Kuro
Než jsem se stihl osprchovat a vrátit se do ložnice, Aki stihl usnout.
Využil jsem toho, že neví o světě, ještě jsem zaběhl do kuchyně zkontrolovat, jestli je všechno uklizeno, a po cestě zpátky jsem se zastavil u Takaru v pokoji, abych ji zkontroloval.
Ale ona spokojeně spala, a řekl bych, že se dokonce i usmívala.
Byla opravdu nádherná, a já neodolal, a pohladil ji po vláskách. Upravil jsem ji peřinu, a pak už jsem raději odešel, jinak bych u ní asi proseděl celou noc.
Ale dveře jsem ji nechal pootevřené, stejně jako v naší ložnici. Nejen kvůli ní, ale i kvůli mně. Měl jsem tak lepší pocit.
Zalezl jsem už klidnější do postele, stulil se k Akimu, a netrvalo dlouho, a stejně jako oni, i já docela rychle usnul.
Ráno, sotva mi cinknul budík na telefonu, hned jsem po něm skočil, jako bych čekal, že právě teď zazvoní. Ale nechtěl jsem ty dva spáče budit.
Lehce jsem políbil spícího Akiho na rty, a pak opatrně vylezl z postele, abych se oblíkl, připravil pro ně snídani, ještě zkontroloval spící Takaru, a pak už jsem spěchal dolů, abych pomohl připravit bar na otevření, dojednat objednávky, přebrat zboží, dát Renjimu seznam a peníze na nákup surovin… Bylo toho docela dost, ale Renji přijel s Ookubou, tak jsem ho hned poslal na ten nákup, a já s pomocníkem a druhým kuchařem už chystal všechno na to, aby se mohlo v klidu a bez honění otevřít a já se mohl co nejdříve vrátit zpátky nahoru.
Ještě jsme nebyli ani v půlce, když už se dovnitř dobývali Miura se Seijim, tak jsem je pustil nahoru s tím, že pokud bude malá a Aki ještě spát, tak ať je v žádném případě nebudí, jinak dostanou ode mne do čumáku.
Aki
„Aki… Strejdo… Tati…“ to mě v mžiku probudilo, jak kdyby mě někdo bodl do boku.
Podíval jsem se na chůvičku a viděl, že je opravdu zapnutá a Takaru se mě snaží dovolat. Vyskočil jsem z postele a doběhl za ní. Právě se posadila na posteli a chtěla jít na záchod.
„Už jsem tu, jdeme na to, ano?“ usmál jsem se a odpojil jí od přístroje, aby už mohla v klidu začít svůj den.
„Tak jak ses vyspinkala první noc ve svém pokoji?“ zeptal jsem se, a přitom jí pomohl do koupelny.
„Bylo to skvělé. Můj pokoj je tak krásný a spalo se mi moc hezky, jen…“ na chvíli se zamyslela, ale hned zavrtěla hlavou, jako kdyby nic.
„Copak se stalo? Mě to můžeš říct,“ usmál jsem se na ni a ona mi úsměv vrátila, jak se chtěla vyhnout odpovědi.
„Dobře, nebudu tě trápit. Tak… Co takhle něco dobrého k snídani?“ pomohl jsem jí s umytím rukou.
Převlékl jsem Takaru do věcí, které jí tu nachystal Kuro, a potom jen kontroloval, když chtěla sama dojít ke stolu bez mojí pomoci.
„Jeee… Sladké palačinky a tofu s rybou… To je dobrota,“ zaradovala se, když uviděla tu snídani, co nám tu Kuro nachystal.
No… Je pravda, že trochu budeme muset jídelníček pozměnit, ale mě to nějak nevadilo, musel jsem jako malý absolvovat něco podobného.
„Jsme tu… Co takhle rýžový koláček?“ ozvalo se ode dveří, když k nám do kuchyně vtrhli kluci.
„Co tu děláte tak brzo?“ podíval jsem se na ně a oni jen s úsměvem malou objali a pohladili po vláskách.
„Neboj, jdeme jen na skok. Co malá? Hadička i kanyla v pohodě? Žádné bolesti?“ začal Miura starostlivě a já měl chuť ho praštit.
„Jsem pediatr… Dobrý pediatr a myslím si, že s mým zaměřením na Cardio, jsem tu jediný, co to dokáže vhodně posoudit,“ pleskl jsem výmluvně Miuru po hlavě.
„Ježiš… Seš tak vztahovačný. Jdu udělat kávu a čaj,“ usmál se, a přitom si mnul hlavu, jak ho to ještě trochu bolelo.
Kuro
Když jsem měl všechno hotovo na baru, a převzal jsem dvě objednávky, zašel jsem do kuchyně a pomohl tam s přípravami na vaření jídel. Byl volný den, tak se počítalo s tím, že přijde víc lidí, a podle toho bylo potřeba se zařídit.
Pomohl jsem se zeleninou, která vždycky zabere nejvíc času, a ještě jsem nebyl ani hotový, když dorazil zpátky Renji s Ookubou. Sklidili jsme nakoupené věci, přepočítal jsem kasu, a už jsem je nechal, a běžel nahoru. Byl nejvyšší čas, abych začal vařit oběd.
Seiji s Miurou právě odcházeli, tak jsem na ně jen mávnul a už jsem hledal, kde je Aki a Takaru.
„Jen se převleču a umyju a uvařím oběd. Pomůžete mi?“ podíval jsem se na ty dva spiklence, když jsem vešel k Takaru do pokojíku a viděl, že je všechno v pohodě.
Byla to taková zvláštní pokojná atmosféra, kterou jsem doma vlastně ani nezažil. A v duchu jsem se zařekl, že nedovolím, aby Takaru zažila někdy něco podobného jako já.
Chtěl jsem, aby vyrůstala ve spokojené rodině a netrápila se něčím, co dětem ani nepřísluší. Stačí už jen to, že přišla o mámu, nemusí mít život ještě těžší…
Aki
„Co? My? No…“ usmál jsem se na Kura, když se ukázal v pokoji zrovna ve chvíli, kdy jsem vážně zápasil s gumičkou.
„Zlato… Omyju a připravím zeleninu a ty…“ vrazil jsem mu do ruky gumičku a sponky, když jsem kolem něj procházel do kuchyně.
„Se postaráš o účes naší dcery. Dokážu hodně věcí, ale tohle mi vážně vůbec nejde,“ zavrtěl jsem hlavou a radši se chopil vytahování zeleniny z ledničky a její přípravě.
Vážně jsem dobrý doktor, ale jak udělat malé holce culík, k tomu jsem prostě nevhodný. Furt se mi to nějak divně motalo a vyklouzávalo ven, je to hrozná věc.
„Pak honem pomoci, nebudeme lenošit. Vidím to dneska i na malou procházku po okolí. Dole je malé jezírko, kde se dají krmit kachny, a je tam nejlepší zmrzlina co znám. Dokonce jí dávají i do vafle,“ zasmál jsem se, když jsem si vzpomněl, jak minule vyklouzla Kurovi na kalhoty a byl od ní jak dobytek.
Kuro
Musel jsem se zasmát, když jsem viděl, jak se Aki trápí s Takařiným culíkem.
Vzal jsem si od něj hřeben, pobrali jsme sponky a gumičky a všichni jsme se přesunuli do kuchyně. A zatímco Aki začal chystat zeleninu na oběd, já malé rozčesával zauzlované vlasy, a netrvalo dlouho a měla dva hezké culíčky. Pořád na sebe koukala do zrcadla, jak moc se ji to líbilo.
„Ty sponky a gumičky vybíral strejda Miura,“ pohladil jsem ji, a pak jsem zbytek věcí uložil do krabičky, kterou jsme koupili přímo na tyhle věci.
Dal jsem je Takaru, aby si to uklidila do svého pokoje, ale upozornil jsem ji, aby šla pomalu a žádné divočiny. A jestli chce, může si hrát, nebo se vrátit zpátky za námi a pomoct nám nachystat oběd.
Když odešla z kuchyně, stoupl jsem si vedle Akiho.
„Měli bychom ji o mámě říct co nejdříve,“ zašeptal jsem, aby to malá neslyšela. „Nechci, abychom ji to řekli až večer, kdy má jít spát. A taky ji to nechci říkat zítra, kdy bude muset odjet do nemocnice, ať se necítí osamělá. Nebylo by to dobré. Takhle to nějak může přes ten den trochu vstřebat…“
Aki
Byl jsem přímo nadšený, když vypadala malá tak hezky a ty culíčky se jí vlnily ve světlu, jak pořád házela hlavou.
„To měli, proto chci jít do toho parku, je tam moc hezky a nemuselo by to být tak stresující. Nechci, aby si tenhle dům spojovala s nepříjemnými vzpomínkami. Takhle budeme venku a budeme krmit kachny. Zvládneme to, slibuji,“ políbil jsem Kura a dál krájel to, co mi řekl.
Chtěl jsem mít vážně dobrý oběd, a popravdě tohle bylo poprvé, kdy jsem ho dělal se svou rodinou. Jen mou… Sice mám tátu a ségru, ale tohle… Bylo to opravdu reálné.
„Jsem tu,“ usmála se malá, když se konečně dostala z pokoje a statečně se postavila k lince.
„Máš důležitý úkol. Naloupej mandarinky a víno. Vše dej do misky spolu s melounem a mangem, abychom měli skvělý ovocný salát,“ podal jsem jí mísu na stůl a nachystal ovoce.
Sice bylo vidět, že se jí moc nelíbilo, že jí se vším pomáhám, ale sama moc dobře věděla, že je ještě slabá. Začala se tedy starat o ovoce a my mohli dělat opravdu vydatný oběd. Bylo to tak příjemné, jak každý dělal svoje, a přitom jsme tvořili něco, co bylo společné, tak plné lásky jeden k druhému.
Kuro
Věřil jsem Akimu, že to zvládneme. Musel jsem mu věřit a být statečný, už kvůli Takaře. Nemohl jsem před ní ukázat slabost. Musím být pro ni člověk, na kterého se může vždy obrátit, když ji bude ouvej, Stejně jako Aki…
Ještě jsme neměli oběd hotový, když začal zvonit domácí telefon. Vyběhl jsem na chodbu a hned ho zvedl. Takhle domů nám volalo jen málo lidí. A to babička s dědou, Rita nebo Nyo.
A poslední jmenovaná se právě ozvala na druhém konci. Vyslechl jsem ji, ještě se ujistil, jak to bude, a pak se s ní rozloučil a vrátil se do kuchyně.
„Takaru,“ vzal jsem malou a posadil ji na židli. „Dneska se seznámíš s tetami. Je to moje a Akiho sestra. Nyo a Rita. Přijdou k večeru na návštěvu a moc se na tebe těší.“
Malá se hned začala usmívat. Bylo vidět, že ji těší, že pozná nové lidi. Jen přikývla, řekla, že už se na ně těší a hned zas seskočila z židle, aby dodělala ten ovocný salát. Sice vypadal tak všelijak, ale snažila se a my ji to s Akim pochválili, když ho měla hotový.
Oběd tentokrát proběhl v klidu, a jen ve třech. Nikdo se k nám nenasáčkoval, tak jak to mívali ve zvyku, a tak jsem si konečně mohli užít tu pravou rodinnou pohodu.
Byl to sice teprve začátek, ale bylo to fajn.
Když potom Aki s Takaru uklízeli nádobí, já ještě zaběhl dolů do baru. Ujistil jsem se, že je všechno v pořádku a upozornil je, že teď budeme chvíli venku. Ale kdyby něco potřebovali, tak ať hned zavolají.
Když jsem se vrátil nahoru, už byla kuchyň uklizená, a Aki s malou právě vybírali šatičky, abychom ji mohli obléct a vyrazit ven na zmrzlinu a nakrmit kachny.
Aki
Vše bylo příjemné. Oběd s rodinou, která už konečně byla celá… Atmosféra, kterou tu ta malá navodila… Tak hezky mi dlouho nebylo, protože byl šťastný i Kuro.
Postaral jsem se o úklid po obědě a nějak se snažil vyznat v šatech, co Kuro s Miurou vybrali. Vážně jsem na to moc nebyl, pro kluka bych vybral hned, ale holčička? Nechtěl jsem, aby vypadala jak klaun, tak jsem aspoň vybral stejné barvy. Pomalu jsem si začal uvědomovat, že tohle nebude tak jednoduché, jak jsem si myslel. Budu se muset podívat na nějaké stránky, jak ji mám strojit, nebo dělat ty copánky, když bude Kuro v práci a budu na to sám, zase jí nechci zanedbávat.
„Zlato… Tak vyrazíme,“ usmál jsem se, když už si malá konečně vybrala šaty a já jí je pomohl nandat.
Políbil jsem Kura na tvář, když jsem kolem něj procházel, abych vzal do ruky křeslo a mohl ho snést dolů po schodech.
„Vezmi malou do náruče a já zatím venku připravím její vůz,“ usmál jsem se a nazul si v předsíni boty, abych už konečně mohl vyrazit.
Malý batoh jsem si nandal na záda, protože malá musí mít dost přísunu pití, a taky jsem vzal i nějaký tvrdý chleba pro ty kachny. Počkal jsem venku a zatím se ujistil, aby bylo vše na vozíku v pořádku upravené a malá se cítila bezpečně. Popravdě jsem cítil, jak se mi svírá žaludek z toho, co se jí chystáme říct, ale nebylo divu, tohle se neříká jen tak.
Kuro
Těšil jsem se na první procházku s Takaru, ale zároveň jsem cítil i smutek z toho, co ji musíme sdělit.
Ale snažil jsem se na sobě nedát nic znát. Úsměv, který jsem pak měl, když jsem viděl, jak ji Aki vybírá oblečení a strojí ji, a dělá culíky, však byl upřímný. Moc se mi to líbilo.
A když pak nachystal batoh s jejími věcmi, a sešel dolů, aby připravil křeslo, ještě jsem si k Takaru dřepl, a trochu ji účes poupravil a dal ji mašličky, aby byla ještě krásnější.
„Tak jdeme, princezno, ano?“ vzal jsem ji do náruče a pomalu s ní sešel dolů.
Když jsme se objevili dole, hned se na nás otočily skoro všechny hlavy. Cítil jsem se zvláštně, jak si nás prohlíželi, a někteří stálí hosté se k nám i přimluvili a seznámili se s Takaru.
„Jé, tolik babiček a dědečků,“ nadšeně se s každým vítala a hned jim vykládala, že jdeme do parku, a na zmrzlinu, a krmit kačenky.
Tohle mi stačilo na to, abych věděl, že je to moc hodná holka, a že si bude s každým rozumět.
„Jsme tady,“ postavil jsem ji pak na zem, když jsme došli k Akimu.
Nechal jsem na něm, aby ji usadil do křesla, protože jsem si tímhle vším ještě nebyl jistý, a pak už jsme vyrazili do parku.
Aki
„To je krása,“ usmíval jsem se, když jsem ty dva viděl, jak scházejí po schodech.
Jo… Tohle byla moje rodina. Už je to definitivní a já jsem moc šťastný.
Pomohl jsem malé do vozíku a připoutal jí, aby nevypadla, když najedeme na nějaký kámen v parku. Potom jsme vyrazili ven. Byl hezký teplý den, kdy bylo snad i hřích sedět někde zavřený doma. Dali jsme si zmrzlinu a sedli k rybníčku, kde se proháněly kačeny a škemraly o každý drobek, který jim Takaru hodila.
„Takaru,“ zastavil jsem Kura, když jí chtěl vysvětlovat to o mámě, nechtěl jsem, aby na to byl sám a já v těchto věcech byl silnější.
„Zlatíčko… Těžko se mi to říká, ale tvoje maminka,“ říkal jsem klidným hlasem a snažil se jí nějak nevyplašit.
„Já vím, byla za mnou ve snu. Je s andílky a hlídá mě,'' usmála se na mě a stiskla nám oběma ruku, jako kdyby tu ona byla dospělá a ne my.
Stiskl jsem jí v objetí, když se jí z očí začaly drát slzy a já věděl, že je smutná. Udělala nám to vše jednodušší, ale přesto je to dítě, které přišlo o matku, to se nezmění.
Seděli jsme tam ještě nějakou chvíli, než nám začala být zima a museli jsme se vrátit domů. Nebylo to smutné, spíš… Klidné. Ona věděla, jak to vše bylo, a že jsem se stal její táta, dokonce se usmívala nad tím, že má tak hezkou novou mámu, což narážela na Kura.
„Zvládli jsme to,“ stiskl jsem Kura v náruči, když byl celý tento den u konce a my se spolu dívali na malou, jak usíná v postýlce, kde od teď bude každý den, jakmile to bude možné.
„Co kdybychom zajeli za babičkou a dědou? Měli by malou poznat,“ usmál jsem se a políbil ho na tvář.
Kuro
Měl jsem z toho opravdu strach. Když Aki začal mluvit o Takařině mámě, celý jsem se napjal a čekal reakci. Ale nebyl jsem připravený vlastně na nic. Nevěděl jsem, co bude a co mám dělat.
Ale Takaru to řekla za nás.
Podivil jsem se, jak dospěle zněla i přesto, že je tak malá.
Když začala plakat, a Aki ji objal, měl jsem taky na krajíčku. Stál jsem vedle nich a jen ji hladil po vláskách.
I když se pak uklidnila, spíš už neplakala, Aki ji přesto raději po očku pozoroval svým doktorským pohledem. A když pak večer bez problémů povečeřela, umyla se a šla si lehnout, oddychl jsem si, že to nejhorší je za námi.
„Rád bych jim Takaru ukázal. Už jsem jim o tom říkal a těší se na ni. Ale zítra máme Taku odvézt zpátky do nemocnice, tak bych tu návštěvu posunul až na dobu, kdy ji z nemocnice pustí na trvalo,“ přitiskl jsem se k Akimu a společně s ním ji pozoroval, jak klidně oddechuje.
„Pohlídáš ji? Musím se jít podívat, jak to vypadá dole, zavírat se bude za tři hodny, tak bych jim tam trochu pomohl. Všiml jsem si, že je dole docela plno. A taky musím pak přepočítat kasu a zamknout. Ale kdyby něco, tak pro mě přiběhni, nebo zavolej z vrchu a já přiběhnu nahoru, ano?“
Aki
Sevřel jsem Kura v náruči, když jsem slyšel, jak se mu chvěje hlas, I když se to snažil zamaskovat. Moc dobře jsem věděl, jak moc ho to muselo bolet, už přijít o Rose mu udělalo v životě dost velkou paseku. Chyběla nám oběma, a popravdě mi jí ta malá dost připomínala. Jak kdyby se nám Rose znovu narodila a zase si nás našla, aby změnila náš život.
„Budu tady, nemusíš se bát, běž si to okouknout a potom se za námi vrať. Kuro… Vše bude v pořádku, neboj. A malá? Máš pravdu, vlastně hned co jí pustí, bychom ji tam mohl vzít, nebude to dlouho trvat,” usmál jsem se a políbil ho.
Potom jsem ho pustil, aby mohl jít pracovat a já šel do kuchyně, abych nachystal něco na večeři, až se Kuro vrátí. Měl jsem chuť si jen sednout k telce a v klidu si užit večer.
Kuro
Seběhl jsem dolů a hned se zapojil do práce. Opravdu tu bylo nezvykle dost hostů, ale pak jsem se dozvěděl, že někteří právě ukončili zkoušky a chtěli to prostě oslavit.
Ale byl jsem rád, i když to pro nás znamenalo se víc otáčet.
Takhle jsem věděl, že se tu lidem líbí a budou sem chodit i nadále. A pro nás to znamenalo, že se uživíme a nebudeme závislí jen na Akiho penězích.
Trvalo ještě asi dvě hodiny, než se bar pomalu začínal vyprazdňovat. A když jsme po jedenácté vyprovodili poslední hosty, přičemž jsem je tu nechal déle i přes zavíračku, mohli jsme si oddechnout.
Kluci se hned pustili do úklidu, a servírce, když domyla sklenice, jsem zavolal taxi, aby mohla jet domů.
„Tak co malá? Užili jste si den?“ přitočil se ke mně Renji, když dometal podlahu v kuchyni a chystal se ji vytřít.
Druhý kuchař už měl svou práci hotovu, tak se s námi také rozloučil s tím, že tu druhý den do jedenácté bude, abych se nebál.
„Malá je prostě neskutečná,“ zastavil jsem se na chvíli v počítání kasy, a zadíval jsem se ke stropu, jako bych skrz něj chtěl vidět, jestli Takaru spí. „Je malá, ale přitom chápe věci jako dospělý člověk. Je velmi chytrá. Víš, bál jsem se toho, jak vezme, že její máma umřela. Ale… I když plakala, přesto byla statečná, Možná víc než já.“
Na moment jsem stočil hlavu k fotografii Rose a povzdechl si. Bylo mi líto, že tu není, že nevidí, kam jsme to s Akim dotáhli. Byla by určitě šťastná, kdyby nás viděla s malou jako kompletní rodinu.
Aki
Uvařil jsem takovou laskominu, že jsem to během toho všeho, chtěl asi desetkrát sníst. Vše jsem naskládal do trouby, aby to měl Kuro teplé, až později dorazí a sedl si s pivem k televizi. Byl teplý večer, takže potom všem jedno studené neškodilo.
Malá spala jak nemluvně, a to jsem dělal sem tam velký hluk, když jsem vytahoval pánev z kredence. Bylo příjemné vědět, že je malá naše a že ji tu máme. Nikdy bych nevěřil, že se nám všechny naše sny splní, ale stalo se tak.
Po chvíli mě televize uspala a já ani netušil, jestli jsem stihl položil to pivo na stůl.
Kuro
Když jsem konečně zamknul, spokojeně se rozhlédl kolem sebe, ještě to rychlým pohledem zkontroloval i v kuchyni, a pak jsem všude pozhasínal a už spěchal nahoru po schodech za těma dvěma, na které jsem se moc těšil, jako bych je neviděl snad týden.
Malá zítra zase pojede do nemocnice, ale už teď jsem věděl, že mi bude po ní smutno. Doufal jsem, že nebude trvat dlouho a propustí jí, aby s námi mohla žít natrvalo.
V bytě bylo ticho. Aby taky ne, když byla hluboká noc.
A jen televize byla slyšet z obýváku.
Potichu jsem pootevřel dveře k Takaru do pokojíčku. Došel jsem k posteli, zadíval se na ni, jak je krásná a spokojená, jak se usmívá ze spánku. Upravil jsem ji deku, která ji sklouzla skoro na zem, pohladil jsem ji po vláskách, a pak už jsem šel za Akim.
Musel jsem se pousmát, když jsem ho viděl.
Nejspíš ani neví, že má puštěnou televizi. V ruce držel pivo, které se povážlivě naklánělo a vypadalo to, že mu každou chvíli vypadne z ruky.
Přiskočil jsem k němu a opatrně mu ho z ruky vzal a postavil na stolek.
Usadil jsem se mu na klíně, opřel se o něj, a pak mu z druhé ruky vzal ovladač a televizi vypnul.
Jeho ruce jsem si omotal kolem sebe a s posloucháním tlukotu jeho srdce jsem zavřel oči.
Byl jsem ten nejšťastnější člověk na světě…
Aki
Spalo se mi vážně dobře, asi i proto, jak vše nakonec dobře dopadlo. Dokonce se mi zdál sen, který jsem roky neměl. O Rose… Jak se na mě usmívá, byl to jeden z našich dní, které jsme strávili na farmě. Farma… Rose nám svěřila klíče a řekla, abychom je v pravou chvíli předali i Hirovi. Zdědili jsme ji všichni tři, ale Hiro s námi nemluvil od doby, co Rose umřela. Odjel na druhou stranu světa, aby udělal kariéru a zmizel z našich životů. Vím, jak moc Kura tohle trápí a mě taky. Budeme mu to muset jednou říct, protože ta lež… Bylo to tak dlouho, tak moc dlouho… Chyběl mi můj brácha, kterým on prostě byl.
„Hmmm… Tahle hezky mě vzbudit,“ usmál jsem se, když jsem svoje ruce přemístil Kurovi pod tričko.
Byl tak rozpálený, jak kdyby běhal několik kilometrů. Příjemně voněl, hned jsem myslel na prasárny, jak taky jinak. Chytil jsem ho pod nohami, a i s ním se zvedl na nohy, abych ho odnesl do ložnice. Položil jsem ho na postel a stáhl z něj oblečení, jen na tričko jsem mu pomohl sednout, aby to šlo lépe přes hlavu.
„Prvně si na tobě smlsnu a potom se najíme, jo?“ jemně jsem Kura kousl do ucha a už si stahoval tričko, aby mi nezavazelo.
Měl jsem rád, když se naše těla dotýkala.
Kuro
Myslel jsem, že Aki spí…
Anebo jsem ho vzbudil tím, jak jsem si na něm ustlal.
Ale nechal jsem se odnést do ložnice, jen se ho pevně chytil kolem krku.
Nevím, jestli se zvládnu najíst takhle pozdě, ale představa, jak si na mě Aki pochutnává, se mi líbila.
A vzrušila mě.
Nechal jsem se svléknout a jen se díval na to, jak se on sám přede mnou odhaluje.
Vždycky jsem se na něj rád díval. Tohle krásné atletické tělo patří nejlepšímu muži.
Mému manželovi…
S úsměvem jsem pohlédl na jeho ruku, kde se zaleskl prsten, a pak se podíval na svůj.
Ano, je můj… A já jeho…
Když mě pak zalehl, jen jsem spokojeně vydechl. Jeho horká kůže a jeho vůně, to bylo vždycky to nejlepší afrodiziakum. A když k tomu přidal i doteky, polibky, svá slovíčka, co všechno budeme dělat…
Už jsem mu prostě nedokázal odolat.
Snad automaticky jsem od sebe víc roztáhl nohy a otřel se svým rozkrokem o jeho.
„Aki… Chci… chci se… s tebou… milovat…“ zasténal jsem do jeho kůže, když jsem své rty přitiskl na jeho krk.
Aki
„A jak se chci s tebou milovat já… To si ani neumíš představit, proto ti to hned názorně ukážu,“ usmál jsem se, když se mi tak hezky nabízel.
Rukou jsem šmátnul na noční stolek, kde jsem měl položený lubrikant a nanesl si ho na prsty. Hned jsem se pustil do Kurových rtů a nedal mu možnost protestovat. Vlastně, teď už bych ho stejně nenechal jít.
„Jsi tak krásný… Jak hezky vtahuješ můj prst a jak si uvnitř teplý… Kuro…“ šeptal jsem mu vzrušeně do ucha a nezapomenul ho hezky do něj kousnout.
Byl jsem vážně vzrušený a jeho tělo se mi tak krásně ukazovalo. Pomalu jsem si ho připravoval, abych věděl, že mě uvnitř příjme. Protahoval jsem mu dírku a čekal, až mě příjme natolik, abych si ho hned vzal. Líbal jsem ho po těle a druhou rukou mu jezdil po údu, líbilo se mi, jak moc je potom poddajný.
„Nesmíš být moc nahlas,“ políbil jsem ho, když jsem vytáhl prsty a nahradil je svým naběhlým penisem, který se už nějakou dobu hlásil o pozornost.
Pořádně jsem ho jednou rukou podebral pod nohou a přitáhl mu ji k tělu, abych měl lepší přístup. Přirážel jsem tak tvrdě, že postel málem začala pochodovat po podlaze.
„Budeme ji muset přišroubovat,“ pousmál jsem se, ale i přesto se dál věnoval Kurovi.
Kuro
S Akim je milování vždy tak nádherné.
Stejně jako mnohokrát předtím, i teď jsem si to užíval plnými doušky.
Vycházel jsem mu vstříc, když do mě vsunul postupně prsty, jako bych chtěl pohltit jeho ruku.
Ale i tak jsem s napětím očekával ten okamžik, kdy do mě vsune svoji chloubu, protože tak jsem to měl nejraději.
Na jeho slova, že nesmím být hlasitý, jsem jen přikývl, ale stejně jsem se hlasitému zavzdychání a zasténání neubránil, když do mě najel. Sevřel jsem křečovitě jeho lokty a snažil se to rozdýchat.
Ale moc času mi na oddech nedal.
Hned začal přirážet a s takovou vervou, že jsem opravdu zaslechl, jak postel vrzala o podlahu.
„Ak… Aki…yuki…“ zasténal jsem znovu nahlas, když mi přitáhl jednu nohu víc k tělu a já tak jeho vpády pocítil ještě víc.
Rozpaloval mě každým svým pohybem, chvěl jsem se po celém těle, jak dobře mi bylo. Doslova to ovládlo můj mozek, který prostě najednou vypnul, protože si usmyslel, že bude zpracovávat teď jen ty příjemné vjemy a všechno ostatní odsunul někam hodně dozadu.
Málem se mi protočily oči blahem, kdy se mi pytlík stáhnul, v penisu mi začalo cukat, a s těmi příjemnými pocity v břiše se mé sperma rozprsklo na mé břicho.
Jen jsem stáhl ruku dolů a několikrát ho ještě protáhl, aby ten pocit byl dokonalejší…
Ztěžka jsem oddechoval, a s úsměvem jsem se z pod přivřených víček díval na mého krásného muže, když se i jeho tvář stáhla pod návalem přicházejícího orgasmu.
Měl jsem chuť si ho stáhnout pro polibek, ale čekal jsem, až i jeho napětí trochu povolí a bude schopen mě víc vnímat…
Aki
Když řekl celé mé jméno, bylo to, jak kdyby vystřelil z pušky na startovní čáře. Nemám ho rád, ale při sexu… Je to něco jiného.
„Kuro…“ zavrčel jsem mu do ucha, když jsem ho pevněji sevřel a začal do něj podle svého přirážet.
Vnímal jsem, jak se udělal a jeho tělo se stalo poddajnější, o to víc jsem se do všeho opřel. Užíval jsem si každý nájezd do jeho pulzující dírky, jako kdybych tohle dělal poprvé. Miluji sex s Kurem a pokaždé je dokonalý.
„Ahhh…“ zařval jsem do jeho kůže na krku, když jsem začal vyplňovat jeho nitro svou dávkou uspokojení.
Nepustil jsem ho, dokud se moje tělo neuklidnilo a chlouba z Kura nevyjela sama. Je to úžasný manžel, nemohu si na nic stěžovat, nikdy.
„Miluji tě,“ zašeptal jsem mu do ucha, než jsem se převalil na záda a jeho stáhl na sebe.
„Byl skvělý nápad mít koupelnu tady v pokoji, neumím si představit, že bychom teď šli přes chodbu,“ usmál jsem se nad tou představou a políbil Kura do vlasů.
„Když jsem spal, zdálo se mi, že jsme všichni s Rose a ta si hraje s malou, jako si hrála se ségrama. Kuro… Chybí mi Hiro… Chybí mi brácha, kterým rozhodně byl. Nikdy si neodpustím, že jsme mu to neřekli a nechali ho v tom samotného, ale… Rose to tak chtěla, museli jsme to udělat. Až přijede, konečně to spravíme, že? Jen… Víš, jak nám Rose říkala o jeho otci a on s ním nyní žije, další věc, co nesmíme říct, už mě to štve. Nelžeme mu, jen mu to neříkáme, ale i tak,“ sevřel jsem Kura a nadechl se jeho krásné vůně.
Kuro
Přitiskl jsem se víc na Akiho, když na mě začal mluvit.
Taky ho miluji, moc ho miluji a nedokážu si ani představit, že bych byl s někým jiným.
Po kolikáté jsem na tohle dneska už pomyslel? Ani nevím…
Když pak začal mluvit o Hirovi, sevřel jsem rty.
„Taky mi chybí. Mám ho moc rád a mrzí mě, že s námi není v kontaktu,“ jen jsem tiše odpověděl a oddal se svým myšlenkám.
Nelžeme mu, ale neříkáme mu to…
Kdyby se tak Hiro všechno tohle dozvěděl, jak by reagoval?
Dobře jsem si pamatoval na ten den, kdy jsem se dozvěděl, že je Rose nemocná.
Dobře jsem si pamatoval, jak jsem to od kluků bral jako velkou zradu, a dlouho jsem jim to nedokázal odpustit.
A já sám jsem teď na tom stejně. Tajím Hirovi, člověku, kterého mám rád, něco, co by měl vědět.
Nevím, jestli dokážu mlčet, až ho jednou uvidím…
Aki
„Potřeboval být sám, aby mohl začít znovu. Chápu ho, vždy byl takový, pamatuješ? Na škole, když jsme se seznámili, jak toho kluka vyhodil ven ze třídy, jak kdyby nic nevážil? Nebo s tou holkou, jak tenkrát vyjížděla po tobě i mě, nestaral se o nic a normálně jí vyhodil. Když jsme se tenkrát rozešli, byl s tebou a držel tě, mě psal smsky, prostě brácha. Přísahám, že až bude potřebovat on, budeme tu pro něj vždy. Víš… Napadlo mě, že bychom mohli zajet do chaty, co ty na to? S malou, ukázat jí, kde bylo místo, kterému jsme říkali domov. Kde jsme prožili ty nejhezčí roky našeho života. Chtěl bych, aby i ona cítila Rose, je tam všude,“ setřel jsem si pár slz, co mi steklo po tváři a znovu Kura políbil do vlasů.
Ať dělám cokoliv, přesto mi Rose chybí, kdybych aspoň mluvil s Hirem a viděl jeho vlasy a oči, cítil bych se, že jsem zase s ní. Moje máma, jo… To ona pro nás všechny byla. Tak širokou náruč, jako měla ona, neměl nikdy nikdo. Tak veliké srdce, že by se do něj vešel celý svět, takové, jako má můj Kuro a naše malá holčička.
„Malá spí jak nemluvně, dneska jí to moc vyčerpalo. Zkusím v polovině týdne, zažádat o propuštění z nemocnice. Tohle mohu dělat i doma a ona se tu cítí mnohem lépe. Dopoledne s ní budeš ty a odpoledne po práci já, mělo by to stačit na vystřídání, k tomu všemu má hodné strejdy, co tady budou neustále nasáčkovaný,“ naštvaně jsem mlaskl, když jsem si vzpomněl na Miuru, jak ho znám, bude prostě otravný.
Kuro
I přesto, jak smutné to bylo, musel jsem se pousmát.
„Aki, lásko,“ zvedl jsem se do sedu a cinknul ho prstem do nosu. „Pořád zapomínáš, že zítra se musí Takaru vrátit do nemocnice. Ale určitě budu rád, když potom, až bude možnost, s ním na farmu zajedeme.
Ale líbilo se mi, jak to všechno už plánoval. Bylo to milé. A i když jsme nevěděli, kdy a jestli vůbec se s námi Hiro spojí, přesto jsem se cítil o něco lépe.
Aki má pravdu. Takaru uděláme hezký život. Budeme to my dva, budou to strejdové, bude to děda, Akiho táta, a dokonce i tety, Rita a Nyo. Takaru se bude mít opravdu moc dobře. A jakmile to půjde, pojedeme k babičce a dědovi, abychom jim ukázali naši dceru.
„Mám hlad. Myslel jsem si, že už asi ani jist nebudu, ale vážně mi nějak vyhládlo,“ usmál jsem se a pak jsem vyskočil z postele.
„Jsem zvědavý, co jsi uvařil,“ rozběhl jsem se do kuchyně, jsem v běhu popadl trenky a triko a už jsem zmizel za dveřmi.
Aki
Bez odpovědi na jeho otázku, jsem se zvedl a sebral ze země trenky, co jsem si natáhl na sebe. Ani jsem si nebral triko, nebylo to ani potřeba. Došel jsem do kuchyně a mihnul se kolem Kura, abych mu jídlo z trouby vytáhl a dal na stůl.
„Tvoje oblíbené,“ odkryl jsem pokličku a čekal, co na to řekne.
„Nezapomínám na to, že malá jede zítra pryč, jen říkám, že zažádám o svěření z nemocnice. Nechci, aby tam musela zbytečně být. Zvládáme to a přístroje má jen na večer, mělo by to být v pořádku. Asi příští týden nám by ji mohli z nemocnice dát a pak uvidíme,“ políbil jsem Kura a vytáhl talíře a hůlky, abychom se spolu najedli.
V tu chvíli mi cinkla sms a já se šel hned podívat, protože takhle večer mi nikdo nepsával.
„Kuro… Ve čtvrtek přijde Hiro, prý nás chce vidět, to je skvělý,“ byl jsem strašně nadšený, to se ani nedalo vysvětlit, jak moc jsem se na něj těšil.
Kuro
Usedli jsme k večeři, i když nevím, jestli vzhledem k téhle noční hodině se tomu ještě dá říkat večeře.
Ale hlad jsem měl, protože jsem nestihl pojíst, když jsem šel dolů pomoct.
Když jsem viděl, co Aki uvařil, miloval jsem ho ještě víc.
Musel jsem prostě vstát, obejít stůl, a dát mu pořádný děkovný polibek.
Teprve potom jsem se vrátil na místo, sedl si na svůj polštářek a pustil se do jídla.
„Je to výborné,“ mlaskal jsem spokojeně, a všechno to do mě padalo, jako bych nejedl týden.
Ale pak jsem zvedl pohled k Akimu a překvapeně na něj hleděl.
„Vážně? Hiro přijde?“
Hlas se mi i trochu třásl, jak jsem měl velkou radost.
„Možná jsme ho tím, že jsme na něj tak mysleli, i přivolali, co?“ usmál jsem se a přes stůl pohladil Akiho po ruce. „Strašně moc rád ho uvidím. Jen tu asi nebude Takaru, ale to nevadí. Uvidí se příště. Věřím tomu, že tu Hiro nebude poprvé a naposledy. Když už se nám ozval, tak nejspíš se natrvalo vrátil do Tokia, a určitě se budeme navštěvovat častěji.“
Než jsme dojedli, zavzpomínali jsme i na naše začátky s Hirem. Na to, co všechno jsme s ním prožili, i to, jak jsme se viděli v Americe a vlastně je i můj svědek na svatbě. A o to víc mě mrzelo, že jsme pak přerušili kontakt.
Po jídle jsme uklidili nádobí a stůl, zkontrolovali malou, a pak už se spokojeně uložili ke spánku.
Dnešní den opravdu nemohl dopadnout lépe.