„Matyáši!“ ozvalo se z kuchyně.
„Matyáši, oběd!“ nakoukla jeho máma do pokoje, když se stále nedočkala žádné reakce.
Met seděl na posteli, hleděl před sebe a nic nevnímal. Zase byl duchem mimo. Povzdechla si a šla si k němu přisednout.
„Bude to dobrý, uvidíš. Chce to jen čas a spraví se to,“ pohladila ho po vlasech.
Už pár dní byl zamlklý. Skoro vůbec se neusmíval a skoro s nimi nemluvil. Když tenkrát přijel domů, byl celý bledý a málem se sesypal. Ač to normálně nedělají, nacpali do něj dvě půlky vodky, aby se trochu uklidnil. Celou noc stejně nespal a i z ložnice slyšeli, jak chodí po bytě.
Když jim druhý den byl konečně schopný říct aspoň zhruba, co se stalo, nevěřili vlastním uším. A představa, že se něco takového mohlo stát jejich synovi, jim vůbec nedělala dobře.
„Volala mi Lenka,“ konečně promluvil Met.
„A jak je na tom?“
„No, je to lepší, ale rozbrečela se…“
„Ani se nedivím, ale časem se to uklidní. Uvidíš. Je to čerstvé a všichni mají nervy na pochodu. A co Alex?“ zeptala se máma. Věděla, jaký vztah s Pavlem má, protože to bylo první, s čím se Met pochlubil, když s nimi začal bydlet na privátě.
„Alex s nikým nemluví. Neodpovídá mi ani na smsky. Měli jet všichni na moře, i Lenka a Tina s Tomášem. Ale teď nechcou.“
„Myslím si, že by měli. Možná Alex by se tam cítil sám, ale ostatní by měli jet. Přijdou na jiné myšlenky a udělá se jim líp. Tady toho stejně víc udělat nemůžou…“ máma plácla jemně svého syna po noze. „Tak pojď, než nám to vystydne.“
„Víš, jel jsem s Lenkou autem a viděli jsme hasiče i sanitku. Dokonce i ten vrtulník. Nevěděli jsme, že to byla Pavlova bouračka,“ Metovi přeběhl mráz po zádech, když si na to vzpomněl. I na to, co tenkrát říkal, když ten vrtulník viděli. Oči mu mírně zvlhly. Poprvé od té doby, co se to stalo.
Jeho máma, která už chtěla vstát, se znovu posadila a pohladila ho po zádech. Dobře věděla, jak je to pro něj těžké. Na venek veselý a pohodář, pro kterého nikdy nic nebylo problém, ale uvnitř strašně citlivý kluk.
„To bude dobrý, Maty,“ řekla mu tichým hlasem. „Přijď, až budeš chtít. Já ti ten oběd pak ohřeju,“ ještě jednou ho pohladila a vrátila se za manželem do kuchyně.
Met si otřel slzy. Přece nebude brečet. Takové věci se přece stávají.
Vzal znovu do ruky telefon, který před čtvrt hodinou odložil. Několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil a pak vytočil číslo.
„Leni?“ zeptal se opatrně, když uslyšel na druhé straně její roztřesený hlas.
„No?“
„Víš… Jen jsem se chtěl zeptat, jestli můžu za tebou přijet. Jen tak na kafe…“ Met se odmlčel, protože si nebyl jistý, jestli je to vůbec vhodné. Ale rád by Lenku viděl a rád by ji potěšil aspoň malou kytičkou. Nebo čímkoli, jen aby se zase usmála. Před tím, když spolu mluvili, se najednou rozplakala a přerušila hovor. A jemu z toho bylo těžko. Začal si uvědomovat, že mu na ní opravdu záleží. Už to není jen takové popichování a hloupé řeči.
Chvilku bylo v telefonu ticho, jen bylo slyšet opatrné popotahování, jak se Lenka snažila zadržet pláč.
„Dobře. Dneska ale ne. Jedeme…“ zmlkla.
„V pohodě,“ rychle se ozval Met, aby nemusela nic vysvětlovat. „Stačí, když mi napíšeš, který den a já přijedu, ano?“
„Zítra dopoledne. Můžeš?“
„Dobře, Leni. Přijedu v deset vlakem, ano? Nemusíš pro mne jezdit. Dojdu rovnou k Tině.“
„Ne, přijedu pro tebe,“ zamítla Lenka. „Tak zítra v deset. Ahoj,“ špitla ještě a vypla telefon.
Met ještě chvíli seděl a v ruce svíral ztichlý telefon.
Rád Lenku uvidí. A i když je to zvláštní čas pro schůzku, on to tak nebere. Nebere to jako rande. Prostě chce být s člověkem, na které mu záleží.
Vstal a odložil telefon na stůl. Zašel do koupelny, aby se aspoň trochu opláchl a pak zamířil do kuchyně. Máma hned vstávala od stolu, aby mu ohřála oběd. Svíčkovou, kterou má tak rád. Posledních pár dní vařila jen jeho oblíbená jídla. Usmála se, když jim oznámil, že jede druhý den za Lenkou. Je to ta nejlepší věc, kterou teď může udělat.
xxx
„S kým jsi mluvila, Leni?“ zeptal se Petr, když vešel do pokoje, aby ji připomněl, že už je čas, aby vyjeli.
„S Matyášem. Přijede zítra,“ Lenka vstala, aby se oblékla. Stála před kupkou svých věcí, které měla uložené u Tiny na stole a nevěděla co si obléct. Měla pocit, že nic z toho, co si sem donesla, se právě teď nehodí.
„Nebude vadit, když přijde sem?“ otočila se na tátu.
Únava ze všeho zařizování a výslechy na policii, byla na něm moc dobře znatelné. Snažil se, být v pohodě, ale všichni na něm dobře viděli, jak je z toho zničený. Dokonce byli i dvakrát u mámy a ani jednou se nepohádali.
„Nevadí,“ uklidnil ji Petr. „Musíme už jet, Leni, tak se obleč, ať stihneme zajet pro Alexe. Chce jet s námi.“
Petr odešel z pokoje a nechal Lenku, aby se připravila. Zašel za Janou a Tinou, které seděly ještě v kuchyni u stolu a popíjely čaj.
„Tak my pojedem,“ postavil se k Janě a položil jí ruku na rameno.
Ta ji chytla a pevně stiskla. „Dobře. Tomáš by měl za chvíli přijet, tak se uvidíme tam.“ Jana se na něj usmála.
Měla původně jet s Petrem a Lenkou, ale od onoho dne v ní pořád v ní převládal pocit strachu. Ty myšlenky, co se všechno její dceři mohlo stát, v ní stále vyvolávaly obavy a nechtěla ji nechat samotnou ani na chvíli. Občas se uprostřed noci vzbudila a musela jít Tinu zkontrolovat, jestli je v pořádku. Seděla pak vedle ní na posteli, držela ji za ruku a jen se dívala, jak spí.
Už jednou musela čelit smutku, když jí zemřel manžel a teď…
Neubránila se povzdechu a víc stiskla Petrovu ruku.
Všichni, opravdu všichni, jsou teď strašně napjatí. Takový začátek léta si nikdo z nich rozhodně nepředstavoval.
„Jsem hotová,“ přerušila to nastalé ticho Lenka, která už stála v předsíni u dveří.
Petr vymanil svou ruku z Janiného sevření. „Jeďte opatrně,“ řekl ještě oběma a vyrazil s Lenkou k autu.
xxx
V odpoledních hodinách nezvládl řidič ve velké rychlosti pravotočivou zatáčku. Na štěrkové cestě auto dostalo smyk, vyletělo do vzduchu a nabouralo do stromů u cesty. Jeden mrtvý, jeden těžce a jeden středně těžce zraněný. Škoda na vozidle…
„Koho zajímá škoda na vozidle, když zemřel člověk,“ povzdechl si Alex a vyjel z archivu novinek a pak raději vypl počítač. Podíval se na hodinky.
Je čas. Bude muset jít.
Seděl oblečený již nějakou dobu, ale nějak se neměl k tomu, aby vyšel z pokoje ven.
„Alexi,“ ozvala se opatrně jeho máma mezi dveřmi. „Je tady Pavlův táta, říkal, že pojedeš s ním.“
„Jo, už jdu,“ Alex se zvedl a zamířil do předsíně, aby se obul.
„My přijedeme s taťkou o něco později,“ položila mu máma ruku na rameno. „V pohodě?“ zeptala se ještě, když viděla, jak se její syn tváří.
„Ale jo,“ jen mávl rukou a bez dalšího slova vyšel ven.
Před domem zamířil rovnou k černému mercedesu, který tu celkem způsoboval rozruch. Alex si jen povzdechl a nastoupil do zadu. Pavlův táta a Lenka jsou na to zřejmě zvyklí, ale on moc ne. Měl pocit, že si ho všichni prohlíží a šuškají si. A to mu nedělalo dobře. Zvlášť v této době.
Lenka seděla vepředu vedle Petra. Oba se na Alexe pootočili a odpověděli na pozdrav. To bylo vše.
Vyjeli a skoro do poloviny cesty nikdo nepromluvil.
„Ví se už něco nového?“ nevydržel to ticho Alex. Byl rád, že nejel s mámou a tátou, kteří by ho nutili do hovoru, ale tohle mlčení ho taky ubíjelo. Měl pocit, jako by tím mlčením chtěli říct, že to on za všechno může. Cítil se ve všech směrech vinný za to, co se stalo.
Kdyby u něj Pája nenašel ten kondom, kdyby neutekl a raději se s ním pohádal, kdyby nenasedl k Petrovi do auta… Nic z toho se nemuselo stát. Pořád se obviňoval a neposlouchal nikoho, kdo se mu to snažil vymluvit. Dokonce byl u nich doma i nějaký Petrův známý psycholog, když už to jednou se svými nervy nevydržel.
„Zatím nic,“ odpověděl Petr a dál se věnoval řízení. Lenka se jen dívala z okýnka ven a mlčela.
Alex se raději opřel a víc se na nic neptal. Nemělo to cenu. Co by se tak mohlo změnit? Už se stalo a nikdo to nevrátí.
Asi po dalších deseti minutách zaparkovali na velkém parkovišti. Alex vystoupil a podíval se na tu velkou budovu před nimi. Kolikrát už tady byl… Často sem chodil za tátou do práce. Tady, aniž by si to tenkrát uvědomil, se zamiloval do Pavla. Nikdy si nepředstavoval, že by sem jednou měl přijít z jiného důvodu.
Ploužil se za Lenkou a Petrem, jako by měl nohy z ocele. Každý krok mu dělal problém, ale přesto šel. Věděl, že tam musí jít. Musí… Pavla miluje a potřebuje být s ním.
Vyjeli do třetího patra a zamířili na chirurgické oddělení. Byl čas návštěv a oni nemuseli zvonit na sestru, aby jim otevřela. Zastavili se před pokojem s nápisem JIP.
„Já počkám tady,“ řekl tiše Alex, když se na něho Lenka ohlédla a ustoupila mu, aby mohl vejít.
„Jestli chceš, můžeš jít první,“ otočil se na něho Petr.
„Ne, to je dobrý,“ mávl rukou Alex a šel si sednout na židli, aby dal jasně najevo, že to myslí vážně.
Strašně moc se chce s Pavlem vidět, ale taky věděl, že to samé chtějí i ostatní. Je to jeho táta. Má právo jít jako první za svým synem.
Petr už raději nic nenamítal. Tohleto už absolvovali několikrát a věděl, že se Alex nenechá přesvědčit.
Zaklepal na dveře a vešel dovnitř.
Alex s Lenkou zůstali na chodbě. Chodili tam vždycky po jednom a tak nějak měli určené pořadí, aniž by se na tom předem domluvili. Lenka přecházela sem a tam, zatím co Alex seděl na židli a nervózně poklepával nohou. Těšil se na Pavla. Ale zatím ty jejich návštěvy byly takové rozpačité. Bylo mu líto, že to takhle všechno dopadlo. Kdyby se s ním nepohádal, nemuselo se to vůbec stát…
Najednou se dveře otevřely a Petr vyšel ven. Nebyl uvnitř ani půl minuty.
„Co se děje, tati?“ vyhrkla Lenka a nahlédla do pokoje otevřenými dveřmi. „Kde je Pavel?“
Alex vyskočil na nohy, zatím co Petr si jich nevšímal a zamířil rovnou na sesternu. Zaklepal a vešel dovnitř.
„Kde je, prosím Vás Pavel? Stalo se něco, že není na pokoji?“ zeptal se rychle, jen co pozdravil.
Sestřička se na něj usmála, jako by bylo všechno v pořádku.
„Dneska jsme ho už přemístili na normální pokoj. Je to ten předposlední, nadstandard,“ popošla ke dveřím a ukázala skoro na konec chodby.
Petr si oddychl, stejně jako ostatní. Poslední dobou měl opravdu nervy na pochodu a tohle ho hned vyděsilo. Když Pavla v pokoji nenašel, měl hned ty nejčernější představy.
Poděkoval sestřičce a už o něco klidněji přešel k určenému pokoji.
„Můžeme tam už všichni,“ zaklepal na dveře a otevřel.
Alex se zarazil. Je to ten samý pokoj, kde on tenkrát ležel, když ho v parku přepadl ten chlápek. Sem za ním chodil Pája na návštěvu. A tady si uvědomil, že nejspíš, že k Pavlovi něco cítí, i když to bylo ze začátku takové zmatené.
Vešli dovnitř.
Pavel měl zvednutou postel, a sledoval televizi. Jakmile zaregistroval návštěvu, hned ji vypnul. „Překvápko!“ zvolal a s úsměvem se na ně podíval.
„Už jsme se lekli, že se něco stalo, když jsme tě nenašli vedle,“ zatvářila se mírně vyčítavě Lenka. Přitáhla si židli k posteli a posadila se na ni. Petr si přisunul druhou a usadil se vedle ní.
„Já vás chtěl překvapit. Doktor mi to ohlásil už včera. Říkal, že když bude všechno v pořádku, tak dneska jdu sem,“ Pavel rozmáchl rukou kolem sebe, aby ukázal, jak super pokoj má. „Už mě nebavilo pořád poslouchat to otravné pípání, tak jsem se snažil.“
Lenka si položila tašku na klín a začala vytahovat věci. Samé dobroty. Stolek se začal plnit vším možným, až ji Pája musel zastavit.
„Jak dlouho si myslíš, že tady budu?“ začal se smát. Otevřel šuplík, aby ukázal, že už to nemá kam dávat. „Víš jak sestřička brblala, když mi přenášela věci?“
„Však je od toho placená,“ ozval se najednou Alex, který zatím stál kousek od dveří a jen je tiše sledoval.
Všichni se na něj jako na povel otočili. Chvilku bylo ticho.
„Pojď si sednout,“ ukázal Petr na poslední volnou židli.
„Raději postojím, seděl jsem celý den.“
Pavel se na něj zkoumavě podíval. Viděl, že Alex má pořád tu stejnou náladu a jeho to už nebaví. Už tak si mají co vysvětlovat a místo toho, aby něco řekl, vždycky zmlkne, nebo odejde.
„Neboj se. Nekoušu,“ snažil se Pavel odlehčit tu tíživou atmosféru, která tu najednou vznikla.
„Musím na záchod,“ vyhrkl najednou Alex a zmizel za dveřmi, aniž by se na kohokoli z nich podíval.
Rychlým krokem přešel kolem pokojů až na hlavní chodbu. Seběhl po schodech až do přízemí a teprve tam zamířil na záchod. Vběhl do kabinky, zabouchl dveře, sklopil poklop a sedl si na něj. Sepjal ruce v klíně a díval se do země.
Nemohl tam být. Cítil se špatně. No, možná by to šlo, ale když tam byl i Pavlův táta a Lenka… Měl pocit, jako by byl pod drobnohledem. Jako by čekali, co on řekne, jak se zachová. Třel si prsty o sebe a stále nemohl vyhnat ty sebeobviňující myšlenky z hlavy. Nemůže se s tím pořád srovnat. Proč se to muselo stát?
„Hele, to bude dobrý,“ položila Lenka ruku Pavlovi peřinu, pod kterou se rýsovaly jeho nohy.
Pavel se na ni nepodíval. Jen zíral před sebe. Bylo mu líto, že zas Alex utekl.
Vždyť už to bude dobrý… Tak proč?
„Vyčítá si, co se stalo,“ promluvil Petr, jako by četl Pavlovy myšlenky.
„Ale, on za to nemůže,“ popotáhl Pája. Zvedl levou ruku a otřel si slzy.
Kdyby aspoň mohl používat obě ruce, bylo by to lepší. Takhle pořád musí někoho prosit o pomoc. S jednou zdravou rukou a navíc levou, je úplně marný.
„My to víme. Ale to si musí uvědomit i on,“ podal mu Petr kapesníčky. „Nebreč, ničemu to nepomůže. Všichni jsme měli strach. A on u toho byl jako první. Mohl si umřít, Pavle,“ řekl už o něco vážněji, protože vědomí, že se to opravdu mohlo stát, mu stáhlo všechny vnitřnosti v těle do jednoho velkého uzlu. Ten okamžik, když uviděl tu modrou plachtu na zemi a nevěděl, kdo pod ní je, mu z hlavy nikdo nevymaže. Musel tenkrát dostat injekci na uklidnění, protože se málem zhroutil.
„Kdyby aspoň vždycky neutekl,“ povzdechl si Pavel.
„No,“ pousmál se nakonec Petr. „Je to statečnej chlap…“
„Půjdu ho najít,“ vstala Lenka.
„A jak? Na pánským záchodě?“ zastavil ji Pája. „On přijde. Může tu být i dýl, takže ho sestřička nevyhodí za deset minut.
„Nenuť ho do ničeho. Akorát se zatvrdí ještě víc,“ ukončil debatu o Alexovi Petr.
Alex seděl na zavřeném záchodě asi patnáct minut. Párkrát zapřel ruku o dveře a křikl obsazeno, když se někdo dobýval dovnitř. Když zaklepal asi tak pátý člověk, zvedl se. Vyšel ven a postavil se k umyvadlu. Chvilku se na sebe díval do zrcadla, jak uboze vypadá, než si začal mýt ruce. Skoro mu zmrzly prsty v té studené vodě. Ale jako by nevnímal nic jiného, než jen sebe a to co se mu honilo hlavou. Když mu prsty začaly trnout, zastavil vodu, otřel se do kalhot a vyšel ven. Pomalu se šoural zpátky k výtahu, aby vyjel do třetího patra, odkud tak zbaběle utekl.
Civěl na to rozsvícené tlačítko a nevnímal nic kolem sebe.
„Jak to, že nejsi nahoře?“ ozvalo se za ním nečekaně, až sebou trhnul.
„Byl jsem na záchodě,“ Alex se ani neotočil, když tátovi odpovídal.
„Tady dole?“
„Nahoře bylo plno.“
„Alexi, proč pořád…“
„Nech toho,“ přerušila je mamka. „Tak byl na záchodě v přízemí. Zakázané to není,“ drcla do Alexe, aby ho donutila nastoupit. Cestou nahoru mlčeli. O čem si taky povídat ve výtahu plném lidí.
Cinklo třetí patro a Alex vystoupil.
„Vy nejdete?“ otočil se udiveně, když zaregistroval, že zůstali ve výtahu.
„Ne, když tak se za Pavlem zastavím později. Potřebuji si něco dodělat v ordinaci a Alena si chtěla pokecat s mamkou,“ vysvětlil táta, proč zůstávají ve výtahu. „Prý se už dlouho neviděly… Tak asi dva dny?“ otočil se s úsměvem na svou manželku.
Alex na to nestihl nic říct a ani nestihl zaregistrovat, co na to máma odpověděla, protože se výtah zavřel a oni odjeli do čtvrtého patra. Otočil se ke dveřím na oddělení a přemýšlel, jestli vůbec má cenu jít dovnitř. Od té doby, co se to stalo, a co už mohli jít za Pavlem na návštěvu, spolu normálně nebyli schopni mluvit. Měl pocit, jako by mu Pavel něco tajil. Jako by mu chtěl říct něco, co mu už dlouho leží v hlavě a je to něco nepříjemného. O to víc, si všechno vyčítal. I přesto byl rád aspoň za tu chvilku, kdy s ním mohl být. I když se zatím ani jednou neusmál, Pavla miloval a chtěl být s ním. Jenže tyhle všechny pocity ho uvnitř strašně tížily a kazily ty chvíle, kdy seděl vedle jeho postele.
Nakonec ten krok udělal. Rozhodl se, že jednou si to budou muset vyříkat. A když viděl, že z Pavlova pokoje právě vychází jeho táta s Lenkou, naznal, že teď asi bude ta nejvhodnější doba. Budou konečně sami a nemusí spěchat.
„Už jsme tě chtěli jít hledat. Lenka se rozhodla, že proleze všechny pánské záchody,“ zasmál se Petr, když se u nich Alex zastavil.
Ten se jen mírně pousmál, aby bylo vidět, že registruje jejich dobrou náladu. Opravdu bylo vidět, že tenhle přesun Páji na normální pokoj, jim náladu opravdu zlepšil.
„Máme na tebe počkat? Budeš chtít odvézt zpátky?“ zeptala se Lenka a zkoumavě se na něj podívala, protože tomu jeho rádoby úsměvu moc nevěřila.
„Ne, děkuji. Táta je v ordinaci, tak potom pojedu domů s nimi,“ odmítl Alex nabízený odvoz. Kdo ví, co si s Pavlem zase řeknou a on nemíní jet rozhozený s nimi v autě a něco vysvětlovat. Raději pojede domů autobusem nebo půjde pěšky.
„Tak jo, my přijedeme zítra odpoledne. Dopoledne musíme do práce, takže klidně můžeš za Pájou dojít. Teď už můžeš kdykoliv.“
Rozloučili se a každý šel svým směrem. Petr s Lenkou v živé debatě k výtahu, Alex zamyšleně k Pájovu pokoji. Ploužil se těch pár kroků, jako by šel na popravu.
Opatrně zaklepal a pomalu otevřel dveře, jako by čekal, že mu něco přistane na hlavě.
„Můžu dál?“ nakoukl dovnitř.
„Jasně že můžeš…“ ozvalo se zevnitř.
Alex se zarazil.
Deja vue…
Přesně takhle za ním poprvé přišel Pája. Stejný pokoj, stejné otázky, jen role se obrátily. Tenkrát se oba usmívali. Ale teď… Teď se usmívá jen Pája.
„Nic jsem ti nedonesl. Nevěděl jsem, co ti vzít,“ zavřel za sebou Alex dveře a podíval se na plný stolek. Cítil se trochu hloupě. Tenkrát mu Pája donesl čokoládu a on sem chodí s prázdnýma rukama a špatnou náladou. Došel k posteli a sedl si na židli, která tam zůstala po Lence.
„Nevadí,“ otevřel Pája šuplík a všechny věci shrnul dovnitř. „Mám tu toho víc, než doma v lednici,“ namačkal to všechno co nejvíc dovnitř, aby mohl šuplík vůbec zavřít. „Myslím, že většinu toho tady nechám. Vždyť to ani nesním.“
Než stihl šuplík zavřít, Alex zničehonic hrábl dovnitř a vytáhl ven oříškovou čokoládu. Ví, že ji Pája miluje. Pomalu ji rozbalil, nalámal pár kousků a zvedl ji, aby si Pavel mohl vzít.
Chvilku se na sebe dívali beze slova. Jako by si tím pohledem chtěli všechno jednou pro vždy vyříkat.
Alexovi se začaly třást ruce a najednou měl chuť zase vstát a utéct pryč.
Proč? Proč to prostě nedokáže překousnout?
„Promiň… Je mi to…“ promluvil tiše, ale Pája ho přerušil.
„Alexi, nech toho,“ chytil ho za tu ruku, ve které držel čokoládu. „Proč se pořád omlouváš? Kolikrát ti mám ještě říct, že za nic nemůžeš…“ podíval se mu přísně do očí. Proč si to prostě nenechá vymluvit, že za to nemůže? Pokaždé mu to musí vymlouvat a už ho to začíná unavovat. Teď má spíš myšlenky na to, aby se dal co nejdříve dohromady a na všechno zapomněl.
Na všechno…
Stále má před očima to, jak ho prudký náraz auta probral, aby vzápětí viděl, jak vystřelil airbag a prudké škubnutí dopředu a náraz do obličeje ho znovu zbavil vědomí. Pamatuje si jen, že se probral na chvíli, když ho opatrně vytahovali za auta, dávali mu první pomoc a potom, když ho nakládali na nosítka a nesli do jedné ze dvou sanitek. Jen matně si vzpomíná, že zaslechl přistávat vrtulník. Až teprve z vyprávění táty se dozvěděl, že Alex to celé viděl.
Bylo mu jasné, že tohle mu z paměti jen tak někdo nevymaže.
Pustil Alexovu ruku, vzal si jeden kousek čokolády a dal si ji do pusy. Převaloval ji na jazyku, dokud se čokoláda nerozpustila a potom s chutí rozkousal oříšek.
„Jak je ti?“ sklouzl Alex pohledem z jeho obličeje na zafačované rameno. Pavel měl ruku připevněnou k tělu. Zlomená klíční kost znamenala zhoršenou pohyblivost a nemožnost si některé věci udělat sám.
„Jo, dobrý. Jen…“
„Co?“ vyhrkl Alex rychle, jako by čekal nějakou výčitku.
„Potřeboval bych na záchod,“ odhrnul Pája peřinu a svěsil nohy dolů. „Pomůžeš mi?“
Alex rychle vstal a odsunul židli bokem. Nazul Pájovi cukle, chytil ho za zdravou ruku a pomohl mu vstát z postele.
„Můžeš došlápnout na nohu?“ podíval se dolů k zemi.
„Jo, dobrý, jen musím opatrně. Naštěstí to není zlomené, jen vymknuté, jak jsem to měl zapáčené pod…“ Pavel zmlkl. Uvědomil si, že mluvit o tom, jak byl celý zašprajcovaný v autě, není zrovna nejlepší nápad. Pomalu se došourali do koupelny. Ještě že nemusí přes chodbu a má svoji na pokoji. Alex mu pomohl dojít na záchod a zůstal stát. Nevěděl, co má dělat. Jestli má Páju nechat samotného, či mu nějak pomoci.
„Jen mi, prosím tě, zvedni desku,“ požádal ho Pája. „Jdu jen na malou.“
Alex udělal, co po něm Pája chtěl a poodešel dál ke dveřím.
„Počkej tady!“ rychle na něho Pavel zavolal, aby mu zase někam neutekl. Stáhl si mírně kalhoty a doufal, že na levou ruku nebude až tak levý, aby se trefil do mísy a nepočural si pyžamo.
„Kdo ti pomáhá, když tu nejsme?“ zeptal se Alex, aby vyplnil nějak to trapné ticho.
Přiskočil k Pájovi a pomohl mu srovnat kalhoty, když viděl, jak s tím zápasí. Zavřel záchod, spláchl a pomohl mu dojít k umyvadlu. Dobře viděl, jak mu každý pohyb dělá problémy. Jen opatrně našlapoval na zpevněný kotník a snažil se nedělat prudší a rychlé pohyby, protože i dýchání mu občas dělalo problémy. Díval se na něj a nebylo mu z toho moc dobře. Svíral se mu žaludek a měl pocit, že se snad pozvrací, když mu znovu docházelo, že Pája mohl zemřít.
„Sestřička. Ale nebaví mě moc na ní pořád zvonit. Raději to nějak zvládám sám. I když umýt se s jednou rukou je trochu problém. To ji potom fakt musím říct,“ Pája otočil kohoutkem a strčil ruku pod vodu.
Alex na nic nečekal. Dal trochu mýdla Pájovi na ruku a začal ji omývat. Postupně promnul jeden prst po druhém, palcem mu přejel několikrát po dlani a omyl hřbet ruky až k zápěstí.
Najednou Pájovu ruku pevně sevřel, a jako by někdo zvedl stavidlo, začaly mu z očí téct slzy.
„Já…“ popotáhl a najednou měl problém se i nadechnout. „Je mi to strašně líto,“ díval se upřeně na jejich ruce pod tekoucí vodou. Pavlova ruka byla tak teplá, zatím co on, je měl stále studené. Třásly se mu a nemohl od sebe rozpojit prsty, aby ho pustil. Prostě to najednou nešlo. Jen prostě stál a brečel.
Tak dlouho to v sobě držel. Tak dlouho se trápil výčitkami. A teď, když držel Pájovu ruku, najednou prostě všechno povolilo a on byl v koncích. Kdyby Pája nestál vedle něj, nejspíš by se už sesypal a seděl tu na zemi, jako hromádka neštěstí a řval by jako malé děcko.
„Alexi,“ oslovil ho tiše Pavel. „Alexi,“ pokrčil mírně prsty, aby mohl aspoň trochu opětovat ten stisk ruky. „Nemůžeš za to. Neměl jsem k nim do toho auta lézt. Byla to moje chyba a ty za to opravdu nemůžeš…“ udělal malý krok, aby překonal ten malý prostor, který mezi nimi ještě byl a opřel se čelem o Alexovo rameno. „Nebreč, prosím tě. Vážně to není tvoje chyba,“ řekl znovu tiše a sám měl co dělat, aby se nerozbrečel.
Tohle ho úplně dostalo. I když si stále v duchu opakoval, že se to nemuselo stát, kdyby u Alexe nenašel ten kondom. Jen proto se pohádali a pak už to šlo ráz na ráz… Řetězová reakce náhod…
„Strašně jsem se o tebe bál,“ otočil se k němu Alex. Jednou rukou ho pustil a chytl ho opatrně kolem pasu. „Myslel jsem…“ sevřel v hrsti flanelovou látku od pyžama a musel se znova zhluboka nadechnout. „Myslel jsem, že jsi v tom autě… že jsi umřel,“ opřel si hlavu o Pájovu hruď a i když se snažil nebrečet, přesto máčel jeho pyžamo dalšími slzami.
Pavel vymanil svou ruku ze sevření a zajel prsty do Alexových vlasů na zátylku. Jemně je prohrábl a pak ji nechal v nich propletené. Pár pramínků se mu přilepilo na mokré prsty. Nic neříkal. Nechal Alexe brečet. Z vlastní zkušenosti věděl, že je to teď to nejlepší, co může udělat. Nechat ho, aby ze sebe dostal vše, co ho tak tíží. Ať už slovy nebo slzami.
„Milluji tě,“ řekl tiše. Sklonil hlavu a políbil ho do vlasů.
Teď už to snad bude dobrý. Nebo aspoň lepší. Určitě všichni nebudou hned odvázaní z toho, jak je všechno super. Určitě všichni v sobě tohle všechno těžko nesou. Ale časem se to vstřebá a zas to bude jako dřív.
Cítil, jak ho Alex objal i druhou rukou a pevně sevřel, jakoby zapomněl na to, že je celý potlučený.
Stáli tam beze slova pár minut. Jen sami pro sebe, se svými myšlenkami. Ta chvíle ticha a pevného objetí byl pro ně ten nejlepší lék. Poprvé za těch několik dní od bouračky cítili, jak moc jim na tom druhém záleží a jak moc jim tohle objetí chybělo. Zbytečné výčitky je brzdily v tom, aby si uvědomili, jak moc jsou k sobě vázáni. Jak jeden bez druhého nemůžou být.
Pavel opatrně přešlápl z nohy na nohu, protože zatěžoval jen tu zdravou a ta ho už docela začala bolet z toho, jak tam tak nehnutě stáli.
„Alexi,“ řekl opatrně a pohladil ho po zádech. „Potřeboval bych si sednout.“
Alex ho pustil a ještě než odstoupil a zvedl hlavu, rychle si setřel slzy z tváře.
„Promiň, zapomněl jsem…“ omluvně se na něj podíval zaslzenýma očima.
Pavel se musel usmát, když viděl, jak má Alex na čele otlaky od dlahy, kterou měl zpevněné rameno.
„Půjdeme vedle?“ zeptal se a znovu přešlápl na zdravou nohu. Chytl se Alexe, aby mu pomohl dojít do pokoje a chtěl už udělat ten krok, když se náhle zastavil.
„Chyběl jsi mi,“ nečekaně přitiskl své rty na Alexova ústa.
Ten jen tiše vydechl. Opětoval mu polibek a vychutnával si tu čokoládovou příchuť. Vkládal do polibku všechno, co právě cítil. Úlevu nad tím, že se Pavlovi nestalo nic horšího. Úlevu nad tím, že snad konečně bude všechno v pořádku. Svůj smutek i svou radost… Své štěstí, že má tak skvělého kluka…
„Strašně jsem se o tebe bál,“ zašeptal, když se konečně jejich ústa rozpojila.
„Už toho nechej. Dopadlo to dobře. A navíc,“ zvedl Pavel ruku a dotkl se jeho tváře, „Taky jsi nedopadl zrovna nejlépe.“
Alex se na sebe automaticky podíval do zrcadla. Nateklý nos už dávno splaskl, ale pod očima měl, byť blednoucí, přesto znatelné monokly.
„Na tohle je i retuš krátká. Udělat nám tak fotku, tak by nepomohl ani Photo shop,“ konečně se usmál, když tak v tom zrcadle viděl oba jejich zoufale vypadající obličeje. „Jsme to ale dvojka k pohledání, co?“ Otočil se znovu k Pavlovi a opatrně mu vyhrnul vrch od pyžama. „Vážně nemáš nic zlomené?“ přejel mu prsty po velkých modřinách. Dobře věděl, jak to musí bolet. Sám ještě měl problémy se občas pořádně nadechnout, či udělat nějaký pohyb, který namáhal jeho nakopnutá žebra. Naštěstí mu Robin s Petrem žádné nezlomili.
„Tohle se bude hojit dlouho,“ pohladil ho ještě jednou po žebrech a pak mu pyžamo stáhl zpátky. „Co ti říkal doktor na to rameno?“ chytl Páju a pomalu se s ním rozešel do pokoje k posteli, aby se konečně mohl posadit.
„Rameno v pohodě, jen se moc netěším, až mi budou vytahovat ty dráty,“ Pavel se s Alexovou pomocí posadil na postel a dal nohy nahoru, aby jim konečně ulevil. „Ale doktor říkal, že prý to je brnkačka a je to za chvilku. Tak nevím, jestli nekecá…“
Alex se posadil, ale tentokrát už vedle Páji na postel. I když ho oči ještě pálily od pláče, a vnitřně byl ještě trochu nervózní, přesto cítil velkou úlevu a chtěl být k němu co nejblíže. Jako by si chtěl vynahradit všechen ten čas, který ztratil zbytečným sebeobviňováním. Nejraději by se nacpal k němu pod peřinu, objal ho a zůstal s ním třeba celý den.
„Kdy tě pustí domů?“ pohodlně se opřel.
„Nevím. Ještě musím na nějaké vyšetření a na EKG kvůli srdci. Ale prý by to snad mělo být v pořádku. Naštěstí nemám žádné zlomené žebro,“ Pavel si přejel rukou po břiše a pak ji zvedl a dal ji Alexovi kolem ramen. „Jen mě mrzí, že nemůžeme jet na to moře. Strašně jsem se těšil.“
„Já jsem rád, že jsi na živu. Nějaké moře je mi teď ukradené,“ vyhrkl Alex upřímně první věc, co mu přišla na jazyk. „Ale pokud to půjde, můžeme jet na chatu. Co?“
Pavel se už nadechoval, že odpoví, když se najednou ozvalo důrazné zaklepání a otevřely se dveře.
„Ahoj,“ ozval se hluboký mužský hlas. „Omlouvám se, že ruším, ale musím s tebou mluvit.“
Oba se otočili za hlasem.
„Se mnou?“ zeptal se Pavel a žaludek se mu sevřel nepříjemným pocitem, když uviděl mezi dveřmi Standu se složkami v ruce a za ním stál ještě jeden policajt v uniformě.
„Ano s tebou, Pavle,“ odpověděl Standa a vešel i s policajtem dovnitř. „Můžeš nás, Alexi, na chvíli omluvit?“