Kuro
„Aki, vstávej,“ natočil jsem se k mému muži, když zazvonil budík.
Byl jsem ještě rozespalý, protože jsme skončili pozdě v noci, když jsme měli v baru jednu soukromou oslavu, a hosté se zdrželi opravdu dlouho. A já bych jim to ani nedokázal odmítnout. Naši oblíbení staroušci slavili padesáté výročí svatby, a jejich děti a vnoučata a pravnoučata a známí se rozhodli jim udělat pořádnou oslavu.
Snažili jsme se jim to udělat co nejhezčí, i s ozdobou baru, a byl jsem moc rád, že se jim to líbilo.
Samozřejmě jsme jim také pogratulovali i s dárkem. Přeci jen jsou to naši nejmilejší hosté.
Jenže teď už bylo ráno, a dneska první den, kdy Takaru měla jít do školy.
A to se neobešlo jen tak s nějakým obyčejným vstáváním.
V pokojíčku už ji visela školní uniforma, a ona si ji chtěla obléct už do postele, jak se nemohla dočkat.
Je to prostě naše chytrá holčička, a my věděli, že školu zvládne perfektně.
A tak jsem chtěl připravit speciální snídani, udělat to nejlepší bento, a pěkně i s Akim ji vyprovodit do školy.
Jo, do první třídy, první den, nechodí člověk pořád. A tak se to musí náležitě oslavit, a taky jsme už připravili hezké přivítání, které ale můžeme dokončit, až Taku bude ve škole, aby to pro ni bylo překvapení.
Aki
„Hmmmm…” zamručel jsem, jak moc se mi nechtělo vstávat.
Pomáhal jsem večer Kurovi v baru, protože tu u nás přespával táta, takže jsem mohl. Teď už byla Takaru jen naše, takže s ní už tolik času trávit nemohl, ale vžil se do role dědečka snad okamžitě. Rozmazloval ji, co mohl, až jsem kolikrát musel zasáhnout. Ne, že by Takaru byla rozmazlená, ale včasné zakročení bylo na místě, on, když se táta utrhne ze řetězu… Dokonce jí chtěl minule koupit poníka, což už bylo přes čáru.
Vstal jsem, a ještě rozespalý si na sebe natáhl tričko, abych malou nepohoršoval. Došel jsem k ní do pokojíčku, a když jsem viděl, že je na to se vstáváním stejně jako já, podebral jsem jí a nesl do koupelny. Postavil jsem jí na židličku, aby si pohodlně vyčistila zuby a opláchla obličej. Takové klasické ráno, které se asi bude každý den opakovat.
Ještě chvíli trvalo, než jsme se s Takaru dostali z koupelny, ale byli jsme již fresh.
„Ahoj zlato,” políbil jsem konečně Kura na tvář, když stál u linky a něco připravoval.
Malá už zapadla do pokoje se obléci, a já měl v koupelně nachystané oblečení, to protože mě Kuro zná, ví, jaký jsem, když jsem rozespalý.
„Včera jsme s tátou museli shlédnout asi dvacet šatů, než si jedny Takaru vybrala. Hrozný, příště tě vystřídám v baru a bude to na tobě,” otočil jsem si ho na chvíli k sobě a pořádně políbil.
Kuro
Jak jsem měl jistotu, že se Aki probral, oblékl jsem se a šel hned do kuchyně začít připravovat snídani. Jen jsem se ještě předtím narychlo umyl, než se do koupelny nacpali ti dva.
Kuchařku pro Taku jsem ani nevytahoval. Už jsem ji měl dávno napsanou a nechal jsem si ji i vytisknout a svázat, ale většinu jídel jsem si už pamatoval, tak jsem ji bral do ruky jen výjimečně.
A za chvíli už v kuchyni voněla káva a čaj, na stole už byla nachystaná snídaně pro všechny, a na lince jsem ještě dodělával Bento pro Taku.
Pozdravil jsem se s Akim, a když zmínil, že vybírali snad z dvaceti šatů, odhodil jsem, co jsem měl v ruce a běžel za malou do pokoje.
Právě včas…
„Taku, tohle ne,“ rychle jsem k ní došel, a hned jsem z ní svléknul volánkové šatičky, které se snažila narvat na sebe přes hlavu.
„Jdeš do školy, tak tu máš nachystanou uniformu. Tady,“ položil jsem ji věci na postel, které si měla obléct.
„Ale dědeček říkal, že tyhle jsou nejhezčí,“ zamračila se na mě a mírně se nafoukla. „Že v tom vypadám jako princezna a budu nejhezčí ze třídy.“
Jen jsem mlčky ukázal na uniformu, aby se začala oblékat, a šel jsem pověsit šaty a sklidit všechno ostatní do skříně, aby ji nenapadlo se znovu převléct.
„Taku,“ povzdechl jsem si. „Ty jsi jako princezna i v té uniformě. Víš, že do školy se tak chodí a platí to pro všechny. Ale jak přijdeš ze školy, tak slibuji, že si oblečeš ty šaty, co ti dědeček vybral, a půjdeme spolu ven, ano?“
Pomohl jsem ji zapnout knoflíky u košile, a srovnat mašli, aby vypadala hezky. Mírně jsem stáhl obočí, když jsem znovu zahlédl tu jizvu po operaci, která se schovala pod košilí, ale s tím se bohužel nedá nic dělat. Důležité pro nás je, že operace tenkrát dopadla dobře, a Taku je zdravá, i když se musí hlídat.
Trochu jsem ji musel pomoct s punčoškami, a sukýnkou, ale když jsme ještě oblékli vestičku, a postavil jsem Takaru před zrcadlo, už se nemračila.
„Vidíš, jak moc ti to sluší,“ usmál jsem se na ni, a ještě ji šel sčesat vlasy a udělat dva copky, které ji nezavazely pod kloboučkem.
„Tak jdeme jíst, nebo nám taťka sní celou snídani sám,“ pošoupnul jsem konečně Taku z pokojíku do kuchyně.
Aki
Musel jsem se začít smát, když jsem viděl Kura, jak letí do pokoje a dává tu katastrofu do pořádku. Já to včera tátovi říkal, ale on mě jako vždy neposlouchal a tohle byl výsledek. Potom se není čemu divit, že jsem jaký jsem, po někom to mít musím.
„Promiň,” políbil jsem Kura omluvně, když jsem se na chvíli postavil mezi dveře a pozoroval je.
Jenže hlad mě přemohl a šel jsem se nasnídat.
„No, promiň… Malé bych snídani nesnědl,” trochu jsem na Kura vyplázl jazyk a male posunul kaši, aby na ní lépe dosáhla.
Škola byla již informovaná o Takařině stavu, a od Kura měla sestavený jídelníček tak, aby jí to nevadilo. Jen jsem se bál toho, když se bude převlékat třeba na plavání, protože cvičit mohla jen omezeně, ale plavání ničemu nevadilo. Ta představa, že si malou bude někdo dobírat, to mě štvalo nejvíc. Proto jsem jí stále opakoval, že kdyby se něco dělo, musí nám to říct, abychom mohli zakročit. Prostě ta jizva vidět byla, a děti bývají zlý, pokud něco tak zcela nechápou.
„Kde jste? Budeme muset vyrazit,” vtrhl táta do kuchyně jako veliká voda.
„Snídaně,” ukázal jsem na židli naproti sobě a naznačil, že je tam jídlo i pro něj.
Chtěl něco říct, ale můj výraz byl dost přesvědčivý na to, aby si poslušně sedl a začal s námi snídat.
Kuro
Snídaně s rodinou. Rozhlédl jsem se po všech a spokojeně jsem se usmál. A usmíval jsem se po celou dobu snídaně, co se Akiho táta špičkoval s Takaru, kdy se je Aki snažil usměrnit, ale nakonec skončil stejně jako oni a mluvili jeden přes druhého.
Akiho táta se hodně změnil.
Nejprve jsem se ho bál. Byl nepřístupný, chladný, a musel mít nad vším kontrolu. Nedokázal jsem s ním vyjít.
Pak přišla na řadu Rose. A on se změnil. Už nebyl tak panovačný, a ukázal i svou druhou lepší stránku své povahy. Ona to z něj dokázala vytáhnout, i když společných chvil moc neprožili právě kvůli její nemoci. Ale už se nevrátil ten starý tatík, šéf nemocnice a šéf celé rodiny.
A pak, když přišla Takaru, byl to dokonalý obrat o třistašedesát stupňů.
Kdybych ho poznal až teď, nevěřil bych nikomu, kdo by o něm řekl, jaký to byl člověk před pár roky. Nevěřil bych.
Když jsme konečně dosnídali, Aki se chytil úklidu kuchyně, a já se zaběhl konečně obléct, abych naší dceři neudělal ostudu.
Sbalil jsem ji do tašky bento, a pak už jsme společně vyšli z bytu ven.
Nemuseli jsme jít přes bar. Už dávno jsme měli postavený vedlejší vchod vedoucí přímo do bytu, a dokonce i výtah, kdyby ho bylo potřeba. Teď ho zatím využíváme jen výjimečně, nejvíc asi na velký nákup, který jednou za čas uděláme, abychom to nemuseli tahat po schodech.
Malá se usadila s dědou vzadu, a já s Akim vepředu. Řízení jsem přenechával na Akim, jen výjimečně jsem řídil auto já. Ne, že bych to neuměl, ale neměl jsem potřebu.
„Až se vrátíte, dáme si spolu oběd!“ vykoukl z baru ještě Renji, který se dneska staral o provoz. „Nachystáme ho, tak se nestavujte nikde na hranolky, jasný?“
Jen jsem se pousmál, mávl na něho, že rozumím, a pak už jsme konečně vyjeli.
Začínal jsem být nervózní. Možná víc než samotná Takaru, která vesele vzadu brebentila s dědou.
Aki
„No jasně,“ mávl jsem na Renjiho, ale nekomentoval jsem to.
Popravdě měla Takaru čtyři dost starostlivé strýčky a dvě tetičky, kteří byli z tohoto dne taky dost nervózní. Všichni jsme byli jedna rodina a nějak jsme to prostě neřešili. Kluci pomáhali, co mohli, a dokonce se i občas střídali v hlídání malé. Samozřejmě jsem dost redukoval přespávání někde jinde než doma, na to jsem byl striktní, bál jsem se o ni. Nejspíš to nikdy neskončí, neustále jsem ji kontroloval, i když spokojeně spala. Srdce není škrábnutí, může kdykoliv nastat komplikace. Sice ji operovali ti nejlepší a přesní chirurgové, ale i tak, byla to naše dcera, a já jsem prostě typ hero.
„Jak kdybych někdy dovoloval Takaru jíst hranolky,“ procedil jsem mezi zuby a radši se díval na cestu.
Když jsem zastavil a všichni jsme vystoupili, měl jsem mandle až v žaludku, jak se to ve mně všechno sevřelo. Pouštěl jsem jí do nového světa a nechtělo se mi. Přitáhl jsem si malou k sobě a chytil jí za ruku, aby si byla jistá mojí podporou. Jen se usmála a chytila i Kura, abychom se vydali před vchod. Spousta rodičů vypadali stejně jako já, a kmitali pohledy po všech okolo, jak se cítili nesví. Popravdě když uviděli mě, dost zatrnuli v pohybu, přeci jen jsem tu byl s velkou převahou nejvyšší a vyčníval jsem.
„Dobrý den, pane doktore,“ oslovil mě malá dívenka, která kolem nás procházela a na moment se zastavila u Takaru.
„Pojď,“ chytila ji za ruku a vedla do skupinky malých dětí, u kterých již stála učitelka a mile se usmívala.
„Jsem Sakura a ty? Jsi hubená, mám bento, dáš si?“ brebentila a prohlížela si Takaru, jak nějakou panenku.
„Nepřipomíná ti to něco?“ usmál jsem se na Kura a políbil ho na tvář, když jsem se k němu lehce naklonil.
Kuro
Vážně jsem byl nervózní. Naše dcera šla poprvé do školy. Doteď byla pořád s námi. Ať už se mnou, s Akim, nebo s kluky či s holkami. Ale teď… Bude bez nás a bez dozoru. Co když se něco pokazí?
Aki to nesl na první pohled statečně, ale já byl nervóznější víc než Takaru, která dokonce hned zapomněla i na dědečka.
Než vůbec byla podepsána přihláška na tuhle školu, měli jsme několik schůzek, a několikrát jsme se ujišťovali, že budou na Takaru dávat pozor, že bude mít omezení v tělocviku, že bude jíst pouze to, co ji nachystáme. A taky… Byli jsme ujištění, že dětem ve třídě vysvětlí, jak se věci mají, aby se předešlo nějakým problémům ze strany dětí, které by Takaru mohly ublížit.
Tak, tak, jsem stihl dát Taku pusu a říct ji, že ji vyzvedneme hned, jak jí skončí škola.
Když se sešli všechny děti kolem své učitelky, ta nám, rodičům, sdělila, jak to bude, a že hned zítra bude pro rodiče schůzka, kde nám předá podrobnosti. Dneska budou mít děti lístek, na kterém budou mít napsané, co si mají druhý den připravit do školy a v kolik hodin budou končit. Pak už dala najevo, že se máme rozloučit, aby s dětmi mohla jít do třídy.
Aki do mě musel drcnout, abych se konečně pohnul z místa. Pořád jsem na tom školním dvoře stál a koukal na školu, i když už byly děti dávno vevnitř.
„Co budeme dělat?“ podíval jsem se na hodinky.
Měli jsme čtyři hodiny, než si přijedeme pro Taku. Počítám, že tak tři, protože tu budu chtít být co nejdříve…
Aki
Jen jsem pozoroval, jak se malá ztratila ve škole a srdce se mi chtělo rozskočit, jak jsem chtěl jít za ní. Bylo to hrozný, být rodičem je vážně těžké. A pokud je to dítě nemocné, člověk s myslí, že zešílí. Snažil jsem se držet vážnou tvář, ale když na mě Kuro promluvil, nějak to ve mně všechno spustil. Musel jsem se od něj odvrátit na druhou stranu a otřít si pár slz které právě stekly na moji dobře upravenou košili.
„Seiji… Seiji říkal, že se máme stavit za ním do kanceláře, že dnes nemá pacienty, a potom by chtěl vidět malou. Miura má službu v nemocnici, nepustili ho, sice prej strhl pěknou hádku, ale vyhrály doktorky, co mají děti,“ usmál jsem se a chytil Kura za ruku.
Už dávno mě netrápilo, co si druzí myslí, když nás vidí. Je to můj muž, a popravdě, to tu věděli skoro všichni rodiče a nevadilo jim to.
„Tati?“ zasekl jsem se, když jsem viděl tátu, jak se nemá k odchodu.
„Malá dřív nevyjde, pojď!“ zatáhl jsem ho za rukáv a on sice neochotně, ale šel.
Seiji na nás netrpělivě čekal a hned nám dělal kávu, abychom si všichni dali. Popravdě jsme spíš potřebovali panáka, ale to se nehodilo. Nikdy jsem si nemyslel, že mě první den školy mé dcery, tak hodně rozhodí.
Kuro
Nakonec jsme nasedli do auta a jeli do nemocnice. Seiji už na nás čekal. Táta se sebral a odešel za známými, že pak bude čekat u auta, až pojedeme pro malou.
Já a Aki jsme se usadili v Seijiho kanceláři. Uvařil nám kafe, a hned se vyptával na malou, jak to s ní šlo.
Smál se, když jsem mu říkal, co si chtěla obléct, a úplně se rozplýval nad tím, když jsem mu ukázal fotky s malou, které jsme před školou nafotili na mobil.
Seděli a povídali jsme si tak asi dvě hodiny. Čas celkem rychle utíkal, a já se nakonec i docela uklidnil. Měl jsem tendenci pořád hlídat mobil, jestli nevolají kvůli Takaru ze školy, ale když se nic nedělo, něco mě napadlo.
Seiji a Miura přijdou potom k nám. Holky taky, protože ty teď byly taky ve škole, Ookuba byl taky v práci a Renji se staral o náš podnik.
„Napadlo mě, že bychom šli Takaru koupit nějaký dárek za to, jak statečně zvládla první den školy. Sice jsem ji slíbil, že s ní pak půjdeme na zmrzlinu, ale i tak. Co myslíš, Aki? Máme ještě dvě hodiny čas, pak bychom se vrátili pro tvého tátu, a Taku bychom ten dárek mohli dát hned před školou, jak vyjde.“
Aki
Seiji se o malou zajímal stejně, jako naše sestry přes zprávy. Byly hrozné, okamžitě mě obě bombardovaly na messengeru. Malá je zbožňuje, a ty dvě k nám jezdí kdykoliv mají čas, bohužel teď je ho velmi málo, proto se snaží aspoň takhle být ve spojení.
Přitáhl jsem si Kura blíž k sobě, když se mi zdálo, že na tom gauči jsme od sebe daleko, a zapřemýšlel jsem.
„To není špatný nápad. Myslím si, že se to hodí. Spousta rodičů kupuje sladkosti a veliké kornouty, co jsou sladkého plné, ale to Takaru nesmí. Takže… Co navrhuješ, že jí koupíme?“
„Půjdeme,“ zvedl jsem se a počkal, až se mnou půjde i Kuro.
Byl to dobrý nápad, a aspoň jsme se mohli projít. Oba jsme to potřebovali, protože naše myšlenky beztak bloudily k malé. Vyšli jsme ven a ihned zamířili na nedalekou tržnici, kde je vždy vše, co si člověk jen přeje.
Kuro
Byl jsem rád, že Aki souhlasil. Projít se, něco pro Takaru vybrat, bylo asi lepší, než tu sedět a být nervózní. Co budu dělat, až bude velká a přijde s tím, že se chce vdávat? Nejspíš to nepřežiju…
Tak moc jsem si ji zamiloval. Je to opravdu naše dcera.
A i kdybych ji nejraději stále chránil a měl při sobě, musím ji nechat žít, naučit se bojovat se vším, co může život přinést. Nemůže být stejná, jako jsem byl já…
Na tržnici bylo docela dost lidí. Nejspíš jsme nebyli jediní, kdo měl stejný nápad podle toho, co se dneska dalo nakoupit, a kolik lidí kupovalo podobné věci, co my.
Ale pro Taku to udělám rád.
Brzy jsme měli obrovský kornout naplněný vším možným. Jo, koupili jsme ji i pár kousků normálních sladkostí, ale jinak jsme vybírali jen to, co ji neuškodí, ale zároveň potěší, a ona si na tom smlsne.
A když jsme se vraceli do auta, byl nejvyšší čas vyrazit pro dědu a pak hned ke škole. Stejně už nedočkavý volal, kde jsme.
Když jsme naložili Akiho tátu, hned jsme zamířili ke škole. Málem jsem ten kornout zapomněl v autě, jak jsem spěchal. Netrpělivě jsem přešlapoval, chodil tam a zpátky, a vyhlížel, kdy se konečně Takaru ukáže ve dveřích.
Aki
Bylo to, jak najednou stát na jednom místě s dvěma tygry, táta a Kuro neustále chodili sem a tam. Skoro jsem se z nich zbláznil, když se mi po chvíli začala motat hlava.
„Tak dost,” chytil jsem Kura za obě ramena a táta do mě nečekaně zezadu narazil.
„To chce klid, malá vyjde za chvíli ven, a určitě by nechtěla vidět, jak jste za tu chvíli zhubli, protože jsme oba nachodili tak deset kilometrů,” usmál jsem se a políbil Kura, aby se už uklidnil.
Byl jsem taky nervózní, ale na ně dva jsem neměl. Spousta rodičů už také dorazila a netrpělivě vyhlížela své male zázraky,
A bylo to tu…
Jak kdyby někdo vystřelil ze startovní pistole, se na nás valila celá třída prvňáčků, a hned se každé dítě rozuteklo se svému rodiči. Prostě jako lavina.
„Takaru,” mávl jsem na malou, když nás málem minula a chtěla se dát jinou cestou.
Jen se usmála a skočila Kurovi do náruče. Oba jsou jak průhledný papír, jak váží velmi málo, tak to prostě je, Kuro tím pádem nemá problémy malou někam přenést, nebo déle držet v náruči. Vzal jsem ji na koníka, protože to má nejraději, je to, jak kdyby se v tu chvíli mohla dotknout mraků. Často jsem jí takhle vozil, necítila se potom blbě, jako když musela jezdit na vozíku.
Kuro
Nelíbilo se mi, že mě Aki zastavil. Já tím chozením prostě ze sebe dostával tu nervozitu. Měl jsem obavy, jestli bude malá v pohodě, jestli se ji bude ve škole líbit.
Možná ten strach byl proto, že já sám ve škole nezažil moc dobré chvíle. Všechno se změnilo až v momentě, kdy jsem začal chodit s Akim. A já nechtěl, aby si Taku prošla něčím podobným jako já.
Když vyběhla ven, málem kolem nás proběhla, ale Aki ji zastavil.
Popadl jsem ji do náruče a celou pomačkal. A oddychl jsem si.
Jakmile ji vzal Aki na koníka, hned začala brebentit a nezastavila pusu, ani když jsme ji dali dárek. To se ji pusa rozjela ještě víc, až se i Akiho otec začal smát.
Nastoupili jsme do auta, a ona nám celou cestu vykládala, co všechno bylo ve škole, a co se ji nejvíc líbilo.
Moje tělo, moje hlava, byly zaplaveny tím příjemným pocitem štěstí. Nikdy jsem si ani ve snu nepomyslel, že někdy budu zažívat tyhle rodičovské situace, a byl jsem strašně moc šťastný, že nám to osud dopřál, i když to mělo smutný začátek…
Jakmile jsme dojeli k domu, nemohli jsme jít ani do bytu. Venku na nás čekaly holky, a hned nás vedly dovnitř, přímo do baru. Bylo normálně otevřeno, bylo tu pár hostů, ale část baru byla upravená pro oslavu naší školačky.
Bylo to překvapení pro nás všechny. Nikdo nic neřekl, a tak jsem jen zíral s otevřenou pusou.
A byli tu všichni. Dokonce i Hiro a Monty, i naši staroušci, kteří tu ještě včera slavili své výročí svatby.
Všichni se hned vyptávali Takaru, jaké to bylo první den ve škole, a v mžiku to tu bylo jak v úle. Mluvit se nepřestalo ani ve chvíli, kdy Renji a naše servírka začali nosit jídlo na stůl.
A když jsem se chtěl přidat, abych pomohl, hned mě zarazili zpátky ke stolu, že to mám nechat na nich.
Po celou dobu jsem se usmíval. A měl jsem proč. Tohle… O tomhle, že někdy něco takového zažiju, se mi nezdálo ani v těch nejdivočejších snech.
Aki
Byl jsem tak moc šťastný, že první den ve škole tak dobře dopadnul. Malá byla spokojená a vypadala nadšeně už i na další dny, které tady zažije. Nemohl jsem být víc hrdý, jak na malou, že to všechno zvládla, tak na svého muže, že to vydržel a nedošel pro ni hned do školy a nezavřel doma, aby na ni nikdo nesahal. Sice je to pořád můj hubený drobek, ale pokud jde o naši dceru, je to rváč.
„Kurva,” otočil jsem se, když jsem postavil malou dolů a snažil se zakrýt ty slzy dojetí, které samozřejmě přišly ve chvíli, kdy se ti blbci ukázali v baru.
Byl jsem překvapený a dělalo mi problém rozdýchat tenhle nával lidí, co tu byli, aby Takaru podpořili. Bez ohledu na toho, kdo je z nás rodič, Takaru z nás všech dělá dokonalou rodinu. Prostě se nám vrátila Rose, a už o tom nebyla sebemenší pochybnost.
Takaru je převtělením Rose, abychom všichni byli zase šťastni. Dala nám všem nový smysl života, a popravdě už celkem lituji toho, co si pro ni jednou přijde, protože projít přes otce, strýce, dědečka, tetičky, to asi ani nedá.
„Jsi nějakej na měkko,” drcnul do mě Seiji, když viděl, jak se snažím nenápadně setřít slzy.
„Ty jdi taky do prdele,” vrátil jsem mu to, protože mě to štvalo.
„Vidíš, jsme všichni rodina, Takaru vždy bude vědět, že má plno lidí, co jí milují. To je přeci to, co nás Rose učila, ne?” usmál se a podal mi sklenici s pivem.
Nikdo tady ani netuší, jak jsem jim za tenhle život vděčný. Kdybych tehdy nepotkal Kura, nebyl bych nikdy zamilovaný. Netušil bych, co je to mít milující rodinu s lidmi, co tě nesoudí podle toho, jak vypadáš, ale podle toho, kdo jsi uvnitř. Neměl bych takovou mámu, kterou jsem jí zbožňoval víc než svojí vlastní. Dceru, která nás potřebuje stejně, jako my jí. Z táty by se nestal jiný člověk, a ani on by nikde nezažil lásku.
Půjdeme určitě dál svým životem, ale každým dnem se budeme blížit k cíli, který jsme si oba vysnili.
„Kuro… Miluji tě. Děkuji, že jsi, a že jsi se mnou,” přitiskl jsem svého muže k sobě a políbil jsem ho se vším, co k němu ve svém srdci cítím.
Tak daleko jsme došli jen proto, že se naše srdce spojila.