Aki
„Jsi v pořádku? Nic se ti nestalo?” Renji začal Ookubu ohmatávat, jak kdyby se na něj měl vrhnout celý gang.
Musel jsem se tomu zasmát, protože Renji zrovna nepatřil mezi ty, co by ukazovali city, a popravdě se ani na veřejnosti moc k Ookubovi neměl, jenže… Ono asi doma, kde jim bylo oběma dobře, to vypadalo jinak. Přeci jen spolu nebyli tak dlouho, jako já s Kurem, a taky toho tolik nezažili, i když začátek dobrý neměli. Byl to hezký pár, to jsem musel uznat.
„Neříkal jsi nic Kurovi, že ne?” přísně jsem se na Renjiho podíval.
„Nebyl jsem u něj, řekni si mu to sám, ale určitě z toho nebude nadšený, jako jsem nebyl já. Doufám, že ten parchant trpěl,” procedil mezi zuby a táhl Ookubu k baru.
Snad poprvé jsem u něj viděl, jak ho v klidu drží za ruku, a dokonce mu před cizími dává pusu, musel se o něj bát.
Došel jsem po schodech nahoru a otevřel dveře, jenže jsem se málem přerazil o Kura, který u nich čekal, a já to netušil. Na poslední chvíli jsem se chytil futer, abych na něj nespadl, a taška letěla ke schodům.
„Zlato… Tohle mi nedělej, mohli jsme oba sletět, nebo hůř, moje tunové tělo na tebe,” zasmál jsem se a sebral tašku.
„Jsem doma, konečně,” usmál jsem se na Kura a políbil ho.
Přímo nádherně voněl, možná je to ta vůně domova, o které každý mluví, nejraději bych ho hned snědl. Ale… Musel jsem mu říct, co se dnes stalo, a zítra ho zase uvidím, svědomí by mě jinak sežralo. Pomohl jsem mu s křeslem ke gauči a musel se napít vody, co jsme si vzápětí donesl.
„Dneska mi volal Iwao… Přišel se svou sestrou, která byla v hrozném stavu a já ji ošetřoval. Nemají pojištění… Byl docela na dně, ale neboj, byl se mnou Ookuba,” dořekl jsem a nebylo mi z toho všeho moc dobře.
Kuro
Lekl jsem se, když Aki vpadnul dovnitř a málem přese mě přeletěl. Kdybych neseděl v tom křesle, nestalo by se to.
Stáhl jsem obočí, když jsem si uvědomil, jaké jsem nemehlo, a jak jenom zavazím.
„Vítej doma,“ vrátil jsem Akimu polibek. „Máš hlad? Nevařil jsem, ale Rita s Nyo donesly jídlo zespodu. Vařil Renji. Tak já ti to ohřeju, a dám si s tebou.“
Otočil jsem se i s křeslem a zamířil do kuchyně. Nejspíš se na celé křeslo vykašlu a budu chodit raději s berlemi. Bude to rozhodně rychlejší.
„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ konečně jsem promluvil, když Aki došel za mnou do kuchyně. „A co se týká Iwaa… Jak je na tom Ookuba? Nezabil ho?“
Ptal jsem se, protože jsem věděl, co Iwao udělal, když jsme ještě byli na škole. Na druhou stranu mi to i připomnělo nehezké chvíle, které jsem v té době s Akim prožíval. Ten špatný pocit z toho, že jsme se málem rozešli.
A i když mi z toho nebylo dvakrát dobře, a ptal jsem se na Ookubu, už hlavně kvůli Renjimu, nechtělo se mi k tomu moc vracet.
Aki
Protáhl jsem si záda a zvedl se za Kurem, abych mu v kuchyni pomohl.
„No… Asi tak, neměl k tomu daleko. V jednu chvíli jsem si dokonce myslel, že po něm skočí, ale i on ctí lékařskou etiku. Ta holka na tom byla špatně, prý byla pár dní doma zavřená, podle všeho ani neměla co jíst, nejspíš jen pila vodu, aspoň tu měla, jinak by umřela. Hrůza, docela jsem se zděsil, jak na tom byla. Poprvé jsem toho hajzla viděl trpět a stálo mi to za to. Karma se obrací,” pousmál jsem se, protože si to tenhle člověk rozhodně zasloužil.
„Renji hned dole Ookubu ohmatával a kontroloval, jestli mu něco není, až jsem se musel usmát, ale je v pořádku, vážně, vůbec se ho nedotkl. Zítra Iwao přijde s malou na kontrolu, není mi to moc příjemný, ale musím ho vzít, nedalo by mi to. Ookuba se tam taky narval, takže budu v bezpečí, on podle všeho ani nic začínat nechtěl. Jen jedno mi teď vrtá hlavou… On říkal, že začal pracovat pod yakuzou. Tvůj táta znal jeho tátu, tak nějak mi to smrdí, asi zavolám Hirovi, abych si to vše urovnal v hlavě,” počkal jsem, až mi Kuro nachystá jídlo, nechtěl jsem se mu tam plíst, a taky by to mohl brát tak, že ho lituji.
Sedl jsem si ke stolu, ale předtím jsem si stihl udělat čaj, který jsem hned upíjel. I když jsem moc nechtěl, tohle nové zjištění mi moc dobře nedělalo, zaplést se s yakuzou… Není to, po čem člověk touží, jsou to bestie, a podle toho se chovají. Jednoho jsem i v dětství znal, ale nebyl to fajn kluk a děti ze školy šikanoval, proto jsem se vlastně začal rvát, aby je chránil.
„A co ty? Sbalil ses? Zítra odjíždíme, a já se už nemůžu dočkat, tenhle stres mě jednou zabije,” chtěl jsem začíst jíst, ale místo toho jsem opatrně podebral Kura z křesla a posadil si ho na klín.
Tak nějak jsem prostě potřeboval jeho teplo a i to, jak hezky voní.
Kuro
Poslouchal jsem Akiho, když mi vysvětloval, proč se vlastně s Iwaem setkali.
Netušil jsem, že má mladší sestru. Ale já se nikdy nějak nezajímal o spoustu lidí, co na škole byli. Jen pár nejbližších, a spolužáci, a Iwao nebyl ani jedno z toho.
Jen jsem si pamatoval, jak tenkrát kolem něho byl dost humbuk. A vím, že mu hrozil vyhazov ze školy. Ale jestli se tak stalo, už nevím.
Když však Aki řekl, že můj otec znal Iwaova tátu, zarazil jsem se.
Nějak jsem neměl chuť se o otci bavit, ale taky, pokud byli oba spojení s yakuzou, můžu být rád, že to ještě dopadlo relativně dobře. A hlavně, že se včas podařilo zabránit tomu, aby Rita zmizela. A nejspíš by jsme ji potom těžko hledali.
Asi bych si myslel, že se odstěhovala s nimi pryč, dokud by ji Nyo nezačala shánět. A pak kdo ví, jestli bychom ji vůbec našli.
Takže to, že mě otec zmlátil, nechal mě dobít, paradoxně byl jeho nejhloupější nápad a nejšťastnější náhoda, že se věci hnuly dopředu, a zabránilo se tak několika věcem.
„Jo, věci mám sbalené i pro tebe,“ přikývl jsem na poslední otázku. „Nachystal jsem to, a Rita to pak sbalila do kabely, a ještě tam dala věci, na které jsem nedosáhl. Sice v tom křesle je to fajn, ale dost mě to omezuje, zvlášť, když mám tu nohu takhle vystrčenou pořád dopředu. Zavazí mi to a pořád s ní do něčeho narážím. Nejspíš prostě s tím vozíkem neumím jezdit.“
Povzdechl jsem si po posledních slovech, ale pak jsem se na Akiho usmál a pohladil ho po tváři.
„Nachystáš prosím to jídlo i pro mě? Mám docela hlad. Ale posaď mě zpátky do vozíku, prosím.“
Možná se můžu zdát jako sobec, nebo někdo, kdo neumí soucítit s někým jiným, ale od jisté doby, i když jsem to pořád já, o něco jsem se změnil.
Je mi Iwaovy sestry líto. Uměl jsem si představit jaké to pro ni muselo být, sedět doma zavřená a nemít co do pusy. Ale na druhou stranu mám teď plnou hlavu toho, abych se dal co nejdříve do pořádku a hlavně… Myslím pořád na naši malou Takaru, aby ona všechno dobře zvládla a vrátila se co nejdříve za námi domů…
Aki
„Pfff… Tak nic no,“ usmál jsem se, když jsem viděl jeho reakci a jako panenku ho opět vrátil do křesla.
Možná jsem neměl mluvit dál, vím přeci, jak nám všem ten čas ublížil, ale i nás dost změnil. Tehdy ta hádka mohla znamenat konec, ale místo toho nás posunula tak dopředu, že náš vztah posunula na novou úroveň. Už jsme nebyli děti, ale dva dospělí, co se svým osudem udělali to nejlepší, co mohli. Až v tu chvíli se z nás stal pár, kterým jsme dnes, schopni být ti nejlepší rodiče pro naši dceru.
„Tady zlato,“ usmál jsem se znovu, když jsem jídlo položil na stůl a Kura mírně přisunul tak, aby na všechno dosáhl.
Sedl jsem si a najedl se, měl jsem hlad a Renji vařit uměl. Sice ne tak dobře jako můj muž, ale jo, bylo to dobré. Potom jsem sklidil nádobí a umyl, aby tu nezasmrádlo, Kuro mě už prostě změnil, neměl to rád, a proto jsem dodržoval pravidla.
„Těším se na zahradu, určitě začala sklizeň lilků a cuket, a to nemluvím o lotosech, co má Rose v tom malém jezírku, už se těším, až to budu připravovat pro malou. Pamatuješ, jak je Rose nakládala na sladko, a potom jsme to mlsali u televize? Mrzí mě, že Rose nepozná Takaru, ale spíš se mi zdá, že nám ji poslala, že? Musíme si oba odpočinout a dát se dohromady,“ položil jsem poslední talíř na odkapávač a odvezl Kura ke gauči, na který jsem ho přenesl.
„Co takhle mě nakrmit? Byl to těžký a dlouhý den, chyběl jsi mi. Můžu? Budu opatrný,“ zajel jsem Kurovi pod tričko a jemně mu přejel po břiše.
Miluji jeho tělo… Kura celého bych snědl a neměl bych nikdy dost. Chvíle, kdy jsem v něm, jsem mu nejblíž, proto s tím nemohu přestat.
Kuro
Aki mi naložil jídlo, a konečně jsme se mohli najíst. Renjiho vaření je skvělé, a kolikrát si říkám, že bych mu úplně přenechal kuchyň. Ale to by mi zase chybělo. Rád to střídám. Chvíli vařím, a někdy zase obsluhuji.
Pomalu jsme dojedli, Aki pak pouklízel, i když byl určitě unavený z práce. Ale byl jsem rád, že jsem se s tím nemusel teď trápit já.
Pohodlně jsem se uvelebil na sedačce, a nohu jsem si položil na taburet, abych ji měl výš.
Podíval jsem se do Akiho očí, když se přiblížil, a pak ho chytil za ruku, která už šmátrala pod mým trikem. Po těle mi přejel ten známý příjemný pocit, a já věděl, že mu prostě nedokážu odmítnout.
Nejen kvůli němu, ale i kvůli sobě. Měl jsem rád Akiho laskání, jeho péči. On věděl, jak na mě, abych rychle zapomněl na špatné věci a myslel jen na něho.
„Jen… co když někdo přijde?“ podíval jsem se na moment ke dveřím do předsíně.
Ale nakonec jsem nad tím pokrčil rameny a přitáhl si Akiho pro polibek.
„Vem si co chceš… Akyiuki…“ zachraptěl jsem, když jsme se konečně přestali líbat, a moje ruce ho už dávno hladily pod trikem po jeho horké kůži.
Aki
„Ty mě hodláš provokovat?“ zavrčel jsem mu u tváře, když řekl celé mé jméno.
„Musím se krotit, však víš, jak vášnivý jsem, ale ve tvém stavu opatrnosti není dost. A jestli sem někdo přijde? Je mi to jedno, my jsme doma, oni ať mi políbí prdel, nemají tu co dělat,“ políbil jsem Kura na jeho sladké rty a jemně mu je poté oblízl.
Je mi jedno, kdo a kdy sem přijde, mají zaklepat, a já jsem opravdu doma se svým mužem, nikdo si to snad ani nedovolí. Kdyby to byl Ookuba, tak ho asi zabiju, bývám dost protivný, když jsem sexuálně frustrovaný.
„Tsss… Kdopak je tu nedočkavý,“ skousl jsem si ret, když jsem stáhl Kurovi kalhoty a trenýrky a zahodil je nějak na zem.
Jeho penis se již hezky hlásil o moji pozornost, ale já ho zatím nechal tak, jen jsem jemně po kůžičce přejel prsty a okusoval Kurův krk. Hezky pomalu jsem táhl jazyk po celé linii jeho tepny a poté polaskal lalůčky jeho uší. Byl jsem až protivně něžný, jak kdybych ho chtěl donutil k tomu, aby škemral o každý další krok, který udělám. Vyhrnul jsem mu tričko a zahodil ho také na zem, stejně jako mé, které mě v tuhle chvíli dost otravovalo. Ukázaly se jeho narůžovělé bradavky, které jsem vsával a povaloval po jazyku, jak kdybych je chtěl sníst. Voněl tak krásně, když jsem se s jeho tělem mazlil a rozpaloval ho na maximum.
Kuro
Věděl jsem, že zareaguje nějak takhle, když vyslovím jeho celé jméno.
A já ho s tím v takových chvílích rád provokoval. Byl potom dravější, nebo mě naopak mučil pomalým laskáním až na samou hranici snesitelnosti.
Stejně jako teď.
Brzy jsem byl zcela nahý, vyvalený na sedačce s jednou nohou opřenou o taburet, a ve chvíli, kdy už to začínalo být na hraně, jsem se víc do sedačky opřel zády a zavzdychal nahlas.
Ale ani to mě neuklidnilo, a já chtěl víc.
Aki prostě věděl, co má dělat, aby mě takhle vydráždil.
Doslova jsem lačnil po jeho dalších dotecích, po milování s ním, a bylo mi už úplně jedno, jestli někdo přijde nebo ne.
„Aki…“ zachraptěl jsem, jak se mi z toho udělal knedlík v krku. „Aki… prosím… nemůžu sám… vem si mě…“
Doslova jsem žadonil, aby pokročil dál, a přestal mě tak trápit.
Aki
„Už jsem si tě ale vzal,“ usmál jsem se nad jeho žádosti a naschvál přiblížil ruku k jeho tváři a protočil prstýnek.
Ano… To je pravda, že jsem si ho vzal, ale nejraději se s ním miluji každý den a je mi celkem jedno kde. Když si vzpomenu na začátky… No… Bylo to náročný, ale za to teď… Ovoce se ukazuje. Můj muž mě přitahuje den ode dne víc.
„Miluji, když takhle škemráš, chci ti pořádně naplácat,“ olízl jsem si rty a podstrčil Kurovi pod zadek polštářek, aby byl výše a zas tak ho to nebolelo.
Jemně jsem ho plácl po odhalené hýždí, co se proti mně hezky ukazovala, musel jsem opatrně, i tohle bude trochu bolet. Jedním hrábnutím do stolku, co máme vedle gauče, jsem vytáhl masážní olej, který tu vždy máme, aspoň nikoho nenapadne, že se používá i na něco jiného. Takhle tu mít lubrikační gel a malá by ho tu našla, popravdě bych asi nevěděl, co dělat. Nanesl jsem si ho na prsty a pořádně si navlhčil penis, ale i Kurovu dírku. To mi rozhodně stačilo na to, abych do něj chtěl ihned vrazit svůj naběhlý úd, ale musel jsem se kontrolovat, nemohl jsem ho hned rozbít.
„Kuro… Miláčku,“ opatrně jsem na něj nalehl a postupně v něm uschoval celé svoje mužství, co okamžitě mířilo na správné místečko.
Obě ruce jsem dal Kurovi nad hlavu a o opřel se o lokty, tak jedině jsem mohl získat potřebnou oporu, a přitom nijak nezatížit svou lásku. Začal jsem najížděl. Klouzalo to tak moc, až jsem místy ztrácel soudnost, jen ve chvilkách, kdy Kuro slabě bolestně zasténal, jsem začal vnímat. Líbal jsem ho… Mazlil se s jeho tělem, a přitom si ho bral. Zkoušelo to mé hranice, kam až jsem schopný zajít, a přitom se postaral o svého muže.
„Já… už,“ zajížděl jsem již hruběji a s větší razancí, když se mnou prohnalo to, na co jsem čekal.
Orgasmus si pohrával s mými buňkami a dělal mi v hlavě bordel. Tak nádherné do něj stále vjíždět, a přitom všechno svoje sperma věnovat té krásně pulzující dírce, co mě stále pevně vtahovala dovnitř. I když jsem byl mimo, stáhl jsem ruku na Kurův penis a dopřával rozkoš i jemu. Pořád jsem ho ale nepřestával líbat, nedalo se to ovládat, zbožňuji ho.
Kuro
Měl jsem z toho obavy. Myslel jsem, že mě Aki potěší jen ústy, když říkal, že má chuť něco sníst.
Ale když pak pokračoval, trochu jsem se začínal obávat toho, jestli to vůbec zvládnu, vzhledem k tomu, že jsem stále nebyl úplně v pohodě.
Noha byla celkem dobrá. Bolela, ale byla zpevněná v ortéze a měl jsem ji položenou tak, aby co nejméně překážela, a co nejméně se s ní hýbalo.
S čím jsem měl víc problémy, byly žebra.
Bolely… Hlavně na té jedné straně.
Ale Aki… Jako by to věděl, byl jemný, opatrný, a až na občasné bolestné záchvěvy, jsem spíš brzy začínal ociťovat jinou touhu, která zcela ty bolesti zastínila a utlumila.
Ani jsem se nenadál, a měl jsem v sobě jeho prsty. A brzy na to je nahradil jeho penis.
Skoro jsem nedýchal, když se do mě nasouval. Ale to příjemné chvění, mravenčení, úplně dostalo mé tělo do jiné sféry, kde už na myšlenky na bolest nebylo místo a ani pomyšlení.
Musel jsem to však nechat všechno na něm. Nemohl jsem se projevovat tak, jak jsem byl zvyklý.
A možná to, že jsem se proti němu nemohl ani pořádně propnout, prohnout, mělo za účinek větší prožitek, než kdyby tomu bylo normálně.
Jediné, čeho jsem byl schopen, bylo třást se pod tíhou toho pocitu, když na mě přišla ta moje chvilka.
Vyvrcholení bylo tentokráte tak jiné, a přesto silné. Užíval jsem si to s každým nádechem. Sevřel jsem Akiho lokty, jako bych měl snad strach, že mě nechá tak a odejde.
Ale on se o mně staral až do samého konce, a přitom jsem se mohl dívat i na jeho tvář, která vyjadřovala i jeho naprostou spokojenost.
Byl na něj krásný pohled, a já ho miloval snad ještě víc…
Aki
„Jsi nádherný,“ zašeptal jsem mu do rtů, když jsem ucítil, jak mi jeho sperma protéká mezi prsty.
Jako vždy tak sladce sténá a dává mi pocit, že na celém světě pro něj existuji jen já.
Byl jsem tolik majetnický, ale on mě nikdy neopustil, ani nepodvedl.
Je to věrný a poctivý chlap, který mi rozumí, i když zrovna nic neříkám. Pro mě a naši dceru, bude ten, co bude vytvářet domov v pravém slova smyslu. Ten, co jsem zažil až s Rose, protože rodiče byli na prd, a já byl rád, že se táta změnil, a teprve teď je tím správným otcem a dědou.
Několikrát jsem ho ještě políbil, než jsem se z něj zvedl a opatrně i jeho podebral do náruče, abych ho mohl přenést do sprchy. Na moment jsem Kura postavil na nohy, než jsem ho rukama opřel o stěnu ve sprše a pustil na nás příjemně vlažnou vodu. Omýval jsem nás a vážně se starostlivě staral o to, aby mi tu nespadl, nebo ještě víc nezranil.
„Něco dobrého nám všem udělám, jak znám holky, tak tu za chvíli budou. Nyo mi psala, že se šly projít, potřebovaly to, hlavně Rita. Nyo mi do telefonu říkala, že měla tvoje sestra špatné sny a brečela, snažila se jí uklidnit, tak aspoň udělala čaj na uklidnění, ale i tak má o ní strach. Asi by sis s Ritou měl promluvit,“ říkal jsem, když jsem Kura balil do ručníku a přenášel ho do ložnice, kde jsem ho posadil na postel a došel pro věci, co se válely všude po zemi, jak jsem je divoce z nás strhal.
Kuro
Musel jsem Akiho na moment zastavit, když mě chtěl nacpat pod sprchu, aby mi nejdříve sundal ortézu. Sice mě noha dost bolela, když jsem ji neměl zpevněnou, ale lepší chvíli vydržet než mokřit ortézu.
Musel jsem ji odlehčovat, než mi Aki pomohl s umytím. Tentokrát bych to nejspíš sám nezvládl. Nemohl jsem se pořádně ohýbat kvůli žebrům, a kvůli noze taky ne.
Zamračil jsem se, když Aki začal mluvit i Ritě.
Jo, podepsalo se to na ní. Mluvili jsme o tom už spolu. Ale taky jsem věděl, že i když je velmi citlivá, přesto je silná. A věděl jsem, že když bude chtít, přijde za mnou nebo si promluví s Nyo.
Byla v tomhle podobná na mě.
A jako bych ji těmi myšlenkami přivolal, slyšeli jsme bouchnout dveře v chodbě a hlas holek, že jsou zpátky.
Jen jsem na ně křiknul, že jsme v koupelně, ať uvaří kávu.
Jo, to kafe bych si dal klidně i dvakrát. Měl jsem na něho pořádnou chuť.
Když jsme pak s Akim konečně vylezli ven, oblékli se a já si znovu nasadil ortézu a usadil se v křesle, Aki mě dotlačil za holkama do obýváku.
„Jedeme na farmu, nechcete jet s námi?“ zadíval jsem se pátravě na Ritu.
Věděl jsem, že jsme chtěli jet sami, ale v tomhle případě by možná bylo lepší, kdyby nebyly samy.
„Ne,“ odmítla Nyo.
Povytáhl jsem obočí nad její rychlou odpovědí.
„No, já ti to vysvětlím,“ začala opatrně Rita. „Chtěly jsme vás požádat, jestli bychom mohly zůstat tady, než se vrátíte. Slíbily jsme Renjimu, že bychom mu dole aspoň trochu pomohly, a tak… A jestli by nevadilo, kdyby tu i Renji a Ookuba tím pádem mohli taky přespat. Co?“
Aki
Začal jsem se smát, když jsem uslyšel Nyo rychlou reakci, jak kdyby nenápadně řekla, aby jsme už konečně vypadli a nerušili je. Moje sestra se prostě nedokázala nikdy krotit, v tom byla celá já. Přidřepl jsem si ke Kurovi a stiskl mu ruku.
„Myslím, že je to v pohodě, Ookuba by si mohl máknout venku, beztak se nudí, tak nám opraví zadní bránu a nějaké další věci. Bude to v pohodě, vedle je ještě jeden pokoj, tak ať se vyspí tam,” ukázal jsem výmluvně na vedlejší byt, protože tady rozhodně spát nebudou, to je soukromý prostor náš a naší dcery.
„Jasně,” prskla Nyo a přitáhla si k sobě majetnicky Ritu, aby jí políbila na tvář, jak to měla neustále ve zvyku.
Večer proběhl v klidu, ráno jsem se už těšil na to, jak budeme na farmě, a hlavně daleko odsud.
Kuro
A bylo to odsouhlaseno ze všech možných stran.
Já a Aki pojedeme na farmu a Rita s Nyo zůstanou tady. Budou mít čas pro sebe, a taky pomůžou Renjimu a pohlídají dům.
Sice jsem se už nebál, že by se něco mohlo stát, ale byl jsem si tak jistější a mohl jsem v klidu odjet.
Nechtěl jsem, aby něco narušilo domov, do kterého se má vrátit naše dcera.
Štěstí bylo, že je v Americe. Neuměl jsem si představit co by se dělo, kdyby tady u toho všeho byla. A než se vrátí, já se dám aspoň trochu do pořádku, a snad zmizí aspoň ty modřiny.
A co se týká pochroumané nohy a žeber, můžu se vymluvit, že jsem byl prostě nešikovný a spadl jsem ze schodů. Stejně chceme udělat boční východ, a možná by výtah nebyl špatný.
Večer už potom proběhl v poklidu, a i únava za celý ten den se na mě podepsala. Jakmile se moje hlava dotkla polštáře, okamžitě jsem usnul. Ještě že se Akimu podařilo do mě nacpat prášky, jinak bych usnul i bez nich, a nejspíš bych se brzy probudil bolestí.
Takhle jsem spal do rána, až na malé okamžiky, kdy jsem nevěděl, jak se otočit, abych mě to co nejméně bolelo.
Snídani tentokrát připravily holky. Na rozdíl od nás byly vzhůru dříve, a já je i podezíral, že nám tu snídani udělaly i proto, abychom vypadli co nejdříve.
Když jsem se pak trochu s obtížemi dostal konečně dolů do baru, měl jsem pocit, jako bych tam nebyl věčnost. Hned jsem se pozdravil s kuchařem a naší číšnicí, a s Renjim jsem ještě probral vše, co bylo potřeba. Aki mezitím naložil věci do auta, včetně vozíku, a tak, když už to z kuchyně začalo vonět, a mělo se už otevírat, konečně jsme mohli vyrazit.
„Tak jedeme?“ otočil jsem se k Akimu, když jsem se konečně za jeho asistence usadil v autě.
Musel mi posunout sedačku víc dozadu, abych nekrčil nohu.
„Už se těším, vážně,“ naklonil jsem se k němu a políbil ho na tvář.
„Tak startuj,“ ještě jsem ho pohladil a pak se už pohodlně usadil, abychom mohli konečně vyjet.
Konečně si užít volný víkend. Sice bolavý a omezený, co se fyzické práce týkalo, ale šťastný, že ta největší hrozba našeho života pominula, a teď už jen budeme čekat na naši dceru, a můžeme žít spokojený život.
Aki
„Jen se stavím v té ordinaci, abych se podíval na sestru toho zmetka, slíbil jsem to, ale ty zůstaň v autě, bude to hned, a já nechci, abys ho viděl,” zamračil jsem se, když jsem si uvědomil, jak se to tenkrát i Kura dotklo.
Zaparkoval jsem před ordinací a rychle vyběhl ven z auta, protože jsem viděl, jak ten šmejd parkuje a vytahuje tu malou do své náruče. Sestřička už pospíchala po chodníku, aby mu pomohla s dekou, do které tu holčičku zabalila, a spolu už šli do ordinace. Došel jsem za nimi právě ve chvíli, kdy jí sestřička ukládala na lehátko a kontrolovala její tlak a další životní funkce.
„Má už lepší barvu a podle všeho se do ní nějaké živiny dostaly. Napíšu ti léky, které jí budeš dávat, protože musí doplnit nějaké vitamíny a bílkoviny, aby nabrala svalovinu. Přijedu příští týden, nám dovolenou a chci si jí užít, takže by ti to mělo stačit. Pokud se něco zhorší, nebo se malé udělá špatně, kontaktuj sestřičku, a ta mi zavolá, nějak to dáme dohromady, jinak potom jedině nemocnice,” konstatoval jsem poté, co jsem malou prohlédl a neviděl jsem nic, co by jí mělo ohrožovat.
„Moč vypadá také v pořádku a na krev si zavolej v pondělí. Tak mladá slečno… Pěkně v teple a ležet. Tak za týden se můžeš snažit pořádně rozhýbávat končetiny, a pak určitě předběhneš svého bratra,” usmál jsem se na tu dívčinu, které již měla narůžovělou barvu a už neměla takové vaky pod očima.
„Počkejte, až dokape kapačka a můžete vyrazit domů, já už musím, tak nashledanou za týden,” usmál jsem se na všechny tři a zase mířil ven k autu.
„Stůj… Aki… Počkej,” zastavil mě Iwao, když mi prudce škubl rukou.
„Nesahej na mě,” zavrčel jsem mu skoro u obličeje, když jsem se k němu nahnul.
„Promiň… Já jen… Chci ti poděkovat. Vážně, děkuji ti,” chtěl mi stisknout ruku, ale když viděl mou reakci, radši stáhl ruku dolů.
Na nic jsem nečekal a bez odpovědi odešel k autu. Už mě nesledoval, ale jeho pohled jsem dobře cítil, jak se hnusně zabodával do mých zad.
„Tak jedeme,” řekl jsem hned, co jsem nastoupil do auta a Kura pořádně políbil, protože jsem to prostě potřeboval.
Nastartoval jsem a vyrazil pryč z města, už jsem se nemohl dočkat toho, až uvidím dům a zahradu. Tolik mi to místo chybělo, a my tam ani neměli čas jezdit. To byl domov v pravém slova smyslu, náš domov.
Kuro
K mému překvapení jsme však nejeli rovnou na farmu, ale ještě k Akimu do práce. A hlavně, když jsem se dozvěděl proč, byl jsem z toho mírně rozhozený.
Moc dobře ten náš výlet nezačíná…
A když jsem chtěl vystoupit, Aki mi nakázal zůstat v autě.
Nevěděl jsem, jak dlouho to bude trvat. A tak jsem seděl, nervózně poklepával prsty na palubovce, nebo na okýnku, a neustále nahlížel ke dveřím, kdy se Aki konečně ukáže.
Na můj vkus to trvalo dlouho. Ale co já vím. Nejsem doktor. A navíc, ať už ho Aki nesnáší, jak moc chce, svoji práci udělá vždy dobře. Vždycky do toho dá všechno, i kdyby to měl být jeho největší nepřítel.
Na moment mě i napadlo, jestli by ošetřil i mého otce, kdyby na věc přišlo.
Ale pak jsem zavrtěl hlavou, abych na to nemyslel, a ještě to náhodou nepřivolal.
Když se pak konečně Aki ukázal, oddychl jsem si. Opětoval jsem mu polibek, a pak už se pohodlně usadil, když jsme konečně vyrazili.
Cesta na farmu utíkala poměrně rychle. Navíc to nebylo tak daleko. Však jsem z tama jezdil i do školy a na praxi, a Aki taky. A vlastně i kluci, pokud u Rose přespávali.
Vzpomněl jsem si i na to, jak jsme oslavovali jejich promoci, a potom i naši. I když už to bylo bez Rose.
Ale všichni do jednoho jsme na ní vzpomínali a připili jsme si na ni asi tisíckrát. Tenkrát jsem se pořádně zliskal, a ani jsem nevěděl, jak jsem se vůbec dostal do postele.
„Pořád je tu krásně,“ vydechl jsem spokojeně a rozhlédl se kolem sebe, když jsme konečně vystoupili.
Opíral jsem se o berle a čekal, až Aki povytahuje všechny naše věci. Měli jsme s sebou i jídlo, tak toho bylo docela dost. Chtěl jsem mu pomoct, ale okamžitě mi to zakázal, a hned mě pak narval do vozíku, abych nezatěžoval nohu.
Aki
Byl jsem rád, že jsme pryč z města a máme tohle místo jen pro sebe. Takový klid, který ve městě rozhodně nemáme. Vytahal jsem věci a převezl Kura na verandu, odkud se na vozíku pohodlně všude dostal. Když Rose onemocněla už tak, že se nedokázala pohyboval na nohou bez toho, aby si několikrát odpočinula, nechal jsem to tu celé předělat na bezbariérové vstupy. Popravdě to bylo myšleno i do budoucnosti, až se sem na stará kolena přestěhujeme a budeme žít, aspoň tak jsem si to představoval.
„Něco dobrého nám uvaří,“ usmál jsem se, když jsem ukládal jídlo na linku.
„Pane Aki… Vítejte zpět, jsem tak ráda, že vás oba vidím,“ postarší žena vešla dovnitř a já teprve v tu chvíli poznal naši sousedku, která se tu o to se svou rodinou starala.
Brala si nějakou úrodu a ve stodolách skladovala ovoce ze svých ovocných sadů, tím pádem to bylo výhodné pro nás všechny.
„Tady, dnes ráno jsme to sklidili, doufám, že se vám tu bude líbit. Nic se tu nedělo, dům je zcela v pořádku,“ usmála se na nás a podala mi dva koše plné zeleniny a ovoce.
„Moc děkuji,“ přijal jsem košíky a ukázal na židli, aby si sedla, ale s omluvou odmítla, že spěchá zase domů.
Položil jsem vše na linku a začal uklízet věci do ledničky, aby se nezkazily. Potom, jak krásně tu ta zelenina zavoněla, nemohl jsem odolat a začal jí krájet do mísy.
„Co si dát zeleninový salát s kuřecím masem a chlebem?“ usmál jsem se na Kura, když jsem si uvědomil, že jsem se ho ani nezeptal, co by si dal.
Kuro
Nebylo to tak, že by nám tahle farma celá patřila. Rose ji odkázala nám všem, včetně Hira, Seijiho a Miury. Rádi jsme sem jezdili všichni. Ale ne vždycky jsme se tu společně sešli. Hlavně Hiro tu skoro vůbec nebyl. Řekl bych, že od smrti Rose ani jednou.
Ale věřil jsem, že to bude lepší, a že zas tenhle dům bude jednou plný.
Pozdravil jsem se s paní, co se nám starala o dům, a když potom odešla, popojel jsem s vozíčkem blíž k lince.
Byl tu opravdu prostor a lépe jsem se tu s ním mohl pohybovat než doma v Tokiu.
„Dám si salát s masem, ale bez chleba,“ nahlédl jsem, co Aki zrovna dělá, a chtěl mu pomoct.
Ale ve stejnou chvíli mi začal zvonit telefon.
Hned jsem se otočil a dojel ke stolu, kde jsem ho položil, a když jsem ho vzal do ruky, překvapeně jsem se díval, kdo to volá.
Počítal jsem s tím, že to bude někdo z baru, nebo holky. Ale že Hiromi…
Přijal jsem hovor, a jen tiše poslouchal, co vlastně Hiromi chce. Srdce se mi sevřelo z toho, jak smutně v telefonu zněl jeho hlas. Ani nevím, co jsem mu řekl, jen jsem pak předal telefon Akimu, když o to požádal.
Něco bylo špatně. A to špatně se teď dělo Hiromimu.
Ani jsme nepřemýšleli nad tím, že bychom ho teď nechali samotného: Řekli jsme mu, kde jsme, a teď už bylo na něm, jak se s Akim domluví.
Náš volný víkend jen ve dvou tím padal. Ale ani jeden z nás ani na moment nezauvažoval nad tím, že bychom Hiromiho odmítli. Byl to náš brácha, a měli jsme ho rádi…
Aki
„Bez chleba,“ zasmál jsem se nad jeho požadavkem.
To je celý on, nemá rád, když něco dobrého kazí chlebem. Začal jsem krájet úhledně zeleninu a dával ji do mísy, aby to vypadalo barevně a chutně. Na pánev jsem hodil pokrájené tofu, které jsem měl od Ookuby, jeho babička ho sama nakládala a bylo skvělé. Osmahl jsem ho a vhodil do již ochuceného salátu, ještě jsem osmahl kuřecí maso a lehce všechno promíchal.
Zrovna jsem pokládal talíře na stůl a přenášel mísu se salátem, když mi Kuro podával telefon.
„Samozřejmě, to se ani neptej. Okamžitě doraz sem, a popovídáme si tady. Nemám pro tebe někam autem dojet? Ne? Dobře, budeme tě čekat,“ někde v pozadí bylo slyšet hlasy a nejspíš zvuky, jak si někdo čepuje benzín.
Podle všeho nebyl Hiro ani hodinu odsud, ale jeho hlas… Tak mu nepříjemně přeskakoval, jak kdyby plakal. Měl jsem nepříjemný pocit, že budu chtít toho Montyho zabít. Takhle se Hiro nikdy nechoval, moc city neřešil, a po smrti Rose se celý uzavřel. Nemusel jsem být psychouš, abych věděl, že bolest schovával za masku tvrďáka.
Po posledních slovech se mi nepříjemně sevřelo srdce a tlačilo mě v hrudníku stejně, jak v den, kdy jsem se málem s Kurem rozešel. Moc dobře jsem tušil, co Hiro cítí, bylo to peklo, prázdnota, kterou jsem tehdy nemohl zaplnit. Musel být tady… Musel jsem ho držet v náruči a chovat se jako jeho bratr, kterého v tuhle chvíli moc potřeboval.
„Udělal jsem toho snad dost,“ pousmál jsem se, ale do smíchu mi moc nebylo.
„Budeme mít návštěvu, co?“ políbil jsem Kura a taktně to chtěl přejít, než dorazí Hiro, bylo toho na nás v posledních dnech až příliš.
Když řešíte moc věcí, které se točí kolem vašich pocitů, jednou srdce musí explodovat a zamezit všemu dalšímu, co by mohlo přijít. Nehodlal jsem to u Hira dopustit.
Kuro
Bylo jasné, že se tu Hiro brzy ukáže. A nejen já z jeho telefonátu pochopil, že na tom není nejlépe.
Nejspíš nějaký problém doma, nebo že by s tím jeho novým přítelem?
Ale když byli u nás v baru, zdál se mi v pohodě. A vypadal, že je do Hiromiho docela udělaný.
Ale kdo ví. Možná se mýlím. Občas nedokážu lidi odhadnout, a pak se divím…
Nakonec jsme si řekli, že s jídlem počkáme na Hira.
A Aki mu šel na patro připravit pokoj, aby to měl nachystané, až přijede. Ne, že bychom ho chtěli hned poslat spát, ale když tu bude, když po dlouhé době tu budeme všichni tři, rozhodně ten čas nestrávíme tím, že budeme něco uklízet.
Sotva však Aki sešel dolů, a já uvařil nový čaj a kávu, ozval se z venku typický bublavý zvuk motorky.
Jen jsem vyjel ven s Akim v závěsu, a už nám Hiromi doslova padnul do náruče.
Prakticky neřekl skoro nic.
Jen plakal. Plakal tak moc, že se mi srdce svíralo.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Netušil jsem, co ho tak dostalo. Tak jsme ho s Akim mohli jen objímat a hladit po zádech, a čekat, až se aspoň trochu uklidní, a řekne, co se vlastně děje.
Aki
Byl to hrozný pohled, tak moc jsem si přál, aby to nebylo něco špatného a on jen řešil třeba bolení nohy, ale podle všeho to bylo spíš citové. Sevřel jsem ho v náruči tak pevně, že mu málem prokřupaly kosti. Byl jak z gumy, nedalo se to zastavit. Neříkal nic… Naprosto nevydal ani hlásku, co by nám řekla, o co se jedná, jen plakal. Poprvé v našem životě jsem ho takhle viděl. Takhle zničeného a na dně. Nebylo pochyb o tom, co se v něm odehrávalo.
Když jsem ho usadil u stolu a nabídl mu jídlo, jen ho odsunul a dál se mu oči plnily slzami. Jen jsem si povzdechl a nalil mu do sklenky dobré saké, co jsem tu měl.
„Vypij to,“ rozkázal jsem mu a jen se díval, jak to v něm mizí.
Občas to holt člověk potřebuje.
„Mohl… Chtěl bych se… Vykoupat,“ nakonec ze sebe po nějaké době vysoukal a já s ním šel do koupelny, abych mu napustil horkou vanu.
Dal jsem mu tam bublinky a uložil ho do ní, byl jak dítě, musel jsem mu pomoci vysvléct, jak nebyl schopen ničeho. Potom jsem ho nechal relaxovat a odešel dolů za Kurem.
„Zeptal jsem se ho, jestli je to kvůli Montymu a podle jeho reakce, i když neřekl ani slovo… Je to on. Má zlomené srdce, na to lék neznám, sám bych asi byl v tomhle stavu. Něco sníme, ano?“ políbil jsem Kura do vlasů a postrčil k němu mísu, aby si nabral salát.
„Co s ním budeme dělat?“ povzdechl jsem si, když jsem si dával první sousto do úst a snažil si představit, jak musí být Hiro zničený.
Kuro
Tak trochu jsem tušil, že Hiromiho návštěva nebude moc veselá, ale vidět ho tak, mě opravdu šokovalo. Vždycky byl se vším hotový raz dva, a nic ho jen tak nepřekvapilo. Vzpomněl jsem si dokonce i na tu holku, co ji kdysi vyhodil z domu, když to zkoušela na mě a na Akiho, a pak nás obvinila, že jsme ji obtěžovali.
Ale teď… teď to byl doslova zničený člověk.
Jo, láska dostihla i jeho. A podle všeho nešťastná láska. Mohl jsem jen doufat, že se z toho brzy dostane, a bude to zas ten starý Hiromi, takový, jakého ho známe.
„Nevím, co,“ povzdechl jsem si, když se mě Aki u večeře zeptal. „S tím Montarem mluvit nemůžeme, neznáme ho tak dobře, a taky ani nevíme, kde je. A Hiro by to odmítl, a ještě by mohl být naštvaný, že se do toho pleteme. Jediné, co nám teď asi zbývá, je být s Hirem a podpořit ho. Musí vědět, že na to není sám. Tenkrát… tenkrát když jsme my dva… no…“
Na moment jsem se odmlčel, protože vzpomínka, jak jsme se s Akim málem nadobro rozešli, je pro mne pořád těžká, byť je to už tak dávno.
„Tenkrát mi Hiro hodně pomohl, a myslím že je na čase mu to teď oplatit. I kdybychom měli vedle něho jen sedět a hladit ho po zádech. Rád bych byl víc nápomocný, ale nějak to nejde. Možná by bylo fajn ho jít do té koupelny zkontrolovat…“
Aki
„Asi jo,“ povzdechl jsem si, když jsem si uvědomil, že je tohle vážně to jediné, co pro něj můžeme udělat.
„Dojdu za ním,“ zvedl jsem se a odnesl si prázdný talíř.
Políbil jsem ještě Kura a potom se vydal po schodech nahoru. V koupelně bylo ticho, kdyby tam spadl špendlík, uslyšel bych to. Došel jsem dovnitř a zkusil prsty vodu, byla již vychladlá, takhle by za chvíli nastydl.
„Tak pojď, vylezeš ven a půjdeš si dát ke krbu horký punč, co?“ usmál jsme se na něj, když mě upřeně pozorovaly jeho slzami zastřené modré oči.
Nic neřekl, jen poslušně vyšel z vany, přímo do mé náruče, kde jsem měl ručník. Zabalil jsem ho a odvedl k sobě do pokoje, kde jsem mu dal věci, nějaké jsem tam měl ještě z dob, co jsme tu bydleli, a nebyl jsem tak namakanej. Padly mu tak akorát, aby nepadaly. Dovedl jsem ho ke krbu a nechal v péči Kura, který k němu na vozíku již mířil.
Radši jsem pro všechny udělal punč, ale Kurovi do něj nedal alkohol, protože ho na ty prášky nesměl. Až v tuhle chvíli konečně Hiro promluvil, když se podíval na Kura a uvědomil si, že je na vozíčku.
„Co… Co se ti… Stalo? Jsi… V pořádku?“ říkal ještě roztřeseným hlasem, ale pohledem zcela upřeným na Kura, jak kdyby ho chtěl donutit, aby se neopovážil mu lhát.
Kuro
Když šel Aki za Hirem, popojel jsem ke kuchyňské lince, a dal vařit nový čaj. Udělal jsem bylinkový, který by mohl Hirovi trochu uklidnit nervy. I když asi to jediné, protože nevím, jestli vůbec existuje nějaká bylina na zlomené srdce.
Nabral jsem do misky i trochu toho salátu, a když se pak vrátili, poprosil jsem Akiho, aby nám to podal.
Když ke mně Hiro konečně zvedl pohled, a vypadalo to, že mě trochu už víc vnímá, jen jsem na jeho otázku pokrčil rameny.
„No, v pořádku jsem. Jen mám potlučená žebra a namožené koleno, takže musím nosit ortézu a chodit o berlích nebo na vozíku, abych ho nenamáhal. Ono to i docela dost bolí. Ale to bude za chvilku v pohodě,“ zabrzdil jsem vozík a pak jsem se opatrně sesunul vedle něho na zem.
„Je to práce mého otce,“ povzdechl jsem si. „Ale už to je v pohodě. Slyšel jsem, že mu někdo dal, co proto, a už nás a Ritu prý nechá na pokoji. Nevíš o tom náhodou něco?“
Ne, že bych se k tomu chtěl vracet, ale snažil jsem se převést někam řeč, aby nemyslel jen na své trápení. A co jiného člověka donutí přestat myslet na vlastní bolístky, než když má starost o někoho blízkého? Asi jen tak nic…
„Dej si čaj, a něco sněz, nebo ti bude špatně,“ přistrčil jsem mu do ruky misku s hůlkami, když to Aki položil vedle nás na zem. „A bez odmlouvání, ano?“
Aki
„Já… Nemůžu,“ odsunul misku s jídlem, ale aspoň se napil čaje.
„Skoro nic jsem neudělal, kdybych se o tvýho otce měl postarat já, tak to nepřežije, takhle jsem to musel nechat na Harunovi. Měl něco dočinění s jeho obchody, ale… Nechci to rozebírat. Víš… Já se nikdy neprosil o to, abych byl yakuza, a teď? Prvně to, že je boss můj otec, to mě málem zabilo, a teď…“ zasekl se v polovině řeči a znovu se napil, jak rychle mu vyschnulo v krku.
„Nechce mě. Já… Nikdy mi nic neslíbil, a hned na začátku řekl, že vztah nechce, ale… Já nevím, co s tím mám dělat, vážně to nevím…“
Vtáhl jsem Hira do své náruče a pevně stiskl, protože se zase začal chvět a hlas mu přeskakoval.
Bylo mi ho líto, ale nemohl jsem mu jinak pomoc, tímhle si musí projít každý. Někam ho to posune, bez překážek není pravá láska, a bez lásky se žít nedá. Nechci, aby to zažíval, ale je to chlap a jeho první a opravdová láska, musí se pohnout dál. Zlomené srdce bolí a sám jsem to na chvíli zažil, ale pro každého je ta správná osoba na světě, najde ji.
„Co takhle dnes spát u mámy v pokoji,“ pousmál jsem se, když jsem viděl, jak se tváří, při zmínce o Rose.
Je přikývl a nic víc neříkal. Vždy, když nám bylo nejhůř, všichni jsme spali u Rose v posteli. Rozložili jsme ji, a přidali matrace, abychom se tam všichni vešli, nebylo nás zrovna málo. Tohle určitě bude pro Hira to nejlepší.
Kuro
Jak jsem si myslel. Aki mého otce řešil s Hirem. Na jednu stranu jsem rád, že to byla právě jeho větev yakuzy, s kterou se otec dostal do problémů. Kdyby to byl kdokoliv z těch jiných, nejspíš by otce zabili, a Ritu bych už v životě nikdy neviděl. A buď by se stala ženou někoho z nich, nebo by ji prostě prodali.
Otřepal jsem se při té představě a byl jsem opravdu rád, že to dopadlo nakonec takhle.
Když Aki navrhl, abychom šli spát k Rose do pokoje, Hiro souhlasil.
Hned jsem se zvedal, ale dostal jsem vynadáno, tak jsem si musel nechat pomoct na křeslo, a pak se nechat odtlačit do máminy ložnice.
Nedovolili mi ani pomoct s rozestláním, a Aki ještě zaběhl i pro jednu peřinu a polštář.
„Budeme se dívat na pohádku? Třeba bychom si mohli pustit Naruta, nebo tak něco?“ kývl jsem k televizi, a zadíval jsem se s mírným úsměvem na Hira, když mi pomohl přesednout z křesla na postel, a já se pomalu sunul na druhý kraj. Počítal jsem s tím, že Hiro bude spát mezi námi.
Nevěděl jsem, jestli bude Hiro spát, nebo si bude chtít povídat. Nebo prostě jen tak ležet. A mrknout se na něco by bylo fajn. Bylo by to jako kdysi...