Lucian
Vůbec jsme se nedokázali od sebe odtrhnout. A taky mi přece jen mírně zahořely tváře, když Mason řekl, že já jsem teď ten dospělejší. No… Taky jsem si tak moc nepřipadal.
Ale moc prostoru na odpověď mi nedal.
Teprve, když skutečně odešel, jsem zatřepal hlavou, abych se konečně vzpamatoval.
Přešel jsem ke křeslu, na kterém ještě před chvilkou seděl Mason, a svalil se do něj.
Zaklonil jsem hlavu a zavřel oči. Nejraději bych šel Mesyho zkontrolovat, ale nemohl jsem.
Jednak proto, že každé opuštění těla ubíralo síly, a tak proto, abych na sebe a na něj zbytečně neupozornil. Už tohle bylo riziko, ale…
Vzpomněl jsem si na to, co se stalo před několika minutami, a usmál se.
Tělem mi proletěl ten příjemný pocit a tep se na okamžik zrychlil.
Raději jsem zase vstal, otevřel okno, pouklízel, a pak taky vyšel ven, abych se vrátil do svého pokoje.
Chvilku jsem přemýšlel, ale nakonec si pobral jen pár základních věcí a sešel dolů do recepce.
Tam jsem jim řekl, že nejspíš budu teď pryč, ale že pokoj si nechávám, a až podle potřeby se přijdu odhlásit. Nechal jsem si kartu i od Mesyho pokoje, nasadil si sluneční brýle, upravil kšiltovku, a teprve potom vyšel z hotelu.
Napřed mě napadlo, že si nebudu brát ani auto, ale kdybych se náhodou rychle potřeboval někam dostat, bude lepší, když ho vezmu s sebou, ale zaparkuju ho ve vedlejší ulici, kde se ztratí.
Byl to zvláštní pocit, procházet zase tou brankou, a já si uvědomil, že se mi třesou ruce, když jsem vytahoval klíček z naší skrýše, kterou Mesy pořád používal, a strkal jsem ho do zámku.
Obklopila mě známá vůně, až to se mnou seklo, ale taky…
Myslím, že jsem byl víc naštvaný, než když Stín tehdy zaútočil na Mesyho. Obočí mi cuklo a přes rty se vydralo pár nadávek, když jsem viděl, v jakém stavu dům je.
No nic. Snídaně bude muset počkat.
Přesto mi to nedalo, vytáhl jsem mobil a Mesymu napsal krátkou zprávu, že ho opravdu moc miluju, ale jestli ještě někdy potkám toho mladého, tak mu zakroutím krkem.
Pustil jsem se do úklidu, a přitom se díval, co se změnilo. Na okamžik mi do očí vstoupily slzy, když jsem zjistil, že ateliér zůstal nedotčen a moje věci, které jsem tu všechny nechal, jsou úhledně složené v krabicích a schované ve skříni v naší ložnici.
V ložnici, kde ještě včera spal ten smrad…
Zamračil jsem se a vzápětí z okna letělo nejen povlečení a peřiny, ale i matrace.
Byl jsem ješitný. Pokud tady budu spát, tak nechci cítit někoho jiného. Naštěstí stěhováci nic neřešili, přivezli a odvezli a na nic se neptali. Proč by taky jo, když jsem jim nechal slušné dýško.
Mason
Když jsem si konečně udělal pauzu, zašel jsem do nedalekého krámku a koupil si svačinu a kafe.
Posadil jsem se na kapotu mého auta, začal jíst a hned vytáhl mobil.
Usmál jsem se, když jsem si přečetl zprávu od Luciho. Odepsal jsem mu, že mi je mladej ukradenej, klidně ať s ním udělá, co chce. Že miluji jen Luciho.
Už jsem chtěl schovat mobil, ale pak mě něco napadlo.
Musel jsem pátrat v paměti, než jsem si vzpomněl na to slovo, které mi Luci řekl.
Chvíli trvalo, než jsem něco našel. Nebylo toho moc, ale jen ty kusé informace o pěti řádcích byly jako z nějakého fantastického filmu.
Je možné, že něco takového existuje? A motají si lidské šlachy kolem nohou, aby nesklouzli na skalách a kamenech?
Nejspíš si budu muset Luciho pořádně prohlédnout. I když… Kdo by v dnešní době dělal něco takového, když můžeme koupit kvalitní protiskluzovou obuv.
Ještě chvíli jsem brouzdal na netu a hledal něco dalšího, ale nic moc. Jen nějakou zmínku o jakémsi Evropanovi, který by měl tím Zduhačem být. Ale to bylo všechno.
„Benjamine! Pojď sem, musíme to dodělat, a pak se vrhneme na papíry. A pak máme padla,“ zavolal na mě šéf ode dveří do hospicu.
Schoval jsem zbytek nedojedené svačiny, vypil kafe a vyhodil kelímek.
A pak už s povzdechem zamířil dovnitř, abychom hnuli s prací, a já mohl odejít co nejdříve.
Myslel jsem, že dnešek snad ani neskončí. A každou chvíli jsem sledoval hodinky.
A tak, když konečně odbila čtvrtá, rozloučil jsem se a rychle spěchal do auta.
Musím… musím za Lucim. Jen doufám, že doma bude. Strašně moc jsem si to přál.
Snad jsem se ani nedíval pořádně na cestu, jak jsem spěchal. Ani nevím, jestli jsem zavřel dveře od auta, když jsem z něho vyběhl a utíkal dovnitř.
Odemčené dveře…
Srdce se mi rozběhlo tak rychle, že jsem sotva nedýchal. A jakmile jsem vešel dovnitř, ucítil jsem známou vůni, přesně takovou, jakou jsem si pamatoval, když tu Luci ještě bydlel. A ta byla prosycena vůní jídla.
Tělem se mi rozlil pocit štěstí, a sotva jsem shodil boty už jsem spěchal do kuchyně.
„Jsem doma,“ rychle jsem došel k Lucimu, popadl ho do objetí a začal jsem ho líbat.
Kéž by to tak zůstalo už napořád…
Lucian
Během práce jsem tak nějak zapomněl na chvíli na všechny starosti. Bylo to, jako bych nikdy neodešel. Dokonce jsem se v jednu chvíli přistihl, že se usmívám. Převlékl jsem se do trika a kraťasů, co jsem si vzal s sebou, a pak se pustil do dělání jídla. Mladý toho nejspíš moc neuvařil a Mesy neměl moc času, protože špajz i lednička byly skoro poloprázdné. Ale já si dokázal vystačit i s málem. Navíc jsem nevěděl, jestli se Mesy nenajedl třeba už cestou domů. Jestli ode mě bude vůbec něco chtít. Na moment jsem se zastavil, protože mi to znovu připomnělo tíživou situaci.
Nevěděl jsem, co udělám dál. Strašně moc bych chtěl zůstat. Opravdu. Ale co bude chtít Mesy, až mu řeknu všechno? A co teprve, až kdy se Stínu podaří na něj nebo někoho blízkého zaútočit? Jak to bude brát potom? Chci ho ochránit. Všechny je chci ochránit, ale riziko je prostě příliš velké.
Zatřepal jsem hlavou, abych vyhnal tyhle myšlenky, nebo spíš, abych je prozatím odsunul bokem, a raději se soustředil na dodělání jídla.
Měl jsem skoro hotovo, když jsem zaslechl klapnutí dveří, a než jsem se stačil nadechnout, už jsem měl Mesyho plnou pusu.
Mě srdce dělalo doslova kotrmelce, pevně jsem Mesyho objal, a pak si od něj vyžádal ještě jeden polibek.
„Připálím to," zašeptal jsem a mírně se usmál.
Přesto jsem si neodpustil ještě jeden krátký polibek, než jsem ho pustil a otočil se ke sporáku, abych ho vypnul.
„A vítej," znovu jsem se k němu otočil a lehce ho ještě líbnul.
Mason
„Nemůžu tomu pořád uvěřit, že jsi tady,“ vydechl jsem roztřeseně, když jsme se přestali líbat a Luci se musel vrátit k vaření.
Vážně to bylo jako kdysi. Jako by snad odsud ani neodešel. Dokonce tu i uklidil…
„Omlouvám se za ten nepořádek,“ stiskl jsem rty k sobě, když jsem si uvědomil, jaký tu byl bordel a po kom Luci vlastně uklízel. „Omlouvám se. Ale on… Už se nevrátí. A i kdyby chtěl, já… já ho vlastně ani nikdy pořádně nemiloval. Neuvědomoval jsem si to až do nedávna. Vlastně… co si to tu nalhávám. Věděl jsem to. Každou chvíli jsem myslel na tebe. Nedokázal jsem se zbavit ničeho, co mi tě připomínalo. Víš… i ty obrazy… mám je u našich ve svém pokoji, často jsem se na ně chodil dívat…“
Přistoupil jsem blíž k Lucimu a mírně se zapřel o jeho záda. Zabořil jsem nos mezi jeho lopatky, a z hluboka se nadechl jeho vůně.
„Musím se jít umýt. Jsem špinavý z práce. Hned jsem zpátky a najíme se, ano? Moc se těším na tvé jídlo. A… no… mám vážně hlad…“
Políbil jsem ho na krk, a pak už jsem se vydal nahoru, abych se mohl osprchovat a převléct, a neseděl špinavý u jídla, které se snažil Luci připravit z toho mála, co jsem tu vlastně měl.
Jo, nejsem schopný ani pořádně nakoupit, tak jsem bez něj ztracený.
Nebo spíš… To nakupování mě nebavilo, protože mi to vždycky připomínalo naše společné soboty, kdy jsme po tréninku dělali velký nákup.
Když jsem vešel do ložnice, zůstal jsem překvapeně stát a zírat s otevřenou pusou.
Viděl jsem, že uklidil. Ale že to vezme tak zhurta…
Nejspíš… Nejspíš mu nejsem lhostejný, když takhle zareagoval. Ne, určitě nejsem. Řekl mi, že mě miluje, a já mu věřím. A tohle mě v tom utvrdilo ještě víc.
Po Stevenovi tu nezbylo zhola nic. Ani jedna jediná maličkost.
A já jsem byl rád.
Rychle jsem popadl čisté věci a spěchal do sprchy, abych ze sebe stáhl tu špínu a prach ze stavby, a mohl se vrátit za Lucim dolů do kuchyně.
Lucian
Jestli to takhle půjde dál, tak se mi od Mesyho znovu bude odcházet ještě hůř než před tím.
Přesto jsem v duchu zajásal, když řekl, že si nechal i ty obrazy a chodí se na ně dívat. Vážně mě to moc potěšilo.
Ale než jsem stihl nějak zareagovat, Mesy byl pryč.
Pousmál jsem se a úsměv mi nezmizel, ani když jsem chystal stůl.
Napadlo mě, že bych šel za Mesym, ale to bysme se nejspíš ze sprchy jen tak nedostali.
Jo. Chyběl mi. A moc.
„Moc jsi tu toho neměl, ale snad to bude chutnat," pokrčil jsem rameny, když se Mesy vrátil a já na něm mohl oči nechat.
Nedokázal jsem odolat, a tak jsem k němu přešel, otřel se nosem o jeho hruď, a pak si ho přitáhl pro polibek.
„A za tvého bývalého se omlouvat nemusíš. Nebudu ti to vyčítat. Navíc jsi kus chlapa. Těžko ti dokáže někdo odolat," zašeptal jsem, přejel dlaněmi po jeho pažích, a pak už odstoupil, aby si mohl sednout.
„Jo, spíš já bych se měl omluvit. Vyhodil jsem ti peřiny i matrací a koupil novou. Moc se mi nechtělo spát tam, kde ten smrad. Teda... Pokud mě tu necháš spát."
Mason
Musel jsem se pořádně vydrbat, ale spěchal jsem, jak to šlo. Myslím, že jsem na vlasy použil i normální gel na mytí, ale bylo mi to jedno, důležité bylo, abych byl čistý a mohl se co nejdříve vrátit za Lucim.
Pořád mám strach, že najednou zmizí. Že sejdu dolů a nebude tam. Nebo se otočím, a místo, kde před chvíli stál, bude prázdné. Sotva jsem ze sebe spláchnul mýdlo, trochu jsem se poutíral a natáhl na sebe volné tepláky a triko. Ještě po cestě do kuchyně jsem si vytíral vlasy ručníkem. Než se najím, budu je stejně mít suché.
Za to Luciho vlasy… Nevypadají, že by byly nabarvené, a navíc ta délka. Už předtím, když jsme spolu začali chodit, tak je měl trochu delší, ale teď… A navíc mu moc sluší.
A opravdu vyrostl, vytáhl se. Je možná tak o pět cenťáků menší než já.
Nejspíš bych ho tak pozoroval dlouho, ale zaregistroval, že jsem už dole.
„Já, víš…“ podrbal jsem se ve vlasech, když jsem se usadil u stolu. „No, přes týden moc času na nákupy nemám, a o víkendu se mi za nějak nechtělo. Neumím nakupovat sám. Zkoušel jsem to, ale vždycky jsem si vzpomněl, jak jsme chodili spolu. No, párkrát se mi povedlo udělat velký nákup, ale pak mi polovina věcí shnila, nebo okorala, nebo se prostě zkazila. Nemám absolutně odhad.“
Přitáhl jsem si talíř, počkal, až se usadí i Luci, a pak mu popřál dobrou chuť. Sklonil jsem se a přivoněl si k jídlu. I z toho mála, co jsem tu měl, dokázal vykouzlit něco, co nejen dobře vypadalo a vonělo, ale i chutnalo, jak jsem zjistil hned po prvním soustu, které se mi doslova rozplynulo na jazyku.
„A s tou postelí… To je v pohodě. Nejspíš bych udělal asi to samé.“
Chtěl jsem se Luciho ptát na spoustu věcí, ale nechtěl jsem kazit příjemnou atmosféru při obědě, s kterým si dal takovou práci. A tak jsem spíš mlčky pojedli, sem tam se na sebe podívali, spíš jsme ze sebe nespustili oči, a pak, když jsme uklidili nádobí, společně, jako kdysi, uvařili jsme kávu a šli se posadit do obýváku na gauč.
„Jsem rád, že jsi tu na mě počkal,“ přitáhl jsem si Luciho blíže a políbil ho. „Vážně moc rád. A rozhodně tě z postele nebudu vyhazovat. Ale rád bych si poslechl všechno, co jsi mi chtěl říct.“
Lucian
Oběd proběhl v příjemném duchu, kdy jsme jeden z druhého prostě nedokázali spustit oči.
Bylo to tak trochu jako kdysi. Z čehož jsem měl trochu obavu.
Ale ukáže se, až jak zareaguje Mesy, když mu to všechno řeknu.
Jasně, že bych s ním neměl být. Měl bych odejít, abych ho neohrožoval, stejně jako jeho i mou rodinu. Jo… Máma a táta. Měl bych jim dát vědět, že jsem tady. To, že jsem u nich doposud nebyl, nebylo z důvodu, že bych je nechtěl vidět, nebo mi byli lhostejní. Bylo to právě naopak.
Zatím jsem ale všechny tyhle myšlenky zasunul do pozadí, když jsme spolu vařili kávu, a pak si šli sednout do obýváku, kde si mě Mesy okamžitě přitáhl do objetí.
Tak jako kdysi, i teď jsem se mírně začervenal, když Mesy řekl, že by to samé s postelí udělal i on, a že mě nechce vyhodit.
Taky bych moc rád zůstal. Miluju ho tak moc, že další odchod by mě nejspíš už zabil.
Ale pokud nebude zbytí, budu to muset udělat.
Povzdechl jsem si a trochu se odtáhl, když Mesy svou poslední větou připomněl vážnost situace.
„Ani nevím, kde začít," zasmál jsem se hořce. "Je toho tolik… Víš, hrozně mě to vyděsilo. Když jsem to zjistil poprvé. Bylo to tehdy v té kuchyni, jak jsem se vyvrátil a nešel probrat. To moje duše opustila mé tělo poprvé. A poprvé jsem se setkal s Koranem, mým učitelem. A taky jsem poprvé viděl stín. Věř mi, že nic takového vidět nechceš. Je to čiré stvoření zla a všeho zlého, co si jen dokážeš představit. On na svou oběť nezaútočí nožem nebo pistolí. Obíhá kolem ní, zraňuje ji, způsobuje různé nehody nebo se jí dostane do hlavy. Když vidíš v televizi různé nehody, jakože se najednou někdo zbláznil a zabil jednoho nebo více lidí, tak ve většině případů za to může Stín. Kde a jak se objevili a objevují není známo. Koran si myslí, že vznikají kvůli lidem a jejich negativnímu přístupu k životu. A pak se objevili Zduhači, aby s nimi mohli bojovat. Podle Korana se jejich Bůh naštval, když to viděl, a sedmého mužského potomka svého sedmého syna obdařil zvláštní mocí. Normální člověk totiž Stín nevidí. Maximálně cítí chlad, bolest, strach, zlobu, zuřivost. Ale to už bývá většinou pozdě. Pokud je poblíž Zduhač, dokáže ještě tomu nejhoršímu zabránit. Tak jako já, když tě tehdy napadl. Jenže… Ne vždy vyhráváme. A čím víc lidí musí Zduhač chránit, tím je to pro něj těžší. Stíny, aby Zduhače zničili, totiž vycítí ty, kteří jsou mu nejbližší, skrz pouta, která je k sobě vážou, a využívá toho jako Zduhačovu slabinu. Koran tak přišel o celou svou rodinu a říkal, že už to nikdy nechce zažít. Proto nemá žádný Zduhač rodinu a vzdal se úplně všeho."
Mason
Všiml jsem si toho ruměnce na Luciho tváři. Něco, co se za těch deset let nezměnilo.
Dalo by se říct, že je to pěkný muž, možná pěkný kus chlapa, ale tohle… tohle mu prostě zůstalo.
Dokonce jsem se začal i usmívat, když mi jsem si to uvědomil. Vždycky se mi líbilo, když Luci cítil rozpaky a nedokázal to skrýt.
Ale pak jsem zvážněl, když začal mluvit o tom, co to znamená být Zduhačem.
To něco malinko, co jsem našel na netu odpovídalo tomu, co Luci říkal.
Vždycky jsem si myslel, že to jsou opravdu jen povídačky, výmysly lidí, když si nedokázali vysvětlit některé věci, například přírodní úkazy, něco, v čem byl třeba jiný člověk lepší než ostatní.
Někdo, kdo třeba dokázal rozeznat bylinky, dělat léky, masti, aniž by se to musel nějak moc učit, byl třeba označen za čarodějnici. Takhle jsem to bral, vždycky, a neodsuzoval jsem to, nepopíral jsem to, nehádal jsem se s nikým, když na to přišla řeč, ale nějak jsem tomu v hloubi duše nevěřil a neřešil jsem to.
A teď to mám přijmout jako fakt, který je skutečný?
Kradmo jsem pohlédl na Luciho, ale on se tvářil naprosto vážně.
A taky… Je pravda, že tenkrát na té stavbě jsem cítil něco zvláštního. Ten náhlý poryv větru, který mě a šéfovi podrazil nohy. Pak ten natržený pás, i to, jak jsem nebyl schopen se vyšplhat nahoru ani za šéfovy pomoci a měl jsem pocit, jako by mě něco drželo a táhlo dolů k zemi…
I to pomyslné pohlazení po tváři a jemný teplý závan vzduchu…
Měl jsem dost věcí, nad kterými jsem teď přemýšlel, a nejspíš mi ještě chvíli potrvá, než to přijmu bez nějakých pochybností.
Ale zaujala mě jedna věc. A to snad víc než že ty Stíny, nebo co to je… A to jsem nemohl přijmout.
„Luci,“ otočil jsem se k němu víc, a chytl ho za ruce, když odložil hrnek na stůl.
Sevřel jsem je, a zadíval se mu zpříma do očí, protože jsem chtěl přímou, upřímnou odpověď, bez vytáček a uhýbání před pravdou.
„Jak ti bylo, když jsi odešel? Jak ti bylo, když jsi zjistil, že se musíš vzdát svých nejbližších? Jak ti bylo, když ses vrátil a potkali jsme se? Odpověz mi. A odpověz mi i na tuhle otázku… Chceš se nás vzdát? Chceš do konce života žít osamoceně? Chceš nás znovu opustit? Mě opustit? A neodpovídej mi stylem, že musíš, odpověz mi tím, co máš tady,“ pustil jsem jednu ruku a svou dlaň jsem mu přiložil na hruď.
Lucian
Napjatě jsem čekal Mesyho reakci. Možná, když si to nechal projít v hlavě, během toho, co byl v práci, si to rozmyslel, a teď, když jsem o tom začal mluvit, si bude myslet, že jsem dočista zešílel?
Vyhodí mě? Odložil jsem hrnek na stůl a chtěl se k Mesymu otočit a zadívat se na něj, abych zjistil, jak se tváří, popřípadě pokračoval dál, abych to dopověděl celé.
Jenže to, co pak Mesy udělal mě dokonale zaskočilo a překvapilo.
Dech se mi zadrhl v hrdle a tep zrychlil.
Proč to musí být tak složité?
Čím víc jsem si jeho slova opakoval, tím víc se bořily ty hradby uvnitř mě, které jsem se snažil za těch deset let vybudovat.
A pak to prostě přišlo. Bylo mi už asi jedno, jak mě bude Mesy vidět.
Bylo mi jedno, co si pomyslí o tom, že mu tu třicetiletý chlap brečí jako děcko.
Byl jsem úplně v prdeli. Po jeho slovech to na mě všechno dolehlo a já to už nedokázal zadržet v sobě.
Přiložil jsem si dlaně na mokré tváře a nedokázal zadržet slzy.
„Bylo mi… hrozně… hrozně moc… hrozně moc to bolelo… chtěl jsem… chtěl jsem se tolikrát… vrátit… napsat ti… myslel jsem si… myslel jsem si, že mě nenávidíš… bál jsem se toho… věděl jsem, že tě nikdy… nepřestanu milovat… nikdy jsem nepřestal," vzlykal jsem a snažil se vyžvýknout ze sebe aspoň nějakou kloudnou větu, i když se mi to moc nedařilo.
Pak jsem se prostě na Mesyho zhroutil, spíš jsem se čelem opřel o jeho rameno, křečovitě sevřel jeho triko v prstech a přisunul se k němu blíž.
„Nechci…" zvedl jsem hlavu a zadíval se Mesymu do očí. „Nechci tě opustit! Nechci! Miluju tě! Strašně moc a zabilo by… mě to… znovu už nechci!"
Skoro jsem zakřičel, jak jsem se ze sebe snažil dostat to zoufalství, které jsem cítil pokaždé, když mě jen přepadla myšlenka na to, že budu muset zase odejít.
„Nikoho… nechci opustit… tvé a mé rodiče, tohle město… ale hlavně tebe… nechci už být bez tebe… nechci… ale… nechci, aby se vám něco stalo, chápeš? Vidět vás, jak trpíte… by pro mě bylo daleko horší… nejsem tak silný, abych vás… ochránil všechny…"
Zadíval jsem se na Mesyho zoufale, a ještě víc jsem sevřel jeho tričko, až hrozilo, že ho roztrhnu.
Mason
Trhalo mi to srdce vidět Luciho, jak brečí. Bylo mi to strašně líto, protože mi to připomnělo ty chvíle, kdy odešel. Kdy jsem byl já úplně v prdeli. Možná, kdybych už tenkrát věděl, proč vlastně odešel, nechoval bych se jako idiot.
Ale já ho vždycky strašně moc miloval a jeho náhlý odchod jsem nesl velice těžce.
A moc mi nepomáhaly ani ty lítostivé řeči a pohledy ostatních, když to zjistili. Jediné, co jsem tenkrát dokázal, bylo, že jsem seřval, nebo dal přes hubu tomu, kdo měl na Luciho blbé kecy.
Přitáhl jsem Luciho k sobě, pevně jsem ho objal a hladil po zádech.
Byla na jednu stranu úleva, když řekl, že ho odchod strašně moc bolel. Uvědomil jsem si taky, jak moc těžké to pro něj muselo být, udělat tohle rozhodnutí.
To, ne já, ale on je tady ten silnější, i když si to nemyslí. Já bych to na jeho místě zřejmě nedokázal…
„Taky nechceme být bez tebe. Chybíš nám, všem… Ale… Nejvíc jsi chyběl mně. Nedokážu bez tebe fungovat, a není to tím, jak se umíš o všechno postarat. Je to tím, jaký jsi, takového tě miluji, ať už se z tebe stalo cokoliv.“
Políbil jsem ho do vlasů, pak ho kousek od sebe posunul a otřel jsem mu slzy pod očima.
„Chci, abys zůstal. Musí být nějaký způsob, jak to udělat, aby ses nemusel pořád strachovat, že se něco stane. To prostě nejde. To by ses určitě strachoval i kdybych byl daleko přes půl zeměkoule. Není to tak, že bych to okamžitě všechno přijal bez výhrad či pochybností. Musím si to v sobě nějak srovnat, protože to, co jsi mi říkal, je jako bys to vytáhl odněkud z fantazy filmu. Ale… Chci ti věřit, a chci se tomu postavit s tebou, abychom se už nemuseli rozdělit. Zůstaň tady, a zkusíme na něco přijít. Nechci, abys nakonec dopadl jako ten tvůj učitel, nebo co to je…“
Po posledních slovech jsem na moment stáhl obočí. Luci byl takovou dobu s někým, koho ani neznám…
„Ten učitel… nezkoušel na tebe něco, že ne?“ zeptal jsem se opatrně.
Lucian
Začal jsem řvát ještě víc, když Mesy promluvil.
Nemohl jsem se zamilovat do nikoho lepšího. Už tehdy, v pubertě, jsem nějak tušil, že Mesy je jediný a pravý muž, kterého chci. Se kterým chci žít i umřít.
A tohle to jen dokazovalo. A taky to byl důvod, proč jsem ho nepřestal ani po těch letech milovat.
Nějak jsem si nedokázal představit, že by se změnil, teda kromě toho, že by na mě možná zanevřel.
Ale jinak byl pořád stejný. Laskavý, něžný, starostlivý, dokázal se bít za to, na čem mu záleželo, a pro své milované by udělal snad cokoliv.
Když jsem se trochu uklidnil a vysmrkal, přitáhl jsem si Mesyho pro polibek, a ještě ho objal.
„Vážně tě miluju," vzdychl jsem, odtáhl se, a pak si vzpomněl na Mesyho poslední slova.
Raději jsem sáhl znovu pro hrnek, abych zakryl rozpaky, které jsem po Mesyho otázce ucítil.
„No… víš… Zduhači jsou všichni muži. A tak nějak… nevybírají si, protože si to ani nemůžou dovolit. A Koran byl dlouho sám a já… já byl úplně v háji, tak… ale přísahám, že to bylo jen jednou!" zvedl jsem prudce hlavu a cítil, jak mi hoří i uši.
Kruci! A to jsem si myslel, že jsem se tohoto zlozvyku zbavil.
„Opravdu bych chtěl moc zůstat," povzdechl jsem si po chvilce a zase odložil hrnek. „Ale jak jsem řekl, riziko je moc velké. I Koran mě varoval, i když mě vlastně sem poslal on. Nebo spíš, původně sem chtěl jít on, ale… Jak bych to řekl… Občas bývá dost chladný, jakože ho nezajímá, jak to udělá, hlavně když zničí Stín. A je mu jedno, co nebo koho obětuje. A to jsem nechtěl. Na jednu stranu se mu nedivím. Zduhačů je málo. A stíny můžou vidět jen oni. I když…"
Mírně jsem stáhl obočí, jak mě něco napadlo a zapřemýšlel.
„Vlastně… je tu ještě něco… ale to je tak strašně nereálné, jakože já sám vymýtím všechny stíny," začal jsem tentokrát já opatrně a zadíval se na Mesyho.
Opravdu tu něco bylo, co by nám mohlo pomoct, ale úplně jsem na to zapomněl, protože ani Koran si nepřál, abych o tom mluvil nebo jen přemýšlel.
„Asi před třemi lety jsme s Koranem museli odjet společně do Carson City, kde se v Nevadském státním parku Lake Tahoe začaly stávat lidem podivné nehody," zadíval jsem se někam přes Mesyho rameno. „Napřed se nad tím nikdo nepozastavoval. Byly to odřeniny od pádu, i když oběti tvrdili, že cítili, jako by je někdo shodil. Pak to byly řezné rány, pohmožděniny, až se to stupňovalo a lidé začali umírat dost škaredou smrtí. Než jsme tam dojeli, město už mělo tři oběti. Jenže kromě nás tam tehdy přišel ještě někdo jiný. Zachránil mi tehdy život. Ale Koran… Nechtěl, abych o něm mluvil. Možná… možná by nám mohl nějak poradit, ale… Nemám jak ho kontaktovat, a navíc, myslím, že říkal, že bydlí až v Portlandu v Oregonu."
Zadíval jsem se znovu na Mesyho a svěsil ramena. Bylo to beznadějné.
Nikdy toho muže nenajdu, když ani nevím jak. A vlastně ani nevím, co bych mu řekl, když se k němu tehdy Koran nezachoval zrovna hezky, i když nám pomohl.
Mason
Zpozorněl jsem, když Luci začal mluvit o Koranovi.
A když pak řekl, že s ním byl jen jednou, a ještě mě se skoro provinilým výrazem ujišťoval, že jinak to není, na poslední chvíli jsem zadržel dech, aby Luci neslyšel, jak jsem si oddechl.
I když…
Já mám co říkat. Taky jsem těch deset let nebyl dám. Vlastně až poslední dva roky, a to se Stevenem.
Ale jsem rád, že to s ním skončilo a nedělal mi žádné scény. Nejspíš mě taky nemiloval, tak to možná chvíli bude nepříjemné, ale otřepe se z toho.
Ale pryč se Stevenem. Teď mám Luciho…
„Nemyslel jsem to tak,“ rychle jsem pak ze sebe vyhrknul, abych ho uklidnil. „Jako… deset let je hodně dlouhá doba, a byl by div, kdyby někdo z nás zůstal sám. Já… Já jen měl strach, aby… aby nepřišel a neodvedl by mi tě. Ne kvůli těm Stínům, nebo co to je, ale kvůli tobě, že by byl do tebe zamilovaný. Nebo tak něco podobnýho. Já… tohle bych asi nedal.“
Poslední slova jsem si spíš zabrblal pod nos.
Když jsem viděl, jak se Luci po mých slovech mírně pousmál, raději jsem převedl řeč na něco jiného.
Jo, žárlím. Žárlím na každého, kdo byl s Lucim moc blízko. Žárlím na těch deset let, kdy jsme nemohli být spolu.
„Chci se zeptat, tak jsem si teď na to vzpomněl…“ začal jsem mluvit raději o něčem jiném.
„Ten Zduhač… to se jako dědí? Nějak tomu nerozumím. Teta a strejda nejsou přece takoví, ne? Kdyby ano, věděli by, co se s tebou děje. Teda asi, jestli správně chápu, týká se to jen mužských, takže vlastně strejda… A sedmý potomek sedmého syna? Takže něco to… prapraprapraprapraprapra… Ty jsi potomek Boha? Vnuk? Sedmý syn jeho sedmého syna?“ vytřeštil jsem na Luciho oči, když mi to došlo.
Začínám v tom mít pěkný zmatek v hlavě. Sice, ptám se, ale pořád tomu jaksi nemůžu uvěřit. Je to prostě zvláštní, když to někdo na člověka takhle vybalí a chová se, že je to normální věc.
Ale jedno vím jistě. Luci by mi nelhal.
Lucian
Kdyby nebyla situace tak vážná, asi bych se začal smát, když si Mesy začal brblat pod nos.
Takhle jsem se jen pousmál a přitulil se k němu.
Zády jsem se opřel o jeho hruď, hlavu si opřel o rameno a jeho ruce si omotal kolem svého pasu.
„Vím, že už jsem ti to říkal, ale jsi prostě úžasný. Vůbec nechápu, jak jsem to bez tebe těch deset let dokázal vydržet. A kdybych měl teď odejít, zabilo by mě to. Vážně chci zůstat. Jen se prostě bojím. Navíc, netuším, co udělá Koran, až zjistí, že jsem porušil všechny jejich pravidla. Víš, nikdy jsem se necítil jako oni. Nejspíš proto, že jsem nedokázal srdci poručit, aby s tebou zpřetrhalo všechna pouta. Prostě jsem to nedokázal. A možná proto nezapadl. Nelíbí se mi to. Každý má právo na lásku a měl by ji poznat. Ať už dělá cokoliv," pootočil jsem hlavu a líbnul Mesyho na bradu.
„Několikrát jsem ti to chtěl říct," pokračoval jsem po chvíli.
„Od chvíle, kdy jsem se to dozvěděl. Několikrát. Ale bál jsem se. Že mi neuvěříš, že si budeš myslet, že mi přeskočilo, že mě vyhodíš. Ne, že bych ti tak málo věřil, ale vím, jak lidé na něco takového reagují. Je těžké tomu uvěřit. A pak, když na tebe ten Stín zaútočil, strašně jsem se polekal. Že všechno jen zhoršuju, že kvůli mně by se ti mohlo něco stát. Komukoliv z vás. Nejsem na to hrdý, Masone. Ale neviděl jsem tehdy jiné východisko. A, co se týče tvé otázky, nedědí se to přímo z generace na generaci. Pochybuju, že naši vůbec vědí, že jejich prarararararararrararararararara předek byl Zduhač. Z toho, co mi vyprávěl Koran, je to vždy sedmý syn sedmého syna. Jenže proto, že jsou to jen muži, je nás tak málo. V naší rodině to mnou končí. Jsem poslední Zduhač našeho rodu. U mého praprapraprapraprapra dědy to začalo a já to skončím. V podstatě, všichni Zduhači jsou mí příbuzní. Koran je z nich nejstarší a nejspíš je to taky nějaký můj vzdálený příbuzný. Popravdě, v tomhle se taky moc nevyznám a nějak jsem nedával pozor, když mě to Koran učil,“ ušklíbl jsem se a pohodlněji se v Mesyho náruči uvelebil.
Mason
Koran je příbuzný… Sice hodně, hodně vzdálený, a prakticky se neznají, ale je…
Čím víc mi to Luci vysvětloval, tím víc jsem z toho byl v pasti. Sedmý syn, sedmého syna? Luci je jedináček… Je pravda, že pochází z veliké rodiny, že jeho táta, má šest sourozenců, a Luciho děda dokonce pochází z devíti sourozenců a je sedmý v pořadí.
No, možná na to časem přijdu.
Ale stejně mi nedala jedna věc.
Posunul jsem Luciho, aby se přestal o mě opírat, slezl jsem ze sedačky a klekl si před ním.
Chytl jsem ho za pravou nohu a pořádně si ji prohlédl. Paty, chodidla, prsty, kotníky… A to samé jsem udělal s levou nohou.
„Pořád je to pro mne trochu k nepochopení. Zvláštní. Ne, že bych ti nevěřil, ale v dnešní době přijít s takovou věcí… Nedivím se ti, že jsi neměl odvahu nám to říct. Víš, musím se ti přiznat… V práci o přestávce jsem surfoval po netu a hledal něco o Zduhačovi. Ale moc jsem toho nenašel. Jen mě zaujala jedna věc. Zduhači prý v horách zabíjejí lidi a berou si od nich šlachy, kterými si omotávají chodidla, aby jim nohy neklouzaly po skalách. Jako vážně něco takového děláte?“
Lucian
Čekal jsem, co mi na to Mesy řekne, ale on místo toho slezl z pohovky a začal mi prohlížet nohy.
Překvapeně jsem zamrkal a přemýšlel, co to dělá.
Nezmohl jsem se ani na slovo, dokud najednou neřekl, proč to udělal.
I potom jsem chvilku nebyl schopen slova.
Až, když mi to plně došlo, začal jsem se naplno smát.
Opravdu od srdce, jako už hodně dlouho ne.
„Ty jsi… ale… blázínek…" zaškytal jsem, a pak se svezl z pohovky na zem a povalil Mesyho na záda.
Pevně jsem ho objal a zbytek smíchu udusil v jeho hrudi, kam jsem zabořil hlavu.
Teprve, až když jsem se uklidnil, vlastně, až když jsem už od smíchu nemohl popadnout dech a bolelo mě břicho, zvedl jsem se do kleku, otřel si slzy do rukávu a pohladil Mesyho po tváři.
„Vážně tě miluju," sklonil jsem k němu hlavu a políbil ho na rty.
„A ne, nic takového neděláme. Je to jen jedna z legend, ve kterých se vypráví, že Zduhačové jsou něco jako démoni. Kromě toho, moc toho o nás nikde není hlavně i z toho důvodu, že nás je tak málo. A ještě jedna věc, čím se liším od ostatních. Zduhač měl být vlastně můj táta. Ale z nějakého důvodu všechna síla přešla na mě. Proto prý Stíny víc přitahuju. Protože bych měl mít údajně hodně síly. I když mi to zatím tak nepřipadne."
Pokrčil jsem rameny, zvedl se na nohy a pomohl i Mesymu.
„Máš ještě nějaké otázky? Asi budeš potřebovat čas se s tím srovnat, což chápu, ale už před tebou nechci nic tajit."
Mason
Sice jsem svou otázku myslel vážně, protože jsem si neuměl představit, že by Luci někoho zabil jen proto, aby mu mohl vyrvat šlachy, ale byl jsem rád, že se rozesmál.
Oddychl jsem si, že nic takového nedělá, a poslouchal přitom jeho smích, který jsem tak dlouho neslyšel. I já sám se začal usmívat.
A vlastně proč by něco takového dělal, když si dneska může koupit kvalitní boty s protiskluzovou podrážkou?
Ale slyšet jeho smích…
Po těle se mi rozlilo příjemné teplo. Jo, miluji ho, a to nezmění ani to, čím má být…
Pevně jsem Luciho objal a převrátil ho na záda. Musel si opřít nohy o sedačku, abychom se nějak uskladnili na té zemi. Zalehl jsem ho, prohrábnul mu vlasy a zadíval se mu do očí.
„Zvládneme to. Na něco určitě přijdeme. Nechci už o tebe přijít, když jsem tě znovu našel. Když… ses vrátil…“ sehnul jsem se k němu a začal ho líbat, abych ho umlčel s případnými námitkami.
Neviděl jsem ho tak strašně dlouho. Nemohl jsem ho políbit a obejmout celých deset let.
A teď… Teď je tady a já chci nejen sobě, ale i jemu vynahradit ten ztracený čas.
A s těmi myšlenkami jsem polibek prohloubil a mé ruce se hned začaly věnovat jeho tělu.
Brzy byl bez oblečení, jen se šortkami jsem trochu zápasil. Ale i já byl brzy nahý a znovu jsem se vměstnal mezi jeho nohy.
Jen jsem stáhl z gauče polštářek, abych mu s ním mohl podložit zadeček a mohl se tak lépe dostat k jeho dírce, na kterou jsem vzápětí zaútočil jazykem, abych mu připomněl, jak dobře mu přitom může být…
Lucian
Vyhekl jsem, když mě Mesy převrátil na záda a krátce se ještě zasmál.
Nestačil jsem Mesymu ani odpovědět a už jsem ho měl plnou pusu.
Jen jsem vzdychl a přijal s chutí polibek, kterého jsem se nedokázal nabažit.
Jeho ruce na mé kůži zanechávaly horkou stopu a já se zmohl jen na vzdychání a občasný výkřik, když Mesy zaútočil na nějaké mé místečko.
Chtěl jsem se ho dotýkat, líbat ho, hladit, ale zvládl jsem pouze vjet prsty do Mesyho vlasů a zatahat.
„Mesy…" zasténal jsem nahlas a přirazil proti jeho puse.
Nebo spíš jsem roztáhl víc nohy a vyšpulil na něj svůj zadeček, který byl doslova v ráji a já taky.
Byl jsem z něj úplně mimo a nejspíš bych se udělal už z toho. Ale chtěl jsem, aby si i Mesy užil. Chtěl jsem ho potěšit a poděkovat mu za všechno.
„Mesy…" vzdychnul jsem znovu a zatahal mu za vlasy, abych mu zvedl hlavu.
Objal jsem ho nohama kolem pasu, shodil na sebe a otřel se o něj klínem.
„Mesy…" zopakoval jsem už po třetí, tentokrát do jeho rtů a okamžitě mu vtiskl polibek.
Otíral jsem se o něj, vzdychal do jeho úst a neustále opakoval jeho jméno.
Z posledních sil, dokud jsem ještě mohl, jsem po chvilce na Mesyho zatlačil, sám jsem se zvedl do sedu a Mesyho shodil na sedačku.
Okamžitě jsem zaklekl mezi jeho nohy, které jsem mu roztáhl a vrhnul se na jeho penis.
Mazlil jsem se s ním, nasával ho, tlačil si ho do krku, masíroval jeho kuličky a dělal všechno, aby si to co nejvíc užil.
Mason
Tohle mi tak chybělo…
Kolikrát si to ještě řeknu? Nejspíš hodněkrát, dokud nebudu mít jistotu, že se mnou Luci opravdu zůstane.
Tak jsem se do toho zažral, že jsem přestal vnímat okolní svět a vnímal jsem jen jeho. Jeho vzdechy byly pro mé uši ta nejlepší hudba, kterou jsem kdy mohl slyšet. Jeho propínání, řeč jeho těla byly pro mne odměnou za to strádání, kdy jsem byl bez něho.
Chtěl jsem ho potěšit, a chtěl jsem se s ním milovat.
A v první chvíli jsem se lekl, že je něco špatně, když mě odstrčil…
Ale potom…
Ve vteřině jsem byl úplně v háji. Zapřel jsem se o opěradlo sedačky a tentokrát já vydal několik roztřesených vzdechů někam ke stropu.
Luci tohle umí prostě dokonale. Mé tělo si okamžitě vzpomnělo na to, jak rychle, a hlavně dobře se tyhle věci naučil. A taky podle toho reagovalo. Prsty jsem svíral jeho vlasy, prsty u nohou jsem propínal, jak moc dobře mi teď bylo.
Netrvalo dlouho, kdy si mě vzal do pusy, a já už cítil, že se rychle blíží ta chvíle, kdy naplním jeho pusinku. Ale chtěl jsem se s ním milovat. A tentokrát jsem to byl já, kdo Luciho odstrčil, až dosedl na zadek. Chytl jsem ho za kotníky, roztáhl mu nohy do širok, a potáhl je na sedačku, aby se o ní mohl zapřít.
Hrábl jsem do přihrádky pod stolkem a vytáhl gel. Byl jsem rád, že Luci tenhle nový nevyhodil, ale já bych na něho gel použitý pro někoho jiného ani nevzal.
Rychle jsem ho otevřel, naleštil jsem si svoji chloubu, a pak jsem pořádnou dávku nalil na prsty, abych mohl promazat jeho dírečku. A zatímco jsem ji několikrát protáhl svými prsty, jeho penis jsem tentokrát já obšťastnil svými ústy a jazykem, abych vzápětí zaklekl mezi jeho nohy, přichytil si ho pevně za boky, a po prvním opatrném zásunu si ho už bral tak, jak mi velel chtíč.
Lucian
Nechtěl jsem přestat. Líbila se mi Mesyho reakce a dokazovalo mi to, že pro něj pořád něco znamenám, že se mu to se mnou pořád líbí.
Ale nakonec jsem skončil na zadku a než jsem stačil mrknou nebo otevřít pusu, tak se do toho Mesy opřel. Teda…
Tu pusu jsem otevřel, když se do mě natlačil, a pak si mě začal brát tak, jak to uměl jen on.
Byla v tom větší vášeň než v hotelu, a já nakonec hodil své nohy na Mesyho ramena a víc ho tak uvěznil ve svém zadečku, abych cítil každé otření jeho žilky o mé stěny.
Myslel jsem, že se zblázním. Natáhl jsem ruce za hlavu, abych sevřel nohu od konferenčního stolku a víc se tak Mesymu vystavil.
Líbilo se mi, když se na mě díval, i když jsem nezabránil tomu, aby mi zahořely tváře.
I nohy mi pak samy sklouzly z Mesyho ramen, pokrčil jsem je v kolenou a doširoka roztáhl.
Vystavoval jsem se jako nějaká děvka, ale vůbec mi to nevadilo.
„Mesy…" zasténal jsem ochraptěle, když jsem cítil, že nemám daleko k tomu, abych se udělal.
Víc jsem se na Mesyho narazil, víc mu vystavil svůj zadeček, sténal jsem, až jsem sám sebe nepoznával, a ani nebyl schopný sundat ruku dolů a protáhnout v ní penis.
I když ono to ani nebylo potřeba.
Byl jsem z Mesyho tak nažhavený, že stačilo pár vteřin a já ztuhl v křeči s otevřenou pusou v bezhlesném výkřiku, prohnutý v zádech, napůl zvednutý do sedu.
I když to byla opravdu chvilička, připadalo mi to jako věčnost, než jsem se s chvěním těla zase zhroutil na zem, táhle zasténal, možná i zafňukal, a pak už si špinil břicho.
Chtěl jsem Mesyho obejmout, abych někam přenesl ten třes svého těla, který neustával, ale dokázal jsem mu jen zaseknout nehty do paží.
Mason
Není lepšího milence, než je Luci.
Jen on mě dokáže rozpálit na maximum, že přestávám být sám sebou. Jen on dokáže být tak krásný i v těchto chvílích.
Jak to prožíval… Ten pohled na něj mě jen posouval dál a dál v mých momentálních pocitech, v tom vzrušení a touze po něm. Kdyby to šlo, nejspíš bych jím prošel, nebo bych se kolem něj obalil jako deka, nebo bych se prostě stal jeho součástí, jen abych se od něho nemusel oddělit.
S každým dalším přírazem, polibkem či dotekem, jsem se dostával do stavu absolutního…
Čeho?
Nevím… Neumím to popsat. Nikdy nedokážu popsat, co prožívám, co cítím, když mám Luciho, když se s ním můžu milovat.
Jen lehký dotek na jeho penisu, který možná ani nestihl zaregistrovat, a on vydával důkaz své spokojenosti. Bral jsem si od něj vše, každý záchvěv, vzdech, pohyb, a bral jsem si to za své. Stejně jako on, i já se dostal s tím vším na hranici, kterou jsem vzápětí prolomil s hlasitým trhaným zavzdycháním, několika vteřinovou křečí, kdy pak následovalo tak šílené uvolnění doprovázené mírným třesem v těle, nemožností se nadechnout, a zapření se o ruce z posledních sil, abych to ustál co nejdéle.
Plnil jsem jeho zadeček, dorážel jsem na něj, dokud bylo co dát. I ještě potom, abych co nejdéle prodloužil ten skvělý pocit. Líbal jsem ho, a pak, když jsem zvedl ruku, abych ho pohladil, nestihl jsem to. Druhá ruka povolila a já na Luciho dolehl celou svou váhou, že jsem ho snad musel vlisovat do podlahy, nebo mu vyrazit dech.
„Promiň…“ zachraptěl jsem, když jsem se aspoň trošičku nadzvedl.
Stále jsem rychle oddechoval, ale ten přímý pohled do jeho očí…
Nedokázal jsem se od nich odtrhnout.
Lucian
Sotva jsem se aspoň trochu vzpamatoval, měl jsem dojem, že to prožívám znovu, když to přišlo i na Mesyho. Nedokázal jsem od něj odtrhnout oči, a když se pak na mě svalil, jen jsem vyhekl.
Ale místo toho, abych ho odstrčil, jsem kolem něj omotal své nohy a ruce, a znovu si ho na sebe stáhnul, když se mi omluvil.
Líbal jsem ho na krk, tvář, ramena, hladil ho po vlasech, jemně přejížděl nehty po jeho zádech a pažích, s občasným stáhnutím zadečku, jsem jeho penis uvěznil víc v sobě a nedokázal se ho nabažit.
„Nechápu, jak jsem to dokázal přežít," zachraptěl jsem po chvilce, kdy jsem maličko zvedl jeho hlavu, abych se mohl vpít do jeho rtů.
Nedokázal jsem z něj zároveň spustit oči, jak mě ty jeho modré vtahovaly do sebe. Sice teď byly trochu zastřené, ale viděl jsem v nich jiskru, kterou při našem prvním setkání neměly.
Doufal jsem, že za to můžu já, že je Mesymu se mnou tak dobře, a chtěl jsem, aby to tak zůstalo.
Během líbání jsem ho přetočil na záda a tentokrát zalehl já jeho.
„Víš…" zamumlal jsem do Mesyho kůže na krku, kde jsem mu zanechal značku a pokračoval níž, abych si jazykem a zuby mohl pohrát s jeho bradavkami, než jsem se přesunul zpátky ke rtům.
„O Zduhačích se říká ještě jedno," zašeptal jsem do jeho rtů, usmál se, a pak narovnal do sedu. „Jsou prý nenasytní."
Olízl jsem si rty, zavrtěl pánví, a netrvalo dlouho a já Mesymu ukázal tanec, který jsem doufal, že se mu bude líbit.
Těsně před koncem, z posledních sil, jsem se ale zvedl, otočil k Mesymu zády, dopadl na kolena a na hruď, a vystavil tak svůj zadeček. Půlky jsem od sebe roztáhl prsty a několikrát stáhl dírku.
„Mesy… prosím…" zasténal jsem.
„Naplácej mi… naplň mě… Mesy… potřebuju tě…" skučel jsem jako smyslů zbavený a celé tělo se mi třáslo.
Mason
Když si vzpomenu, jak byl zpočátku nešikovný, jak do všeho vrážel, každou chvíli se o něco přerazil, věčně jsem ho sbíral někde na zemi, nebo vytahoval zpod nějaké skříňky…
Tak teď… Teď prostě nemám slov.
Je jiný, a přesto je to pořád Luci.
Pořád ho miluji, protože je to právě on.
A když se pak na mě vrhnul… Skoro jsem mu nestíhal. Byl tak nenasytný, tak žhavý…
A skoro okamžitě mě tím nakazil.
„Miluji mého Zduhače,“ zachraptěl jsem mu do ucha, když jsem si za něj klekl.
Zapřel jsem mu ruce o sedačku, aby mi nezavazely, když jsem proplesknul jeho zadeček přesně tak, jak chtěl.
Nastavil jsem se, a vzápětí jsem si znovu bral jeho zadeček, trápil jsem i jeho krasavce, hrál jsem si s jeho pytlíkem. A když se znovu a znovu s jeho výkřiky a prosbami projevila jeho nenasytnost, vyplnil jsem jeho zadeček ještě i prsty. Pořádně jsem ho protáhl, potrápil, až byla brzy sedačka od něj mokrá a jeho zadeček už snad taky nemohl být plnější.
„Pořád… pořád mám… schované ty… naše hračky…“ zachrčel jsem mu do kůže na krku, kde jsem zanechal svou značku, značící naprostou spokojenost.
„Jsou jen… tvoje… nikdy jsem je… nepoužil na nikoho jiného…“
Dosedl jsem na paty a s sebou jsem si stáhl i Luciho a pevně jsem ho objal a natiskl na svou hruď. Rozhodl jsem se v něm setrvat, dokud mi penis úplně neklesne a nevyklouzne z něho sám.
Je mi totiž takhle moc, moc dobře…
Lucian
Mesy mi dal všechno, co jsem chtěl, a ještě víc.
Hlava se mi pořád točila a nedokázal jsem uklidnit prudce bušící srdce, když si mě stáhl na klín.
Ale jeho slova o hračkách mě potěšila.
„Myslím… myslím, že mi to budeš muset ukázat… už jsem zapomněl… jaké hračky…" vydechl jsem, pootočil k Mesymu hlavu, škádlivě ho kousnul do brady, a pak se usmál.
Pohodlně jsem se o něj opřel a jeho ruce si omotal kolem svého pasu. Zavřel jsem oči a užíval si tuhle chvíli klidu a pohody.
A nejspíš bych tak zůstal sedět ještě hodně dlouho, kdyby mi nezačal zvonit mobil.
Mé číslo nikdo neměl. To jsem si byl jistý. A tak jsem věděl, že to může být jen jediný člověk.
Zabručel jsem a mírně se zamračil.
„Promiň," povzdechl jsem si, líbnul Mesyho na rty, a pak s nespokojeným mlasknutím vstal.
Stáhnul jsem zadeček, jako bych nechtěl, aby mi všechna Mesyho nadílka vytekla ven, a přešel ke stolku, na kterém ležel můj mobil.
„Korane," zabručel jsem do mobilu.
„Jen jsem chtěl vědět, jak na tom jsi," zaznělo mi do ucha místo pozdravu.
„Nijak," povzdechl jsem si a nesnažil se ani předstírat nějaký zájem nebo radost z toho, že volá.
A Koranovi to nejspíš došlo.
Vždycky byl velice chytrý. Dokázal si odvodit spoustu věcí z pouhého gesta nebo pohledu.
Nejspíš i proto, se mu dařilo tak dlouho přežít.
„Jsi s ním."
Nebyla to otázka, ale konstatování.
„Luciane! Co jsem ti říkal? Co jsem tě učil? Chceš zahodit všechno-"
„Právě, že nechci!" přerušil jsem ho trochu ostřeji.
„Mrzí mě to, Korane. Já… Mám tě rád. Hodně jsi mi pomohl a naučil mě, ale… Musím to udělat, právě proto, že nechci všechno zahodit. Masona jsem nikdy nepřestal milovat a myslím, že to sám víš. Že jsi to věděl už tehdy, kdy jsi mi říkal, že musím odejít. Věděl jsi, že ho nikdy nepřestanu milovat. Já chápu, jaké riziko-"
„Nechápeš vůbec nic!" přerušil mě tentokrát Koran. „Stavíš jednoho člověka před tisíce dalších?! Upřednostníš lásku před povinností?! Vzpamatuj se, Luciane! Co bude, až vás potkají první problémy? Až Stín zaútočí na jeho rodinu a ty je nebudeš moc zachránit? Co bude pak? Bude tě pořád ještě milovat? Chápeš, před čím se tě snažím chránit?! Pokud se jim něco stane, bude to tvoje vina! Tebe budou vinit!"
Nadechl jsem se k odpovědi, ale místo toho jen svěsil ramena a povzdechl si.
„Já vím, ale…" zašeptal jsem.
„Žádné ale, zítra zavolám znovu a doufám, že uslyším lepší odpověď."
S těmi slovy mi Koran zavěsil. Já ještě chvilku zůstal stát s mobilem na uchu, než jsem si povzdechl, položil ho zpátky na stůl, přešel k Mesymu, stulil se k němu do náruče a pevně ho objal.
Zabořil jsem tvář do jeho hrudi a pevně zavřel oči.