Nash
Po vzoru Swena jsem vytáhl dýku a začal se pomalu drápat nahoru. A když jsem vystrčil hlavu, věděl jsem, že máme problém. Vylezl jsem nahoru, chytl Swena za ruku a jednoduše ho vytáhl z díry.
„Zůstaň tady a ani se nehni. Vím, že jsi zkušený bojovník, ale je jich hodně, a navíc tohle potřebujeme vyřešit rychle. Když budu potřebovat pomoct, tak houknu. A když řeknu: „Teď', tak poběžíš pryč."
Postrčil jsem ho směrem ke spadaným sutinám, a sám se otočil čelem k nebezpečí.
Celá smečka tygrovlků. A očividně dost nasraných.
Naštěstí bylo kolem dost místa, takže jsem měl výhodu.
Na okamžik jsem zavřel oči, pokrčil nohy mírně v kolenou a nahrbil se jako kočka. Zklidnil jsem tep a poslouchal. Soustředil se a uvolňoval svou sílu. Nechtěl jsem sice, aby to Swen viděl, ale tady nebylo zbytí.
Šelmy se taky napjaly a obklíčily mě. Nejspíš si uvědomovaly, že před sebou nemají snadnou kořist, protože ještě stále nezaútočili.
Zato já ano.
Toho prvního jsem sejmul, než se stačil nadechnout.
A pak to šlo samo.
Otočka, sek, pokles v kolenou, švih, výkop, rána pěstí, slyšitelný praskot a kňučení, kapky krve dopadající na špinavý beton, zvuk drápů, cvakání zubů a vrčení.
Kopal jsem, sekal, bodal.
Mohlo uběhnout stěží pět minut, když jsem se zastavil, a snažil se potlačit adrenalin, který ze mě udělal vraždící monstrum. Tělo se mi napjalo a já syčivě vydechl skrz zaťaté zuby. Do nosu mě udeřil zápach vyhřeznutých vnitřností a krve, a znovu rozjančil mou mysl.
„Jdeme…" zavrčel jsem směrem ke Swenovi, otočil se a vystřelil ven.
Koutkem oka jsem se ujistil, že mě následuje, ale tentokrát jsem nezpomalil.
Teprve, až když jsem byl skoro u skalisek a mé napětí dostatečně povolilo, jsem zvolnil i tempo a zadíval se na Swena, jak to zvládá.
Swen
Než jsem se nadál, stál jsem nahoře a hleděl kolem sebe, jak nás obkličuje smečka těch nebezpečných šelem.
Jo, jsme pro ně čerstvá pochoutka, a nedivil jsem se, že se sem stáhli, když nás ucítili.
Ale než jsem stihl cokoliv říct, Nash mě odstrčil bokem. A pak to začalo…
Jen jsem šokovaně hleděl na to, jak se s celou smečkou vypořádal.
Věděl jsem, že je silný, ale že dokáže něco takového…
Málem jsem ani nezaregistroval to jeho jdeme. Kdyby nevyběhl, nejspíš bych tam pořád stál a jen tupě zíral.
Vyběhl jsem za ním. Sotva jsem mu stíhal. Brzy byl kus přede mnou, a kdyby nebyl den, nejspíš bych ho už dávno ztratil z dohledu. Měl jsem ho před sebou skoro jako šmouhu, když mi mizel za těmi rozbořenými halami, ale měl jsem jasno, kam běží.
Doběhl jsem ke skaliskám, kde už na mě čekal. Opřel jsem se o jeden obrovský spadlý kámen, velký jako dvě auta, předklonil jsem se, opřel se rukama o nohy a snažil se vydýchat.
Ale v tuhle chvíli to nebylo jen o tom, že jsem byl překvapený… V tuhle chvíli jsem začínal cítit ohrožení. Ohrožení z jeho strany.
A naštvanost…
Cítil jsem, jak se mé svaly napjaly, jak mi tvrdly rysy v obličeji… Věděl jsem, že moje oči vykazují známku zlosti…
Najednou jsem se narovnal a skočil po něm. Věděl jsem, že je rychlý, že nejspíš nemám šanci, ale nedokázal jsem se ovládnout.
I já v tuhle chvíli, aspoň na okamžik, byl hodně rychlý, a povedlo se mi ho povalit pod sebe na zem.
Trefil jsem mu jednu do zubů, a pak jsem jeho ruku sevřel a vyhrnul mu rukáv.
„Co to je?!“ zavrčel jsem na něho. „Kdo jsi?! A co ten voják, nebo co to bylo v těch ruinách?! Kdo tě poslal? Jsi opravdu z osady? Řekni mi pravdu!“
Nash
Čekal jsem cokoliv, ale to, že po mě vyjede a nazve mě lhářem.
Díval jsem se do jeho očí, které změnily barvu na temně zelenou, a do hněvem stažené tváře.
Jenže nevybral si zrovna vhodnou dobu. Ještě pořád jsem vstřebával adrenalin, který mi vystoupal do závratných výšin. Nedělalo mi problém vyškubnout se z jeho sevření, jednou rukou ho chytit pod krk, a pak ho přehodit na záda a zakleknout svým tělem jako u jezírka.
Syčivě jsem dýchal skrz zaťaté zuby a věděl jsem, že moje oči mají teď barvu černější než ta nejtemnější noc.
„Nesnáším, když mě někdo nazývá lhářem," zavrčel jsem mu do obličeje.
Držel jsem se jen tak tak, abych ho nezabil za tu drzost, kterou si dovolil. Jenže pak mému mozku došlo, že to já jsem mu vlastně nabídl spolupráci. Pustil jsem Swena a zvedl se na nohy.
„Zapamatuj si jedno. Můžu být v tvých očích cokoliv, ale nikdy, už nikdy mě nenazývej lhářem. Moje minulost… Není něco, co bych vykládal na potkání. Taky si můžu myslet, že jsi jen nastrčený. V mém případě by to nebylo nic nezvyklého. Ale nemyslím si to. Myslím, že ti můžu věřit, a proto udělám výjimku. Řeknu ti, co chceš vědět, ale ne tady. Asi deset mil odsud na sever je pár ruin domů, kde se dá v bezpečí přečkat noc. Pokud mi skutečně nevěříš a myslíš si, že mě někdo poslal, nechám tě jít. Pokud se mnou chceš dál spolupracovat, jeď za mnou," nečekal jsem, co řekne, a vešel mezi skaliska.
Odvázal jsem koně a vyhoupl se do sedla.
Ani nevím proč, ale strašně moc jsem zatoužil po tom, aby si to Swen nerozmyslel a neodjel pryč.
I když jsem netušil, jak bude reagovat na to, co mu řeknu, a jestli mu budu schopen vůbec říct všechno, přesto mě jeho společnost a přítomnost těšila a nerad bych o ní přišel.
Jenže jsem nevěděl, jak dát najevo, co skutečně cítím a chci, takže jsem Nagara patami pobídl do poklusu.
Swen
Věděl jsem, že si to nenechá líbit, a věděl jsem, že nebude trvat a já budu pod ním.
Naštval se, ale to já taky. Pokud budeme spolupracovat, pokud budeme pokračovat v cestě spolu, musím mu věřit, nechci žádné tajnosti.
Funěl jsem zuřivě přes nos a jen se díval na to, jak je vzteklý. Když vstal a odešel, vzteky jsem praštil pěstí do země. A až teprve po chvíli jsem se zvedl a posadil. Rozhlédl jsem se kolem sebe.
Byl jsem opravdu sám. Jen od tovární haly se ozývaly skřeky šelem a mrchožroutů, které se sem stahovaly za zápachem krve a smrti.
Je čas vyrazit, abych se já sám nestal jejich kořistí.
Vstal jsem, a jak jen to šlo, oprášil jsem se. Zvedl jsem ze země klobouk a nasadil si ho na hlavu. Sáhl jsem za košili a vytáhl jsem tu podlouhlou krabičku, spíš kazetu, kterou jsem tam celou dobu měl, a on na to ve svém rozčílení zřejmě zapomněl.
Mohl bych se teď na něj klidně vykašlat a jít si svou cestou. Mám, co jsem potřeboval, a když jsem to do teď zvládl sám, zvládnu to i potom.
Znovu jsem se rozhlédl… Šelmy se opravdu stahovaly v čím dál větším počtu. Bojovaly o to, kdo se jako první nažere, ale… Ten vlkojed větřil, rozhlížel se kolem sebe a naslouchal. A pak, v jedné chvíli se zadíval přesně mým směrem.
Nejspíš bych se mu ubránil, ale teď, když je kolem plno jiných šelem… Ve chvíli, kdy se rozběhl mým směrem, já se rozběhl k autu. Neměl jsem moc času, ten tvor byl strašně rychlý…
Musel jsem se prodrat křovím, do kterého Nash zasunul auto. Trochu déle jsem zápasil s tím, abych přes ty větve otevřel dveře, v jednu chvíli jsem musel vytáhnout zbraň a proti vlkojedovi jsem vystřelil. To ho na moment zastavilo, a než se znovu rozběhl, povedlo se mi dveře otevřít a protáhnout se do auta. Zabouchl jsem dveře právě ve chvíli, kdy se ozval náraz o kapotu.
Hodil jsem kazetu na vedlejší sedačku, rychle nastartoval a šlápl na plyn.
Vyletěl jsem z křoví tak rychle, že se vlkojed zamotal do větví a já měl možnost mu ujet.
Takže deset mil na sever…
Nevěděl jsem, jestli s ním budu dál pokračovat, ale… Pokud mluví pravdu a jeho lidi onemocněli a umírají… Nemá tu indicii, neví, jak pokračovat.
Najdeme tu kytku, a pak se rozejdeme.
Mířil jsem k těm pobořeným domům, o kterých mluvil, za mnou zůstávala jen oblaka prachu od kol auta, z kterého jsem vymáčkl snad tu největší rychlost, které byl teď schopen.
Nash
Nejel jsem tryskem, jako když jsme mířili sem, ale přesto jsem po chvilce zpomalil a ohlédl se.
Neslyšel jsem žádný zvuk auta, nic, co by naznačovalo, že mě následuje. Na okamžik mě napadlo se vrátit.
Třeba jsem ho moc zranil a není schopen vstát nebo ho našly šelmy.
Ale nakonec jsem jen zavrtěl hlavou a znovu koně pobídl do cvalu.
Je to vůdce jako já. Musí se umet o sebe postarat. Navíc, tohle určitě není jeho první výprava, a když přežil doteď, přežije i tohle.
Přesto jsem pocítil něco jako...
Lítost?
Možná...
Nebo jsem byl už moc starý na to, abych takové věci jen tak hodil za hlavu a mávnul nad nimi rukou.
Když jsem byl asi v polovině cesty, znovu jsem trochu zvolnil a zaposlouchal se. Na moment jsem skoro přestal i dýchat, a pak se usmál.
Tak přece jen jeden za mnou.
Buď zvítězila zvědavost, smysl pro čest, nebo mě jede zabít.
Ať je to, jak chce, byl jsem rád, že se tomu rozhodl čelit a neutéct.
Jel jsem rychle, ale ne zas moc, aby mě našel, a když jsem vjel mezi ruiny, vybral jsem jeden domek zastrčený kousek bokem, ale jeden z mála, co se zachoval ještě skoro v původním stavu a sesedl z koně.
Odvázal jsem sedlo, batoh i vak, a Nagara nechal tak, aby Swen našel cestu. Nagar si už pak poradí.
Vešel jsem dovnitř, prozkoumal okolí, a když bylo všechno bezpečné, v největší místnosti jsem rozdělal deky, na stůl položil dvě svíce, které jsem cítil s sebou, zapálil je a vytáhl vodu a maso.
Swen
Když jsem se blížil k rozpadlým domům, začínalo se zatahovat nebe. Bylo sice před setměním, protože v té továrně jsme strávili hodně času. Ale tohle bylo jiné.
Zastavil jsem a vystoupil. Zadíval jsem se na zbarvení oblohy, a odkud se mraky shlukují. Chvíli jsem je pozoroval, a když jsem si ujasnil, že tenhle déšť je v pohodě, hned jsem se svlékl, i když jsem měl jen kousek před cílem, byl jsem na kraji tohoto rozbořeného městečka.
Neprší tak často, a nevím, zda tu voda vůbec někde je, tak jsem toho hodlal využít.
Hodil jsem na zem starou hadru, co ležela v autě a stoupl si na ni, abych bosý nestál v prachu. Ze svého pytle jsem vytáhl krabičku, ve které jsem měl malý kousek mýdla, a pak už jsem zvedl hlavu a čekal…
Věděl jsem, že během pár minut začne pršet.
A měl jsem pravdu. Zkušeností jsem na to měl dost z výprav, nebo z toho, jak mě vycvičili. A podle mraků, větrů, a toho, odkud mraky šly, jsem i věděl, jestli je déšť bezpečný, nebo přišel ze zamořené oblasti a je lepší se před ním schovat.
Než přeháňka přešla, tím malým kouskem mýdla jsem se umyl od té špíny, co na mě z továrny a cesty zůstala. Trochu jsem si umyl i vlasy, a pak jsem už jen stál a nechal na sebe dopadat dešťové kapky, dokud se mraky neroztrhaly a déšť ustal. Bylo to skvělé osvěžení. Cítil jsem se o něco lépe, až na ty ruce podrápané od větví, protože když jsem se dral k autu, už jsem měl sundané rukavice.
Když se mraky zcela roztrhaly a zahřály mě poslední paprsky zapadajícího slunce, byl nejvyšší čas se obléct a pokračovat. Hodil jsem oblečení na mokré tělo, nazul boty a pak nasedl zpátky do auta.
Vzal jsem do ruky tu kazetu s indicií a nahlédl jsem dovnitř. Abych pravdu řekl, chvíli jsem nechápal, co to je, ale po chvíli koukání a převrácení v prstech mi to došlo.
Jo, to by šlo…
Zasunul jsem si ji za košili, nastartoval auto a vjel mezi domy. Jel jsem velmi pomalu a rozhlížel se kolem sebe, kde by Nash mohl být. V jednu chvíli jsem zahlédl toho jeho maxi koně, tak jsem k tomu domu zabočil. A když jsem vystoupil, uviděl jsem i malé mihotavé světlo v jednom z oken.
Vytáhl jsem si věci z auta a zamířil do domu. Šel jsem opatrně, rozhlížel jsem se, ale vypadalo to, že je tu sám.
„Chci slyšet pravdu o tobě. Pokud s tebou mám cestovat, chci vědět, kdo jsi, a co to má vlastně znamenat. To tetování, síla, rychlost… Nejsi normální člověk a zmutovaný taky nejsi. Tak co za tím je?“ promluvil jsem, jen co jsem se objevil ve dveřích a opřel se jedním ramenem o futra.
Pustil jsem pytel na zem a hrábnul jsem za košili.
„Pokud tví lidé umírají divnou nemocí, tak bez toho tu kytku nenajdeš. Je to poslední vodítko…“ hodil jsem mu tu kazetu s nápovědou.
Nash
Začalo pršet.
V jednu chvíli mě napadlo, že vyjdu ven, ale pak jsem se znovu okřikl s tím, že Swen není žádná třasořitka. Poslouchal jsem, jak déšť bubnuje do střechy domu a dírami propadá dolů.
Zaposlouchal jsem se do zvuků, a když jsem zjistil, že to není kyselý déšť, našel jsem kudy dírou propadal voda a opláchl si aspoň ruce a obličej, abych neplýtval pitnou vodou.
Vrátil jsem se zpátky do místnosti a sedl si na rozvrzanou bednu, která pod mou váhou zaskřípala, ale vydržela.
Začal jsem přemýšlet nad tím, co udělám, pokud mě Swen přijel zabít. I když se mi líbil, pokud budu muset volit mezi ním a svým lidem, volba je jasná.
V tu chvíli jsem zaslechl hluk motoru a po chvilce vstoupil Swen dovnitř. Voněl deštěm a nejspíš mýdlem.
Zachytil jsem krabičku a převrátil ji v prstech.
„Jen tak mi ji dáváš? Mohl bych tě zabít a utéct," zadíval jsem se Swenovi do očí, které už nebyly tak tmavé jako u elektrárny, ale zase ne tak jasné jako před tím.
Pak jsem si povzdechl, vstal a přešel k němu.
„Nech si ji," podal jsem mu krabičku zpátky, „Řeknu ti pravdu, a pak se můžeš rozhodnout. Chci svůj lid zachránit, ale nechci kvůli tomu zneužít tvé pomoci. Pokud… pokud se rozhodneš odejít, nechám tě a najdu jiný způsob. Pokud zůstaneš…"
Pokrčil jsem rameny a strčil ruce do kapes kalhot. Zadíval jsem se někam za Swenovo rameno a na okamžik se napjal.
„Nejsem mutant… nebo teda… záleží, z jakého úhlu pohledu se na to díváš," promluvil jsem po chvilce, zadíval se na Swena a ušklíbl se.
„Jsem… geneticky upravený člověk. Bylo mi něco přes dvacet, když propukla ta katastrofa, která změnila svět. Byl jsem naivní, plný ideálů, chtěl jsem být hrdina, zachránit svět," hořce jsem se zasmál a potřásl hlavou.
Vrátil jsem se zpátky a sedl si na bedýnku.
„Nejen příroda, ale i lidé se tehdy změnili. A tak se ti nejmocnější spojili a stvořili projekt s názvem… Novum. Jejich cílem bylo, řekněme, vylepšit genetickou modifikací lidi, potažmo zvířata, aby byli rychlejší, silnější a téměř nezranitelní. Znělo to fantasticky. A já byl jeden z těch, co byl vybrán. Tehdy jsem to bral za dar, zázrak, nový smysl mého života… Než jsem zjistil, že ve skutečností z lidí dělají jen nemyslící vraždící stroje. Viděl jsem, jak se proti sobě postavili dva bratři, a ten jeden toho druhého umlátil, dokud z něj nezbyla jen krvavá šmouha. A tehdy jsem se rozhodl. Chtěl jsem si zachovat zdravý rozum. Nechtěl jsem být jen stroj, bezduchá loutka. Chtěl jsem žít. První měsíce… no, nebylo to zrovna příjemné. Bez léků, které by utlumovaly bolest, když se mé tělo měnilo, jsem si chvilkami opravdu přál, abych zemřel. Postupem času jsem si na to zvykl a začal využívat svou sílu, rychlost i schopnost regenerace ve svůj prospěch. Přibíral jsem k sobě lidi, hledal útočiště, nabízel jim bezpečí. V průběhu těch čtyřiceti let, co je svět v tomhle stavu, jsem měl nejednou chuť to vzdát a vykašlat se na všechno. Ale… Nějak to nedokážu… Nejsem žádný svatoušek, Swene. Za svůj život jsem zabil víc lidí, než si dokážeš představit, a cesta tam, kde jsem teď je dlážděna krví a potem. Ale nehodlal jsem to vzdát, a nehodlám se nikomu omlouvat za to, co jsem."
Nemluvil jsem nahlas, ale za to důrazně a po celou dobu nespouštěl ze Swena oči.
„A tohle…" vyhrnul jsem si rukáv a ukázal na tetování, "značili si tak naše pořadí. Ty dlouhé čáry znamenají pořadí úspěšného prototypu. Já byl pátý, kdo jim nezařval pod rukama při prvních testech," ukázal jsem na delší čáry, které se světle svíček byly dobře vidět
„To je asi všechno, co ti k tomu můžu říct. Nechci tě přemlouvat, rozhodnutí je na tobě, ovšem chci tě jen varovat. Pokud vyjdeš z těchto dveří, buď opatrný. Pokud tu květinu hledá i Novum, nesnaž se jim zkřížit cestu."
Swen
Vzal jsem si od Nashe krabičku a pozorně jsem ho poslouchal.
Není mutant, ale dělali na něm pokusy. Tak proto je takový silný a rychlý.
Bylo zvláštní ho poslouchat. Docela hodně toho řekl, a ani jednou neuhnul pohledem. Měl jsem pocit, že mu můžu věřit.
Jen doufám, že se nepletu.
Ale přesto jsem trochu zaváhal. Podíval jsem se na krabičku a pak znovu na něho.
„Vážím si toho, že jsi mi to řekl. Ale… Pokud ti opravdu záleží na záchraně tvých lidí, tak tohle potřebuješ. Spíš to, co je vevnitř. Je tam uvedená oblast, kde se rostlina nachází. Taky jak přesně vypadá, které části se používají na léčení a na jaké nemoci. A taky je tam uvedeno, jak se květina rozmnožuje, jak se dá pěstovat i ve zhoršených podmínkách. Tohle nikde jinde nenajdeš, a postup na výrobu léků rozhodně taky ne. Pokud bys to dělal stylem pokus omyl, výzkumem, trvalo by to hodně dlouho, možná několik let, než byste přišli na správné užití, i dávkování, a přísady. Já to nepotřebuji. Mám to uložené tady,“ zaťukal jsem si krabičkou na čelo. „Ale pojedu s tebou.“
Položil jsem krabičku na bednu, mezi ty dvě svíčky. Na moment jsem se na to zahleděl, a vzpomněl jsem si, jak by bylo fajn být teď v osadě. Prakticky bych se v tuhle chvíli mohl s Nashem rozloučit. Jenže měl pravdu.
Ta společnost Novum… Mohl bych se s nimi setkat. A co když přišli na to, kde rostlinu hledat?
A taky… Povrch země, i ten, který nebyl zatopen, se radikálně změnil. Budeme muset trochu víc hledat… A ve dvou to půjde lépe.
„Půjdu se tu porozhlédnout,“ narovnal jsem se a vyšel z místnosti ven.
Byli jsme na horním patře, kde byly ještě další dvě místnosti. Jedna, která zřejmě sloužila jako záchod, aspoň to tak připomínalo, a velká vana, která však byla úplně zašlá, špinavá. Snad jen automaticky jsem otočil kohoutkem, ale nevytekla ani kapka vody.
Zamířil jsem do té druhé místnosti.
Byla tady nějaká pohovka, velká polorozbořená postel. Matrace byla zaprášená a v jednom místě na boku z ní trčely dvě péra.
Neváhal jsem.
Vytáhl jsem ji z toho rozbořeného rámu a stáhl ji na podlahu. Z vaku jsem vytáhl deku a přehodil ji přes ni. I tak se dá spát…
Byl jsem hodně unavený, tak jsem nad ničím nepřemýšlel, a rovnou jsem si lehl a pytel si strčil pod hlavu jako polštář.
Nash
Swen mě opět dokonale překvapil.
Čekal jsem cokoliv, jen ne tuhle reakci.
Čekal jsem, že mi udělá scénu, že se naštve, že mnou začne opovrhovat, že odejde, vysměje se mi, zeptá se na cokoliv dalšího. Čekal jsem tohle.
Ale ne to, že mi krabičku nabídne, jakoby se nechumelilo řekne, že chce zůstat se mnou, a pak odejde.
Slyšel jsem jeho kroky ve vedlejších místnostech, pak nějakou tupou ránu a šramot.
Po chvilce všechno utichlo, tak jsem krabičku schoval do batohu, abych se na ni zítra ráno mohl podívat, a vyšel z místnosti.
Tak jako Swen předtím, teď jsem se já se zkříženýma rukama na hrudi opřel o futra a pozoroval ho.
Pravidelně oddechoval, stočený na boku a mě strašně lákalo lehnout si k němu.
Jenže… asi bych nevydržel jen tak ležet, a kdo ví, jak by reagoval po tom, co se dneska stalo.
Povzdechl jsem si, stáhl si košili a Swena přikryl.
„Jsi zvláštní kluk," zašeptal jsem a chvilku pozoroval jeho tvář.
Pak jsem vstal a vrátil se zpátky.
S mírným zamračením jsem si uvědomil, že už mám jen jednu poslední košili, která mi bude muset vydržet až do konce výpravy, a oblékl se.
I když jsem si chtěl taky lehnout, bylo potřeba udělat jednu zásadní věc.
Vyšel jsem z domu, osedlal Nagara a vyrazil zpátky k elektrárně.
Začínalo pomalu svítat, když jsem se vrátil zpátky i s nákladem v podobě jednoho mrtvého kožouna.
Zkontroloval jsem, jestli je Swen v pořádku, a když ještě spal, přešel jsem do zadní části domu, která nejspíš sloužila jako zahrada, očistil si kus místa, roztáhl na zem jednu svoji deku, kterou budu muset později vyhodit, a na to položil kožouna.
Sundal jsem si košili, protože mi začínalo být horko, vzal z vaku mačetu a měch s vodou a začal systematicky odsekávat krunýř, abych se dostal k masu, které pak naporcuju a nasuším.
Vím, že jsme měli v patách Novum, ale cestu bylo potřeba si důkladně promyslet a připravit se.
Nevěděl jsem sice, jak na to bude reagovat Swen, ale já měl v plánu zde přečkat ještě jednu noc a vyrazit až zítra ráno.
Swen
Usnul jsem téměř skoro hned, jakmile se moje hlava dotkla pytle.
Byl jsem docela dost unavený, a já ani nevěděl proč.
Ale nejspíš proto, že jsem na cestách už dvacet tři dny a někde se to muselo projevit. Tak dlouho jsem z osady ještě nikdy nebyl.
Jen mě zamrzelo, že jsem přišel o zásobu jídla, kterou mi v osadě připravili. Mělo mi to vydržet tak na třicet dní, a to jsem počítal, že se do té doby vrátím.
Jakmile ten nejhlubší nejtvrdší spánek odezněl, měl jsem pak už lehké spaní. Někdy uprostřed noci jsem se vzbudil, když mi bylo chladno, a já zjistil, že jsem přikrytý něčím, co připomínalo košili.
Posadil jsem se, a prohlédl jsem si ji, jak jen to v té tmě šlo.
Jo, byla to Nashova košile.
Vstal jsem, že mu ji vrátím, aby mu nebyla zima, ale když jsem prošel dům, s překvapením jsem zjistil, že tu nikde není. Na moment jsem vyšel i ven, ale nebyla po něm ani stopa a nic ani nebylo slyšet.
Zašel jsem za další dům, který stál hned vedle a tam jsem si ulevil, protože to už bylo akutní.
V jednom sudu, který tu byl a napršela do něj trocha vody, jsem se trochu umyl.
Vrátil jsem se zpátky nahoru do místnosti, kde původně byl a rozhlédl se.
Oddychl jsem si.
Nejdříve mě napadlo, že se nakonec sebral a odjel, ale měl tu všechny věci. Takže se určitě vrátí…
Už jsem víc nepátral po tom, kde je. Věděl jsem, že se o sebe umí postarat.
Znovu jsem si lehl, abych si pořádně odpočinul před nadcházející cestou.
A když začínalo svítat, probraly mě zvuky… Kroky, které se na moment zastavily u mého pokoje.
Ani jsem se nemusel obracet. Už jsem ho podle kroků dokázal poznat…
Nakonec mi to však nedalo, a když do pokoje už začínalo svítit slunce, vyšel jsme z pokoje, a pak ven, když jsem za domem slyšel zvuky.
„Dobré ráno,“ zabručel jsem. „Ale ty jsi nejspíš nespal, co?“
Došel jsem k němu a dřepl si vedle něj.
„Tenhle kousek se dá jíst i syrový, obsahuje spoustu živin a neotrávíš se z toho. No,“ zvedl jsem k němu hlavu, „ale tobě to asi říkat nemusím, co?“
Nash
Musím říct, že jsem se docela dobře zapotil, než se mi konečně podařilo dostat pod krunýř.
Ale stálo to za to.
Odložil jsem mačetu, vzal do ruky dýku a kožouna vyvrhl.
Zrovna jsem ukládal do kusu hadry nepoživatelné věci, které se budou muset zakopat, když dorazil Swen.
„Dobré," zabručel jsem v odpověď a začal čistit játra, žaludek a srdce, které dám Nagarovi.
„Občas ho jím i syrové, ale bohužel, teď nemáme podmínky k tomu, aby nám vydrželo, takže ho musím nasušit. Což mi připomíná... Vím, že spěcháme, ale lepší bude se připravit, doplnit aspoň zásoby a vyrazit až zítra. Kromě toho, musím dát nažrat i Nagarovi," ukázal jsem dýkou na vnitřnosti, "nebo sežere tebe, a to by byla škoda."
Mírně jsem se pousmál a zadíval se Swenovi do očí. Měl je zase krásně modré a vypadal lépe než včera. Můj pohled sklouzl na jeho ruce a zamračil jsem se.
Tak se přece jen u té elektrárny něco stalo, když jsem odjel.
Omyl jsem si ruce, utřel je do hadru a vzal chytil ho za ty jeho.
Pořádně jsem si rány prohlédl, abych zjistil, jestli to není vážnějšího rázu, a když jsem zvedl hlavu, došlo mi, že až moc blízko hledím Swenovi do očí.
„Bolí to?" zašeptal jsem a palcem přejel po hřbetu jeho ruky.
Byl vážně až moc blízko. Stačilo jen trochu sklonit hlavu a…
Lehce jsem sebou škubl, když se ozvalo Nagarovo zaržání.
„Půjdu nakrmit tu bestii, než nás sežere oba. Pak si dáme snídani my," pousmál se, pustil Swenovy ruce, pobral vnitřnosti a možná až moc rychlým krokem zamířil na druhou stranu, kde byl schovaný můj kůň.
Swen
Moc se mi nelíbilo, že se zdržíme o další den. Ale Nash měl v tomhle pravdu. A už tak jsem ho obral o část zásob, a nemůže pořád spoléhat na to, že si někde něco ulovíme. Budeme projíždět dvěma opuštěnými městy, a tam s největší pravděpodobností, spíš než na zvířata, narazíme na lidi.
A lidi fakt nejím…
Když mě nečekaně chytl za ruce a začal si je prohlížet, byl jsem tak překvapený, že jsem ani neodpověděl. Jen jsem se díval, jak prsty přejíždí po mých rukách, a byl jsem rád, když mě pustil, protože jsem zase pocítil to divné mrazení a lechtání v břiše.
Když šel za svým koněm, šel jsem za ním. Zastavil jsem se dál od nich a jen pozoroval, jak s ním Nash mluví, hladí ho, a pak mu dává ty kusy, co pro něj dal bokem.
Byl to opravdu pěkný pohled. A i když ten kůň byl vážně zmutovaný, přesto byl hezký. Ale sám bych byl nejspíš hodně opatrný, kdybych k němu šel. Nejspíš by mi uhryznul ruku, podle toho, jak se na mě díval.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Jestli kromě masa Nash využije i části krunýře kožouna.
Dají se použít jako výztuže, něco jako brnění, ale musely by se pořádně očistit, navrtat do nich díry a připevnit k nim řemeny, kterými se to potom připne třeba na lokty nebo kolena.
Mám doma jedny rukavice, které používám na nebezpečné výpravy, a ty mají právě vyztuženou část na hřbetu ruky…
Podíval jsem se na své ruce a bezděčně si po nich přejel prsty.
„Bolí to jen trochu,“ zamumlal jsem spíš jen pro sebe, a pak jsem si vyhrnul rukáv, abych se podíval na ránu, kterou jsem utržil při potyčce s lovci lidí.
Byla už dost dobře zatáhnutá, a už jen pár dní a bude úplně zahojená. Mám vyšší práh bolesti, takže mi to nedělá až takový problém. Aby mě něco vyřadilo z provozu, muselo by to být něco hodně vážného, nebo by to muselo zasáhnout hodně citlivé místo.
Když Nash nakrmil svého koně, pomohl jsem mu potom se zbytky a s masem, které chtěl naporcovat a vysušit.
A když jsme se pak usadili na verandě domu, abychom se konečně najedli, opřel jsem se o stěnu a zadíval se do nebe.
„Ani si nedokážu představit, jaké to kdysi bylo. Jaké to bylo, když tu normálně žili lidé a nemuseli se ničeho bát…“ povzdechl jsem si.
Nash
Byl jsem rád, že Swen neprotestuje na nápad zdržet se ještě jeden den.
Cítil jsem jeho pohled, když jsem krmil Nagara, ale za celou dobu, i během krájení masa a dělání snídaně jsme ani jeden nepromluvili. Proto mě překvapilo, když najednou sám začal.
Zadíval jsem se na jeho profil, a pak si opřel lokty o kolena.
„Vždycky tu bylo něco, čeho se lidé báli. Jenže… Teď by se ty problémy, co před těmi čtyřiceti lety sužovaly lidstvo, daly označit za banální. Faktem ale zůstává, že se na jednu stranu nedivím, že se na nás příroda nasrala a dala nám to pěkně sežrat. Kam tehdy lidstvo vkročilo, tam nezůstal kámen na kameni. Víš kolik nás tehdy na celém světě bylo? A teď…" zavrtěl jsem hlavou. „Můžeme si za to sami. Za to, co se stalo. Jenže, teprve, až když člověk ztratí to, co je mu nejvíc cenné, zjistí, že udělal chybu. A lidé udělali obrovskou chybu. Víš… tohle místo, moje osada ve vedlejším městě… Narodil jsem se tam. Žil jsem na tom místě. Dívat se, jak to místo chátrá, boří se, jak lidé umírají, jak se zabíjí navzájem, to bylo asi to nejhorší."
Povzdechl jsem si a opřel se o zeď vedle Swena.
„Ale mám i spoustu veselých a vtipných zážitků a momentů. Když jsem byl mladší, bavil jsem lidi. Byl jsem vážně praštěný," zasmál jsem se sám sobě, a pak vstal.
„No, nebudu tě nudit svými kecy, u vedlejšího domu bývá sud, do kterého prší voda, takže se půjdu opláchnout. Jestli chceš, můžeš mi umýt záda," mrknul jsem na Swena, a pak zašel do domu, abych si z vaku vzal hadr, čisté spodky a ponožky a kousek mýdla.
Swen
Otočil jsem hlavu, když začal Nash mluvit.
Netušil jsem, že by to bylo s lidmi až tak špatné. Že ničili to, co jim matka Země dávala.
Ale na druhou stranu…
Určitě to nebylo jen špatné, lidé se museli určitě cítit i dobře, usmívali se, navštěvovali se, nebyli tak izolovaní po malých skupinách, tak jak jsou teď.
Vstal jsem a došel za Nashem do domu, kde si právě vytahoval věci ze svého batohu.
„V jedné vědecké knize, co vlastní Rosemary, někdy z roku 2318, jsem četl, že ve staré zemi, dvacet let před apokalypsou, žilo na celé zemi skoro deset miliard lidí. To je… prostě nepředstavitelné. Neumím si to číslo ani představit. Nechápu, jak se sem všichni mohli vlézt. Ale muselo to být fajn. Nejspíš tu nebylo takové ticho a… smutno… Je, je to tu depresivní, pro spoustu lidí, proto žijí v osadách, ale mě to nevadí…“
Když Nash vyšel ven, šel jsem za ním. Už jsem věděl, kde ten sud je, sám jsem se v něm v noci umyl.
„Pomůžu ti,“ svlékl jsem si košili, abych si ji nenamočil, a vlasy jsem si omotal kolem krku, aby mi nezavazely.
„Ukaž,“ nastavil jsem ruku, aby mi dal mýdlo a čekal jsem, až se namočí, abych mu mohl umýt záda.
Nash
Zasmál jsem se nad Swenovou myšlenkou.
„Jo, tak ticho tu rozhodně nebylo. A neříkám, že jsou jen ty špatné vzpomínky. Jsou i ty dobré. Na rodinu, na přátele, na prodavače housek o ulici dál, na školu. Tehdy bylo vzdělání vším. A taky byly jinak položeny kontinenty, takže jsme se sem nějak vešli. Ale nechci, aby sis myslel, že si stěžuju. Jen… Některé věci bych s odstupem času udělal jinak," pokrčil jsem rameny a došel až k sudu.
Voda už byla vyhřátá od slunce, takže pěkně rozehřála mé svaly.
Podal jsem Swenovi mýdlo a přivřel oči nad tím příjemným pocitem, když mě začal omývat. Na moment mě napadlo, že nejspíš nebyl moc dobrý nápad mu říkat, ale díky jeho péči jsem aspoň na chvilku zapomněl na všechny starosti.
Jen mi voda docela nepříjemně zatékala za kalhoty, takže jsem je nakonec i se spodkama sundal a odhodil bokem.
„Víš, musím říct, že jsi mě překvapil. V dnešní době se jen tak nevidí, aby byl někdo tak vzdělaný a přitom silný. V osadě na tebe musí být hrdí," otočil jsem se čelem ke Swenovi a chrstl na sebe vodu, abych spláchl mýdlo.
„Můžeš pokračovat i tady. Jde ti to moc dobře," zabručel jsem a jeho ruce si položil na hruď.
Swen
Poslouchal jsem Nashe, jak vypráví o tom, co bylo. Neřekl toho sice moc, ale zajímalo mě to.
A taky jsem si to hned živě představoval, a ta představa se mi opravdu líbila.
Omýval jsem mu přitom záda, přejížděl jsem po jeho pevných svalech, širokých ramenech, a docela mě udivilo, že z toho, co jsem mu předtím ošetřoval, zbylo jen pár drobných jizviček.
Jen na ruce mu zůstala jedna větší jizva po šípu, který jsem mu tam zabodl, ale nevypadalo to, že by to nebyl zahojené. Jako by tu ránu utržil před několika lety, a ne před třemi dny.
Tak jsem se nad ním, i nad tím, co říkal, tak zamyslel, že jsem se v těch myšlenkách naprosto ztratil.
A kdyby na mě nepromluvil…
Zůstal jsem překvapeně hledět na to, jak přede mnou stojí nahý a pokládá si mé ruce na svou hruď.
Dokonce jsem ani nezareagoval na to, co o mně říkal.
Ale rozhodně jsem pocítil teplo ve tváři, když jsem takhle před ním stanul s rukama na jeho hrudi.
„Nik… nikdy jsem… neviděl nikoho… tak… silného… U nás jsou všichni… jako… jako já…“ vykoktal jsem ze sebe, snad abych zamaskoval, jak mě to uvedlo do rozpaků.
Ale pak jsem se vzpamatoval a začal jsem mu omývat i hruď. Ale když se mé ruce posunuly níže, na jeho pevné břicho, a pak ještě kousek níž… Naprázdno jsem polkl a ruce dal pryč, jako bych se dotkl žhavého železa.
Cítil jsem, jak se s mým tělem zase začínají dít ty divné věci… Rychle jsem se otočil a zmáčkl mýdlo v ruce, až se mi rozplyzlo mezi prsty.
„Pro… promiň…“ zamumlal jsem, natáhl se pro hadru, a aniž bych se na něj podíval, snažil jsem se mu ji podat.
Nash
Přivřenýma očima jsem sledoval Swena.
Když mi přejel po břiše, zatnul jsem svaly, a když se lehce otřel o můj penis, jen jsem tiše vydechl.
Díval jsem se do jeho červenající se tváře a nad jeho slovy se pousmál.
Z nějakého důvodu mi okamžitě stouplo ego do závratných výšin.
„Nemusíš se omlouvat," řekl jsem tiše, když se Swen otočil.
Objal jsem ho kolem pasu a natiskl zády na svou hruď.
„Já zas nikdy neviděl nikoho tak krásného. A to jsem už pár bělásků viděl," líbnul jsem ho do vlasů a prsty se rozeběhl po jeho holé kůži.
Pak jsem si ho otočil znovu čelem k sobě a znovu jsem si jeho ruce položil na hruď.
„Ještě chvilku," zachraptěl jsem, ale tentokrát Swenovy ruce nepustil.
Držel jsem ho jemně za zápěstí, hleděl mu do očí a ruce táhl po svém těle dolů.
„Opravdu jsi nádherný. Ani před katastrofou jsem nepotkal nikoho takového, jako jsi ty. Krásný, chytrý, silný. Ve tvé osadě musí být rádi, že tě mají."
Naklonil jsem se víc ke Swenovi a rty se otřel o jeho tvář.
„Měl by sis odpočinout, protože večer půjdeme spát spolu, a tohle," položil jsem jednu Swenovi ruku na svůj penis, „ti strčím sem."
Druhou ruku jsem zasunul za jeho kalhoty a prstem přejel po jeho rýze a jemně se dotkl dírky.
Ještě chvilku jsem ho škádlil, než jsem se odtáhl a Swena pustil.
„Ale napřed práce, a pak odměna," mrkl jsem na něj, spláchl vodou mýdlo, otřepal se, natáhl si na sebe čisté spodky, ponožky a kalhoty. Nazul jsem boty, pobral věci, a se Swenem v patách vešel zpátky do domu.
„Podle tvých slov soudím, že jsi ty svitky už četl. Tak? Co uděláme?" zeptal jsem se, když jsem si odložil věci a vytáhl krabičku z batohu.
Zatím jsem ji neotevřel, jen položil na bedýnku a zadíval se na Swena.
Swen
Málem se mi zastavil dech, když mě Nash chytil, a místo toho, aby si vzal hadru na utření, tak si mě přitáhl k sobě. Vážně jsem skoro nedýchal, když se mé záda opřely o jeho tělo.
I když se myl ve studené vodě, jeho tělo bylo teplé, hezky hřálo.
Přivřel jsem oči, když jeho prsty jezdily po mé holé kůži na hrudi, protože to bylo příjemné a znovu mi to přivedlo to divné chvění v břiše.
Byl jsem z něho tak mimo, že jsem nic neřekl, ani ve chvíli, kdy si mě otočil k sobě, a už vůbec ne, když jeho prst zajel mezi mé půlky a dotkl se toho místa. Dokonce ani potom, co se opláchl a začal se oblékat. Prostě mě dokonale vyvedl z míry.
Vzpamatoval jsem se až ve chvíli, kdy vytáhl krabičku a zeptal se na svitky. Snažil jsem se nemyslet na to, co říkal, že udělá v noci, tak jsem se raději zaměřil na řešení našeho problému.
„Jestli si dobře pamatuji, a ty mapy Starého světa jsou správné, tak oblast, ve které by tahle rostlina měl růst, je…“ zadíval jsem se na Nashe, protože jsem netušil, jak na to zareaguje.
Nakonec jsem si klekl na zem, vytáhl jsem jeden svitek a roztáhl ho. Ze svého pytle jsem vytáhl svoji mapu, a taky ji roztáhl.
„Podle toho, jak to vypadalo kdysi, a jak se pak posouvaly zemské desky, rostlina by měla být někde tady,“ ukázal jsem do staré mapy a druhou rukou na určité místo v nové. „V současné mapě to bude v oblasti za velkou Zdí…“
Nevěděl jsem, co on na to. Bylo nebezpečné tam chodit, bylo to zakázané, ale já byl rozhodnutý, že tam půjdu, hned, jak jsem tu mapu viděl.
Nash
Podařilo se mi Swena vrátit zpátky do reality, a pak se díval na mapu, kterou roztáhl.
„No, abych pravdu řekl, ani jsem nečekal, že by to místo bylo někde tady. Nejsem sice z toho zrovna moc nadšený, ale rozhodně kvůli tomu necouvnu. Jen to bude znamenat větší přípravy. Byl jsi někdy za Zdí? Předpokládám, že asi ne. No, není to zrovna nejpříjemnější místo, ale když budeme dva, máme větší šanci," dřepl jsem si naproti Swena a zadíval se na něho.
Vzal jsem si do ruky mapu a prstem ukázal směr, kterým bude dobré se vydat.
Rovnou jsem Swenovi řekl, co nás tam může potkat, respektive s čím jsem se tam setkal já.
Vážně to nebylo místo, kam by člověk dobrovolně zavítal.
Já tam byl třikrát, a pokaždé si říkal, už nikdy. Jenže okolnosti mě donutily, stejně jako teď.
Pozorně jsem si pročetl svitky, a bylo mi jasné, že tohle je přesně to, co by nám mohlo pomoct.
Domluvili jsme se se Swenem, že vyrazíme kolem poledne. Nemělo smysl kvůli tomu brzo ráno vstávat, protože jen cesta tam nám zabere tak dva až tři dny.
Důležitější bylo se pořádně připravit a naplánovat celou cestu.
„Musíme taky počítat s tím, že Novum míří na stejné místo. Tentokrát pojedu s tebou. Nagara nechám tady. Cestu za Zeď by nemusel přežít a nechci o něj přijít. Předtím jsem ho tam nikdy nevzal, buď jsem šel pěšky, nebo si našel auto. Půjdu se mrknout na maso a zjistit, jestli tu nebude něco, co by se dalo vzít. Čím víc zbraní budeme mít, tím lépe," schoval jsem svitky a vstal.
Swen
Moc se mi nelíbilo, co Nash říkal o oblasti za Zdí. Kdo ví, jak to tam vypadá, a proč je zakázáno tam chodit. Ale bylo to jediné místo, kde se tahle rostlina dala najít. A já tam prostě musím jít…
„Půjdu tam určitě. Musím. Pokud nepůjdu…“ na moment jsem se odmlčel, protože jsem si vzpomněl na mámu, které zbýval tak možná rok, dva v tom lepším případě. „Pokud nepůjdu, budou naši lidé dál umírat, a já… Já mám před sebou už jen nějakých dvacet let. Nechci umřít mladý. Mám život rád, i když žijeme takhle.“
S tím, že tam půjde Novum, jsem taky trochu počítal. Když už se bez mapy dostali do továrny, nějak přijdou i na to, kde mají tu rostlinu hledat. I kdyby jim to trvalo déle než nám. A pokud budeme dva, zvlášť když už tam Nash byl, máme pořád větší šanci.
„Půjdu zkontrolovat auto a porozhlédnu se po městě, jestli nenajdu někde nějakou zapomenutou naftu. Pojedeme daleko, a bude lepší, kdybychom měli nějakou v zásobě. Podle toho, jak to tu vypadá, tak odsud lidé odcházeli ve spěchu, a i když to tu určitě navštívili i rabovači, mohlo tu někde něco zůstat. Je to pár domů, takže mi to nezabere moc času, po poledni bych měl být zpátky. Ale kdyby něco, stačí zatroubit nebo zahvízdat, uslyším to…“
Taky jsem vstal a rovnou vyšel ven. Nůž i zbraň u pasu jsem stále měl. To jsem nesundal od chvíle, kdy jsem vyrazil od továrny, a v těchto místech je vždy lepší mít něco takového po ruce.
Vzhledem k tomu, že budu procházet tímto místem, neoblíkal jsem si košili, abych ji zbytečně nešpinil nebo nepotrhal, a raději jsem si natáhl rukavice, abych si ruce ještě víc neodřel, a zamířil jsem rovnou k autu.
Trochu jsem si s tím musel pohrát, než jsem zjistil, kde se otvírá nádrž, ale povedlo se, a já hned dolil naftu z jednoho kanystru. Zavřel jsem motor, a doufal, že je tam dost oleje, aby se nám motor nezadřel v polovině cesty.
S prázdným kanystrem jsem se pak vydal na obhlídku města a první cesta vedle k tomu, čemu kdysi říkali čerpací stanice, a kde se nafta nabírala do auta…