Swen
Ztěžka jsem dýchal, když mě Nash pustil, a já se stále z toho nemohl vzpamatovat.
Byl jsem rozpálený skoro jako on, přestala mi být zima, ale i přesto jsem se stále mírně třásl.
Ale bylo to jiné… Bylo to příjemné chvění, které prostupovalo mým tělem.
A i přesto, jak teplo mi bylo, jak rychle mi srdce tlouklo, cítil jsem i jeho horko, když se posouval nahoru. Cítil jsem i jeho srdce, které také bilo rychleji, než by normálně mělo.
Přivřel jsem oči, když mi opět vsunul svůj jazyk do pusy.
Nikdy by mě nenapadlo dělat něco takového. Netušil jsem, že by někdo něco takového mohl dělat, ale přesto, i když trochu jinak, se mi to líbilo, a já se po chvilce také začal otírat svým jazykem o ten jeho.
Za celou tu dobu jsem toho moc nenamluvil, když pominu ty podivné vzdechy a výkřiky, o kterých jsem ani netušil, že jsem jich byl schopen.
Zvedl jsem ruce a položil je na jeho hruď. Pod dlaní mi silně tlouklo jeho srdce, a já měl pocit, že bije čím dál rychleji. Stejně jako on, teď jsem já hladil jeho rozpálenou kůži. Chtěl jsem vědět, jestli to pro něj bude stejné, jako to bylo pro mne. Každý sval jsem pohladil, do dlaní mě zašimraly jeho tvrdé bradavky, ale nezůstal jsem u nich.
Měl krásné tělo… Pevné, silné…
A taky… Cítil jsem to. Tušil jsem, že to nejspíš taky chce, ale netroufal jsem si to, co on.
Měl jsem z toho strach, ale aspoň takhle by snad…
Zajel jsem rukou do jeho spodků.
Chtěl jsem si ho osahat. Vědět, jaké to je, držet něčí penis v ruce. Takový, který je pevný, tvrdý, který je tak…
Velký…
Ohmatal jsem si ho prsty, zatímco jsem mu druhou rukou potáhl spodky. A když byl volný, sevřel jsem ho v dlani, obemknul prsty kolem něho a stiskl.
Jen jsem doufal, když jsem mu ho začal opatrně protahovat v ruce, že mě za to nezabije. Že se nebude zlobit…
Nash
Tlumeně jsem zasténal, když mi Swen začal oplácet polibek, a pak zafuněl, když se jeho ruce rozeběhly po mém těle.
Jeho prsty byly zkoumavé, jemné a velmi příjemné.
A co teprve potom, když svou ručkou zajel do mých spodků a vzápětí sevřel můj penis v prstech.
„Swene…" zavrčel jsem na něj, drapl ho za zápěstí a pevně sevřel.
Naklonil jsem se nad jeho rty a funěl jako parní lokomotiva.
„Víš… že tohle dělat nemusíš… ale… děláš to moc dobře… jen… chci na tebe líp vidět…" vyrážel jsem ze sebe mezi vzdechy a po svých slovech Swena objal kolem pasu.
„Chyť se mě..." zašeptal jsem, pak jsem se i se Swenem zvedl, jakoby nic nevážil, znovu se otočil, abych se zády opíral o strom a Swena si položil mezi své nohy.
Sundal jsem si spodky i košili a pořádně roztáhl nohy. Chytil jsem jednu Swenovu ruku, navedl si ji na penis a naznačil mu, aby pevně stiskl. Druhou jsem navedl pod varlata.
„Pevně stiskni a protahuj… masíruj i kulky, ale nic nestrkej do dírky…"
Přivřel jsem oči, když poslechl mého příkazu, a mé sténání se stávalo hlasitějším a hlasitějším.
„Olízni… špičku…" zachrčel jsem po chvíli.
Pozorně jsem ho sledoval, a když opatrně udělal, co jsem chtěl, málem jsem vyletěl z kůže.
„Kurva!" zařval jsem do ticha noci a jednou rukou se chytil větve nad sebou, abych někam přenesl tu šílenou touhu narvat svůj penis do Swenovy pusinky.
„Víc… stiskni… rychleji… chci ti dát své… semeno…" vyrážel jsem mezi vzdechy a volnou rukou Swenovi naznačil pevnější stisk.
Swen
Lekl jsem se, když Nash na moment ztuhnul a zafuněl mi do krku. Bál jsem se, že je to špatně, že jsem to neměl dělat, a on se teď drží zuby nehty, aby mě nezabil.
Chtěl jsem vytáhnout ruku, pustit ho, ale v tu samou chvíli promluvil a přetočil se i se mnou.
Zůstal jsem klečet mezi jeho nohama a trochu bázlivě se na něj díval.
Nějak jsem ztrácel svou jistotu Backera…
Oddychl jsem si, když se nestalo nic z toho, čeho jsem se obával. A nechal jsem se navádět, dělal jsem to, co říkal. Jen mě překvapilo, že mu tam nemám nic strkat.
Vždyť je to tak příjemné… Tak proč?
Ale i přesto všechno jsem vyplázl jazyk a olízl špičku jeho tvrdého a horkého penisu.
Byl jsem překvapený, jak příjemně hladký povrch to mělo. A nebylo to nic odporného, jak jsem si zprvu myslel.
Znovu jsem ho olízl a víc jeho penis sevřel v ruce. Druhou rukou jsem si opatrně pohrával s jeho varlaty, hladil jsem je prsty, opatrně jsem je tiskl, abych mu neublížil.
Vím, jak to umí bolet, když se to přežene…
Ale to, co jsem dělal, mě lákalo zkusit víc. Chtěl jsem ochutnat, zjistit jaké to je mít to semeno v puse. Ochutnat ho.
Ani jsem nevěděl jak, snad jako by to byla přirozenost, pomalu jsem si jeho penis zasouval do pusy, jak to šlo. Když jsem ucítil, že to dál nejde, zas jsem ho trochu povytáhl a olízal a pohrál si s ním v ruce. A tak jsem to opakoval několikrát.
Určitě to nebylo tak dobře, jak to dělal on mě. Ale i tak jsem po chvíli cítil, jak mu v něm začíná škubat, a jestli to je stejné, jako u mě, propustí své semeno…
Když jsem slyšel, že jeho vzdechy nabývají na intenzitě, znovu jsem si ho schoval do pusy a jen ho objížděl jazykem dokola střídavě s tím, jak jsem ho vysouval a zasouval do pusy, jak jen to šlo…
Nash
Nečekal jsem, že Swen bude tak učenlivý.
„Swene!" vykřikl jsem jeho jméno, kdy si začal do pusy strkat můj penis.
A možná právě proto, že to dělal tak neohrabaně, mě rozpálilo snad ještě víc.
Začal jsem se proti němu mírně pohybovat, v ruce drtil větev, až jsem cítil, jak praská kůra, a druhou rukou se snažil Swena hladit, abych si ho víc nenarazil na klín.
Byl jsem z něho úplně mimo. Ten kluk mě víc a víc dostával do kolen.
Setkal jsem se už z několika vůdci od bělásků, ale nikdo nebyl jako on. Kdyby byl v mě osadě, klidně bych ho dosadil na mé místo.
Začal jsem hlasitěji sténat, když to na mě přicházelo, a pak málem vypustil duši.
Tentokrát jsem si neodpustil, abych si Swena nepřidržel, když se to ze mě vyvalilo ven.
S táhlým zastenáním jsem plnil jeho pusinku a mírně jsem pohyboval boky.
Když prvotní křeč povolila, vytáhl jsem si Swena nahoru, pustil větev, posadil si ho na klín a divoce políbil.
Co na tom, že měl pusu plnou moji chuti. O to, to bylo mnohem lepší.
„Jsi vážně… neuvěřitelný…" zachrčel jsem mu do rtů.
Hladil jsem ho po zádech, zadečku, ramenou a teprve, když se tlukot mého srdce o něco zpomalil, natáhl jsem se pro deku a přehodil ji přes Swenova ramena.
„Chceš vědět, proč jsem ti nedovolil strčit prst dovnitř? Řekněme, že jsou tři skupiny lidí. První, tam patřím i já, pouze dává. To znamená, že svému partnerovi odjíždí zadeček, ale sám to nechce. Je to pro něj příjemnější a svému protějšku tak ukazuje, řekněme, svou mužnost. Pak jsou tu ti, co jen berou, to jsi teď i ty. Líbí se ti, když ti to udělám do zadečku, chceš abych svíral pod sebou tvé tělo, ale kdybys chtěl udělat to, co já, nemuselo by ti to být tak příjemné. No, ale jsou tu i tací, třetí skupina, co dávají i berou, v důsledku toho, co partner chce. Nad tímhle se nijak nepřemýšlí, prostě to přijde samo. A samozřejmě pokud je to muž a žena, pak je vždy muž ten, co dává. Dokazuje tak ženě svou nadvládu a pocit, že on je ten dobyvatel. Tolik k teorii," usmál jsem se a znovu Swena políbil.
Pak jsem se sklonil k jeho uchu a trochu ho ožužlal.
„Je to naprosto přirozený pud, takže kdykoliv budeš chtít, nebraň se tomu. Rád ti to udělám znovu a znovu…" zašeptal jsem.
Swen
Zaskočilo mě, když mě najednou Nash chytl za hlavu a přidržel si mě. Nemohl jsem uhnout a polekal jsem se, když se mi to teplé rozstříklo v puse.
Nevěděl jsem, co mám dělat, trocha jeho semene mi sklouzla do krku, tak jsem rychle polkl, abych se nezalknul a nerozkašlal. Zbytek zůstal v mé puse a něco vyteklo ven a stékalo mi to po bradě.
Byl jsem však potěšen, protože mi tímhle Nash dal najevo, že jsem mu udělal dobře, stejně jako to on udělal mě. A potvrdil mi to i svými vzdechy, sténáním, a hlavně, když jsem slyšel, jak vykřikl mé jméno…
Měl jsem skoro tak dobrý pocit, jako když mi to dělal on.
Chtěl jsem uhnout hlavou, když si mě pak vytáhl nahoru a znovu mi strčil svůj jazyk do pusy. Nevěděl jsem, jestli mu to třeba nebude vadit, když jsem měl pusu od jeho semene.
Ale evidentně mu to nevadilo.
Přivíral jsem oči, když znovu jazykem pátral v mé puse. Nevěděl jsem, že i taková věc dokáže vyvolat v člověku příjemné pocity.
Schoulil jsem se do jeho náruče, když mi začal vysvětlovat, jak to kdo má. Netušil jsem, že to každý může cítit jinak. Myslel jsem si, že všichni vědí, jak moc příjemné je, když si někdo pohrává s jeho dírkou, když mu tam něco strká…
Ale i v tomhle jsem se spletl.
Je tolik věcí, co nevím, a přitom jsem si myslel, že vím skoro všechno.
Začínalo mi docházet, že to není samo sebou, že jsem doposud nepocítil žádnou takovou touhu, i když se mě i ve vesnici někdo dotkl, nebo mě přátelsky objal, ať už žena nebo muž…
Začínal jsem mít pocit, že za tím bude něco víc. Něco, co mi starší doposud tajili…
Znovu mi po zádech přeběhlo to příjemné mrazení, když jsem ucítil, jak mi ožužlává ucho. Mírně jsem se zachvěl, a víc se k němu přitiskl, jako bych měl strach se o kousek oddálit, aby mi nebyla zima.
Ani mi nevadilo, že jsem nahý. Necítil jsem chlad.
Cítil jsem se dobře, příjemně unaven…
„Měli bychom spát, čeká nás dlouhá cesta,“ řekl jsem tiše, opřel si o něj hlavu. Ruce jsem zasunul pod něj a objal ho kolem pasu.
A netrvalo dlouho, a zdál se mi sen, že jsem ve své chatrči a zahřívám se o svá rozpálená kamna.
Nash
Bylo vážně příjemné se takhle k někomu tisknout. Na svých cestách jsem popravdě nikdy ani po společnosti netoužil, obvykle to znamenalo starosti navíc, a taky zbytečná pouta.
Jenže Swen mě překvapil nejen svou osobností, ale i svým přístupem.
Když se jeho dech zklidnil a usnul s hlavou opřenou o mou hruď, jen jsem si ho přisunul kousek blíž a za celou noc nezamhouřil oka. Pozoroval jsem okolí i Swena a přemýšlel, jak to bude dál.
Bylo to příjemné rozptýlení, ale rozhodně jsem nechtěl, aby to zašlo dál. Naštěstí Swen byl nejspíš natolik chytrý, že si to uvědomí taky, a kromě toho, oba jsme byli z jiných osad, takže šance na to, že se znovu někde někdy setkáme, byla malá.
Teda pouze v případě, pokud by jsme se proti sobě nepostavili jak nepřátelé.
Ale teď nemělo smysl přemýšlet nad tím, co bude někdy v budoucnu. Teď bylo teď, a já si rozhodně nestěžoval.
Někdy před svítáním jsem cítil, jak mě ramena začínají pálit a teplota zase stoupá.
Opatrně, abych Swena nevzbudil, jsem ho uložil na deku, přikryl ho ještě svou košili, a pak se vydal k jezírku. S úlevným zastenáním jsem se ponořil do té ledově čisté vody. Cítil jsem, jak voda uklidňuje bolest na ramenou a chladí mě rozpálené tělo.
Začalo svítat, když jsem uznal za vhodné, že teplota už znovu nestoupne, a vylezl z vody.
Tak jak jsem byl, přešel jsem ke svému batohu, vyndal sušené maso i mapu, co jsme našli a rozložil ji do trávy před sebe.
Soustředěně jsem ukusoval maso a sledoval mapu.
Vypadalo to, že budeme muset jet dál na jih, několik desítek mil, do míst, kde dříve byla uhelná elektrárna.
Podle mapy, tam bylo v dřívějších dobách něco jako pohřebiště, kde byla ukryta další nápověda k nalezení místa, kde rostla zázračná květina.
Swen
Usnul jsem vážně rychle a spal jsem i docela tvrdě, jako bych byl chráněný hradbou naší osady.
Zřejmě to bylo i tím, že jsem byl ve společnosti silného muže, o kterém jsem už věděl, že je schopný se postavit jakémukoliv nebezpečí.
Cítil jsem, jak mě uložil na deku a sám potom vstal. A i když jeho teplo zmizelo, zima mi nebyla, protože začínalo vycházet slunce, jehož paprsky mě začaly hřát.
Otočil jsem hlavu, když jsem zaslechl šplouchnutí a pozoroval jsem Nashe, jak se chladí ve studené vodě jezírka.
U nás nikdo nemá postavu jako on. My jsme sile silní, ale šlachovití a štíhlejší. A proto jsem fascinovaně hleděl na jeho postavu. I když se vrátil a usadil se na dece, tak jsem ho z pod přivřených víček pozoroval.
Když se mi to už zdálo dlouho, protáhl jsem se a popřál mu dobré ráno. Posadil jsem se, ale jeho košili jsem si víc přitáhl, protože jsem si uvědomil, že jsem nahý, a přišlo mi to takové divné. Ani nevím proč.
Natáhl jsem se ke svému vaku a chtěl si vytáhnout jídlo, které jsem měl z osady. Ale s hrůzou jsem zjistil, že ho nemám. Nejspíš jsem ho někde nechal ležet a zapomněl na něho, když jsem se rychle balil pryč. Asi v ruinách…
„Mohl bych tě poprosit o kousek masa?“ zadíval jsem se na jeho ruku, ve které držel jídlo.
Nevečeřel jsem a poslední jídlo bylo včera ráno. A můj žaludek už se docela začínal ozývat.
Pokud odmítne, půjdu si něco ulovit. Ryba se dá jíst i syrová…
Zabalil jsem se do jeho košile a zvedl se, abych si mohl kousek dál ulevit. Opláchl jsem se v jezírku, a pak se vrátil na deku.
Posadil jsem se tak, abych viděl na mapu, která byla na dece rozložená.
„Autem bychom tam mohli dojet do večera, jen… co uděláš s koněm?“ zvedl jsem hlavu a na moment se mi zatajil dech, se můj pohled setkal s jeho.
Vážně… Ty jeho oči…
Nash
Tak jsem se do toho ponořil, že jsem na moment zapomněl i na Swena.
Teprve až zašustění vedle mě mi připomnělo, že tu nejsem sám.
Pousmál jsem se nad tou jeho stydlivostí, ale vzápětí mi úsměv ztuhl, když se zabalil do mé košile.
Vypadal v ní tak zatraceně sexy, že být to někdo jiný, rozhodně bych neváhal.
Nepatrně jsem si oddechl, když si odešel ulevit, a pak se opláchnout do jezírka.
Přesto jsem z něj ani na moment nespustil oči.
Teprve, až když se na mě podíval i Swen, těma krásnýma modrýma očima, došlo mi, že jsem mu ještě na nic neodpověděl.
„Dobré ráno," zabručel jsem, a pak vzal do ruky krabičku se sušeným masem.
Hrábl jsem do batohu, rozdělil maso napůl a jeho porci zabalil do plátna.
„Na jídlo se nemusíš ptát. Sám jsem ti ho nabídl. Kromě toho, jsme v tom spolu, takže tady máš polovinu. Pár dní s tím vydržíme, pak budeme muset nejspíš něco ulovit," podal jsem mu plátno a uchechtl se, když se začal ládovat.
No, to jsem zvědavý, jak se bude chovat, až budeme mít skutečný sex. Doufám, že nesežere mě.
Krátce jsem se nad tou představou zasmál, zavrtěl hlavou, a pak zvážněl.
Schoval jsem krabičku do batohu a vyndal láhev s vodou, abych se napil.
„Budeme muset jít do staré uhelné elektrárny. Bohužel, je to jedno z nejnebezpečnějších míst tady.
Zahnízdili se tam vlkojedi, kožouni a tygrovlci. Kromě toho to vypadá, že po té rostlině jde i Novum, a to se mi pranic nelíbí," zamračil jsem se a láhev nabídl Swenovi.
Raději bych se utkal s dalším vlkojedem nebo kožounem, což byl hybrid pásovce a divokého prasete, takže to byl takový menší obrněný tank. A i když útočil na lidi jen ve výjimečných případech, zabít ho, pak bylo velice těžké.
Ale měl velmi chutné, šťavnaté a vydatné maso. Možná bych se i raději utkal s tygrovlkem, divokou bestií, která sice byla menší než vlkojed, ale o to zákeřnější. Zásadně lovili ve smečkách, byli vysoce inteligentní, a pokud se zaměřili na nějakého člověka, neměl nejmenší šanci uniknout.
Pak jsem zapřemýšlel nad Swenovou poslední otázkou.
„No, možná bude lepší, když koně přece jen vezmu s sebou. Aspoň tak daleko jak to půjde. A neboj, je rychlý, takže autu bude stačit," zadíval jsem se na Swena zrovna, když zhltl poslední sousto, a přivřel jsem oči.
Natáhl jsem ruku, naklonil se k němu a palcem mu otřel koutek úst.
„Měl jsi tam drobek," dýchl jsem do jeho tváře. „A… tu košili si můžeš nechat. Sluší ti."
Usmál jsem se, jen letmo se otřel svými rty o ty jeho, a pak jsem vstal. Vůbec mi nevadilo, že jsem úplně nahý a Swen se na mě dívá. Naopak.
Protáhl jsem se, udělal pár cviků, abych zjistil, jak jsou na tom ramena a noha, a pak se teprve sklonil k batohu, abych si mohl vytáhnout věci.
Swen
Trochu jsem pochyboval, jestli kůň bude stačit autu, ale nic jsem na to neříkal.
Ještě jednou jsem se podíval do mapy, abych si ji zapamatoval.
Jo, to bude zajímavé. Navíc… Budu od své osady ještě dál, než jsem teď.
Vstal jsem a sbalil deky. Svoji jsem si strčil do vaku, a jemu jsem podal tu druhou, aby si ji taky mohl schovat. Sebral jsem měchy na vodu, pořádně se napil, a pak jsem šel nabrat novou, abychom měli na cestu nějaké zásoby, protože pak už to s vodou nebude tak jednoduché.
Můžeme narazit na nějaký zdroj vody, ale nikdy člověk neví, co vlastně pije. A pokud nemá přípravek na vyčištění vody, riskuje akorát tak středověké nemoci, o kterých jsem četl, jako tyfus, mor, žloutenku, a já nevím co ještě.
Když jsem byl u vody, hned jsem toho využil. Svlékl jsem si košili a hned do vody skočil. Pořádně jsem si prodrbal vlasy a opláchl všechna zákoutí mého těla, abych se aspoň na chvíli cítil čistý. A navíc… Mokré vlasy mě budou aspoň chvíli v tom horku chladit, než mi uschnou.
I když jsem si dělal svoje věci, přesto jsem stále po očku pozoroval Nashe.
Vážně mě jeho svalnaté tělo, jeho výška, jeho černé husté vlasy, snědá pleť, naprosto fascinovalo, a já musel uznat, že se mi opravdu líbí.
A nejspíš budu patřit do té skupiny, jak říkal. Ti, co mají rádi, když se jim něco strká do dírky. Protože při pohledu na jeho penis, než ho schoval v kalhotách, mě zašimralo v břiše, v penisu mi to zacukalo a stáhl jsem půlky k sobě. Raději jsem se znovu ponořil, abych zchladl, a když jsem se uklidnil, vylezl jsem z vody ven a na mokré tělo jsem si rychle natáhl jeho košili a pak své kalhoty. Znovu jsem si kolem hlavy uvázal šátek a nasadil klobouk.
Bezděčně jsem si prstem otřel ret, když jsem si vzpomněl na to, jak mi tam sebral drobek.
Absolutně jsem nechápal, jak mě takové maličkosti můžou znejistět.
„Tak půjdeme?“ konečně jsem promluvil, když jsem měl sbalené věci, hozený pytel i luk na zádech, a u pasu se mi houpala zbraň a nůž.
Jo, teď už se nemůžu procházet jen tak, jak na promenádě.
Nash
Bylo fajn vidět, že Swen ví, jaké jsou jeho povinnosti. Neprotestoval, hned se zvedl taky a začal se chystat.
I když jsem si balil, na ten jeho kulatý zadeček, když ho občas vystrčil z vody, byla radost koukat.
Zrovna jsem se dooblékal, když vylezl z vody, a než se oblékl a byl zcela připraven, já už na něj čekal.
Jen jsem přikývl a svižným krokem vyrazil.
Někde v polovině jsem trochu zpomalil, protože mi došlo, že mému tempu Swen stačit nebude, i když se pohyboval hodně rychle a ani jednou si nepostěžoval.
K úpatí hory jsme dorazili asi dvě hodiny před stmíváním.
„Věci mám schované o kus dál. Nemá smysl, abysme na sebe vzájemně čekali. Musíme jet přes noc, abysme se do elektrárny vydali za světla, jinak jsou naše šance téměř nulové. Jeď po cestě směrem na jih, já tě doženu."
Nečekal jsem na odpověď a sprintem se vydal k místu, kam jsem schoval věci pro koně.
Doufal jsem, že mého hřebce nic neroztrhalo, i když, jak jsem ho znal, nedal by svůj život jen tak.
Byl se mnou skoro od začátku. Částečně zmutovaný, i když se mi podařilo dostat ho z laboratoří dřív, než to mohlo postoupit dál.
No, spíš jsem ho ukradl, když jsem utíkal, ale poté, co mi zachránil život před tygrovlkem, a sám to odnesl dodnes viditelnou jizvou na boku, stali se z nás nerozluční parťáci.
Doběhl jsem k menšímu srázu, kde jsem za valem kamení měl schované sedlo a další vak s oblečením, dekou a zbraněmi.
Jednou ostře a krátce, dvakrát dlouze jsem zahvízdal a čekal.
Pokud byl naživu, zůstal někde poblíž, takže jsem odpočítával vteřiny, a o chvilku později se spokojeně usmál, když jsem zaslechl zřetelný dusot kopyt.
„Tady jsi, ty všiváku! Jak vidím, nic tě nesežralo," krátce jsem se zasmál a podrbal ho nad nozdry, když do mě vrazil plecemi.
Černý jako noc, mohutný, větší než ostatní, a hlavně rychlejší. Proto jsem si ho nechal, proto jsem si ho vybral. Měl pouze jednu nevýhodu. Žral syrové maso, a to, obzvláště na cestách, byla někdy potíž.
Ne, že bych se obával, že se vrhne na mě, ale netušil jsem, pokud na to dojde, co udělá se Swenem.
Osedlal jsem ho, připnul k sedlu batoh i vak, a pak se vyhoupl nahoru.
Někde před sebou jsem zaslechl zvuk motoru.
„Tak maličký, a teď se ukaž," mlask jsem a pobídl Nagara patami.
Tryskem vyrazil, a já pevně sevřel otěže. Byl to naprosto úžasný pocit, a netrvalo dlouho a zahlédl jsem Swenovo auto.
Znovu jsem Nagara pobídl, ušklíbl se a za chvilku se srovnal s autem.
Přes sklo jsem se na Swena vědoucně usmál, a pak auto předjel, abych ho dál mohl když tak navést, protože já se tu narozdíl od Swena vyznal.
Swen
Když jsme scházeli dolů, šel jsem rychle, ale přesto byl Nash za chvilku kus přede mnou.
I když jsem patřil mezi nejsilnější a nejrychlejší v naší osadě, přesto jsem mu nestíhal ani silou, a ani rychlostí. To jsem poznal už při našem prvním setkání.
Ale on pochopil a o něco zpomalil, abych mu stíhal.
Když jsme se rozdělili, vyrazil jsem k autu, co jsem měl nedaleko schované v jednom polorozpadlém domě, co nejspíš kdysi sloužil jako stodola nebo přístřešek pro domácí zvířata, jak to kdysi dělávali.
Auto tam pořád bylo schované pod plechy, kterými jsem ho přikryl.
Všechno bylo na svém místě.
Vyztužené boky, rámy, světla, v kufru ty dva velké kanystry s naftou.
Stejně by mě zajímalo, jak k nim přišli. Zřejmě od nějakých překupníků, protože se tohle těžilo jen na vyhrazených místech a ropné věže hlídali vojáci.
Ještě jsem se po té stodole rozhlédl, a po chvilce uvažování, jsem stáhl dva dlouhé pevné řetězy a hák, které visely na zpola ztrouchnivělém trámu, a hodil je do auta na zadní sedadlo.
Hodil jsem k nim vak, a pak už jsem si sedl za volant, abych mohl vyrazit.
Naštěstí, ti, co jsem jim to ukradl, měli v zapalování klíče, takže jsem to nemusel startovat drátama.
A netrvalo dlouho a vyjel jsme na širokou silnici, kterou jen osvětlovalo zapadající slunce…
Velká, široká, prašná cesta. Nikde nikdo, jen já a tohle auto.
Nestávalo se často, že bych v něčem takovém jel. Ale když už jsem se dostal za volant, byl jsem jak v sedmém nebi. Moc se mi to líbilo, a ať už jsem jel pomalu nebo rychle, prostě jsem si to užíval.
Po nějaké době, kdy jsem si v hlavě přehrával mapu, abych nesjel špatně, se vedle auta objevilo velké zvíře, podobné mému koni. Ale tenhle byl trochu jiný.
A jak jinak… Byl to asi ten Nashův kůň.
Jen jsem povytáhl obočí nad velikostí té potvory, ale pak jsem jen přikývl, že ho budu následovat, a přišlápl jsem plynový pedál víc k zemi.
Musel jsem však nechat zhasnutá světla, i když začínala padat tma. Ale Nashova koně by to mohlo zmást, a taky… nemusel jsem ze sebe dělat terč.
Nebe bylo jasné, takže i tak jsem dobře na cestu viděl, když vyšel měsíc a hezky nám posvítil, jako největší svítilna, které nikdy nedojde šťáva a nezhasne.
Nash
Swen nechal celou dobu vypnutá světla a držel se za mnou.
Vážně to uměl, a víc a víc mě utvrzoval v tom, že si hodnost vůdce skutečně zaslouží.
Když se po několika hodinách cesty před námi konečně vylouply obrysy zničené elektrárny rozkládající se na obrovské ploše, která byla za svého života jednou z největších.
Teď to bylo místo duchů, plné pastí, nebezpečné zvěře a jedovatých látek.
Ujeli jsem ještě asi dvě míle, když jsem naznačil rukou Swenovi, že má zatočit a sám pobídl koně ke skaliskům na západě, protože přímo do areálu jsme autem vjet nemohli.
Zajeli jsme za skaliska, a když Swen vystoupil, postrčil jsem auto trochu víc do křoví.
„Tady bude v relativním bezpečí. Podle mapy," vytáhl jsem ji a položil na kámen, „je místo, co hledáme, ukryto pod třetí budovou. Je směrem na západ, asi míli odsud, takže než tam dojdeme, začne svítat. Při troše štěstí najdeme, co hledáme, a vypadneme dřív, než si nás někdo všimne, ale raději buď připraven. Nerad bych tam trávil noc."
Stočil jsem mapu a po krátké domluvě, co vezmeme s sebou, a kdo, co ponese jsem se klusem rozeběhl vpřed.
Přesně, jak jsem počítal, s rozbřeskem jsme se dostali k budově, která byla naším cílem.
Doposud jsme na nic a nikoho nenarazili, ale to byl jen zdánlivý klid.
Swen
Když jsme byli na místě, schoval jsem si věci a vytáhl jen to nejnutnější. Vzal jsem si vodu, kousek toho sušeného masa strčil do pusy. Zkontroloval jsem si zbraně, ale luk se šípy tentokrát nechal na místě. Jen by mohl zavazet, pokud se budeme protahovat nějakými užšími prostory.
Už dávno jsem uvažoval nad kuší, ale prostě láska k luku byla silnější.
A vzhledem k tomu, kam jsme šli, jsem si sundal šátek z hlavy, spletl jsem si cop a ten schoval pod klobouk. Šátek jsem si uvázal kolem krku, abych si ho případně mohl přetáhnout přes pusu a nos. Nasadil jsem si kožené rukavice, které jsem používal při výpravách do nebezpečných míst.
Když jsme byli hotoví, rozběhl jsem se za Nashem, přesně podle jeho pokynů.
Neměl jsem námitky, protože jsem věděl, že to říká správně.
Vyznal se. Bylo to vidět. Byl hodně zkušený, řekl bych, že víc než jen nějaký Rey osady, nebo vojáci.
A hlavně… Pořád mi vrtalo hlavou to tetování, které jsem viděl i u toho chlapa, co mě napadl v ruinách.
Slunce pomalu zabarvovalo nebe do červena, když začínalo vycházet, a my právě dorazili k jedné z budov, ke které jsme se potřebovali dostat.
Na chvíli jsem se opřel o stěnu, abych se vydýchal a uklidnil, než vstoupíme dovnitř.
Stále jsem se rozhlížel kolem sebe, protože se místy ozvaly zvuky, které napovídaly tomu, že tu nejsme jediní návštěvníci.
„Budeme muset jít dolů. Nevíme, jak to tam vevnitř vypadá. Nechci rozsvítit normální svítilnu, ale mám tady tohle,“ vytáhl jsem z boční kapsy u kalhot dvě světlice, které se mi podařilo sehnat na trhu v centrální osadě, a jednu podal Nashovi.
Byly schopné svítit i pod vodou, a pokud by na věc přišlo, daly se použít jako první pomoc při napadení, Žádné potvoře se nelíbí oheň anebo když mu světlici vrazím do tlamy.
„Jestli ji nechceš, nevadí, ale osvětlí to dost velký prostor, a my nevíme, jak to vevnitř vypadá. A podle toho, co jsem vypozoroval, tu lidi nejsou, jen zvířata…“
Nash
Swenův cop se mi líbil. V duchu jsem si udělal poznámku, že mu ho musím zkusit zaplést, ale teď jsem se musel věnovat jiným záležitostem.
Dal jsem mu čas, aby se vydýchal, a pak přikývl a vzal si od něj světlici.
Uvnitř budovy, velké asi jako dvě fotbalové hřiště, plné sutin a různých krámů, z nichž se polovina už nedala ani identifikovat, to páchlo zatuchle a hnilobou. Nejspíš tu nedávno něco pošlo.
Podle mapy, jsme se dostali až k místu, kde pod betonovou podlahou měl být skrytý tunel nebo něco na ten způsob.
Nahmatal jsem prsty drobnou prasklinu, nasadil si rukavice, které měly přes klouby ocelové vyztužení a udeřil. Ozvala se tlumena rána, která mohla někoho přilákat, proto jsem zasadil raději další ránu a hned další. Po páté jsem měl konečně úspěch, a když se odlomil kus betonu a s rachotem dopadl někde pod nás, málem jsem tam zahučel i já.
Dolů vedly schody, napůl rozdrolené, ale mohly by nás unést.
„Počkej," zadržel jsem Swena a s lítostí obětoval svoji světlici.
O pár minut později, po opatrném sestupu, jsem se ocitli v tunelu nebo spíš velkém sklepení se spoustou výklenků. Občas jsem zahlédl ve světle světlice lebku nebo kusy něčeho, co byly dřív nejspíš nějaké sochy.
„Pokud souhlasíš, nechám to na tobě. Víš, co hledáme a jsi v tom lepší. Já budu hlídat. Pochybuju, že ta rána zůstala bez povšimnutí, a nerad bych, aby nám něco skočilo do zad. Souhlasíš?" zeptal jsem se šeptem a zcela automaticky upravil Swenovi cop, který mu tím sestupem vypadl z klobouku.
Swen
Nash nadělal pěkný hluk. Ale pokud jsme se chtěli dolů dostat co nejrychleji… No, rychlejší by to bylo odstřelit, ale to by byl kravál ještě větší, a nejspíš bychom se v tom prachu pak udusili.
A mohlo by se to zřítit celé.
Nechápal jsem pořád, jak může mít takovou sílu.
Musím vyzvědět, co za tím je. Nezdá se mi jako zmutovaný tvor. Je to člověk… Tak co se tu krucinál děje?
Dolní chodba byla plná divných věcí, ale už po pár krocích mě zarazila jedna věc.
Nahoře leželo všechno bez ladu a skladu. Zatím, co tady byla většina bordelu jako by shrnuta, jako by si tu někdo dělal cestu, aby mohl pohodlněji projít.
Obezřetně jsem se posouval dopředu a rozhlížel se kolem sebe. Bylo tu pár dveří, vždy jsme nahlédli, ale nebylo to nic zvláštního a žádné místo, kde by se dala schovat mapa. Místnosti s chemickými látkami jsme se vyhli. Jen jsme se podívali ode dveří, a když jsem viděl, co tam všechno je, bylo mi jasné, že tady nikdo nic neukryl.
Byli jsme skoro na konci, když jsem otevřel dveře poslední místnosti.
Zprvu jsem si myslel, že je to snad nějaká pracovna, někoho, kdo tu velel, ale všechno bylo vybrané.
Na rozdíl od ostatních, tahle místnost byla skoro prázdná. Stůl uprostřed, s otevřenými šuplíky, pootvírané skříně, ale úplně prázdné.
Přešel jsem k jedné z nich a zasvítil do ní.
Police byly v některých místech zaprášené, ale v některých čisté. Podle prachu to vypadalo, že odsud někdo něco bral…
„Někdo tu byl a nejspíš hledal to, co my. Ale netuším, jak se dostali k té informaci, když neměli svitky. Ale…“ pozorněji jsem se znovu zadíval kolem sebe, „neměli poslední svitek. Tu mapu. Jen, podle mě, vytvořili hypotézy, kde by se to mohlo nacházet, ale nevěděli, co přesně hledají. Bylo to, jako když se slepec snaží uhádnout barvu košile. A proto odnesli odsud všechno. Nebo si aspoň mysleli, že odsud všechno donesli.“
Začal jsem přecházet od skříně ke skříni a pozorně jsem si je prohlížel. A po nějaké chvíli, jsem měl jasno…
Byl tu důmyslný mechanismus, který by měl otevřít skrýš. Nejspíš pod stolem, s kterým, podle prachu, nikdo nepohnul…
Přešel jsem ke stolu a zkusil ho odsunout. Ale ani se nehnul. Jako by měl kořeny.
„V každé skříni je ukrytý mechanismus. Potřebuji, abys mi svítil…“ podal jsem Nashovi svoji světlici a ukázal mu k první vysoké skříni.
Musel jsem vylézt na horní polici, a podle rýh jsem pak našel místo, kde jsem musel zapáčit a vylomit desku, za kterou už byla jen betonová zeď s malým otvorem a v ní byla schovaná malá páčka. Nepátral jsem, jak je to vedeno, ale bylo mi jasné, že až budou všechny páčky otočeny, měl by se otevřít schovaný trezor, nebo výklenek, kde bude to, co hledáme.
Dole pod stolem…
Nash
Nechat to na Sweovi byl dobrý nápad.
Být tady jen já, nejspíš všechno rozmlátím, abych se dostal k tomu, co jsem potřeboval.
Tohle byl sice pomalejší postup, ale za to klidnější a prodlužoval nám život.
Svítil jsem Swenovi, občas ho přidržel nebo ho vysunul nahoru, aby měl lepší přístup.
Přemýšlel jsem o jeho slovech.
Pokud tu opravdu někdo byl, jakože to tak podle stop skutečně vypadalo, museli tu být někdy včera.
Otázkou ale bylo, jak se sem dolů dostali. Zase, na druhou stranu, vzhledem k tomu, co byli zač, to až tak podivné nebylo.
Podvědomě jsem se napjal a zaposlouchal se do okolních zvuků. Překvapilo mě, že tu nikdo nezůstal v záloze. Buď spěchali, nebo si nebyli jistí, jestli se sem dostaneme i my. Možná ani netušili, že jsme spojili síly.
Z myšlenek mě vytrhlo až zaskřípání, které mi postavilo všechny chlupy na těle a Swen přešel ke stolu.
Swen
Docela jsem se zapotil a zašpinil, když jsem prolézal všechny skříně. Ale když jsem našel poslední páčku, a ozval se ten skřípavý zvuk, spokojeně jsem si oddechl a usmál se.
Znělo to, jako kdyby se někde odšroubovávaly zarezlé šrouby. A když jsem seskočil dolů a došel ke stolu, měl jsem jasno.
Ty hrubé nohy stolu byly pevně přišroubovány ze spodu. Netušil jsem, jak to někdo vytvořil, ale ten člověk měl geniální mozek.
Když všechno utichlo, klekl jsem si na zem a zadíval se pozorněji.
Bylo to velmi nepatrné, ale všechny ty rýhy a spáry v betonu dokonale zamaskovaly ty prvé. Byla to deska, na které ten stůl stál, a ta deska teď byla uvolněná.
„Pomoz mi,“ ukázal jsem Nashovi, aby chytl stůl z druhé strany. „Zvedneme to a přeneseme kousek bokem.
Museli jsme pořádně zabrat. Betonová deska, do které byl stůl zalitý, byla hrubá deset centimetrů a velká asi tak met a půl na šířku i délku. Málem jsem pod tím nechal nohu, když se nám ji povedlo odsunout a pustili jsme ji. S docela velkým hlukem dopadla na podlahu. Narovnal jsem se a zaposlouchal, a rozhlížel se kolem, jestli jsme tím nevzbudili pozornost.
Ale stále tu bylo ticho…
„Tady to je,“ ukázal jsem na menší díru v podlaze, velkou jen pár centimetrů.
Musel jsem si sundat rukavici, abych byl schopen dovnitř strčit ruku.
„Předpoklad je, že tu indicii kdysi někdo našel, protože tenhle mechanismus mohl vzniknout někdy v začátku mechanické éry, někdy v době, kdy se začala stavět tahle budova. Je starší než ty,“ s úsměvem jsem se podíval na Nashe, a pak ho chytl za ruku, aby mi do díry pro jistotu posvítil.
Pak jsem mu světlici vzal, a ještě jednou jsem se prošel po místnosti a pozorně si ji celou prohlédl.
Vrátil jsem se k té díře, klekl jsem si a vrátil světlici Nashovi.
„Pokud to je tak, jak si myslím, je tu někde místo, které vytvořili ještě Inkové. Takže to bude ukryto někde pod touto budovou, pod vrstvami téhle, podle nich, novodobé stavby. Beztak je to ruina, zralá na odstřel,“ přejel jsem prsty kolem díry.
Ještě jednou jsem zvedl hlavu a zadíval se do jeho očí.
„Teď… vevnitř je páčka, zkusím ji otočit tak, jako s ostatními. Mechanismus vede pod vším tím betonem. A ty dobře poslouchej. Můj předpoklad je, že ta skrýš, nebo vstup ke skrýši, nebude v téhle místnosti, ale v některé z těch dalších, nebo v chodbě, kterou jsme sem přišli.“
Zhluboka jsem se nadechl a strčil prsty dovnitř. Nahmatal jsem přesně to, co jsem hledal.
Pevně jsem si uchopil do prstů a vší silou jsem potlačil proti směru hodinových ručiček. Šlo to ztuha, ale nakonec se pohnula…
Přestal jsem i dýchat, jak jsem napjatě naslouchal, odkud uslyším nějaký zvuk…
Nash
Pozorně jsem sledoval každý Swenův pohyb, poslouchal jeho slova, ale zároveň jsem sledoval i okolí a hlavně poslouchal. Vypadalo to však, že jsme tu skutečně jen sami dva.
Buď ti, co sem přišli, zabili většinu zdejších predátorů, a ti se teď stáhli nebo nás bude čekat nepříjemné překvapení až vyjdeme ven.
„Šlo to z chodby," ozval jsem se, když Swen stiskl páčku, a k mým uším dolehl tlumený skřípavý zvuk.
„A myslím, že i vím, co to bylo. Všiml jsem si něčeho, jen, co jsme sešli dolů, ale nepovažoval jsem to za podstatné. A ti, co tu byli před námi nejspíš smýšleli stejně."
Vstal jsem a se Swenem v patách se vydal na místo.
Bylo to těsně pod schody. Malý výklenek, lehko přehlédnutelný, stejný, jako spousta jiných.
Jen teď tu byl rozdíl v tom, že místo zdi tu byl otvor, a vevnitř…
„Myslím, že jsi to našel," pousmál jsem se na Swena. „Ale raději bych si to prohlédl až někde v bezpečí. Nemám z toho všeho dobrý pocit."
Swen
Měli jsme štěstí. Opravdu se ozval tlumený skřípavý zvuk vycházející někde z chodby.
Vydal jsem se za Nashem, a zastavili jsme se u jednoho z nenápadných výklenků, který teď odkryl to, co jsme hledali.
Kleknul jsem si, a zahrábnul prsty do hlíny. Za ty roky a pod tíhou toho betonu byla utlačená. Musel jsem vytáhnout nůž a s ním to rozhrabat, abych se pod tu vrstvu hlíny dostal.
„Podle mě, ten, kdo to tu stavěl, našel tuhle věc,“ vytáhl jsem malou skříňku, špinavou od hlíny.
Jen zhruba jsem ji očistil a rozhlédl jsem se kolem sebe.
Nic jiného tu nebylo, a tak byl nejvyšší čas vypadnout. Podle toho, že tu někdo byl před námi, musel tu být i jiný vchod, který jsme nenašli. Ale hádal jsem, že to mohlo být v místnosti s těmi chemikáliemi, protože té se každý, kdo měl rozum, raději vyhnul.
Zastrčil jsem tu skříňku za košili, kde mě nepříjemně zastudila, ale byla v bezpečí, a já potřeboval obě ruce. Jednak jsme museli vylézt ty poničené schody nahoru, a kdo ví, jestli se to nahoře nezměnilo a nečeká nás tam nějaké překvapení.
„Světlici bych už nechal tady. V té velké hale už bude světlo. Slunce už vyšlo a byla tam spousta děr ve zdech a střešní okna taky byla většinou rozbitá,“ řekl jsem tiše, jako bych měl najednou obavy, že by nás mohl někdo poslouchat.
Byl to takový šestý smysl, který mě varoval, a na to já vždycky dal. A veden tímhle popudem, jsem vytáhl zbraň, a stoupal za Nashem po těch schodech nahoru…