Nash
Líbila se mi Swenova uvolněná tvář.
Vypadal tak o něco spokojeněji, lépe, než když se musel soustředit na svůj úkol.
Všiml jsem si jeho pohledu, a pak se nechal vtáhnout do polibku.
Tentokrát byl pomalejší, naše jazyky se o sebe líně otíraly, jakoby si chtěly zapamatovat tu chuť a ten požitek jeden z druhého.
„Já děkuju, že jsi se mnou zůstal…“ zašeptal jsem, ještě jednou Swena políbil, a pak pokračoval v očistě.
Trochu jsem ho od sebe odtáhl, abych mohl pořádně umýt i jeho záda a hlavně zadeček od mé nadílky, než jsem si ho zase přitiskl k sobě, pevně ho objal kolem hrudi a vtiskl polibek do jeho vlasů.
„Nechápu to… Vím, že se nemám ptát, že mi stejně nic neřekneš a já tě nutit nechci, ale stejně to nechápu… Jsi krásný, chytrý, laskavý i tvrdohlavý. Někdo jako ty, aby neměl nikoho, kdo by se o tebe postaral je skoro zločin…“ povzdechl jsem si, ještě chvilku Swena hladil, než jsem ho pustil.
„Měli bysme jít,“ zabručel jsem nespokojeně a vstal.
Počkal jsem až vyleze i Swen, podal mu deku a poslal ho nasnídat. Mezitím jsem vylil vodu z vany, kterou jsem převrátil dnem vzhůru a nechal ji tak.
Voda brzo vyschne a nemělo smysl cokoliv uklízet. Možná se sem na cestě zpátky zastavíme, ale o tom jsem pochyboval. Swen bude chvátat do osady a já ostatně taky.
Bude mi po něm smutno. Ale možná, pokud bude chtít, bysme mohli zůstat v kontaktu. Existují vysílačky a běžci, kteří pravidelně mezi obydlenými osadami doručují zprávy.
Asi to Swenovi navrhnu. S těmito myšlenkami jsem vešel do domu, abych se oblékl, posnídal a došel k autu, kde už čekal Swen.
„Swene…“ chytl jsem ho za pas a otočil k sobě.
Zadíval jsem se mu do očí a z nějakého důvodu se mi rychleji rozbušilo srdce.
„Až budeme za Zdí, kdyby se cokoliv stalo a ty zůstal sám, pokračuj v cestě sám, nebo se vrať. Pokud bys osaměl, řiď se svými instinkty. V některých místech za Zdí jsou oblasti, kde roste jistá halucinogenní houba. Pokud vdechneš její výpary a nedokážeš vytěsnit to, co vidíš, zemřeš. A druhou nejnebezpečnější věcí jsou králíkodlaci. Vypadají vcelku neškodně. Menší, chlupatí s velkýma ušima, označil bys je za roztomilé, ale pokud se jimi necháš obelstít, v mžiku tě ohlodají na kost. Jsou jako piraně, což byly ryby, které… no, to je jedno… prostě si dávej pozor ano? Vzduch je tam řidší a teplotní výkyvy ještě větší, ale věřím, že to zvládneš,“ mírně jsem se pousmál a palcem ho pohladil po tváři.
Už jsem ho chtěl pustit, když jsem nakonec neodolal, jednou rukou si Swena přichytil za zátylek, druhou kolem pasu a pevně ho objal.
„Jestli se naše cesty rozdělí a už se neuvidíme, rád jsem tě poznal. Je mi s tebou opravdu dobře, a rád by s tebou zůstal v kontaktu. Děkuju…“ zašeptal jsem do jeho ucha, pak ho kousek odtáhl a dlouze políbil.
„Budu řídit,“ pustil jsem Swena, rozverně ho plácl po zadku a poslal ho k druhým dveřím. „A taky se ti povedl rekord. Za celou dobu, co chodím na výpravy, jsem toho ještě tolik nenamluvil.“
Krátce jsem se zasmál, když jsem usedl za volant, mrkl na Swena a nastartoval.
Swen
Bylo mi moc dobře. Opravdu tak dobře, že jsem na chvíli zalitoval, že tohle brzy skončí.
Vážně mi bude chybět, ale mám povinnosti.
Musím do své osady zpátky, musím zachránit své lidi. Neodpustil bych si promarnit tuhle jedinečnou šanci.
Ale… Bude mi chybět.
Když jsme vylezli z vany, utřel jsem se a oblékl. A tentokrát už ne jen tak nalehko. Kalhoty, i ponožky, nátělník, na to jednu z těch tmavých košil, které jsem našel. Sice trochu delší rukávy, ale nevadilo. Někdy se to i hodí. Tu mikinu s obrázkem jsem hodil do auta, a ještě zahrabal ve vaku.
Našel jsem v boční kapse zpevňující návleky, chránící mé kolena a lokty. Měly výztuž stejně jako rukavice z kožouna, a už se mi i párkrát osvědčily.
Boty jsem si pevně uvázal, tak, aby mě neškrtily, ale přitom dobře seděly.
Vak jsem potom hodil do auta, ještě jsem zkontroloval zbraně a hned si je připevnil k pasu.
Kolem krku jsem si dal šátek, a na hlavu klobouk. Nejspíš si pak budu muset hodit na sebe tu mikinu, abych v kapuci schoval vlasy.
Zastavil mě ještě Nash, než jsem nastoupil a začal mi vysvětlovat co a jak.
Pozorně jsem ho poslouchal, a jen přikyvoval.
Začínal se mi v krvi pomalu zvedat adrenalin. I když noc i ráno byly příjemné, teď už jsem se vnitřně chystal na to, co má přijít…
„Zajeď ještě k pumpě. Jsou tam prázdné kanystry, a když máme možnost, doplníme je naftou, která tam zůstala. Takovou příležitost už nemusíme mít,“ požádal jsem Nashe, a snad bezděčně jsem položil ruku na jeho, kterou měl na řídící páce.
Nash
Když Swen položil svou ruku na mou, automaticky jsem propletl naše prsty tak, jako když jsem ho vedl k vaně.
Ani nevím, proč jsem to udělal.
Tohle gesto, ne, řekl bych, momentálně můj vztah ke Swenovi už nebyl jen o tom, že byl společníkem na výpravě. Bylo v tom něco víc. Něco, co jsem neplánoval a možná ani nechtěl.
Zajel jsem k pumpě, pobral všechno, co Swen chtěl, a pak už jsme zamířili ke Zdi.
„Podle toho, co se píše ve svitcích, a co jsi mi řekl, je jednoznačné, že kytka bude někde v divokém pásmu. Něco málo už jsem ti o tom řekl. Hlavně o tom, co tam žije, a jaké jsou podmínky. Na změny počasí mají vliv i tamější pásma. Jako první musíme překonat písečné pásmo. Široko daleko jen písek, teplota přes den šplhá i k šedesáti stupňům v noci k mínus třiceti. Přinejhorším, vím o pár místech, kde se tam dá schovat, ale raději bych se tomu vyhnul. Když bude ale úplně nejhůř, mě až takové teplotní rozdíly moc nevadí, tak tě ochráním svým tělem. Kromě počasí si musíme dávat na pouštní červy, ale většinou se nestává, že na někoho zaútočí. Živí se povětšinou mršinami. Další pásmo je horské. Teploty málokdy přesáhnou bod mrazu. Je tam ale daleko víc míst na schování, a při troše štěstí se dá rozdělat i oheň. Pokud to půjde, bude lepší, když pojedeme i v noci, abychom se mohli schovat až v pásmu skal. Je tam sice víc zvířat, které by na nás mohly zaútočit, ale je větší šance, že se ukryjeme před nevlídným počasím. Když to spočítám, cesta ke zdi zabere skoro celý den. Cesta přes pouštní pásmo dva dny. Odřídím to, ale pak si budu potřebovat chvilku odpočinout, takže zastavíme v hornatém pásmu.“
Na chvilku jsem se odmlčel a podíval se na Swena.
Chytil jsem jeho ruku do své, přiblížil si ji ke rtům a políbil na klouby.
„Swene… o tomhle se mnou nediskutuj. Prostě mi věř. Jsi dost chytrý na to, abys věděl, že tohle je nejlepší řešení. Pokud narazíme na Novum, ty proti nim nemáš šanci. Já ano. Když se mi unavíš řízením bude všechno k ničemu. Ty jsi důležitější než já. Musíš najít tu kytku. Ostatní nech na mě. Myslím, že je to fér nabídka. A zastavovat pořád taky nemůžeme. Ne za Zdí.“
Položil jsem si Swenovu ruku na stehno a stiskl.
„Až překonáme ta dvě pásma, což by nám mohlo zabrat tak tři a půl dne,“ pokračoval jsem, „čeká nás to nejhorší. Bažinatá krajina, kde se už nedostaneme autem, a kterou překonalo jen velmi málo lidí. Z vyprávění vím jen o dvou, kteří i cestu zpátky přežili. Bohužel, já sám jsem ji nikdy nepřekonal, takže netuším, co všechno nás tam čeká, ale za ní, už by měl být pás divočiny, kde by měla růst ta naše kytka.“
Swen
U pumpy jsme nabrali do pěti kanystrů, které tam zbyly, a doplnili naftu přímo do nádrže auta.
Když jsme vyjeli, Nash pokračoval ve vysvětlování. Poslouchal jsem ho, a mlčel.
Jen jsem se na něho podíval se staženým obočím, když řekl, že to celé odřídí.
Nemožné. Musel by být stroj, aby vydržel nepřetržitě řídit tři dny. To prostě nejde, ať už je jakýkoliv.
Není nadčlověk…
„Zastav, hned,“ stáhl jsem svou ruku od něj. „Vím, že tě nejspíš nepřemluvím. Ale chci, abys mě teď poslouchal. Cesta ke zdi bude trvat přibližně den. Cesta za zdí ještě déle a tam to neznám. Nikdy jsem tam nebyl. Nikdo, ať už jsi upravený nebo ne, není schopen řídit tři dny v kuse. Takže, teď mě necháš řídit ke Zdi. Odpočineš si jako první. Moc dobře vím, že jsi toho v noci moc nenaspal. Potřebuji tě čerstvého. Vážně nevím, co všechno nás za Zdí může potkat, tam řídit nebudu. Ale tady… tady to zvládnu, a ty můžeš pozorovat okolí, pokud nebudeš chtít spát. Vím, že Novum je moje nejhorší noční můra, a proto budu rád, když tam za zdí, kde kromě Novum nás čeká ještě, kdo ví co, nebudeš tolik unavený, a budu se moct na tebe spolehnout, kdyby bylo nejhůř. Takže, Nashi, prosím… Zastav a pusť mě k řízení…“
Nash
Stiskl jsem rty, zastavil a otočil se na Swena.
Zamračeně jsem se na něj díval, ale technicky vzato měl pravdu. Po cestě ke Zdi by se nám nic stát nemělo. Novum už je pravděpodobně za, kde na nás čekají, a drancující gangy tak daleko nikdy nejezdí, takže by tu měl být klid.
Mě to dá chvilku odpočinku, a za Zdí může zase odpočívat Swen.
Kromě toho, za tu dobu, co už jsem se Swenem, jsem poznal, že s ním se prostě dohádat nedá. Prostě ta jeho tvrdohlavost je jedna z věcí, která se mi na něm zalíbila.
Hluboce jsem vydechl, povolil stažené obočí, sevřel v dlaních Swenovu tvář a přiblížil ji k té svoji.
„Jsi ten nejtvrdohlavější kluk, co znám. Budeš mi chybět. Vážně že jo,“ s těmi slovy jsem ho políbil, a pak pustil.
Vystoupil jsem, počkal, až vysedne i Swen, a přehodil se s ním.
„A jen abys věděl, odřídil bych to. Už mám něco naježděno a natrénováno. Můj rekord je pět dní beze spánku. I když je fakt, že jsem potom padl jak zralá hruška a půl dne si kluci z osady mysleli, že jsem mrtvý, jak se mnou nic nehlo,“ zasmál jsem se při té vzpomínce, když se Swen rozjel, a bokem jsem se v sedačce natočil, abych na něj mohl líp vidět.
„Na chvilku si zdřímnu. Kdyby něco, vzbuď mě,“ položil jsem dlaň své ruky na jeho stehno a zavřel oči.
Po chvilce jsem se nechal ukolébat rytmickým pohybem i Swenovou přítomností, a usnul.
Swen
V duchu jsem si oddychl, když Nash souhlasil. Měl jsem obavy, že to neprojde, tak když řekl, že ano, rychle jsem vystoupil a šel si sednout za volant, aby si to ještě nerozmyslel.
Už jsem neměl stažené obočí, a na rtech se mi usadil i mírný úsměv.
Nemíval jsem k tomu moc příležitostí, ale když už, tak jsem moc rád řídil auta. A navíc nejsem sám.
Jeho ruka na mém stehně, jeho pravidelné oddechování, když usnul…
Na chvíli jsem dal trochu nohu z plynu, abych zpomalil, a mohl si ho konečně prohlédnout, jak vypadá spokojeně, když spí.
Opravdu je moc hezký… Kdybych tak uměl malovat, nakreslil bych si ho, abych měl na něho památku. Takhle si jeho tvář vyryju aspoň do paměti, a budu tuhle vzpomínku opatrovat dalších dvacet dva let, dokud neumřu.
Na chvíli jsem zauvažoval, že zpomalím, abych si jeho společnosti užil co nejdéle, a aby si i on mohl pořádně odpočinout. Ale dohodli jsme se, že za Zeď se dostaneme v noci, a měli jsme před sebou ještě několik hodin jízdy, tak jsem nakonec přišlápl plyn víc k podlaze.
Když jsme jeli odhadem tak pět hodin, na chvíli jsem se zastavil, abych se protáhnul, abychom se aspoň trochu najedli a ulevili si, a po té kratší přestávce jsme pokračovali dál.
Nash si sedl na místo spolujezdce, a já byl rád, že mě nechal dořídit zbytek cesty ke zdi.
„Nashi… jsme skoro na místě,“ drcnul jsem do něho, když jsme se blížili ke konci lesa, kde jsem věděl, podle mapy, že za další míli tenhle les končí, a pak už budeme na dohled Zdi.
Takhle blízko k ní jsem se ještě nedostal, neměl jsem důvod. Ale teď mi můj zdravý rozum říkal, že bych to měl už nechat na Nashovi…
Nash
Se Swenem jsem se cítil bezpečně a opravdu na pár hodin tvrdě usnul.
Probudil mě až na jídlo a menší přestávku. Potom jsem ještě na chvilku zadřímnul, a byl i docela rád, že to Swen navrhl.
Když mě pak podruhé probudil a zastavili jsme, zadíval jsem se vpřed a mezi stromy viděl nepatrné kousky toho, čemu se říkala Zeď.
„Vyndej si z vaku vodu i jídlo, deku a nějaké oblečení. Hoď si to pod nohy, později nebudu zastavovat a budeš to potřebovat. Měj připravenou i zbraň,“ poradil jsem Swenovi, sám jsem si natáhl rukavice, a vyndal z batohu vodu a pár kousků masa.
„Hodně štěstí nám oběma,“ zašeptal jsem ještě, přitáhl si Swena k sobě a krátce ho políbil.
Ani nevím, proč jsem tohle dělal. Neměl bych. Víc se tak k němu připoutávám a to nesmím.
Jenže...
Prostě jsem to chtěl udělat. Chtěl jsem být s ním, a kdybych byl o pár let mladší a měl pubertální sklony, nejspíš bych mu navrhl ať spolu utečeme.
Jenže tyhle mladé bouřlivé léta byly za mnou, a tak nějak jsem tušil, že by Swen stejně nešel.
Měl závazky jako já, a i to bylo to, co jsem na něm obdivoval.
„Prospi se, jak budeš moct. Kdyby něco, vzbudím tě...“ pustil jsem Swena, dolil ještě do nádrže naftu, a pak už jsme mohli vyrazit.
Ke Zdi jsme se dostali těsně před setměním, ale už když jsme vyjeli z lesa, mohl si Swen prohlédnout její obrysy.
Tohle bylo něco, čemu se ani Velká Čínská zeď nedokázala rovnat, a lidstvo se ve stavbě téhle obludnosti zase překonalo a ukázalo svou megalomanii.
Jenže na druhou stranu to bylo jen dobře. Jen díky těmhle zdem, které, jak jsem věděl, jsou i jinde, totiž svět zůstal ještě obyvatelný.
„Drž se, bude to trochu házet,“ upozornil jsem Swena, když jsme mířili k jedné bráně po cestě plné výmolů, kamení, a sem tam jsme mohli vidět i kus něčí kostry.
Zastavil jsem před obrovskými ocelovými vraty, které byly z obou stran zavřené na těžkou železnou závoru.
Další věc, která mnohé odradila. Bylo totiž za potřebí nejméně tří statných chlapů, aby závoru vysunuli nahoru a z druhé strany sundali zase dolů. Fungovala na principu železničních závor, jen tady ji poháněla lidská síla.
„Nechej motor běžet,“ houkl jsem na Swena, vyskočil z auta a rychle překonal těch pár metrů.
Málem jsem si uprdl do trenek, když jsem závoru zvedal. Nejspíš ani stárnu nebo co, protože posledně mi takový problém nedělala.
Docela jsem se u toho i zapotil, svaly mě pálily, když jsem sedal zpátky za volant a funěl jsem jako býk.
Další pecka přišla, když jsem na druhé straně vystoupil z auta. I když mi teplotní výkyvy tak nevadily, přesto rozdíl nějakých třiceti stupňů se dotkl i mě. A zvláště, když jsem se pral ještě s tou pitomou závorou.
Do auta jsem se vrátil promočený jak myš, a hned vyžahl půlku flašky s vodou.
Za chvilku jsme bránu i celou zeď nechali v prachu za sebou. Moc jsme toho nenamluvili, oba jsme toho měli nejspíš v hlavě hodně, a navíc, Swen po chvilce usnul.
Nejspíš ho pohled na žlutou krajinu prostě přestal bavit.
Občas jsem po něm hodil okem, jednou nebo dvakrát ho pohladil po ruce nebo noze, a znovu si uvědomil, že jsem v tom nejspíš až po uši.
Noc byla přesně tak chladná, jak jsem předpokládal. A ani ta deka Swena moc nezahřála, takže jsem ho později nekompromisně, i za ceny trochu mračení, narval do své košile a sám zůstal jen v triku.
Nevadilo mi to. Chlad mě aspoň udržel bdělého.
Druhý den proběhl ve stejném duchu, a i když jsem se snažil zahlédnout nějaký pobyb, nic jiného než kopce písku jsem neviděl. Třetí den kolem poledne jsme se konečně dostali do hornatého pásma.
Prostě to bylo jako rozpůlená země. Jeli jste po písku a najednou všude jen kamení a skály.
Musel jsem krapet zpomalit a vydal jsem k místu, kde jsem už jednou nocoval. Dojeli jsme tam asi o tři hodiny později, mezi dvě velké skály, které chránily před větrem i nepřáteli, vedle větší jeskyně, ve které se dal rozdělat oheň, s dobře ukrytým vchodem za trnitým houštím, a menším jezírkem s pitnou vodou.
„Tady přenocujeme a ráno se vydáme dál,“ zavedl jsem Swena do jeskyně, když jsme z auta pobrali nejdůležitější věci, a po cestě jsem přibral pár kusů dřeva.
„Rozdělám oheň, zatím můžeš připravit něco na spaní. Nevím, jak dlouho ještě vydržím vzhůru, naštěstí nemusíme držet hlídku, takže ty si taky můžeš odpočinout.“
Swen
Už jsem neprotestoval, když si Nash sedl za volant. Dohodli jsme se tak, a já byl rád, že mě nechal řídit aspoň ke Zdi a on si mohl odpočinout. Ale když jsme vyjeli z lesa, zůstal jsem hledět skoro s otevřenou pusou.
Ta stavba byla opravdu majestátní. Ještě jsem nikdy nic tak obrovského neviděl.
Myslel jsem si, že tu budou nějaké hlídky, ale nebyl tu nikdo. Jen cedule se zákazem vstupu, které Nash naprosto ignoroval.
Se závorou měl trochu problém. Měl jsem cukání, že mu pomůžu, ale nevěděl jsem, co nás čeká, až se ty obrovské vrata otevřou. A tak jsem nervózně na něho hleděl a pomáhal mu aspoň očima.
Jen, co jsme projeli dovnitř, okamžitě mě polil pot. Chtěl jsem otevřít okno, ale Nash mi dovolil jen malou škvíru, jinak bychom byli za chvíli zasypání pískem.
Ale bylo vidět, že je v tom písku vyjetá cesta, jinak bychom nejspíš za chvíli skočili v jedné z těch písečných dun.
To teplo a všudypřítomný písek mě nakonec uspaly. Vím jen, že jsem si trochu posunul sedačku dozadu a hodil nohy na palubovku, abych měl pohodlí, a za chvíli jsem nevěděl o světě. A možná bych spal o hodně déle, kdyby mě za nějakou dobu neprobudila zima.
Rychle jsem zavřel okénko a natáhl se po mikině, do které jsem se hned navlékl, a zabalil se do deky. Ale když Nash viděl, jak se pořád klepu zimou, narval na mě ještě jednu košili, a pak už to bylo o něco lepší.
Když jsem se znovu probral podruhé, ráz krajiny se změnil. Ani jsem nevěděl, kdy jsme přejeli z pouště do hor. Ale zima tu byla pořád, tak jsem si vytáhl ještě i bundu.
Na Nashovi bylo vidět, že je unavený, a já si v duchu gratuloval, že jsem ho donutil odpočívat v první části cesty. Nejspíš by teď byl jinak úplně k ničemu. Aspoň jsem si to myslel.
Když jsme nanosili věci do jeskyně, která byla rozhodně větší než ta na Machu Picchu, nechal jsem Nashe, aby připravil oheň. Vyšel jsem ven a rozhlédl jsem se kolem sebe.
V tomhle místě byl porost, jak stromový, keřový, nebo vysoká tráva. Opatrně jsem se prošel po okolí, a pak jsem už konečně začal sbírat to, co jsem potřeboval.
Za další hodinu bylo v jeskyni, kousek od ohně, nachystané provizorní lůžko z větví a trávy, a přes to jsem přehodil dvě deky a tu třetí jsem pro nás nechal na přikrytí.
Oheň už hořel a docela to tenhle prostor zahřálo. Usadil jsem se, konečně jsem stáhl rukavice a návleky, vytáhl jídlo a začal jsem jíst.
Zamyšleně jsem hleděl do plamenů a přemýšlel nad tím, jak to bude vypadat dál…
„Podle mapy by to místo mělo být někde víc ke středu tohoto území, ale bude to někde skryté. Nějaké místo, kde se skoro nikdo nedostane. Nemám absolutně představu, jak to místo může vypadat a co nás tam může čekat…“
Nash
Zatímco Swen odešel, já připravoval oheň. Nebál jsem se nežádoucích návštěvníků, tak jsem ho udělal větší, aby nás dostatečně zahřál. Vyšel jsem ještě ven a ještě nasbíral pár silných větví, které nás udrží v teple až do rána.
„No, z toho, co se mi podařilo zjistit, se to divoké pásmo podobá deštným pralesům před katastrofou, jen s tím rozdílem, že díky klimatickým podmínkám, tam rostou stromy a keře s ovocem, které by za jiných okolností rostly jinde,“ řekl jsem zamyšleně a sedl si vedle Swena.
Vzal jsem si kus masa a začal ho pomalu žvýkat.
„Ta kytka bude nejspíš dál za hranicí, protože ji ještě nikdo nenašel, a kdo ví, jak bude dostupná.
Každopádně napřed musíme přejít přes bažinaté pásmo. A to budeme muset zvládnout pěšky. Pokud…“
Užvýkl jsem maso, přivřel oči a zahleděl se do plamenů. Ještě jedna možnost by tu byla, i když dost riskantní. Zadíval jsem se na Swena a všechno se mi okamžitě vykouřilo z hlavy.
V záři plamenů byl ještě krásnější než obvykle.
Otočil jsem ho k sobě, vyhoupl si ho na klín a políbil.
„Nechceš se trochu pomazlit? Aspoň budu příjemně unaven,“ začal jsem okupovat jeho krk, sundal si rukavice a zajel pod vrstvu oblečení, co měl na sobě, abych pohladil jeho jemnou kůži.
Swen
Deštné pralesy… O tom jsem četl v jedné knize. Měla by tam být vysoká vlhkost i přesto, že je tam dost teplo. Ale kdo ví, jak to vypadá dnes.
A na ten bažinatý pás jsem docela zapomněl. Tak moc jsem chtěl být už v cíli a z tohoto místa vypadnout. I když to znamená se brzy rozloučit s Nashem, ale tady je to pro nás nebezpečné.
Zatím jsme nenarazili na nějaké predátory, ale kdo ví, co bude dál. Ať už ve zvířecí či v lidské podobě.
Nedá se věřit tomu, že i když je to obehnáno tak obrovskou zdí, že tu není nikdo, kdo by to tu nehlídal, nebo nekontroloval.
Ale i přesto… Rozloučit se s Nashem...
Odložil jsem jídlo a napil se vody. Právě jsem pokládal měch zpátky na zem, když mě Nash chytil a přetáhnul si mě na svůj klín.
Položil jsem mu ruce na ramena, pohladil ho po nich a po pažích, a pak jsem mu je zaháknul kolem krku.
Zadíval jsem se mu do očí, když zvedl hlavu…
„Pomazlit? Je to nějaký jiný způsob šukání?“
Netušil jsem, co odpoví, ale jeho pozornost se mi líbila. Zatoužil jsem se ho dotýkat, cítit jeho horké tělo, být v jeho blízkosti, i kdybych měl vedle něj jen usnout a nic víc.
Chtěl jsem prostě být s ním, a tenhle pocit se s každým dnem víc a víc zesiloval.
Nash
Ulevilo se mi, když Swen neprotestoval, a pak mě znovu odzbrojil svou otázkou.
Měl jsem co dělat, abych udržel svou tvář vážnou.
Jo, tahle spontánnost a bezprostřednost mi bude vážně chybět.
Zvedl jsem hlavu, zadíval se Swenovi do očí, jednou rukou mu rozepnul kalhoty, zajel pod ně, pohladil ještě ochablý penis a druhou rukou zajel zezadu, abych polaskal jeho krásné půlky.
„Něco na ten způsob. I když bych tě rád… ošukal, naplnil tvou krásnou dírku svým semenem, tak se obávám, že bych někde v polovině usnul. Mazlení není tak časově a fyzicky náročné. A už jsme to spolu dělali. To mazlení. To je, když ti to udělám jen rukou nebo pusou. Tak celý ten akt se nazývá mazlení.“
Cítil jsem, jak Swen velmi pozitivně reaguje na můj dotek, a jeho penis mi začíná růst v ruce.
„Swene…“ zachrčel jsem do jeho rtů, než jsem se na ně vrhl, zatímco jsem rukama mapoval jeho dolní část těla, než jsem vyndal ruce a začal se oblečením prodírat k jeho hrudi.
„Jsi nádherný,“ zamumlal jsem do kůže na jeho hrudi, když se mi podařilo dostat skrz, a jazykem a zuby jsem se vrhnul na jeho bradavky.
Po chvilce, když už byly tvrdé jako kamínky a citlivé nejen na dotek, ale i na dech, sjel jsem níž, na chvilku Swena postavil na zem, abych mohl polaskat jeho bříško, než jsem si ho zase stáhl na klín.
„Chceš to udělal rukou nebo pusou? Odborně řečeno, chceš vyhonit nebo vykouřit?“ zadíval jsem se Swenovi do očí a svými rty se jen lehce otřel o ty jeho.
Nemusel vědět, že to není odborně, ale pouze sexuální hantýrka. Strašně se mi ale líbilo, když ta obscéní slůvka vypouštěl z pusy, jako by mluvil jen o počasí.
Bylo to svým způsobem strašně sexy.
Swen
Zavrtěl jsem se na Nashově klíně, když jsem viděl ten jeho, na moment upřený pohled, jako by něco nechápal. Nevěděl jsem, jestli jsem neřekl nějakou hloupost.
Ale on mi pak vysvětlil, co to mazlení znamená.
A když se mě znovu začal dotýkat i ústy, pochopil jsem, že to prostě chci. A bylo mi jedno jak.
Jako bych se tím potřeboval v tomhle nehostinném místě nějak odreagovat.
Dráždění mých bradavek bylo tak intenzívní, že bych se málem dostal do toho stavu orgasmu i bez šukání. Netušil jsem, že jsem v tom místě tak citlivý a dokáže mě to tak moc nabudit.
Když mě postavil, lekl jsem se, že jsme snad skončili. Ale on se o mně dál staral.
Přivřel jsem oči a víc tak vnímal jeho doteky a jeho rty, když si mě znovu stáhl na klín.
To divné mravenčení po těle, to lechtání v břiše, jako bych spolknul peří, na mě znovu zaútočilo, a můj dech se začal zrychlovat a stávat se o něco hlasitějším.
Skoro jsem ani nemohl přemýšlet. Dalo mi to práci, než jsem si vybral, co bych chtěl.
Kdyby mi to udělal pusou, přišel by on zkrátka, a já chtěl, aby naše semena se spojily…
„Chci to s tebou, současně… tak… chci… vyhonit s tvým penisem…“ zavzdychal jsem, když se jeho ruka otřela o můj rozkrok, který už byl tak tvrdý, že se sotva vešel do kalhot, a to nenosím spodky.
Nash
Líbilo se mi, jak Swen reaguje na všechny moje doteky a polibky.
Umocňovalo to moji ješitnost, protože jsem věděl, že nic z toho nehraje a opravdu se mu to líbí.
Kdybych sám nebyl v nadrženém stavu, nejspíš bych po jeho dalších slovech odpadl, takhle jsem jen zavrčel do jeho rtů, znovu ho postavil, abych mohl sundat jako sobě, tak i jemu kalhoty, a pak zasténal, když se naše holá kůže otřela o sebe.
„Swene…“ zasténal jsem do jeho úst a sevřel oba naše penisy v pevném objetí, přesně tak, jak to chtěl.
„Tvoji ruku… polož na moji…“ přikázal jsem, volnou rukou zajel na jeho zadeček, a prsty lehce přejížděl v jeho rýze nebo škádlil kůžičku kolem dírky.
Rty jsem byl permanentně přisátý k těm Swenovým nebo k jeho kůži na krku či bradavkách, zatímco jsem rychlými pohyby zpracovával naše penisy.
Znovu jsem zasténal jeho jméno, když jsem pocítil, že tentokrát budu nejspíš rychleji než Swen, ještě pevněji nás sevřel a zrychlil, a netrvalo dlouho, když jsem celý ztuhl v křeči, táhle zasténal, a už jsem naše spojené ruce kropil svým semenem.
Swen
Netrpělivé jsem pomáhal Nashovi stáhnout moje kalhoty, a než jsem se z nich vymotal, byl i on bez těch svých.
Dosedl jsem na jeho klín a táhle zasténal, když jsem ucítil tu správnou horkost jeho kůže.
Daleko lepší než se ohřívat u ohně. Tohle jeho teplo mnou doslova prostupovalo, zahřívalo moji krev, která tělem proudila čím dál rychleji, jak rychleji začalo bít i mé srdce.
Nedokázal jsem zavřít ani pusu, jen jsem přijímal jeho polibky, občas se opřel čelem o jeho hlavu, když se sklonil, aby mě líbal na krku nebo jinde.
Podle jeho pokynu jsem položil ruku na jeho, kterou držel naše penisy a kopíroval jeho pohyby. Mírně jsem se nazvedl, když druhou rukou zajel k mé dírce. Myslel jsem, že mi strčí prsty dovnitř, ale dráždil mě jen na povrchu. Ale i tak to bylo tak silné, že se mi moje dírka začal pod těmi vjemy stahovat, jako bych měl v sobě jeho penis nebo prsty.
Netušil jsem, že i tohle místo je tak moc citlivé… Nash by to měl někdy zkusit, určitě by se mu to líbilo.
Ale další myšlenky nad tím, co by se mu líbilo, okamžitě zahnal pohled na něj.
Najednou se jeho dech skoro zastavil, vydával jen chrčivé steny. Výraz v jeho tváři se změnil a jeho tělo se napjalo.
Sklouznul jsem pohledem dolů, když jsem ucítil, jak se třese…
A v tu chvíli, co sem doposud cítil se okamžitě znásobilo, když jsem viděl, jak z jeho penisu vystřikuje semeno a dopadá na naše ruce a břicha.
Jako by to bylo to poslední, co jsem potřeboval. Najednou jsem Nashovu ruku sevřel tak silně, že s ní skoro nepohnul. Ještě víc jsem se nadzvedl v kolenou a také mé tělo skoro ztuhlo, když to mnou projelo tak rychle, že jsem se nestačil ani nadechnout.
Další nádechy byly hlasité, steny se odrážely od stěn jeskyně. Moje tělo se také začalo chvět, když největší napětí mírně ustoupilo, a moje semeno se přidalo k tomu jeho.
Volnou rukou jsem ho sevřel kolem krku a natiskl jsem se na Nashe s posledními záchvěvy tak silně, že jsem cítil, jak se naše penisy otírají o naše břicha, a to společné vlhko se mezi nimi rozetírá.
„Maz… mazlení… je… skvělé…“ vydechl jsem prudce, když jsem byl schopen se konečně trochu víc nadechnout, a na to jsem přitiskl své rty k těm jeho, abych vpustil jeho jazyk do mé pusy.
Nash
Swenův orgasmus, který přišel vzápětí po tom mém, jen umocnil mé dozvuky. I přesto, že jsem sotva stíhal s dechem, přitiskl jsem si Swena víc k sobě a líbal ho, dokud jsem mohl.
„Děkuju…“ zachrčel jsem tentokrát já do jeho kůže, když jsem se sklonil, abych pár jemných polibků věnoval jeho krku.
Opravdu ze mě částečně opadlo napětí a stres, a já cítil, jak mě začíná zmáhat spánek.
Přichytil jsem si Swena jednou rukou, tou druhou sebral deku, a pak si lehl na záda na provizorní postel.
Swena jsem si položil na sebe a ani na okamžik ho nepustil ze sevření. Přehodil jsem přes nás deku a prsty jemně přejížděl po Swenově páteři.
„Budeš mi chybět… napadlo mě… že bysme mohli… zůstat… v kontaktu… pokud… budeš… chtít… vážně jsem… si tě-“
Poslední slovo už jsem ani nedořekl. Prostě najednou jako když zhasne. Usnul jsem, jako když mě střelí.
Bylo to hlavně Swenovou přítomností, že jsem dokázal v klidu usnout nehledě na místo, kde jsme byli. Ale přesto jsem pořád podvědomě, nejspíš díky několika letům zkušeností a mé minulosti, vnímal okolí. A právě to, nám nejspíš zachránilo život.
Napřed jsem zaslechl vzdálené zvuky připomínající hřmění. Než se přiblížily a já poznal, co to je.
Vyletěl jsem z pelechu a možná trochu nešetrně od sebe odstrčil Swena.
„Připrav se!“ vyštěkl jsem, natáhl na sebe kalhoty, vzal zbraň a vyřítil se ven z jeskyně.
„Kurva!“ zaklel jsem sprostě, když jsem vyhlédl zpoza skály a uviděl původce onoho zvuku.
Celá smečka rohatců. Stavbou těla připomínaly jakoukoliv větší kočkovitou šelmu. Byli zbarveni od bílé po černou, žíhané, dokonce i zrzavé. To, co z nich dělalo vraždící stroje byly obrovské zakroucené rohy, končící špičkou ostřejší než jakákoliv čepel.
Normálně na lidi neútočili, většinou si pouze bránili své teritorium, ale tihle vypadali hodně nasraně a zdálo se, že zachytli náš pach. Něco, nebo nejspíš někdo je rozdráždil, a oni teď hledali něco, na čem si schladit žáhu.
A já se Swenem jsme pro ně byli ideální cíl.
„Swene! Pober do jednoho vaku, co můžeš a připrav si zbraň! Rychle!“ zařval jsem směrem k jeskyni.
Teď už nemělo cenu se skrývat, když o nás věděli.
Museli jsme pryč.
Měli jsem menší náskok a toho jsem hodlal využít. Rychlost rohatců se rovnala rychlosti geparda jen s tím rozdílem, že oni se po pár metrech neunavili. A já jsem běžel třikrát rychleji než normálně vytrénovaný člověk. I se závažím budu pořád dvakrát rychlejší než Swen.
Na nic jsem nečekal, vběhl do jeskyně, popadl Swena, přehodil si ho přes rameno a vyběhl ven.
Plnou rychlostí jsem se rozeběhl na východ směrem k bažinatému pásmu.
„Jak jsou daleko?!“ křikl jsem na Swena. „Potřebuju, abys byl mýma očima a pokud se ti naskytne příležitost, klidně střílej!!“
Swen
Zahleděl jsem se na Nashe, když promluvil něco o tom, že bychom mohli zůstat v kontaktu. Ještě to nestihl ani dopovědět, a usnul uprostřed slova a já ani nestihl odpovědět.
Jo, klidně v kontaktu zůstanu. Jen je mezi našimi osadami cesta minimálně dva dny nepřetržité jízdy autem. To není sice tak na dlouho, jako když jsem cestu zpočátku absolvoval na koni, ale pořád je to pěkný kus. A netušil jsem, jakým způsobem bychom v kontaktu být mohli.
Z mé osady mě jen tak nepustí. Pokud bych chtěl zběhnout, nejspíš by mě zabili už jen pro ochranu osady.
Znovu jsem pocítil smutek, když jsem si uvědomil, že naše společná výprava už dlouho trvat nebude a my se brzy rozloučíme.
Vážně mi z toho bylo smutno, a tak mi chvíli trvalo, než jsem usnul vedle pochrupujícího Nashe.
Měl jsem však pocit, že jsem dlouho nespal, když do mě něco prudce strčilo a vzápětí jsem slyšel rozčílený Nashův hlas.
Otevřel jsem oči a zmateně se rozhlížel kolem sebe. A pak jsem uslyšel to, o čem mluvil.
Okamžitě jsem vyskočil na nohy a začal jsem rvát naše věci do vaku. Ani jsem si nestačil obléct kalhoty, když najednou Nash vběhl zpátky do jeskyně, chytl mě a už se mnou utíkal k autu.
V jedné ruce jsem držel naše vaky a druhou jsem v ní šmátral, než jsem nahmatal zbraň.
Okamžitě jsem ji vytáhl odjistil pojistku a jen pár vteřin trvalo, než se nabila a byla připravená k výstřelům.
Zvedl jsem hlavu a zadíval se na to stádo, které se na nás hnalo. Byl jsem nervózní, musel jsem se snažit zklidnit dech, a navíc se mnou natřásal Nash, když se mnou běžel.
Ale nakonec jsem zamířil…
Viděl jsem ho. Největší a podle toho, jak se chovali, byl to jejich alfa samec.
„Zastav!“ křikl jsem na Nashe a zamířil jsem přímo na toho samce s největším rohem.
Trvalo mi to jen dvě vteřiny, než jsem zamířil a několikrát vystřelil.
Zvuk, který to zvíře vydalo, doslova rvalo uši. Ale byl to zvuk raněného a umírajícího zvířete.
Můj zásah mu okamžitě vzal sílu. Podlomily se mu přední nohy a on se po čumáku svezl ještě pěkný kus před sebe, kde svým rohem nabral dalšího ze své smečky.
Zbytek smečky okamžitě zareagoval… Všichni se hned obrátili k raněným zvířatům, jako by je chtěli chránit. A to nám dalo výhodu. Zastavili se, a než se vzpamatují a porvou se o to, kdo bude nový alfa samec, a než se znovu rozběhnou my, budeme daleko.
Nash
I přes nepříznivou situaci jsem se musel krátce zasmát.
Ten kluk stál vážně za to.
„Nepolevuj v ostražitosti! Za chvilku je máme za sebou. V bezpečí budeme až za pásmem!“ křikl jsem na Swena a hnal se dál přes kameny a malé skály, abych to vzal co největší zkratkou.
A opravdu.
Nezískal jsem ani půl míle náskok a už jsem uslyšel jejich vzteklý řev. A mě začala docházet síla.
Naštěstí jsem v záblescích matného slunce uviděl vzdálené dohněda zabarvené odlesky.
„Už jsme skoro tam!“ znovu jsem zakřičel a sebral poslední zbytky sil a hnal se vpřed.
To, co mě dostalo k zemi, ale nebyl rohatec, ani nepřítel, ale počasí.
Jakmile jsme překročili pásmo, bylo to, jako bych dostal ránu kladivem.
Představte si, že jste zavření týden v lednici, a pak vás vyhodí ven, do parného léta po vydatném dešti.
Ze suchého a studeného pásma skal jsem se najednou ocitl ve vlhkém a dusném pásmu. Sedlo mi to na plíce jako pavučina a já šel okamžitě k zemi.
Z posledních sil jsem se přetočil, abych dopadl na záda a Swen na mě.
Plíce jsem měl v jednom ohni, hučelo mi v hlavě, u nosu mě něco zalechtalo, a pak jsem na rtech ucítil kovovou pachuť.
„Vo… du…“ zachrčel jsem.
Swen
Chtěl jsem běžet sám, ale než bych se dohodl s Nashem, zdrželo by nás to. Tak, ač nerad, jsem se nechal odnést.
Pozoroval jsem tu smečku, která se nám vzdalovala. Ale i tak jsem zaslechl zvuky typické pro boj, kdy se rvou minimálně dva samci o to, kdo smečku povede.
A po chvíli další řev. A ten už okomentoval i Nash. Pootočil jsem hlavu, a přes jeho ruku viděl, že se blížíme k bažinám. Vrátil jsem se pohledem zpátky s namířenou zbraní. Smečka se k nám přibližovala a vypadali vzteklejší než předtím. Nejspíš se nám chtějí pomstít za to, že je jich o dva méně…
Ale najednou se zastavili, jako by narazili na neviditelnou zeď, a já vzápětí dopadl na zem. Spíš na Nashe… Zbraň mi vyletěla z ruky a pytle na druhou stranu.
Vyhrabal jsem se na nohy, ale nešel jsem pro vodu hned. Zaběhl jsem pro zbraň, a zamířil směrem k smečce těch rohatých potvor.
Ale všichni do jednoho stáli, nebo chodili ze strany na stranu, jako by měli opravdu před sebou neviditelnou zeď, a vztekle pořvávali a poštěkávali. Byly to zvláštní zvuky, ale byla to výstraha, že jakmile se k nim přiblížíme, okamžitě zaútočí.
Ty nečekané změny v pásmech, byly opravdu zvláštní. Jako by tu někdo řídil počasí…
Když jsem se ujistil, že se k nám zvířata nedostanou, jak jim nejspíš vadí tohle klima, konečně jsem popadl vak, vytáhl Nashovu lahev a přiklekl si k němu.
„Na,“ podal jsem mu ji, a donutil ho, aby se posadil.
Tím, jak sotva dýchal, jak byl vyřízený, tak kdyby pil v leže, nejspíš by se zalknul…
Nash
Nechal jsem Swena, ať mě posadí, a když mi do krku sklouzl první lok vody, chytil jsem ho pevně za zápěstí a nepustil, dokud jsem nevypil polovinu flašky.
Na chvilku jsem se opřel o Swena a zavřel oči, abych zahnal tu tupou bolest v hlavě.
Neuběhlo ani deset minut, tlak se mi stabilizoval, tělo zvyklo na změnu počasí a proud krve z nosu ustal. Utřel jsem si to, co mi ulpělo na obličeji do rukávu, a pak se podíval na Swena.
„Díky. Byl jsi úžasný. Ta trefa byla… zabít přímo alfu, to může napadnout jen pěkného šílence,“ zasmál jsem se, přitáhl si ho blíž a na moment mu vtiskl hluboký polibek.
„Měli bysme jít,“ zvedl jsem se, oprášil si kalhoty, zkontroloval zbraně a zadíval se před sebe.
„Nešlapej na nic, co vypadá jako uschlá nebo spálená tráva. Cokoliv, co není zelené, sytě zelené, je špatně. Bažinaté pásmo není tak velké, pokud půjdeme normálním tempem a nic se nestane, do večera bysme ho měli přejít. Vím, že ti bude za chvilku nejspíš horko, ale nesundávej klobouk ani košili. A bude lepší, když si přes obličej uvážeš šátek,“ sám jsem přešel ke svému vaku, který Swen naštěstí stihl vzít, vytáhl triko a svůj šátek.
Triko jsem si ovázal kolem hlavy, a šátek přes obličej a nos, kdy mi končil těsně pod očima.
„Najíme se za chůze. Můžeme?“