Aki
„Aaaa… Bolí mě celý člověk,“ protáhl jsem a zvedl z nemocničního lůžka, kde na nočních v nemocnici přespáváme.
Byly to poslední směny, co jsem měl. Za dva dny se chystalo otevření mé ordinace, kterou jsem konečně po pár měsících zařídil, a mohl si konečně oddechnout. Sloužil jsem v nemocnici, když jsem tu měl praxi, a potom si tu vydělával další peníze, abych to mohl vrazit do naší restaurace. Kuro si ji už otevřel, a já byl neskutečně rád, že je to jeho splněný sen. Nechtěl jsem být závislý na otci, ale ordinaci mi zařídil on, a i koupil prostory. Nemohl mě tím vydírat, protože na mě vše napsal a sám za mnou často chodil. Dost vybavení i sám vybral, takže jsem neprotestoval, konečně byl na mě hrdý a už nedorážel s tím, že mám převzít jeho práci. Už se smířil s faktem, že budu pediatr.
„Poslední směna? Bude nám tu po tobě smutno,“ posteskla si sestřička, která mě přišla probudit.
„Ano, a opravdu se těším na to, že budu mít své vlastní pacienty,“ usmál jsem se na ni a upil kávu, co mi donesla.
„Mohl by ses ještě podívat za tou malou na pokoji sto deset? Zase celou noc probrečela.“
„Dobře,“ pousmál jsem se a zamířil na pokoj, o kterém mluvila.
Kuro
Opřel jsem se lokty o barový pult a bradou se opřel o ruce. Díval jsem se po lokále, jak se lidi baví, a bylo mi moc dobře.
Už nějakou chvíli mám tuhle restauraci a jsem za ni moc rád. Je to můj splněný sen, a navíc... Mohl jsem si ji zařídit podle svých představ. Jedna z věcí, která tu zůstala původní, byl ten nádherný lustr po Akiho babičce, který dominoval celé místnosti.
Postupně jsme to tu s Akim dávali dohromady nějakou dobu. Nešlo to hned, ale vůbec mi to nevadilo. Když jsem se vrátil do školy, neměli jsme tolik času se domu věnovat. Aki měl hodně učení, a jako budoucímu doktorovi mu přibývaly i směny, praxe v nemocnici. Já se sice učil jen tři roky, ale také jsem toho měl celkem dost a také jsem pracoval.
Ale měl jsem to rád. |Rád jsem chodil do školy, rád jsem pracoval na různých místech po Japonsku, když jsem tam byl poslaný na praxi. Za tu dobu jsme už s Akim dokázali bez sebe vydržet i nějaký ten den, i když se nám stýskalo a volali jsme si každou chvíli.
Nebýt jedné smutné události, řekl bych, že to byly nádherné a šťastné roky.
Pootočil jsem hlavu za sebe, kde na čestném místě byla fotografie ženy, která pro nás dva znamenala hodně. Opravdu jsme ji milovali. Byla to naše máma...
„Škoda, že to nemůžeš vidět, Rose,“ promluvil jsem k fotce, ale vzápětí jsem se otočil zpátky, když na mě zavolal jeden ze stálých zákazníků, abych si k nim na chvilku přisedl.
Aki
Těsně před konce směny jsem měl ve zvyku se stavovat za malou Takarou, takže mi ani nevadilo, že mě za ní sestra poslala. Byla dost často sama a popravdě jsem tu nikdy její rodiče neviděl, až mi to přišlo divné, když byla tam malá. Té holčičce bylo sotva šest let a dost často volala maminku ze spaní, ale ta ji nikdy nevyslyšela. Bohužel, malá trpěla vrozenou vadou srdce a na operaci neměli dost peněz, tím pádem se pobyt v nemocnici pro tuhle rebelku dost prodlužoval. Nakonec nedávno prošla pod rukama mého otce a jednoho specialisty z Ameriky, aby ji dali dohromady. Nic za to nechtěli a dost pokrylo jejich pojištění, které jsem malé zařídil zrovna já. Před Kurem jsem o malé moc nemluvil, to už muselo být, nechtěl jsem to tahat do starostí, které jsem měl a hlavně… Nehodlal jsem tahat práci domů, to by potom mohlo rozbít i náš vztah.
„Když jsme u toho, kdy se vrátí matka pro Takaru? Už je snad stabilizovaná, ne? Mohla by dokonce začít navštěvovat školku a brzo i školu,“ podíval jsem se tázavě na sestřičku a ta div šokem neomdlela.
„Ty to ještě nevíš? Matka Takaru je ve velmi vážném stavu dole na Jipce. Má rakovinu v posledním stádiu, a pokud vím, tak otec není uvedený ani v rodném listu, nejspíš skončí někde v dětském domově, kde pro ni nebude dostatečná péče. Je mi té malé líto, sama bych si ji vzala, ale mám dvě malé děti, a to by se muži již nelíbilo. Prý zkouší všechny sestřičky, které za ní dojdou, jestli by si malou nevzali a ona tím zabezpečila její budoucnost. Bohužel každý odmítl a její rodina odmítla nemocné dítě,“ bylo vidět, že ji to ničilo, a já aspoň měl něco, co si nechat projít hlavou.
„Půjdu za Taky, tak se uvidíme zítra, jdu si pro ukončení smlouvy,“ usmál jsem se na ni a zmizel ven z pokoje, abych zamířil do jiného na konci chodby.
Kuro
Poslední hosté odešli a já se právě chystal zavřít, když se dveře prudce otevřely a já si o ně málem narazil prsty.
„Hosté jdou!“ ozval se Miura, jen co s velkým úsměvem vešel dovnitř.
„Víte kolik je hodin?“ zamračil jsem se a ukázal jsem na hodiny, visící za barovým pultem. „Nemáte být v práci a zachraňovat životy?“
„Máme dneska volno!“ ozval se za ním Seijiho hlas. „Až do zítřejšího večera! A všichni!“
„Co? Kdo všichni? To nemůžete jít otravovat někam jinam? Už jsem chtěl zavírat!“
„Ne, dneska se bude oslavovat!“ vstoupil Seiji dovnitř hned za Miurou a za nimi se objevil Ookuba s Ashidou. „Kluci slaví čtvrté výročí, a to nemůžeme jen tak přejít, ne?“
„Aha,“ povzdechl jsem si
Teď už mi bylo jasné, že je odsud do rána nedostanu a nejspíš tu všichni čtyři přespí. Ještě, že má byt pro hosty dvě místnosti navíc, akorát někdo z nich, teda dva z nich, budou muset spát na rozkládacím gauči.
„Tak zamkněte, ať sem už nikdo nevleze,“ ukázal jsem na dveře a šel za barový pult, abych poumýval sklenice, a pak se jim mohl věnovat.
„Hele, pokud chcete chlastat, tak mi pomozte. Utřete stoly a zameťte podlahu. Dokud to nebude hotové, tak nebudu nalévat a nic vám neuvařím. Ještě musím naházet nádobí do myčky a umýt kastroly...“
„Jasné, pomůžeme ti,“ popadl Ookuba Renjira za ruku a táhl ho do kuchyně.
Miura se začal uchechtávat, že Ookuba bude mýt nádobí nejspíš do rána, jen aby ho měl sterilně čisté...
Podíval jsem se, jak mizí v kuchyni, a sám jsem se pustil do mytí barového pultu a sklenic.
Trvalo delší dobu, než jsem byl schopen se s Ookubou jakž takž bavit. Dokonce ve chvíli, kdy se mi potvrdilo, že to proti mně a Akimu pekl s Ashidou, aby nás rozdělili, troufl jsem si do něho skočit, a jak jsem byl rozzuřený, dokonce se mi podařilo mu jednu vrazit. Ale to už mě pak musel Aki odtáhnout, protože hrozilo, že mě Ookuba zabije.
Ale nakonec se ti dva dali dohromady. Sice Ookubovi to chvíli trvalo, a dlouho Renjira naháněl, ale nakonec spolu začali chodit a teď jsou spolu už čtyři roky.
„Hele, Kuro!“ ozval se z kuchyně Renjirův hlas. „Něco uvařím a ty udělej nějaké koktejly na oslavu!“
„Kdy se vrátí Aki?“ otočil se na mě Seiji.
„Ráno, dneska má poslední noční v nemocnici...“
„Tak paráda!“ vykřikl Miura. „Tak hned dva důvody, proč dneska slavit. Budeme tu, dokud Aki nepřijde domů...“
Aki
„Tak ty ještě nespíš?“ usmál jsem se hned, co jsem otevřel dveře, a za nimi na mě vykoukly dvě hnědé oči.
„Já… Já… Ne…“ nakonec vydechla Takaru a rychle zalezla do postýlky.
Přisedl jsem si k ní a z kapsy u pláště vytáhl čokoládu. Měla ji moc ráda, byla z té nemoci velmi vyhublá, až jsem se musel smát té podobě s Kurem, když jsem se s ním poprvé potkal. Možná i v obličeji mi ho velmi připomínala, tak roztomilá a drobná postavička to byla.
„Budu odsud muset brzo odejít, že?“ chytila mě za ruku a přisunula se blíž ke mně, aby se mi aspoň opřela o nohu.
Nedalo mi to a lehl si vedle ní, abychom si mohli povídat a nerušili ostatní děti, které spaly hned naproti v postýlkách.
„Nejspíš ano, to ti nebudu lhát,“ povzdechl jsem si a cítil, jak se mi její drobné ručičky klepou na hrudi.
„Maminka… Už si… Nepřijde, že?“ začala znovu plakat, a já nevěděl, co ji mám odpovědět.
Byl jsem bezradný a ona tolik zranitelná, že jsme na sebe jen chvíli koukali a nejspíš se snažili jeden druhému vyčíst slova z očí.
„Strýčku… Chtěla bych… Vezmi si mě domů. Já… Chtěla bych tebe za tatínka. Já vím… Nejde to, ale chtěla jsem to… Zkusit,“ pevně jsem si stiskl a jen si hladil po zádech, dokud ji únava neuspala.
Opouštěl jsem nemocnici s těžkým srdcem a nechápal, jak moc jsem se téhle osůbky dotkl. Ani nečekala na moc odpověď a hned to zamítla místo mě. Popravdě mě to již jednou napadlo, ale tady jsme nebyli legálně s Kurem svoji, nešlo to si ji adoptovat, a taky… Ten hlavní člověk byl doma a já to s ním musel nějak probrat, jestli by vůbec tohle chtěl. Nebude jednoduché mít dítě, které je tolik nemocné, ale… Už nyní jsem ji měl moc rád, neuměl jsem si vůbec představit, že ji odvezou do dětského domovu, a ještě izolují kvůli její nemoci. Bylo to pro mě velmi těžké.
Nasedl jsem do auta, a o dost dřív se vydal k domu, prostě jsem už nedokázal vydržet tu tíhu pocitů, co se na mě valila, a taky… Domluvil jsem se, že skončím dřív a budu moct být s Kurem.
„Zlato… Jsem doma,“ křikl jsem do baru ve chvíli, kdy jsem odemkl dveře a vešel dovnitř, ale ten hluk…
„Sakra… Jste se sem všichni přestěhovali?“ zasmál jsem se, jen co jsem je všechny viděl, jak pomáhají uklízet bar.
„Ahoj,“ přitáhl jsem si Kura k sobě a pořádně ho políbil, až jsem jen slyšel zahučení okolo stojících, že jsme je nejspíš rušili.
Kuro
Z kuchyně se ozýval cinkot nádobí, a po chvíli se z tama k nám dostala nádherná vůně. Podle toho, jak moc to vonělo, tak se nejspíš Renji chtěl předvést a vaří nějakou svou specialitu. I když jsme původně nastoupili do školy stejně, a jsme i stejně staří, nakonec se z něho, kvůli mému přerušení, stal pro mne senpai.
A tak jsem kolikrát stál a okukoval, co vaří a občas se od něho i přiučil.
I když i on říkal, že to, co jsem se naučil v Americe, kde jsme nakonec byl celkem čtyřikrát, vždycky s Akim, tak bude muset ode mne okoukat, protože tomu se prý říká originál, a ne to, co je napsané v kuchařkách.
Byli jsme tak v polovině uklízení a Miura na chvíli nezavřel pusu. Neustále něco mlel, a běhal se smetákem po celém lokále, až jsem si říkal, že to bude na prd a budu si to muset udělat sám.
Ale nakonec bylo vidět, že je podlaha čistší a Seiji taky byl skoro u konce s uklízením stolů a židlí, když se otevřely dveře a vešel Aki.
„Prý budeme dneska slavit,“ usmál jsem se na Akiho.
Zvedl jsem ruce, aby mi nevypadla sklenice a utěrka a pak jsem Akimu opětoval polibek.
„Chtěl jsem je vyhodit, ale nedalo se. Tak mi musí pomoct. Oku a Renji jsou v kuchyni...“
Aki
„Tak slavit? No… Zítra do práce nejdu, tak proč neoslavit i můj poslední den v nemocnici, a brzo otevřeme i praxi, ale zase… To určitě oslavíme ještě jednou na kolaudačce,“ usmál jsem se a stejně ještě Kura políbil.
„Víš… Kdyby tady nebyli, vzal bych tě nahoru do ložnice a tam tě… pořádně ojel, tak jak bys chtěl,“ zašeptal jsem Kurovi do ucha a jemně mu ho následně skousnul.
„Takže, kde je něco dobrýho k pití a jídlu? Moc hezky to tu voní,“ kouknul jsem ke dveřím do kuchyně, odkud právě vycházeli kluci.
„Máme výročí čtyřech let, tak se to musí oslavit, ne?“ stiskl mě na moment v náruči Ookuba, a já ho za to plácl po zádech.
Pořád on, i když má chlapa… Ne, nejspíš právě proto to udělal, aby na mě žárlil, nezměnil se ani na moment.
„Spíš se divím, že to s tebou tak dlouho vydržel,“ zasmál jsem se a vzpomněl si na to, jak se do Ashidy zamiloval.
Ashida totiž pomohl přitom, aby ho ten čtvrťák neznásilnil, nebýt jeho, asi by se to nikam moc nehnulo. Vymyslel plán a sám v něm byl hlavním aktérem, který nahrál, jak po něm čtvrťák vyjel a málem ho přizabil, když řekl, že to on chrápe s Ookubou. Už jsem si na něj zvykl a bavil se s ním normálně, i když… Pořád jsem k němu měl menší výhrady. Za to Miuru a Seijiho jsem bral jako bratry a podle toho se k nim choval.
„Slyšeli jste o Hiromim? Táta mi dnes říkal, že se prý odstěhoval do domu hlavního bosse Yakuzi. Pamatujete si, co nám Rose tenkrát večer řekla? Měl by to být jeho táta,“ povzdechl jsem si, když jsem si uvědomil, jak dlouho jsme před Hiromim tajili Rosinu nemoc.
Kuro
„Pořád myslíš jen na prasárny,“ vrátil jsem Akimu šeptem.
Mírně jsem se však zamračil, když jsem viděl, jak se na něho Ookuba zase přilepil.
„Mám ti jednu trefit mezi oči?“ zavrčel jsem na něho.
Podíval jsem se na Renjira. Ten se na ně taky díval a mračil se. Ani jemu se to nelíbilo.
„Co kdybych vám to vrátil, Oku, co?“ začal se nebezpečně ke mně přibližovat a už, už se mně natahoval ruce, ale já hbitě uhnul.
I když je to nějaká doba, co spolu chodí, pořád si Ookuba neodpustil některé věci A že mě to sralo až k nepříčetnosti. Stávalo se, že jsem po něm vyjel, nebo jsem něco řekl Akimu.
Pokud však nechce, aby to dopadlo jako naše první velká hádka, měli by se vzpamatovat oba dva.
Měl jsem už všechno sklizeno, tak na dva stoly, které kluci přisunuli k sobě, a už na něho Renji nosil jídlo, jsem postavil tři lahve s pitím, aby si každý vzal, na co měl chuť. Ještě jsem donesl džus, vodu a sklenice, a pak se konečně usadil a čekal, až Renji naservíruje talíře a mohl nám naložit.
„Tak si berte...“položil talíře a misky na stůl a usadil se vedle Ookuby.
„Rád bych Hira viděl, už je to doba, co tu byl naposledy,“ chytl jsem Akiho za ruku, kterou měl položenou na stole. „Zajímalo by mě, jaké to pro něho je, bydlet u člověka, který by měl být jeho otcem, a navíc je hlavou Yakuzy. Ví, vůbec, že je to jeho táta?“
Aki
„Pokud si to, co Rose říkala, jak se tenkrát opila, pamatuji dobře, tak byl nějaký problém v jejich vztahu, a byla do toho zapletena i vražda jejího bratra. Co nám vyprávěla její sestřenice v Americe, tak přeci ho Rose opustila a přestěhovala se na samotu, aby ji nenašel,“ zamyslel jsem se nad tím, co všechno nám o tom Rose řekla, ale moc toho nebylo, spíš se to snažila ututlat.
„Jako… Poslední zpráva od Hiromiho byla, že se stěhuje ke svému strýčkovi zpátky do Japonska a že chce na vás telefonní čísla. Psal mi už před nějakou dobou, pokud se neozval, tak vás ani chce navštívit sám. Psal jsem mu vaši adresu. Takže určitě neví, že ten chlap je jeho otec. Stejně se o něj bojím, tohle zrovna není dobrá společnost,“ zamračil se Seiji a nabral si jídlo.
Kuro mezitím rozdával ostatním, ale já si taky nabral, aby toho neměl tolik a mohl si za mnou brzo sednout zpátky. Když se posadil, jen jsem mu jemně sevřel ruku a políbil ho do vlasů.
„Já myslím pořád na prasárny. Moc času jsme nyní na sebe neměli, musím ti to všechno vynahradit,“ pohladil jsem ho po tváři a s povzdechem, že ho nemůžu neustále líbat, jsem se pustil do jídla.
Ookuba se teď snažil usmířit Ashidu, který nebyl od toho obejmutí mé maličkosti ve své dobré náladě. Stejně se občas mé myšlenky stočily k Takaru a já si nevědomky otáčel náramkem, který mi udělala.
Kuro
Jídlo, které Ashida uvařil, nejen dobře vonělo, ale i dobře vypadalo. Kluci málem slintali, a jen co jsme si popřáli dobrou chuť, hned se na to vrhli, a zapomněli i mluvit.
Renji se jen usmíval, když je viděl, a ani už neprotestoval, když ho Ookuba políbil.
Stejně si na ty dva pořád nemůžu zvyknout...
„Je to moc dobrý,“ zamumlal jsem s plnou pusou. „Ale vařím lépe...“
Neodpustil jsem si rýpnutí. Ale to my tak s Renjim děláme často. Dokonce si kolikrát dáme soutěž, kdo uvaří lépe.
„Mohl by se Hiro ozvat. Od té doby, co po smrti Rose byl v Americe, tak změnil i číslo. A vůbec o něm nic nevím,“ povzdechl jsem si po chvíli.
Vážně mi chyběl. Byl to prostě můj brácha.
V nestřežené chvíli, kdy se pak sklízelo nádobí ze stolu a kluci se živě bavili, naklonil jsem se k Akimu.
„Tak zítra nevstáváš do práce, bar otvírám až ve dvě, tak nemusíme tak brzy jít spát. Co tak si nějaké ty prasárny vyzkoušet, co?“ otřel jsem se rty o jeho krk a zase jsem se odtáhl, abych nám všem nalil pití.
Aki
„To ano. Vážně jsme ho dlouho neviděli a chybí mi, ale… Musel se z toho nejprve dostat. My měli čas se s tím smířit, ale on ne. Tenkrát… Ne, asi bych se kvůli Rose rozhodl stejně a znovu mu to neřekl, i když výčitky mám,“ povzdechl jsem si, když jsem si na to celé vzpomněl, a jak dlouho Rose s tím vším bojovala.
Musel jsem obdivovat to, jak té bolesti čelila a neustále nás přitom podporovala. Na naši svatbu se již nedostala, její stav byl natolik vážný, že by cestu letadlem nezvládla, ale měli jsme aspoň zapnuté video na telefonu a živě ji to posílali na telefon, aby nás viděla. Jen mě mrzelo, že ji pohřbili v Americe a my u toho nemohli být. Tehdy jsem zakončoval důležitý semestr a nepustili by mě a Kuro zařizoval restauraci… Bylo to na pytel.
„To si piš, že potom nejedna prasárna večer proběhne,“ políbil jsem Kura na ucho a jeho provokaci mu vrátil.
Ježe z toho všeho mě znovu probudil hlas, co ke mně přicházel.
„Rose by na vás byla hrdá, tohle by se jí moc líbilo a i to, že jsi dokončil studia a máš svou vlastní ordinaci,“ usmál se na mě Seiji a podal si zákusek, který donesli nejspíš sebou.
„Ona se na nás pořád dívá,“ ukázal jsem její fotku za barem.
„Jooo… Byla to skvělá máma,“ přidal se i Miura a poslal ji vzdušný polibek.
„Když jsme u toho, ona vám odkázala ten dům, kde jste žili, že? Co tam někdy zajet a zavzpomínat na ni,“ usmáli se oba, a i Ookuba se k nim přidal.
Po jeho zkušenostech, k Rose začal jezdit na konzultace a ona mu dost pomohla.
„No… Tak úplně to není. Neměla peníze, protože všechno dali do léčení, i když to z veliké části táta stáhnul na minimum, i tak to bylo drahé. Sice jsme se jí snažili podporovat, ale odmítala naše peníze, byla paličatá až hrůza. Jako svatební dar koupil statek táta od Rose a nenechal se přemluvit. Chtěl, aby nám ten dům zůstal, věděl, co pro nás oba znamená,“ obejmul jsem Kura a stáhl si ho k sobě na klín.
„Pole a část zahrady jsme pronajali. Máme z toho hodně čerstvé zeleniny, ovoce a nějaké maso, takže jsme vlastně vydělali, ale… Dům jsme zakázali používat, jen stáje a stodolu,“ pohladil jsem Kura po bocích a jednou rukou mu sjel na stehno.
Kuro
„Jo, Rose byla ta nejlepší máma a skvělý psycholog. Ale co se týkalo jí, tak si nikdy nedala říct. Fakt byla paličatá,“ na moment jsem se podíval na jej fotku.
Když jsme od Akiho otce dostali její dům jako svatební dar, nechtěli jsme tomu zpočátku uvěřit. Znali jsme Rose až moc dobře, a nechápali jsme, jak ji k tomu Akiho otec nakonec donutil.
Ale možná nakonec ustoupila i proto, že věděla, že ten dům zůstane v rodině, protože my jsme její rodina byli, a ona byla naše. Nikdy jsme ji nemohli dost oplatit to, jak se o nás postarala a jak moc hezky se k nám chovala. A když přišla zpráva, že svůj boj prohrála, i když to trvalo docela dlouhou dobu a my si mysleli, že už to bude dobrý, byli jsme z toho všichni úplně zničení.
Ještě dlouho jsme vzpomínali, co všechno jsme u Rose zažili. Docela jsme se i zasmáli, když Miura připomněl, jak mi přinesl všechny ty knihy a pomůcky a vysvětloval, jak se, co používá a Aki málem tenkrát vyletěl z kůže, když se nečekaně vrátil.
Byly to časy, na které jsem vzpomínal moc rád, i když ne všechno bylo úplně růžové. Ale i ty špatné vzpomínky k tomu patřily a člověk se z nich hodně poučil.
Od naší velké hádky, kdy jsme si s Akim mysleli, že je mezi námi konec, jsme se naučili říkat si všechno na rovinu, i kdyby to mělo bolet. Ale aspoň se vždycky včas pročistil vzduch...
Musel jsem uznat, že Renji svou večeři zvládl naprosto bravurně. Povídali jsme si opravdu hodně dlouho, a nakonec se nám i povedlo přemluvit Ookubu a Renjiho, aby nám znovu povyprávěli, jak se vlastně dali dohromady...
Skoro svítalo, když jsme se v mírně podroušeném stavu konečně zvedli, že už půjdeme spát. Klukům jsem hodil klíče od bytu pro hosty, ať se tam uloží, jak chtějí, a my s Akim zamířili nahoru do svého.
„To se uklidí, až vstaneme, kašlete na to,“ pozhasínal jsem celý spodek, aby tam už nikdo z nich nic nedělal, protože to hrozilo s rozbitím nějakého nádobí, jak měli už všichni volšové ruce z toho chlastu.
Aki
Dost jsme se zbytek večera nasmáli a popravdě jsem se i trochu připil, když jsem si už dal asi pátý drink, co Kuro namíchal. Byl jsem moc za tuhle společnost rád, ale zase… Byl jsem o to radši, když jsme s Kurem zapluli do svého bytu, a dveře se konečně zavřely.
„Noooo… Muži můj… Co takhle si to užít?“ usmál jsem se a hned napadnul Kura zezadu.
Políbil jsem ho na krk a následně ho k sobě otočil tak, abych ho chytil pod zadečkem a vyhoupl si ho do klína.
„Pevně se drž!“ nakázal jsem mu a ihned ho začal líbat, jak jsem na něj měl chuť.
Přenesl jsem ho do ložnice, kde jsem se i s ním položil na postel a zalehl ho. Byl jsem jak smyslů zbavený, když jsem se trochu nadzvedl a stahoval z něj rychle věci. Nakonec jsem to vzdal, protože jsem byl natolik ovlivněn alkoholem, že moje ruce byly dost nešikovné. Zvedl jsem se do sedu a stáhl ty protivné kalhoty z Kura tak rychle, že dopadly někam na druhou stranu pokoje. Sám jsem se potom svlékl, a přitom málem spadl na zem, když jsem se do toho celý zamotal. Nakonec se mi to povedlo, ale musel jsem se nad tou situací pořádně zasmát, protože to úplně zabilo tu atmosféru toho, jak moc ho chci hned dostat.
„Trochu jsem… Trochu jsem se připil… Budeš mi muset pomoct,“ potáhl jsem gumu trenek dolů, ale dělal, jako že mi to nejde.
Měl jsem rád, když byl Kuro trochu zvrhlý a za tu dobu, co jsme spolu, dost často věděl, co chci, a nebo… Co mu právě v tu chvíli naznačuji.
Kuro
Kluci šli vedle, ale stihli ještě sebrat rozpitou flašku ze stolu. Nejspíš budou pokračovat na pokoji Stejně by mě zajímalo, kdo bude spát v ložnici a kdo v obýváku na sedačce. No, to už je jejich boj.
My se s Akim teď těšili na naše soukromí...
Vydechl jsem nahlas, když mě položil na postel a jeho tělo mě na krátkou chvíli zalehlo. I já měl nějaké to promile v krvi, a cítil se tak ještě víc uvolněněji než normálně.
A když se mě Aki pokoušel svléct, bylo to vzrušivé, ale zároveň jsem se musel usmívat nad tou jeho nešikovnou snahou.
„To ti tak věřím, že ti to nejde,“ podíval jsem se na Akiho, jak tak stojí a neohrabaně se snaží svlíknout trenky.
Zvedl jsem se však z postele a pomalu došel k němu. Olízl jsem jeho rty, a začal ho líbat. Odstrčil jsem jeho ruku a tu svoji jsem hned zasunul do jeho trenek, abych promnul jeho krasavce, který v tom prádle měl už opravdu málo místa.
„Rád ti pomůžu,“ zašeptal jsem do Akiho rtů, a pak se polibky pomalu sunul dolů. Líbal jsem jeho hruď, bradavky, břicho i podbřišek, zatímco jsem masíroval jeho nabuzený rozkrok. A když jsem doklekl na kolena, stáhl jsem mu trenky dolů. Jeho pevnost se hned napřímila do bojového postavení. Tak hezky trčel proti mně, že jsem už déle neváhal a postupně celý jeho penis mizel v mých ústech, zatímco jsem si pohrával s jeho váčkem.
Aki
Vážně už ví jak na mě a jak moc moje tělo po tom jeho šílí. Jemně jsem ho chytil za vlasy a pohrával si s nimi, když si bral můj penis do toho teplého ráje a připravoval si mě. Měl jsem rád vše, co mi dělal. Byl prostě můj a já jeho. Nehodlal jsem na tom nikdy nic měnit.
„Kuro… Aaaaach… Ku…“ ještě chvíli jsem mu to dopřával, ale i sám sobě tuhle rozkoš, když jsem ho najednou oddálil a sehnul se k němu, bych ho přenesl na postel.
„Šílím z tebe…“ zasténal jsem, když jsem ho chytil pod koleny a přitlačil mu je k hrudi.
Hezky ležel na zádech, ale v tuhle chvíli mu zadeček trčel do vzduchu, jak jsem mu jazykem vlhčil dírku a byl k nezastavení. Kupředu mě už hnala ta nenasytná touha, která se dala uspokojit jen jednou možností… Pořádně ho ojet.
„Kuro…“ zasténal jsem, když jsem ho položil na postel úplně a hned si lehl mezi jeho nohy.
Bez dalšího prodlení, jsem se do něj ponořil a začal přirážet tak, jak mi velela moje animálnost. Přitom jsem ani na moment neopustil jeho rty, a neustále ho líbal. Byl jsem jak smyslů zbavený a bylo mi jedno, že tohle sténání musí být slyšet až vedle, chtěl jsem ho. Byl to můj manžel a já si ve svém domě můžu dělat co chci.
Kuro
Bral jsem si Akiho chuť... A opravdu jsem si to užíval, protože tohle jsem mu dělal rád. Aspoň v tuhle chvíli jsem ho měl ve své moci, protože jinak je Aki silnější a šancí proti němu moc nemám.
Ale málokdy mě tohle nechal udělat do konce, Vždycky jsem se na něj za to zlobil. A stejně to udělal i teď...
Nelibě jsem zamrčel, když mě připravil o mou pochoutku, ale než jsem stihl pronést nějakou námitku, sám jsem měl zadek ve vzduchu a jeho jazyk tam rejdil a vlhčil můj vstup.
Teď jsem mohl už jen rychle dýchat a sténat, protože mi slova už došly.
Vystrkoval jsem zadek proti němu ještě víc, jak moc jsem toužil, aby mě takhle udělal. Tohle opravdu miluji...
Ale nedopřál mi to. Za to však do mě najel najednou a prudce, že jsem se trhaně nadechl, jak jsem se snažil vstřebat ten jeho útok, a vykřikl jsem nahlas jeho jméno. Bylo mi jedno, jestli mě někdo z vedlejšího bytu slyší. Bylo mi to úplně jedno. Já právě teď prožíval Akiho útok na můj zadeček a vážně si to užíval se vším všudy.
Drtil jsem v rukách jeho lokty, propínal jsem se proti němu, abych cítil každé otření při každém jeho nájezdu a nárazu na mou prostatu, které mě dováděly skoro k šílenství. Nestíhal jsem s dechem, srdce mi valilo jak šílené, až jsem měl pocit, že mi vyskočí snad i z krku. Sténal jsem Akiho jméno v agonii, kterou mi přinášel orgasmus, který mě po chvíli zachvátil takovou silou, že jsem zavřel oči a moje hlasité výkřiky se změnily na tiché steny.
S roztřeseným tělem jsem prožíval to neskutečné blaho, které mi uměl dát jenom můj muž.
Muž, kterého miluji nade vše...
Aki
Vnímal jsem to silné stahování jeho zadečku, když se jeho sperma rozstříkávalo na jeho břicho, a když jsem tohle všechno viděl a cítil, nemohl jsem dál držet to, co dralo ven. Víc jsem se zapřel o matraci a začal silně přirážet, jak moc jsem to chtěl ukončit. S hlasitým zamručením, protože to bylo to jediné, co jsem dokázal, jsem plnil jeho zadeček tím, co jsem pro něj měl schované.
„Kuro…“ Zašeptal jsem mu do ucha a znovu ho políbil, než jsem se opřel o loket vedle jeho hlavy.
Jen jsem se díval do jeho tváře, a občas ho líbal a místy hladil po tváři. Bylo šílené, jak jsem do něj byl pořád zamilovaný, a bylo jedno, jak dlouho spolu jsme. Vše špatné nějak přešlo, a hlavně jsme se naučili věci hned řešit… Hned… Spolu řešit.
„Moc tě miluji Kuro,“ políbil jsem ho a nasál vůni z jeho krku, kde nejhezčíc voněl.
„Co kdybychom měli dítě? Malou holčičku, která nikoho nemá a je nemocná?“ řekl jsem, ale z nějakého divného důvodu, na mě konečně dolehl ten alkohol naplno, a já se svalil vedle něj.
Dál už nic nevím… Prostě černé okno, a já vytuhl tak, jak jsem byl. To se mi dlouho nestalo, ale únava spojená s alkoholem mě prostě položila na lopatky.
Kuro
Spokojeně jsem oddechoval v Akiho náruči. Byl jsem rád, že se na mě tak tiskl. Mám rád tíhu jeho těla, jeho teplo a vůni. Jako bychom se znali odjakživa, jen jsme se na sedmnáct let někde od sebe zatoulali a pak se znovu našli.
Měl jsem pocit, že kdybych nahlédl do svých minulých životů, že bych v každém Akiho našel...
Když však pronesl ta svá slova o tom, že bychom mohli mít dítě, zatajil se mi dech. Moje ruka na jeho zádech se zastavila a já vytřeštil oči do blednoucí tmy, jak pomalu nastupoval rozbřesk.
„Dítě?“ vydoloval jsem ze sebe.
Ale odpověď jsem nedostal. Akiho tělo se náhle uvolnilo a ztěžklo, a on začal pravidelně oddechovat.
Ještě chvíli jsem přemítal nad jeho slovy a hladil ho po zádech, než jsem ho opatrně ze sebe postrčil bokem na postel.
Zved jsem se a zaběhl do koupelny, kde jsem se rychle osprchoval, abych mohl jít co nejdříve za Akim do teplé postele.
Ale i když jsem byl unavený, neusnul jsem hned. Tak jako už častokrát předtím, jsem se k němu otočil a pozoroval jeho krásnou tvář, uvolněnou spánkem. Usmíval se, a já neodolal, abych ho po tváři nepohladil aspoň konečky prstů.
Venku už svítalo, když jsem nakonec i já zavřel oči a propadl tvrdému spánku.
Aki
„Kurva,“ zanadával jsem, když se někde vedle mě rozezněl můj telefon a brutálně mě rozbolela hlava.
Natáhl jsem se po něm, ale jak jsem byl mimo, ihned jsem šel z postele na zem. Nakonec jsem to vzdal a jen si sedl, abych mohl ten hovor přijmout. Byla to nemocnice, takže pokud mi volali, bylo to nutné.
„Ahoj, Aki,“ ozval se v telefonu veselý hlas sestřičky, který mě sral nejvíc.
Jak někdo může být tak veselý, když já mám sušáka a bolí mě hlava, jak kdyby mi ji někdo chtěl urvat.
„Hmmmm… Právě jsi mě probudila,“ zamručel jsem a snažil se podívat, kolik je hodin.
„V jednu hodinu odpoledne?“ vyhrkla ze sebe a já na ni snad do toho telefonu zavrčel, jak jsem na ni neměl náladu.
„Popíjel jsi, že? Oslava… Ale k věci,“ změnila tón hlasu a já se trochu zarazil.
„Malá odmítla jíst. Protože tady nejsi, a ona zjistila, že jsi skončil. Hodila po nás i tác se želé, co má tak ráda. Jen… Nepřijel bys a nepromluvil s ní? Musí jíst, jinak může zkolabovat, její tělo je pořád slabé a taky… Chtěla by s tebou mluvit její máma, ani jí nechce poslouchat,“ mluvila bez přerušení a mě snad ještě víc bolela hlava.
„Za hodinu, dám se nějak do kupy,“ odsekl jsem a položil telefon.
Nemohl jsem nic, prostě to nešlo, jak kdyby mě někdo praštil.
„Nesmím příště tolik chlastat,“ řekl jsem si hlavně sám pro sebe, a teprve se snažil postavit na nohy, abych mohl jít do sprchy.
Dal jsem si pořádně studenou, jinak by mě asi nic jiného neprobudilo.
Kuro
Spalo se mi moc dobře, takže když Akimu zazvonil telefon, a on začal mluvit, nevrle jsem se otočil na bok a chtěl jsem spát dál.
Ale ve chvíli, kdy jsem to udělal, jsem si uvědomil, že slunce je moc vysoko...
Popadl jsem svůj telefon a mrknul kolik je hodin Málem mě omylo.
Okamžitě jsem vyletěl z postele a valil do koupelny.
„Zatraceně, za hodinu mám otvírat a nemám nic připravené!“ hulákal jsem z koupelny, kde jsem se už rychle sprchoval. „Budu muset zavolat dodavateli, protože jsem nejspíš zaspal dodávku čerstvého masa i pečiva, kruci! Zapomněl jsem si nastavit budík!“
Když jsem byl osprchovaný, vyběhl jsem ven, a cestou do ložnice se utíral a už vytahoval čisté věci na oblečení.
„Aki, musím dolů, nestihnu ti udělat nic na jídlo. Ti vedle ať se postarají sami. Nebo mi můžou přijít dolů pomoct,“ zavolal jsem ještě z kuchyně, kde jsem popadl kus suchého chleba a už jsem sbíhal schody dolů do baru, abych ho rychle připravil na otevření. Přeci jen jsme tam nechali po oslavě bordel a ten se rozhodně musí uklidit, než odemknu dveře a přijdou první hosté.
Aki
Zrovna jsem vycházel ze sprchy a otíral se, když kolem mě proběhl jak velká voda Kuro. Musel jsem se usmát, jak bych rozespalý a obličej měl celý pomačkaný… Byl prostě k nakousnutí. Dokonce jsem chtěl jít za ním, ale na to jsme neměli ani jeden z nás čas. Byl tak rychle připravený a zmizel ze dveří, že jsem se s ním ani nestihl rozloučit. Oblékl jsem se, a ještě došel do kuchyně.
„Hmmm… Tak udělám aspoň snídani,“ vytáhl jsem vajíčka a slaninu.
Udělal jsem nějaké sladké i slané omelety a osmahl slaninu, aby si na ni všichni pochutnali.
Nandal jsem na talíře a na tácu to donesl do toho doupěte, co se za noc stalo z bytu vedle našeho.
„Tady to ale smrdí,“ na oko jsem krčil nos, když jsem otevřel dveře a viděl Ookubu, jak leží na Ashidovi a ten se už nějakou dobu snaží zpod něj dostat.
„Hmmm… Neruš… Chci ještě spát,“ zamručel, ale v tu chvíli přišli i Miura a Seiji, kteří spali vedle v pokoji na posteli.
Ti aspoň na rozdíl od Ookuby byli oblečení a vypadalo to, že i odpočatí.
„Nasnídejte se a běžte za Kurem mu pomoct,“ prskl jsem po nich, a tác s jídlem jim tam nechal.
Jen jsem si vzal jeden talíř a sešel dolů za Kurem do baru.
„Za chvíli tu budou a pomůžou ti, tak se tak nepřepínej, jo? Až přijedu, tak ti taky pomůžu. Musím do nemocnice, ale nebude to na dlouho, jo?“ přitáhl jsem si ho k sobě a políbil.
„Tohle sněz,“ usmál jsem se na něj a po baru trochu potáhl talíř, aby viděl, co na něm je.
„Mám tam zlobivou pacientku, co nechce jíst. To musím přece spravit, ne?“ znovu jsem se usmál a naposledy políbil Kura, než jsem zamířil ke dveřím.
Kuro
Seběhl jsem dolů a bral to po dvou schodech. Vážně jsem měl zpoždění jak blázen, a ještě nikdy se mi nestalo, abych neotevřel na čas. Dal jsem si šátek na hlavu, hodil na sebe zástěru a hned se vrhnul na úklid.
Na spojených stolech, u kterých jsme v noci seděli, byl vážně děsný bordel. S povzdechem, že kdybych věděl, že zaspím, tak to uklidím hned v noci, jsem vzal do ruky telefon, a už jsem volal dodavateli ryb a pečiva. Musel jsem se jim omluvit, ale přislíbili, že do hodiny mi přivezou moji objednávku.
Jednou rukou jsem držel u ucha telefon a druhou sklízel věci ze stolu. Když jsem začal umývat sklenice, přišel dolů Aki a donesl mi snídani.
Bylo mi divné, že musí do nemocnice, když tam včera skončil. Ale když řekl důvod, usmál jsem se.
„Jo, to ty umíš dobře, druhé vykrmovat!“ zavolal jsem za ním ještě, než za sebou zavřel dveře.
Talíř jsem sundal z baru a dal ho na menší stolek, co jsem měl za pultem. Teď jsem bohužel neměl čas na jídlo. Čas běžel a mi ho už moc do otevření nezbývalo.
Když sešli dolů kluci, hned jsem je zaúkoloval. A abych měl jistotu, že nádobí po večeři bude rychle umyto, poslal jsem tam Seijiho a Renjiho.
Miura a Ookuba dostali do ruky hadr a metlu, a za úkol měli utřít stoly po nás, a ještě jednou vytřít podlahu.
Pootvíral jsem okna, aby se vyvětralo, a když jsme pak společně rozestavěli stoly, jak měly být, a postavili k nim židle, zbyla už jen minuta do otevření.
„Pomůžu ti dneska s vařením,“ přichomýtl se ke mně Renji.
Na moment jsem zapřemýšlel. Ryby tu ještě nebyly, jen pečivo, které jsem zrovna ukládal do košů.
A věděl jsem, že lidi budou chtít oběd.
„Dobře,“ souhlasil jsem nakonec. „Dneska vyhlásím den specialit od Renjira Ashidy.“
A s těmi slovy jsem otevřel, abych mohl přivítat první hosty, kteří už přešlapovali za dveřmi a čekali, až otevřu.
Aki
Vzal jsem si z garáže helmu a klíče od motorky, abych mohl vyrazit, ale na chvíli jsem se zarazil a podíval se ke dveřím naší restaurace.
„Brzo vás spolu seznámím, ale prvně potřebuji vědět, že by to mohlo jít, aby sis nedělal falešné naděje,“ řekl jsem si spíš pro sebe, ale popravdě jsem se trochu vnitřně žral, že jsem mu to stále nedokázal říct.
Bohužel jsem si z večera moc nepamatoval, a jen jsem doufal, že v posteli jsem byl, co k čemu.
Nastartoval jsem a rozjel se k nemocnici. Tam to vše zase v tuhle hodinu žilo a odpolední vizita se již procházela po pokojích. Zaplul jsem do toho, kam jsem měl namířeno, a ihned za sebou zavřel dveře.
„Tak kdo tady nejí!“ spustil jsem přísně, ale moc dlouho jsem to nevydržel, když jsem viděl ten vystrašený a nevinný výraz.
„Já… Já… Já…“ začala Takaru brečet a hned ke mně natahovala ruce.
Sedl jsem si k ní na postel a objal ji co nejpevněji jsem mohl. Třásla se a její slzy kropily moje tričko.
„Je to v pořádku, jsem tady. Ale… Musíš jíst, takhle by to nešlo,“ zpřísnil jsem hlas, ale ona se jen na mě podívala a přitáhla si stolek s obědem, který tu ještě zůstal.
„Chci… Jít s tebou, strýčku. Nelíbí se mi tu. Jak dlouho… Já už tu nechci být sama, kdy přijde maminka,“ bylo vidět, jak to na ni najednou vše dolehlo.
Byla tak malá a drobná… Ta operace ji vzala dost sil, a ještě se musela ve svém věku vypořádat s tím, že jí maminka umírá, k tomu se o ni nikdo nehlásí, a nikoho nemá.
„Takaru… Rád bych si tě vzal, ale není to jen na mě, a taky… Jsem ženatý, ale ne se ženou, a taky to není legální svazek. Musela by s tím souhlasit tvá maminka, ale i můj manžel,“ pohladil jsem tu tvářičku, která v tuhle chvíli měla nečitelný výraz.
Ano, byl to šok, ale pokud jsem se chtěl do něčeho takového pustit, musel jsem mít souhlas ode všech i od Takaru.
Kuro
Právě jsem bral sklenici, abych udělal prvnímu hostu koktejl, když jsem si kýchnul a málem jsem ji pustil na zem.
Na poslední chvíli jsem ji zachytil mezi prsty a postavil ji na pult.
„Někdo o tobě mluví,“ usmál se na mě Miura a podal mi bílý rum.
Nalil jsem ho do odměrky, a to pak vylil to šejkru k ostatním přísadám.
„Víš, že ti to sluší, když děláš tyhle koktejly?“ naznačil Miura pohyby míchání v šejkru. „Pěkně přitom kroutíš zadkem.“
„Buď rád, že tu není Aki, nejspíš bys už jednu měl,“ zašklebil jsem se na něho.
Dodělal jsem koktejl, a předal to Miurovi, který slíbil, že dneska bude obsluhovat. I když už dávno pracoval jako doktor, i tak občas tady vypomáhal, protože se mu líbilo dostávat tringelty.
Když se vzdálil, já se v kuchyni přesvědčil, že se dělá oběd pro pana a paní Tanaki, vrátil jsem se za barový pult, a začal si chystat kávu. Měl jsem na ni docela chuť.
Tak nějak jsem se přitom ale zamyslel. Vzpomněl jsem si na noc, kdy Aki pronesl něco o dítěti...
Pořád mi to nešlo na rozum. Nechápal jsem to. Buď byl opilý a jen tak to plácnul, aniž by věděl, co říká, nebo vážně něco zamýšlí.
Ale zaráželo mě, že se o tom nezmínil dříve, nebo ráno...
Nevěděl jsem, jak to mám brát.
Ale tak nějak jsem začal přemýšlet o tom, jaké by to vlastně bylo, kdybychom my dva měli dítě…