Aki
I na mě dolehla únava a nebýt toho, že mi Kuro šel málem pod vodu, asi bych tam taky usnul. Vylezl jsem opatrně z vany a vypustil vodu. Vzal jsem Kura do náruče, a i s ním došel do pokoje, kam jsme se uložili ke spaní.
Ani jsem se nenadál, a už jsem vstával. Připadalo mi to, jak kdybych vůbec nespal. Vymotal jsem se z deky, co jsem během noci nějak přes sebe a Kura
přetáhl. Došel jsem si do sprchy a dal se do kupy, než jsem se vrátil k posteli.
„Zlato… Musím jít, dojdeš za mnou do ordinace? Nebo mám na tebe počkat?“ usmál jsem se a políbit ho.
Kuro
Spalo se mi tak dobře, že když mě Aki probudil, nebyl jsem schopen v první chvíli rozlepit oči, natož ještě odpovědět.
Zamrčel jsem a otočil se na bok, s peřinou zamotanou mezi nohama.
Ale když jsem ucítil polibek na tváři, konečně jsem se probral.
„Přijdu za tebou,“ zamumlal jsem a stáhl si Akiho za ruku víc k sobě, abych ho mohl taky políbit. „Jen se trochu proberu, převezmu si dodávky, a pak za tebou dorazím, ano? Domluvím se, že to dneska kluci pohlídají, abychom mohli jít pak do té nemocnice.“
Ještě jednou jsem Akiho políbil a pustil jsem ho. Pořádně jsem se protáhl a teprve potom se vymotal z peřiny, abych mohl vstát.
„Najím se, a pak ti donesu bento,“ chytl jsem peřinu, abych ji rozhodil a postel se mohla vyvětrat.
Otočil jsem se na Akiho a s úsměvem jsem si ho prohlédl.
„Moc ti to sluší. Tak doufám, že nebudeš mít hned první den nabídky k sňatku… Pamatuj na to, že máš doma manžela.“
Aki
„Nabídky k sňatku? No… Že bych si pohrával s vdanou ženuškou?“ na moment jsem se jako na oko zamyslel a prohrábl si vlasy dozadu.
„Neeee… Jednu mám v posteli,“ usmál jsem se a vrhl se na Kura jako nějaké divoké zvíře.
Celého jsem ho zmuchlal a pořádně políbil všude, kde to šlo. Po pár značkách, co jsem mu udělal na krku, jsem se zvedl a se sebezapřením vydal ke dveřím.
„Budu tě čekat, a ne že ty potkáš nějakého pohledného chlapa po cestě,“ políbil jsem ho ještě jednou a potom se vydal do své nové ordinace.
Docházel jsem ke dveřím právě ve chvíli, kdy dorazil i otec a Moje i Kurova ségra. Bylo fajn je vidět, opravdu vyrostly do krásných žen a podle toho, jak se vodily za ruce, se nedalo pochybovat o jejich vztahu. Otec na tohle už prostě rezignoval, a smířil se s tím, že si prostě obě jeho děti nejspíš adoptují nějaké prtě bez domova.
„Ahoj, jdeme pomoct,“ usmál se na mě a podával mi tři tašky plné nějakých dobrot.
„Nooo… S tím sladkým nevím, to abych nehnal své pacienty ke kolegovi zubaři,“ usmál jsem se a položil tašky na zem, abych otevřel dveře.
Kuro
Vůbec se mi nechtělo vstávat. A tak, když Aki odešel, přikryl jsem se a za chvíli jsem znovu usnul.
Ale nějak podvědomě jsem si uvědomil, že mi přijedou dodavatelé, a že jsem slíbil Akimu bento.
Prudce jsem se posadil, jako bych zaspal, kdo ví do kdy. Musel jsem se opřít, jak se mi nahrnula krev do hlavy a na moment se předklonit, aby se ten tlak vyrovnal.
Když mi bylo lépe. Konečně jsem vstal a šel rychle provést ranní hygienu. Jen jsem se oblékl, už jsem slyšel zespodu zvonek.
„Jojo! Už běžím!“ volal jsem už ze schodů, aby mi náhodou neodjeli.
Přebral jsem zboží, uklidil ho, zapsal, a pak jsem se vrátil nahoru. S chutí jsem se pustil do přípravy benta. Chtěl jsem ho Akimu udělat nejlepší, jaké jsem svedl, protože to byl první den v jeho nové ordinaci. Tušil jsem, že tam bude víc lidí, minimálně jeho nová sestřička, na kterou jsem byl i docela zvědavý, tak jsem vzal tu největší, třípatrovou krabici na bento a celou ji naplnil až po okraj.
Mrknul jsem no hodiny, a když jsem zjistil, že je čas jít, pěkně jsem se oblékl, a i s jídlem sešel dolů. Ve dveřích jsem se ještě potkal s kuchařem, kterému jsem předal instrukce, a pak už šel za Akim do jeho ordinace.
Zařídil si ji opravdu nedaleko, tak jak původně plánoval. Takže za chvíli jsem vcházel dovnitř, do čekárny, kde byla maminka s malým, asi tříletým synem. Netušil jsem, jestli nemá právě pacienta, tak jsem se v té krásně nazdobené čekárně posadil s bentem na klíně a čekal… Díval jsem se na toho prcka, jak si hraje, a maminka ho s úsměvem jen pozoruje.
Znovu jsem si vzpomněl na to, že možná i my budeme mít dítě.
Kéž by to všechno vyšlo… Není moc příjemné vědět, že maminka holčičky umírá, ale přesto jsem si přál, aby s námi mohla malá žít, když už není jiného východiska, a ona by musela do sirotčince.
Aki
Všichni tři mi pomohli s přípravami a ani jsem se nenadál a byli tu i kluci. Prostě jak jedna veliká rodina, přesně tak, jak to chtěla Rose.
„Rose,“ zamyslel jsem se a na stůl si postavil její a Hiromiho fotku, hned vedle Kura a mě.
Bylo to tak dávno, kdy jsem ji mohl sevřít v náruči, nebýt jí, nikdy bychom ani jeden z nás nebyl tam, kde jsme. Místo jednoho syna jich vychovala pět, a v ničem nedělala rozdíly. Zastesklo se mi po ní, a ne zrovna málo, často jsem přemýšlel nad tím, jak by to udělala ona. Moje máma nakonec tátu opustila, ale jen s tím, co měla před manželstvím, Díky bohu měli předmanželskou smlouvu, a ten dům patřil v dědictví mě. Zatím jsem si ho nechal, ale čekal jsem jen na ségru, až dovrší dospělost a dům bude její.
„Dobrý den, tak se hlásím do služby,“ usmála se na mě postarší paní, kterou jsem si nakonec z těch všech sestřiček vybral.
Byla místní a bydlela nedaleko od ordinace. Lidé jí tu věřili a děti k ní chodily pro bonbóny. Nerozmýšlel jsem se, rovnou jsem ji přijal. Na začátku jsem i jí informoval o své orientaci a že mám muže, ale ona mě jen poplácala po ramenou. Vážně nás tu lidé přijali a neměli s tím problém.
Všichni se pomalu zdejchli do zadní místnosti, aby připravili pohoštění a teprve poté jsem otevřel ordinaci.
„První pacient,“ usmála se na mě sestřička, když nakoukla do čekárny.
Hned jsem se postavil na nohy a šel se podívat, jak kdyby to bylo obrovské překvapení.
„Kuro… Pojď dál,“ ukázal jsem mu na zadní místnost, a ještě se podíval na paní, co seděla naproti němu s malým klučinou.
„Prosím, pojďte dál,“ přivítal jsem je v ordinaci a nahnul se ke Kurovi.
„V zadní místnosti máš překvapení,“ usmál jsem se a trochu ho popostrčil dopředu, než jsem šel za pacientem.
Kuro
Na chvíli jsem si připadal jako malý kluk, který přišel k doktorovi s rýmou. Na moment jsem měl chuť se přidat k tomu prckovi. Hrál si na koberečku s hračkami, které jsme s Akim vybírali, aby děti neměli při čekání dlouhou chvíli.
Po chvíli se otevřely dveře a vykoukla sestřička, když mě viděla, usmála se a řekla Akimu, že má prvního pacienta. Maminka od malého se na mě podívala a pousmála se. Myslím, že jsem se i trochu začervenal.
„Donesl jsem panu doktorovi to slíbené bento,“ špitnul jsem, ale to už mě Aki natlačil do zadní místnosti, která mu sloužila jako odpočívárna, převlékárna a jídelna současně.
Sestřička za mnou zavřela dveře, a já v první chvíli zůstal stát s otevřenou pusou.
Nejen že tam byli Seiji a Miura, ale taky obě holky.
„Nese se nám svačina,“ zasmál se Miura, když viděl, jak tam stojím jako solný sloup a vzal mi krabice z ruky.
Hned to začal rozkládat na stůl, kde už tak bylo připraveno pohoštění a nebylo toho zrovna málo.
„Rito!“ rozpřáhl jsem ruce a vtáhl ji do objetí, i když se Nyoko na mě čertila.
„Jsem rád, že jsi tady,“ dal jsem ji pusu na tvář. „Že jste tady obě.“
Otočil jsem se ještě na Nyo a chtěl ji taky dát pusu, ale ona se s úšklebkem ode mne odtáhla.
„A já pusu nedost-“ Miura nedomluvil a jen vyhekl, když dostal od Seijiho herdu do zad.
„Kuro,“ přistoupila ke mně Rita, když jsem šel vařit kávu, na kterou jsem měl chuť nejen já. „Potřebovala bych s tebou mluvit. Ale teď ne. Když tak později…“
„Jestli něco potřebuješ, tak mi to řekni hned,“ otočil jsem se na ni a chytl ji za ruku. „Nemám rád, když se něco nakousne a nedořekne. Pak třeba taky nemusí být příležitost. Víš, jak se málo vidíme.“
Rita stiskla mou ruku a na moment sklonila hlavu. Bylo vidět, že je to něco důležitého, ale že nechce kazit dobrou náladu.
Podívala se, jestli jsou ostatní dost daleko, aby mohla mluvit. Potáhla mě za ruku, až jsem se k ní musel sklonit a pak mi pošeptala do ucha.
„Nyo to ještě neví, tak to zatím nikomu neříkej. Ale rodiče se chtějí stěhovat do Kyota. Na trvalo…“
Aki
„Tak se posaď mladý muži, copak tě trápí?“ usmál jsem se na chlapce, který nevěděl kam s očima, protože tu pro něj bylo tolik nových věcí, které ho zrovna zajímaly.
„Od včerejška ho bolí v krku, pane doktore. Zkoušela jsem nějaké bylinky, ale jen se to zhoršilo, v noci nemohl ani spát,“ zatvářila se ta mladá žena nešťastně, a já se hned nahnul blíž ke chlapci.
Prohlédl jsem ho a když jsem zkonstatoval, že je to angína, napsal jsem mu antibiotika. Domluvil jsem se s jeho maminkou na kontrole, abych nic nezanedbal a s úctou se s nimi u dveří rozloučil. Nezapomněl jsem mu dát balónek, kterých jsem tu dnes měl víc, než bych si i já sám přál.
„Tak co? Jak to tady vypadá?“ usmál jsem se hned, co jsem za všemi přišel do zadní místnosti.
Podle všeho to tu dost žilo, a nebylo divu, oslavovalo se moje otevření ordinace. Hned poté, co jsem řekl, že první pacient je za mnou, hned se na mě sesypali s gratulacemi.
„Kuro…“ houkl jsem na něj a chtěl po něm svoji zaslouženou odměnu, pořádnou pusu.
Kuro
Hleděl jsem na Ritu, jako by byla z jiné planety. Nedocházelo mi, co říkala. Spíš jsem to tak nějak nemohl pobrat.
Chtějí se odstěhovat natrvalo? Tak daleko? To mi vezmou i Ritu?
„Ale vždyť… Chodíš tu do školy, to nemůžou…“ namítl jsem, i když jsem věděl, že je to jen chabá námitka.
„Babička s dědou jim to zkoušeli rozmluvit. Ale neposlechli. Spíš se naštvali, a ještě víc je to utvrdilo v tom, že odjedou. A ještě něco. Táta se na tebe začal vyptávat. Nevím proč,“ povzdechla si Rita.
Chtěl jsem se na něco zeptat, ale v tu chvíli dorazil Aki.
Otočil jsem se na něho a věnoval mu polibek, který si vyžádal.
„Tak co první pacient?“ zeptal jsem se hned. „To už jsi skončil? Nějak brzy, ne? Měl by ses vrátit. Co když tam máš nějakého dalšího pacienta?“
Postupně jsem ho strkal zpátky do ordinace, abychom byli dál od ostatních.
„Aki,“ zašeptal jsem, když jsme se zastavili u dveří. „Musím ti něco říct, ale až budeme sami. Je to důležité.“
Aki
„No… Spíš tohle bylo překvapení, ani tu ještě pacienti být neměli, jen oslava, a za chvíli přijdou lidé na otevření. S pořádným šáňem a dobrotami, co jste donesli. Musím uznat, že to bylo příjemné, hned co se rozneslo, že budu otevírat ordinaci, a hlavně je tu ta sestřička, které všichni důvěřují. Cítím se konečně jako doktor. Budu dělat to, o čem jsme oba vždy snili, co víc si přát, vlastně… Přivést si sem naši dceru,“ políbil jsem Kura na tvář.
„Tak… Začneme s tím vším. Přeneseme věci do ordinace, už slyším první návštěvníky,“ usmál jsem se, když jsem uviděl paní ze sousedství s mužem a jejich dvěma holčičkami, které si tu na zahradě občas hrály.
Jednu výhodu tohle místo mělo, vzadu byla zahrada a pěkné dřevěné hřiště, co tu minulý majitel měl, pro své děti.
Než jsem stihl říct cokoliv dalšího, z ulice se do ordinace začaly valit lidé, až tu nebylo k hnutí a já otevřel i dveře na zahradu, abychom mohly nějaké věci přemístit tam.
„Určitě si promluvíme. Něco tě trápí a nechci, aby si měl špatnou náladu. Po akci jdeme za malou, tak se protáhni a buď mi po boku, manželi můj,“ přitáhl jsem si Kura k sobě, když ho ten dav málem stáhl sebou někam pryč.
„Pane doktore… Pane doktore… Můžu si vzít to lízátko?“ usmála se na mě holčička, co tu byla a já ji hned pár lízátek podal i pro další děti, které už lezly na první skluzavku.
Kuro
No, vážně to bylo překvapení. Aki mi to tajil, vlastně mi to všichni tajili. Měl jsem vážně za to, že dneska prostě otevře ordinaci a bude už také hned fungovat jako doktor. Ale tomu malému a dnes zřejmě jedinému pacientovi, asi bylo opravdu zle, a proto přišli.
Kdybych věděl, že to tak je, připravil bych něco dobrého a pomohl s přípravami. No, a já místo toho donesl Akimu Bento, aby neměl při práci hlad… Připadal jsem si docela hloupě, ale nezlobil jsem se.
Jen jsem přikývl, na jeho poslední slova a políbil jsem ho, a pak už jsem se věnoval hostů,
Avšak mě po celou dobu trápila slova od Rity.
Neuměl jsem si představit, že by se vážně odstěhovali, a já už ji neměl možnost vidět…
Dopoledne celkem rychle uteklo, a když se ordinace i zahrada pomalu vyprázdnily, začali jsme s holkama i klukama uklízet. A já začínal také víc myslet i na malou, za kterou jdeme.
Už jsem se nemohl dočkat, a z toho, co jsme tu měli na dnešek pro děti připravené, jsem ji udělal balíček, abych ji něco přinesl a nešel jen s prázdnýma rukama.
Aki
Vše tak rychle uteklo, že jsem se ani nestihl pořádně se všemi poznat a už byl konec. Kluci s Kurem už všude uklízeli a mě se ani nic moc dělat nechtělo. Bylo to prostě jako splnit si svůj sen a vědět, že mi ho už nikdo nevezme.
Chytil jsem Kura kolem pasu, když kolem mě někam spěchal, a přitáhl si ho do náruče. Nejpevněji jsem ho stiskl, až jsem se bál, že ho rozdrtím. Na poslední chvíli jsem aspoň zachytil to, co mu vypadlo z ruky a musel se nad tím pousmát.
„Taky se na ni těším. Už bychom vlastně mohli vyrazit, ne?“ políbil jsem jeho ještě se chvějící rty a nejraději bych ho celého zmuchlal a hodil na postel, abych mu ukázal, jak moc mi na něm záleží.
„Už vypadněte!“ křikl po nás táta, který se zuřivě bavil se Seijim a něco řešili.
„Jo… Už běžte!“ drcla do mě ségra a s úsměvem ukázala k autu.
Všichni tu věděli, o co jde, ale i kdyby ne, bylo to na nás hrozně vidět. Taky jsem se na setkání mých dvou nejoblíbenějších lidí těšil.
Kuro
„Pozor!“ stihl jsem jen křiknout, když mi balíček pro malou málem vypadl z ruky. „Celé to pomuchláš.“
Mírně jsem se zamračil, ale opětoval jsem mu polibek.
S jeho tátou, který hned křiknul, abychom už vypadli, jsem se od té doby víc seznámil. Opravdu to bylo tak, jak jsem říkal. Nebyl to zlý člověk, jen někdy rázný a vždy naplno řekl, co si myslí. Nikdy to nedokázal zaobalit, tak potom musel mít člověk pocit, že je zlý. Ale já už věděl, jaký je, a zvykl jsem si na to. A rozhodně na Akiho nikdy nevztáhl ruku, tak jak to dělávala jeho máma, když se ji něco nelíbilo. Ona byla spíš hysterická, ale odstěhovala se, a my od ní měli klid.
„Tak pojedeme?“ srovnal jsem balíček a upravil si oblečení.
„Vypadněte už. Já to tu zamknu a klíče ti pak hodím domů,“ zabručel znovu jeho táta.
„Můžete si dát něco na jídlo nebo na pití. Vaše místo je vždy volné,“ otočil jsem se na něho.
„No jo,“ mávnul rukou, ale pak se zarazil. „Hele, říkal jsem ti, že mi nemáš vykat.“
Na to jsem byl schopen jen přikývnout, protože mě Aki, který byl už převlečený, táhl ven do auta.
Pořád měl motorku, ale koupili jsme si i auto. A pokud budeme mít dceru, tak na motorce ji vozit nebudeme. A já si právě dělal řidičák a těšil jsem se, až poprvé usednu za volant.
„Jsem z toho trochu nervózní. Co když se ji nebudu líbit?“ položil jsem Akimu ruku na nohu, když jsme už seděli v autě a mířili do nemocnice.
Aki
Vážně jsem byl rád, že si k sobě můj otec a můj muž našli cestu. Začátky byli dost špatné a potom se to taky nezlepšilo, ale bylo vidět, že to Kuro nevzdal a bojoval za to, aby ho můj otec uznal. Občas to i vypadalo, že se oba zabijí, ale vše se prostě takhle hezky vyřešilo a já byl rád.
Sedli jsme do auta, a já už se pomalu rozjel k místu, kam jsme oba tolik chtěli. Ale během cesty jsem chytil Kurovu ruku a přiblížil si ji k ústům, abych mu mohl políbit klouby.
„Neměj strach, určitě tě bude milovat, jako já. Jsem s tebou a rozhodně nikam neodejdu,“ usmál jsem se, a ještě jednou Kurovi políbil ruku.
Věděl jsem, že je nervózní a kdo by nebyl, kdyby tohle byla taková šance pro nás všechny, ale byl jsem s ním. Chtěl jsem, aby cítil mou podporu a nebál se.
Zastavil jsem auto u nemocnice a vystoupili právě ve chvíli, kdy odjížděla sanitka někam do centra města. Chytil jsem Kura za ruku a hned s ním za mířil za malou rošťandou, která nejspíš vymýšlela nějaké lotroviny.
„Pane doktore,“ řítila se k nám jedna sestra, která se mnou nejednou sloužila na oddělení.
„Dobrý den, jsem tu za malou…“ nestihl jsem nic doříct, když s úsměvem ukázala na pokoj a jen přikývla, abychom šli dál.
Kuro
Byl jsem nervózní celou cestu do nemocnice. I potom, když jsme vystoupili, i pak, když jsme šli dovnitř a tou dlouhou chodbou mířili na oddělení, kde měla ležet malá.
A když nám sestra ukázala na dveře jednoho z pokojů, zarazil jsem se. Chytl jsem Akiho za ruku a zastavil ho.
„Já nevím, jak se vlastně jmenuje. Možná jsi to říkal, ale asi jsem zapomněl,“ zatvářil jsem se provinile.
Nechtěl jsem vejít dovnitř a nic o ni nevědět. Bylo by lepší, kdyby mi o ní Aki něco řekl, a na to jsem si měl vzpomenout už dřív. Ještě nejsem otec a už zapomínám na takové základní věci. Budu vůbec schopen se o někoho takového postarat?
„Můžeš mi o ní, aspoň ve zkratce teda něco říct?“ podíval jsem se na něho, a čekal, co odpoví.
Chci být prostě připravený.
Aki
Chytil jsem Kura za ruku, když zaváhal a pevně ji sevřel. Druhou rukou jsem ho objal kolem ramenou a políbil, aby věděl, že jsem tu s ním a nemá se čeho bát.
„Jmenuje se Takaru a zbytek…“ otevřel jsem prudce dveře a usmál se na holčičku, která sebou v posteli cukla a hned se jí úsměv rozlil na tváři.
„Ti řekne sama. Nezavře totiž ani na chvíli pusu,“ zašeptal jsem Kurovi do ucha a zavřel za námi dveře, když jsem Kura pošoupl do pokoje.
„Tak… Tohle je Takaru, roztomilá, zlobivá a neposedná malá lumpice,“ usmál jsem se na ni.
„A tohle… Tohle je můj muž, Takaru. Přišel se na tebe podívat a seznámit se. Mohla bys mu o sobě něco říct? Třeba co tě baví a tak? Je to mooooc… A mooocc… Hodný chlap a určitě bude u skvělý táta, pokud nám to vyjde,“ mrkl jsem na ni a přisunul dvě židle k její posteli.
„A… Dobrý den, jsem Takeru a… Aha… To už vlastně víte, no… Maminka říkala, že za ní máte přijít, až tu budete, že s vámi chce mluvit. A…“ no byla jak neřízená střela, neustále mlela a mlela.
To byl nejlepší způsob, jak se tihle dva můžou poznat.
Kuro
Jo, Aki měl pravdu. Jen co jsme vešli, nestihl jsem se ani představit a Takaru už mluvila páté přes deváté. Posadil jsem se na židli a podal ji balíček, který jsem pro ni měl. S úsměvem jsem se díval, jak ho nadšeně rozbaluje a ani v té chvíli nezavřela pusu.
Hned se vyptávala, co dělám, kde bydlíme, jaký máme domeček. Jestli by se mohla přijít někdy podívat, když ji pustí z nemocnice na procházku.
Podíval jsem se na Akiho, jestli by to bylo možné, a Takaru se hned přidala, jako by Aki mohl všechno okamžitě rozhodnout.
Brzy měla postel plnou věcí a papírů, až ji to všude padalo. Prostě musela hned všechno rozbalit a osahat a prohlédnout, a co mohla sníst, už cpala do té své pusinky, až jsem ji musel brzdit, že bude mít ještě oběd, tak aby si nechala v bříšku trochu místa, jinak dostaneme vynadáno od sestřiček.
Přikývla, já jsem otevřel šuplík od skříňky a společně jsme věci poskládali dovnitř. Na posteli si nechala jen plyšového pejska, a balonky jsme společnými silami přivázali k pelesti.
Ani jsem si neuvědomil, jak rychle utíká čas. Kdyby nepřišla sestřička s tácem, na kterém byl oběd pro Takaru, nejspíš bychom si povídali asi až do večera.
Byl jsem z ní opravdu nadšený. I přesto, že byla nemocná, a to mi i sama připomněla, čišela z ní energie na míle daleko.
„My zase přijdeme, ano?“ vstal jsem ze židle, posbíral zbytek papírů ze země a hodil je do koše. „Ale musím dneska ještě pracovat, tak přijdeme zítra.“
„A určitě?“ hned se na posteli narovnala, když ji sestřička přisunula stolek s jídlem.
„Určitě, ale nevím, v kolik hodin. Tak doufám, že tu nebudeš stát od rána u dveří,“ zasmál jsem se. „A slib mi, že sníš celou snídani, ať máš dost síly na tu slíbenou návštěvu, ano?“
Takaru začala přikyvovat tak divoce, že se ji jeden copek uvolnil a rozmotal.
Ještě jsme se s ní rozloučili, zamávali a za chvíli jsme už stáli na chodbě.
„Je vážně úžasná. Kdybych to nevěděl, ani bych nepoznal, že je nemocná,“ objal jsem Akiho kolem pasu a políbil ho na rty.
Aki
Byla vážně neuvěřitelná, ani se mnou tolik nemluví jak s Kurem. Jak kdyby se mu chtěla zavděčit a ukázat vše nejlepší ze sebe. Ale… Když jsem se tak na ty dva díval a poslouchal je, opravdu jsem si konečně naplno představoval rodinu. Naši rodinu… Krásnou a plnou toho, co jsme vždy chtěli. Konečně se nám mohli začít plnit sny, na kterých jsme oba tak tvrdě pracovali.
Když Kuro malou napomenul, že by neměla tolik sladkého, jen jsem se zasmál a pohladil Takaru po vláskách.
„Zítra určitě přijdeme. Neboj,“ dal jsem ji pusu na čelo a přisunul k ní blíž plyšáka, co jsem ji kdysi dal.
Vyšel jsem ven s Kurem a jen si ho blíž přitáhl k sobě, když mě políbil. Nebál jsem se mu polibek vrátit a to pořádně, je to můj manžel, mohu si dělat co chci.
„To ano, je skvělá. Ale… Musíme ještě skočit za její matkou. Klidně můžeš dřív do auta, pokud se na to necítíš, není to pěkný pohled, opravdu je to s ní špatné, vlastně lékaři jen čekají na to, co jí dřív selže. Určitě by tě také chtěla poznat, ale nechci na tebe tlačit, tohle je vážně těžká situace,“ pohladil jsem ho po tváři, a ještě jednou políbil.
Kuro
Byl jsem nerozhodný. Měl jsem v sobě plno rozporuplných pocitů a nevěděl jsem, jak se s tím poprat.
Takaru se mi moc líbila. Byla to vážně úžasná holčička a uměl bych si představit, že bychom se o ni s Akim starali.
Na druhou stranu je tu její máma… Pocit, že umírá a jen proto můžeme mít dceru…
Bylo to, jako bych vyloženě čekal na její smrt, abych já mohl být šťastný. Nedokázal jsem se s tím nějak srovnat. Nedokázal jsem ani pořádně vysvětlit, jak se cítím. Bylo to prostě těžké…
Věděl jsem už od Akiho, jak na tom její máma je. A okamžitě jsem si vzpomněl na Rose.
Hodně jsem se musel přemlouvat, abych kývl, že půjdu.
Měl jsem z toho strach.
Stát před ženou, které chci vzít dítě. Před umírající ženou, těžce nemocnou…
Ale ona má právo vědět, kdo se o její holčičku postará.
Ale přesto nedokážu pochopit, a snad ani nikdy nepochopím, jak můžou být ženy tak silné, že i přes své vlastní trápení dokážou pomáhat druhým a starat se o jejich blaho.
Stejně jako to dělala Rose…
„Půjdu s tebou. Zvládnu to…“ řekl jsem tiše a o něco víc se k Akimu přitiskl, abych nabral aspoň trochu té jeho odvahy, kterou měl na rozdávání.
Aki
„Dobře… Budu tam s tebou, ano?“
Chytil jsem ho pevně za ruku a přitáhl si ho k sobě co nejvíc to šlo.
Moc dobře si pamatuji, jak ho to zničilo, když jsme chodili za Rose. Byly to vážně muka, vidět ji v tom stavu a potom před Hirem tajit, že jsme s ní udržovali kontakt. Neustále jsme s ní byli, jen když přišel Hiro, jsme tam nechodili. Byla to naše máma… Nejlepší člověk, co jsem kdy znal, a popravdě si myslím, že se do ní před její smrtí můj otec zamiloval.
Snažil se o další alternativy… Chodil po všech možných čertech, ale život se jí prodloužit nepovedlo. Byl stejně zlomený jako my, když umřela a když se objevil ten člověk… Jen ho vidět ve mně vzbuzovalo vztek. Moc dobře jsem věděl, kdo to byl. Rose nám jeden večer vše řekla a zapřísáhla nás, abychom to nikdy Hirovi neřekli, jen, až přijde ta správná chvíle, a on ho uzná jako svého syna. Vzal nám ho. Hiro Rose pohřbil v Americe, ale my si tu nechali její fotku a zapalovali svíčku tam. Už přes rok jsem Hira neviděl a Kura to bolelo stejně jako mě, byl to brácha, jenže… Jen čas mohl vše uzdravit, věřil jsem, že přijde a opět si s námi promluví o všem, co ho bolí.
„Tak moc tě tomu nechci vystavovat… Miluji tě,“ naposledy jsem ho k sobě přitáhl a políbil.
Nasadil jsem mu roušku a zapnul plášť. Nemohl tam jen tak jít, ale to ani já. Jakékoliv nakažení i chřipkou, by pro ni mohl znamenat okamžitou smrt. Otevřel jsem dveře a v ruku v ruce s Kurem vešel. Právě seděla na posteli, ale okamžitě se na nás pootočila a usmála se. Malá ji byla tolik podobná i v tuhle chvíli.
„Posaďte se,“ ukázala k židlím, které byly nedaleko jí a podepřela si víc hlavu polštářem.
„To je můj manžel, Kuro,“ ukázal jsem na Kura a popostrčil ho blíž k její posteli.
Kuro
Měl jsem stáhnutý žaludek a zauzlovaná střeva, když jsem na sebe navlíkal plášť a roušku, a vešli jsme do pokoje.
Když jsem ji uviděl, okamžitě se mi vybavila Rosina tvář. Stejně jako ona, byla bledá, na hlavě šátek, který zakrýval holou hlavu. Propadlé oči a bledé rty. Ale úsměv pro nás měla i v jejich těžkých chvílích.
A stejně tak se usmívala i Takařina máma. Nechápal jsem to. Byl jsem pro ni cizí člověk, který ji chce vzít dceru.
Nebo to vnímám špatně?
Trochu s obavami a váhavě jsem k ní přistoupil blíž, pozdravil jsem a poklonil jsme se ji.
Nevěděl jsem, co mám říct, tak jsem jen mlčky sedl na židli a díval se na ni a čekal.
Mám mluvit o sobě? Nebo o její dceři? Nebo se mám poptat na její zdraví a jak se cítí, když sám vidím, v jakém stavu je? Co mám říct?
Nevyznám se v tom…
Také ona se na mě dívala. Spíš na nás oba. Jako by chtěla odhadnout, jací vlastně jsme. Nebo si říkala, že je divné, když dva muži, a z toho jeden doktor, jsou vážně manželé. Možná si říkala, jestli opravdu jsme schopni se o její dceru postarat.
Prostě jsem byl v koncích a nevěděl jsem, jak mám reagovat. Jen popaměti jsem nahmatal Akiho ruku a pevně ji stiskl, jako bych hledal pomoc u něj.
Aki
Věděl jsem a moc dobře cítil, jak by se tu dala nervozita krájet. Jeden na druhého hleděl a jen těžko hledal slova, která by v tu chvíli chtěl nebo nechtěl říct. Políbil jsem Kura na jeho rozklepanou ruku a druhou stiskl ruku té paní, která nyní seděla před námi a zkoumala, co jsme za pár.
„Chtěla jste prý s námi mluvit. Svému muži jsme vše řekl, a on by moc rád malou přijal do naší rodiny, ale je tu ještě ta otázka, jak to udělat. Sice jsme manželé, ale tady to roli nehraje, netuším…“ zakryla mi ústa a trochu se pousmála.
„Jsem moc ráda, že se našel někdo tak dobrý, jako jste vy dva. Sice vašeho partnera neznám, ale pokud jste si ho vzal, musí být tak dobrý jako vy. Takařin otec odešel ještě před jejím narozením. Nepsala jsem ho jako otce a ten muž, co se o ni staral, tak ten velmi brzo umřel, neměla jsem tedy nikoho, koho bych zapsala do jejího rodného listu. Abychom to mohli formálně udělat a nebyla možnost, jak vám malou vzít… Napíšete se jako její otec. Pokud tedy souhlasíte?“
Trochu jsem se zarazil a podíval se na Kura, protože tohle musel odsouhlasit i on.
„Nebojte se, moje dcera je dobře vychovaná a určitě nebude zlobit. Jen… Chci pro ni domov, který by mohla nazývat svým a rodinu, která ji bude milovat stejně, jako já,“ chytila Kura za ruku a trochu si jej přitáhla blíž.
Kuro
Zatlo ve mně, když si mě nečekaně přitáhla blíže. Byl jsem z toho nesvůj, a hlavně… Měl jsem plnou hlavu toho, co před chvíli řekla.
Aki má být zapsaný jako Takařin otec? Není jiná možnost? Třeba adopce?
Ale na druhou stranu, pokud nikdo nebude do toho šťourat, je to asi nejjistější způsob, jak zaručit, aby Takaru zůstala s námi a nešla do sirotčince.
„Vaše dcera je úžasná holčička, dneska jsem se s ní seznámil a na chvíli nezavřela pusu,“ konečně jsem se usmál. „Bylo to milé ji poslouchat. Vím, že to pro vás není lehké, ani pro mne ne, když se tohle děje za takových okolností. Mám pocit, že to vypadá, jako bych vám ji chtěl ukrást.“
Udiveně na mě pohlédla, ale já jen pokrčil rameny, protože takový pocit jsem opravdu měl.
„Jen chci, abyste si to dobře promyslela,“ pokračoval jsem, když už jsem dostal odvahu promluvit. „Měla byste vědět, že moji rodiče se staví proti tomu, jaký jsem. Ty dva by Takaru nikdy nepoznala jako babičku a dědu. Nejspíš se s nimi ani nesetká, protože se mě zřekli. Ale rád bych vám představil moji mladší sestru. Mohla byste si s ní promluvit a zeptat se, na cokoliv budete chtít. A sama byste se pak mohla rozhodnout, jestli jsem ten pravý člověk, abych se postaral o vaši dceru. Rozhodnutí je opravdu jen na vás, i kdybych Takaru rád přivítal v naší rodině.“
Zhluboka jsem vydechl, když jsem konečně ukončil svůj monolog. Málokdy mluvím v kuse tak dlouho. Ale to, co jsem měl na srdci, to jsem ji potřeboval říct…
Aki
Docela mě Kuro překvapil, aby pro něj cizí, ale přesto se choval jako pravý otec. Dokonce chtěl, aby si ho prověřila u jeho sestry. Ani o tom neví, jak dokonalý chlap je už v tuhle chvíli. Kdybych ho tenkrát nepotkal… Kdybych nešel na jinou školu… Kdybychom neměli Rose…
Ten život je k nám tak štědrý. Ani neví, jak jsem za tohle šťastný, a i za to, jakou osobou se stal. Byl jsem na něj hrdý. Jinak než na kluka, se kterým jsem začal chodit, spíš jak na muže, kterému chci stát po boku.
Natáhl jsem k němu ruku a pohladil ho po tváři, aby věděl, že registruji každé jeho slovo.
„Nemám už tolik času, dovolila jsem si domluvit právníka, který je rodinným přítelem. Vlastně i jediným, který mi zbyl. Je čestný a se vším jsem ho seznámila. To on navrhl tuhle variantu a já s ní souhlasila. Nepotřebuji reference, vidím, že jste dobrý člověk, protože jste hned nabídl tyto věci. A… Moc hezky o mé dceři mluvíte,“ v očích se jí zaleskly slzy a její hlas se klepal rozrušením.
Ty vzpomínky… Vážně to bolelo, vidět tu ženu takhle a zároveň si vzpomenout na Rose. Jak je osud zajímavý, když nám všem kříží cesty. Rose se stala naší matkou, a přitom nás neporodila, a jiná žena nám dá ten největší zázrak, její dítě.
„Bože… omlouvám se, jsem měkkota,“ setřel jsem si slzy z očí, protože si dělaly, co chtěly, a to jsem chtěl být hrdina.
„Prosím, dala byste nám do zítra čas? Tohle je velmi vážné rozhodnutí a chci si o tom s mužem promluvit, než se vyjádříme. Samozřejmě platí, že bychom si malou velmi rádi vzali k sobě,“ zvedl jsem se a mírně se uklonil, abych se rozloučil.
„Určitě… Tak zítra,“ pousmála se a já ji úsměv vrátil.
Kuro
Ruce se mi třásly, že jsem nebyl schopen ani sundat ze sebe ten plášť. Byl jsem opravdu nervózní.
Musel jsem jít ven na vzduch a několikrát se zhluboka nadechnout.
Ještě teď jsem cítil ten její lehký dotek, když jsme se loučili. Jako by tím chtěla říct, že ve mně věří…
Chtěl jsem s Akim vychovávat dítě, ale nechtěl jsem to za každou cenu. A jen s jejím souhlasem, to přijmu.
Když řekla, že ji moc času nezbývá, bylo mi z toho úzko. I Rose věděla, kdy přijde její konec. A přitom obě dvě se tak staraly do poslední chvíle o ostatní.
Musí to být hrozně těžké vědět, že umře a musí tu nechat svoji dceru, kterou tak moc miluje.
Na tohle si nejspíš nikdy nezvyknu.
„Musím domů,“ sevřel jsem Akiho ruku, když došel za mnou ven před nemocnici. „Nevím, jak to zvládnu, až… Je pro mne cizí, ale je mi z toho vážně smutno. Je mi ji strašně moc líto… Rose měla nejspíš pravdu, že jsem jako houba a nasávám do sebe pocity ostatních. Je to hrozně těžký se s tím vyrovnat… Musím domů.“
Sám jsem při těch slovech táhl Akiho k autu, abychom mohli nastoupit a být co nejdříve doma.
Potřeboval jsem být ve svém prostředí. Tam, kde to znám, kde je můj domov, kde se cítím dobře…