Nash
Počítal jsem s tím, že Swena jen očistím a nechám ho vydýchat to, co právě prožil, ale jeho vzdechy a steny, prsty v mých vlasech, a to, jak si sám potlačil mou hlavu do svého klína, rozhodlo o tom, že žádný odpočinek nebude.
Dokázal mě dostat do varu během chvilky, a to už podruhé za sebou.
Bylo to snad proto, jak je jiný? Nebo proto, že zvyšoval mé ego tím, jak jsem musel Swena všechno učit? A tím, že jsem to byl právě já, ve mě vzbuzovalo ten primitivní mužský pud?
Ať to bylo, jak chtělo, v momentě, kdy se mi sám nabídnul bylo rozhodnuto.
O chvilku později už pěkně seděl na mě a já ho škádlil nejen prsty, ale i slovy.
Udělat se podruhé do jeho prdelky byl téměř stejně intenzivní požitek jako podruhé, a netrvalo dlouho, a já Swenovi ukazoval další polohu, když jsem do něj zezadu bušil, jakmile jsem Swena donutil vstát a opřít ho o stěnu.
Taky jsem mu ukázal slast v podobě proplesknutí zadečku, a když jsem potřetí naplnil Swenovu dírku, jeho tělo pokrývaly červené otlačky a drobné kousance.
Ale ani já nevyšel zkrátka. Swen se ukázal jako poměrně vášnivý milenec, takže mé tělo zdobilo pár škrábanců.
Věděl jsem, že ty za chvilku zmizí, ale teď jsem to považoval za součást odměny.
„Musím říct, že jsi mě překvapil. Ještě jsem nikoho takového jako ty nepotkal. Pokud někdy najdeš partnera, bude to nejšťastnější člověk na světě…" zabručel jsem do ticha, když už jsem ležel na zádech se Swenem na sobě.
Hladil jsem ho po zádech, občas zajel prsty do vlasů nebo se rty lehce otřel o jeho kůži.
Za pár hodin mělo začít svítat, ale tohle, co se tu odehrálo, bylo pro mě jako druh odpočinku.
Swen
Nash měl pravdu.
Vážně se ten orgasmus dá prožít víckrát.
Byl jsem z toho úplně mimo. Nechápal jsem to, ale nebránil jsem se tomu.
Ten pocit po těle, který jsem po tom všem měl… Byl jsem unavený, ale tak jinak. Byla to příjemná únava.
A zjistil jsem, že si to dokonce i vyžaduje docela slušnou fyzičku.
V některých chvílích jsem měl co dělat, třeba když jsme u toho stáli, tak se mi skoro podlamovaly kolena. A když jsem potom klečel a Nash do mě najížděl zezadu, to už se mi doslova protáčely oči blahem, protože jsem to otírání o to zázračné místečko cítil ještě víc, intenzivněji.
Ani jsem si v jeden moment neuvědomil, že jsem v tom svém rozpoložení Nashovi vyškrábal svými nehty značky do jeho kůže.
Když jsem na něm ležel a nebyl schopný už ani hnout prstem, jen jsem spokojeně oddechoval a usmíval se. Ale ve chvíli, kdy řekl, že si někdy najdu partnera, můj úsměv zmizel.
„Jsem Backer… nemůžu mít partnera…“ řekl jsem tiše.
Sáhl jsem vedle a přetáhl přes nás deku. Mohl jsem si lehnout vedle něj, ale nechtělo se mi. Bylo příjemné takhle na něm ležet, užívat si jeho tělesné teplo, jeho vůni, i vůni toho našeho společného aktu, která se tu držela. Poslouchat jeho srdce, jeho pravidelné oddechování, užívat s toho, jak si hrál s mými vlasy.
Tohle jsem neznal. A začínal jsem cítit, že tohle bude věc, která mi bude chybět.
Nevím, jak se s tím srovnám, až se vrátím do osady.
Bude mi chybět nejen tohle, ten orgasmus, ten sex, jak to Nash nazval. Ale bude mi chybět i on. Protože on mi to ukázal, a s ním se mi to líbilo…
„Jsem unavený, jdu spát,“ zavřel jsem oči a v rukách sevřel deku, aby ze mě nesklouzla.
Druhý den jsme měli vyrazit, potřebovali jsme si odpočinout, a navíc… Nechtěl jsem ty myšlenky, nechtěl jsem tu náladu, která z toho na mě začala padat…
Neznal jsem ji, tak jako když jsem neznal orgasmus, ale tohle, co jsem teď pociťoval, bylo jako nějaká tíha, která na mě padla. A nevím proč, ale donutilo to mé oči zvlhnout.
Nash
Po Swenových slovech jsem se zadíval do stropu a nepatrně si povzdechl.
Nelíbilo se mi to.
Jak jsem už stačil Swena poznat, ten, koho by získal, by měl neuvěřitelné štěstí.
Kdyby žil v mé osadě, nejspíš by se stal mým milencem. I když ne partnerem, protože já si někoho takového nezasloužil.
Nejspíš budu na Swena ještě hodně dlouho vzpomínat až tohle celé skončí. Bude mi asi i chybět, ne jen po tělesné stránce, ale i po té celkové. A znovu mi to taky připomnělo, jestli jsem neudělal chybu, když jsem se takhle k němu připoutal.
„Každý má právo na lásku," zašeptal jsem do ticha a na moment zavřel oči.
Pevně jsem Swena objal, přitiskl ho na sebe a svou tvář zabořil do jeho vlasů.
„Budeš mi chybět. Nikoho jako jsi ty, jsem ještě nepotkal. Nebuď na sebe tak tvrdý…" zamumlal jsem do jeho vlasů, pak ho pustil a znovu si lehl.
Jeho jemná kůže, vůně, tlukot srdce, to všechno mě nakonec dovedlo k tomu, že jsem zavřel oči a po chvilce usnul.
Ráno jsem se probudil těsně před svítáním. Těch pár hodin spánku mi bohatě stačilo.
Opatrně jsem ze sebe Swena sundal, přikryl ho dekou a vyšel z pokoje. Myslel jsem si, že se po vyspání budu cítit lépe, ale ty neodbytné myšlenky se mě nepustily ani po probuzení.
A nejvíc ze všeho se mě držela myšlenka toho, že Swen doposud neznal vzrušení, sex a touhu, a hlavně z toho, co říkal, mu bylo zakázáno mít partnera.
Proč?
Proč zacházeli až tak daleko? Nebylo to přece nutné. Pokud žili spolu všichni v osadě jako my, proč mu upírali takovou základní potřebu? A hlavně, jak to před ním dokázali utajit? Jak dokázali, aby Swen nepocítil nějakou touhu, když se podíval na hezkého muže nebo ženu? Neměl potřebu si to nikdy udělat sám, a vlastně ani nevěděl, že penis se dá použít i jinak než na čurání.
Jak mu asi vysvětlili, jak vznikají děcka? To mu řekli, že je nosí čáp? Nikdy se na nic neptal, pokud viděl někoho spolu?
Čím víc otázek jsem si pokládal, tím víc ve mě klíčilo podezření, že je v jejich osadě něco hodně špatně.
Souvisela s tím vším i délka jejich života? Lidé v tomhle světě umírali, to nebylo nic neobvyklého, ale podle toho, co Swen naznačil, prostě všichni v jeho osadě, jakmile dosáhli určitého věku, tak najednou zemřeli. A to nebylo přirozené.
Pohyboval jsem se v tomhle novém světě už čtyřicet let. A i když jsem už s bělásky měl co dočinění, až takhle jsem se o ně nikdy nezajímal, takže jsem neměl ani tušení, jak to s nimi je.
Každopádně, nejen bělásci, ale byly tu i jiné rasy, a neslyšel jsem, že by někdo umíral takhle záhadným způsobem jako oni.
A ani nevím proč, ale najednou jsem byl odhodlaný to nějakým způsobem zjistit.
Možná, ne hned, nejspíš až se vrátím do své osady, protože zeptat se Swena nepřicházelo v úvahu, ale věděl jsem, že to nenechám být.
Mračil jsem se jak bubák, když jsem na sebe ze sudu, ke kterému jsem během svých myšlenek došel, lil ledovou vodu.
Možná, kdyby to nebyl Swen, nechal bych to být. Ale u něj...
Povzdechl jsem si a zadíval se na nebe, které se začalo pomalu rozjasňovat.
Swen
Řekl jsem sice, že jdu spát, ale neusnul jsem hned.
Myslel jsem opravdu na hodně věcí. A nejspíš… S největší pravděpodobností se budu ptát, jakmile se vrátím do osady.
Nakonec se mi povedlo usnout, i když za delší dobu. Ale ráno, když jsem se probudil, ležel jsem na matraci sám, zabalený v dece.
Pocítil jsem takové zvláštní prázdno, když jsem tu byl sám, a taky chladno…
Zvedl jsem se, musel jsem opatrně, protože ten noční sex zanechal trochu následky, a pomalu jsem se vydal dolů, a ven na místo, kde jsem slyšel Nashe.
Chvilku jsem zůstal stát opodál a díval se na něj, jak se myje. Když zvedl hlavu k obloze, vynikly jeho mužné rysy, a se slunečními paprsky byla jeho tvář ještě hezčí.
Ani nevím proč, ale najednou jsem se rozešel k němu rychlým krokem. Bylo mi jedno, že je ještě na půl mokrý, já potřeboval cítit jeho blízkost.
Prudce jsem se opřel o jeho záda, až udělal jeden krok, a rukama jsem ho objal kolem pasu.
„Jen chvilku… Jen se zahřeju,“ zamumlal jsem do jeho zad.
Opřel jsem si o něj i hlavu a poslouchal jeho srdce.
Bylo zvláštní, že jsem tak najednou zatoužil po jeho blízkosti. Ale nepřemýšlel jsem nad tím, a prostě to udělal. Jako by to byl nějaký normální lidský pud…
Nash
Nestačil jsem ani domyslet další myšlenku, když jsem zaslechl rychlé kroky, a pak se mi na záda přitiskl Swen tak prudce až jsem vyhekl.
Po jeho slovech jsem na chvilku zavřel oči a přes tvář mi přeběhl stín bolesti.
Měl bych ho od sebe odtáhnout. Měl bych mu říct, že to, co se stalo, byl jen sex a nic víc.
Že už se to nikdy opakovat nebude.
Jenže místo toho jsem sevřel jeho ruce, kterými mě objal kolem pasu, a trochu víc se na něj přitiskl.
„Jo…" zašeptal jsem a sám se o něj trochu víc opřel.
Snažil jsem se tomu nepodlehnout, ale Swen...
Byl tak jiný ve všem, co dělal, jak se choval, že jsem ho prostě nedokázal dostat z hlavy.
Otočil jsem se v jeho sevření a pevně ho objal.
„Takhle… se zahřeješ víc…" zašeptal jsem, zatímco jsem dlaněmi přejížděl po jeho zádech a zadečku, tiskl si ho na sebe a vdechoval jeho vůni.
Nemohl jsem se donutit, abych ho pustil.
Přitom...
„Jsi v pořádku? Nebolí tě něco? Neublížil jsem ti? Trochu jsem to večer přehnal," zvedl jsem ke Swenovi hlavu a trochu rozpačitě pokrčil rameny.
Ale vidět jeho krásné oči, rty i tvář...
Nedokázal jsem odolat.
„Dobré ráno," zašeptal jsem a vzápětí se vrhnul na jeho rty v hlubokém polibku.
Swen
Když mě Nash chytl za ruce, lekl jsem se, že mě od sebe odstrčí. Ale překvapivě si mě přitáhl ještě blíž, a nakonec se ke mně otočil čelem a objal mě.
Zahříval mě nejen svým tělem, ale i svýma rukama. Jen jsem se o něj opíral a přijímal to, co mi dával.
Bylo to příjemné a uklidňovalo mě to.
Chtěl jsem mu říct, že jsem v pořádku, ale v tu chvíli se přitiskl na mé rty, a já už snad automaticky je pootevřel a vpustil jeho jazyk dovnitř.
„Dobré ráno,“ konečně jsem mohl odpovědět, když jsme se přestali líbat.
Trochu jsem povolil ruce, abych ho tak moc nesvíral, a malinko jsem poodstoupil.
„Jsem v pohodě,“ pokrčil jsem rameny. „Chvíli jsem sice měl pocit, jako bych seděl tak týden na koni a bez sedla, ale není to nic hrozného. Zažil jsem už horší…“
Podíval jsem se k nebi a pak zpátky na Nashe.
„Když vychází slunce, tak tvoje tvář vypadá, jako by byla posypaná zlatým prachem,“ zvedl jsem ruku a dotkl se jeho tváře konečky prstů.
Vážně to vypadalo, jako by měl na ní sem tam zlatinky.
„Musím se umýt. Aspoň trochu. A půjdu se připravit na cestu,“ odstoupil jsem ještě kousek dál a víc si k sobě přitáhl deku.
Měl bych si zajít pro oblečení, umýt se a něco na sebe hodit. Nemůžu tu tady takhle běhat, a navíc… Cítím, že by bylo fajn se opravdu umýt.
„V noci…“ přistoupil jsem nakonec zpátky k němu. „Bylo to hezké, děkuji.“
Musel jsem si stoupnout na špičky, abych mu mohl dát aspoň malý polibek. Pak jsem se otočil a spěchal do baráku, abych si vzal oblečení a ten kousek mýdla, co mi ještě zbyl, a mohl se jít dát do pořádku.
Nash
Kdybych se neovládl nejspíš bych na Swena zíral s otevřenou pusou.
Stál jsem ještě několik minut bez hnutí, když Swen odešel, a znovu a znovu si přehrával, co se teď událo. Prsty jsem se dotkl tváře, tam, kde se mě Swen dotkl, jako bych tomu, co řekl nevěřil.
Vážně řekl, že je moje tvář jako posypaná zlatým prachem?
A…
Děkoval mi za sex?
Nakonec jsem jen zavrtěl hlavou, ještě jednou na sebe šplíchl vodu, a pak se taky rozešel k domu.
Swena jsem potkal na půli cesty. Přitáhl jsem si ho k sobě a zadíval se mu do očí.
„Za takové věci se neděkuje. Udělal jsem to rád. A hlavně… Jsem rád, že se ti to líbilo. Takže spíš já děkuju," věnoval jsem mu polibek, a pak ho pustil.
Se slovy, že nachystám věci na cestu jsem se znovu rozešel a nechal Swena, aby se mohl umýt.
Když jsem si natahoval spodky a kalhoty, zadíval jsem se na matraci, která byla svědkem našeho spojení, a na moment mě znovu napadlo, že to byla chyba.
Jenže…
Věděl jsem, že kdybych mohl vrátit čas zpátky, stejně bych to udělal znovu.
Znovu a znovu. Protože Swen si to zasloužil. Zasloužil si poznat ku krásu, které spojení dvou těl přinášelo.
Bojoval jsem sám ze sebou. Jedna moje část věděla, že to, co se stalo byla chyba. Ta druhá část mě nabádala, ať to nechám být. Ať dopřeju Swenovi tu slast a ten požitek.
Zatřepal jsem hlavou.
Musel jsem ty myšlenky dostat pryč. Čekal nás důležitý úkol.
Se zamračeným výrazem jsem přešel do zahrady, posbíral zbraně a usušené maso, které jsem zabalil na několik částí, a včetně jedné části našich věcí všechno odnesl do auta.
Sedlo jsem pečlivě schoval, nandal do plechových hrnků každému porci jídla z večera a postavil je na bedýnku v místnosti, kde měl Swen ještě svůj vak a já batoh se svitky.
Pak jsem vyšel znovu ven a vydal se k Nagarovi.
„Tak, chlape, musíme se rozloučit. Tam, kam chci jít nemůžeš," pohladil jsem ho po hlavě a podrbal mezi ušima.
Jen se na mě ublíženě koukl a odfrkl.
„Vrať se do osady, a až přijedu, uděláme si pořádnou vyjížďku, slibuju."
Nagar zaržál a potřásl hlavou, jako by mi rozuměl. Pak se ke mně přitiskl, až mi skoro vyrazil dech, otřel se o mě nozdry, štípnul do ruky svými pysky, a pak už jsem ho plácl po zadku, aby odcválal.
Díval jsem se za ním, jak se pod jeho kopyty zvedají drobné obláčky prachu, dokud mi nezmizel za rohem.
Swen
Když mě Nash zastavil, a řekl, co řekl, měl jsem na jazyku jedinou otázku.
Ale neměl jsem kdy ji vyslovit. Jen jsem se za ním podíval, a po chvilce jsem se otočil a zamířil k sudu s vodou.
Moc se mi nechtělo umývat, voda byla z noci hodně studená. Ale věděl jsem, že nejspíš několik dní nebudu mít dostatečný klid, a možná ani možnost se pořádně umýt.
Když jsem byl hotový, rychle jsem na sebe natáhl oblečení, abych se zahřál, a zamířil jsem do domu.
Znovu jsem prohlédl věci, které jsem donesl, a pár kousků jsem z toho vybral a nacpal do vaku.
Sešel jsem dolů k autu, hodil věci na zadní sedadlo, a ještě jednou zkontroloval kanystry s naftou a pár věcí, co jsem našel, jako třeba řetězy, provazy, to se vždycky může hodit.
A taky jsem v jednom domě našel hřeben. Sice mu chyběly dva zuby, ale i tak to bylo něco, s čím si můžu pořádně pročesat vlasy.
Usadil jsem se na verandě, česal se a díval se na Nashe, jak se loučí se svým koněm.
Velký a statný muž, velký a statný kůň. Tahle kombinace se mi líbila, byla radost na ně pohledět.
Nash
Když jsem se obrátil zpátky, všiml jsem si Swena, jak sedí na verandě, a nějakým starým hřebenem, který nejspíš našel, si pročesával své dlouhé vlasy.
Nijak jsem přemýšlel, když jsem přešel až k němu, vzal mu hřeben do ruky, pak se usadil za něj a začal ho česat.
„Čeká nás dlouhá cesta, takže bude asi lepší, když se budeme v jízdě střídat," zabručel jsem po chvilce. „Bude dobré, když dnes pojedeme i přes noc. Klidně to odřídím. Nepotřebuju tolik spát jako ty. Pokud se po cestě nic nestane, ke zdi dorazíme zítra před setměním. Teprve pak si uděláme přestávku. I když spěcháme, rozhodně nedoporučuju přecházet Zeď přes noc. A taky nevím, jak daleko se za Zdí s autem dostaneme. Jsou tam místa, kde je lepší jít pěšky. Dlouho jsem tam už nebyl, takže nevím, jak moc se to místo změnilo, ale raději počítejme i s touhle variantou."
Odmlčel jsem se, abych se mohl soustředit na spletení copu. Klel jsem u toho a brblal, protože jsem víc motal své ruce než Swenovy vlasy. Nakonec mi musel napovědět, a teprve potom se mi to nějak povedlo.
„Nechápu, jak si tohle dokážeš zaplétat sám," zabručel jsem a zakroutil hlavou, když jsem Swenovi podal hřeben a kriticky si prohlédl své dílo.
Nebyl tak úhledný, jako když si ho zapletl sám, ale asi to ušlo.
Zvedl jsem se, skočil pro hrnky s jídlem, a když jsme pojedli a já po nás uklidil, mohli jsme vyjet.
„Swene?" chytil jsem ho za paži u auta a otočil k sobě.
Když se ke mně otočil, neodolal jsem a místo slov ho zase políbil.
„Budeš řídit první, nebo mám já?" zachraptěl jsem, když jsem Swena konečně pustil a kousek poodstoupil.
Swen
Zrovna jsem si pomyslel, že to Nash udělal dobře, když svého koně odstrojil, a pak ho poslal zpátky do osady.
Kdyby to udělal někdo z našich, věděl bych, že dotyčný je v pořádku. Kdyby kůň přiběhl zpátky i se sedlem, věděl bych, že je zle a jezdec je nejspíš někde těžce zraněný nebo v horším případě mrtvý.
Líbilo se mi, jak Nash uvažuje. Byl zkušený, tohle se člověk nenaučí jen nějakým výcvikem, ale opravdu zkušenostmi. Určitě toho má už hodně za sebou…
Když mi vzal z ruky hřeben, a začal mě česat, jen jsem přivřel oči. Bylo to příjemné…
Od chvíle, kdy si mě převzali Backer a starší, aby mě vycvičili, jsem se vždycky česal sám.
Když se potom zvedl, aby se nachystal a mohli jsme odjet, sepjal jsem ruce a zadíval se na něj.
Na moment jsem si pomyslel, že mi je takhle vlastně dobře.
Žít takhle, někde mimo osadu, bez starostí, žít jen pro sebe a… Možná pro někoho dalšího…
Nemít strach o druhé…
Ale nebyl bych toho nejspíš schopen, protože další část mě má v sobě tu povinnost starat se o bezpečí svých lidí.
Mám je rád, jsou to mí lidé. Asi bych od nich nedokázal odejít, i když se mnou povětšinou nemluví.
A když mě Nash zastavil u auta a zadíval se na mě těma svýma krásnýma očima, na moment jsem zase zapochyboval, jestli se chci vrátit zpátky.
„Budu řídit já, aspoň zatím,“ olízl jsem si vlhké rty od polibku, jako bych si chtěl do paměti uložit Nashovu chuť. „Chtěl… chtěl jsem se tě zeptat…“
V tuhle chvíli jsem musel i zrudnout, ale tuhle otázku jsem mu chtěl položit už ráno.
„Víš… no… říkal jsi, že ti za tamto nemám děkovat. Ano, líbilo se mi to. A chci… chci se zeptat… Tobě… taky se ti to… líbilo?“
Nash
Sledoval jsem Swenův jazyk a na moment mě zašimralo v podbřišku, když jsem si uvědomil, co všechno se už s ním naučil dělat. Chtěl jsem už obejít auto, když Swen najednou zrudnul a jakoby nevěděl kam s očima. Chvilku jsem na něj po jeho otázce nevěřícně zíral, než jsem se začal smát.
Skutečně od srdce smát, tak jako už dlouho ne.
„Promiň," zaškytal jsem a popadl Swena do náruče.
„Bože… ty jsi tak… úžasný… kdybych mohl, odvezl bych si tě s sebou," vydechl jsem do jeho vlasů, když jsem se trochu uklidnil, a pak ho, snad jako omluvu za to, že jsem se začal smát, zase políbil.
„Moc se mi to líbilo. Strašně. Jinak bych ti to neudělal třikrát. Byl jsi neuvěřitelný, a jsem moc rád, že se ti to líbilo. A jestli bude příležitost, než překročíme Zeď, jak budeme mít přestávku, pokud budeš chtít udělám ti to zas."
Usmál jsem se, políbil Swena na čelo a pohladil ho po zrudlé tváři.
Vážně mi bude chybět, ale nahlas jsem to raději neřekl.
Pak už jsem konečně obešel auto a nasedl, abysme mohli vyjet.
Swen
Stáhl jsem obočí, když se Nash začal smát, a na chvíli jsem si připadal jako idiot.
Ale on to potom spravil tím, co mi odpověděl, a když mě objal. Nejspíš jsem byl červený ještě víc, protože mi tváře doslova hořely, a snad poprvé se mi zdálo, že jsou Nashovy ruce chladné, když mě pohladil.
Prudce jsem vydechl, když si šel sednout do auta, ještě jednou se kolem sebe rozhlédl, a pak už jsem si sedl za volant, zabouchl za sebou dveře, a s posledním pohledem do zpětného zrcátka na dům, ve kterém jsem zažil to nejhezčí za celý svůj život, jsem nastartoval a šlápl na plyn.
Mapu jsem měl v hlavě. Navíc jsem cestu tak trochu znal, protože částečně vedla směrem k mé osadě.
Když budeme u Zdi, tak budu přibližně ve čtvrtině cesty domů.
Jen doufám, že tu rostlinu najdeme a já ji budu moct přivézt svým lidem.
Když jsme opouštěli tohle bohem i lidmi zapomenuté místo, slunce už stálo vysoko nad hlavami.
Naštěstí to auto nebylo až nějak moc ve špatném stavu, a my si mohli stáhnout okénka, aby dovnitř proudil svěží vzduch.
Občas jsem se po očku podíval na Nashe, sem tam jsem pohlédl do zpětného zrcátka, snad jen pro jistotu. Ale pokaždé jsem viděl jen oblak prachu, který za námi na téhle prašné cestě zůstával.
„Neumím si představit, že tu kdysi jezdilo hodně aut,“ zadíval jsem se před sebe na tu prázdnou silnici.
Místy v ní byly díry, kterým jsem se musel vyhýbat, ale jinak byla celkem zachovalá.
„Budeme muset sjet z této široké silnice na menší. Tam nejspíš budeme muset jet pomaleji, kdo ví, v jakém je stavu,“ vybavil jsem si v hlavě mapu.
Jen mě trochu trápilo to, že ta cesta vede lesem. Sice poničeným, ale přesto…
Tady na té veliké a široké silnici, kde by se vedle sebe vešlo tak šest až osm aut, jsem měl krásný přehled po okolí.
„Jak sjedeme dolů, chtěl bych se vystřídat. Mělo by to být asi tak za hodinu. Než zapadne slunce.“
Nash
Už dlouho jsem se nevezl a necítil se takhle v bezpečí.
Cítil jsem na sobě občasné Swenovi pohledy, ale nekomentoval jsem to. Sám jsem měl plnou hlavu myšlenek. A to nejen nad nadcházející cestou, ale hlavně na mě a Swena.
Nikdy by mě nenapadlo, že mi nějaký mladý kluk z jiné osady takhle zamotá hlavu.
Ano, dával jsem přednost mladším, ano, měl jsem rád sex a nevyhýbal se mu, ale byl sex, a byl vztah.
A to, co jsem měl se Swenem, to, co jsem k němu začal pociťovat, to nebyla jen záležitost sexu.
Bylo v tom něco víc, a to něco, mě právě donutilo přemýšlet.
Jenže stejně jsem nakonec nic nevymyslel.
Až najdeme květinu, rozejdeme se, budeme si žít dál své životy, a časem zapomeneme.
Do té doby se nejspíš neubráním tomu, abych Swenovi nepodlehl a znovu se s ním nevyspal, nebo mu to aspoň neudělal rukou nebo ho nevykouřil.
Sice jsem nechtěl dál věci ještě zhoršovat, ale nebudu si nic nalhávat.
Teď, když vím, jak je Swen sexy, když vzdychá a sám se mi nabízí, nedokážu odolat.
„Určitě tě vystřídám. A co se týče aut… No, vlastně nebyla to jen auta… bylo jich opravdu hodně," vzpomněl jsem si na Swenovu poznámku a na moment k němu otočil hlavu.
Jeho soustředěný výraz, ruce svírající volant…
Srdce mi poskočilo a já rychle otočil pohled zpět na silnici.
Zachmuřil jsem se, a znovu se ponořil do svých myšlenek.
Swen
Než jsme sjeli na vedlejší silnici, udělali jsme si zastávku. Potřeboval jsem si ulevit a taky se protáhnout.
Něco málo jsme pojedli a napili se. Seděli jsme na něčem, o čem mi Nash řekl, že se tomu říkalo odpočívadlo. Prý pro lidi, co cestovali daleko, třeba několik hodin nebo dní, aby se měli kde protáhnout a odpočinout si, aniž by museli sjet někde hodně bokem z cesty. Lavice byla skoro rozpadlá, tak jsme se usadili na zemi, a tak jsme se i najedli. Byli jsme na to zvyklí oba dva, takže nám to nedělalo problém.
Než jsme si odpočinuli, abychom se vydali dál, snad ze zvyku jsem se stále rozhlížel kolem sebe, ale využil jsem toho času i na to, abych se Nashe poptal, jak to vypadalo kdysi. V době, kdy ještě fungoval Starý svět.
Bylo to hodně zajímavé. Spoustu věcí mi řekl, věci, o kterých se člověk nedočte ani v těch knihách, a ani na těch deskách.
I o nich mi pověděl, že to nejsou normální desky. Ale prý nějaké části počítačů, na které se ukládaly informace v podobě dat.
Měl jsem oči navrch hlavy, že toho tolik ví, a že byli lidé vyspělí. V dnešní nové éře jsou také různé vymoženosti. Pozůstatky toho, co kdysi fungovalo, ale také to vypadá, jako by se zčásti svět vrátil do středověku.
Elektřina je prakticky nedostupná. Kdo nemá své zdroje, ať už vodní či větrné, nemůže ji používat.
A tak není divu, že ani u nás v osadě jsem se nikdy nedozvěděl to o těch deskách. Vlastně discích, jak to Nash nazval. A když jsem si tak zpětně uvědomil, pokaždé, když jsem něco takového přinesl, starší to odnesli a schovali. Nikdy jsem to pak už neviděl.
Později, těsně před katastrofou prý už byly počítače na jiné úrovni. Už prý nebylo potřeba takových součástí. Byly to prý malé věci, které se daly klidně schovat do kapsy, ale obsahovaly víc informací než třicet takových disků. A nebyly už tak závislé na elektřině, protože měli jiný zdroj energie…
Třeba jako moje zbraň…
Dál jsme se už pak nedostali. Zvedli jsme se, oprášili a nastoupili do auta. Za volant tentokrát usedl Nash, a já se pohodlně usadil na sedadle vedle něj, abych si trochu zdříml.
Slunce už bylo zpola schované za horami, a já se potřeboval trochu prospat…
Nash
Asi bych se ve svých myšlenkách utopil, kdyby se Swen nezačal ptát.
A protože byl tak pozorný posluchač a dychtivý vědět všechno, rád jsem mu prozradil, jak to kdysi bylo. Připomnělo mi to i staré časy, ty příjemné, i ty bolestivé, ale i ty byly součástí mě.
Sedl jsem za volant a nastartoval.
Silnice se zhoršovala, ale nedělalo mi problém řídit je jednou rukou, zatímco loket té druhé jsem měl vystrčený z okna, dokud nezapadlo slunce.
Potom jsem musel okno zavřít, aby dovnitř nešla moc zima.
V jednu chvíli jsem zastavil, opatrně vytáhl deku z vaku a přehodil ji přes spícího Swena.
Jeho spící tvář mi znovu připomněla otázku, jak to, že ještě nepoznal krásu vzrušení.
Zbytek cesty proběhl v klidu, ani v té tmě jsem nepostřehl, že by nás někdo sledoval, jen před svítáním jsem musel zastavit, abych dolil naftu do nádrže, a trochu se protáhl.
Druhou zastávku jsem udělal, až když se Swen probral, aby se mohl protáhnout, ulevit si, a oba jsme se nasnídali.
Ani teď jsem nezaregistroval žádné nebezpečí, což mě začínalo ale už krapet znepokojovat.
Swen
Usnul jsem chvíli po tom, co jsme znovu vyjeli. Bylo fajn, takhle cestovat a nemuset pro změnu pozorovat cestu, hlídat, jestli mi někdo nešlape na paty. Prostě vypnout.
Ani když jsem šel na výpravu s někým ze své osady, nikdy jsem nepolevil v ostražitosti.
I když byli všichni vycvičení, ode mne, jako od velitele se čekalo, že budu opatrnější a ostražitější než ostatní, a budu vždy na všechno připraven okamžitě.
Žil jsem tak, nedělalo mi to nikdy problém…
A tak, když jsem se teď probudil v autě, podivil jsem se, jak dlouho jsem vlastně spal.
Nechápal jsem to…
Pořádně jsem se protáhl, a vzhledem k tomu, že jsme byli uprostřed lesů, vytáhl jsem mapu, na chvíli rozsvítil světla auta, abych na ni viděl, a Nash mi ukázal, kde se přibližně nacházíme, abych si to mohl v hlavě srovnat a vědět, jak dlouho, a kterým směrem ještě pojedeme.
Vypnul jsem světla, mapu schoval zpátky.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Bylo tu tak zvláštní ticho. Kdyby se tu občas neprohnal vítr mezi stromy, nebyl by tu slyšet ani žádný jiný zvuk.
„Je zvláštní…“ poodešel jsem kousek dál od auta doprostřed cesty a rozhlédl se na obě strany.
„Je zvláštní, že jsme na nikoho nenarazili. Minimálně nějaká skupina, která rabuje po okolí. Minuli jsme dvě města a nic… Ani žádný náznak. No, nejspíš tu vojáci udělali pořádek, nebo se někam stáhli a chystají se na něco většího…“
Vrátil jsem se zpátky k autu a vytáhl vodu, abych se mohl trochu napít. Museli jsme s ní šetřit, ale zase jsme nemohli umřít žízní.
Otřásl jsem se, když znovu zafoukal vítr. Byl jsem rozespalý, a navíc už na nás útočil noční chlad.
Přetřel jsem si dlaněmi paže a pak si přes hlavu přehodil kapuci.
„Chceš vystřídat? Ale v téhle tmě bych musel rozsvítit světla, tahle cesta je užší a je tu plno zatáček a výmolů. A nevím, jestli je dobrý nápad svítit. Zvládneš to ještě do rozbřesku?“
Nash
Jo, bylo to zvláštní, že jsme na nikoho nenarazili, ale nahlas jsem nic neřekl.
„Jdi si ještě lehnout. Odřídím to. Vidím dobře a nejsem unavený," řekl jsem místo toho, počkal až se Swen vrátí do auta, a pak si znovu sedl za volant.
Cestou jsem přemýšlel nad Swenovými slovy a klíčilo ve mě silné podezření.
Kdybych uvažoval jako nepřítel, který jde po stejné věci jako my, ale chybí jim indicie, udělal bych v tuhle chvíli jedinou nejrozumnější věc.
Sledoval bych nás.
Pěkně s odstupem, z povzdáli, tak, abysme nepřítele neodhalili. Byl to mnohem jednodušší způsob, než nás najít, zabít a svitky sebrat, nebo najít, zajmout a pokoušet se nás násilím přinutit, abysme jim ukázali cestu.
V tom případě se ale celá situace ještě víc komplikovala.
Vzduch za zdí byl těžký, teplota ještě víc kolísavější než tady, a to nemluvím o výkyvech počasí, které se tam měnilo z minuty na minutu.
Už jen samotný přechod přes tuhle zničenou zem byl velmi obtížný, a pokud tam budeme nuceni bojovat, zhorší to výrazně naše šance.
S těmihle nepříliš povzbudivými myšlenkami jsem sešlápl pedál plynu, abysme se do posledního malého městečka před Zdí dostali ještě před setměním.
Po cestě mi došlo, že jsem vlastně ani jednou nezapnul vysílačku, co jsem měl u sebe. Teď už to stejně nemělo cenu, takhle daleko stejně signál nedosahoval, jen jsem doufal, že všichni v osadě jsou v pořádku, a nikdo z kluků neudělal žádnou blbost v podobě toho, že by šli v mých stopách.
Doufal jsem, že je částečně uklidní návrat Nagara, který by měl být jasným důkazem, že jsem v pořádku.
Swen
Ještě jednou jsem se kolem sebe rozhlédl, než jsem nastoupil do auta.
Vážně to bylo divné… Ale netušil jsem, co za tím je.
Jako by tu někdo dělal čistku…
Ale už to samo o sobě stačilo, abych byl opatrnější a víc si všímal třeba i maličkostí.
Třeba i toho, jak velký klid je, a jak jsme bez problémů projeli takový kus cesty.
Pohodlně jsem se opřel a trochu zase podřimoval. Ale už jsem nespal tak tvrdě, jako předtím. Občas jsem se podíval na Nashe, nebo ven z okna. A když už bylo slunce dost vysoko, řekl jsem mu, ať zastaví na krátký odpočinek, a když jsme vyjeli, vystřídal jsem ho v řízení.
Ty přestávky jsme si udělali ještě dvě. A já toho zas využil, abych se mohl ptát. Opravdu mě zajímalo všechno, co se Starého světa týkalo.
Ale když jsme pak jeli, spíš jsem mlčel, aby si i Nash mohl odpočinout.
Do toho městečka, kde jsme si měli udělat poslední zastávku, než půjdeme za Zeď, jsme dojeli dříve než před setměním. Bylo sice už odpoledne, ale do setmění ještě nějaký čas zůstával.
Navrhl jsem tedy, abychom si našli nějaké vhodné místo na přespání, někde, kde bychom měli přehled po okolí, a taky, kde bychom se v případě nebezpečí dokázali ubránit.
A taky jsem se chtěl porozhlédnout po městě, jestli bych i tady našel nějakou naftu.
Nevěděl jsem, jak dopadne naše výprava za Zeď, ale už teď jsem přemýšlel, jak to bude, až se budeme muset rozejít. Každý pojedeme na jinou stranu. A auto je jen jedno.
Jediná varianta, která mě napadla, byla, že bych Nashe odvezl k jeho osadě a sám bych se potom tímhle autem vrátil do té mojí…
Nash
Swenovi se zase podařilo mě vytrhnout z mého přemýšlení.
Znovu jsem mu musel vyprávět o světě před katastrofou, ale čím víc jsme se blížili ke Zdi, tím víc se moje dobrá nálada měnila v podrážděnou.
Nechtěl jsem, aby to odskákal Swen, proto když se na nic neptal, jen jsem mlčky hleděl z okna.
Když jsme konečně zastavili ve zničeném městečku a našli místo, kde by se dalo přespat, schovali jsme auto mezi domy a vystoupili.
„Půjdu s tebou," řekl jsem hlasem, který nepřipouštěl námitky, když se Swen zase rozhodl najít naftu.
Věděl jsem, že se o sebe dokáže postarat, ale z nějakého důvodu jsem ho nechtěl nechat jít samotného.
Schovali jsme věci z auta do domu, já pak vzal kanystr a rázným krokem se vydal přes město.
Celou dobu jsem se rozhlížel kolem, pozoroval, byl napnutý, a jen čekal, kdy na nás něco vyskočí.
Teprve po chvilce jsem zvolnil tempo, když jsem si uvědomil, že Swen musí skoro běžet, aby mi stačil.
„Promiň. Jsem jen podrážděný. Asi budu potřebovat později trochu rozptýlit," zabručel jsem a palcem přejel po Swenových rtech, když jsme se ocitli ve stínu staré benzinky, a já se k němu otočil čelem.
„Zajdu se mrknout po okolí. Kdyby něco hvízdni jednou. Až budeš připravený odejít, hvízdni dvakrát.“
S těmi slovy jsem opustil chladivý stín benziny a vydal se po prašné cestě mezi domy.
Swen
Začínal jsem mít pocit, že se s Nashem něco děje. Jako by začínal být nesvůj, nervóznější.
Snažil se to skrývat, ale všiml jsem si těch nepatrných znaků, které prozrazovaly jeho náladu.
Čím blíž jsme byli u Zdi, tím víc jsem si toho všímal.
Možná má problém s tím, že musí za Zeď? Říkal, že už tam byl. Možná se tam stalo něco nehezkého. Něco, proč tam nemusí chtít jít, ale jen povinnost a touha zachránit své lidi od zákeřné nemoci ho tam nutí jít.
Nebo něco jiného? Jenže co?
Přikývl jsem, když řekl, že se rozhlédne po okolí. Když odložil kanystr a odešel, rozhlédl jsem se kolem sebe.
Ani jsem nedoufal, že tu nějakou naftu najdu. Byl by to opravdu zázrak. Ale přesto jsem se o to pokusil. U stojanu jsem potáhl hadici, a kupodivu šla dobře sundat. Když jsem se podíval na pistol, překvapeně jsem po jejím ústí přejel prsty.
Byla vlhká a podle vůně a chuti to byla nafta. Nebylo to tak dlouho, co ji někdo používal.
Zmáčkl jsem ji a hned pustil, když z ní vyteklo trochu nafty.
Naplnil jsem kanystr a šlo to překvapivě dobře.
Bylo to zvláštní. Ale nemohl jsem nevyužít šanci doplnit naftu na maximum.
Zavřel jsem kanystr a zavěsil hadici. Pátravě jsem se rozhlédl kolem sebe. Ale bylo tu ticho a neslyšel jsem dokonce ani Nashe.
Opatrně jsem vešel do obchodu pumpy. Stejně jako předtím, i tady bylo všechno vybrané. Nebylo tu skoro nic.
Skoro…
Když jsem zašel dozadu, prošel jsem i zadní místnosti, na záchodě jsem zůstal hledět na další kanystry.
Některé byly prázdné, dva byly naplněné naftou. A kanystry nevypadaly, že by tu stály čtyřicet let.
Ještě jednou jsem se rozhlédl po všech místnostech. Ale nic nenasvědčovalo tomu, že by tady někdo byl. Nebylo tu opravdu vůbec nic. A to bylo divné…
A navíc, někde tu museli mít zdroj energie, jinak by nešlo spustit ani tu pumpu…
Vzal jsem ty dva kanystry a vyšel ven před obchod.
Postavil jsem je vedle našeho a pak jsem zahvízdal.
S rukou na zbrani a neustálým rozhlížením se kolem sebe, jsem čekal, až se Nash vrátí…
Nash
Svižným krokem jsem obešel pár domů u benziny, než jsem se vydal trochu dál.
Čím víc jsem domy obcházel, tím víc ve mě klíčilo podezření, že nás nejspíš někdo sleduje.
Mohla to být ale jen náhoda.
Nějaká skupinka se tu před námi mohla na svých výpravách zabydlet, a odjet chvilku před tím, než jsme dorazili my, ale cítil jsem, že tak to nejspíš nebude.
Sledoval jsem opatrně stopy, které ještě v prachu zůstaly, a po pár důkazech si byl jistý, že tu před námi nebyli jen tak nějací dobrodruzi, ale vojáci Novum.
A vypadalo to, že teď jsou pryč.
Tohle bylo široko daleko poslední město před Zdí.
A nikde po cestě jsme je nepotkali. Šli už za Zeď? Bylo to velmi pravděpodobné.
Částečně jsem si oddechl, protože jsme se tak mohli v klidu vyspat, částečně mě to napružilo ještě víc.
Někde v polovině cesty, kdy jsem začal prohledávat domy, jestli něco nenajdu, jsem zaslechl zahvízdnutí.
Bylo jedno.
Dobře.
Vyšel jsem z domu, ve kterém jsem našel další deku a přešel do druhého. Swen chvilku počká. Umí se o sebe postarat navíc tu nikdo jiný kromě nás dvou není.
Ve vedlejším domě, který byl asi v nejhorším stavu, bez střechy, dvou stěn, propadlá podlaha, jsem měl ale štěstí.
Většina těch, co rabují nebo chodí na výpravy, se do takovýchto zbytků domů jdou málokdy podívat.
Předpokládají, že už ho někdo vybral, nebo že tam nic nemůže být nebo se bojí krysám podobným zvířatům, které si v takových ruinách dělají hnízda a napadají každého, kdo by chtěl narušit jejich teritorium.
Já narazil jen na menší skupinku, kterou mi nedělalo problém zabít, a pak se mi trochu zvedla nálada, když jsem pod podlahou našel starou winchesterovku i s několika náboji v krabičce, pár konzerv jídla, které by ještě mohly být poživatelné, nůž, několik kusů nádobí, lékárničku, pytlík s kořením a několik mincí.
Někdo si nejspíš udělal skrýš, kterou doposud nikdo nenašel.
Vzal jsem pušku i s náboji, z lékárničky vyndal obvazy a vatu, vzal pytlík si kořením a konzervy a zbytek nechal tam. Všechno jsem zabalil do deky a chtěl se vydat dál, když se znovu ozvalo zapískání.
Zaklel jsem. Málem jsem na Swena zapomněl.
No, už tak jsem měl víc, než jsem předpokládal, takže jsem se vydal k benzince.
U rohu jednoho domu jsem se ale zastavil a Swena sledoval.
Stál uprostřed volného prostranství, ruku na pistoli a obezřetně se rozhlížel kolem.
Stiskl jsem rty a zamračil se.
Kdyby tu byl nějaký voják Novum, už teď by bylo po něm.
A taky jsem se rozhodl, že mu ukážu, jak moc nebezpeční jsou.
Odložil jsem vak a zmizel ve stínech. Nedělalo mi žádný problém dostat se až za Swenovy záda.
Pak jsem rychle vyrazil a zezadu ho sevřel v tak pevném objetí, až jsem zřetelně slyšel, jak mu zapraskala páteř.
Znehybnil jsem ho, a pak se sklonil k jeho uchu.
„Kdybych byl voják Novum, už je po tobě," zavrčel jsem. „První pravidlo. Vždy stůj tak, aby tě nepřítel neobešel zezadu. Chraň se tam, kde nevidíš, kde jsi zranitelný. Když bojuješ proti zabijákovi, musíš myslet jako zabiják."
Po chvilce jsem ho pustil a otočil k sobě.
„Novum tě nenechá jít jen kvůli tvé pěkné tvářičce. Jsou nám v patách. Celou dobu nás sledují. Čekají až přejdeme Zeď a dovedeme je k cíli. Vím, že jsi silný, Swene, ale proti někomu jako oni jsi ještě nestál. A proto…"
Odstoupil jsem a svlékl si košili.
„Zaútoč na mě. Teď hned. Ukaž, co umíš!" křikl jsem na něj, zamračil se a mírně se nahrbil.