Kuro
Byl jsem ze všeho tak bolavý a hlavně unavený, že jsem nakonec u Akiho usnul, ještě, než mi dokapala kapačka.
Probudil jsem se o pár hodin později s úpornými bolestmi hlavy.
Natáhl jsem se, že zazvoním na sestru, ale moje ruka o něco zavadila.
„Aki,“ zachraptěl jsem udiveně, když jsem konečně pořádně otevřel oči a uviděl ho.
„Bolí mě hlava, a mám žízeň,“ vysvětlil jsem, proč jsem se natahoval po zvonku.
Netušil jsem, že tu bude. Myslel jsem si, že pojede domů. A vlastně… já už ani nevím, co říkal, když jsem usnul.
Zaskučel jsem a chytl se za hlavu, když mě znovu rozbolela. A pak jsem zaskučel ještě víc, když mě tím pohybem silně zabolelo na žebrech.
„Potřeboval bych zatáhnout okna, prosím, to světlo… vadí mi,“ opatrně jsem se uložil zpátky a snažil se tu bolest rozdýchat.
Aki
Dokončil jsem hovor s tím, že se prý Hiro hned pustí do akce a vše zařídí, že nemusím mít strach. Hned jak bude mít informace, že mi dá vědět. Bylo mi jedno, co se s tou osobou stane, hlavně když se už nikdy k mému muži nepřiblíží a já ho nebudu mít na očích.
Vrátil jsem se do pokoje a zkontroloval, jak je na tom kapačka. Když bylo vše v pořádku, ulehl jsem zpět vedle Kura a jen se díval do stropu, jak jsem nedokázal usnout. Po chvíli jsem vytáhnul kapačku a nechal Kurovu ruku volně položenou na mém stehně, abych hned věděl, že je vzhůru.
„Na, vypij to a vezmi si ten prášek,“ pomohl jsem Kurovi se posadit a dal jsem mu sklenku s vodou a prášek na tišení bolesti, co tu sestřička na později nechala.
Zatáhl jsem žaluzie, a potom odebral prázdnou sklenku od Kura, abych ji odložil na stůl.
„Tohle tě uspí, ale bolest by měla odejít. Budu tady, neboj se, tenhle pokoj je výhradně pro pacienty mého otce, takže je i náš,“ políbil jsem ho na spánek a nabral si na prsty mast na ty modřiny.
Trochu jsem mu ji rozetřel po tvářích, aby se mu to zabarvení brzo ztratilo a přikryl ho, aby byl v teple.
„Pořádně se vyspi, potřebuješ to.“
Kuro
Úlevně jsem vydechl, když Aki zatáhl žaluzie a pokoj mírně potemněl. Spolkl jsem prášek, který mi dal, a znovu si lehl.
Žebra mě bolela fakt hodně, a dokonce jsem začínal víc cítit i to koleno. Ale to nebyl ten důvod, proč jsem nemohl usnout.
„Aki, musím na záchod,“ zkusil jsem se posadit, ale nakonec mi musel pomoct.
Cesta na záchod, byť to bylo kousek, trvala docela dlouho. Bolest v koleni a ortéza mi dělaly problém, stejně jako každý špatný pohyb, při kterém mě zabolely žebra. Když jsem si vyhrnul trochu pyžamo, až jsem se zděsil, jak se mi začaly vybarvovat.
Doslova jsem hrál všemi barvami, a to ani nemluvím o obličeji, když jsem se podíval do zrcadla. Oteklý, barevný.
Nechápal jsem to. Ten člověk, nebo lidi, co mě napadli, mi nic neukradli, ale přitom to, co mi udělali, bylo vedeno takovou silou, jako by si na mě chtěli vybít nějakou svou frustraci.
Když jsem pak konečně znovu ulehl do postele, přitáhl jsem se opatrně k Akimu a zavřel oči.
Přemýšlel jsem nad tím, co se mohlo stát, kdo to mohl být. I když prášky utlumily bolest hlavy, stejně jsem nic nevymyslel.
Ale prý to chce čas. Měl bych si prý vzpomenout.
Ztráta paměti při silném otřesu mozku bývá častá, ale krátkodobá. A můžu prý být rád, že to skončilo jen tímhle, a nemám otok mozku. To by už potom mohl nastat problém…
Aki
„Dobrý den, potřebovali bychom s vámi chvíli mluvit,“ omluvně se poklonil muž, který vešel do pokoje a v ruce držel nějaké složky s úhledně srovnanými papíry.
Podle všeho to byl policejní vyšetřovatel, hned taky ukázal odznak a vzal do ruky diktafon.
„Mám na vás pár otázek, jen abychom mohli začít s vyšetřováním,“ znovu se omluvil a když jsem se zvedl a přidal druhou židli ke Kurově posteli, posadil se.
Začal dávat Kurovi otázky, ale já i on jsme věděli, že si zatím nic nepamatuje. Kdyby ten útočník mířil trochu výš, nebo silněji udeřil, mohl mi tam Kuro umřít. Tohle zjištění, mě na chvíli vykolejilo z celého tohoto monologu, který zatím vyšetřovatel vedl. Kuro velmi stěží odpovídal, tak za chvíli ten muž odešel s tím, že se ozve pozítří, až si Kuro odpočine. Pokusí se prý najít nějaké kamerové záznamy, nebo svědky, kteří by něco mohli vidět.
Když se dveře zavřely, chvíli jsem se jen na ně díval a nemohl zastavit to, jak šíleně mi bilo srdce. V tu chvíli jsem si uvědomil i další věc, která mě ještě víc rozzuřila. Kdo Kura tak moc nesnáší, že by tohle udělal a pokud je to on, kdo se mi vkradl do myšlenek, je možné, že poruším lékařský slib, poprvé v životě. Nenávidím tu osobu, kterou jsem tehdy večer málem zabil.
Po chvíli jsem se ze zamyšlení probral a sedl si ke Kurovi, abych si ho znovu přitáhl na hruď.
„Spinkej… Jsem tu… Moc tě miluji, Kuro. Moc…“ říkal jsem klidně, a přitom ho hladil po zádech.
Ano, spi zlato, jen odpočívej, tvůj muž se o vše postará. Zničí tu osobu, co ti to udělala. Ta se už nikdy nevzpamatuje z toho, co jí udělám.
Kuro
Měl jsem nakročeno k tomu, že usnu, ale v tu chvíli přišli policisté.
Nebyl jsem moc rád. Nebylo mi dobře, ale s Akiho pomocí jsem se lépe usadil a snažil se soustředit na to, co mi policista říkal.
Ale moc jsem mu nepomohl. Nebylo toho moc, na co bych mu mohl odpovědět. Vlastně skoro nic, kromě toho, co jsem už řekl předtím.
Když odešli, oddechl jsem si. I když jsem si vzal předtím prášek, hlava mě z toho snažení si vzpomenout, znovu začala víc pobolívat. Tak jsem se bez protestů uložil, opřel se o Akiho, a s myšlenkou na to, že mám štěstí a zapomněl jsem jen na tu danou událost, jsem za chvíli usnul.
Rozhodně bych nechtěl, abych zapomněl cokoliv dalšího, Abych zapomněl na Akiho, na Rose, na Ritu, nebo na Takaru, která teď statečně bojuje v Americe o to, aby mohl žít svůj život plnohodnotně, jako zdravý člověk. Abychom jim mohli mi dělat rodiče, dokud nevyroste. A také i potom. Protože teď je Aki její táta. A já jsem její táta…
A snad, jako bych to těmi myšlenkami, které mě zřejmě provázely i ve spánku, jsem se probral.
Prudce jsem se posadil, a vzápětí vykřikl, jak mě zabolely žebra.
„Já… myslím, že jsem si na něco vzpomněl…“ držel jsem se za žebra a snažil se rozdýchat tu bolest.
„Říkal… ten člověk říkal, že mu za všechno zaplatíme… nebo tak nějak…“
Musel jsem to říct nahlas, abych znovu nezapomněl. A bylo mi jedno, jestli jsem v pokoji sám nebo ne, i to, že tu byla tma a svítilo jen jedno malé mdlé světlo nade dveřmi.
Aki
Byl jsem celou dobu vzhůru, nemohl jsem usnout, jak jsem Kura hlídal. Chtěl jsem vědět, že je v pořádku. Když sebou však začal mlet, a pak nahlas vykřikl ty slova, jen jsem seděl a v šoku se na něj díval.
„Takže zaplatíme? To beztak bude jen jedna osoba, co nás tak moc nenávidí. Napij se,“ podal jsem Kurovi vodu a další prášek na bolest, protože už přestaly působit ty první.
„Za chvíli budu muset jít do práce, ale vrátím se pro tebe, ano? Po odpolední vizitě tu budu,“ políbil jsem Kura na čelo a začal si balit věci do brašny, abych mohl vyrazit.
Nechtělo se mi, ale ty děti byly objednané, a v deset jsem měl volat Hira, že snad už něco bude vědět. Pověřil tím prý svého kamaráda Harunu, který je jedním z hlavních mužů u jeho strýčka. Doufal jsem, že se to brzo vyřeší, a my budeme mít klid.
„Půjdu, drž se a trošku se ještě vyspi,“ znovu jsem ho políbil na tvář, a potom zmizel ven z pokoje, abych stihl doma ještě sprchu, trochu jsem smrděl potem, a to se na doktora nehodí.
Kuro
Když Aki odešel, najednou jsem nevěděl, co mám dělat.
Teda ne že bych chtěl hned tancovat, nebo někam jít, na to jsem byl až moc bolavý, ale bylo tu najednou tak prázdno a ticho. Neměl jsem náladu pustit ani televizi.
Trochu jsem zdřímnul, než jsem dostal snídani, a pak mě přišel zkontrolovat doktor.
Dozvěděl jsem se, že Akiho táta už o tom ví, a prý i ráno volal a ptal se, jak na tom jsem.
Podivilo mě, jak se zajímá. I když… Byla pravda, že na nože spolu už dávno nejsme, a dokonce si poslední dobou i víc rozumíme. A taky se stará o Ritu, a za to mu budu vždycky vděčný. A pomáhá nám s Takaru.
Nejspíš to, že jsme s Akim spolu vůbec začali chodit, pro něj byl ten rozhodující zlom v jeho životě. Poznal potom Rose, a celkově i on změnil přístup k životu.
Ale jeho přísnost, tvrdohlavost a neústupnost mu stejně zůstala.
Bylo skoro poledne, chvíli před obědem, když se najednou ozvalo zaklepání na dveře a ty se otevřely.
Nechápavě jsem hleděl na příchozí.
Spíš jsem byl v šoku. Nebo… Začal jsem se třást vzteky i strachy…
„Co tu chcete? Odejděte! Okamžitě!“ vyjel jsem po nich, jen co se ukázali ve dveřích.
Máma se na moment zarazila, ale otec ji postrčil dovnitř a zavřel dveře.
„Slyšeli jsme, že náš syn je v nemocnici, tak jsme se přišli podívat, jak mu je. A taky… Příští týden se stěhujeme, tak jsme se přišli rozloučit.“
Byl jsem v šoku, když otec promluvil. Nebylo to pro mne překvapení, že odjedou, ale spíš ten arogantní výsměšný tón. Nikdy se nezmění…
„Řekl jsi to, tak vypadni. Zřekl ses mě, a ty jsi proti tomu neřekla ani slovo,“ podíval jsem se na moment na mámu.
„Nechci s vámi mít nic společného! Nepatřím do vaší rodiny. Nejsem už Kurosava, to si zapamatujte!“ ukázal jsem na ceduli za hlavou, kde bylo moje jméno a Akiho příjmení.
„A ještě něco! Rita zůstane tady! Nedovolím, abyste ji vzali s sebou! Postarám se o to!“
„Ty mi nebudeš rozkazovat, špíno!“ najednou otci zhrubnul hlas.
Přistoupil až k posteli a naklonil se nade mnou. Jeho ruka vystřelila a v mžiku mě držel pod krkem.
„Rita odjede s námi, a už se neuvidíte. Nikdy! A ty! Měl jsi chcípnout, nejspíš jsi dostal málo do hlavy!“ prsty druhé ruky mě klepnul do místa, kde jsem měl sešitou hlavu. „Tímhle jsme spolu neskončili. Neboj, než odjedeme, dostaneš ode mne dárek na rozloučenou!“
Když mě pak pustil, narovnal se a s pohledem, že by na mě nejraději plivnul, se pak otočil, popadl mámu za loket a vytáhl ji z pokoje ven.
„Tys to byl!“ vykřikl jsem, než vyšli. „Tys mi to udělal!“
„Nevím, o čem mluvíš. Jen jsem se přišel podívat, jak ti je,“ dodal se zlomyslným úsměvem, a uhnul sestře, která mi právě nesla oběd.
„Všechno v pořádku?“ podívala se na mě a pak na ně.
„Jo, jen jsme přišli pozdravit syna,“ mírně se poklonil sestře, ale pak už s mámou rychle odkráčel chodbou pryč.
Aki
Stejně jsem byl s práci dost nervózní. Kuro tam byl sám a potom, co se mu stalo, nebyl jsem si jistý, zda je v nemocnici v bezpečí. Proto jsem zvedl telefon a hned vytočil číslo jediné osoby, která v tuhle chvíli mohla mít čas, aby Kura hlídala. Sice nebude moc rád, ale samotného ho tam nenechám. S Rejim jsem brzo ráno mluvil a vše mu pořádně vysvětlil, byl dost naštvaný, a dokonce mi i doporučil svou drahou polovičku, aby se neválel doma, když má volno a pomohl.
„Ahoj, prosím tě… Jo, ty už o tom víš, no… Byl bych ti vděčný, jasně, pozvu tě na pivo, tak val,“ zasmál jsem se, když jsem slyšel Ookubu, a podle jeho hlasu věděl, že je na cestě do nemocnice.
Sice s Kurem měli svoje, ale je to kamarád, a později, si myslím, že se s Kurem tak nějak respektovali. Potom, co se mu stalo, tak se dost změnil a tohle téma ho vždy rozžhavilo do ruda.
„Pane doktore, máte na telefonu nějakého pána, myslím, že říkal Hiromi Moon,“ zbystřil jsem a jen mávnul na sestřičku, že si to vezmu.
„Ano, myslel jsem, že mám volat až za hodinu. Cože? Máš co potřebuji? A kde? Fajn, za hodinu jsem tam, jen poslední pacientka a zavřeme to tu, zatím,“ a bylo to tu.
Mohl jsem si nalhávat, že budu v klidu, ale nebyl jsem. Moje zlost rostla s každou vteřinou a nedala se ovládat.
Kuro
Asi pět minut jsem se díval na svůj oběd na klíně, než jsem se vzpamatoval.
Jako první, kdo by mohl pomoci, je Akiho táta. Jenže ten tu teď není a má důležitější úkol. Musí se postarat o svoji vnučku, o naši dceru, aby se zotavila po operaci a mohli se co nejdříve vrátit zpátky domů.
Jenže… Kdo nám pomůže? Kdo by mohl zajistit, aby neodvezli Ritu pryč? Budu sice bojovat o to, aby zůstala v Tokyu, ale jakmile odjede, jak ji odvezou, o to těžší bude dostat ji zpátky.
Všechno se to komplikuje.
Až moc.
Bylo mi z toho všeho na nic. Propadal jsem depresi, že jsem tak bezmocný. Ne bezmocný, spíš neschopný… Jsem k ničemu…
„Proč brečíš?“ ozval se vedle mne najednou hlas.
Lekl jsem se, až jsem na posteli skoro nadskočil a udiveně hleděl na Ookubu, který vedle mě stál, a já ani nepostřehl, že přišel. Tak moc jsem byl pohroužený ve svých myšlenkách.
„Potřeboval bych jít domů,“ rychle jsem si otřel slzy.
Neuvědomil jsem si, že mě to dohnalo až k slzám.
„Se ti stýská, nebo co? Však Aki zas přijde,“ zamlaskal nad mojí ubohostí a zakroutil očima.
„To taky, ale…“ ještě jednou jsem si otřel oči a pak se na něho pořádně zadíval. „Víš, byl tu otec. Přišel mi oznámit, že se příští týden stehují a už se nikdy neuvidím s Ritou.“
Vzal jsem tác s netknutým obědem a odložil ho na stolek. Přešel mě hlad. Teď jsem byl ve stavu, že bych do sebe nenarval jediné sousto.
„Neřvi, do prdele! A jez, nebo zas budeš kost a kůže!“ seřval mě Ookuba a přisunul mi stolek s obědem znovu nad postel. „Hned přijdu, jen si něco vyřídím. A hezky od plic si to vyřídím s personálem, že sem vůbec někoho takového pustili. Že se na to, kurva, nevyseru!“
„Neříkej to Akimu!" křikl jsem za ním.
„Jo, jasně!" odfrkl a pak s nadávkami vyšel ven na chodbu a zavřel za sebou dveře.
Aki
Ani nevím, jak jsem tu hodinu přetrpěl, ale svojí práci jsem si udělal dokonce, děti nesměly trpět, a nějakého debila, kterého brzo dostanu.
„Už půjdu, zavřete prosím ordinaci a zítra se uvidíme,“ usmál jsem se na sestřičku, když jsem mířil ke dveřím a snažil se, aby to nevypadalo nuceně.
„Dobře, pozdravujte muže,“ vrátila mi úsměv a znovu se ponořila do papírů, které ležely na jejím stole.
Došel jsem domů, a ještě se stihl nahoře v pokoji převléct, abych popřípadě nezašpinil plášť, až budu… Ne… nechtěl jsem si to připustit, ale moc dobře jsem věděl, co se stane, až tu osobu dostanu do rukou. Tak dlouho jsem se nepral, tak moc, že to možná už ani neumím.
Na schodech mě zastavil Reiji a vyptával se. Nechtěl jsem ho odbít, ale v tu chvíli jsem neměl čas, tak jsem mu řekl, že si promluvíme později a radši se zdejchnul z baru, kde to začalo ožívat. Nastal čas oběda, to tu byl pokaždé nával. Viděl jsem, jak se za mnou dívá a nějak se mu to celé nelíbilo, ale nic se mnou nenadělal, to věděl moc dobře.
Nasedl jsem do auta a zamířil hned na adresu, kterou mi Hiro nadiktoval do telefonu. Vystoupil jsem z auta, jak kdyby po mě stříleli a málem ho zapomněl zamknout, když jsem na chodníku spatřil Hira. V tuhle chvíli mě nic nezajímalo, měl tu nejdůležitější informaci, kterou jsem nutně potřeboval.
„Jen klid… Klid Aki…“ stihl mi Hiro rameno, když viděl, jak se tvářím.
Podle všeho měl chvíli volno od Montyho, tak mi šel prostě pomoct. Popravdě byl jeden z mála, co věděli, jaký jsem, když se neovládám.
„Jsem v klidu, jen mi řekni, kdo je to?“ řekl jsem rázně a vytrhl se ze sevření tomu druhému chlápkovi, co mi sevřel loket, když mě uviděl.
„Páni… Ty se mi taky líbíš. Nechceš k yakuze? Máš skvělou postavu, takhle vysoký… To musíš mít pořádnou páru, co?“
No… Ten mě sere hned, co promluví, to nevím, jak spolu vyjdeme.
„To je Haruna, bavili jsme se spolu o něm. Vše ví a našel toho muže. Jen… Aki… Je to Kurův otec,“ zarazil se, když viděl, můj výraz, a taky aby ne.
Nepřekvapilo mě to, ale nasralo ohromně. Už jsem přemýšlel, jak ho zničím, definitivně. Jak ho vymažu z tohohle světa a nikdo ho už nenajde. Nejhorší na tom bylo to, že jsem tohle všechno udělat mohl.
Kuro
Tak tohle jsem už nedokázal vydržet v klidu.
Byl jsem s nervama v háji víc, než když otec přišel a měl ty blbé kecy.
Vstal jsem z postele, aniž bych se jen trochu dotkl jídla a zamířil ke skříni. Jo, moje věci, sice špinavé, tu byly, a tak jsem je hned vytáhl, přešel k posteli a začal se převlíkat. Trochu se mi točila hlava, bolela mě, bolely mě i žebra a o noze už ani nemluvím, ale tohle jsem nemohl nechat jen tak.
Trvalo mi to. Málem jsem brečel bolestí, ale teď jsem byl ochotný udělat cokoliv, abych zabránil nejhoršímu, protože jsem tušil, že Ookuba neodešel jen tak.
Popadl jsem svůj telefon a hned jsem vytočil číslo na Akiho.
Ale ten měl obsazeno.
Naštvaně jsem se podíval ke dveřím. Jo, určitě mu Ookuba volal, a to jen spustí lavinu, kterou už nepůjde zastavit.
Ze stolku jsem si ještě vzal prášek na bolest, strčil jsem peněženku a telefon do kapsy, popadl jsem berle, a pak jsem pomalu vyšel ven.
Když jsem zjistil, že tu není nikdo, kdo by mě zastavil, vydal jsem se k východu.
„Kam si, kurva, myslíš, že jdeš?“ ozval se za mnou najednou Ookubův hlas.
Neotáčel jsem se a prostě jsem šel dál.
„Tak, kurva, zastavíš, nebo ti mám podrazit berle?“ prskl po mně.
Předběhl mě a zastavil se přede mnou.
„Uhni mi z cesty,“ zavrčel jsem na něho. „Musel jsi všechno zatepla vyžvanit Akimu? Ty zabedněnče, pitomej! Kde je? Šel za mým otcem? Nebo je v ordinaci? Nebo snad šel domů, aby pomohl v baru? Seru na tebe, seru na všechno, kurva, prostě jdu a hotovo. Zavolám na policii a řeknu jim, že mi to udělal otec. Raději to, než aby se někdo hnal do průseru. Nesnesl bych, kdyby Aki přišel o svou doktorskou licenci kvůli němu. Třeba je to právě to, na co čeká. Třeba měl v plánu ho vyprovokovat natolik, aby měl proti nám nějaký důkaz! Do hajzlu! Nechci, aby tím Akiho zničil! Nechci přijít o naši dceru!“
Poslední slova jsem na něho už křičel už se slzama v očích. Nikdy jsem nenadával sprostě, ale tentokrát jsem se už neudržel.
„Nechci být jako on! Nechci žít s pocitem, že… že… Ublížil mi, ale já nejsem jako on! I kdybych to nebyl já, kdo mu něco udělá, nedokázal bych s tím pocitem žít! Chci to vyřešit, chci, aby nám dal pokoj! Ale nechci, aby… nechci… nechci, aby ho někdo zabil nebo ho zmrzačil. To vážně nechci.“
Vážně jsem to nechtěl. Nejen kvůli tomu, co jsem teď řekl. Ale i kvůli tomu, co by se mohlo stát Akimu.
O něho jsem se bál víc než o otce. Akiho miluji, a nechci, aby se mu přihodilo něco zlého.
Nadával jsem Ookubovi, a přitom jsem brečel. Byl jsem s nervama v háji kvůli všemu, a tenhle pocit, ta představa, co by se mohlo stát, to ještě zhoršila.
„Já… chci… zavolej Renjimu ať zkontroluje všechno kolem… baru…“ o dost jsem se ztišil, protože mi docházely síly a měl jsem problém se nadechnout. „On… nejspíš on tam obcházel… řík… říkal, že nám nechá… dárek… co když… co když chce zničit… náš dům… cítil… cítil jsem z něho… benzín… Mám… strach…“
„Zavolám Renjimu, aby všechno- Co je s tebou?“ zarazil se Ookuba, a ani nedopověděl, co řekne Renjimu. „Je ti blbě?“
„Je… mi… špat…“
Nedomluvil jsem, jen jsem se začal sunout k zemi. A poslední, co jsem si pamatoval, byly Ookubovy ruce, když se mě snažil zachytit, a jeho volání na doktora.
Aki
„Počkej… Slyšíš? Říkám stůj! Tam nepůjdeš! Budeme hezky stát tady a necháš Harunu, aby se o to postaral,“ napomínal mě Hiro a tlačil do nějaké místnosti.
Bylo tam jedno okno a tím bylo vidět do nějaké v tuhle chvíli dost tmavé místnosti.
„Všechno budeme pozorovat a poslouchat odsud. Já vím, co chceš udělat, ale z tvé pozice to nejde. Jsi lékař a máš malé dítě, tohle on chce, je to parchant,“ mluvil dál, ale nepustil mou ruku, abych nemohl utéct.
Moc dobře věděl, že se se mnou bude jen stěží rovnat, ale kdyby přišlo do tuhého, Hiro je trénovanější, tím pádem by mě zpacifikoval.
„Ale já… Chci ho…“ nedokázal jsem ani vysvětlit, jak moc ho chci zmlátit.
V tu chvíli se ale rozsvítilo světlo a já ho viděl v provazech spoutaného na židli. Před ním stál Haruna s několika muži a on vypadal, jak kdyby si ho už trochu podali. Cuklo to ve mně. Sice jsem ho chtěl zmlátit, ale zabít ne. Tohle nevypadalo dobře. Určitě to nebylo jen zbití Kura, to by se do toho yakuza takhle nepustila.
„Aki, on má něco s podsvětím. Pokud vím, tak si koupil dům dost daleko odsud, ale za peníze, které vydělal tím, že je yakuze ukradl. Podle všeho si myslel, že na něj nemůžou, ale spletl se. Haruna je velmi naštvaný, a tihle chlapi jsou dost nebezpeční. Nejedná se jen o tebe, musíš tu zůstat, nebudou se koukat napravo, nebo nalevo,“ zastavil mě Hiro, když viděl, jak jsem udělal i s ním krok ke dveřím.
„Poslal jsem kluky od nás k vám do baru, aby všechno zkontrolovali a dali tam na to pozor. Renji byl informován, už jsem se s ním minule seznámil, tak nebyl problém. Vše tam prochází a kontrolují,“ mluvil dál, ale to už jsem ho zastavil.
„Hele… Tohle není nějaký americký paranoidní film. Proč by jako mělo být něco v baru? O co se tu kurva jedná?“ začal jsem být protivný a nechápal, o co tu sakra jde.
Kuro
Když jsem se probral, ležel jsem na posteli a za mnou něco pípalo. Rozmlženým zrakem jsem se pokusil kolem sebe rozhlédnout. První, co jsem trochu zaostřil, byla hadička vedoucí z mé ruky ke kapačce. A další Ookubův obličej.
„No, to je dost,“ zašklebil se na mě. „Jsem si myslel, žes chcípnul.“
„Co… se stalo?“ zachraptěl jsem, jak jsem měl knedlík v krku.
„No co, vykotil ses na chodbě, idiote. Chceš dostat sádru? Jako s naštíplým žebrem, a dalšími naraženými, silný otřes mozku a pochroumané koleno… Kurva, sice dělám hlavně papíry, ale pořád jsme doktor, a radím ti dobře, když říkám, že máš zůstat v posteli a nedělat hovadiny, jestli nechceš být mrzák na nohu,“ zavrtěl hlavou Ookuba. „Ne, že bych se o tebe staral, nebo co… Ale… Jako… no, hlavně kvůli Akimu bys neměl.“
Pořád mě bolela hlava, ale to, co mi řekl Ookuba… Pobral jsem to dost dobře a docela mě to probralo.
Nejen to, co mi všechno je, a zřejmě neřekl úplně všechno, ale rozhodně víc než ošetřující lékař. A navíc… Slyšel jsem starostlivý tón v hlase?
Musel jsem se chtě nechtě pousmát.
„Co je to, kurva, k smíchu?“ prsknul na mě Ookuba.
„Ale nic,“ zavrtěl jsem hlavou.
Jo, Renji ho opravdu změnil. Sice je pořád stejně od rány a sprostý jak dlaždič, a nechce dát najevo své lepší stránky, ale tohle, co teď předvedl, bylo ještě před pár lety nemyslitelné.
„Mluvil jsi s Renjim? A… Chci mluvit s Akim.“
„Jo, vole, Renji už ví a postará se. A s Akim budeš mluvit, až bude chtít on. Přemýšlíš o tom, že může mít pacienta?“
„Debile…“ neodpustil jsem si nadávku a otočil jsem hlavu k oknu.
Ne, že bych se na něho nemohl dívat, ale pořád jsem v sobě měl ten nepříjemný pocit, že se může stát něco špatného.
Aki
Prudce jsem sebou škubnul a málem Hira odhodil na stěnu za sebou, když jsem viděl, jak asi desátá rána míří na tvář toho člověka, kterého tak nesnáším. Ale… Tohle prostě není správný. Nesnáším ho… Nenávidím… Jeho, to, jaký je. Ale… Je to Kurův otec a moje přísaha…
„Aki ne! Tohle není tvoje věc a mohl bys to schytat i ty,“ napomenul mě Hiro, když už měl co dělat, aby mě zadržel.
„Nemůžou ho zabít, to by Kuro nedal. Nesnáší ho, to ano, ale znám svého muže, tohle by nechtěl,“ zvýšil jsem tlak na Hirovo tělo a konečně si uvolnil cestu ke dveřím.
V tu chvíli jsem se očima setkal s dost vysokou gorilou, co se mi postavila před dveře a strčila do mě tak, že jsem měl co dělat, abych nespadl na zadek.
„Dobrý, je v pohodě,“ zastavil ho Hiro, když chtěla ta kupa svalů pokračovat v mém mučení.
„Ano pane,“ stáhl se a já jen kmital pohledem mezi ním a Hirem.
Je to tu, Hiro to ještě neví, ale je uznaný. To je to nejhorší, co se mohlo stát. Tomu se Rose chtěla celé ty roky vyhnout. Hirovu návratu k yakuze, na místo, odkud Rose utekla, aby je chránila.
„Hej… Neválej se tu,“ otevřel Haruna dveře a hned mě čapl za ruku, aby mě vytáhl na nohy.
„Hele je dost zaseklej. Svoje prachy dostaneme a taky… Hiro mi něco říkal, takže jsem mu razantně naznačil,“ promnul si ruku, jak ho asi bolela a podíval se směrem ven, kde v tuhle chvíli seděla troska a ne člověk.
„Odjede hned zítra i s jeho ženou, vše musí nechat na svém místě, jen nutné věci si může vzít, jinak nic. Nejvtipnější bylo, co dal jako zástavu, aby zaručil vrácení peněz. Tvou švagrovou,“ usmál se a já měl chuť ho zabít.
Jak poslušný pes jsem čekal na jeho odpověď, protože jsem absolutně nevěděl, jak bych Ritu dostal z těchto spárů. Tady byly moje ruce krátké.
Kuro
Možná jsem se trochu uklidnil, nebo za to mohlo to, co mi teď kapalo do žíly, ale po chvíli jsem se přestal třást.
Přesto jsem pořád myslel na Akiho, na to, co právě dělá. Stále jsem měl strach z toho, jak to všechno teď dopadne.
A jestli ještě někdy vůbec uvidím Ritu…
Chtěl jsem Akimu zavolat, ale sotva jsem se natáhl po telefonu, Ookuba po něm skočil a nedovolil mi volat. Myslel jsem, že po něm hodím berli, kterou jsem měl opřenou o postel.
„Jediný, s kým teď můžeš mluvit, je Renji,“ zamračil se.
Vytočil číslo na svém telefonu, zavrkal do něho jako hrdlička, až se mi málem zkazily i zuby, jak to bylo sladký, a pak mi dal telefon do ruky, že je na druhém konci Renji.
Kdo taky jiný. Se svým šéfem by tak rozhodně necukroval.
Řekl jsem Renjimu o svých obavách. Ujistil mě, že už dostali zprávu, a všechno kontrolují. A že mi dá vědět, jakmile něco zjistí. Řekl jsem mu, že může zajít k nám do bytu, kde je počítač napojený přímo na kamery, že jim to může pomoct, když prohlédnou záznamy za posledních 24 hodin.
Renji se ale ukázal jako opravdu skvělý parťák. Několikrát mě ujistil, ať se nestrachuji, že se o všechno postará, a že i hosté dostali všechno, co si objednali, a rychle, aby nestrádali, když tam nejsem. A prý mě všichni pozdravují a přejí brzké uzdravení.
Po jeho posledních slovech se mi nahrnuly slzy do očí. Nikdy jsem si nemyslel, že by se i hosté o mně tak zajímali, a opravdu mě to zahřálo u srdce.
Jen by se konečně mohl ozvat nebo vrátit Aki, abych pořád nepociťoval takový strach.
Aki
„Rita? Tak nějak se jmenuje, že? Hodně mladá kočka, rozhodně by se jednomu z mých chlapů líbila, to nemůžu popřít,“ díval se zpříma na mě a rozhodně mě provokoval, to jsem z jeho výrazu četl dost znatelně.
„Jdi do prdele. Sice odsud asi nevyjdu živej, ale pustil bych se do tvýho ksychtu tak, že by tě zítra nikdo nepoznal,“ naštvaně jsem vyskočil na nohy a chytil ho pod krkem tak pevně, až jsem slyšel, jak zasýpal.
„Pfffff… hahahahha,“ ten debil se normálně rozesmál, když jsem byl Hirem donucen ho pustit.
„Ty máš kurva dobrou páru. Líbíš se mi, znovu ti nabízím místo u sebe. Ale zpátky k věci… O tu holku mi nejde, prachy vrátí tak i tak. Ta je tvoje, a hlavně tvého chlapa, který za ní dostal už dost naloženo. Divil jsem se, jak tak malý tělo, dokáže pobrat tolik ran,“ pousmál se a narovnal.
„Jako zadarmo to není. Potřebuji dobrého doktora pro moje dítě, které se nám brzo narodí. Moje skoro žena je těhotná a já chci někoho, komu můžu věřit. Hiro ti věří a má tě rád, to mi stačí,“ podal mi ruku, jako náznak usmíření.
Zaváhal jsem a docela nad tím celým přemýšlel, ale nakonec jsem přeci jen přijal. Nebyla to špatná nabídka a něco takového jsem i potřeboval.
„Dobře, ale jsem obyčejný lékař a vy obyčejní pacienti,“ stiskl jsem mu ruku tak, až musel ucuknout.
„Fajn, no… Já se vrátím k tomu, abych ho dosud vykopl, a vy se zdejchněte dřív, než tě zahlídne,“ postrčil nás ke dveřím, a ještě něco Hirovi řekl, než jsme odešli.
Konečně mi spadl kámen ze srdce i když se mi tohle celý pořád tak nějak nelíbilo.
Kuro
Nudil jsem se. Ležet a hledět na Ookubu, který mě hlídal jako dráb, nebyla zrovna ta nejlepší zábava.
A přesto, že jsem se nudil, myslel jsem na Akiho a na to, jak to všechno dopadne.
Když Ookubovi zazvonil telefon, hned jsem se posadil a doufal, že je to Aki.
Ale byl to opět Renji, a já se zašklebil, jak zase Ookuba začal cukrovat.
„Na,“ vrazil mi telefon k uchu.
Vyslechl jsem si Renjiho a svíral přitom volnou ruku v pěst.
Měl jsem zlost. Tak velký vztek, že se to nedalo ani popsat.
Kluci našli za naším domem dva kanystry benzínu a jeden prázdný. A když to celé obešli, část domu, kudy nosíme zboží do baru, smrděla benzínem. Podle toho, jak to vypadalo a smrdělo, tam byly polité stěny, dveře i podlaha, takže něco z toho nateklo pod dveřmi dovnitř.
Poprosil jsem Renjiho, ať se podívá pro jistotu na ty kamerové záznamy, jestli nám nenechali někde nějaké další překvapení. Slíbil, že to udělá hned, jen co obslouží hosty a že mi pak hned zavolá, jak něco zjistí.
Byl jsem vážně naštvaný. Opravdu moc naštvaný. Chtěl zničit Akiho dům po babičce. Chtěl nám zničit náš domov, moje živobytí, všechno, na čem jsme tak dlouho pracovali. A bylo by mu nejspíš jedno, že vevnitř můžu být já a Aki. Co kdyby to udělal ve chvíli, kdy by u nás už byla Takaru?
V tuhle chvíli jsem chtěl být na místě, kde otec je. Kdybych tam byl, tak tentokrát bych se neznal. Neměl bych strach mu jednu vpálit. Tak moc jsem byl nasraný.
„Uklidni se, vole, nebo ti praskne žilka,“ vzal mi Ookuba telefon z ruky a posadil se vedle mě. „Bude to v pohodě, uvidíš.“
Aki
Když jsme vyšli ven na ulici, musel jsem se několikrát zhluboka nadechnout, jak se mi udělalo špatně. Tohle na mě bylo moc, sice jsem toho moc neviděl, jak Kurův otec byl pořádně zřízenej. Až moc se do něj obuli, určitě mu to nechá trvalé následky, ale něco zlé, je pro něco dobré. To byla taky jediná myšlenky, co mě držela, abych se pro něj nevrátil dovnitř a neodvezl ho do nemocnice.
„Aki… Teď mě poslouchej, večer doveze jeden z našich kluků Ritu k tobě i s věcmi, dál se o nic nestarej, on vás už nikdy nebude kontaktovat o to se postaráme. Jeď za Kurem a uklidni ho, Ookuba mě už několikrát psal, že Kuro šílí a hledá tě. Znáš Ookubu, tohle je něco pro něj, asi už mu řekl pár peprných slov. Neboj, Kurův otec bude v pořádku, ale peníze bude muset vrátit, o to se Haruna postará. Já musím za Montym, brzo se stavíme,“ říkal v klidu, jak se mě snažil uklidnit, až když mě nastrkal do auta a vrazil mi klíče do rukou, probral jsem se.
Jel jsem rovnou za Kurem, musel jsem ho prostě vidět. Snad jsem po těch schodech letěl, jak jsem chtěl brzo být s ním. Uklidnil jsem se až ve chvíli, kdy jsem ho stiskl v náruči a zabořil tvář do jeho krku. Chvěl jsem se a moje srdce šílelo, jak moc mě to všechno dostalo, ale jeho teplo a blízkost… To jsem v tuhle chvíli potřeboval na celém světě nejvíc.
Kuro
Jen jsem se na Ookubu zamračil, když mi vzal telefon. Jo, měl ještě nějaké kecy, jakmile domluvil s Renjim, ale já ho statečně ignoroval.
Povedlo se mi ho dokonce i na chvíli umlčet, když jsem se ho zeptal, jak vyčistit stěnu a dřevěnou podlahu od benzínu. Byly tam potraviny, a pokud to tam smrdělo, hrozilo, že by nám to nějaká hygienická kontrola mohla zavřít.
Ušklíbl jsem se, když jsem viděl, jak se mu z mé otázky doslova kouří z hlavy, a po chvíli pronesl něco o tom, že se na to může vysrat.
Přitáhl jsem si zpátky i stolek s obědem a dojedl jsem zbytek, co mi tam zůstal.
Stejně jsem ani nevěděl, co pořádně jím, protože jsem měl stále hlavu plnou myšlenek na Akiho.
Už jsem se skoro natahoval po telefonu, že mu zavolám, když se rozletěly dveře a on vpadl dovnitř jako velká voda.
Vyhekl jsem, když mě popadl, a zaskučel, když mě zabolely žebra.
Ale přesto jsem ho jednou rukou objal a opřel se čelem o jeho hlavu.
„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se ho, a nenápadně kontroloval jeho oblečení, aspoň tam, kde jsem viděl, jestli není zválený nebo od krve.
Ale vypadalo to, že v tomhle směru je v pořádku.
Aki
„Promiň,“ odsunul jsem se kousek od něj, když jsem si uvědomil, jak moc ho mačkám.
„Tolik jsem se bál o tebe, že jsem zapomněl, jak jsi na tom. Víš… Bylo to hrozný… Všechno…“ znovu jsem se opřel o Kurovo čelo a díval se mu do očí.
„Neboj, nic jsem neudělal, ale tvůj otec… Má problémy s podsvětím, docela veliké. Chtěl nabídnout Ritu jako náhradu za část peněz, kdyby tam nebyl Hiro a nepostaral se o vše, nevím, co by se s ní stalo. Už ho nikdy neuvidíme, ani jeho a ani tvou mámu. Odstěhují se, ale Hirův kamarád a pravá ruka jeho otce, je bude neustále hlídat. Ritu zítra doveze k nám domů a tam zůstane, postaral se o to. Bylo to… Děsivý, jen tak tak jsem zabránil tomu, aby ho umučili,“ nadechl jsem se a musel Kura znovu obejmout, opatrně, ale přesto pořádně.
„Ten Hirův kamarád, Haruna, dokonce i já se bál, že mě sejmou. Bylo to děsný, už nikdy to nechci zažít. Slíbil jsem mu za Ritu, že se postarám jako doktor o jeho dítě, které je na cestě, bylo to to nejmenší. Jsem vyčerpaný… Moc vyčerpaný…“ skopl jsem boty na zem a ulehl vedle něj.
Slyšel jsem sice pár průpovídek od Ookuby, který stejně v sobě doktora nezapřel, jak mi div nevrčí do ucha, abych si na Kura dával pozor. Jen jsem se usmál a přitáhl si Kura k sobě na hruď.
„Půjdeme domů, ano? Nechci už být v nemocnici a chci se o tebe postarat doma, tam se nejlíp vyléčíš, ano?“ podíval jsem se mu do očí, a přitom ho jemné líbal po celém obličeji.
Kuro
Moc se mi nelíbilo, co Aki říkal. Nelíbilo se mi, že otec ohrozil nejen mě, ale i Ritu tím, že se dal do spolku s yakuzou, a co víc, okradl je. Mohli zabít nejen jeho, ale i mě a Ritu. Mohl tím ohrozit Akiho i naši dceru.
Na jednu stranu jsem byl ale rád, že ho nezabili, a hlavně, že jsme z toho venku. Že se s ním už nikdy neuvidíme. Aspoň v to jsem doufal.
Jenže má to i svou druhou stránku.
Aki je teď zavázaný yakuze.
Možná, když do toho bude mít Hiro co mluvit, že to bude v pohodě, ale Yakuze věřit… Už to je samo o sobě sázka do loterie.
„Taky chci jet domů. Chci být s tebou doma, ne tady,“ pohladil jsem ho po zádech a políbil do vlasů.
„Ok, jdu zařídit odchod, už mě to tu nebaví,“ zabručel Ookuba, když mě slyšel, a za chvíli zmizel za dveřmi.
Jo, lepší to bude doma. Mám přece manžela, který je doktor, a několik přátel, kteří jsou doktoři.
Nemám se čeho obávat.
„Miluji tě, Aki,“ znovu jsem ho políbil do vlasů.
Jo, oba dva jsme potřebovali jít domů a pořádně si odpočinout. Cítil jsem z něho, jak moc ho to sebralo, a Aki se musí dát dohromady, protože tu není jen pro mne, ale i pro spoustu dalších dětí…
Aki
Byl jsem absolutně bez síly, dokonce jsem byl vděčný Ookubovi, že šel vyřídit papíry. Taky aby to neuměl, když je to jeho hlavní náplň jeho práce.
„Taky tě miluji. Už nikdy nechci mít takový strach, jako jsem měl v teď. Vím, jak je nebezpečné, že budu ve spolku s yakuzou, ale je to jen miminko, male dítě, které za otce nemůže, tak to musím brát. Taky… Pokud to všechno dobře chápu, bude tomu Hiro strýc, a to tak nějak dělá rodinu i z nás. I tak… Bylo to hrozný. Dalo mi to další věc, ke které se chci vrátit, jen občas a nebudu zápasit, ale trénovat chci. Vrátím se zpátky k Thajskému boxu, cítil jsem se tak naprd, štvalo mě to,” povzdechl jsem si a víc zabořil hlavu do Kurova krku, abych ho aspoň cítil.
„Mám ty papíry, jen to tu podepiš a vypadněte,” hodil nám Ookuba na postel tašku s věcmi a nechal Kura v rychlosti podepsat papíry.
Hned se zase zdejchnul, aby to dozařídil na recepci, a my se už nemuseli nikde zastavovat. Pomohl jsem Kurovi do oblečení, protože to, v kterém ho dovezli, jsem okamžitě vyhodil do koše, jak bylo zničené. Nechtěl jsem, aby na ten den měl Kuro nějaké vzpomínky, už takhle určitě nezapomene, co mu táta udělal.
„Pojď, vypadneme odsud,” zvedl jsem Kura opatrně na nohy a jemně podpíral, aby mu nějak neublížil.
Po nějaké době jsme se konečně dostali domů, kde na nás v bytě už netrpělivě čekali snad všichni, kterým na nás záleží. Miura hned kontroloval Kura, jak kdyby se měl po cestě zmrzačit, až ho musel Seiji krotit, když viděl můj výraz. Renji zase připravoval jídlo na stůl, nejspíš jsme vypadali oba hladově a Ookuba mu jako malý užíral. Prostě, jako kdybychom se vrátili domů, kde na nás čeká celá rodina.