Kuro
Ten den byl prostě zvláštní, Nejen že tu byla šance, jak docílit toho, aby Rita mohla zůstat, ale jsou tu i papíry, které nám mohou pomoci k tomu, vychovávat dítě.
Už teď jsem přemýšlel, že pokud se tak stane, budu muset najmout další posilu, abych měl čas věnovat se malé. Aby neměla pocit, že je sama a do baru jsem ji nechtěl každý den tahat. Sice jsme měli slušný bar a nekouřilo se tu, dopoledne tu byli více staroušci, co sem chodili na oběd, ale občas se stalo, že se někdo nepříjemně opil, a to zrovna vidět nemusí.
Celý zbytek večera jsem přemýšlel nad tím, jaké to bude. Bylo to štěstí i smutek zároveň. Její máma umírá, Taku přijde o blízkého člověka, kterého ji nemůžeme nahradit. Ale na druhou stranu můžeme ji pomoci, aby nezůstala sama, aby ji neumístili někam do sirotčince.
Když jsme konečně došli nahoru do bytu, blížilo se k půlnoci. Zaběhl jsem se rychle osprchovat, abychom mohli vyplnit ty papíry. Aki měl jít ráno do ordinace, a ještě vyřídit tyhle formality, a potřeboval si na to odpočinout.
A já taky byl už celkem unavený.
Uvařil jsem nám ještě čaj, a když vylezl z koupelny i Aki, posadili jsme se v kuchyni ke stolu, rozložili papíry a pustili se do vyplňování…
Aki
Na všem jsme si dali vážně záležet, aby nic nechybělo. Sice mi vadilo, že lžu v tom, že je malá moje a já její biologický táta, ale stejně bude naše, a proč to tak nebrat už od první chvíle, kdy nám ji dají. Nejdůležitější byl fakt, že takhle nám ji nikdo nemohl vzít, prostě se stala naší a nikdo v tom ani nebude šťourat. Zapíšu se jako její otec a tím to hasne. Každýmu může být jedno, co je pravda, ona je naše, a to je hlavní fakt.
„Tak… Zítra to s tátou oběhám a nechám potvrdit na úřadě. On tam zná spoustu lidí a my to vezmeme přes jednoho rodinného kamaráda, bude to v pořádku, už ví, o co se jedná. Ale teď… Promiň, dnes se mnou nic nebude, rovnou se natáhnu do postele a až do rána tě budu objímat. Bereš to?“ usmál jsem se, když jsem vstával od stolu a šel se do koupelny opláchnout a vyčistit si zuby
Kuro
Přikývl jsem, když Aki řekl, že to zítra oběhá. Chtěl jsem jít s ním, ale nejspíš by to bylo divné, kdyby to zařizovali dva kluci, kteří ani nejsou rodina.
Kdybychom byli hetero pár, bylo by to v pohodě, ale takhle?
Proč je všechno tak šíleně komplikované? Proč to máme tak těžké, a spousta věcí, kterých si normální páry užívají, nám jsou odpírány?
Bylo už hodně po půlnoci, když jsme konečně skončili. A tak jsem se ani nedivil, když Aki řekl, že půjde spát.
Vůbec mi nevadilo, že dneska nic nebude. Jednak jsem byl taky utahaný, ale náš vztah není o tom, že bych pořád vyžadoval sex.
Ještě jsem pouklízel kuchyň. Srovnal papíry do složky, aby byly připravené na ráno, a zaběhl si umýt zuby. Ještě jsem prošel byt, jestli je všechno v pohodě, a na moment se zastavil v tom jednom, který chceme připravit pro malou. Na chvíli jsem se zasnil. Představoval jsem si, jak bude vypadat, kde, co bude mít, jaký bude nábytek, jestli necháme rohože, nebo tu dáme koberec…
A hračky… ty musí mít.
Stál bych tam ještě dlouho, možná až do rána, ale velké zívnutí mi připomnělo, že je čas spát. Pozhasínal jsem a šel si lehnout do postele k Akimu. Přitulil jsem se k němu, a netrvalo dlouho, a po polibku na dobrou noc jsem usnul jak dřevo.
Byl jsem vážně utahaný jak pes…
Aki
Naprosto jsem v té posteli vytuhnul, po chvíli jsem ani nevěděl, která je levá nebo pravá ruka, jen jsem instinktivně objal Kura, který si přilehl a spal jsem jako nemluvně.
„Sakra…“ zaklel jsem, když mi telefon spadl na zem, jak jsem se po něm ohnal.
Zvonil jak šílený, protože jsem měl vážně na brzo ráno nastavený budík, a tím jsem nechtěl vzbudil Kura. Posadil jsem se a protřel si oči, stejně jsem byl ospalý a nechtělo se mi vážně vstávat. Nakonec jsem se vykopal. Umyl jsem se, přichystal a sebral ze stolu papíry, které jsem měl na tu adopci. Ještě jsem se nahnul nad Kurem a políbil jeho spící tvář.
Je tak roztomilý, když spí, miluji ho snad ještě víc, než by si myslel.
„Musím jít. Ještě spi,“ políbil jsem ho ještě jednou do vlasů a už se s kabátem šinul ke dveřím.
Dnes jsem toho měl vážně dost a k tomu ještě ordinace, kde jsem měl už naprosto plný diář. Ani jsem nemyslel, že toho bude tolik, ale lidi se snad sjíždějí i z okolních městeček, taky jsem jediný dětský doktor v okolí.
Kuro
Když jsem se probudil, slunce už bylo docela vysoko. Vyletěl jsem z postele, když jsem si uvědomil, že jsem spal tak dlouho. Chtěl jsem zavolat na Akiho, ale pak jsem si vybavil matnou vzpomínku, jak mi říkal, že jde, že mám ještě spát.
Byl jsem fakt utahaný, když jsem ho úplně zaspal a ani mu nepřipravil snídani.
Trochu zklamaně jsem nakonec vstal a šel se opláchnout a převléct. Zkontroloval jsem lednici, a když jsem zjistil, že se Aki ani pořádně nenasnídal a nevzal si nic s sebou, začal jsem vařit.
Dělal jsem Akimu bento, a přitom jsem přikusoval snídani. Po celou dobu jsem však myslel na to, že dneska je pro nás hodně důležitý den. Několikrát jsem zkontroloval telefon, jestli nemám nějakou zprávu od Akiho či jeho táty, ale zatím nic. A tak, když jsem měl pro něj připravené bento, sbalil jsem ho, dooblíkal se a vyšel jsem ven.
Měli jsme otvírat až za tři hodiny, tak byl čas mu to odnést, a ještě se zastavit v obchodě. Navíc dneska objednávky od dodavatelů přebíral kuchař, a tak jsem opravdu nemusel spěchat.
Když jsem došel k Akiho ordinaci, měl plnou čekárnu. Tak když vyšla sestra, předal jsem ji pro Akiho bento se vzkazem, ať si nechá chutnat, že ho nechci rušit a zdržovat, ale že mi má dát vědět, jak dopadl na úřadě, že budu čekat na zprávu.
A po cestě zpátky jsem se zastavil v nákupním středisku. Procházel jsem ho a díval se, co všechno bych mohl pořídit do pokoje pro malou nebo pro Ritu. Věděl jsem, že nejspíš u nás Rita dlouho nebude, protože to Nyo ani nedovolí, ale chtěl jsem, aby měla u nás svůj pokoj k dispozici, kdykoliv by přišla.
Neměl jsem auto, tak jsem toho moc ani nakoupit nemohl. Ale aspoň jsem měl už představu a nějaké drobnosti jsem koupil tak, jako tak.
Spokojený jsem vycházel z obchodního centra. Ještě jsem si upravoval tašky, protože jsem toho měl plné ruce, a ve chvíli, kdy jsem procházel dveřmi jsem se s někým srazil.
„Promiňte, omlouvám se, nedíval jsem se na ces-“
Poslední slova se mi zasekla v hrdle, když jsem zvedl hlavu. Díval jsem se do tváře svému otci…
Zprudka jsem se nadechl a ruce se mi začaly třást. Nevěděl jsem, co mám v tu chvíli dělat.
Ale on to vyřešil za mě.
„Uhni, špíno!“ zavrčel na mě a zamračil se.
Okamžitě mé z něho přepadl špatný pocit, vrátil se ten strach, který jsem z něj kdysi míval. Automaticky jsem couvnul bokem.
On se vztyčenou hlavou a vítězným úšklebkem vstoupil dovnitř.
„Nechám zničit to vaše odporné doupě…“ zavrčel ještě skoro neslyšně, ale nezastavil se, a šel dál.
Prudce jsem se za ním otočil…
Slyšel jsem dobře? Říkal něco takového, nebo jsem se jen přeslechl?
„Co chceš dělat?!“ rozběhl jsem se, předběhl jsem ho a zastoupil mu cestu.
„Uhni, špíno,“ štěkl na mě, ale já se tentokrát nehnul.
Ruce se mi sice třásly, ale nedal jsem na sobě znát, že z něj mám strach.
„Co chceš dělat?“ zeptal jsem se znovu.
„Nevím, o čem mluvíš a pokud neuhneš, řeknu strážníkovi, že jsi hnusný buzerant a že mě obtěžuješ,“ ušklíbl se a kývl bradou ke strážníkovi, který procházel nedaleko.
Sevřel jsem rty do úzké linky, zuřil jsem… Ale věděl jsem, že by to klidně udělal, a my teď nemůžeme řešit žádný problém s policií, když chceme dokončit adopci.
Aki
Papíry trvaly vážně dlouho, než jsme se tím prohrabali, a nakonec mi opravdu malou napsali. Stal jsem se legálně jejím otcem, ale neměl jsem čas vůbec nad tím přemýšlet. Táta i já jsme hrozně spěchali do práce, že jsem i zapomněl dát Kurovi vědět. Myslel jsem na to, jenže mě čekala plná ordinace a táta šel za docentem na lékařské fakultě, kam chce jít Rita. Měl potom odpoledne sraz tím kolegou, co ho bude zastupovat u Kurových rodičů, aby tu Ritu nechali. Měl dost neprůstřelný plán a podle mě nebylo, jak z toho vyklouznout.
Začal jsem ordinovat hned, co jsem do ordinace vstoupil a zavřel za sebou dveře. Dnes toho bylo vážně hodně a já se nechtěl ničím zdržovat. Byl to můj první pořádný den v praxi, a nemohl jsem zanedbávat pacienty.
„Děkuji,“ převzal jsem si asi po dvou hodinách od sestřičky bento.
Ihned jsem poznal, že je od mého muže a musel jsem se pousmát, že mi ho připravil a donesl sem, i když moc času neměl. Vzal jsem telefon a chtěl vytočit jeho číslo, když mi někdo zazvonil.
„No… Co chceš?“ zasmál jsem se, když po mě ten hlas hned vyjel s tím, že jsem dost nepříjemnej.
Ookuba tu kousek nakupoval s tím svým a zrovna se prý chystal za Kurem do baru. Chvíli jsme se bavili, než se zasekl v hovoru a trochu odmlčel.
„Hele… Mám tu něco, co musíme vyřešit. Vidíme Kura a někoho, kdo na něj chce vystartovat, za chvíli zavolám…“ zavěsil telefon, a já myslel, že ho zabiju, jak jsem začal být nervózní.
Kuro
Nevěděl jsem v tuhle chvíli, co mám dělat. Chtěl jsem vědět, co tím myslel, měl jsem z něho pořád strach, a navíc, to, co řekl o strážníkovi…
Chtěl jsem se ho i zeptat, na to stěhování, už jsem to měl na jazyku, ale včas jsem se zarazil.
Nejspíš ani neví, že k nám Rita jezdí, a od koho jiného bych se to mohl dozvědět.
Chtěl jsem couvnout, když jsem do něčeho narazil. I otec zvedl hlavu a zadíval se přese mne.
„Kuro, máš tu nějaký problém? Pomůžeme ti ho vyřešit,“ zaslechl jsem za sebou Ookubův hlas a já se prudce otočil.
„Co? Ne,“ vyhrkl jsem rychle, protože jsem nechtěl tady uprostřed nákupního střediska vyvolávat nějaké spory.
„Nějaký tvůj kámoš? Ví, co jsi zač?“ ušklíbl se otec.
A to mě namíchlo ještě víc.
„Ano ví,“ odpověděl jsem mu rázně. „A rozhodně s tím nemá problém. A neměla s tím problém ani paní Moon, neměli s tím problém ani ve škole, nemá s tím problém babička ani děda. Nemá s tím problém nikdo, kdo k nám chodí do baru. Dokonce i Akiho rodiče to přijali. Ale od tebe to neočekávám, protože ty jsi zlý, a já se postarám o to, aby Rita mohla od vás odejít. Možná bych měl říct, měj se hezky, nebo pozdravuj mámu, ale neřeknu ani jedno. Protože vy dva mi za to nestojíte. Zřekli jste se mě, jsi pro mě cizí. Přijal jsem Akiho jméno, takže s vámi nemám společné ani to. Jste pro mě cizí, a pokud mi budeš vyhrožovat, nahlásím to na policii. Klidně můžeme hned teď,“ kývl jsem teď já bradou k tomu strážníkovi, který se zastavil, protože ho evidentně zaujala naše skupinka, když se k nám přidal i Ookuba a Renji.
Nechtěl jsem, aby se s ním pustili do potyčky, ale byl jsem rád, že se tu objevili. To mi dodalo sílu se mu postavit. A hlavně jsem věděl, že mu můžu konečně říct svoje, aniž by mě napadl. Riskoval by tím hodně. Sociální pracovníci k nim sice nechodí už tak často, ale stále jsou pod kontrolou, To jsem měl ověřené i od Akiho otce.
„Musím jít,“ odstoupil jsem. „Musím do práce. Do své práce, kde si vydělávám sám na sebe a jsem spokojený. Do práce, kterou bych teď neměl, kdybych zůstal s vámi. Vlastně jsem ti ještě nepoděkoval. Ano, děkuji ti za to, že jsi mě vyhodil, a že ses mě zřekl, protože bych neměl to, co teď mám. Školu, kterou jsem chtěl, a svoji práci, kde se mi daří.“
Víc jsem se už na něj nedíval. Stačilo mi, jak po prvních slovech sevřel ruce v pěst a zaskřípal zuby. Jeho vzteklý výraz jasně dával najevo, že kdybychom byli někde jinde, nejspíš bych už ležel na zemi s modřinami po celém těle.
„Nechte ho být, nestojí za to si s ním špinit ruce,“ dodal jsem ještě, když jsem klukům ukázal, abychom šli.
Naštěstí se Ookuba změnil, a hned nevystartoval, jak by to udělal dříve. Renji ho popadl za ruku, když se i přesto ještě zastavil, a táhl ho za mnou, ven z obchodu.
Aki
Myslel jsem, že zešílím, když mi asi ani na podesáté Ookuba nezved telefon. On… Renji, a už vůbec ne Kuro, za těch pět minut jsem vybuchnul jako papiňák, protože tohle přece nemůžou dělat někomu, který jednoho z nich miluje. Zabiju ty dva a Kura pořádně potrápím… Můj pověstný klid byl najednou v háji, protože jsem se bál a zároveň zuřil.
„Sakuro… Vezmu si už volno, nikdo by neměl přijít,“ ohlásil jsem, když poslední malá pacientka vlezla do ordinace.
„Samozřejmě pane doktore. Já to tu poklidím a půjdu taky domů. Nezapomeňte, že zítra máme ordinační hodiny už od šesti do třech, je tam hodně pacientů a máte speciálku na chronicky nemocné děti,“ usmála se na mě a já začal prohlížet tu malou, která se po celou dobu nepustila ruky své mámy.
Popravdě jsem za ty tři hodiny, co jsem byl v ordinaci, byl neskutečně unavený. To ráno… Potom všichni pacienti, a nakonec ještě tenhle telefonát.
„Tak mladá dámo, tohle vypadá na pořádné vyležení v posteli,“ usmál jsem se a podal dívence lízátko, jako odměnu, že to zvládla bez protestů.
„Napsal jsem vám antibiotika a nějaké čaje, aby jí to uvolnilo hleny. Dělejte jí i zábaly a nějaké bylinné koupele, to jsem vám napsal jen na papírek,“ podal jsem recept její mamince a potom je šel vyprovodit.
Pobral jsem si své věci a už se šinul k nám domů. Autem jsem tam byl v mžiku, ale ten vztek vůbec nepolevil.
Kuro
Když jsme vyšli ven před obchod, ještě jsem se otočil zpátky a přes skleněnou výplň dveří jsem se podíval dovnitř.
Otec už tam nestál. Viděl jsem ho zacházet do obchodu a podle držení těla a chůze jsem věděl, že je rozzuřený. Dobře jsem ho znal, tak jsem ani u něj nemusel být blíž, abych to poznal.
Položil jsem věci na první lavičku a musel se na chvíli posadit, protože se mi nohy třásly a potřeboval jsem se uklidnit. Předklonil jsem se a několikrát se zhluboka nadechl. Ti dva nade mnou stáli jak strážní andělé.
„Kdo to byl?“ zeptal se Renji.
„Otec,“ narovnal jsem se a zadíval se znovu k obchodu a pak na kluky.
„Myslel jsem si to, podle toho, jak jste spolu mluvili,“ přikývl. „Jsi v pohodě?“
„To je ten, co tě tak mlátil? Kurva, ve škole si někteří mysleli, že jsem ti to udělal já,“ zavrčel Ookuba a sevřel ruce v pěst. Otočil se, jako kdyby se tam chtěl vrátit a otce zmlátit.
Ale Renji ho popadl za loket s trhnul k sobě, aby se uklidnil.
„Vyhrožoval ti?“
„Asi nemůže zapomenout, že mu Aki dal nakládačku a Hiromi vlastně taky,“ přikývl jsem, ale pak jsem vzal tašky a zvedl se.
„Musím zpátky, za chvíli mám otvírat.“
„Vezmeme tě autem, stejně jsme měli k tobě namířeno,“ ukázal Ookuba na parkoviště, a já, i když se chtěl původně projít, abych si vyvětral hlavu a uklidnil se, nakonec byl donucen nastoupit do auta.
„Jdete na oběd? Nebo jen tak opruzovat?“ zeptal jsem se, když jsme před našim domem zaparkovali a vcházeli dovnitř.
„Obojí,“ zazubil se Ookuba a Renji jen protočil oči.
„Jdu se převléct, tak aspoň můžete pomoct se stoly,“ mávl jsem rukou do prostoru baru, kde pomocník začínal právě chystat na otevření a z kuchyně už to začínalo vonět.
Vyběhl jsem nahoru do bytu, rychle vybalil tašky a zaběhl se převléct. V koupelně jsem se však na moment zastavil a zadíval se na své roztřesené ruce a pak na sebe do zrcadla.
Jo, Hiromi mě naučil něco ze sebeobrany, a Aki mě taky něco přiučil. Tak proč vždycky ztuhnu strachem, když přijde na věc? Proč se ho pořád tak bojím? Myslel jsem si, že po tak dlouhé době to bude v pohodě, ale jak vidím, tak nejspíš není…
Zavrtěl jsem hlavou nad tím, jaký jsem ubožák a raději se rychle opláchl, a šel dolů, abych pomohl s otevřením baru, protože byl nejvyšší čas.
Aki
Přijel jsem před dům, a tak rychle otevřel a zavřel dveře u auta, že jsem je málem urval. Jen letmo jsem si všiml Ookubova auta a trochu se mi ulevilo, ale i tak jsem byl pořád naštvaný.
„Dobrý den,“ usmál se na mě číšník, který právě odemykal a otvíral dveře.
„Ahoj,“ odsekl jsem a už očima hledal toho dementa, co mi položil telefon.
„Nejsi blbej? To se jako takhle pokládá telefon? Měl jsem málem infarkt, ty vole jeden. Co se tu do háje stalo, a kdo Kura obtěžoval?“ prskl jsem po Ookubovi hned, co jsem ho našel.
Nebylo to tak těžký, byl tu jediný stůl, který byl obsazený, a to jím a Renjim.
„Jinak ahoj, taky tě rád vidím,“ tak to už jsem mu chtěl šlápnout do úsměvu, když mi to řekl.
„Chceš mě nasrat?“ odpověděl jsem mu už dost nabroušený, a taky že to hned poznal.
„V klidu, Kuro se šel převléct a byl to ten jeho pitomej otec. Je to deb… Au, už mě nech,“ otočil se na Renjiho, když ho píchl do boku.
V tu chvíli jsem slyšel kroky na schodech a hned se po nich podíval. Doběhl jsem k nim a hned hrábl po Kurovi, abych ho vytáhl do své náruče a pořádně stiskl.
„Jsi v pořádku? Je ti něco? Volal jsem ti asi dvacetkrát, když mi támhleten debil zavěsil telefon potom, co mi řekl, že tě nějaký chlap obtěžuje a chce po tobě skočit. No a teď práskl, že to byl tvůj táta. Je vše v pořádku? Jak ti je?“ postavil jsem ho na zem a chytil za tváře, abych mu viděl do tváře.
Kuro
Scházel jsem schody dolů a už jsem otvíral dveře, že vejdu dovnitř, když po mně hrábnul Aki a stáhl k sobě, tak rychle, že jsem ty poslední tři schody málem sletěl, kdyby mě nedržel.
„Jsem v pořádku, nic se neděje. Jen jsem prostě v obchoďáku náhodou narazil na otce. Podle toho, jak byl oblečený, tam nejspíš byl pracovně, ale kdo ví. Prostě to byla náhoda, a znáš ho, Nemohl si odpustit hloupé řeči, nic víc. Nic mi neudělal, a já mu taky řekl svoje. Akorát teď nevím, jestli jsem něco nepokazil,“ povzdechl jsem si, políbil jsem Akiho a konečně se vymanil z jeho objetí, abych mohl začít pracovat.
„No, sice jsem mu neřekl, že vím o tom jejich stěhování, ale ve vzteku jsem mu řekl, že se postarám, aby Rita od nich mohla odejít, nebo tak nějak, už nevím přesně jak jsem to říkal. Sice na to nic neřekl, ale mám strach, jestli jsem tím neuspíšil to jejich stěhování.“
Přešel jsem do baru a začal chystat stoly, aby to nedělal všechno jen pomocník. A když jsem viděl Renjiho a Ookubu, jak si tam vysedávají, tak jsem je hned taky poslal něco dělat.
„Aspoň pomožte, nebo nebude kafe,“ ukázal jsem na židle, které bylo potřeba porovnat, a pak jsem e znovu zastavil u Akiho.
„Omlouvám se, nevšiml jsem si, že jsi volal. Měl jsem telefon na dně tašky a neslyšel jsem ho.“
Aki
S tímhle mě kolikrát štve, prostě se mi vymaní se sevření, aby utekl tomu, že ho prokouknu. Bohužel pro něj, vidím do něj jak do knihy. Pořád můj silný muž, který se mě jen před svou rodinou snaží chránit, ale já to dávno nepotřebuji.
„Jsem nevěděl, že si taková cíťa. To jsi běžel z práce, ne?“ usmál se Ookuba, když si vzal hadr do ruky a začal utírat další stoly.
„Demente… Vážně jsem se lekl, a proto, jsem odešel z práce dřív, taky jsme měli jen do teď, ale i tak. Tohle mi už nikdy nedělej, jasný? Jsem ženatej chlap a málem mi vyletělo srdce z hrudi, jak jsem se bál, co se stalo,“ káral jsem ho, když jsem došel za bar a začal leštit skleničky.
„Jééé… Tak se omlouvám, nevěděl jsem, jak to vyzní,“ loupl jsem po něm pohled, že ho chci prohodit stěnou ven a on se hned vrátil k uklízení stolů.
Vážně nechápu, jak s ním Renji může být, a to jsem toho kluka nemusel, nyní si ho vážím a nevadí mi.
„Máš štěstí, že mám dobrej den a dobré správy,“ přitáhl jsem si Kura k sobě, když se u mě zastavil a přitáhl si ho pro polibek.
„Na tebe se nezlobím, ale i tak mi řekneš, co ti ten… ta osoba řekla. Jinak…“ políbil jsem ho znovu.
„Od osmé hodiny ranní, máme oficiálně dceru. Brzo s námi pojede domů, promiň, že jsem ti to neřekl dřív, ale chtěl jsem, aby si to slyšel ode mě, a ne přes telefon,“ pohladil jsem ho po tváři a naposledy políbil, než jsem ho propustil.
Kuro
Nakonec se mi nálada o něco zlepšila, když jsem viděl, jak se Aki dohaduje s Ookubou.
A když Aki řekl, že je ženatý muž, zahřálo mě to u srdce. Je to, jako by nahlas přede všemi řekl, že mě miluje.
Jo, jsem ženatý, pomyslel jsem si a pohlédl na ruku, kde se třpytil prsten.
Vlastně, proč jsem to otci neřekl? Možná by dostal infarkt a byl by klid. Ne, že bych mu přál něco zlého, ale možná by ho to navždy umlčelo.
Vrátil jsem se za barový pult, abych vyčistil ještě kávovar a nachystal všechno ostatní, co za barem bylo potřeba mít po ruce. Ještě jsem poslal pomocníka, aby doplnil zásoby pití v lednici, protože bylo docela teplo, a hlavně teď, přes poledne, lidi, co k nám chodí na obědy, budou docela žízniví. Ale pro staroušky jsem měl vždy dané pití bokem, protože jim hodně studené nedělalo dobře.
Než jsem však stihl ke kávovaru dojít, Aki odložil skleničku a utěrku a zastavil mě.
A já na něj zíral s otevřenou pusou a snad jsem zapomněl i dýchat.
„Vážně?“ zalkl jsem se, když jsem se konečně nadechl.
Musel jsem se nejprve vykašlat a uklidnit, a hlavně vzpamatovat.
„Vážně to klaplo?“ cítil jsem, jak se mi třesou ruce, tak jsem sevřel Akiho košili, abych ten třes někam přenesl.
„Takaru může žít s námi?“
Mohl bych vypadat ještě víc blběji?
Asi ne.
Usmíval jsem se a brečel zároveň.
Bože, jsem chlap, tak proč tenhle nával emocí? Kuro, vzpamatuj se!
Ale já nebyl schopen se ani pohnout, srdce se mi silně rozbušilo a skoro jsem těma roztřesenýma rukama Akimu košili začal trhat.
Probralo mě až teprve ticho, které jsem si uvědomil až po delší chvíli.
Konečně jsem zavřel pusu a rozhlédl se kolem sebe. Všichni stáli, dívali se na nás dva a usmívali se.
Aki
„Ano zlato, jsi táta a já taky,“ musel jsem se usmívat jako blbec, ale nedokázal jsem zatajit tu radost, kterou jsem měl.
Tiskl jsem Kura tak moc, že jsem se bál, že ho rozdrtím. Tohle byl taky jeden z našich snů, chtěli jsme dítě, ale věděli jsme, že to nebude možné, takhle šance dala mě i jemu obrovskou naději, že vychováme skvělou holčičku. Bude to těžké a budou chvíle, kdy budeme chtít bojovat místo ní, ale věřím, že to všechno zvládneme. Má po boku mě a mého otce, jako skvělé doktory, Kura, který jí dá všechnu lásku, kterou může. Tety a strýčky, kteří pomůžou ve všem, co si bude přát. Takhle hezký život nemají většinou ani děti narozené svým rodičům. Udělám z ní silnou holku, která se dokáže rvát se životem, a Kuro citlivou osobu, která bude milovat všechny, kteří jí její lásku budou opětovat.
„Gratulujeme,“ zaznělo sborově od všech, co tu byli.
„Děkujeme,“ otřel jsem si pár slz, které si stejně našly cestu z mých očí.
Jsem chlap, ale tohle je hodně citů i pro mě. Vím, co to pro Kura znamená, a pro mě taky.
„Jo, máme dceru a jednu z nejkrásnějších holek, které znám, opovaž se jí učit nějaké prasárny,“ zamračil jsem se na Ookubu, a tím trochu uvolnil atmosféru, která tady nastala.
Začal se smát a přitáhl si k sobě Renjiho, kterému se z toho všeho taky trochu zaleskly oči. Byl to Kurův nejlepší kamarád, bylo jasné, že to s ním prožíval tak, jako Ookuba se mnou, protože ten blbec taky otřel svoje oči.
Kuro
Byl jsem šťastný. I když tu byl pořád ten černý bod, a to smrt její mámy, která byla nevyhnutelná…
Věděl jsem, že to bude těžké nejen pro mne, ale i pro Takaru.
Bude ji chtít, bude ji hledat, bude ji po ní smutno. Nikdy nemůžeme nahradit pro ni tak vzácného člověka.
Ale budu se ji snažit být oporou. To pro ni, hlavně v těch prvních dnech, bude moc důležité.
„Víš, komu za to taky můžeme děkovat?“ konečně jsem se od Akiho trochu odsunul a utřel jsem si vlhké oči.
Popošel jsem k místu, kde byla vystavena Rosina fotografie a vzal ji do ruky.
„Naší mámě, protože to pro nás Rose byla. Ona nám pomohla, vytáhla nás z nejhoršího a ukázala, že můžeme žít tak, jak sami chceme a nemusíme se řídit nějakými předsudky. Pamatuješ, jak jsme s ní dokonce mluvili i na téma dětí? Už tenkrát možná tušila, že se něco takového stane a oběma nám říkala, že je jedno, kdo dítě vychovává, pokud ho vychovává dobře a s láskou. Moc mi chybí. Strašně rád bych ji tu skvělou zprávu řekl, chtěl bych vidět, jak by se usmívala, přivítala by vnučku, protože to by pro ni Takaru byla…“
Ač jsem si před tím utřel slzy, přesto na sklo Rosiny fotografie dopadly další. Nedokázal jsem tomu zabránit. Nešlo to. Byly to slzy štěstí…
Popotáhl jsem, utřel si oči do rukávu a pak jsem se rozhlédl po ostatních.
„Jen bych vás chtěl požádat, abyste o tom nikde zatím nemluvili. Ne, dokud s námi Takaru nebude bydlet. Slibte mi to,“ přísně jsem se po všech podíval.
Měl jsem k tomu důvod. A to byl právě můj otec, Nevěděl jsem, co by ho ještě mohlo napadnout, kdyby se to dozvěděl. Až se odstěhuje, tak už mi to bude jedno, bude na druhém konci země a od tama na nás nedosáhne.
Aki
Na chvíli jsem se zasekl, když to Kuro o malé řekl, ale potom jsem jen přitáhl Kura k sobě, a ještě na moment objal.
„Nejspíš vím, proč to říkáš a je pravda, že bychom to mohli nechat, až tu bude definitivně a nic nezakřiknout. Jen… Prosím všechny o shovívavost, co se malé bude týkat, je velmi nemocná a bylo by lepší, kdyby na to nikdo neupozorňoval, spíš ani nenarážel. Její tělo bude zatím slabé, ale zase nechci, abychom jí bránili v tom, aby chodila sem dolů za Kurem. Takže opatrnost bude na místě,“ prohlídl jsem si všechny okolo a oni jen svorně kývli hlavou.
Nic jiného ani udělat nemohli, protože bych je přetrhl.
„Ježíši, nebude ze skla a je tu dost lidí, co se o ní budou starat jak o panenku, nemusíš mít strach. Co se týká mě, tak nemám potřebu nikomu nic říkat, jste moji jediní pravý kamarádi, a já ani Renji nebudeme proti vám,“ poplácal mě po ramenou Ookuba a rozcuchal Kurovi vlasy.
Od doby, co po něm šel, aby ho zničil, se mezi nimi dost stalo a změnilo. Několik let uplynulo a Renji dost napomohl tomu, aby se z nich stali kamarádi, a odpustili si, co si udělali.
„Bude to v pořádku, neboj, Rose na nás dává pozor, jak slíbila,“ políbil jsme Kura na tvář a začal doklízet bar.
Kuro
Líbil se mi přístup od Ookuby. Nikdy bych do něj neřekl, že se tak změní. Renji na něj vážně má velký vliv a dokáže ho i uklidnit ve chvílích, kdy se to nevede ani Akimu.
Prostě ti dva k sobě patří.
Než jsem však stihl k malé ještě něco říct, otevřely se dveře a dovnitř vešli první hosté.
Babička s dědou Takiharu, bydlící o tři domy vedle. Jsou tady pravidelnými návštěvníky, už jen proto, že paní Takiharu nevydrží dlouho stát, a proto je pro ni vaření už velmi obtížné. A tak si každý den udělají malou procházku k nám, naobědvají se, posedí, popovídají si a zase jdou pomalinku domů.
Mám je rád. A nejen je… I ostatní pravidelné hosty, ať už to jsou senioři přes poledne, nebo studenti k večeru.
Jo, tak nějak jsem si to představoval a moje představa se plnila. Rose by opravdu měla radost.
Den potom ubíhal jako každý jiný. Brzy se bar zaplnil, a já s Renjim museli přes ten největší nával pomoct i v kuchyni, protože kuchař už tak trochu nestíhal, a Aki s Ookubou na tu chvíli přebrali bar a pomáhali naší obsluze.
I když jsem měl ruce plné práce až do noci, i tak jsem celý den přemýšlel nad tím, jak to bude u nás teď vypadat. Jak předělám Takaře pokojíček, jak ho vybavím pro Ritu. A taky jsem měl v hlavě pořád i otcovy výhružky a začínal jsem si to dávat do souvislosti s tím, co říkali kluci o nějakém stalkerovi.
A když jsem pak v noci zamykal bar, všude pozhasínal, měl jsem už jasno, co udělám pro ochranu nás a holek…
Aki
Když přišli naši oblíbení staříčci, měli dnes větší hlad než obvykle, podle toho, jak rychle to do sebe dostali. Povídal jsem s nimi, když Kuro obsluhoval další, kteří přišli.
Až do večera bylo co dělat, a když jsme si nakonec všichni sedli k velkému stolu a povídali si, všechno na mě padlo. Kuro zavřel dveře za posledními hosty, kteří odešli, a já si ho přitáhl na klín, jak jsem potřeboval jeho teplo.
„Budeme muset najít vážně další pomoc. Jeden kuchař stačí, ale je potřeba, aby se s ním někdo střídal. Číšník je opravdu potřeba, protože Kuro… Musíš být i dobrá máma, protože to pro tu malou budeš, jenom ty jí dokážeš tolik lásky, to vždy chtěla Rose říct, že?“ políbil jsem ho na krk a napil se limonády, co mi podal Ookuba.
„Co kdybychom vzali malou v sobotu do krámu, a ona si vybrala barvy, které bude mít na stěnách. Viděl jsem i nějaké samolepky s jednorožci, to má ráda a taky plyšáky, ty bohužel budeme muset často prát, kvůli prachu a… Bože, vážně se těším, hlavně, až nám ji definitivně dají z nemocnice. Zatím jen návštěvy a jednou za dva týdny víkend,“ stiskl jsem Kura co nejvíc k sobě, aby věděl, jak moc jsem šťastný, že ho mám.
Kuro
Oddychl jsem si, když jsme zavřeli. Mám tenhle bar moc rád, ale někdy je to dost únavné, jako třeba dneska. I když dnes únavu přičítám i tomu, co se stalo dopoledne v obchoďáku.
„Jo, přibereme někoho na pomoc, ale bude nás to stát víc peněz,“ povzdechl jsem si.
Sklonil jsem se a políbil Akiho na nos, když odložil sklenici. Jen jsem pootočil hlavu, když se nad tím Ookuba uchechtnul.
„Jestli chceš, budu u tebe pracovat.“
Otočil jsem hlavu na druhou stranu a udiveně se podíval na Renjira. Myslel jsem si, že si dělá srandu, ale tvářil se naprosto vážně.
„Ale to nejde, pracuješ v obchodě svých rodičů,“ namítl jsem.
Na jednu stranu bych ale byl rád. Renjiho jsem znal, věděl jsem, že umí dobře vařit i obsluhovat. Však jsme měli stejné zaměření.
„To je v pohodě. Naši ví, že tam stejně nechci u nich zůstat. Chtěl jsem pracovat v tom, co jsem vystudoval. A takový bar, jako máš ty, tak těch tu moc není. A abych byl upřimný… Svůj vlastní otvírat nechci. Nechci se starat o provoz a všechny ty věci kolem toho. Prostě chci dělat jen to, co mě baví. Hele, ber to jako nabídku a nerozmýšlej se dlouho. Stejně budeš muset někoho přijmout. Budeš teď potřebovat víc času, když budete mít dceru. Nemůžeš tu být pořád celý den, budeš se ji taky muset věnovat.“
Po Renjiho proslovu jsem se narovnal a zadíval se na něho, Pak jsem se podíval na Ookubu, co on na to, ale jeho pohled byl neutrální. Taky s tím zřejmě nemá problém. Ale je tu ještě můj muž, a vím, jaký k němu měl zpočátku postoj…
„Co myslíš, Aki?“ vrátil jsem se pohledem k Akimu.
Aki
Zamračil jsem se, když se Renji nabídl, ale je ze zvyku, který jsem měl poté, co mě nejednou trápil, jak se s Ookubou domluvili, že nás rozdělí. Za tu dobu se to ale mezi námi změnilo, a já ho bral jako kamaráda, který má mého nejlepšího kamaráda na vodítku. Docela ho změnil, a za to jsem mu byl vděčný. Bohužel, něčemu jsem nemusel být přítomný, třeba tomu, jak přijeli na statek a Rose je tam nechala přespat. Šel jsem se večer napít a Ookuba ho tam klátil na lince. Linka… No dobře, i pro mě to míst mělo vzpomínky, Kurovi jsem to tam několikrát taky udělal, ale tohle… Byl jsem rád, že je Rose poznala a že nám všem byla přítelem, který se nedá nahradit. Rose… Jak všechny cesty vedou k ní, to je vážně šílený.
„Já? Jsem rád. Myslím si, že je to skvělý nápad. Tak zná to tu jak vlastní boty. Ví, kde, co je, a až skončí s vařením, postará se o plac, to ten druhý kuchař neumí, máme ho jen na vaření. Popravdě to on se nám spíš nevyplatí, i když obědy má dobré. Je to fajn nabídka, beztak jsou tu častěji než doma, tak co,“ usmál jsem se, když Ookuba políbil svého chlapa do vlasů.
Je do něj pořád zabouchnutej, a vůbec se tím netají. Ani on, ani Renji.
Kuro
Chvilku jsem ještě přemýšlel, když Aki domluvil. Ale oba měli pravdu, to jsem musel uznat.
„Tak dobře. Beru tě. Kdy můžeš nastoupit?“
„Třeba hned. Naši s tím počítají, a už si našli i náhradu, kterou jsem zaučoval,“ zazněla okamžitá Renjiho odpověď.
„Tak přijď na otvíračku. Připravím smlouvu, až se proberu. Teď to už fakt nedávám,“ zívnul jsem si, jak jsem byl už utahaný.
„Dobře. Tak do toho nezapomeň připočítat všechny ty hodiny, které jsem si tu už odpracoval.“
„Co?“ šokovaně jsem se na něho podíval, ale on se začal vzápětí smát.
„No nic. My jedeme,“ utnul to nakonec Ookuba a donutil Renjiho vstát. „Jsem utahanej, a chci jít do postele.“
„Jestli chcete, tak můžete přespat tady,“ taky jsem vstal a začal sbírat sklenice ze stolu, abych je mohl hned umýt. „Ale klidně jeďte domů. Nikdo vás tu nedrží…“ dodal jsem ještě se smíchem a zašel za pult, abych nastrkal sklenice do myčky.
Usmíval jsem se, i když jsem byl unavený. Moje štěstí by se dalo vážit na kila. Klidně bych ho mohl rozdávat. Jen ještě jedna věc se vyřeší, a pak už budu ten nejspokojenější člověk na světě.
Ale věřil jsem, že Akiho táta opravdu pomůže, a Rita tu bude moct zůstat.
„Jo, Aki,“ zastavil jsem se ještě, když jsem všechno povypínal a pozhasínal a nechal svítit už jen na schodech, které vedly do našeho bytu, a po kterých teď Renji s Ookubou rychle šli nahoru, abych si svou nabídku na přespání ještě nerozmyslel.
„Chci sem dát kamery. Teda ne jako sem, ale ven, aby snímaly oba dva vchody a část před a za domem. Pro jistotu. A hlavně, abych se cítil bezpečněji, když tu bude s námi bydlet malá.“