jako máma, Perry trochu nevěřícně hleděl, strejda se na mě mírně pousmál, zato táta se nejspíš tvářil stejně, jako já před chvilkou na Mesyho.
„Ahoj… tati…" zamumlal jsem.
„To je všechno, co řekneš?" vstal táta z křesla a zamračil se. „Objevíš se tu po deseti letech a řekneš: ‚Ahoj, tati?' Víš, co jsi způsobil? Víš, jaký jsme o tebe měli strach? Víš, jak jsme se cítili a co jsme prožívali? Řekl ti Mason, jak to nesl, a co se s ním stalo? Víš, že máma skončila několikrát na kapačkách? Myslíš, že stačily jen ty usmolené papírky, co jsi posílal?"
Táta začal zvyšovat hlas a máma se ho pokoušela uklidnit, ale nebylo to nic platné.
Sevřel jsem ruce v pěst a zadíval se tátovi do očí. Nezlobil jsem se na něj. Měl právo se na mě zlobit.
Ale měl právo vědět, že já jsem na jeho místě.
„Jak to chceš ospravedlnit? Co si myslíš, že se teď stane? Že ti padnu do náruče a poděkuju ti? Máš tušení, co jsi způsobil?! Chápeš, jakou bolest-"
Tentokrát jsem tátu, který skoro už křičel, nenechal domluvit.
„Musel jsem odejít, protože jsem Zduhač!" přerušil jsem ho hlasitě.
Účinek to mělo okamžitý. A větší, než jsem možná čekal. Táta sebou škubnul, najednou prudce zbledl, zalapal po dechu, a pak ztěžka dosedl do křesla.
„Pane Bože," zašeptal po chvíli. „Co jsem to provedl?"
Všichni, kromě Mesyho, se v obýváku najednou zatvářili zmateně, dokonce i máma, která nevěděla, jestli tátu neklepne, nebo co má dělat.
„Mrzí mě to," povzdechl jsem si do ticha, a pak se otočil, vyšel z obýváku a odešel ven, kde jsem se opřel o stěnu domu, předklonil se a snažil se nepozvracet.
Mason
Čekal jsem, že se bude Luci zlobit. Ale někdy lepší takový šok, než se na to připravovat, kdo ví, jak dlouho. Reakce druhých bude pořád stejná. Na to se nemůže člověk připravit, ani kdyby chtěl.
Teta začala plakat, jen co jsme se ukázali na příjezdové cestě.
A Luci… Možná k tomu neměl daleko, ale držel se. Možná ho držela i ta zlost na mě, že jsem na něho udělal podraz, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno.
Raději chvíle zlobení, než, kdo ví, kolik dní nejistoty. Takhle by mohl být neustále nervózní, roztěkaný, mohl by stále myslet na to, co rodiče, a mohlo by ho to stát soustředění, které určitě potřebuje. A já nechtěl, aby se kvůli tomu nějak zranil.
Když jsme vešli dovnitř, oddychl jsem si, že naši i Perry doopravdy dorazili. Večeře tu voněla po celém domě, ale v tuhle chvíli na ni nikdo nejspíš neměl ani pomyšlení.
A nejspíš i Luci zapomněl na svůj hlad.
Jako první promluvil strejda. A dalo se čekat, že bude takhle reagovat. Přeci jen je to Luciho táta, a hlavně je to chlap. I tak v tom jeho rozčíleném tónu zaslechl náznak nervozity, třesu, jak byl nejspíš rád, že Luciho vidí. Čekal jsem i to, že Lucimu jednu vrazí, a proto jsem byl připravený zasáhnout.
Ale nakonec se stalo něco šokujícího.
Luci to na něho zakřičel a utekl ven.
Najednou všichni ztichli. Hlavně proto, že nevěděli, co jim tu vlastně Luci řekl. Reagovali tak, že jen zmateně hleděli jeden na druhého a chtěli vysvětlení. A to teď sedělo v křesle a složilo hlavu do dlaní.
„Věděl jsi, že tohle ve vaší rodině je?“ postavil jsem se před křeslo a zadíval se na strejdu zamračeně.
„Věděl jsi to a nic jsi neřekl?“
Na odpověď jsem nečekal. Otočil jsem se a se slovy, že jdu najít Luciho, jsem šel ven.
Našel jsem ho venku opírat se o stěnu domu. Přistoupil jsem k němu, chytl ho pod bradou a zvedl mu hlavu.
„Vím, že se na mě nejspíš budeš zlobit, ale…“ políbil jsem ho na rty, „udělal jsem to hlavně kvůli tobě. Na tohle se prostě nedá připravit. Tohle si prostě musíš prožít a jen bys to zbytečně odkládal. I kdybychom přišli třeba za týden, jejich reakce by byla stejná.“
Ještě jednou jsem ho políbil, a pak si ho přitáhl do objetí.
„Pojď, půjdeme dovnitř. Není potřeba to ještě víc zhoršovat. A… Ještě jednou se omlouvám, že jsem ti to neřekl.“
Lucian
Moc dlouho jsem si venku nepobyl. Za chvilku přišel Mesy a začal se svým způsobem omlouvat.
Já se vlastně na toho svého chlapa nemůžu ani dlouho zlobit.
Přesto jsem se od něj odtáhl, když mě objal a v prstech sevřel jeho triko. Přitáhl jsem si ho blíž, až se naše nosy skoro dotýkali a trochu tvrději jsem ho kousnul do brady.
„Večer se mi musíš náležitě omluvit," zavrčel jsem na něj, a pak ho pustil.
Pohodil jsem hlavou v náznaku toho, že jsem pořád napučený a odkráčel zpátky do domu.
„Luciane…" začal táta, ale já ho mávnutím ruky přerušil.
Zhluboka jsem se nadechl, sebral ztracenou jistotu, a pak se na všechny podíval.
„Moc se omlouvám. Vám všem. Že jsem vám přidělal starosti svým odchodem. Ale musel jsem to udělat. Nemůžu vám říct proč, je to složitější, ale chtěl jsem vás chránit. Všechny. Mrzí mě to mami, že jsem to zamlčel i tobě, ale opravdu to není jednoduché. A pokud ti to někdy táta řekne, je to na něm. Protože ten nejspíš tuší, o co tu jde," podíval jsem se na tátu, který seděl v křesle jako hromádka neštěstí a najednou vypadal tak o deset let starší.
Nedokázal jsem se na něj zlobit. Přešel jsem k němu a podal mu ruku, abych ho zvedl na nohy a pevně objal.
Nebylo potřeba slov. Cítil jsem to stejně, jako to cítil táta. Za chvilku se s námi objímala i máma, která brečela a slyšel jsem i tetu, jak popotahuje.
„Až přijde čas, všechno vám vysvětlím," pohladil jsem mámu po tváři a políbil ji na čelo, než jsem odstoupil, abych se taky pozdravil s tetou a strýcem.
„No páni! Kde je ten kluk s brýlemi, samá noha a ruka?" zasmál se Perry a objal mě.
„Takže jste s Masonem zase spolu? Super!“ plácl mě po zádech až jsem vyhekl.
„No, po dnešku nevím. Záleží, jak si mě udobří," ušklíbl jsem se.
Ještě chvilku jsme si jen tak povídali, máma mě pořád prohlížela a pusinkovala, neustále popotahovala, než jsme přešli do jídelny a usadili se k večeři, která byla víc než bohatá.
Mason
Mám si ho udobřit? To on mě kousnul do brady. Ale… Není problém. A už vím, že hračky, které jsem schoval, vytáhnu hned večer. Sice nebudeme moct být vzhůru až do rána, protože jdu do práce, ale něco si střihnem. Teda, pokud myslel tohle udobřování. Vařit po mně určitě nechce, protože ví, jak jsem na tom s vařením bídně. Jo, nejspíš to bude to, co si myslím.
Vešel jsem do domu za Lucim s úsměvem, který mi nejspíš z tváře tak brzy nezmizí. No, neměl mi podsunout tyhle chlípné myšlenky…
Jen jsem se mlčky díval na to, jak se Luci se všemi udobřuje. Byl to opravdu dobrý nápad ho sem vzít. Akorát, že nestihneme nakoupit, protože se odsud jen tak brzy nedostaneme.
Ale povečeříme tady, na snídani se doma ještě něco najde a zítra pak spolu nakoupíme.
Večeře byla skvělá. Teta je výborná kuchařka, tohle má Luci zřejmě poděděné od ní.
Dokonce i strejda se trochu uklidnil a později se už s úsměvem díval na svého syna.
Všichni byli překvapení, jak se změnil. Jo, to jsem byl i já, když jsem ho viděl, tak jsem se jim ani nedivil.
Když jsme se pak po jídle usadili v obýváku, na stole voněla káva a čaj, a máma ještě přidala nakrájený koláč, který s sebou přinesla, usadil jsem se vedle Luciho a chytil ho za ruku. Chtěl jsem ho vybídnout, aby jim to trochu vysvětlil, ale v tu chvíli se ozval strejda.
„Já… Omlouvám se, že jsem vám to nikdy neřekl,“ podíval se na Luciho a na tetu. „Myslel jsem si, že když se u mě tyhle schopnosti moc neprojevily, tak tohle tím skončilo. Netušil jsem, že by to mohlo přejít na Luciho. Vážně se omlouvám. A abych to vysvětlil… Víte, že jsem sedmý syn našeho táty, a náš táta byl taky sedmý syn. Tohle… Zduhač… je věc, která se dědí ze sedmého syna na jeho sedmého syna. Nevím, jak to vysvětlit nebo lépe říct, nikdy jsem v povídání nebyl moc dobrý. Děda mi o tom říkal. Sám tyhle schopnosti měl, ale byly slabé a ve vyšším věku odezněly. Pro jistotu mi o tom ale kdysi říkal, ale když u něj odezněly a u mě byly slabší a pak taky odezněly, mysleli jsme si, že to tím skončilo a naše rodová linie toho už bude ušetřena, a proto jsem o tom ani nikdy nemluvil.“
Strejda opravdu vypadal, že ho to trápí, ale já ho na jednu stranu chápal. Kdybych byl na jeho místě, nejspíš bych to tak bral taky. Kdo by se taky chtěl chlubit s něčím takovým. A nejspíš nemohl tušit, že to Luci podědí, zvlášť, když není sedmý syn, a navíc je jedináček.
Ale možná proto to tak dopadlo?
Strejda nám za naprostého ticha v krátkosti vysvětlil, co to znamená být Zduhačem. Já to už slyšel, takže pro mne to novinka nebyla. Ale bylo vidět ty šokované pohledy ostatních, a otázky v jejich očích, jestli je vůbec něco takového možné.
„No, podívejte se na sebe, jak se tváříte. A ty, Perry, zavři pusu, prosím. Už se nemůžete divit tomu, že jsem o tom nemluvil. Ale… Byla to chyba. Ještě jednou se omlouvám,“ dokončil strejda své povídání.
Lucian
Po večeři, při které jsem stěží zadržoval slzy, jak moc to pro mě znamenalo, jsme se přesunuli do obýváku. Jak jsem už řekl, sám bych s tím nezačal, ne, takhle brzo, ale táta byl jiného názoru. Všem vysvětlil, čím že jsem se to vlastně stal a bylo vidět, jak to ostatní šokovalo. Nejvíc z toho byla špatná máma, která zase začala brečet, dokud ji táta neobjal kolem ramen.
„Nemusíš se omlouvat. Nedávám ti to za vinu. A chápu, že přijít a říct, můj táta byl Zduhač, by asi nic nevyřešilo. Kromě toho, já ani nevěděl, že jim děda byl, a mělo to přejít na tebe. Koran, můj učitel mi jen řekl, že nějaký náš pra několikátý předek byl nejspíš jedním z prvních Zduhačů," převzal jsem slovo a podíval se na tátu.
„Omluvit se bych měl já, že jsem odešel beze slova. Ale netušil jsem, co bych vám řekl. Teď… Teď už bych se zachoval jinak. Nebylo to jednoduché, ale… Chtěl jsem vás ochránit. Chci vás chránit a jen tím, že tu jsem vás vystavuju nebezpečí, ale… Moc jste mi chyběli."
Připustil jsem tiše, a pak jim povykládal, jak mě Mesy zastavil, co zapříčinilo to, že jsem odešel a vysvětlil jim, co je může potkat a co mají dělat. Všichni měli spoustu otázek, hlavně Perry, který na mě zíral jak na zjevení, a v tuhle chvíli neztratil nic z toho svého roštáctví z doby před deseti lety.
„Za chvíli půjdeme. Bude lepší, když vás budu navštěvovat v krátkých intervalech, abych k vám zbytečně nepřitáhl Stíny," dojedl jsem poslední kousek koláče a přes stůl se natáhl k mámě, abych sevřel její ruku.
„Kromě toho, Mesy má velký vroubek a musí si ho vyžehlit,“ ušklíbl jsem se a všiml si, jak se Perry zakřenil a něco Mesymu začal říkat.
Mason
Blížilo se skoro k jedenácté, když jsme se konečně začali sbírat k odchodu.
Perry si samozřejmě nemohl odpustit své poznámky k tomu, jak si mám vyžehlit vroubek, a jestli mi má v něčem poradit. Málem jsem mu jednu praštil.
„Ty máš co radit, když jsi pořád sám,“ bouchl jsem ho nakonec do ramene.
„Náhodou, nejsem sám,“ nafoukl se.
„Ne? A že jsi zatím nikoho nepřivedl,“ oponoval jsem mu. „Kdo to je? Mrtvá nevěsta?“
„Pitomče,“ nafoukl se. „Je to moje kolegyně z práce, ale je tak trochu stydlivá.“
V tuhle chvíli, kdy to Perry zmínil, se pozornost z Luciho přenesla na něj. Obě mámy se hned začaly vyptávat, tátové mu začali dávat rady, až jsem se tomu musel zasmát.
„Nerad ruším vaši debatu, ale já na rozdíl od Perryho vstávám v pět hodin, takže my už jdeme,“ zvedl jsem se a potáhnul na nohy i Luciho. „A děkujeme za večeři.“
Než jsme se stihli obout, máma nám ještě sbalila zbytek koláče a teta ještě zbytek večeře, což vydalo skoro za oběd.
No, takže do zítřejšího odpoledne určitě hlady neumřeme.
Rozloučili jsme se, nasedli do auta, a vyjeli. Ještě jsem ale zajel k našemu domu, abych si odnesl obrazy.
„Pojď, pomůžeš mi. Nerad bych je zničil, kdybych je nesl všechny tři najednou,“ vytáhl jsem Luciho z auta a za chvilku jsem už odemykal dveře a mířili jsme nahoru do mého pokoje.