V baru u zadního stolu, seděla skupinka o pěti lidech. Na stole spousta prázdných i plných skleniček. Někdo měl náladu už hodně dobrou, někdo se ještě držel. Vesele se bavili a jejich smích byl slyšet po celé místnosti.
„Vidím, že se dobře bavíte,“ usmála se číšnice, když sbírala prázdné skleničky na tácek.
„No to jo,“ ozval se blonďatý kluk, sedící v rohu, zmáčknutý mezi dalšíma dvěma klukama.
Zvedl skleničku. „Na zdraví, Petře!“ otočil se k tomu, co seděl napravo. „Všechno nejlepší!“
Volnou rukou ho najednou chytil za zátylek, přitáhl si ho k sobě a vlepil mu velkou pusu.
Petr se na Robina jen zašklebil a odstrčil ho od sebe. „Můžeš toho nechat?“
Přesto však taky vzal jednu plnou půlku do ruky, přiťukl si s ním a pak to do sebe kopl na ex a ani trochu se z toho neotřepal. Jako by pil vodu.
Číšnice posbírala všechno nepotřebné nádobí a s velkým úsměvem odcházela, aby pokračovala ve své práci.
Robin se znovu naklonil k Petrovi. „Hele, však slavíš, tak nebuď protivný,“ zasmál se a poslal k jeho uchu jemné fouknutí. Teplý dech, prosycený alkoholem, se otřel o Petrovo ucho a on se jen mírně otřepal.
„Copak?“ usmál se a přitiskl se k němu ještě blíž.
„Nemám náladu, nebuď otravný,“ odstrčil ho znovu Petr dál od sebe.
„Proč nemáš náladu? Máš narozky, tak oslavuj,“ vzal Robin do ruky další plnou skleničku a strčil ji Petrovi do ruky.
„Jasně že máš oslavovat!“ ozvalo se ze třech stran a i ostatní kluci vzali skleničky, přiťukli si a hodili to do sebe, aniž by to museli čímkoli zapíjet.
Petr se chtě nechtě musel usmát. Už si ani nepamatuje, kdy naposledy slavil takhle narozeniny. Vlastně pamatuje. Naposledy to bylo s lidmi s juda. A s Pájou.
Také on vypil obsah své skleničky a postavil ji zpátky na stůl. Přitáhl si misku s oříšky a jeden po druhém zamyšleně vkládal do úst. Ani pořádně neposlouchal, o čem se ostatní baví a co jim přijde tak vtipné, že se tomu chlamou na plnou hubu. Cukl sebou, když ucítil ruku na svém koleni. Udiveně pohlédl nejdříve na svou nohu a pak otočil hlavu k Robinovi s jasnou otázkou vepsanou v jeho očích.
Ten se dál vesele bavil a tvářil se, jako by ani nevěděl, že se jeho ruka pomalu sune od Petrova kolena výš po jeho noze, až zastavila těsně u jeho rozkroku. Roztáhl prsty, malíčkem se jen tak letmo otřel o jeho poklopec. Pak dal prsty zase k sobě a mírně stiskl Petrův napnutý stehenní sval.
Petr cuknul nohou, položil ruku na Robinovu a stiskl mu prsty.
„Přestaň,“ naklonil se a zasyčel mu do ucha.
„Nedělej, že se ti to nelíbí,“ vymanil svou ruku Robin. Naklonil se a přes Petra se natahoval ke své tašce. Jen o pár vteřin, než bylo nutné, o něj zůstal opřený celým svým tělem. Ještě jednou se na Patra výmluvně ušklíbl a pak se narovnal.
„Něco pro tebe mám,“ chvilku se přehraboval v tašce a pak vylovil podlouhlý balíček, úhledně zabalený a převázaný zlatou šňůrkou. „Tak ještě jednou všechno nejlepší,“ položil dárek na stůl. Podle toho, jak klepl o stůl, bylo to něco těžkého.
Všichni jako na povel ztichli a podívali se na Petra. „No tak to rozbal!“ začali ho pobízet.
Petr nejdříve váhal, protože nevěděl, co má od Robina očekávat, ale když viděl, jak ho ostatní pobízejí a jsou ještě zvědavější než on, vzal dárek do ruky. Opravdu byl těžký.
Opatrně ho začal rozbalovat. Nějak podvědomě tušil, že by nebylo dobré ho upustit na zem. A nespletl se. Když viděl, co drží v ruce, málem se mu zastavilo srdce, ale na tváři se mu objevil spokojený úsměv.
„Myslíš to vážně? Máš to?“ otočil na vteřinu hlavu k Robinovi a pak se znovu zahleděl na to, co právě držel. Převracel láhev kvalitního červeného vína v ruce, a když natočil etiketu tak, aby bylo možné přečíst značku, usmíval se ještě víc. „Opravdu?“ zeptal se ještě jednou nevěřícně. Postavil láhev na stůl a znovu se otočil k Robinovi. V tuhle chvíli si ani neuvědomoval, jak spokojeně vypadá a že ostatní na něho jen udiveně zírali, protože netušili, proč má takovou radost z jedné flašky červeného.
„Už jsem někdy kecal?“
„No?“ vyslovil Petr jediné slovo a napjatě čekal. Ještě jednou pohlédl na láhev vína. Tuhle značku moc dobře zná. Tohle nejraději pije Pája. Tule značku mu koupil, když se naposledy viděli.
„Hned jsme tady,“ otočil se Robin k ostatním a zvedl se. „Mám to tam,“ ukázal rukou směrem k baru. „Jestli to chceš, tak pojď,“ nečekal, co na to Petr a šel směrem, kam před chvilkou ukázal. Dobře věděl, že ho bude následovat. Že je nedočkavý, aby to už držel v ruce. Viděl na něm, jak se tvářil, když rozbalil to víno a pochopil, co tím naznačuje. Ale určitě mu to nemínil dát zadarmo.
„Hned jsem tu,“ zvedl se i Petr od stolu a ignoroval uštěpačné poznámky, co asi tak spolu můžou ti dva mít. Šel za Robinem, který už stál za barem a mluvil se servírkou. Ta se sehla k pultu a z jednoho šuplíčku vytáhla klíč a vtiskla mu ho do ruky.
„Nechci tam žádný bordel,“ zašeptala mu do ucha a usmála se, když ji Robinova ruka sjela po zadku a mírně ho stiskla. „Jseš nenapravitelný,“ mírně ho od sebe odstrčila loktem a šla si po své práci.
„Tak co?“ zastavil se u něj Petr a nedočkavě se na něj díval.
Robin neřekl ani slovo a otevřel dveře vedoucí do malé šatny zaměstnanců. Počkal, až za ním Petr vejde, zavřel a zamkl připraveným klíčem.
„Opravdu to tak moc chceš?“ zeptal se Robin a přitiskl se na Petra.
„Kurva, neser mně už a dej mi to,“ zavrčel Petr netrpělivě a chtěl Robina odstrčit.
Jenže ten se nenechal a přitlačil Petra ke zdi vedle dveří. „Dám ti to, ale něco za něco…“ sjel rukou do jeho rozkroku.
Ten pár vteřin nehybně a tiše stál. Pak zničehonic chytil Robinovu hlavu do dlaní a přitiskl své rty na jeho. Jazykem se hned vecpal do jeho úst a koleno mu zapasoval mezi nohy.
„Ukaž mi to,“ promluvil zadýchaně, když ho po chvíli pustil.
Oba měli okamžitě červené tváře a zrychleně dýchali. Robin jen hrábnul do kapsy a vytáhl malý lísteček a zvedl ruku nad hlavu. Petr se tím směrem podíval a v ten moment se už usmíval jako dítě, které dostalo vysněnou hračku. Sklonil hlavu zpátky k Robinovi a v návalu radosti, že má to, co tak moc chtěl, už víc neváhal.
Za tohle mu to stálo. A navíc… taky to chce…
Rychle a nedočkavě porval Robinův opasek a rozepl mu kalhoty. Vjel rukou dovnitř a začal mu masírovat jeho narůstající úd. Sám se svým rozkrokem otíral o jeho stehno a jen tiše vzdychal, jak se na něho hnala vlna vzrušení.
Jen po očku sledoval, jak ten vzácný lísteček padá pomalu k zemi.
Robinovy ruce měl najednou snad všude. Byli nedočkaví oba dva. Během chvilky měli kalhoty stáhnuté pod zadkem a navzájem si obšťastňovali své, již pevné erekce. Projížděli a protahovali je v dlani, líbali se a sem tam jeden nebo druhý zanechal na svém milenci značku na krku, v podobě červených flíčků. Tiché vzdechy se stávaly hlasitějšími a na zem postupně dopadaly jednotlivé kousky oblečení. Vůbec se nezajímali o to, že v téhle místnosti není žádná vhodná postel. Nevnímali okolí a byli tu jen pro tuhle chvíli.
„Doufám, že jste po sobě uklidili, nerada bych do něčeho šlápla,“ ušklíbla se servírka, když se po nějaké chvíli Robin objevil ve dveřích.
„A co kdybychom k tomu něco přidali?“ přitočil se k ní a jednou rukou ji chytil kolem pasu. „V kolik zavíráš?“
„Ty ještě nemáš dost?“ zkusila ho odstrčit, ale přesto nechala, aby se otřel svou ještě horkou tváří o její krk. „Končím v jedenáct.“
To Robinovi stačilo. Zábavu pro dnešní noc má zajištěnou. Pohladil ji po jejím zadečku a mírně ji zajel mezi nohy. Jen tak, aby jí nepomačkal její krátkou sukni. „Budu tady čekat,“ zašeptal jí do ucha, ještě jednou se o ní otřel, obešel barový pult a šel si sednout k ostatním, kteří už se po něm zvědavě dívali a něco si šuškali.
„A co Petr?“ ukázala ještě číšnice prstem přes rameno, ke dveřím do šatny.
„Hned tu bude, jen si potřebuje zavolat,“ odpověděl Robi a usadil se ke klukům.
Petr seděl v šatně u stolu a díval se na lísteček, položený mezi krabičkami se svačinou servírky.
Četl si to už poněkolikáté, jako by se snažil zapamatovat, co tam bylo napsáno. Dva roky se nemohl Pájovi dovolat. Změnil si číslo a on nebyl schopen zjistit jeho nové. A teď ho má. Je to sice služební číslo, ale nevadí. Konečně ho má. Ještě několikrát se u Robina ujistil, že je to opravdu to, které chtěl.
Vytáhl z kapsy telefon a najel do seznamu.
Přidat kontakt… Zapsal nové číslo… Jméno… Miláček P
Byl spokojený. Chvilku se díval na telefon a přemýšlel. Proč si neudělat radost? Prstem přejížděl po displeji. Otevřel galerii fotek a chvilku v ní listoval a přetahoval fotky, než našel tu pravou.
MENU
DALŠÍ
SDÍLET
ZPRÁVY
KONTAKTY
Miláček P
ODESLAT
S úsměvem se díval, jak se zpráva odesílá. Tuhle fotku schovával celé dva roky. Nikdy ji nesmazal a ve chvílích, kdy vzpomínal na Páju, se na ni rád díval.
Sebral ze stolu lísteček a i s telefonem ho schoval do kapsy. Jen ještě ucítil mírnou vibraci, která mu oznamovala, že zpráva byla doručena.
„Všechno nejlepší,“ popřál spokojeně sám sobě. Tohle byly po dlouhé době jeho nejhezčí narozeniny.
xxx
V celém bytě se svítilo jako o Vánocích. A aby ne. Petr se vracel ze služebky a Lenka s Pavlem ho už netrpělivě vyhlíželi. Jen co viděli přijíždět tátův mercedes, celý zaprášený z dlouhé cesty, na nic nečekali a vyběhli ven, aby ho přivítali a pomohli mu s věcmi.
„Jaká byla cesta?“ zeptala se Lenka, když brala tátovi z ruky kabelu a zamířila do bytu.
Víc jak po týdnu se vrátil z Francie a vypadal dost unaveně. Na zpáteční cestu si už ani nedával oblek, jen pohodlné plátěné kalhoty a triko. Za ten týden, kdy oblek odkládal až večer v hotelovém pokoji, po dni plném schůzek a jednání, byl rád, že se může obléct do něčeho pohodlného.
„Ani mi nemluv. Na dálnici, jak jinak, se dělá a byla tam zase kolona jak blázen. Pěšky bych byl doma rychleji,“ zamračil se táta a rukou si promnul ztuhlý krk, poté co zavěsil obleky v přenosném vaku v předsíni na věšák a konečně si sundal boty. „Potřebuji kafe,“ otočil se a šel rovnou do kuchyně.
Pavel pokládal na stůl v pracovně všechny složky a tátův notebook. Byla toho pěkná hromada, ale nejspíš se dařilo a táta dosáhl toho, čeho chtěl. Nové smlouvy a spolupráce s novými dodavateli. Reklama firmy rozšířená do zahraničí, nové kontakty, nové zakázky. Jen zběžně prolistoval pár prvních složek.
No, bude mít co dělat, než to všechno přeloží. Ale za ty dva roky už zná všechny termíny a technické věci, tak mu to už nedělá takový problém a slovník vytáhne jen v tom nejnutnějším případě.
„Zítra zůstanu doma, jsem děsně utahaný,“ ozval se Petr z kuchyně. „Dáte si někdo se mnou kafe?“
Dal vařit vodu a chystal si hrnek. Než se voda uvařila, zašel k menší tašce, která zatím ležela bez povšimnutí v předsíni. Donesl ji do obýváku a začal z ní vytahovat balíčky. „Něco jsem vám dovezl!“ zavolal na své děti.
Jako by psovi hodil kost a řekl: „Ber!“
Okamžitě byli oba dva u něj a začali se přebírat v dárcích a netrpělivě rozbalovat. Petr se začal smát, ale nechal je, ať se o to poperou. Vrátil se zpátky do kuchyně, zalil si kafe a pak se s ním pohodlně usadil v obýváku na sedačku, mezi dárkové tašky a balicí papíry.
„Jste jak malí,“ díval se na ně spokojeně a s úsměvem, protože dobře viděl jejich neskrývané nadšení. „Příště, Pájo, pojedeš se mnou.“
Pavel se zastavil v prohlížení dárků a udiveně pohlédl na tátu. „Já?“
„Ano, ty. Za dva měsíce.“
„Však s tebou jezdí Martin,“ posadil se vedle táty. „Nevím, jestli ti tam budu co platný.“
„Podívej,“ postavil Petr hrnek na stolek a pohodlně se opřel. „Víš, že Martin s Lidkou čekají dítě. No a v tu dobu by měla rodit a on tu chce být. Takže další, kdo je na řadě, když on není k dispozici, jsi ty. A navíc,“ zvedl prst, aby svým dalším slovům dodal důraz. „Buduješ si svoji firmu. Na to nezapomeň. Jakou si ji s Lenkou uděláte, takovou ji budete mít. Já mám peněz dost. Klidně bych mohl jít hned teď do důchodu. Takže je na vás dvou, jak se k tomu postavíte a jestli budete spokojení, nebo budete žít jako bezdomovci. Ale nesmíte zapomenout, že tahle firma zaměstnává spoustu lidí a my za ně máme zodpovědnost.“
„To vím,“ opřel se Pavel vedle táty a podíval se na Lenku, která začala uklízet poházené papíry. „Jen já s tebou na žádné zahraniční cestě ještě nebyl. Vždycky jsi jezdil s Martinem nebo Lenkou.“
„Vždycky je něco poprvé. A myslím si, že tu pracuješ už dost dlouho na to, abys to zvládl. Kdo si myslíš, že je ve firmě nejlepší ve francouzštině a angličtině?“
Pája mírně zčervenal, když slyšel poslední větu. Věděl, že táta mluví o něm a moc ho to potěšilo. Vždycky ho potěší, když ho chválí. Navíc ho ta práce baví. Dělá ji rád. A teď, když už dokončil studium, už se může soustředit jen na to. Dokonce od té doby, co před rokem a půl dal Ondra výpověď a odstěhoval se, se mu i lépe dýchalo a hned bylo poznat, že se mu i lépe pracuje, když ho nic nesvazovalo.
„Za dva měsíce?“ otočil se znovu na tátu. Ten jen mlčky přikývl. „Tak jo,“ rezignoval Pája. „Ale příští měsíc mám dovolenou a slíbil jsi, že můžu jet s Alexem na těch čtrnáct dní na chatu.“
„Dovolená bude, neboj,“ Petr se postavil a šel ke své odložené tašce a znovu se v ní začal přehrabovat. „A jak pojedeme do Francie, tak se nebudeš se mnou vracet. Ještě tam zůstaneš.“ Vytáhl z tašky tři obálky. Jednu podal Lence, druhou položil na stůl a třetí podal Pájovi, když se znovu vedle něho usadil.
„Proč tam mám zůstat? A sám?“ Pája se do obálky ani nepodíval, jen ji nervózně mačkal v ruce a snažil se pobrat novou informaci. „Vždyť já tam nic…“
„Podívej se dovnitř!“ přerušila ho Lenka hlasitěji, než se v tuhle chvíli očekávalo. Koukala do obálky a usmívala se jak měsíček na hnoji.
Pája opatrně rozdělal obálku, jako by na něj mělo, kdo ví co vyskočit a nahlédl dovnitř. Chvilku jen tak beze slova zíral, pak z ní ale opatrně vytáhl tvrdý barevný papír se spoustou písmenek.
Poukaz na týdenní plavbu po moři pro dvě osoby.
„Opravdu?“ Ještě jednou si celý ten poukaz přečetl, jako by nevěřil tomu, co vidí. „Můžu jet s Alexem?“ Jeho úsměv snad nemohl být větší. Najednou byl ochoten s tátou jet i do Číny a neprotestovat jediným slovem.
Petr se krátce zasmál, když viděl jeho reakci. Podíval se i na Lenku, která také jen zářila. „Pojedete spolu. Akorát nevím, s kým chceš jet ty, Leni.“
„To je super, tati,“ přiskočila k němu a dala mu pusu. „Děkuji. Neboj, už asi vím, komu řeknu.“ Přestala tátu mačkat a zvedla se. „Ty pojedeš s námi?“ ukázala prstem na třetí obálku, ležící na stole.
„Ne, ta je pro Tinu.“
Ani jedno z dětí nebylo schopné v klidu vydýchat to nadšení. Plavba po moři a pojedou všichni společně. Pavel už v duchu viděl, jak to Alexovi řekne. Nechá to jako překvapení po jeho zkouškách. I když… Neví, jestli to celý ten týden vydrží. A co na to řekne Tina… a Tomáš… Týden na moři… Sakra, už teď se nemůže dočkat.
„Děkuji,“ otočil se k tátovi po chvilce, protože si v tu chvíli uvědomil, že ani nepoděkoval. „Jen, neříkejte to Alexovi. Chci mu to říct, až bude mít po zkouškách.“
„V pohodě, Pájo, už beru do ruky telefon, abych mu to mohl vyžvanit,“ ušklíbl se Petr, ale přesto se koutky jeho úst znovu zvedly do mírného úsměvu. „Tina to taky bude vědět, až se vrátí. Domluvili jsme se s Janou, že ji to taky neřekneme dříve. Bude to mít jako dárek k ukončení semestru.“
„Udělám ti večeři, chceš?“ vyskočil Pája na nohy.
„Ne,“ zastavil ho táta. „Jedli jsme po cestě, nemám hlad. Vypiju si kafe a půjdu spát. Jsem docela utahaný.“
„Tak jo, ještě jednou děkuji,“ Pavel vzal do ruky obálku a posbíral dárky a šel do pokoje.
Lenka se usadila k tátovi.
„Tak jak bylo? Byl klid?“ podíval se na ni Petr. „Co Pája?“
„Tati,“ bylo Lence jasné, na co naráží. „Je v pohodě. Myslíš si, že po takové době z toho bude pořád rozhozený?“ zamlčela fakt, že absolvovala s Pájou před pár dny zvláštní rozhovor o Petrovi. Tenkrát dobře slyšela v jeho hlase nervozitu, i když spolu mluvili jen po telefonu. Ale od té doby ho už nezmínil a zdálo se, že je klid.
„Já vím Leni,“ položil Petr své dceři ruku na koleno. „Jen mám o něj starost. Víš jak to je, když je toho na něj moc. Proto chci, abyste tu firmu pak vedli společně.“
„Zvládnem to. Neboj,“ usmála se na něj Lenka. „A stejně, počítám, že se do důchodu tak brzy nechystáš, co? Ani si tě neumím představit v houpacím křesle s bačkorama na nohách.“
„No tak k téhle představě mi chybí ještě vnoučata na klíně,“ výmluvně nadzvedl jedno obočí.
„Víš, že teď nikoho nemám.“
„Co není, může být…“
Pája se zavřel v pokoji. Dárečky položil na skříňku a usadil se ke stolu. Znovu otevřel obálku a vytáhl poukaz.
Páni, týden na moři. Alex bude mít radost. Už se nemůže dočkat, až mu to řekne. Tohle bude nejlepší dovolená. Teda až po těch čtrnácti dnech na chatě. Sami dva. Nikým nerušeni. Neví, na co se má těšit víc.
Odložil poukaz na stůl vedle telefonů. Už chtěl vstát a jít se sprchovat, když si všiml, že na firemním má zprávu. I když je pátek večer, občas se stává, že někdo z těch, co jsou na služební cestě, ještě napíše nějakou zprávu. Vzal telefon do ruky. Rozklil zprávy. Byly tam dvě.
TATKA VZKAZUJE, ZE PRIJEDEME POZDEJI, JSME NA DALNICI, JE TU ZACPA. MARTIN
Pája se usmál. No, brzy si to přečetl. Taťka už sedí v obýváku a pije kafe. Opravdu si bude muset víc ten telefon hlídat. Už se dokonce naučil kontrolovat stav baterky a včas ho nabíjet, aby nedostával vynadáno, že je pořád nedostupný. Teď, když už pracuje, si to nemůže dovolit. Jen občas zapomínal vypínat tichý režim, který si nastavoval, když měli schůzky.
Zprávu smazal. Nechával si tam jen ty důležité, které musel nějak řešit. A tahle mezi ně nepatřila. Zaměřil se na druhou zprávu. Nějaké cizí číslo. Chvilku se na to díval. Kdo by mu psal v pátek večer z cizího čísla? Všechny, s kterými spolupracuje, měl uložené pod jménem i s jejich soukromými čísly. Přečetl si číslo dvakrát. Přišlo mu nějaké povědomé. Ale jeho firemní číslo mají jen ti, které má uložené v seznamu a nikdo cizí ho nezná. Nemá ho ani uvedené na firemních webových stránkách. Přestal přemýšlet, čí by to mohlo být a rozklikl zprávu.
OSLAVIS SE MNOU MOJE NAROZKY? JESTE JSEM OD TEBE NEDOSTAL DAREK.
Pavel na to chvilku koukal a nechápal. Nejspíš se někdo spletl. Podíval se do kalendáře. Nikoho, ani z práce, nemá v kalendáři zapsaného.
Posunul palec po displeji, aby se podíval na zbytek zprávy…
„Nadechni se!“ křičelo jeho vnitřní já.
Ruka se mu třásla, a přesto telefon držel křečovitě. Kdyby mu teď někdo chtěl rozevřít prsty, nejspíš by mu je musel zlomit.
To ne! To nemůže být pravda!
Strnule zíral na fotku, která se mu ukázala.
To… To není možné… to přece…
Konečně se nadechl, prudce vstal, až židle odjela na druhý konec pokoje a mrsknul s telefonem ke dveřím, jako by držel něco jedovatého. Roztřesenou rukou si prohrábl vlasy a s rychlým a nervózním oddechováním začal přecházet po pokoji sem a tam. Nemohl zůstat na jednom místě. Nešlo to. to celé došlo. A ve stejném okamžiku, kdy si vzpomněl, kdo má dneska narozeniny, si uvědomil, proč se mu to číslo zdálo povědomé. Dva roky… Dva roky ho neviděl. Jeho číslo smazal a nikdy už více o něm neslyšel.
Proč? Proč teď? Co po něm chce?
I přes všechno to rozčílení jeho mozek pracoval na plné obrátky.
Ne… Na tom nádraží to určitě nebyla náhoda.
Hodil kalendář na stůl a znovu začal přecházet po pokoji. Během chvilky ho z rozčílení rozbolel žaludek. Nemohl stát v klidu, když byl tak rozhozený. Jak mohl přijít na jeho číslo? A ještě firemní? Vždyť ho nemá nikde uvedeno a má ho jen pár lidí.
Jak se to mohlo stát?
„Děje se něco?“ ozvalo se od dveří. Lenka tam už nějakou dobu stála a pozorovala Pavla, jak rozčíleně přechází po pokoji. „Proč máš telefon na zemi?“ sehla se, aby ho zvedla ze země, když k ní Pavel přiskočil a vyrval ji ho z ruky.
„Pavle?“ podívala se na něj tázavě. Dobře viděla, že něco není v pořádku. Vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře. Přešla k Pájovi a postavila se před něj.
„Něco se stalo v práci?“ ukázala prstem na telefon.
Pája jen zavrtěl hlavou a otočil mobil v ruce tak, aby nebylo vidět na displej. Jenže Lence ten pohyb neušel, i když se snažil být nenápadný.
„Ukaž mi to, jestli je v práci nějaký problém, tak se na to podíváme spolu,“ chytla Páju za zápěstí a zvedla ruku výš. „Táta je unavený, tak ho s tím nebudeme teď otra…“
„Nic to není!“ nenechal ji Pája domluvit a chtěl ruku vytrhnout z jejího sevření.
Jenže v tuhle chvíli toho měla Lenka dost. Tak moc se Pája snažil zamluvit, že je všechno v pohodě… Sevřela mu zápěstí ještě víc a než stihl zareagovat, vyškubla mu telefon z ruky.
„Nebudu se s tebou prát!“ zvýšila mírně hlas. „Prostě se na to podíváme, a jestli to půjde, vyřešíme to.“ Zvedla mobil před oči, a i když ještě chtěla něco dodat, v tomhle momentě, stejně jako Pája, před chvílí, nebyla schopná již cokoli dalšího říct.
„Tohle nevyřešíš,“ sklonil Pája hlavu a už se ani nesnažil Lence vzít telefon. Přešel k posteli a ztěžka dosedl.
Lenka položila telefon na stůl a přisedla si k němu. Jednou rukou ho objala a přitáhla k sobě. „Bude to v pohodě. Když tak necháme změnit tvoje číslo. Jen budeme muset vymyslet, jak to řekneme tátovi, aby mu to nebylo nápadné.“
Pavel si opřel o Lenku hlavu. „Jen aby, víš, jaký Petr je. Mohla bys tu zprávu prosím tě smazat?“
„Dobře, ale měl by sis ten telefon teď víc hlídat,“ pocuchala mu vlasy, které mu za ty dva roky porostly znovu až po ramena.
Seděli ještě dlouho a povídali si, dokud neotevřel táta dveře a oznámil jim, že si jde lehnout. Ten večer Lenka nešla domů. Zůstala a po dlouhé době spala s Pavlem v jedné posteli. Tiskl se k ní celou noc, a byl rád, že není sám. Uklidňovalo ho to.
Následující dny se na to Pavel pokoušel nemyslet. Přesto však, kdykoli zapípala na telefonu příchozí zpráva, trhl s sebou a s obavami to otvíral, jestli tam zas neuvidí něco, co by nechtěl. Od onoho večera však další smska podobného rázu nepřišla. Byl už o něco klidnější.