Mason Davis
V začátku příběhu 18 let, končí střední školu, ale nechce jít na vysokou. V učení není sice premiant, ale známky má dobré. A nechce jít dál studovat, protože ho učení nudí a unavuje. Raději pracuje rukama a rád sportuje. Je kapitán atletického týmu, nejvíc vyniká v běhu na krátké vzdálenosti, ale dlouhé tratě mu taky nedělají problém. Ve škole je docela oblíbený. Pochází z obyčejné rodiny, matka pracuje jako učitelka na nižší střední, otec pracuje jako řidič tiráku. Má starší sestru a mladšího bratra. Sestra, Eva, studuje ekonomiku, mladší bratr Perry je ve stejném ročníku jako Lucian. Mason sám ještě neví přesně, co by chtěl v životě dělat.
Vysoký 177 cm, ale ještě roste. Postava atletická, už jen proto, že sportuje. Vlasy hnědé, střižené na ježka, oči modré, ostřejší rysy.
Je pohodář, a přitom si umí říct co chce. Rád se směje, a pozornost ostatních, i když ji cíleně nevyhledává, mu nedělá problémy. Věci se snaží řešit v klidu, ale umí se i rozčílit.
Lucian Colten
Na začátku příběhu 17let, vysoký 162 cm, hodně hubený, nevýrazný, světle hnědé vlasy sestříhané ke krku mu ve předu trochu padají do světle modrých očí, které schovává za velkými brýlemi. Známky má průměrné, ale skoro vůbec se neučí. Většinu času tráví na zahradě jejich rodinného domku, protože miluje přírodu. Rád maluje a je spíše zamlklý snílek. I když se vyloženě nestraní lidí, jen prostě neví, jak s nimi začít mluvit.
Ze začátku měl problémy se svou orientací, ale to se po čase srovnalo.
Je jedináček a jeho rodiče pracují jako vedoucí v místním Walmartu.
Sám ale neví, co po škole bude dělat. Nejraději by šel na nějakou uměleckou školu, ale tu si rodiče nemůžou dovolit a on je finančně nechce zatěžovat. Má sice brigádu, ale peníze z ní mu stěží pokryjí výdaje na svačiny a malířské potřeby.
Jeho, asi nejlepší, kamarád je zároveň i jeho spolužák Perry Davis.
Mason
„Jestli si to udržíš, tak bys mohl vyhrát závody,“ došel ke mně trenér a poplácal mě po zpocených zádech. „Vydýchej se, protáhni si tělo, a pak do sprchy. Hlavně dej na sebe pozor, závody jsou za týden, tak ať se ti nic nestane, jasný?“
Přikývl jsem, na chvíli se rukama opřel o kolena, a pak už jsem si dal pomalou chůzi, abych se trochu vydýchal a protáhl tělo. Bylo už osm hodin večer, a dnešní trénink končil.
„Tak mládeži, končíme!“ tlesknul trenér rukama a hned všechny hnal, aby si dali ještě menší strečink, a nezapomněli hlavně uklidit sportovní náčiní.
„Nezapomeňte zítra v pět!“ dodal ještě, posbíral si své věci a pak už zamířil ke škole.
Hodil jsem na sebe bundu, abych moc rychle nevychladl, popadl jeden startovací blok, svoji tašku s ručníkem a pitím, a šel jsem do šaten tělocvičny.
Startovací blok jsem odložil do připraveného koše, a hned zaplul do šatny. Byl jsem ve sprše první, tak jsem si mohl vybrat tu nejlepší. A než se ostatní dovalili, byl jsem už zpátky v šatně, a začal se oblíkat.
„To je prdelka!“ ozvalo se za mnou a vzápětí mě něco na zadku zaštípalo. „Už sis někoho našel? Nebo pořád sušíš?"
Otočil jsem se a ohnal se ručníkem po jednom čtvrťákovi, který mě přes zadek šlehnul srolovaným ručníkem.
„Proč? Chceš se nabídnout? Jsi volný? Ale musel bys mi nastavit, jinak do toho nejdu,“ zasmál jsem se, když uskočil na poslední chvíli.
„Mě mužský zadky nezajímaj. Já mám rád pěkný kozy,“ začal se svlékat, zatímco já se oblékal. „Jdeš s námi na hambáče?“
Dal jsem si čisté spodky, čisté triko a ponožky, a oblékl si teplákovku, protože jsem měl stejně v úmyslu zpátky běžet. Teda, ne úplně zpátky, ale přibližně půlku cesty…
„Ne, musím jít pro bráchu. Máma chce, abych ho vyzvedl u Luciho,“ hodil jsem si věci do tašky a tu si pak hodil na záda.
„No, tak ho pozdravuj.“
„Koho?“
„Bráchu přece. Co s Lucianem. Je divný…“
Jen jsem mávnul rukou, protože jsem na to neměl co říct. Lucian byl opravdu zvláštní, ale… No… tak trochu, i když nevím proč, líbil se mi, a už jsem si na něho nějakou dobu myslel.
Lucian
Zamračil jsem se a zapřemýšlel, jak dál. Nikdy jsem si nemyslel, že to bude tak těžké. Říkal jsem Perrymu, že na tohle nejsem. Ale on ne, prý zkusit se má všechno, a kdyžtak mě povede. Těžko jsem mu vysvětloval, že i když je mi už sedmnáct, ještě jsem to nikdy nedělal.
Perry vzdychl, jako by mi četl myšlenky a přivřenýma očima se na mě podíval.
„Tak už si lízni nebo něco dělej," zabručel.
Tentokrát jsem si povzdechl já a zadíval se trochu panicky na karty, které jsem držel v ruce.
Na rozdíl od Perryho jsem v tom žádnou zábavu neviděl. Nejspíš proto mě často spolužáci označovali za divného. Ale já měl prostě jen jiné záliby.
„No tak, Luci, za chvilku mě přijde vyzvednout brácha," ozval se znovu Perry.
Já sebou škubnul, až mi vypadly karty z ruky a Perry se zašklebil.
Okamžitě jsem cítil, jak mi hoří tváře a pokusil se karty sebrat. Perryho bratr Mason se mi líbil snad od první chvíle, co jsem nastoupil na tuhle školu. Znali jsme se už déle, ale předtím jsem to tak nevnímal…
On byl úplně přesný opak mě, takže žádná šance. Ale byl jsem s tím smířený. Nebyl jsem žádný bojovník a nedokázal jsem bojovat ani za tohle, takže mi zůstaly jen sny, jaké by to mohlo být.
O Mesym jsem věděl, že se mu líbí kluci, ale to bylo asi tak všechno.
„Prohrál jsi!" vykřikl Perry, když jsem se konečně odhodlal s kartami něco udělat.
„Jaké překvapení,“ zahučel jsem v duchu a začal uklízet stůl.
„Proč ty si někoho nenajdeš? Není to s tebou úplně nejhorší, ostatně, já už jsem s tebou tři roky, a to je co říct. Jen se prostě musíš trochu občas odvázat," plácl mě Perry dlani do zad, až mi málem z nosu sklouzly brýle.
Perry byl můj spolužák a taky nejlepší kamarád. Jo, taky jsem se divil, že to se mnou tak dlouho vydržel.
„Když já to neumím," odpověděl jsem, srovnal si na nose brýle a přešel do kuchyně, abych udělal něco k pití.
Rodiče byli v práci, dneska měli zrovna odpolední, takže skoro až do půlnocí jsem byl doma sám.
„Chceš taky?" otočil jsem se na Perryho, který se posadil na stůl v kuchyni a ukázal jsem mu na pomeranče, ze kterých jsem dělal čerstvou šťávu.
Když přikývl, vytáhl jsem ještě jednu skleničku a soustředil se na lisování, takže jsem málem vyletěl do stropu, když se ozval domovní zvonek.
„To bude asi brácha!" seskočil Perry ze stolu. „Jdi otevřít, já to dodělám!"
Odstrčil mě od linky, div jsem nosem nenabral dveře.
Mason
Cesta mi od školy trvala necelých patnáct minut. Nebydleli jsme od ní daleko, a když jsem běžel, tak to těch maximálně patnáct minut dalo.
Doběhl jsem k domku, kde bydlel Lucian, zazvonil jsem, opřel jsem se o dveře, a zatímco jsem se snažil vydýchat, mrknul jsem na hodinky.
Jo, tak dneska jsem to zvládl za jedenáct minut a dvacet tři vteřin. Dobrý čas…
Nestihl jsem ani dát ruku dolů a narovnat se, když se dveře otevřely, a já málem spadl dovnitř jak dlouhý, tak široký. Na poslední chvíli jsem zachytil Luciana, když jsem vpadl dovnitř přímo na něj, a snažil se vyrovnat balanc. Povedlo se mi to, no skoro…
Skončil jsem na kolenou a on na zadku.
„Krucinál,“ zaklel jsem, když jsem ucítil mírnou bolest v koleni.
Neříkal mi trenér, že mám na sebe dávat bacha?
„Jsi v pohodě?“ narovnal jsem se a podíval se Lucimu do očí.
Teď, když se mu sesunuly brýle, bylo vidět, jak jsou krásné. Krásně modré. Řekl bych, že modřejší než ty mé.
„Co tu blbnete?“ ozval se Perryho hlas od dveří do kuchyně.
„Sorry, opíral jsem se o dveře a spadl jsem tady na Luciho,“ konečně jsem ho pustil a zvedl se.
„No, a nejspíš budu potřebovat ošetřit koleno,“ ukázal jsem na tepláky, skrz které malinko prosáklo pár kapek krve, a pak si vyhrnul nohavici.
Naštěstí to byla jen malá oděrka, kterou jsem si udělal o práh, ale jinak to vypadalo, že je to v pohodě.
„Máš něco na ošetření?“ podal jsem Lucimu ruku, stiskl ji, a pak ho vytáhl na nohy tak rychle, že mi znovu skončil v náruči.
Lucian
I když jsem se tvářil, že mě skoro ani nezajímá, že přišel Perryho bratr, jakmile jsem vyšel z kuchyně, skoro jsem k hlavním dveřím běžel, abych otevřel, co nejdřív.
No, otevřel jsem a vzápětí se málem propadl, když na mě Mason spadl, a pak vytáhl na nohy, během čehož, jsem zase skončil v jeho náruči.
Tak krásně voněl! A to tělo! Kde, jaký sportovec by mu mohl závidět. Byl vyzrálejší a dospělejší než většina jeho spolužáků, a to bylo možná to, co mi imponovalo.
„Ne, jo, jasně, promiň," zakoktal jsem se po jeho otázce a celý rudý od něj rychle odstoupil.
Viděl jsem, jak se Perry kření, tak jsem se na něj mírně zamračil a zhluboka se nadechl, abych se uklidnil.
„Posaď se v obýváku. Něco přinesu," řekl jsem nakonec klidnějším hlasem a odešel do koupelny.
Nebál jsem se, že by Mason netrefil, nebo by se cítil špatně. Naše rodiny se vzájemně znali už od školy, takže pravidelné návštěvy byly na denním pořádku, zvláště v malém městečku jako byl Butler.
Prohrabal jsem lékárničku, vyndal dezinfekci, pár tampónků a náplast, a vrátil se zpátky do obýváku.
„Ukaž," klekl jsem si před Masona, urovnal si brýle na nose a gumičkou, kterou jsem nosil na zápěstí, si stáhl vlasy, aby mi nepadaly do očí.
Ruce se mi třásly, když jsem na ránu nanášel opatrně desinfekci, abych ji vyčistil a mohl zalepit.
„Učil jsem hrát Luciho karty. Měl jsi to vidět," zasmál se Perry a sedl si na pohovku vedle Masona.
„Říkal jsem, že na takové věci nejsem," zabručel jsem.
Když jsem byl hotový, kriticky jsem si své dílo prohlédl, a pak se postavil.
„Ehm… nechceš… nechceš něco k pití?" vypadlo ze mě a na moment se mi zatajil dech, když jsem se Mesymu zadíval do očí.
Tak krásně modré. A když se usmál, jako by se ještě víc rozzářily.
„Můžu udělat i něco k jídlu… naši nejsou doma, přijdou až kolem půlnoci, takže…" nervózně jsem přešlápl a v ruce zmačkal obal od náplasti.
„Já jsem pro! A udělej ty své hambáče," rozhodl hned Perry a sebral ze stolku ovladač, aby pustil televizi.
Mason
Mírně jsem se pousmál, když jsem viděl, jak Lucian zrudnul. Nejspíš to s ním nebude tak špatný. Nikdy jsem u něho holku neviděl, a brácha naznačil, že se mu líbí kluci. Stejně kolem něho obcházím už prakticky tři roky, víc se mi zalíbil tak před rokem a půl, když jsem si ho začal víc všímat. A čím je starší, tím je krásnější.
Jen by se mohl lépe oblíkat. Připadá mi, že chytne první věc a hodí ji na sebe tak, aby vypadal co nejméně nápadně. Ale tím jen na sebe přitahuje víc pozornosti.
Pozoroval jsem ho, když mi ošetřoval koleno. Vážně to nebylo tak hrozné, ale nechal jsem ho, aby mi dal i náplast. Příjemné chvění mi prolétlo žaludkem, když se jeho jemné ruce, štíhlé prsty dotkly mého lýtka, a snad jen mimochodem ho promnul.
„Jo, hambáče bych si tady dal,“ přikývnul jsem, a pak jsem vstal.
Přešel jsem do kuchyně, vytáhl jsem si sklenku a nalil si džus z ledničky. Nejsem tu poprvé, a Luci u nás taky občas bývá, sem tam přespí, když ho brácha přemluví.
„Vaši přijdou až o půl noci? Co kdybychom tu zůstali?“ podíval jsem se na hodinky, které ukazovaly teprve půl deváté. „Aspoň tu nebudeš sám.“
Nečekal jsem na odpověď a šel do obýváku, kde jsem měl tašku. Vytáhl jsem telefon a rovnou zavolal mámě, protože táta byl právě na cestách.
Sice jsem dostal kázání, jak se máme chovat, ale svolila, abychom u Luciho přespali.
„Tak, rozhodnuto!“ houknul jsem na Luciho směrem do kuchyně a sedl si vedle bráchy na sedačku. „Můžeme tu přespat, máma zavolá vašim, aby věděli!“
„Dobrý tah,“ šeptnul Perry a drbnul do mě loktem.
„Co?“ nechápavě jsem se na něho podíval.
„No ty a Luci…“ kývnul hlavou směrem ke kuchyni. „Líbí se ti, co? Jdi do něj, brácho, máš šanci…“
„Jsi snad dohazovačka, nebo co?“
„Je z tebe úplně udělanej,“ zachechtal se tiše.
„Hele, nech toho, ano? Nebo tě sbalím a frčíš domů,“ zamračil jsem se na Perryho.
Ten zvedl ruce v obraně, a pak už vyskočil na nohy a šel pomoct Lucimu s večeří.
Jo, ale na jednu stranu má pravdu. To, že tu přespíme nebylo kvůli tomu, na co myslí brácha, ale spíš proto, aby nebyl Luci sám. Ale… Jo, líbí se mi, a po dnešku, když jsem ho mohl na moment obejmout, tak čím dál víc…
Lucian
Vařil jsem rád. Vlastně jsem prakticky vařil skoro pořád, už od chvíle, kdy jsem dosáhl na sporák a udržel v ruce hrnec. Rodiče jsou skoro pořád v práci, jako vedoucí v místním Walmartu musí být neustále k dispozici, navíc kvůli půjčce na auto musí brát kolikrát směny navíc.
Ne, že bysme byli vyloženě chudí a měli daleko do výplaty, nikdy jsme nouzi neměli, dům máme sice skromněji, ale pěkně vybaven, ale na nějakou dovolenou k moři můžeme zapomenout, a taky na mou vysokou uměleckou školu.
Chtěl bych pokračovat dál ve studiích, ale zrovna umělecké školy nejsou nejlevnější, a i když mi to často naši nabízeli, nechci, aby kvůli mně ještě víc pracovali. To raději začnu pracovat já, abych jim pomohl a konečně jednou dopřál i tu zaslouženou dovolenou.
Měl jsem sice brigádu, ale ta sotva pokryla výdaje na školní věci a stravenky, které jsem si platil sám.
Ale nevadilo mi to. Měl jsem naše moc rád a snažil se jim pomáhat, jak to jen šlo.
A naučit se vařit, dělat jim svačiny nebo obědy do práce, dělat domácí práce nebo zařizovat některé věci, které jsem zvládl, byla maličkost, co jsem pro ně mohl udělat.
Takže když jsem se pustil do hambáčů, hned jsem si připočítal i dvě porce navíc, aby si pak taky mohli vzít.
„Nerozděláme gauč v obýváku? Jako když jsme byli malí?" drcl do mě Perry a zazubil se, když přiletěl do kuchyně s tím, že mi pomůže.
„Už nejsme malí a je to blbé," mírně jsem se zamračil a praštil Perryho vařečkou, když mi začal krást slaninu.
„Výborně. Mesy bude určo rád," zachechtal se a vykoukl ze dveří.
„Brácho! Rozdělej gauč! Vyspíme se všichni v obýváku! Luci souhlasil!" zakřičel, a já měl chuť skočit do lednice.
„Nic takového jsem neřekl!" ohradil jsem se, ale to už Perry vyběhl do patra, kde měli naši ložnici, já pokoj, a byl tam taky jeden menší pokoj pro hosty, odkud donesl deky a polštáře navíc.
Jen jsem si povzdechl, vytáhl z lednice džus, postavil ho na tác, přidal jsem misku na brambůrky a sklenice a když se začalo dělat maso, odnesl jsem to do obýváku.
„Promiň… já… jestli chceš, rozestelu ti postel v pokoji pro hosty," usmál jsem se omluvně, položil tác na stůl a rozhodl se zajít pro brambůrky do baru, jenže jsem zakopl o nohu stolu, a co čert nechtěl, letěl jsem přímo na Masona.
Mason
Nejspíš Perryho brzy přetáhnu něčím po hlavě.
Ale vstal jsem, odsunul stolek bokem, a začal roztahovat gauč, aby si to nerozmysleli. Můžeme se tu uložit všichni, a podívat se i na nějaký film.
Byl jsem skoro hotový, když došel Luci. A zřejmě to nevychytal, možná proto, že byl stolek posunutý, a málem se o něho přerazil.
„Dávej bacha!“ vykřikl jsem a rychle ho stáhl k sobě.
Dopadli jsme na sedačku, a Luci se na mě celý rozplácl.
Ještě že stihl odložit tác s pitím.
„Půjčíš mi nějaké kraťasy, ať mám v čem spát?“ zadíval jsem se mu do očí, když se snažil celý rudý posbírat. „Jako, sice mám čisté spodky, ale běžel jsem z tréninku až sem, takže… asi by chtěly přeprat a nahatej spát tady spát nemůžu. Ne, že bych s tím měl problém, ale hlavně kvůli vašim. Hodil bych si věci do pračky, ať je mám do zítra suché. Nebude ti to vadit?“
Zvedl jsem ruku a stáhl mu brýle z nosu.
„Víš, že máš fakt hezké oči?“ zadíval jsem se mu do nich.
Mírně jsem nadzvedl hlavu, když mě přepadl nutkavý pocit ho políbit, ale nakonec jsem mu brýle nasadil zpátky, chytl ho za ramena a sesunul ho ze sebe dolů na sedačku.
„Měli bychom jít do kuchyně, než brácha zlikviduje večeři a budeme pak muset udělat něco jiného.“
Lucian
Pane Bože! To byl, ale zase pro jednou trapas. Jak se mám asi s někým sblížit, když se mi stává pořád tohle? Co si asi tak Mesy o mě musí myslet. Dřív jsem to mohl svést na to, že jsem malý, ale už je mi sedmnáct, a je to skoro čím dál horší.
Podruhé jsem zpanikařil, když mi Mesy stáhl brýle z nosu a zvedl hlavu, jako by mě snad chtěl políbit.
Hned mi probleskly hlavou všechny nejhorší scénáře, že mu ukousnu jazyk, budu moc slintat, bude mi smrdět z pusy, vypadne mi zub a Mesy se jím udusí, říhnu si nebo se zakuckám, nebo nebudu moc popadnout dech, nebo…
Nic dalšího jsem už nevymyslel, protože mě během toho sesunul Mesy na pohovku vedle sebe, a já se konečně mohl zhluboka nadechnout.
„Jo, něco ti půjčím… a klidně to můžeš udělat…" vykoktal jsem ze sebe. „Teda jako prádlo udělej… jako vyper… teda pračka…"
Nejraději bych si nafackoval. Skoro se mi chtělo brečet nad tím, jak jsem byl nemožný.
Naštěstí mě ale vysvobodilo maso, které začalo vonět po domě, a já zjistil, že ho mám vlastně na pánvi.
Vyskočil jsem na nohy, znovu se málem přerazil, a pak zahučel do kuchyně tak rychle, že i nejlepší atlet by mi mohl závidět.
Stihl jsem to akorát. A taky se během toho i uklidnil.
Opekl jsem housky, které jsem potřel bylinkovým máslem, pak na jednu polovinu poskládal salát, rajče a okurku, přidal pořádný kus pečeného masa, opečenou slaninu a cibulku, zasypal sýrem, polil šťávou z výpeku, přikryl druhou polovinou housky a celé to dal ještě na chvilku do trouby.
„Je to hotovo!" zakřičel jsem a vyndal talířky, abych mohl každému z nás nandat, a ještě schovat pro naše.
Ještě jsem do trouby hodil hranolky, vyndal z lednice dresinky a všechno to pak naskládal na stůl v kuchyni.
Mason
Zavrtěl jsem hlavou nad tím, jaké je Lucian nemehlo. Občas se stává, že do něčeho narazí, nebo o něco zakopne. Jednou si poláme nohy, nebo urazí hlavu. Měl by být opatrnější.
Zatím, co on utekl do kuchyně, já jsem dodělal sedačku, naskládal jsem deky a polštáře, co Perry donesl, a pak se tam ještě vrátil, abych si půjčil nějaké jeho volné šortky.
„Půjčil jsem si ty kraťasy!“ houknul jsem na něho do kuchyně, a pak už jsem zalezl do koupelny.
Svlíknul jsem se, všechny hadry, i s těmi, co jsem povytahoval z tašky, jsem hodil do pračky a hned zapnul. Proletěl jsem sprchou, utřel se a natáhl si ty jeho kraťasy. Naštěstí opravdu byly volné, a i když je Luci menší, tlustí jsme tak přibližně stejně. Takže s nimi nebyl problém.
Když jsem se vrátil do obýváku, dal jsem na sebe aspoň bundu od teplákovky, která jako jediná se neprala, a nechtěl jsem jít ke stolu polonahý.
„Báječně to voní, ale hranolky si nedám,“ přisunul jsem si talířek s hamburgerem, a hned jsem se do něho zakousnul.
„Hmmm… mmmm… lepší jak v mekáči…“ zahuhlal jsem s plnou pusou. „Už vím, jak to udělám. Budeme bydlet spolu a ty budeš vařit, a já… no… já se postarám o úklid…“
Sice jsem to myslel ze srandy, ale na moment mi hlavou problesklo, že by to nebylo špatné. Líbilo by se mi s Lucianem bydlet…
Perry se taky začal smát tomu, co jsem řekl, a hned se už k nám i imaginárně nastěhoval, jako podnájemník. Prý nebude sušit, když tak dobrý kuchař bude živit jeho bráchu.
Popadl moji porci hranolek a tu spráskal snad rychleji, než co jsem já doběhl ze školy sem.
Po večeři jsme pomohli Lucimu uklidit kuchyň, a pak už jsme se přesunuli do obýváku, abychom zalehli, pustili si film a k tomu si doplácali žaludky ještě chipsy.
„Jdu se sprchnout,“ vstal po chvíli Perry, kterému se už pomalu začínala otvírat pusa. „A mě půjčovat nic nemusíš, já jsem na rozdíl od Mesyho čistej.“
Těsně se vyhnul polštáři, kterým jsem po něm mrsknul, a pak se smíchem utekl do koupelny.
„Jednou mu fakt něco udělám,“ zabručel jsem.
Ale věděl jsem, že bych to nedokázal. Měl jsem bráchu i ségru opravdu rád, a dal bych za ně i ruku do ohně.
Spokojeně jsem se natáhl, otočil se na bok, podepřel jsem si hlavu rukou a zadíval se na Luciho.
„Víš, že ti to moc sluší? To s tím bydlením… Co když jsem to myslel vážně?“ najednou jsem se zvedl, převrátil Luciho na záda a naklonil se nad ním.
„Víš… líbíš se mi… a nedělám si srandu… myslím to smrtelně vážně…“ sklonil jsem se ještě víc a políbil jsem ho lehce na rty.
Lucian
Myslel jsem, že větší šok už dneska zažít nemůžu, ale Mason se nejspíš rozhodl mě za něco potrestat.
Málem jsem se udusil na housce, když jen tak mimochodem prohlásil, že spolu budeme bydlet a já mu budu vařit.
A Perry samozřejmě nezůstal pozadu.
Už dávno vím, že je Mesy vtipálek, a i proto ho má každý rád, kdežto já snad žádný vtip ani neznám.
Ale měl bych ho varovat, že některé vtipy můžou zabít.
Po jídle jsme uklidili kuchyň a přesunuli se do obýváku, kde si Mesy svlékl teplákovku a zůstal jen ve spodkách. Málem jsem u toho umřel a snažil se dívat všude jinde jen ne na něj. Jasně, už jsem ho několikrát viděl i nahého, ale to jsme byli malí a hrdě ukazovali své pindíky světu. No, já moc hrdě teda ne, ale tehdy mi to bylo jedno. Teď, když byl Mesy hezky opálený a tělo mu hrálo svaly, jeho kůže se napínala při každém pohybu, a i hezky voněl, tak jsem to už nebral jako malý kluk.
Povzdechl jsem si, složil ruce do klína a myslím, že jsem nevnímal ani ten film, co jsme nakonec pustili. I když jsem věděl, že nikdy nebudu víc, byl jsem vděčný aspoň za to, že můžu být Mesyho kamarád. Když film skončil, zaregistroval jsem to až ve chvíli, kdy se Perry zvedl, že se jde sprchnout.
Usmál jsem se, když se bráchové popíchli, a zase se uložil, když Perry odešel.
Moc dlouho mi ten klid ale nevydržel.
Najednou byl Mesy až moc blízko.
Moc blízko!
Zatajil se mi dech, napjal jsem se a zaryl nehty do Mesyho paží, když jsem najednou ucítil jeho rty na svých.
Proč? Proč to dělá?
Líbím se mu? Já? Může mít koho chce, tak proč zrovna mě?
Škubnul jsem hlavou, abych se vymanil z polibku a mohl se nadechnout.
Zavřel jsem oči, a když jsem je zase otevřel, zadíval jsem se do těch Mesyho.
„Já…" vydechl jsem konečně, „tohle je… totiž… já…"
Koktal jsem a snažil se popadnout aspoň nějakou myšlenku, které mi létaly v hlavě.
Ještě, že u toho nebyl Perry. Jinak bych to měl na talíři do konce života.
Uvolnil jsem křečovitě napjaté nohy a jednu mírně pokrčil, ale nějak jsem nedomyslel to, že na mě Mesy leží a já se tak otřel nohou o jeho klín.
Okamžitě jsem zrudnul a znovu mu zaryl nehty do paží.
„Víš já… mě se taky líbíš. Moc. Už dlouho. Ale já nejsem nic. Ani hezký, ani vtipný, sportovně nadaný. Jsem divný… A ty…" vyhrkl jsem nakonec ze sebe. „Jsi… jsi tak… moc hezký… vtipný, laskavý…"
Poslední slova jsem zašeptal, a jako ve snu uvolnil jednu svou ruku, a prsty přejel po jeho paži ke krku a tváři, a pak se dotkl jeho rtů.
„Tak krásný…" zašeptal jsem znovu a bezděčně si olízl rty, jako bych si až teď chtěl připomenout Mesyho chuť.
Mason
Nečekal jsem, že to Luciana zbaví slov. Vlastně on toho moc nenamluvil poslední dobou. Měl jsem pocit, že se baví akorát tak s Perrym, a když jsem s nimi, tak prostě najednou zmlkne, a jen sem tam něco prohodí.
Ale jeho ruměnec, a jeho nehty v mých pažích…
Že bych měl takové štěstí?
A že ho mám, mi potvrdil, když konečně promluvil.
„Já?“ mírně jsem se nadzvedl. „Jsem obyčejný kluk. A neříkej, že nejsi nic, náhodou… Díváš se někdy do zrcadla?“
Pousmál jsem se nad tím, jak se ještě víc začervenal.
„Co – kdybychom – spolu – chodili…“ za každým slovem jsem dal pomlku vyplněnou pusou na jeho teplé rty, které si předtím olízl a já dostal ještě větší chuť ho líbat.
„Líbím se ti… ty se líbíš mě… tak není co řešit…“
Tentokrát jsem mu už nedal obyčejnou pusu, ale když pootevřel rty, snad aby zas něco namítl, hned jsem do jeho úst vklouznul jazykem a začal ho líbat.
Jenže nám asi nebylo přáno. Spíš jsem zapomněl, kde jsme a kolik je hodin.
Rychle jsem se zvedl a podíval se ke dveřím, když se současně ozvalo klepnutí dvojích dveří. Jedny z koupelny a druhé venkovní.
„Přijdeš se zítra podívat na trénink? Zašli bychom potom někde na večeři, nebo tak… Co říkáš?“ rychle jsem ještě šeptnul, a pak už si lehl vedle něj na záda, když se z chodby začaly ozývat hlasy Luciho rodičů a Perryho, který se s nimi hned začal bavit.
Přikryl jsem se, ale stejně jsem pod dekou trochu posunul ruku, abych mohl chytit tu jeho s stisknout ji.
Jo, myslím to vážně… Chtěl bych s ním chodit. Vážně se mi líbí, a možná… Možná k němu cítím i něco víc…
Lucian
Hlava se mi točila a srdce bušilo jak zběsilé.
Ani nevím, co se dělo potom, co Mesy říkal, a jestli jsem mu vůbec opětoval polibek.
„Zlato, jsi v pořádku? Nejsi nemocný? Jsi celý červený," přiklekla si ke mně máma, když vešla do obýváku a pozdravila se z Mesym.
„Jsem… jsem v po-pořádku…" vykoktal jsem ze sebe ještě pod návalem všech těch pocitů.
Mámu to ale nepřesvědčilo a položila mi ruku na čelo.
„Je naprosto v pořádku, teto," uchechtl se Perry a plesknul s sebou vedle Mesyho.
I když jsme nebyli v žádném příbuzenském vztahu, naši se vzájemně znali, jako by byli rodina, takže i pro nás bylo zcela běžné oslovovat je teto a strejdo. I když nám nedávno nabídli, ať je oslovujeme jménem, stejně nám tohle zůstalo.
Máma se na Perryho tázavě podívala, ale v té chvíli vešel dovnitř táta.
„Nazdar, Masone, tak jak to jde?"
A když se ti dva spolu dali do hovoru, mírně jsem si povzdechl a nenápadně se zadíval na Mesyho.
Vážně mám takové štěstí? A…
Vážně mě pozval na… rande?
Když jsem si to uvědomil, vypískl jsem a schoval hlavu pod deku, přičemž jsem si málem vyrazil zuby.
„V kuchyni máte jídlo," zahuhlal jsem přes deku a doufal, že mě máma nebude dál vyslýchat.
Naštěstí s tátou odešli, protože si potřebovali taky odpočinout, a ještě mi stihli oznámit, že zítra mají celodenní, a kdybych chtěl, mohl bych jim zanést oběd.
Pak už nám popřáli dobrou noc a klaply dveře.
Až teprve pak jsem vystrčil nos a hned se střetl pohledem s křenícím se Perrym.
„Tak co jste tu vy dva dělali, hm?" zeptal se, ale nakonec se odpovědi stejně nedočkal.
Usnul jsem na boku, čelem k Mesymu, prsty se jemně dotýkal jeho ruky a nechal si zdát, jaké by to bylo krásné, kdyby to byla skutečně pravda a mi dva spolu začali žít.
Mason
Naštěstí Luciho máma přestala zjišťovat, jestli je Luci v pořádku. Já se pustil do hovoru se strejdou, a Perry se ještě s tetou domluvil, že by zítra byl Luci u nás, a že jim oběd určitě doneseme.
Věděl jsem, že budou brzy vstávat, tak jsme pak už byli ticho, aby se mohli pořádně vyspat.
Když jsem na své paži ucítil Luciho prsty, protáhl jsem rukou pod dekou až k němu, a propletl své prsty s jeho.
Perry ještě chvíli uraženě tiše brblal, že jsme tajnůstkáři, ale když viděl, že Luci usnul, nakonec taky ztichnul, potáhl mou deku na sebe, prý že je mu zima, a za chvilku chrápal i on.
Já chvíli hleděl do tmy s přihlouplým úsměvem.
Byl jsem… šťastný? Že jsem to ze sebe konečně dostal? Ani nevím proč jsem zrovna dnes získal tu odvahu. Klidně jsem už mohl dávno.
A ten příjemný pocit se mi přelíval tělem i ve chvíli, kdy jsem se aspoň kousek posunul k Lucimu, přehodil přes sebe cíp jeho peřiny, a nakonec usnul po jeho boku.
Ráno mě probudil šramot. Teta se strejdou se chystali do práce a snažili se být co nejtišší, aby nás nebudili. Přesto ještě teta nahlédla do obýváku těsně předtím, než odešli. Zamával jsem ji, usmál se na ni, ona mírně nadzvedla obočí, když viděla, jak blízko jsem k Lucimu, ale pak na mě už s úsměvem mávla, a za chvilku jsem už slyšel odjíždět jejich auto.
Když všechno ztichlo, trochu víc jsem se k Lucimu ještě natiskl, po paměti našel jeho ruku a zavřel oči.
Jo, budu s ním chodit. A doufám, že si to přes noc nerozmyslel… A s touhle myšlenkou jsem znovu usnul.
Lucian
Zdál se mi opravdu krásný sen.
Já a Mesy. Spolu.
Jistě, zdálo se mi o tom už několikrát, ale tenhle sen bych trochu jiný.
A vůbec jsem nechtěl, aby skončil.
Neprobudilo mě ani to, když naši odcházeli do práce. A to většinou vstávám s nimi, i když mám volno, abych se rozloučil. Ale včerejšek byl i docela náročný, hlavně teda večer, a já byl dost unavený.
Probudily mě až venkovní zvuky, které sílily, a mě došlo, že už je nejspíš ráno a slunce dávno vyšlo.
Jenže, mě se tentokrát vůbec nechtělo vstávat.
Bylo to tím příjemným teplem, co jsem cítil? Nebo tím, co se mi zdálo? Nebo tou vůní, co jsem cítil?
Vzdychl jsem, přisunul se víc k tomu zdroji, zabořil do toho nos a mezi nohy se pokoušel nachroustat si peřinu, což mi z nějakého důvodu moc nešlo, protože byla sice jemná, ale poněkud vysoká a tvrdá?
Přesto jsem ji odmítal pustit a znovu se na ni přitiskl.
Měl bych vstávat. Slíbil jsem našim oběd, a taky, že se zajdu podívat za Mesym na trénink, a pak spolu půjdeme někam na jídlo.
Počkat…
Vážně jsem to slíbil? Našim jo, ale Mesymu?
A vůbec… On to nebyl sen? Byla to skutečnost?
Zavrtěl jsem se a pootevřel napřed jedno, pak druhé oko.
V tu ránu jsem byl probuzený jako nikdy, protože jsem až moc, opravdu moc, zblízka, hleděl do Mesyho uvolněné tváře.
To, co jsem ve snu považoval za deku, zdaleka nebyla deka, a já nohama i rukama pevně Mesyho objímal a svůj nos měl zabořený v jeho hrudi.
Okamžitě jsem zrudl, ale usmál se a po celém těle se mi rozlil nepopsatelný pocit štěstí.
Vážně je to pravda? Jako, já a Mesy?
Byl jsem z toho tak mimo, že jsem se dokonce odvážil trochu se povytáhnout nahoru a stydlivě líbnout Mesyho na rty.
Mason
Nevím, na jak dlouho jsem znovu usnul, ale probralo mě, když jsem cítil mírné nepohodlí.
Pootevřel jsem oči…
Lucian se kolem mě snažil omotat, jako bych byl jeho peřina, nebo co. Všiml jsem si, že hodně často spává s peřinou zamotanou mezi nohama, a teď nejspíš dělá podvědomě to samé. Jenže mě tak lehce nesroluje.
Když najednou ztuhnul, rychle jsem zavřel oči.
Čekal jsem, co udělá. Čekal jsem cokoliv, že se odsune, vyleze z postele, zachumlá se do deky jako včera… Ale že se povysune nahoru a sebere odvahu k polibku…
Zahřálo mě to po těle.
Jo, tak nejspíš si to přes noc nerozmyslel.
Jakmile se mých rtů dotkly ty jeho, tak s tím pocitem štěstí jsem hned zvedl ruce a pevně ho objal.
Vrátil jsem mu polibek, aby věděl, že nespím, a že vnímám všechno…
„Dobré ráno,“ zašeptal jsem do jeho rtů, když jsme se přestali líbat a já trochu povolil to objetí.
„To rande dneska platí, ano?“ zašeptal jsem znovu a pak jsem pootočil hlavu k bráchovi, když zachrápal tak, že se málem zalknul.
„Půjdeme udělat snídani, ano?“ pohladil jsem Luciho po zádech, jednou rukou jsem skončil na jeho zadečku, který jsem také pohladil, ale dál jsem nešel.
K tomu taky jednou dojde. Jsem trpělivý, a… teď, s bráchou za zadkem, k tomu není ta nejlepší příležitost.
Znovu jsem posunul ruku na jeho záda, ještě jednou ho políbil, a pak už mu naznačil, že bychom mohli vstát, než se Perry probudí a uvidí nás takhle. To by pak s ním bylo k nesnesení, protože by mluvil jen o tomhle, a já se chci v klidu nasnídat.
Lucian
Budu si muset zvyknout. Budu se muset naučit to přijmout.
Ale když ono to bylo…
Zatetelil jsem se radostí, a kdybych mohl, tak se teď válím po celém gauči sem a tam, jak jsem byl úplně mimo z toho, že mě Mesy objal, políbil a zašel ještě dál.
Trochu neohrabaně a nesměle jsem mu polibek opětoval a přitom rudl, jako rajče.
„J-jo…" vykoktal jsem tiše na jeho otázku, jestli rande platí.
Rande. Vážně půjdu na rande s Mesym?
Ještěže má Perry tak tvrdé spaní.
Cestou do kuchyně jsem stačil skončit na zemi, když se mi nohy zamotaly do peřiny, a málem si rozbil nos, přičemž jsem na Mesyho vystrčil svůj zadek, jak jsem dopadl na dlaně, pak nabral stolek, a ještě i dveře, když jsem špatně zmáčkl kliku a dostal jimi do nosu.
„Jsem… jsem v pohodě…" zahučel jsem v kuchyni a raději strčil hlavu do lednice, abych vytáhl mléko na kakao a taky se trochu zchladil.
S takovou, když se nedám dohromady, to Mesyho brzo přestane bavit.
Nachystal jsem hrnky, Perrymu začal dělat kakao, Mesymu kávu a mě čaj.
Ani jsem se nemusel ptát.
Za tu dobu už jsem věděl, co má kdo rád, a co ne. Navíc, i když to tak nevypadalo, vždy jsem Mesyho po očku sledoval a všechno si zapisoval.
Náhle mi došlo, jak mluvil o společném bydlení.
Vařil bych jen jemu?
Zasněně jsem se zadíval někam do blba a vzdychl.
To by se mi líbilo…
Vzpamatoval jsem se ve chvíli, kdy mi začala bublat vanilková omáčka na lívance.
Napřed se musím sebrat a nechovat se jako pako pokaždé, když se mě Mesy dotkne. Pak můžu řešit, jestli mu vůbec kdy budu vařit.
Třeba si to rozmyslí hned po prvním rande a já tu teď nad tím zbytečně přemýšlím.
„Zajdeš vzbudit Perryho?" otočil jsem se k Mesymu, když jsem měl lívance hotové a stačilo jen prostřít stůl a dochystat ostatní věci.
Mason
Jestli s Lucim zůstanu, a budeme spolu opravdu jednou bydlet, tak rozhodně se nebudu nudit. Pobaveně jsem sledoval, jak po cestě do kuchyně boří všechno, co mu stálo v cestě. Perry znovu nahlas zachrápal, otočil se na druhý bok a spal dál.
Kdybych to věděl, tak bych Luciho tak brzy od sebe neodstrčil.
Zatím, co Luci dělal snídani, zašel jsem do koupelny, umyl se, stáhl čisté věci ze šňůry, které mi teta v noci ještě stihla pověsit. Oblékl jsem se, zbytek svých věcí jsem poskládal do tašky, a pak už jsem zamířil do kuchyně za Lucim.
Pozoroval jsem ho, jak vaří, a vážně jsem si uměl představit, že takhle jednou budeme vstávat v našem domě nebo bytě, že bude vařit jen pro mne…
Přikývl jsem, když chtěl, abych šel vzbudit Perryho, a hned jsem se otočil a na toho spáče skočil.
Ten mě vztekle ze sebe skopnul, že ho nemám takhle budit, ale já na něho znovu skočil a trochu jsem ho pomordoval, až to nakonec vzdal s tím, že už leze.
„Luci udělal lívance,“ dodal jsem ještě, když jsem se konečně zvedl.
„A proč si to neřekl hned?!“ prsknul po mně Perry a div se nepřerazil, jak se spěchal obléct a umýt.
Jo, na jídlo on slyší…
Snídaně byla opravdu vynikající. Věděl jsem, že Luci umí vařit, a tak jsem ani neměl strach, že by mi nechutnalo. Společně jsme pak po snídani uklidili obývák, a šli vařit oběd.
Bylo to fajn dopoledne, s jednou telefonickou kontrolou od našich. Ale ujistili jsme je všichni tři, že je všechno v pohodě, a že po obědě půjdeme do Walmartu a z tama půjdu rovnou na trénink.
Perry se nechal slyšet, že po obědě přijde domů, aby si mohl udělat věci do školy, protože se večer chystal s mamkou do kina na nějakou premiéru.
Nakonec se tak i stalo. Když Perry snědl svoji porci, sbalil se a šel domů. Beztak jen proto, aby si mohl dát oběd ještě jeden. My jsme naložili zapečené brambory s masem a sýrem do termo krabiček, a společně s Lucim jsme šli za jeho rodiči do obchodu.
Mě osobně se nechtělo jít domů a z tama zase zpátky na trénink, tak jsme nakonec nějaký čas strávili u tety a strejdy, prošli jsme nové zboží, jestli by se nám něco líbilo, a pak jsme pomalu zamířili ke škole. Vzal jsem to oklikou, protože jsme měli spoustu času. A jakmile jsme byli sami v jedné opuštěné uličce, přitáhl jsem si Luciho k sobě.
„Strašně moc jsem tě chtěl políbit už doma,“ políbil jsem ho. „A taky venku…“ znovu jsem ho políbil.
„Chtěl jsem tě líbat i u vašich v obchodě…“ natiskl jsem ho na zeď a vzal jsem si jeho ústa v hlubokém polibku.
Lucian
Během dopoledne ze mě trochu opadávala nervozita nejspíš i proto, že s námi byl Perry, a ten prostě vždycky řekl něco, co mě donutilo nepřemýšlet nad večerním randem.
Byl jsem z toho pořád trochu mimo, a popravdě, ani jsem vlastně nevěděl, jak se mám chovat.
Po obědě, který Perry sprášil, jako by týden nejedl, jsme nachystali porce do krabiček pro naše a k nim už jsem šel s Mesym sám.
Většinu cesty jsme mlčeli. Já toho nikdy moc nenamluvil, spíš jsem raději poslouchal, kromě toho, nějak jsem nevěděl, co říct, aby to nevyznělo úplně hloupě.
U našich jsme se chvilku zdrželi, než jsme se s nimi rozloučili s tím, že jdeme na trénink, a pak půjdu rovnou k Mesymu domů.
Ještě jsem musel slíbit, že večer zavolám, aby se ujistili, že jsem v pořádku, a pak už jsme vyšli z obchodu. Mesy to vzal oklikou, ale nevadilo mi to. Procházky jsem měl rád.
Co mě ale dostalo bylo, když mě v jedné opuštěné uličce přitiskl napřed na sebe, a pak na zeď.
„Mesy…" zasténal jsem mu slabě do úst a měl pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi, jak šíleně bilo.
Opětoval jsem Mesymu polibek, a dokonce se osmělil zajít tak daleko, že jsem ho rukama objal kolem krku a trochu víc se na něj natiskl.
Žádný líbací mistr ze mě nejspíš nikdy nebude, ale snažil jsem se dělat to, co Mery, a doufal jsem, že je to dobře.
Ještě pořád mi to připadalo neskutečné. Být takhle spolu.
Teda, ne, že bysme spolu nikdy nebyli sami, ale teď to bylo jiné.
„Mám… bojím se, že je to jen… sen. Že to není skutečné. Že nemůžu mít takové štěstí," zašeptal jsem po chvilce do Mesyho úst.
Připadal jsem si vedle něj tak nepatřičně. Hubený, malý, nevýrazný, velké brýle na nose, vlasy věčně v očích, vytahané obyčejné oblečení.
Ne, že bych neměl na nové nebo spíš, že bych neměl oblečení plnou skříň, ale vždy jsem si oblékl to, co mi zrovna padlo do ruky a nijak to neřešil.
To i Perry se oblékal líp než já, a to už je co říct, protože to byl trochu lajdák.
Mason
Byl jsem rád, moc rád, že se Luci zapojil do polibku. Dával mi tím najevo, že mu nejsem lhostejný, a snad to celé naše rande i dobře dopadne.
A hlavně… Moc jsem si přál, abychom spolu zůstali. Tak nějak jsem si během dne, kdy jsem ho pozoroval, uvědomil, že mi opravdu není lhostejný, a nechci s ním chodit jen proto, že se mi líbí.
„Jestli je to sen…“ políbil jsem Luciho na nos, „tak se nechci probudit.“
Ještě jeden polibek s pořádným objetím jsem mu věnoval, a pak už jsem ho potáhl od stěny, abychom už mohli jít. Čas nakonec pokročil s tím, jak jsme se courali, a já nechtěl přijít pozdě.
„Nebude ti vadit, když budeš sedět na tribuně? A ne moc vysoko, někde dole, nechám si u tebe věci, pití a tak, abych nemusel za tebou běhat až nahoru,“ zastavil jsem se ještě, když jsme došli ke školnímu stadionu. „Počkej tu na mě, prosím, jen se převleču a hned jsem tu.“
Ještě jsem mu dal rychlou pusu, aniž bych se pozastavil nad tím, jestli tu už někdo je nebo není, a pak už jsem vběhl do šaten, abych se rychle převlékl, a vzal si věci, co budu potřebovat při tréninku.
Hned, jak jsem byl převlečený, zabouchnul jsem skříňku a běžel ven, aby Luci nemusel dlouho čekat. Stejně jsem si ještě pak venku přezouval tretry a musel nachystat startovní bloky.
Trenér už tam byl, a dva kluci taky, a tak jsem na ně zavolal, že se přezuji a pomůžu jim.
„Kdyby ses nudil, tak řekni. Domluvil bych se, že bych mohl skončit dříve. Tak mi když tak řekni, ano?“ otočil jsem se ještě k Lucimu, když jsem si vedle něho sedal na lavičku a začal se přezouvat.