„Ach jo, vůbec se mi tam nechce,“ povzdechl si Alex, když hlásili pravidelný příjezd jeho vlaku. Stál na nástupišti a čekal. Zas odjede na čtrnáct dní. Dlouhé dva týdny se neuvidí s Pájou.
„Uteče to jako voda a pak budeme mít pro sebe celé léto,“ pousmál se Pavel a chytil Alexe kolem pasu. „Hlavně ať uděláš ty zkoušky, kredity nejsou zadarmo.“
„Tobě se to řekne, ty už to máš za sebou,“ ušklíbl se Alex a rozhlížel se kolem sebe. „Doufám, že přijde včas a ne na poslední chvíli, jak to má ve zvyku,“ zamračil se a jemně nakopl kabelu, která stála vedle nich.
„Jako bys ji neznal. Beztak se zdržela s Tomem. Neboj, stihne to. Nevím jakým zázrakem, ale vždycky to stihne.“
Pavel se pousmál a přitáhl si Alexe blíž k sobě. Co na tom, že se po nich lidé dívají. Přeci jen se od Ondry něco naučil. Neřeší to, co si druzí o něm myslí. Když chce dát Alexovi pusu, tak kdekoli. Ať se druzí dívají, jak chtějí. Chytil ho jednou rukou za zátylek, přitáhl si ho k sobě a jemně políbil. Takový lehounký motýlí polibek, při kterém se Alexovi naježily všechny chlupy.
„Zatraceně, nedělej mi to,“ zakňoural tiše, „máme ještě chvilku, co říkáš na rychlovku?“
„Myslíš tady na peróně nebo na hajzlíku? Hezky vydrž, až se vrátíš,“ šklebil se Pája zlomyslně. Rád Alexe provokoval a šlo mu to dobře. „Doufám, že si nenajdeš nějakou bokovku. Radši zavolej a dáme sex po telefonu.“
„Počkej, popřemýšlím, kdo by mohl…“ Alex nahodil velice zaujatý výraz, „Tina mě nechce… že by Met?“
Věděl, že tím Pavla podráždí. Met byl jeden ze spolubydlících. Spolu s ním a Tinou bydleli na privátě. Kdo by si pomyslel, že Alex a Tina půjdou na stejnou školu. Byli už opravdu skoro jak dvojčata. Měli pronajatý menší dvoupokoják. Kluci obývali větší pokoj a Tina menší. Seznámili se s Metym hned první den na vysoké, a proto, že byl bezva kluk, tak mu i později navrhli společné bydlení.
„Jenže smůla, Met mě taky nechce,“ dopověděl rychle Alex, protože si vysloužil pořádný dloubanec do žeber, jen co to zmínil. „Au,“ chytl se za bok, „co děláš? Vždyť je to heterák jak vyšitej. Musím holky od dveří odhánět metlou.“
„Heterák nebo ne, to není nemoc. Mám ti připomenout, kdo ještě nedávno chodil s Tinou?“ zamračil se Pája.
„Tady někdo žárlí,“ neubránil se Alex úsměvu. Pak zvedl hlavu a zadíval se na druhý konec nástupiště. „Hele, tam zrovna jde. Dneska dokonce včas.“
Oba dva se zadívali tím směrem, odkud právě kráčela Tina zavěšená do Tomáše. Ten nesl její tašku, která byla o polovinu menší než Alexova.
„To budeš těch čtrnáct dní chodit v plavkách?“ ukázal Alex na Tininu kabelu.
„Proč? Mám dost hader. To jen ty s sebou vždycky taháš celou skříň. Pořád se převlíkáš jak nějaká primadona.“ Jen co Tina domluvila, Tomáš se rozesmál. Alex se po něm ohnal nohou, aby ho nakopl, ale Tom mu obratně uhnul. Ozvalo se hlášení o příjezdu jejich vlaku. Tina zvedla oči k Tomovi a Alex se ještě víc přitiskl k Pájovi.
„Nikam nejedu,“ zašeptal mu do ucha a po očku sledoval Tinu s Tomášem. Ti dva se spolu loučili polibkem, jako by to bylo navždy.
„Hele, neštvi,“ přerušil Pája jeho pozorování, „jestli to dáš, tak dostaneš odměnu.“
„Ano?“ napřímil se Alex, „a jakou?“
„Táta objednal na celé léto tu chatu na horách, jak jsme byli minule. Můžeme tam být, jak dlouho budeme chtít.“
„No to asi těžko, když budeš pořád v práci.“
„Neboj, už mám domluvenou dovolenou minimálně na tři týdny. Nezapomeň, komu firma patří,“ uklidnil ho Pája.
Alex měl hned lepší náladu. „Už se nemůžu dočkat,“ zasnil se nad představou, jak si budou užívat léto na horách. Z jeho představ ho ale vyrušil přijíždějící vlak.
„No nic, tak za dva týdny,“ povzdechla si Tina.
„Ale! Tino!“ ozvalo se volání z jednoho z vagonu. Všichni čtyři se podívali tím směrem. S úsměvem přes celou pusu na ně mával Met. Jeho rezavá hlava vystrčená z okna zářila jako druhé slunce. Musel si stoupnout na špičky, aby se mohl pořádně vyklonit.
„Pojďte, držím vám místo!“ zvolal znova a zmizel vevnitř vagonu. Tenhle kluk opravdu moc nevyrostl. Měl metr šedesát pět, ale to co nemá na výšce, dohnal svojí dobrosrdečnou povahou. Pořád se usmíval a nikdy pro něj nebylo nic problémem. Prostě takový nekonečný optimista. Většina lidí ho měla ráda a i přes to, že spousta holek byla vyšší než on, pořád se jich kolem něj dost motalo.
Tomáš s povzdechem popadl Tininu tašku a doprovodil ji k vlaku. Ještě jednou ji políbil, podal ji kabelu a díval se, jak mizí vevnitř a hledá kupé s Metem. Alex už také došel ke schodkům vagonu. Ještě jednou se otočil k Pájovi. I oni se rozloučili krátkým polibkem. Stál už na prvním schodě, když ho Tomáš chytil za ruku a zastavil.
„Co je? Chceš taky pusu?“ usmál se na něj Alex a pozvedl obočí.
„Pitomče,“ neodpustil si Tom nadávku, „dohlídni mi na Tinu.“
Ach, jo, pomyslel si Alex, je to tu zas. „To spíš ona dohlíží na mě,“ řekl nahlas.
Pavel se po těch slovech zamračil.
„Pane bože, jste oba stejní. Podejte si ruce, žárlivci.“ Al rezignovaně mávl rukou a nastoupil. Rychle našel to správné kupé, hodil tašku na sedadlo a nacpal se do okna k Tině.
„Mám přijet na víkend?“ zeptal se Pavel, který už stál pod oknem.
„Klidně, když to beze mne nevydržíš…“ zazněla odpověď.
„Zavolám ti,“ zvolala Tina směrem k Tomášovi.
Ten se jen pousmál. Ozvalo se zapískání výpravčího a vlak se pohnul.
„Ahoj!“ ozvalo se čtyřikrát. Dívali se na sebe, dokud si nezmizeli z dohledu.
„Já se jednou z něho zblázním,“ povzdechla si Tina, když se usadila.
„Z koho?“ zeptal se Met.
„Z obou, Pája zas chtěl, abych na tebe dávala pozor,“ podívala se Tina na Alexe.
„No vidíš, a přesně tohle po mně chce pokaždé Tomáš.“
„Máte to ale povedené polovičky,“ smál se Met, jako by to slyšel poprvé. „Pokaždý to samý. Asi si na to nikdy nezvyknu, ale je to sranda. Jsou na vás trošku upjatí, co?“
„Zatím co ty jseš nevázaný až moc,“ vpálila mu hned Tina na oplátku. „Co ti dneska maminka napekla dobrého?“
Met se postavil a začal se přehrabovat v tašce. Za chvilku se všichni tři ládovali maminčinou buchtou.
xxx
Nástupiště se po odjezdu vlaku zcela vyprázdnilo. Pavel s Tomášem se pomalu vydali ke schodům.
„Jak jedeš domů?“ zeptal se Pavel.
„Vlakem, za patnáct minut mi jede.“
„Hodím tě autem, aspoň se na chvíli zastavím u tety,“ řekl Pája. „Jen si ještě skočím na záchod.“
„Počkám tady, skočím si koupit žvýkačky,“ ukázal Tomáš směrem k bufetu a vydal se tím směrem.
Pavel zmizel za dveřmi záchodu. Když si později myl ruce, nadával, že se není ani do čeho utřít. Otřepal z nich vodu a pak si je otřel do kalhot.
„Člověk se ani utřít nemůže, co?“ ozvalo se vedle něj.
Pája otočil hlavu. K vedlejšímu umyvadlu došel kluk, vysoký asi jako on a také si začal mýt ruce. Podívali se na sebe.
Ten druhý se mírně pousmál. „Mám pocit, že tě odněkud znám.“
„Nemyslím si,“ odpověděl Pája. Otočil se, že odejde, když ho blonďák zastavil další otázkou.
„Chtěl jsem se zeptat, barvíš si vlasy?“
„Co to je za otázku,“ pomyslel si Pája. Přesto však odpověděl: „Ne, nebarvím.“ Vydal se směrem ke dveřím. Už chytal za kliku, když ucítil ruku na svém rameni. Rychle se otočil a odstrčil ji ze sebe dolů. „Něco potřebuješ?“ zamračil se.
„Ale tak mě napadlo, jestli bys někam nezašel,“ zeptal se blonďák a výmluvně povytáhl obočí. „Trochu víc se seznámit.“
„Myslím, že si mě pleteš s děvkou, na tohle já nejsem.“ Pavlovi se celá tahle situace přestávala líbit.
„Děvkám se za to platí, já bych s tebou šel zadarmo.“ Blonďák zvedl ruku, ukazováček zapíchl Pájovi do hrudi a mířil s ním dolů.
Pavel ho chytil za zápěstí a silně stiskl. „Jestli máš tu ruku rád, tak si ji strč někam jinam,“ začal být zlý.
„No nic, zkusil jsem to. Ale kdyby sis to chtěl rozmyslet, můžu ti dát telefon. Zavoláš, dáme třeba víno a pak možná něco víc?“
Pája pustil jeho ruku a odstrčil ho od sebe. Stál na jeho vkus moc blízko.
„Tvůj přítel se to nemusí dozvědět,“ pokračoval blonďák. „Víš, viděl jsem vás. Ten druhý nic moc, ale ty… máš moc hezké vlasy, líbí se mi,“ natáhl znovu ruku k Pájovi.
To neměl dělat. To neměl říkat. Ani nevěděl jak, byl v mžiku na kolenou. Pája ho jednou rukou držel pod krkem a druhou mu kroutil nenechavou ruku za záda.
To že má hezké vlasy, může říkat jen Alex.
A navíc – připomnělo mu to Petra. Přesně tohle říkal tenkrát… Dusil blonďáka pod krkem, rozzuřený na nejvyšší možnou míru.
„Ještě jednou něco zkusíš a zlámu ti ruce!“
„OK, vzdávám se,“ zachroptěl blonďák a zvedl volnou ruku.
Pája ho pustil a kousek od něj poodstoupil, stále ve střehu. Co kdyby… Mladík se zvedl ze země a oprášil si kalhoty. Otevřel dveře a ještě jednou se s úsměvem otočil na Páju.
„Možná někdy příště. Dáme červené, člověk je potom hned povolnější… A zapomene i na to, že umí judo a rád roztáhne nohy komukoli.“ Jen co dořekl, zmizel za dveřmi.
Pája se v ten moment nevzmohl na žádnou reakci. Stál jak spařený horkou vodou a v uších mu ještě zněla poslední slova.
Co to mělo být? Odkud ví, že dělá judo? A ta narážka na červené víno… a kdo to sakra byl?
Rychle se kolem sebe rozhlédl, jako by se chtěl ujistit, že tu někde nestojí Petr. Ale byl tam sám. Na tom neosobním studeném místě stál sám, překvapen tím, co právě slyšel. To nemůže být samo sebou. To ne. Myslel si, že už má od toho pokoj, ale ono ho to znova dostihlo.
Dveře záchodu se rozletěly a dovnitř vpadl Tomáš.
„Kde jseš? Myslel jsem, že jsi mi už odjel,“ ozval se, ale pak se zarazil. Podíval se na Páju pozorněji. Ten stál jak solný sloup a nepřítomně na Toma zíral, jako by se díval skrz něj. „Stalo se něco?“ zeptal se ho opatrně.
„Co? Ne, proč?“ vzpamatoval se Pája. Otočil se k umyvadlu a začal si mýt ruce. Proč, sám nechápal. Vždyť už si je jednou umyl. Ale byl tak vykolejený, že nevěděl, co dělat.
„No vypadáš, jako by ti bylo špatně.“
Pavel zvedl hlavu k zrcadlu. Vážně. Byl celý bledý a to ani nemluvil o tom, jak se mu třásly ruce.
„Ne, jsem v pohodě,“ snažil se, aby jeho hlas zněl pevně a přesvědčivě. Zastavil vodu a už podruhé si utřel ruce do kalhot. „Jdeme?“ otočil se na Tomáše. Ten jen přikývl a následoval Páju na parkoviště k autu.
Nastoupili a rozjeli se. Pája mlčel. Nějak mu najednou nebylo do řeči. Ani se mu už nechtělo k tetě. Ale slíbil to. Řekl, že Toma odveze. Tomáš taky mlčel. Jen na okamžik vytáhl telefon, napsal jednu zprávu a zas ho schoval do kapsy.
xxx
Když odjížděli z parkoviště, ani si nevšimli, že je z druhého auta někdo pozoruje.
„To je jeho přítel?“ zeptal se jeden z kluků, když se dívali, jak Pája s Tomášem nasedají do auta.
„Ne, byl s jiným. Ten jeho se jmenuje Alex, tohle je Tomáš,“ zavrtěl blonďatou hlavou druhý kluk. „Říkal jsi, že se jmenuje Pavel?“
„Jo, většinou mu všichni říkají Pájo.“ Tázaný otočil klíčkem v zapalování a nastartoval auto. „Takže už nechodí s tím manekýnem,“ řekl si spíš pro sebe.
„Říkal jsi, že už judo nedělá, ne?“ vytrhl ho blonďák ze zamyšlení.
„Myslím si to. Pokud netrénuje někde jinde. Ale co vím, tak na závody nejezdí, takže ho nedělá určitě aktivně, proč?“
„No, za vteřinu mě dostal na zem. Moc se mu nelíbilo, že jsem ho chtěl sbalit.“
„Ani se nedivím, vždycky byl dobrej. Má černý pás a je vicemistr republiky.“ zamračil se řidič a plynule se zařadil do provozu. „S tím může být trochu problém. Jeho ségra mi málem zlomila nos.“ Při té vzpomínce si na nos bezděčně sáhl.
„To je povedená rodinka. Ale s tím si poradíme. To že mě dostal na kolena, neznamená, že je lepší. Aspoň vím, co od něj mám čekat.“
Auto zastavilo na křižovatce. Čekali, až jim blikne zelená.
„No a co ty? Viděl jsi ho?“ zeptal se řidič.
„Jasné. Muckal se s tím tvým Pájou, jako by na to chtěli hned skočit.“ Blonďák se protáhl a začal se usmívat. „Hned bych se k nim přidal. Ale spíš bych bral Zlatovlásku. Je v posteli dobrá. I když si to občas rozdám s klukama, jsou pro mě pořád holky zajímavější. A ona… no co ti budu povídat. Postarám se, aby zas byla moje. Jen mě trochu udivilo, že je s Tomášem. No, a že bude z Alexe buzík… to by mě nenapadlo ani ve snu.“ Trochu se zasmál a pokračoval: „A stejně – svět je strašně malý a plný náhod. Kdo by tušil, že zrovna my dva budeme mít společné kámoše. Co, Petře?“
„To jo. Jen musíme něco vymyslet. Nesnáším, když se na Páju lepí někdo jiný,“ zamračil se Petr.
Už tenkrát, když Pája začal chodit s Ondrou, zuřil. Zuřil tak moc, že dovolil Milanovi, aby se k němu přidal ten den, co se všichni sešli naposled u Páji doma. Potrestal ho, aby si pamatoval, že bude jen jeho. Že jen Petr má právo na jeho tělo. A taky mu nemůže zapomenout tu naraženou čelist, z jejich posledního setkání. Týden se pořádně nemohl najíst, natož vylézt z baráku.
Však počkej, až se uvidíme. Budeš zase můj, to ti slibuji, říkal si Petr v duchu a jen tak jedním uchem poslouchal blonďákovo mudrování.
„Tak!“ zahlaholil najednou spolujezdec docela nahlas, až sebou Petr trhl. „Jedeme za klukama. Už na nás čekají. Jdem zapít to naše setkání s miláčky.“
Petr jen přikývl a na další křižovatce odbočil doprava.
xxx
Alex seděl a zamyšleně se díval přes okno ven. Cesta ubíhala a oni se zatím dobře bavili. Aby ne. Tohle uměl Met vždycky dobře. Jenže Alex teď přemýšlel nad tím, co si přečetl. Asi před dvaceti minutami, chvíli potom, co vyjeli, mu přišla zpráva od Tomáše.
VIDEL JSEM ROBINA NA NADRAZI. JEDU S PAJOU AUTEM, ZAVOLAM AZ BUDU SAM. TOM
Alex si bezděčně promnul pravé předloktí. Doufal, že je to jen náhoda. Dobře si pamatoval, když se naposled viděli na chodbě soudu, jak mu a Tomášovi vyhrožoval, že jim to jednou vrátí. Po tom všem, co se tenkrát stalo, šel Robin sedět na dva a půl roku. Už nějaký ten škraloup měl, byl brán jako recidivista a navíc – napadení se zbraní v ruce, už není maličkost. Alex si ani neuvědomil, že je to už víc jak tři roky, co se to stalo. Tak rychle to uteklo.
Ze zamyšlení ho vytrhlo zvonění mobilu. Rychle ho vytáhl z kapsy.
Tomáš.
Alex vstal.
„Hned jsem tu. Volá mi máma,“ zalhal a vyšel z kupé na chodbičku. Přešel až na druhý konec vagonu, aby měl jistotu, že ho ti dva neuslyší. A hlavně Tina. Nepotřeboval ji teď něčím takovým rozhodit. Ne před zkouškami.
„Ano?“ ozval se, jen co přiložil telefon k uchu. „Byl to určitě on?“ zeptal se hned, aniž by počkal, co mu Tomáš řekne.
„Jo, byl. Vůbec se nezměnil. Jen měl asi v krimu dost času na cvičení. Je trochu vymakanější, než když šel sedět.“
„Viděl tě?“
„Myslím, že ne,“ odpověděl Tom. „Byl na záchodě a já jsem čekal u bufetu. Ale musel se potkat na hajzlíku s Pájou.“
„Co!?“ zvýšil Alex hlas.
„Prosím tě, zklidni se, vždyť se vůbec neznají. Podle mě to byla jen náhoda, že šli oba na záchod,“ zamlčel Tom fakt, že když tam vběhl za Pájou, tak ten vypadal, jako by potkal ducha. To mu nemůže říct, určitě by vyšiloval a obratem by se vrátil domů.
„Jen aby, víš jaký je to zmetek. Vzpomeň si, jaké s ním měla Tina problémy. Kdyby něco Pájovi udělal, tak bych ho už určitě zabil. Stačilo, když ho…“ Alex se zarazil. Málem prozradil, co se Pájovi stalo, než se poznali.
Tomáš chvilku čekal na dokončení věty, ale nakonec sám pokračoval. „Podle mě to bude jenom náhoda. Nemohl vědět, že tam budeme právě v tu dobu a že vy dva jedete do školy.“ Pak se taky na chvilku odmlčel. „Víš co, Tině to raději neříkej, zbytečně by se bála. Dej na ni pozor, a kdyby něco, tak mi hned zavolej.“
„Jsou to jen dva týdny a myslím si, že Robin určitě nepojede sto padesát kilometrů, aby si s námi potřásl rukou. Spíš si ty dej bacha a pohlídej mi Páju.“ Alex byl z toho všeho mírně nervózní. „Má teď být většinu léta na pobočce. Takže bude spát u Jany. Mohli by se tam potkat. Víš, jak tam tenkrát Robin pořád obcházel, určitě si pořád dobře pamatuje, kde Tina bydlí.“
„Jasně, neboj. Ale snad to bude v pohodě a opravdu to byla jen náhoda,“ snažil se Tom přesvědčit i sám sebe.
„Musím jít, už na mě volají,“ otočil se Alex ke dveřím kupé, odkud na něho volala Tina, aby se už vrátil. „Kdyby něco bylo, tak mi hned zavolej.“
„Jasně, neboj, kdyby něco, dám vědět,“ uklidnil ho Tomáš a zavěsil. Určitě ale sám moc nebyl přesvědčený o tom, jestli se na tom záchodě přeci jen něco nestalo.
Alex schoval mobil do kapsy a zamyšleně se sunul zpátky do kupečka.
Proč se Robin musel objevit právě teď a právě tam? Tam kde byli oni? Byla to náhoda? Potkal se s Pavlem? Neznají se, tak snad to bude v pohodě. Nerad by, aby mu Robin něco udělal. Přeci jen je to hajzl největšího kalibru.
„Alexi, stalo se něco doma?“ vytrhla ho Tina z myšlenek, když viděla jeho zamyšlený a podmračený výraz.
„Co?“ zvedl nechápavě hlavu a zadíval se na ní.
„No vypadáš, jako by se něco stalo.“
„Aha… Ne, jen jsem si zas vyslechl kázání od taťky,“ zalhal Alex a rychle uvolnil stažené obočí, aby zbytečně dál nezkoumala jeho momentální stav a nevyzvídala.
„No, jen aby…“
„Neboj, všechno je v pohodě,“ rychle Tinu přerušil. „Tak co dalšího kromě buchty máme?“ otočil se na Meta.
„Myslím, že než dojedeme na privát, tak bude všechno sežrané,“ smál se Met, ale přesto hned vytahoval další krabičku s jídlem.
xxx
„Jsi v pohodě?“ zeptal se Tomáš Pavla, když vystupoval z auta před svým domem.
„Jo, proč bych neměl být?“ usmál se Pavel. Sám si však nebyl jist, zda to opravdu byl úsměv nebo nějaký škleb. Od toho incidentu s neznámým klukem nebyl schopen se pořádně na nic soustředit. Byl rád, že vůbec v pohodě dojeli zpátky. Byl celý rozhozený a na Tomáše celou cestu nepromluvil ani slovo.
Dva roky. Dva roky se nic nestalo. Nic mu to nepřipomnělo. Ani jednou si na to nevzpomněl. A teď najednou odnikud a zničehonic mu to bylo připomenuto a on je z toho úplně vedle. Jak je možné, že i po takové době se mu z toho všeho udělalo zle? Byla to náhoda, nebo to od toho kluka bylo úmyslné? Zná Petra? Nebo Milana? Kdo mu to mohl říct?
Bezděčně sevřel v hrsti triko na břiše, jak se mu z toho všeho stáhl žaludek a udělalo se mu zle.
„Určitě?“ zeptal se ještě jednou Tomáš a pozoroval Pavlovu ruku svírající triko.
„Ale jo,“ povolil konečně Pavel sevření trika a mávl rukou. „V pohodě, jen mi nesedl oběd,“ snažil se najít nějakou výmluvu proto, co právě dělal.
„Tak jo,“ usmál se Tomáš. „Díky za odvoz,“ zabouchl dveře a sledoval, jak Pavel odjíždí.
Stejně se mu to celé nezdálo. Nejspíš by si měl dát aspoň nějakou dobu pozor, dokud nebude mít jistotu, že Robin nic nepodnikne.
Kdyby měl možnost sledovat odjíždějící auto až za roh, viděl by, že Pavel zastavil hned na prvním parkovišti. Vylezl z auta, opřel se o něj a v předklonu se rychle a zhluboka vydýchával. Přepadla ho náhlá nevolnost, způsobená tím vším, co se odehrálo. Držel se tak tak, aby nepropadl panice, ještě když byl s Tomášem. Ruce se mu třásly, když vytahoval telefon z kapsy.
„Leni?“ ozval se trochu nejistě, když se jeho milovaná sestra ozvala na druhém konci. „Máš chvilku? Neruším?“
„Ne, v pohodě, Páji. Co se děje?“ následovala hned otázka, když Lenka slyšela náznak nervozity v Pavlově hlase.
„Nevíš… Neviděla jsi teď někdy Petra? Nevíš něco o něm?“
„Petra?“ zeptala se Lenka o něco hlasitěji, když zaslechla jméno toho nenáviděného člověka. Toho, co ublížil jim oběma. „Potkal jsi ho? Mluvil jsi s ním?“
„Ne, to ne…“ Pavel se na pár vteřin odmlčel a přemýšlel, jestli o tom má Lence říct.
„Tak proč sis na něho vzpomněl zrovna teď?“
„Jen jsem viděl někoho, kdo mi ho připomněl, a měl jsem pocit, jako by věděl o tom, co se tenkrát stalo…“
„Co?!“ zvýšila Lenka znovu hlas. „Jak o tom může někdo vědět? Nikomu jsi o tom neříkal, ne? A ode mne to nikdo neví a myslím si, že trenér by to taky nikomu neřekl. Slíbil nám to a já mu věřím. Tak jak by …“
„Leni!“ zastavil Pavel příval jejich slov, protože měl pocit, že se ani nestihla nadechnout. „Možná se mi to jen zdálo… Třeba to byla jen náhoda a navíc ani toho kluka neznám.“
Narovnal se a opřel se zády o auto. Rozhlížel se kolem sebe, jako by opravdu chtěl zjistit, jestli ho odněkud Petr nepozoruje. Blbost. Co by tady dělal. Naposledy ho viděl, když se porvali. I fotky z telefonu jsou už dávno smazané. Jen jednou vytáhl jednu z mistrovství, kde stál na stupni vítězů i s Ondrou a Petrem a ukázal ji Alexovi. Pak ji zas schoval hluboko do šuplíku, protože neměl chuť se dívat ani na jednoho z nich. Oba ho zradili tím nejhorším způsobem. Dostali ho skoro na samé dno a byl rád, že tenkrát poznal Alexe, jehož přítomnost ho z toho všeho dostala.
„Pavli?“ ozval se Lenčin hlas v telefonu, když bylo chvíli ticho. „Jsi v pohodě?“
„Jo, neboj,“ odpověděl a přestal se opírat o auto a rozhlížet se kolem sebe. „Musím končit, chtěl jsem se stavit za tetou a musím ještě na pobočku.“
„Kdyby něco, tak zavolej, já se zkusím po Petrovi poptat…“
„Ne, Leni. Kašli na to. Určitě to byla jen náhoda,“ nelíbilo se Pavlovi, že se v tom chce Lenka angažovat. Možná ji vůbec ani neměl volat a říct ji o tom. Opravdu to mohla být jen náhoda.
„Dobře,“ povzdechla si Lenka. „Ale ty se seber. Víš, že táta je teď ve Francii a je to všechno na nás. Vrátí se až za týden a musíme tu na všechno dohlédnout. Máš na starosti celou pobočku.“
„Jojo, pohlídám to, neboj,“ otočil se k autu a otevřel dveře. „Musím už jet. Teta na mě čeká. Tak zatím ahoj. Ozvu se ti. Nezapomeň mi poslat ty papíry k nové smlouvě. Potřebuji je na zítra. Mám schůzku v deset hodin.“
„Budeš je mít. Ahoj.“
Ozvalo se klapnutí a telefon ztichl. Pavel se ještě jednou rozhlédl kolem sebe, pak schoval telefon do kapsy a nasedl do auta. Teta už na něho čeká. A na pobočce má dost práce. Musí se připravit na tu zítřejší schůzku. Nesmí tátu zklamat. Slíbil mu, že se o všechno s Lenkou postarají. Musí. Jednou ta firma bude jejich a oni to nesmí pokazit.