Kuro
Mému ošetřujícímu lékaři se moc nelíbilo, že pojedu domů. Měl jsem původně zůstat do druhého dne. Ale vzhledem k tomu, kdo tuhle nemocnici řídí, a že jsem jeho adoptivní syn a manžel jeho vlastního syna, nakonec svolil k tomu, že můžu jet domů. Nebo na něj Ookuba použil násilí. Nevím, nepátral jsem po tom. Byl jsem rád, že můžu z nemocnice vypadnout, i když mě všechno bolelo, nemohl se skrz pomlácené žebra pořádně nadechnout, a hlavu jsem měl, jako by mi v ní zápasníci sumo vedli boj o zlatou medaili na nějakém mistrovství.
Trochu problém jsem měl nasednout do auta, a potom z něj i vystoupit. Po schodech do bytu mi pomáhal Aki, protože sám bych je nevyšel ani s berlemi. A začal jsem uvažovat o tom, že si pořídím výtah. No, co. Jednou budu starý a výtah se bude hodit.
Když jsme vyšli nahoru, byl jsem překvapený, že tam byli i ostatní. Jako by neměli svou práci a svůj život. Ale jedno mi to potvrdilo.
Jsme rodina. I když jsme se nenarodili stejným rodičům, přesto nás jeden člověk spojil. Naše máma Rose. A my jsme k sobě opravdu jako bratři, jako její děti, a to bez rozdílu.
S Akiho pomocí jsem se potom svlékl a osprchoval, abych ze sebe smyl ten smrad z nemocnice.
Oblékl se jen do pohodlných kalhot, místo trika si vzal jukatu, abych se nenamáhal při přetahování trika přes hlavu, nebo zapínáním knoflíků.
Společně jsme se pak usadili u jídla. Renji se snažil, aby bylo co nejlepší, jako by chtěl oslavit můj příchod domů. A všichni jsme mu to pochválili, až se dokonce i trochu začervenal, což u něj nebývá obvyklé. A hned si vysloužil i pořádný polibek od Ookuby.
„Pozval jsem firmu, na vyčištění od toho benzínu,“ ozval se, když později sklízel věci ze stolu. „Zaplatím to, a nepřemýšlej, že mi to budeš chtít vrátit. Nebo mě naštveš.“
Nejspíš bych ho objal, kdybych mohl. Tak jsem ho aspoň na moment chytil za ruku a stiskl.
„Děkuji,“ podíval jsem se na něho a pak i na ostatní. „Všem vám moc děkuji.“
Ani nevím proč, ale v tu chvíli se mi spustily slzy z očí. Bylo to štěstím, že mám tak skvělou rodinu, bylo to dojetím, jak se nám všichni snažili pomoct…
Aki
Opatrně jsem Kura přitiskl na svou hruď a políbil do vlasů, když jsem cítil, jak moc slabý je. Nejen fyzické vyčerpání, ale i to psychické, ho dostaly do tohoto stavu.
„Omluvte nás na chvíli, uložím Kura a vrátím se za vámi,“ řekl jsem po chvíli, když už jsem viděl, že si musí Kuro bezpodmínečně lehnout a být v klidu.
„Určitě, my už půjdeme, musíme ještě do nemocnice,“ usmál se na nás Seiji a vystrkával Miuru ven z pokoje, když chtěl jít s námi.
„My taky, je čas taky něco udělat doma,“ houknul z poza dveří Ookuba a během chvíle tu bylo prázdno.
„Občas si myslím, že jsme vážně sourozenci, jak kdybychom si všichni četli myšlenky. Rose nás dobře vychovala, že?“ usmál jsem se, když jsem Kura ukládal do postele, ale předtím zvedl opěradlo a načechral polštář, protože polo sed byl v tomto stavu ten nejlepší nápad.
„Trochu se vyspi, za dvě hodiny nám má volat táta s malou. Byl naprosto otřesný, jak mi pořád volal, co je s tebou a jestli něco nepotřebuješ. Nejspíš zburcoval polovinu nemocnice, podle toho, jak se ten doktor tvářil na tvůj odchod. Dělá naprostý opak toho, co cítí,“ zasmál jsem se nahlas, když jsem si vzpomněl na začátky, které měl s Kurem.
Políbil jsem ho na čelo a pustil mu televizi, aby měl aspoň nějakou kulisu ke spánku. Sám jsem moc dobře věděl, jak hezky se u ní usíná. Vyšel jsem ven z pokoje a narazil na Harunu, který se sem nějak dostal. Absolutně nechápu jak a docela mě to naštvalo, ale když jsem uviděl tu uplakanou dívku za ním, bylo mi to jasné. Hned jsem jí vtáhl do náruče a sevřel, aby se cítila v bezpečí. Muselo to být pro ni hrozné. Na nic jsem nečekal a otevřel dveře, abych ji pustil do pokoje za Kurem a mohl Harunu zase vyprovodit ven, nepotřeboval jsem, aby se tu zdržoval.
Kuro
Nechal jsem Akiho, ať se o mě postará. Rozloučil jsem se s klukama, a za chvíli jsem už byl v posteli, a Aki se mi to snažil všemožně ulehčit.
Byl jsem z toho všeho ještě mimo. Nejen z toho stresu, ale i z toho, že jsem si znovu uvědomil, jaké mám štěstí na lidi. Nikdy za to nepřestanu Hiromimu a Rose děkovat. Nebýt Hira, nepoznal bych Rose. A nebýt Rose, nepoznal bych, co je to mateřská láska, a nepoznal bych další lidi, kteří jsou jako má rodina.
Ještě jsem Akiho políbil, když mi podával ovladač, a pak už se pohodlně uložil a začal jsem přepínat televizi, abych našel něco, co by mě mohlo zajímat.
Po chvíli, ani nevím jak, se mi stejně začínaly zavírat oči.
Skoro jsem spal, když najednou vrzly dveře. Myslel jsem si, že je to Aki, tak jsem se pro sebe jen pousmál a chtěl jsem spát dál, když se postel mírně zhoupla a ruka, která se mě dotkla, Akimu rozhodně nepatřila.
Otevřel jsem oči a nevěřícně jsem hleděl na svou sestru.
„Rito!“ vykřikl jsem a prudce se posadil.
V tu chvíli mě zabolelo všechno, asi i to, co nemělo. Zaskučel jsem a zkroutil se, ale to už mě Rita popadla kolem krku a zabořila tvář do mého ramene. Cítil jsem, jak mi vlhne od jejich slz.
„Bála… strašně jsem se bála…“ vzlykala.
Já ji hladil po zádech a druhou rukou jsem ji objal.
„Už je to dobrý, budeš tu s námi. Nebo s Nyo. Naši… rodiče… už na tebe nemůžou. Už nikdy. Jsem moc rád, že se ti nic nestalo,“ šeptal jsem, a i mě stékaly slzy z očí.
Byl jsem strašně moc rád, že je tady. Že ji nevzali s sebou, a co horšího, že ji neodvedla yakuza. Stačilo by, aby otec narazil na někoho jiného, než byl ten Haruna, nebo jak se jmenoval, a už jsme Ritu nemuseli nikdy najít.
Tohle otci nikdy… v životě nikdy… neodpustím.
„Už to bude dobrý, Rito, neplakej. Zavoláme Nyo, že jsi tady a v pořádku, ano?“ kousek jsem ji od sebe odtáhl.
Otřel jsem si slzy, její také, a usmál se na ni.
„Už bude všechno dobrý…“
Aki
„Hele ta maličká celou cestu brečela. Opravdu jsme se jí nikdo nedotkl, to ti přísahám, Hiro by mě asi zabil,“ usmál se Haruna a bylo vidět, že má Hira vážně rád.
Zatím nic neví, ale až zjistí, že on je vlastně jeho švagr, co bude tahle gorila dělat? Rozhodně se jeho vztah s Hirem nezmění, Hiro sice vypadá jak někdo, kdo si k sobě lidi nepouští, ale je tolik podobný Rose, že to ani není možné. Rose… Celým životem nás provází dál, a to tu ani fyzicky není. Dala nám základ do života tak silný, že ho nikdo nezničí. Prostě naše máma, slovo, které si zaslouží říkat i po smrti. Máma… V jejím významu to byla čistá láska, nic víc, nic míň.
„Věřím ti, vím, že Hiro by to nedovolil,“ pousmál jsem se na něj, i když jsem mu pořád moc nevěřil, dělal jsem, že je to v pořádku.
„To jsem rád, stačí mi jeden naštvanej brácha. Teda abys to pochopil, Hira jako bráchu beru, ten druhej je pravej, v tuhle chvíli mě tak trochu nesnáší,“ zamračil se, ale i tak pokračoval k autu, kam po chvíli nastoupil.
Rozloučili jsme se a on odjel. Konečně… Ne, že by mě jeho společnost vadila, ale… Takhle daleko mi byl příjemnější.
Vrátil jsem se za těma dvěma nahoru a pomalu otevřel dveře, abych je nevystrašil.
„Jak se cítíš?“ pohladil jsem Ritu po vlasech a opatrně jí mírně od Kura odstrčil.
„Kuro je zraněný, musíš na něj opatrně. Nyo je na cestě, psal jsem jí, takže počítám, že sem snad letí, jak tě hledala. Prý tě nemohla tři dny najít, byla celá nervózní, určitě se uklidní, až tě uvidí, tak neplakej. Vše bude v pořádku, už určitě,“ sevřel jsem jí v náruči, když mi do ní vlítla a celá se znovu začala chvět.
„Udělám vám oběma čaj na uklidnění, zatím donesu něco k jídlu, musíš být hladová,“ usmál jsem se na ní a posadil jí zpět na Kurovu postel, abych je nechal na chvíli samotné.
Vypadala, jak kdyby pár dní nejedla a o sprše nemluvím.
„Můžeš si vzít nějaké moje tričko, pokud se chceš vykoupat, ale Nyo ti nějaké věci veze, takže nemusíš spěchat,“ zavolal jsem za nimi do pokoje, když jsem začal jídlo chystat na malý přenosný stolek.
Kuro
Po chvíli vešel do pokoje Aki. Z toho, jak se tvářil, tak nejspíš ještě měl rozpravu s někým, kdo přivezl Ritu. Ale podle jeho chování, i podle toho, že Rita nic nezmínila, tak ji nikdo neublížil. Jen byla hodně vystrašená.
Když Aki odešel dělat jídlo, pohladil jsem Ritu po tváři a usmál se na ni.
„Vidíš. Nyo je na cestě. Všechno bude v pořádku. Už ti nikdo neublíží.“
„Já… Bála jsem se. Nejen o sebe, ale i o tebe. On… on říkal, že se s tebou už nikdy neuvidím. Že zařídil, abys už nikdy nikomu neotravoval život. Myslela jsem, že tě… zabil… Vyhrožoval, že zničí i Akiho, za tu ostudu, co prý kvůli vám má. Měl jsem opravdu strach. Nikdy se tak nechoval… Teda…“ zadívala se na mě a pak si povzdechla. „Teda ne aspoň ke mně. Odněkud se dozvěděl, že Nyo a já… Myslela jsem, že mě zabije, ale pak říkal, že lepší bude mě nechat celou, že tak bude za mě víc peněz, a že mě ty kraviny přejdou, až se dostanu do ruk pořádnýho chlapa…“
Jakmile Rita domluvila, přitáhl jsem si ji do náruče a pevně, jak jen to v mém stavu šlo, ji objal.
Musel jsem zhluboka dýchat, abych se uklidnil. Kdybych byl zdravý, nejspíš bych v tuhle chvíli vystartoval, našel si toho hajzla, a nejspíš bych ho tentokrát vážně zabil.
V tuhle chvíli jsem se ho už nebál. Nenáviděl jsem ho.
Už to není můj otec. Už ne. A tohle, co udělal se rozhodně dozví babička s dědou a strejda, aby věděli, koho doma mají. A jen budu doufat, že ho ve svém domě už nikdy nepřijmou.
„Jsi celý dolámaný, ale jsem ráda, že tě nezabil,“ zašeptala Rita, a pak se vymanila z mého objetí. „Půjdu se osprchovat.“
„Pomohl bych ti, ale nějak to teď nezvládám, a musím se dát do pořádku, než se vrátí naše dcera,“ omluvně jsem se na ni podíval.
„Vážně? Vážně to klaplo? Takaru je vaše?“ z pláče Rita přešla okamžitě do úsměvu.
„Už se na ni těším!“ dodala, když jsem přikývl.
„Běž se umýt. Máme si toho hodně co říct, ale teď už na sebe budeme mít hodně času,“ popostrčil jsem ji, aby se konečně odebrala do koupeny.
„Mám tě ráda, Kuro,“ ještě jednou mě objala, a políbila na čelo.
Pak už konečně vstala, vzala si z naší skříně jedno triko a moje šortky, a zavřela se v koupelně.
Za chvíli jsem slyšel, jak pouští vodu, a konečně jsem si oddechl.
Teď už bude všechno v pořádku. Už ji nic nehrozí, a vlastně ani mě ne.
Konečně máme od něho klid. Konečně je jedna etapa uzavřena.
Aki
Vešel jsem do pokoje ve chvíli, kdy jsme slyšel klapnout dveře od koupelny. Položil jsem malý stolek na noční stolek na druhé straně od Kura a přisedl si za ním do postele.
„Nikdo se jí prý ani nedotkl. Nevím, kde ji drželi, ale Haruna se zaručil za své chlapy, a prý by ho Hiro zabil, kdyby to nebyla pravda. Jen… Zdá se mi rozrušená, doufám, že se to spraví, až dorazí Nyo. Ani nevíš, jak jsem rád, že to dopadlo takhle, co kdyby to byl někdo, koho Hiro nezná? Kde bychom ji hledali? Nejsem moc rád, že se Hiro pohybuje v těchto kruzích, ale zrovna teď se nám to šiklo,“ povzdechl jsem se a opatrně si Kura k sobě přitáhl.
„Nebolí tě něco? Viděl jsem, jak se šklebíš, když se k sobě Rita tiskla, tak co? Mám donést prášky? Nebo stačí čaj,“ usmál jsem se na něj a políbil do vlasů.
„Kde… Kde je? Stalo… Stalo se ji… Něco?“
Už se sem vehnala ta největší pohroma, měla co dělat, aby otevřela dveře do našeho pokoje, protože jimi málem prošla. Nyo byla celá uřícená a v rukách svírala batoh s věcmi, jak kdyby to bylo to nejcennější, co v tuhle chvíli má. Musel jsem se usmát, takhle jsem jí ještě nikdy neviděl, opravdu musela Ritu milovat, jak šílené zvíře, které právě běželo o život.
„Uklidni se, je…“
„Tady… Nyo,“ skočila jí Rita do náruče, jak kdyby ji rok neviděla.
Byla pravda, že Nyo byla jen o půl hlavy menší než já a docela silná, nebylo pochyb o tom, kdo v tomhle vztahu nosí kalhoty, tak to bylo i v reálu. Nyo nikdo nedostal do šatů, jen kdyby šlo o život, za to Rita bylo skoro pořád v šatech. Dost jich podědila právě do Nyo, která je hodila někam na dno svého šatníku. Jako by nic nevážila, zvedla Ritu do náruče a pevně sevřela. Moje tričko bylo Nyo až pod kolena, jak byla drobounká, bylo to docela úsměvné. No jo… Byly obě dost, jako my dva.
Kuro
I Aki mi potvrdil, že se Ritě nic nemělo stát. A stejně… Kdyby ano, poznal bych to. A Rita je silná, dostane se z toho, a hlavně má někoho, kdo ji pomůže.
Mně, Akiho, a…
Nyo se přihnala jako uragán a málem rozbila dveře, když vletěla do pokoje. Ani jsme nestihli nic pořádně říct, a už měla Ritu v náruči.
Bylo hezké vidět, jak se k sobě mají. Opravdu mi připomínaly mě a Akiho.
Podíval jsem se na svého muže a s úsměvem jsem mu stiskl ruku.
„Něco na bolest bych si vzal,“ trochu jsem se narovnal, protože mě žebra dost začaly bolet, a o noze ani nemluvím.
„Ale nejdříve bychom měli pojíst. Jestli chcete, holky, můžete se najíst tady s námi, nebo jít do vedlejšího bytu. Budu rád, když tu přespíte. Sešla by se nám teď trochu pomoc. I když sem kluci chodí, přesto… A taky si Rito potřebuješ pořádně odpočinout.“
Nyo se na nás otočila a zamračila se. Došla k posteli a posadila na ni Ritu, jako by to byl největší poklad.
„Najíme se tady, a pak si Rita půjde lehnout,“ přitáhla stolek s jídlem, a pak sobě křeslo a usadila se naproti nám.
Založila si ruce na hrudi a dívala se na nás jako policajt. Hlídala nás, abychom se pustili do jídla, a pokud možno snědli všechno. Rita to rozhodně potřebovala, a já… měl jsem sice hlad, ale stále jsem měl problém sníst větší porci, takže jsem byl rád, když jsem do sebe natlačil aspoň něco.
Převzal jsem si od Akiho léky, zapil je, a pak jsem se konečně pohodlně uložil. I na Ritě bylo vidět, jak je z toho všeho unavená.
„Půjdu si lehnout,“ potvrdila to nakonec svými slovy.
Opatrně mě objala, dala mi pusu, pak objala i Akiho, a nakonec popadla Nyo za ruku a táhla ji z pokoje ven.
„Budeme ve vedlejším bytě,“ dodala ještě, než zmizely za dveřmi.
Nyo ji celou dobu držela, a dívala se na ni jako na svatý obrázek.
„Jsem rád, že je v pořádku,“ chytl jsem znovu Akiho za ruku.
Byl jsem rád, že je Rita tady. Byl jsem rád, že mám Akiho. A moc jsem se těšil na Takaru, až se vrátí z Ameriky.
Věděl jsem, že mají každou chvíli volat, ale nedokázal jsem si poručit, a za chvilku se mi zavřely oči a já tvrdě usnul, spokojený, že to nakonec dobře dopadlo.
Aki
Nyo byla jak nějaký policajt, co si bedlivě hlídá svého vězně, jak moc se soustředila na Ritu a její jídelní obžerství. Byla vážně vyhladovělá, taky aby ne, když se tři dny bála o svůj život, určitě nic nepozřela. Vidět ty dvě, jak spolu odcházejí vedle, mě dělalo šťastným, moje sestra byla spokojená, víc jsem nepotřeboval.
„Zlato,” chtěl jsem mu ještě něco říct, ale Kuro vytuhl, jak dřevo.
Jen jsem se usmál a opatrně ho položil do postele, aby se mu spalo pohodlněji. Vzal jsem notebook, co jsem měl na nočním stolku a šel vedle do obyváku, nechtěl jsem Kura rušit a bylo lepší, když se trochu prospí.
„Ahoj tati,” pozdravil jsem hned, co se na obrazovce ukázal a nastavoval obrazovku tak, aby byla vidět i malá.
Popravdě jsem se prvně zhrozil, protože měla včera po operaci a ty podlitiny, které měla z toho, jak jí otvírali, byly dost viditelné i kolem fáče. Snažil jsem se ale tvářit jako že nic, nepotřeboval jsem, aby I malá byla rozrušená.
„Ahoj tati, ozvala se na druhé straně Takaru a já musel uznat, že mě to zahřálo na srdci.
Tohle všechno děláme hlavně kvůli ní, aby byla v bezpečí a v pořádku. Nic jí nesmí chybět.
Chvíli jsme si povídali, než i ona začala zívat a později usnula během pár vět. Táta jí jen přikryl a odešel vedle do pokoje, aby mě mohl dál vyslýchat, hrozný, strávil jsem s ním tak hodinu. Neustále vyzvídal, co se stalo, a jak je na tom Kuro, co Rita a Nyo… A další věci. Hroznej chlap, horší než baba na trhu.
Nakonec mě propustil s tím, že zítra zavolá, a že máme být na počítači oba, protože se na Kura Takaru těšila.
Zašel jsem do koupelny, osprchoval se a zalezl za Kurem do postele. Jen jsem ho chytil za ruku, protože vše ostatní by mu mohlo ublížit, a potom spokojeně usnul. Konečně, po tom všem, jsme si to zasloužili.
Asi bylo na čase, se prostě sebrat a zdrhnout na farmu, dát si pár dní, než se Kuro sebere. Ten venkovní vzduch a zahrada, kterou pro nás Rose vypěstovala… Potřebovali jsme to oba.
Kuro
Usnul jsem, ani jsem nevěděl jak. Jen matně jsem pak vnímal, že se Aki ke mně uložil a vzal mě za ruku. Opatrně, jak jen to šlo, jsem se k němu víc přitáhl.
Potřeboval jsem cítit jeho tělo vedle sebe. Měl jsem tak pocit bezpečí, věděl jsem, že když budu mít špatné sny, že mě jeho přítomnost uklidní. A proto jsem zas vzápětí usnul jako nemluvně.
Někdy po půlnoci mě vzbudila žízeň a potřeboval jsem na záchod.
Aki spal tak tvrdě, že ho neprobralo ani to, když jsem se začal vrtět. A mě bylo líto ho budit. Taky se potřeboval vyspat. Ráno měl jít do práce a potřeboval být fit. Přeci jen musí být odpočinutý, protože nepeče rohlíky, ale stará se o lidské životy. O zdraví dětí… A to si nemůže dovolit žádnou chybu jen proto, že byl třeba unavený.
Opatrně, asi tak po deseti minutách, se mi konečně podařilo vysoukat se z postele, a pomocí berlí se postavit na nohy. Došoural jsem se do koupelny, kde jsem si konečně ulevil. Bylo to na poslední chvíli. Ještě trochu a nejspíš bych si načural do kalhot.
Když jsem si umyl ruce, potichu jsem se došoural do kuchyně. Na chodbě jsem se zaposlouchal, ale zdálo se, že ve vedlejším bytě je klid, a obě holky tvrdě spí.
V kuchyni jsem si pak dal vařit vodu na čaj, a než byl hotový, ještě jsem se napil i vody, abych uhasil tu největší žízeň a spolknul prášek proti bolesti.
O něco malinko později jsem pak už seděl u stolu, s nohou na druhé židli a přemýšlel, jak to bude dál.
Nejen s naším životem, s Takařiným, a s holkami, ale co budu dělat, než se uzdravím. Nedokázal jsem jen tak ležet a nic nedělat.
A tak, veden náhlým nápadem, jsem vzal svůj telefon a vytočil Miurovo číslo. Věděl jsem, že nespí, měl noční službu, ale i tak, když mi telefon zvedl, zněl, jako bych ho právě vzbudil.
Omluvil jsem se mu, když vyletěl, jestli se něco stalo, když takhle volám. Ujistil jsem ho, že je to v pohodě, ale že mám k němu prosbu. Nejprve zněl udiveně, ale pak souhlasil.
Hned, jak mu i Seijimu skončí služba, zařídí to, a přivezou mi ho domů.
Jo, aspoň něco. Nebudu tolik namáhat nohu, ani žebra, a na kolečkovém křesle se můžu pohybovat po domě, aniž bych musel pořád někoho otravovat.
Aki
Spal jsem jak nemluvně, moc jsem to potřeboval, tak nějak pro mě tohle všechno bylo náročné. Probudil jsem se až ráno, když mi zvonil budík, že musím do práce. Dnes to bylo mnohem dřív než jindy, musel jsem vzít malé pacienty, kteří čekali na odběr krve. Protáhl jsem se, a až teprve v tu chvíli si uvědomil, že mi něco chybí, Kuro tu nebyl a podle toho, že bylo jeho místo docela studené, musel zmizet již před pár hodinami.
Zvedl jsem se a došel do kuchyně, odkud šlo světlo, venku ještě nezačalo svítat, takže tam seděl u stolu a vypadal, že nad něčím přemýšlí.
„Ahoj zlato, nemůžeš spát?” políbil jsem ho do vlasů, když jsem kolem něj procházel pro sklenici vody.
„Přemýšlel jsem, co takhle se v pátek sebrat a odjet na pár dní na chatu? Už jsme tam docela dlouho nebyli a patří to i nám. Vím, že vzpomínky na Rose jsou tam silné, ale to, jak si tam vždy odpočineme… Chybí mi to. Pojedeme?”
Opřel jsem se o linku a upravil tričko, které jsem si tou vodou omylem pocákal.
„Skočím se vysprchovat, tak tu na mě počkej a nikam neutíkej,” usmál jsem se na něj, když jsem si do něj takhle rýpnul.
Vzpomněl jsem si na to, jak jsem měl zlomenou nohu a on mi zdrhnul, když jsme se tehdy pohádali. Sice to nebyly hezké vzpomínky, ale byl to kus z nás, co nás o dost posunuly kupředu.
Šel jsem se vykoupat a za chvíli už oblečený jsem se postavil k lince, abych Kurovu nachystal něco k jídlu.
„Budeš tu sám v pohodě? Renji slíbil, že se tu za tebou o dopoledni staví, aby ti nic nechybělo.”
Kuro
Nevím, jak dlouho jsem byl vzhůru. Ale rozhodně jsem si uvařil už i druhý čaj.
Právě jsem ho usrkával a přišel jsem na to, co teď dělat, když se nemůžu moc namáhat, když se ozval šramot a vzápětí se objevil rozespalý Aki.
Musel jsem se usmát, když jsem ho viděl. Jo, byl ještě krásnější než normálně. A tenhle pohled je jen pro mne. Znovu jsem si uvědomil, jak moc ho miluji.
Počkal jsem, až se umyje, a opravdu mu nikam neutíkal. Ale přišlo mi úsměvné, jak s tím provokoval.
„Víš, možná by to nebylo špatné. Už jsme tam dlouho nebyli, a asi bude potřeba tam trochu i poklidit, utřít prach. Ale s tím bohužel teď nic moc neudělám,“ povzdechl jsem si, a lépe se usadil, když Aki začal servírovat na stůl.
„Mohl bys prosím tě udělat trochu víc? Zastaví se tu Seiji a Miura. Požádal jsem je, jestli by mi přivezli křeslo, abych nemusel chodit jen o berlích. Teda… Pokud ti to nevadí,“ opatrně jsem dodal.
Srovnal jsem si nohu na židli, abych se mohl víc otočit ke stolu, a přitáhl jsem si tentokrát hrnek s kávou. Krásně voněla a Aki uměl udělat výbornou.
„Přemýšlel jsem, co dělat, když teď nemůžu do kuchyně ani do baru. No, domluvím se s Renjim, že budu dělat papíry a objednávky, a on se postará o zbytek s druhým pomocníkem. Sice nás to bude víc stát, když tu bude skoro celý den, ale lepší než zavřít bar. To by nešlo, a přišli bychom o daleko víc peněz. A… taky jsem přemýšlel, že bych začal pracovat nad tou kuchařkou pro Takaru. Jen bych potřeboval, abys mi dal nějaký soupis, co může a co ne. Co ty na to?“
Aki
„Strašně mi to vadí,“ otočil jsem se na Kura a na oko se zamračil.
„Jsem rád, když tu s tebou někdo bude, jen ať to moc nepřehání, jsou oba po noční, tak aby tu někde neklekli,“ zasmál jsem se, jak jsem si živě představil je dva, klečící na kolenou a spící.
„Však mě znáš, neumím toho udělat málo. Je toho nachystáno dost, já jíst nebudu, ještě jsem se pořádně neprobudil, něco jsem si sebou vzal, tak nemusíš mít strach. Po práci ještě sjedu pro nějaké věci a…“ došel jsem ke malé komodě, ze které jsem vytáhl nějak papíry.
„Už jsem ti něco stihl sepsat, tak na tom dělej, jak tě znám, bude tě to bavit,“ políbil jsem Kura na tvář a už sahal po tašce, co jsem měl položenou na botníku.
„Tak pa,“ nechtělo se mi, ale musel jsem odejít, práce volala.
Do pátku zbýval jen jeden den a já chtěl vyrazit hned ráno. Pátky jsem ordinační neměl, kvůli Takaru jsem chtěl mít víc času, sice jsem měl od sedmi do deseti, ale to se dalo zvládnout. Čekal nás klidný a fajn víkend, dokonce mě sama sestřička hnala na dovolenou aspoň do dalšího čtvrtka, kdy tu máme miminka. Ani ona se na mě nemohla dívat, a já se jí vůbec nedivil, já na sebe taky ne.
„Dobře, takže jsme domluvení. Odjedu v pátek hned po ordinaci a dorazím ve středu, to by šlo. Kuro by už měl být schopen fungovat, už takhle ho udržet v klidu bude problém,“ usmál jsem se na sestřičku, když mi nesla kávu, a přitom se dívala na malého kluka, který si prostě nechtěl nechat vzít krev.
„Odpočinek je nejdůležitější,“ usmála se na mě, a už potřetí se k tomu malému přiblížila a konečně nabrala trochu té červené tekutiny do zkumavky.
Kuro
Ještě jsem stihl Akiho políbit, když se ke mně naklonil, a za chvíli už ho nebylo. Zaslechl jsem ještě, jak startuje svou motorku, a v duchu si přál, aby dobře dojel.
Znovu jsem si upil kávy, a pak si přitáhl snídani blíž, abych se mohl najíst. Ale nesnědl jsem ani polovinu své porce, když se ozval ze spodu zvonek.
Nejspíš bylo zamčeno, jak Aki odcházel, a podle hodin to byl čas na Miru a Seijiho, protože kuchař a Renji měli přijít až za dvě hodiny.
Už jsem se hrabal, že to dolů nějak slezu, když mě za rameno popadla ruka a zarazila mě zpátky do židle.
„Seď, nebo ti tu nohu urvu,“ prskla na mě Nyo, která právě vstala, podle toho, jak vypadala pomačkaně a vlasy měla rozcuchané na všechny strany. „Zajdu tam. Stejně mě brácha vzbudil, on fakt neumí být potichu.“
Musel jsem se usmát, když jsem si vzpomněl, jak Aki říkal, že není dobré Nyo budit, pokud ona sama nechce. Je to prý ta nejhorší možná varianta. A podle toho taky vypadala i teď, jak se mračila a ještě cestou po schodech dolů jsem slyšel, jak něco brble.
Po chvíli se znovu ozvaly kroky nahoru, rachot, a hlasy.
„Tadá!“ zahulákal Miura a hned si vysloužil pohlavek od Nyo.
„Rita ještě spí, tak buď zticha!“ prskla po něm, a na to zmizela v druhém bytě.
„Tadá!“ zopakoval Miura o něco tišeji, a prohrábnul si vlasy, které mu Nyo tím pohlavkem rozházela.
Ustoupil ze dveří, ve kterých se vzápětí ukázalo kolečkové křeslo, které tlačil Seiji.
„Tak si ho pojď vyzkoušet,“ vytáhl mě Seiji na nohy a hned mě přesadil do křesla. Sehnul se, vytáhl podpěru pro nohu a opatrně mi ji na ni položil. Pak odsunul židli od stolu a mě k němu přitlačil, abych si mohl dojíst snídani.
Bylo to zvláštní, ale musel jsem uznat, že se mi ulevilo, když jsem seděl v tom vozíku. Bylo to rozhodně pohodlnější nejen pro nohu, ale ani žebra mě tolik netlačila.
„Tak si dejte,“ chtěl jsem jim ukázat na jídlo, ale oni už se stihli posadit, a cpali se jak najatí…
Aki
Snědl jsem si svačinu, co jsem měl původně jako snídani, a protáhl se v doktorském křesle. Už na mě padlo klasické dopoledne, kdy je polovina pacientů za mnou, ale oproti nemocnici, si nepřeju, aby to tak rychle skončilo. Když jsem míval noční směny, často jsem musel na onkologii, kam se nikomu moc nechtělo. Spousta dětí a lidí tam často čekala jen na smrt, trochu jsem si v tu chvíli uvědomil, že tím, když jsem si nyní malou vzali k sobě, jsme jí nejspíš zachránili život. To, s jakou péčí se o ní můj otec staral, by se ani nestalo, kdybych mu jí nepředstavil. Jak zajímavý osud to s Kurem máme.
„Co kdybychom si dali něco z té vaší restaurace? Dojdu pro jídlo, nic sebou tentokrát nemáte, a já dnes taky ne,“ usmála se sestra, když si na sebe oblékala kabát a mířila ke dveřím ven na ulici.
Jako vždy ani nečekala na odpověď, jak kdyby mi četla myšlenky. Zvedl jsem telefon, který protivně zvonil a podíval se na osobu, která mi volá, dost ve mně v tu chvíli zatrnulo. Absolutně netuším, kde ten zmetek vzal moje číslo, ale rozhodně si na něj budu dávat pozor. Dost dlouho nám dával pokoj, potom, co ho Reiji s Ookubou dostali na pár měsíců do vězení, se už nikdy neukázal, ale teď… Jeho číslo bylo právě to, co se ukázalo na displeji mého telefonu a nechtělo se ztratit.
Co jako, kurva, chce?
Kuro
Nyo se k nám nepřidala. Zalezla zpátky k Ritě, a nejspíš znovu usnula. Je to prostě spáč, zatímco Rita je zvyklá vstávat poměrně brzy. Ale asi věděla, jak to u Nyo chodí, tak když se pak o něco později objevila ve dveřích, byla sama.
Ještě byla rozespalá, vlasy jen narychlo stažené do culíku, ale vypadala mnohem lépe než předchozí den.
Pozdravila se s námi, a pak zasedla ke stolu, aby se nasnídala, a hned si nalila i čaj.
Kluci se ji hned ptali na školu, jako by ji nemělo zajímat nic jiného, ale na druhou stranu ji aspoň zabavili, a ona nemyslela na to, co se ji stalo. Stejně si myslím, že to ještě chvíli potrvá, než to úplně vstřebá.
Tohle nebyl totiž jen tak nějaký problém. Tohle byla zrada od rodičů, a to bolí nejvíc.
Sám jsem to poznal, a chvíli mi trvalo, než jsem se s tím srovnal.
Kluci chtěli přespat u nás, kdybych náhodou něco potřeboval. Ale vyhodil jsem je s tím, že je mi fajn a mám tu pomocnice. Sice měla Rita školu, ale v tomhle stavu ji i oni zakázali dneska jít do školy. Jedině až v pondělí, pokud ji bude lépe. A Nyo nejspíš taky nepůjde, když nepůjde ani Rita.
A tak se nakonec Miura se Seijim sebrali a jeli domů se vyspat. Čekala je další směna, a já nechtěl, aby se přemáhali. Poděkoval jsem jim za křeslo a dovoz, ale jen se smíchem nad tím mávli rukou, že je to v pohodě, aspoň nemuseli chystat snídani.
Když jsme osaměli, povídali jsme si s Ritou, jak to všechno asi bude dál. Ujistil jsem ji, že k rodičům už se nevrátí, ale že bychom měli zavolat babičce a dědovi. A jak jsme řekli, tak jsme udělali…
A zatímco Rita s nimi mluvila, já už měl na práci Renjiho, který se ukázal tak, jak slíbil.
Nakonec jsem zjistil, že i když nemůžu jít dolů, tak se nejspíš nudit nebudu.
Aki
„Ano?” konečně jsem zvedl ten telefon, protože jsem ho pětkrát položil a on stále volal.
Na druhé straně telefonu byl dlouho klid a potom byl slyšet hluk, jak někdo někoho táhne po zemi. Zůstal jsem strnule stát a poslouchal, jestli nenajdu vodítka k tomu, proč mi volá, ale nic, jak kdyby mi volal omylem.
„Akiyuki?” ozvalo se najednou, až jsem se lekl.
„Ano, potřebuješ něco? Nepamatuji si, že bychom byli přátelé, nevolej mi, otravuje mě to,” spustil jsem na něj, jak kdybych ho chtěl skrz telefon vytáhnout za krk k sobě.
„Já vím, jen potřebuji pomoc. Mám sestru a ta je na tom špatně, nemám pojištění, vím, že jsi dětský doktor, mohl bys přijet?” odpověděl mi a já mu ten strach snad i věřil.
„Jezdit za tebou nebudu, myslím si, že tohle máme již vyřešené, ale můžeš jí sem dovést,” zaprotestoval jsem, i když jsem mu nevěřil ani jedno slovo.
„Dobře, do půl hodiny jsem tam,” bez dalších slov zavěsil telefon a nechal mě v úžasu sedět.
„Pane doktore? Děje se něco? Nějak jste zbělal?” zeptala se sestřička, když mi pokládala jídlo na stůl.
„To nic. Za půl hodiny tu budeme mít nějaký vážný případ, nemají pojištění, takže to vezmeme na pokladnu. Než jim to zaúčtujeme, prvně se na ní podívám, ano?” kývnul jsem hlavou v souhlasu, jak kdybych ji přemlouval.
„Dobře, nechám to na vás. Ten pan kuchař, co je u vás nový, vám udělal extra porci, prý, aby jste nezhubl,” usmála se na mě a nachystala i hůlky, abych mohl začít jíst.
Jen pro jistotu, jsem napsal Ookubovi, jestli by nemohl dorazit, je dost silný, a na dva chlapy si netroufne.
Kuro
Probral jsem s Renjim, co bylo potřeba, a on se uklidil dolů do baru, aby mohl dohlédnout na provoz, a mohli začít vařit, aby staroušci nebyli o hladu.
Poprosil jsem Ritu, jestli by mi ke stolu do kuchyně nedonesla papíry, které jsem měl v obýváku v pracovním stole, a notebook. Hned jsem začal procházet všechno za poslední tři dny, abych v tom měl pořádek.
Tak jsem se zabral do práce, že jsem ani nepostřehl, kdy dorazila Nyo. Až teprve její hlas, kdy peskovala Ritu, že ji nevzbudila, mě na ni upozornil. Zamračil jsem se a podíval se na ni.
Ona stála opřená o linku s rukama založenýma na prsou a usmívala se na mě.
„Já jsem jen chtěla vědět, jestli vůbec něco vnímáš. Dvakrát jsem tě zdravila a neodpověděl jsi. Tak jsem si myslela, že je po tobě. No… A není,“ zasmála se. „Zajdu dolů a poprosím, aby nám udělali něco na oběd, Rita půjde se mnou, tak tu na chvíli zůstaneš sám.“
Po těch slovech popadla Ritu, která chtěla protestovat, a hned ji táhla dolů po schodech.
Aki
Ookuba byl snad jako Superman, protože tu byl v okamžiku. Byl udýchaný a lilo z něj, jak kdyby mu někdo střílel broky do zad. Musel jsem se zasmát, protože se málem přerazil o práh u dveří a měl co dělat, aby nesmetl sestřičku, co nesla podnos s jehlami.
„Kde… Kde je?“ vysoukal ze sebe, když si konečně sedl na židli hned naproti mně.
„Klid… Ještě tady není. Prosím tě, začni hlavně dýchat, jinak tě tu budu křísit,“ zasmál jsem se a podal mu sklenici vody, aby se mi tu nevyvrátil.
Vypil to na jeden zátah a konečně se trochu uklidnil, ale ne na dlouho. Vystřelil ze židle hned, co uslyšel auto zastavit u chodníku. Prakticky by mu bylo jedno ke komu jede, prostě to bylo jak výstřel ze zbraně. Hned se nasádlil k oknu a sledoval dění venku. Vlastně nemusel nic říkat, protože jeho silný stisk v pěst, naznačoval, kdo dorazil. Celý se rozklepal a jeho výraz v tváři se změnil na nečitelný. Bylo to tak dlouho od toho, co ho tenhle šmejd týral, vážně bylo jen kousek od toho, aby mu ho tam strčil. S Reijim jsme dorazili za pět minut dvanáct. Ookuba byl tehdy ohnutý přes kozu na přeskok a svázaný tak, aby se nehnul. Než mu tohle ta gorila udělala, stihl napsat zprávu a my ho našli, kdyby to neudělal… Nechci na to ani pomyslet.
„Pane doktore?“ řekla v šoku sestřička, když viděla tu vyhublou dívenku, jak jí pokládá ten zmetek na lehátko.
„Bože,“ zvedl jsem se rychle z křesla a spěchal k té holce, co stěží lapala po dechu.
Kuro
Když jsem osaměl, v první chvíli jsem chtěl vzít telefon a zavolat Akimu. Jen tak si popovídat, protože se mi po něm zastesklo.
Jsme spolu už tak dlouho, vídáme se prakticky pořád, a přesto, když s ním nejsem, občas na mě padne stesk a já mám nutkání s ním okamžitě mluvit nebo se s ním vidět.
Nechtěl jsem ale Akiho rušit v práci, tak jsem nakonec telefon položil zpátky na stůl, a rozhodl se, že půjdu připravit nějaké věci, které bychom si vzali s sebou na farmu.
Trochu mi trvalo, než jsem se naučil jezdit s tím kolečkovým křeslem. Trochu jsem i boural, a skoro se netrefil do dveří, ale po úžasných patnácti minutách jsem se nakonec dotlačil do ložnice.
Další problém nastal, jak vytáhnout věci. Ještě že máme šoupací dveře a ne křídlové, jak to u většiny skříní bývá. A tak se pomalu na posteli začaly dělat hromádky toho, co bychom si mohli sbalit.
„Jsme tady! Nese se oběd!“ ozvalo se zahulákání z kuchyně.
Do ložnice vešla Rita, aby se podívala, co dělám. Když viděla ty věci, trochu se zarazila. Ale ujistil jsem ji, že je to v pohodě, že jen s Akim pojedeme na víkend na farmu.
Nejprve chtěla, že pojede s námi, ale Nyo to zatrhla. A k mému údivu mě požádala, jestli by mohli tady u nás zůstat, než se vrátíme. Počítal jsem s tím, že by byly u nich doma. Ale potěšilo mě, když nakonec i Rita souhlasila a řekla, že by trochu pomohly o víkendu dole v baru nebo v kuchyni, když Nyo nemá školu.
Nakonec jsem souhlasil a se smíchem je ještě upozornil, že tady nechci žádné velké mejdany. A pokud už budou chtít nějakou zábavu, tak ať zůstanou dole v baru.
Aki
„Co se jí stalo? Sestřičko, okamžitě výživu do žíly a kapačku,“ začal jsem rozdávat rozkazy, jak jsem ji potřeboval dostat do stabilizovaného stavu.
„Natáhni jí nohy, potřebuji prohmatat břicho,“ prsknul jsem po tom zmetkovi, který ale v tu chvíli neměl svůj pověstný naštvaný výraz.
„Našel jsem jí v tomhle stavu, bude v pořádku? Nebyl jsem nějakou dobu doma, žije s rodiči… Naši nebyli doma, nevím, jak dlouho tam takhle byla,“ v tu chvíli zavrávoral a Ookuba měl co dělat, aby ho chytil a posadil na křeslo.
„Najednou jseš slabej, co? Mohl bych bejt parchant a nechat ti to všechno sežrat,“ prskl mu přímo do obličeje, když se nad ním nahnul.
Bylo vidět, jak z něj konečně nemá strach a snaží se mu hned jednu nevpálit. Jenže ten kluk… I v tomhle stavu, Ookubu chytil za tričko a prudce si ho k sobě přitáhl, až na něj málem spadl.
„Je mi u prdele, co uděláš se mnou, ale o ní se postarejte. Zaplatím cokoliv, pokud bude potřeba, budu dárcem orgánů, je mi to jedno. Je to jediný dobrý, co v životě mám. Žiju u mafie a ano, není to procházka růžovým sadem, nemohl jsem jí do toho tahat, ale teď už ji sebou vezmu. Ty mi třeba nechej natrhnout prdel, to mi je jedno,“ zavrčel mu do tváře, a přitom ho zase od sebe odhodil, až málem Ookuba spadl na zem.
„Svině,“ odpověděl mu Ookuba, ale ani jemu jeho doktorská přísaha nedovolovala tohle dítě odmítnout.
Podle vzhledu a stavby těla měla tak kolem patnácti let, nemohla se moc narovnat, ale po chvíli se nám to přeci jen povedlo. Po prohmatání jsem nenašel nic, co by jí mělo přímo ohrozit, ale určitě několik dní nejedla, nejspíš ani moc nepila, proto se celé tělo dostalo do šoku. Trvalo to asi dvě hodiny, než jsme ji dostali do stavu, kdy byla aspoň v klidu a usnula na lůžku. Sice se mi moc nechtělo, ale musel jsem oba pustit s tím, že zítra přijdou na kontrolu, nejraději bych je ale poslal do nemocnice. Bohužel jsem ale věděl, že pro nepojištěné péče nebude taková, jakou zrovna ona potřebovala. Sice jsem mu chtěl napálit pořádný balík, aby si zacáloval to, jak nás všechny trápil, ale nakonec dostal jen obyčejnou sazbu.
Když odešli, konečně jsme si s Ookubou oddechli a šli spolu k nám, kde jsme se chtěli v klidu najíst. Jenže podle výrazu Renjiho, co nás hned stopnul u vchodových dveří, Ookuba mluvil, jen jsem doufal, že to nevěděl Kuro.
Kuro
Den se přehoupnul do druhé poloviny, a já byl pořád sám. Holky se sebraly a šly dolů pomáhat, Renji se staral o bar jako můj zástupce, a Aki se pořád nevracel.
Už jsem měl dokonce i sbaleno, protože Rita naskládala všechny věci do kabely, když viděla ty hromádky, a pak k tomu ještě přidala to, na co jsem nedosáhl.
Nakonec jsem skončil znovu v kuchyni u notebooku. Ale tentokrát jsem už nedělal práci pro bar, ale začal jsem vymýšlet kuchařku pro Takaru.
Chvíli trvalo, než jsem si udělal přibližný seznam toho, jak by to mohlo vypadat. A pak jsem podle toho postupně začal vybírat recepty a upravovat je tak, aby Takaru vyhovovala.
Místy jsem se kouknul na telefon, ale Aki se stále neozýval a já ho nechtěl rušit v práci. Mohl mít i nějaký těžký případ. Pořád to byl doktor.
Později jsem si udělal kávu, zašel si na záchod, přičemž jsem zase boural do futer, ale nakonec jsem to nějak zvládl.
Když se blížilo ke třetí hodině, už jsem držel v ruce telefon a chtěl Akimu volat.
Ale v tu samou chvíli jsem zaslechl kroky na schodech a já telefon odložil a spěchal aspoň ke dveřím, abych se podíval, kdo jde nahoru…