Kuro
Tentokrát jsem spal opravdu tvrdě. Většinou vstávám brzy, abych zvládl všechno připravit.
Ale tentokrát jsem byl tak utahaný, že jsem zaspal i otevření baru.
A to bylo první, co jsem si uvědomil, když se Aki probral a vstal z postele, a tím vzbudil i mě.
Okamžitě jsem vyletěl z postele, a ještě se zalepenýma očima jsem jen hrábnul po triku, hodil ho na sebe a běžel dolů. Málem jsem se na schodech přerazil.
Ale sotva jsem otevřel dveře, spokojeně jsem si oddechl.
Z kuchyně už vonělo jídlo, a Renji s pomocníkem právě připravili lokál, aby mohli otevřít.
„Běž se ještě dospat, my to tu zvládneme,“ postrčil mě Renji zpátky nahoru.
„Jak to děláš, prosím tě, že jsi tak čerstvý…“ zavrtěl jsem hlavou.
„To je tajemství,“ zasmál se, postrčil mě na schody a hned za mnou zavřel.
Vyšoural jsem se zpátky do bytu a chtěl se znovu rozplácnout na posteli, ale zaslechl jsem z pokoje šramot a mluvení.
„Jen se dám do pořádku a pomůžu vám,“ podrbal jsem se v rozcuchaných vlasech, když jsem viděl kluky, jak už vybírají barvu a přemýšlejí odkud začnou.
Aki
„Chceš růžovou, nebo sytě modrou? Co takhle duhu a po ní skákající jednorožce? Mám tu nějaké samolepky, co jsem sehnal, když jsem vyzvedával tu barvu, co jsi mi říkal, že ses na ni domluvil s Kurem. Je to holt princezna a podle toho to musí vypadat, ne? Já se na ni tak moc těším,“ úplně se rozplýval Miura, a to jen o malé mluvil.
„Takaru… To už podle jména zní jak ten nejsladší bonbónek,“ vyloupl se za dveřmi Ookuba, který táhl nějaké skříňky, které Kuro objednal a už dorazily.
Věděl jsem, že ještě hodně budeme muset objednat a vybavit, ale postel přivezli hned ráno a skříň teď, vlastně se dalo říct, že je malá už zabydlená.
„Zlato,“ hrábl jsem po Kurovi, když vyšel ven z pokoje a byl pořád k sežrání, hlavně, když si prohrábl vlasy, to bych po něm hned skočil.
Políbil jsem ho a na moment si ho k sobě přitiskl, abych ho na sobě cítil co nejvíc. Dělali jsme pokoj pro naši dceru, a dnes bude s námi doma, muselo být vše dokonalé.
„Miláčku, je potřeba, aby sis vzal Miuru a jeli jste pro malou vybrat nějaké oblečení. To, co měla v nemocnici bylo šílené. Její máma měla vážně hodně málo peněz, a tak měla jen to, co dostala po nějakých dětech. Podíval jsem se minule do skříně a hned bych to rád s tvým svolením vyhodil. Nechci ani pomyslet, jak se jí děti ve škole posmívaly, občas se mi o tom zmínila. Chce to i nějakou noční košilku, ještě má v sobě kanylu na výživu, co má v noci, a to nesmí nic sevřít,“ pohladil jsem Kura po vlasech a Miura už u nás stál jak na jehlách.
Kuro
Podíval jsem se na Miuru, který se už taky vyhrabal z pokoje. A když zaslechl, že má jet se mnou nakupovat, byl hned ve svém živlu.
To zas bude dlouhý den…
Nechal jsem ho, ať udělá snídani, stejně jsem měl pocit, že to není můj a Akiho dům, ale že tu bydlí všichni.
„Nevím, jestli to odhadnu, ale koupím zatím aspoň něco, a zbytek oblečení bychom pak dokoupili s ní,“ nakonec jsem přikývl.
Políbil jsem Akiho, a pak už jsem je nechal pracovat. Zaběhl jsem do ložnice pro věci, zašel se osprchovat, a když jsem se konečně upravený dostal do kuchyně, na stole už byla snídaně a všichni dlabali a mleli jeden přes druhého, jak co budou dělat.
Jen jsem měl strach, že ta barva, a to všechno okolo, nestihne vyčichnout, a bude to v pokojíku ještě smrdět, až přivezeme Takaru.
Posnídal jsem, trochu jsem zkrotil jejich nadšení, řekl jim, jak si co představuji, a pak už jsem vyrazil za Miurou, který už stepoval dole u dveří a hulákal na mě, ať si pohnu.
Rozloučil jsem se s Akim, a seběhl dolů, nebo jsem měl strach, že tam Miura vyšlape díru…
Aki
Musel jsem se usmívat, když při snídani Kuro rozdával úkoly. Vážně mu moc záleželo na tom, aby bylo všechno tip, ťop. Ookuba se Seijim jen úsměvně kývli hlavou a snědli bez zaváhání vše, co měli na talíři. Ještě jsem si k sobě svého muže přitáhl, když kolem mě procházel ven a pořádně ho políbil, aby se mi nabil na tu dobu, co bude pryč. Ještě jsem mu ale do ucha zašeptal poslední důležitou věc, aby ho nenapadaly nějaké obavy.
„Dal jsem do všech barev přísadu, kdy to rychle zaschne a je protialergická, malé by se tu mělo lépe dýchat. Jen zlato… V tom elektru, co jsme minule byli, jsem zamluvil čističku vzduchu, před chvílí mi psali, že je tam, tak to vezměte, je ve tvaru jednorožce,“ usmál jsem se, když Ookuba protočil oči.
„Tak zaprvé se cizí rozhovory neposlouchají a zadruhé jednorožce miluje, tak neotravuj,“ zavrčel jsem po něm, když jsem ho už strkal do pokoje, aby začal s prací.
Hned co jsme osiřeli, se pokoj začal měnit. Barvy najednou dělaly pěkná spektra světlých, ale teplých odstínů, a vše bylo tak, jak si Kuro vysnil.
Kuro
Jet nakupovat s Miurou, je jako vzít blondýnu do obchodu s botama. Pobíhal nadšeně mezi regály a chtěl koupit snad všechno, co viděl. Musel jsem ho krotit, jinak by se nám to do bytu nevešlo, a museli bychom koupit další dům.
S každou věcí se doslova mazlil, všechno musel vzít do ruky, a všude mě tahal.
Byl jsem z toho za chvíli tak utahaný, že jsem měl už chuť ho něčím vzít po hlavě, aby se vzpamatoval.
A podle toho taky potom vypadal účet.
Jeli jsme potom domů s plným kufrem a něco jsme museli dát i dozadu na sedačky.
Když jsme dorazili domů, kluci už měli skoro vymalováno. Tak dlouho jsme se v obchodě zdrželi.
Museli nám s nákupem i pomoct, jinak bychom to nahoru tahali snad celý den.
Nechal jsem věci tak, jak byly, než smontují skříňky, které ještě nebyly hotové, a šel jsem rychle uvařit něco k jídlu pro ty hladové vlky.
Jenže čas neúprosně běžel.
I přesto, že nám kluci pomáhali, ještě bylo potřeba pouklízet a uložit věci pro Takaru do skříněk.
„Jen běžte! No běžte!“ začal nás Miura postrkovat k našemu pokoji, abychom se osprchovali a převlékli. „My to tu doděláme. Než přijedete, bude všechno hotové. Slibuji.“
Moc se mi nechtělo. Měl jsem strach, že když se vrátíme, bude to tu vzhůru nohama, a všechno jinak, než jsem plánoval.
„Ty s tím naděláš,“ zavrčel Ookuba, když slyšel mé námitky. „Vypadněte do sprchy a jeďte pro malou a nás nechte pracovat.“
Chtě, nechtě, jsem nakonec vlezl do sprchy, protože při pohledu na hodinky, už opravdu byl nejvyšší čas vyjet do nemocnice pro Takaru.
Byl jsem z toho všeho strašně nervózní a nebyl schopen si ani pořádně umýt hlavu. Musel jsem poprosit Akiho, aby mi pomohl, protože mě se strašně třásly ruce.
Aki
„Zlato, vše bude v pořádku. Kluci mají své instrukce a namaloval jsem jim, kam co bude patřit. Nebojím se toho, že by to nedodrželi. Bude to dokonalé, neboj se. Hmmm…?“ přitáhl jsem si Kura ve sprše k sobě, když už mu asi po třetí spadl šampón na zem.
Už jsem se sám stihl umýt, tak jsem měl čas věnovat se jemu a pomoci mu, protože to vážně potřeboval. Když jsem s ním byl hotový, vyvlekl jsem ho ven a osušil hned vedle skříně, která byla už otevřena, aby si jen vybral věci. Sám jsem si vzal pohodlné kalhoty a tričko, protože jsem musel tahat vozík, protože Takaru zatím nesměla moc chodit, namáhalo by to srdce. Vozík nebyl těžký, už to byl ten pohodlnější, ale ona moc poslušná pacientka taky nebyla, takže mi bylo jasné, že dlouho na vozíku nebude.
„Jedeme,“ vzal jsem klíče z botníku a čekal, až se vyprdelí i Kuro.
Musel jsem ho popohnat, tak jsem vyšel jako první a seběhl nastartovat auto, abychom mohli vyrazit.
Kuro
Byl jsem rád, za Akiho pomoc. Najednou jsem byl neschopný cokoliv udělat sám.
Prostě jsem byl ztracený. Byl jsem tak nervózní z toho, že si sem přivedeme Takaru, malou slečnu, která pro nás bude dcerou.
Také jsem si však vzpomněl na její mámu, a současně s pocitem štěstí, šel ruku v ruce smutek.
Sám jsem se trápil, když umřela Rose. A hlavně, když jsme před Hiromim tajili, že o tom všem víme. To mě tížilo nejvíc. Dokonce jsme společně s ním nemohli ani Rose pohřbít, protože ani on s tím nepřišel. Nevím, proč nám nechtěl říct, že je jeho máma po smrti.
Ale teď na to nemůžu myslet…
Musím myslet na hezké věci, které s Takaru můžeme mít. Uvidím ji vlastně teprve podruhé, a já jen doufal, že si mě bude pamatovat a že mě přijme.
Měl jsem trochu strach z toho, že mě nebude chtít. Akiho si oblíbila už jen proto, že je doktor, a on s ní trávil hodně času v nemocnici. A Akiho si zamiluje každý, kdo se s ním seznámí.
Jenže, co já?
Kuro Kurosava… To jméno bylo pro mne prokletí, a tak jsem se ho velmi rád zbavil. A to hlavně i proto, že Akiho miluji, proto jsem si ho vzal a tady v Japonsku jsem se nechal adoptovat Akiho otcem, a tím pádem jsem převzal jeho jméno oficiálně.
A Takaru… Jednou i ona bude nosit Akiho příjmení. Ale její příjmení po mámě ji ponecháme. Bude to její vzpomínka na ni, a ta se nesmí smazat.
„Tak jedeme,“ zhluboka jsem se nadechl a vydechl, když jsem konečně nasedl do auta.
Připásal jsem se, ještě jsem pohladil Akiho po ruce, kterou měl položenou na řadící páce a naklonil jsem se k němu, abych ho políbil, protože to mi dodávalo sílu a odvahu.
Aki
Hned co jsme došli k autu a nasedli, ještě jsem pořádně Kura políbil, abych ho podpořil, protože vážně bylo vidět, jak moc je nervózní. Popravdě… Nebyl jsem na tom jinak, ale někdo tu musel být statečnější. Přesně vím, co Kuro cítí… Mám stejné pocity, co se její mámy týče, a vadí mi to, bohužel s tím ani jeden nic neuděláme. Můžeme se jen postarat o to jediné, co jí v životě zbývá. Obě byly dost dlouho v nemocnici na to, aby přišly o bydlení, tím pádem ani nemají domov, kam by se malá vrátila. Je to smutné, ale… Kuro je světlo, které jí na té cestě může svítit, proto jsem to i tehdy řekl a svolil, abychom měli dceru.
„Vystupujeme,“ usmál jsem se na Kura, když jsme zastavili a já mu otevřel dveře u auta.
Zamířili jsme hned k pokoji, kde už bylo slyšet, jak malou připravují na odvoz.
„Pane doktore,“ usmála se na mě hned sestřička, která se mnou měla nejčastěji službu a malou Takaru zbožňovala.
„Tady jsou připravené nějaké věci na víkend. Tekutá strava, proplach hadičky…“ už mě ze spárů nepustila, aby mi vše vysvětlila, i když jsem přesně tohle už dávno věděl.
Popostrčil jsem Kura směrem k malé a aspoň ji rychle pozdravil. Ještě jsem mu do ruky vrazil tašku s něco málo oblečení, které bylo pro ni, aby nejela v pyžamu. Bylo volné, aby se jí nestlačila hadička.
Kuro
Neměl jsem čas se ani nervózně rozhlížet. Sotva jsme vešli do pokoje, už mě Aki zaúkoloval.
Malá se na mě usmála, a bylo vidět, jak přemýšlí, když se na mě potom upřeně dívala.
„Kuro… Tak se jmenuji. Můžeš mi tak říkat,“ usmál jsem se na ni, když jsem viděl změnu v jejím výraze.
Potvrdila mi tím, že opravdu přemýšlela nad tím, jak mi má říkat.
„Teď se oblečeš, a pak pojedeme k nám domů. Už jsme ti připravili pokoj. Snad se ti bude líbit. Tak ukaž,“ dřepl jsem si k ní a chtěl ji pomoct s oblečením, když jsem se zarazil.
Díval jsem se na ni, na její ruce a najednou jsem byl bezradný. Nevěděl jsem, jak ji převléct, abych ji neublížil.
„Ukažte, pomůžu vám,“ dřepla si vedle mne jedna sestra. „Ukážu jak na to, aby ji to zůstalo na místě.“
Začala Takaru za jejího neustálého brebentění převlíkat, a já poctivě sledoval, jak to dělá. Hlavně, když ji natahovala rukávy.
„Tak a hotovo,“ pohladila ji sestřička po hlavě a pak se otočila ještě na mě. „Kdybyste si nevěděl rady, pan doktor vám určitě poradí. Je zkušený, a byl snad jediný, koho Takaru trochu poslechla.“
Když jsem vstal, byl jsem zpocený až na zadku, i když jsem malou nepřevlékal. Poskládal jsem její pyžamko na posteli, srovnal jsem peřinu a pak se otočil na malou.
„Teď si sedneš na vozík, ano? Nebudeš tu pobíhat, protože nejsem tak rychlý jako ty. Nestačil bych ti,“ usmál jsem se na ni, když chápavě, že jsem pomalý, přikývla, a v klidu se posadila do pojízdného křesla.
Aki
„Tak dobrý, já to vážně chápu, nemusíš se bát. V pondělí ji hned dopoledne dovezu, tak stihne druhou vizitu. Domluvím se potom s lékařem, kdy by mi ji dali do stálé péče, takže se není čeho bát,“ mírně jsem zastavil sestřičku, která byla těma připomínkami už dost otravná.
Všechno tohle vím, nepotřeboval jsem až tolik rad. Došel jsem k těm dvěma, kteří spolu vypadali tak spokojeně, a políbil Kura hned, co jsem k němu došel. Sestřičky to tady v pokoji věděli a Takaru si na to musela zvyknout. Bude vyrůstat v takové rodině, a já nebudu tajit, že je můj manžel tak i tak.
„Tak jak, kočko, vyrážíme?“ mrknul jsem na ni, když jsem se sehnul a byl v jejím zorném poli.
„Určitě,“ zasmála se a ukázala ke dveřím, jak moc chtěla z tohoto pokoje.
„Pane doktore… Ještě…“ zastavila mě druhá sestřička, které se jen nahnula k mému uchu a zašeptala informaci, která rozhodně nemohla ještě pár dní vyjít na povrch.
Jen jsem taktně přikývl a s Kurem došel k autu. Trápilo mě to, ale nechtěl jsem, aby si toho malá nebo Kuro všimli. Nebylo to příjemné.
„No… U nás je spousta strýčků, co tě moc rádi poznají. Jsme taková jedna veliká rodina, do které už patříš Taru. Je vše v pořádku?“ promluvil jsem na ně ve chvíli, kdy se mi podařilo dát vozík do kufru a malou upoutat do sedačky.
„Už se těším. Já jen… Jsem moc ráda, že si mě berete. Cítím se… Že jedu domů,“ začervenala se, když se podívala přes zpětné zrcátko na Kura.
Kuro
Malá byla jak živé stříbro. Kdyby ji neomezoval její zdravotní stav, nejspíš by pobíhala i po autě. Takhle se pořád vrtěla a mluvila a mluvila.
Začínal jsem přemýšlet nad tím, že si nejspíš budu muset brzy dát prášek na bolení hlavy.
Ale…
Měl jsem dobrý pocit, když jsme i s ní mířili k nám domů.
Celou cestu se dívala z okna a vyptávala se, co je co. Bylo vidět, že už dlouho neviděla nic jiného než jen nemocniční pokoj.
Když jsme dojeli před náš dům, na moment jsem se zarazil, když mi došlo, že ji povedu přes bar. A tak jsem si hned udělal v hlavě další poznámku, že necháme udělat nový vchod, který povede přímo nahoru do bytu. Třeba zezadu ze zahrady.
Do křesla jsme ji tentokrát neusazovali, protože stejně bude muset vystoupat po schodech.
A v tu chvíli mi došlo, že to pro ni může být namáhavé, spíš pro její srdíčko…
„Půjdeš na koníka?“ dřepl jsem si před ní a nastavil ruce dozadu. „Ale dej pozor na ruku, ať se ti nevytrhne hadička, ano?“
Takaru hned nadšeně souhlasila, ale Aki ji musel pomoct, aby byla opatrná, jinak by si ublížila i takhle svou hyperaktivitou.
Počkal jsem, až Aki vytáhne věci z auta a vezme vozík, a už jsme společně vešli dovnitř. Pozdravil jsem všechny v baru, dokonce i Takaru pozdravila, a všichni nám s úsměvem odpověděli.
A pak už jsem s ní vystoupal po schodech, a trochu nervózně otevřel dveře do bytu…
Aki
To malé zvíře vážně umí vymluvit díru do hlavy, jak pořád mele. Jsem na to zvyklý, ale radši jsem se díval po očku na Kura, který to ještě moc neznal.
„Nepřipomíná ti tak trochu mě?“ zasmál jsem se, když i na Kurových zádech pořád mlela.
„Ten, kdo ti tehdy chtěl vymluvit díru do hlavy jsem byl já, ale zase se mi to vyplatilo,“ pohladil jsem oba po hlavách, když se na mě podívali.
„Hahaha… Jsi vážně jako skvělá máma,“ znovu jsem se zasmál, protože vypadali skvěle.
Jak kdyby byla Takaru opravdu jeho. Tolik podoby v obličeji jsem ani nečekal, ale vážně si byli podobní.
„Vítej,“ snesly se na nás hned růžové balónky s jednorožci, které někde kluci sehnali.
„Tak co, jaká byla cesta?“ převzal si Seiji malou od Kura a už ji všude tahal na rukách, jak kdyby byla pírko.
Hned potom si ji vzal Ookuba a seznamovali se s ní tak, jak to praví strejdové dělají. Bylo to příjemné.
„Tak co, je to tak, jak sis představoval?“ otevřel jsem dveře do dětského pokoje a s Kurem tam vešel před Takaru, abych mu něco řekl.
„Zlato… Já vím, že je to dnes náš první den s ní, ale… Takaru máma včera umřela. Její tělo to nezvládlo. Měli bychom to té malé zítra říct, než se vrátí do nemocnice a bude jí chtít vidět. Musíme jí na to připravit. Nechci udělat chybu jako s Hirem, prostě jí to nechci tajit, jen jí to opatrně a s láskou říct, co ty na to?“ po celou dobu jsem Kura držel za ruce a místy ho políbil, protože tohle muselo i pro něj být nepříjemné.
Kuro
Měl jsem obavy, když jsme vstupovali do našeho bytu, ale kluci se zachovali báječně. A navíc… I když jsem měl trochu strach kvůli Takařině zdraví, uklidňovalo mě to, že tu jsou hned čtyři doktoři. I když Ookuba spíš jen jako úředník, ale věděl jsem, že kdyby se něco stalo, pomohl by, protože ať už dělá teď spíš papíry, školu vystudoval stejně jako Aki.
A taky jsem byl překvapený, že kluci stihli dodělat pokoj a i uklidit. Moc se mi to líbilo, a bylo vidět, že se drželi mých pokynů.
Jenže… To, co potom řekl Aki…
Najednou jsem nevěděl, co mám dělat. Nevěděl jsem, jak se mám chovat.
Byl jsem z toho mimo, padla na mě tíha i smutek, že malé máma zemřela. Že o ni přišla, a že o tom ještě neví. Bylo strašně těžké vědět, že ji to budeme muset říct…
Zkousl jsem si ret, a to dost bolestivě, abych se vzpamatoval. Abych nezačal panikařit.
Několikrát jsem se musel zhluboka nadechnout, než jsem byl schopen promluvit.
„Zařídíme její mámě pohřeb, ano? Uděláme to pro ni, a hlavně taky proto, aby se s ní Takaru mohla rozloučit,“ řekl jsem roztřeseným hlasem.
Pak jsem ale vystřelil na chodbu, a když jsem viděl, že je malá s klukama v kuchyni a plánují, co uděláme na večeři, zapadl jsem do koupelny, abych se mohl dát nějak dohromady.
Aki
Chtěl jsem Kura chytit, když z ničeho nic vyběhl na chodbu a potom zmizel v koupelně. Věděl jsem, jak moc těžké to pro něj je, a nebude o nich lehčí to malé říct, ale byli jsme v tuhle chvíli v jiné pozici, museli jsme to udělat. Došel jsem do koupelny a zamkl dveře hned, co jsem vešel dovnitř. Chytil jsem Kura a přitiskl jsem ho na svou hruď, aby se mohl uklidnit.
„Uděláme vše, co je pro malou dobré. Pohřeb zařídím, nechci, abyste se tím zatěžovali. Táta má nějaké známé v pohřebním ústavu. Malá bude mít hezkou vzpomínku na mámu, ale v tuhle chvíli nechej tenhle den klidným. Je tu první noc, jen ať si zvykne, a zítra jí to řekneme. Až v pondělí jí vracíme do nemocnice, zítra je času dost. Jsem tu pro vás, neboj se opřít i o mě Kuro. Jsme v tom oba a v tuhle chvíli… Jsme rodiče,“ políbil jsem ho a co nejpevněji stiskl.
„Máš času dost, kluci jsou s ní, klidně se vybreč, a potom půjdeme, ano? Miluji tě,“ znovu jsem ho políbil a držel tak, aby věděl, že jsem tu s ním.
Kuro
Otočil jsem se ke dveřím, když se otevřely. Oddychl jsem si, že to byl Aki.
Jen jsem se opřel a poslouchal ho, co říká.
Přikývl jsem, když domluvil, a ještě pevněji ho objal.
S tou zprávou se mi hned vybavila smrt Rose. Nejspíš nebudu tak zdrcený, jako když zemřela ona, ale i tak to bylo těžké.
„Budu v pohodě. Běž pohlídat kluky, aby na večeři nevymysleli nějakou blbost. Za chvíli přijdu,“ políbil jsem Akiho, a pak jsem se vymanil z jeho objetí.
Počkal jsem až odejde, zamkl jsem za ním a sedl si na vanu. Opřel jsem se o kolena a zadíval se do země s hlavou plných nehezkých myšlenek.
Jo, vybrečet se a přijít.
Budu se to muset naučit. Neukazovat své slabosti před Takaru. Potřebuje silné rodiče.
Jenže… Jaký já pro ni budu rodič? Bude mě tak vůbec brát?
Bude se ptát po mámě, a to já nejsem.
Nežárlím, chápu to, ale jde mi spíš o to, jestli tenhle těžký začátek budu schopen zvládnout.
Stačilo si jen vzpomenout, jak jsem se sesypal, když nám Akiho otec řekl o tom, že je Rose vážně nemocná a umírá.
Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděl. Pár slz jsem otřel, ale snažil jsem se držet, abych se nerozbrečel naplno, a nešel ven s červenýma očima.
Ale když se ozval z kuchyně smích, řekl jsem si dost. Tohle musím zvládnout.
Vstal jsem, opláchl si obličej, a konečně vyšel z koupelny ven.
„Tak, už jste vymysleli něco na večeři?“ zeptal jsem se, jen co jsem vešel.
Usmál jsem se na malou, pohladil ji po vláskách, ale hned jsem zamířil ke kuchyňské lince, abych začal něco dělat, a snažil se přitom na nikoho zbytečně nedívat.
Aki
Věděl jsem, že bude potřebovat čas, a já svým způsobem taky, ale z nás dvou jsem musel být ten silnější, už jen proto, že vím, jaké má Takaru srdce. Bude dobrá… Určitě to zvládne. Její máma ji na tuhle situaci velmi dlouho připravovala, a říkala, že se nemá bát, jde do nebe a bude na ní dávat pozor. Takaru vše věděla, a proto ji hledala ty nejlepší rodiče. Mně to říkala hned na začátku, byl jsem první, ale tehdy jsem tomu moc váhy nepřidával. V tuhle chvíli už vím, že si mě obě vybraly, a stejně tak mého muže. Věděl jsem, jak moc dobře tu malou vychováme, protože Kuro je správný otec, má to vrozené.
„No tak… Tak tohle ne. Sice jí dáme zmrzlinový dort, to jsem dovolil, ale všechno z čokolády? To ne,“ usmál jsem si na ty spiklence, když vymýšleli hovadiny.
„No jo…“ zasmál se Ookuba a už jsme se smáli všichni.
Byla tu příjemná atmosféra, to se muselo uznat. Bylo to fajn, a přitom se všichni snažili o to stejné, aby se Takaru cítila fajn.
„Uděláme něco lehkého, aby to malou nezatěžovalo, na večer jí musím dát výživu,“ pokáral jsem Ookubu, když jí zase radil steak.
Když Kuro dorazil, jen jsem ho políbil na tvář a začal mu pomáhat s krájením zeleniny, zatím co se Miura dostal do svého živlu a odvlekl si malou do pokoje, aby jí ukázal oblečení. Vypadala spokojeně.
Kuro
Když Aki zmínil, že Takaru na večer dostane výživu, podíval jsem se na hodinky.
Nejvyšší čas dodělat večeři a najíst se. Takaru je zvyklá na nějaký režim a v nemocnici by nejspíš večeři už dostala.
Tak jsem všechny poslal sednout ke stolu, a společně s Renjim, který si udělal pauzu a přišel se za námi nahoru podívat, jsme rychle dodělali lehkou večeři, abychom se mohli všichni najíst.
Držel jsem se pokynů, které jsem měl od Akiho a z nemocnice, co se Takařiny diety týká. A nechtěl jsem, aby jedla něco jiného než my, tak jsem dal dohromady recept, který v pohodě zvládneme všichni a nikdo nepřijde zkrátka.
Renji taky při vaření přišel s jedním dobrým nápadem, a když jsme to zkusili, nakonec z toho vyšel skvělý výtvor. Byl jsem na naše společné vaření pyšný. Byl jsem rád, že Renji přijal mou nabídku, a začal pro mne pracovat. Je to opravdu skvělý kuchař.
Když jsme se konečně všichni usadili u večeře, myslel jsem, že aspoň na chvíli bude ticho.
Ale to jejich mluvení neustalo ani u jídla.
Ale při pohledu na Takaru, jsem byl šťastný, i když s tím, že mi bylo úzko z toho, co ji budeme muset povědět.
„Takaru začíná být unavená. Asi je toho na ni moc,“ šeptnul jsem Akimu nenápadně.
A Seiji s Miurou si toho nejspíš taky všimli, protože se vzápětí po mých slovech, aniž by je slyšeli, zvedli od stolu s tím, že pojedou domů.
Aki
Viděl jsem, jak to Kura celou dobu žere, a ani se nebylo čemu divit. Znám ho tak dlouho, že poznám, když nastaví druhou tvář, i když mu to moc nejde. Miluji ho, a dítě je něco, co jsme si on i já moc přáli. Dcera… Jak moc hezky to zní… I když jsem se smířil s tím, že my dva mít dítě nebudeme, a přesto budeme šťastní, tohle je něco, co zahřálo obě naše srdce. Budeme ti nejlepší rodiče, a já to vím, nemusíme si nic dokazovat, prostě budeme takoví, jací jsme. Vychováme z ní takovou ženu, jakou se bude chtít stát.
„My taky jdeme,“ zvedl se od stolu i Renji s Ookubou.
Malá už neskrývala to, jak moc zívá a je utahaná. Byl čas na to ji umýt a připravit do postele. Zítra to pro ni bude moc těžké a potřebovala hodně odpočinku. Vlastně všichni tři z toho budeme nejspíš zničeni, ale co se dá dělat, osud si nevybírá. Jednoho nám vzal, abychom našli jiného. Doufám, že nás bude v budoucnu jako rodinu brát.
„Už táhni, celý si to tu vyžral,“ smál jsem se, když si Ookuba vzal poslední sladkou omeletu, co tu na stole zbyla.
„Zítra dojdu, abychom dokončili ještě ty tři skříňky, co jsou zatím u vás v pokoji,“ na rozloučenou ještě dodal Seiji a Miura přikývl.
A je to tady, budou tu furt nalezlý jako opice.
„No jasně. Ale až tak odpoledne, po obědě máme něco k zařizování,“ odpověděl jsem a odvedl je k vchodovým dveřím.
Byla už tma, takže když nastupovali do aut, celá ulice se rozzářila pouličními světly. Rozloučil jsem se a vrátil se za těmi dvěma, abych napustil vanu a dal do toho přísadu, která pomáhá Takařině regeneraci kůže po operaci.
„Tak… Mladá dámo, jdeme do vany. Kuro, pomůžeš jí se svlékáním? Připravím vodu, aby byla ideální,“ usmál jsem se na něj a políbil ho, aby se nestresoval.
Bude si muset zvyknout, malá má hodně věcí, ve kterých se jí musí pomáhat, protože je ještě slabá, ale nebude to trvat věčně.
Kuro
Když se kluci začínali sbírat k odchodu, požádal jsem ještě Renjiho, aby se druhý den postaral o kuchyň. A kdyby byl nějaký problém, ať už v kuchyni nebo na baru, ať pro mně přijdou.
Když jsem pak konečně osaměli, na moment tu zavládlo zvláštní ticho, a já mě pocit, jako bych najednou nevěděl, jak dál. Tím, že tu byli i kluci, jako by mi tím dodávali sílu a nápady, ale teď…
Dostal jsem strach, co bude.
Ale vyřešil to Aki, který hned zavelel…
„Tak pojď, Taki, půjdeme se osprchovat, ano?“ zašel jsem s Takaru do jejího pokoje, kde jsem otevřel skříň a počkal, až si sama vybere pyžamko, které bude chtít. Ještě jsem vzal teplé papučky s králičíma ouškama a župan, a pak jsme už zamířili do koupelny.
V první chvíli jsem znejistěl. Nevěděl, jsem, jestli se mám koupat s ní, nebo ji tu nechat, ať se sama umyje.
Ale když jsem zahlédl kanylu na ruce, připomnělo mi to, že samotnou ji tu nechat nemůžu.
Svlékl jsem si jen ponožky, vyhrnul nohavice, a pak jsem si přidřepl k Takaru, abych ji pomohl svléct a umýt.
Neměl jsem s tím problém. Často jsem se koupali společně s Ritou, takže mě tohle neuvádělo do rozpaků, byl jsem na to zvyklý.
A tak netrvalo dlouho, a Takaru byla skoro celá schovaná pod pěnou, a na hlavě měla jeden velký šamponový drdol, až se tomu smála, že to vypadá jako roh od jednorožce.
„Máš jednorožce opravdu ráda, viď?“ pousmál jsem se na ni, když jsem ji po jejich protestech ten drdol spláchl vodou, abychom se zbavili šamponu a mohl ji opláchnout a utřít.
Přikývla a na moment se zakuckala, když se ji dostala voda do pusy. Ale líbilo se mi, že se snažila držet ruku s kanylou bokem, aby se ji to nenamočilo.
„Jsi vážně šikovná,“ pochválil jsem ji, když jsem ji pak později utíral a opatrně oblékal do pyžamka.
„Přečteš mi pak nějakou pohádku?“ vybalila na mě najednou, když si se zalíbením prohlížela ty papučky, a pak si je obula.
No… pohádky… tak na dětské knížky jsem vážně zapomněl.
„Víš co? Nemám tu knihu s pohádkami, ale nějakou koupím pro příště. Teď… Nebude ti vadit, když si nějakou pohádku vymyslím?“
„Nevadí, ale musí tam být jednorožec, ano?“ chytla mě za ruku, když jsme vycházeli z koupelny a zamířili do jejího pokoje.
„Jo, neboj, bude i jednorožec,“ usmál jsem se na její bezprostředností, a už ji předal Akimu, který ji měl napíchnout kapačku.
Aki
Pozoroval jsem ty dva, jak se spolu koupou, a vypadali vážně moc šťastně. Byli tak bezprostřední, že snad i zapomněli, že bych tu vůbec byl s nimi. Jen jsem se usmál, když se malé na hlavě objevila pěna a vypadala tak roztomile, že bych jí nejraději umačkal. Jo… Je naše a já jsem neuvěřitelně rád, jen… Bojím se zítřku, ale nesmím to ukázat, Kuro bude potřebovat všechnu moji podporu.
Když ji celou umyl, usušil a oblékl, předal mi ji jako nejcennější poklad a já Takaru velmi rád přenesl do postele. Už takhle skoro nic nevážila, ani pro Kura to nebyla nějaká zátěž, musí nabrat a posbírat spoustu sil.
„Tak pojď, dáme něco dobrého k snědku, co?“ zasmál jsem se, když se jen nelibě zakřenila.
Je dítě, je jasné, že to není její oblíbená část dne. Musí mít na sobě monitor, jen pro jistotou, a do žíly ji určitou dobu půjde výživa, protože je velmi slabá. Kdybych nebyl doktor, neměl bych možnost jí mít doma. Mohla by maximálně na dvě hodiny denně, a ještě pod dohledem sestřičky, takhle se o ni mohu starat.
„No to jsem zvědavý na tu pohádku. Kuro říká ty nejlepší, které znám,“ mrkl jsem na Takaru, když jsem si položil do postýlky a už ji napichoval kanylu.
Stoupl jsem si o kousek dál a sedl si na měkký koberec, co jsme s Kurem vybrali. Chytil jsem malou za ruku a hlavu opřel o ruce, které jsem položil na postel, jak štěně, které čeká na svou odměnu. Jen jsem tam tak seděl a poslouchal, co Kuro vypráví. Bylo mi skvěle. Tenhle okamžik nás dělal rodinou.
Kuro
Trochu s obavami jsem se díval, jak Aki napojuje Takaru na přistroj a pak ji napichuje kapačku do kanyly.
Takové malé dítě, drobné tělo, a už toho tolik musí vytrpět. Nedokázal jsem si ani představit, jak jí musí být. Jestli ji to bolí, nebo ne…
Ale ona se jen něco málo zašklebila, a pak už se zase tvářila, jako by to byla naprosto normální běžná věc.
Vážně byla statečná.
Zhasl jsem a nechal svítit jen malou lamu na stole u dveří. Posadil jsem se do křesla, a za odměnu jsem ji začal vyprávět pohádku, kterou jsem opravdu vymýšlel za pochodu.
Moc mě potěšilo, když jsem viděl, jak Takaru pozorně poslouchá. Občas mě zastavila s nějakou otázkou, a když dostala uspokojující odpověď, zas poslouchala.
Právě jsem přemýšlel, jak tu pohádku ukončit, když jsem se na ni pozorněji zadíval. Měla zavřené oči, usmívala se, a… spala. Ani kapačka ji nestihla dokapat. Tak jsem jen seděl a čekal, až se vyprázdní celý pytlík, a teprve potom jsem vstal a odsunul křeslo, aby ji to mohl Aki sundat z ruky.
„Myslíš, že ji tu můžeme nechat samotnou? Nebude se bát, když se probudí a bude tu sama? Je tu poprvé, může třeba zazmatkovat, když se v noci probudí,“ zeptal jsem se šeptem Akiho, když uklízel věci a kontroloval, jestli je u malé všechno v pořádku.
Aki
Zaposlouchal jsem se tak do té pohádky, že jsem si dokonce na chvíli klimbnul. Samozřejmě jsem dělal, jako kdybych to celou dobu poslouchal, a nikdo si ničeho nevšiml. Nemohl jsem přeci ztratit tvář.
„Kuro…“ políbil jsem ho do vlasů, když kolem mě procházel.
„Pojď,“ popostrčil jsem ho ven, když jsem vytáhl Takaru výživu z ruky a připojil monitor na dech.
Přikryl jsem ji a ještě zkontroloval, jestli někde něco nechybí jejímu klidnému spánku. Zapnul jsem lampičku, která pouští do pokoje hvězdy na strop a nechal ji v klidu spát. Vyšel jsem i s Kurem na chodbu s tím, že jsem velmi tiše zavřel dveře a zapnul chůvičku.
„Bude sama v pořádku. Celé dny byla v nemocnici sama, až když jsem za ní začal chodit já, měla někoho, s kým by si mohla povídat. Důležitější je, abychom tu byli pro Takaru, když nás bude potřebovat, a v nejhorším případě tu je chůvička i monitor. Je to naše dcera, nikdy jí nic chybět nebude, to ti slibuji,“ přitáhl jsem si ho k sobě a vedl do ložnice.
„Jak se cítíš? Už je to lepší? Vím, že je těžké něco takového říct tak malé holce, ale nechci tu stejnou chybu udělat dvakrát. Je malá, ale rozumu má hodně. Ví, co znamená smrt, a že je něco i potom. Sama jednou na tři minuty zemřela, když jí přestalo tlouct srdce a oni ji nahazovali zpátky. Řekne ti, co viděla, a je to krása. Nebojí se umřít a v tom je výjimečná. Je skvělá, tak, jako ty. Dost mi tě připomíná, jak bojuje, miluje… I když není biologicky naše, tak do budoucna bude naše určitě,“ posadil jsem se s ním na postel a sevřel jej v náruči.
Potřebovali jsme to oba… Jen tak sedět a nechat to v sobě doznít.
Kuro
Trochu s obavami jsem se díval, jak Aki zavírá dveře, ale nechal jsem se odvést do ložnice. Musel jsem. Nejspíš bych jinak prostál celou noc u jejich dveří a čekal, jestli se třeba neozve, nebo nezačne na nás volat nebo plakat.
Bylo to pro mne všechno nové, a já nechtěl nic zanedbat.
Usadil jsem se na Akiho klíně a poslouchal co říká.
To, že malá už jednou málem umřela, od něj slyším poprvé. Ale nějak zatím nebyl čas to všechno probírat dopodrobna, a já se na Akiho, jako na doktora, spoléhal. On věděl, co Takaru potřebuje.
Nakonec jsem jen přikývl a taky ho objal. Potřeboval jsem ten pocit bezpečí, potřeboval jsem od něj nabrat sílu, I když máme Takaru u sebe doma, je to zatím jen na chvíli. Navíc ji budeme muset říct tu smutnou zprávu. A kromě Takaru máme k dořešení ještě situaci kolem Rity, a budeme zařizovat pohřeb Takařině mámě.
Netušil jsem, jestli měla nějaké příbuzné, nebo už byla sama, to všechno budeme muset zjistit, a čeká nás opravdu hodně práce. Hodně smutné práce…
„Jsem unavený. Půjdu se osprchovat, a pak si lehnout. Zítra ráno musím aspoň na chvíli zaběhnout dolů, tak tě potom vzbudím, abys pohlídal malou, ano? Ale nebudu tam dlouho. Pomocník a Renji slíbili, že to za mě potom vezmou.“
Ještě jsem Akiho políbil, a pak jsem vstal a zamířil do koupelny, abych se osprchoval a mohl jít spát.
Stejně jsem věděl, že nejspíš neusnu, že budu pořád jak na jehlách, jestli malá něco nepotřebuje.
Aki
Viděl jsem, jak se nedokáže uklidnit. Bylo to milé a zároveň pravdivé. Má strach o svou dceru a já taky, musíme se o ní dobře postarat.
Natáhl jsem se na posteli a dobře nastavil chůvičku, aby nás dost hlasitě upozornila, kdyby se s Takaru něco dělo. Mám lehké spaní, není problém, aby mě probudilo jakékoliv zvonění.
„Dobře. Aaaa…“ zívl jsem nahlas, když mě to dostalo, a já si konečně uvědomil tu únavu.
Bylo toho za celý den vážně hodně. Pracoval jsem na pokoji a jel pro malou, potom ty nemilé novinky… Cítil jsem, jak kdyby mě někdo vyždímal z energie.
Přetočil jsem se na bok a prostě vytuhl. V jednu chvíli jsem slyšel a vnímal sprchu, co Kuro pustil a v druhou už jsem prostě spal, jak nemluvně.