Swen
Když jsem otevřel oči, v první chvíli jsem nechápal, co se děje.
Šokovaně jsem hleděl do skomírajícího ohně a přemýšlel, co se vlastně děje.
Ne, snad proto, že bych si nic nepamatoval. Ale nechápal jsem to, že jsem se dobře vyspal. Opravdu jsem si odpočinul a ani jednou jsem se nevzbudil. Prostě jsem dokonale polevil v ostražitosti, jako bych spal doma v osadě za tou vysokou dřevěnou hradbou.
A… Nebyla mi zima.
Něco mě hřálo a drželo u sebe.
Ne něco, ale někdo.
Pohlédl jsem níž, kde jsem viděl jeho ruku přehozenou přese mne.
V první chvíli jsem ho chtěl ze sebe shodit, jednu mu vrazit, nebyl jsem zvyklý na něčí takovou tělesnou blízkost.
Srdce mi začalo rychleji bít a cítil jsem se zvláštně. Byl jsem z toho nesvůj.
Zavřel jsem oči a několikrát jsem se nadechl, abych se uklidnil. Abych uklidnil ten divný pocit, který se roztahoval mým tělem.
Když jsem znovu otevřel oči, rozhlédl jsem se, jak jen to šlo, aniž bych se pohnul. Natáhl jsem ruku za hlavu a nahmatal to, co jsem potřeboval.
Když mi je nechce dát…
Jeden svitek jsem nechal ležet na zemi, a druhý, co jsem si nestihl přečíst, jsem opatrně rozdělal.
A aniž bych udělal pohyb navíc, snažil jsem se vyčíst všechno, co se dalo a zapamatovat si to.
Asi třikrát jsem ho četl od začátku do konce, až jsem měl jistotu, že jsem si to všechno zapamatoval.
„Do prčic,“ zaklel jsem tiše.
Svitek jsem smotal, a pak je oba vrátil zpátky. Zapamatoval jsem si, co na nich bylo. Jenže problém byl někde jinde. Budu se muset vrátit zpátky nahoru…
Jednou rukou jsem opatrně sjel k pasu, abych zjistil, jestli mám stále nůž u sebe, nebo mi ho ve spánku vzal.
Ale zřejmě si je sebou tak jistý, že mi ho nechal.
A tak jsem už na nic nečekal. Nemohl jsem tady tak s ním ležet.
Je to divné… Víc než divné a ten zvláštní pocit, se znovu vrací…
Odstrčil jsem jeho ruku a hned vyskočil na nohy. Otočil jsem se k němu čelem a pomalu couval ke svým věcem s rukou připravenou na noži, kdyby chtěl zaútočit.
„Vezmu si své věci a odejdu, tak mě nech jít,“ řekl jsem tiše, když jsem viděl, jak mě jeho tmavé oči pozorují.
Nash
Cítil jsem, jak se pohybuje, a podle šustění se rozhodl nespíš přečíst si svitky.
Takže aspoň v tomhle nelhal. A v tom, že umí číst taky ne.
Jeho tiché zaklení jsem okomentoval mírným úsměvem.
Povzdechl jsem si, když promluvil a viděl jsem jeho ruku na noži, i to, jak obezřetně se na mě dívá.
Rozladěně jsem mlaskl a zamračil se.
Ani jsem nevěděl, proč jsem vlastně naštvaný. Protože mi nevěří? Vždyť je to v tomhle světě normální a já bych se nezachoval jinak.
„Dělej si, co chceš," zavrčel jsem na něj a vstal.
Svitků i jeho zbraní jsem si nevšímal, prošel jsem bez povšimnutí kolem něj, venku u stromu se vymočil, a pak zamířil k jezírku, kde jsem napřed pozoroval jeho.
Celý jsem se svlékl, a i když jsem spěchal, potřeboval jsem se trochu opláchnout.
Voda byla ledová, ale příjemně osvěžila. Dokonce se mi podařilo vyhnat z hlavy i běláska.
Když chce, ať si je sám. Přemlouvat ho nebudu. Možná to tak bude i lepší, než se s ním tahat a čekat, kdy mu hrábne a pokusí se mě zabít.
Vylezl jsem z vody, ale na mokré tělo se mi nechtěly oblékat propocené věci, tak jsem si jen nazul boty a vydal se k místu, kde jsem i uschoval batoh. Bylo to jen kousek odsud, schoval jsem ho, když jsem spatřil běláska, aby mi zbytečně nezavazel při pronásledování, takže stačilo ujít jen pár metrů.
Oblékl jsem si čistou košili a kalhoty, převázal je opaskem, za který jsem zastrčil dýku a zbraň, napil se čisté vody z měchu, batoh hodil na záda, a abych dohnal ztracený čas, rozeběhl jsem se nahoru k chrámu, abych tam dorazil po poledni, prohledal ho a s trochou štěstí ještě před setměním zase vypadl.
Swen
Když se ten chlap zvedl, couvnul jsem ještě o pár kroků. Čekal jsem, že mě bude chtít zastavit, ale jen jsem šokovaně hleděl na to, jak odchází.
„Vážně jsi divný,“ řekl jsem spíš už jen sám pro sebe, když jsem v jeskyni osaměl.
Jenže jsem neměl čas nad jeho chováním přemýšlet. Evidentně se chystal jít nahoru k ruinám.
Vyhlédl jsem, a když jsem viděl, že odchází směrem k jezírku, viděl jsem šanci se k té mapě dostat dříve než on.
I když tu svitky nechal na místě, nemůžu počítat s tím, že mi dovolí nahlédnout do mapy. Nejspíš udělá všechno proto, aby se k tomu místu, kde má rostlina růst, dostal jako první…
Kašlal jsem na jídlo, i když jsem původně chtěl něco pojíst. Jen jsem se trochu napil, sbalil si věci i ty, co mi tu velkoryse zanechal, a pak už jsem vyběhl ven, abych se co nejdříve dostal nahoru.
Věděl jsem, že mi to zabere pár hodin, a taky jsem už věděl, že on je strašně rychlý, a i když vyrazí později než já, bude tam hodně brzy.
A já chtěl mít šanci tu mapu aspoň vidět.
Byl jsem propocený až na zadku, když jsem rychlým krokem, místy během, stoupal nahoru. Nepomohl už ani ten šátek uvázaný kolem hlavy. Pot mi stékal do očí, a i klobouk už byl vlhký od potu. Ale nemohl jsem zastavit, i když jsem byl úplně celý mokrý a taky špinavý.
S hořkým úsměvem jsem si na moment vzpomněl na to chladné jezírko s čistou vodou a měl jsem chuť se vrátit. Ale věděl jsem, že nemůžu. Tahle šance se už nemusí opakovat.
Místy jsem se musel zastavit, když jsem měl pocit, že mě někdo pozoruje. Ale ten chlap by se neschovával, a nikdo jiný tu nebyl. Všiml bych si toho.
Bylo hodně po poledni, skoro se stmívalo, když jsem se dostal konečně na místo.
Shodil jsem vak na zem a vytáhl ty svitky. Ne, že bych je potřeboval, ale chtěl jsem je vrátit na místo, a věděl jsem, z toho, co jsem četl, že někde v té místnosti, odkud jsem svitky vzal, má být průchod dál do podzemí, kde by se měly nacházet další svitky a jeden z nich je právě ta mapa.
Luk jsem si sebou nebral. Vzal jsem si ale pro jistotu zbraň, a zbytek věcí jsem schoval za velkým kamenem.
Trvalo mi další dvě hodiny, než jsem se dostal tam, kde jsem potřeboval, a než jsem v těch znacích našel ten správný, který ukazoval místo, kudy dál.
Svitky jsem už dávno uschoval na jejich původním místě. Jinak to nešlo. Pokud by tam nebyly, vchod by se neotevřel. A v tomhle byla výhoda mé paměti. Kdokoliv jiný by se svitky chodil kolem a podle nich se pokoušel otevřít průchod, ale nešlo by to, dokud by svitky nebyly zpátky.
Tak jsem se do toho zabral, že jsem zapomněl na okolní svět.
Procházel jsem kolem všech zákoutí téhle polorozbořené místnosti, ohmatával každý kámen, který by naznačoval, že je ten pravý.
Měl jsem chuť si lehnout, vyspat, se, jak jsem byl unavený, ale nemohl jsem. Ne teď, když jsem byl před cílem.
A po další chvíli, jsem to našel. Zasvítil jsem si na to provizorní svítilnou…
„Bingo,“ usmál jsem se a přiložil jsem ruku na kámen.
Roztáhl jsem prsty, aby pokryly celou plochu kamene a špičky prstů se dotýkaly jednotlivých malých znaků. A ve chvíli, kdy všechny prsty byly na místě, ucítil jsem slabé štípnutí do dlaně.
Zprvu se nic nedělo, ale po chvíli jsem ucítil mírný průvan, a já už jen překvapeně hleděl, jak se otvírá zem…
Spokojeně jsem vydechl a chtěl jít k otvoru, vedoucím do podzemí.
„Ano, bingo… díky, bělouši…“ ozvalo se za mnou, sotva jsem udělal jeden krok, a kolem mne se mihnul stín.
„Kruci!“ zaklel jsem, ale to bylo poslední, co jsem stihl.
Zahlédl jsem už jen pěst, která mi mířila přímo na obličej. Poslední, čeho jsem si všiml, bylo tetování na paži.
„Našel mě…“ pomyslel jsem si těsně předtím, než jsem se složil na zem, a všechno kolem mne se ztratilo.
Nash
Běžel jsem nahoru a podle stop zjistil, že bělásek má menší náskok.
No, i když tu mapu získá jako první, dostanu ji od něj.
Jenže můj plán, že všechno půjde hladce a vypadnu před setměním, se rozplynul, když jsem to ucítil.
Zápach smrti.
Už jsem tu nebyl jen já a bělásek. Byl tu další predátor.
Zrychlil jsem a zbytek cesty překonal za poloviční dobu. Vletěl jsem do chrámu a na okamžik se zastavil. V duchu jsem si vybavil obsah svitků, a teď už trochu obezřetněji se vydal vpřed.
Sundal jsem batoh ze zad a uložil ho do jednoho výklenku. Zbraně jsem měl u sebe a váha batohu by mě jen zpomalovala, pokud by došlo k boji.
A pak jsem to uslyšel. Tupou ránu a nějaké škrábání.
Šel jsem po zvuku a zavrčel.
Vstoupil jsem do místnosti a první co mě praštilo do očí, byl bělásek ležící na zemi. A nad ním...
Nečekal jsem na nic. Vystřelil jsem vpřed. Srážka s tím chlapem bylo jako srazit se s vlakem.
„Bělásku! Vstávej!" zařval jsem, abych ho probral.
Věděl jsem, že ještě žije, ale nemohl tady zůstat jen tak ležet. Vyhnul jsem se ráně mířící na můj obličej a všimnul si tetování na předloktí.
„Novum…" zavrčel jsem a odskočil od toho chlapa k běláskovi.
Klekl jsem si před něj, natáhl ruku dozadu a zatřepal s ním.
Chlap přede mnou se přikrčil a vycenil zuby.
„Jsi jen slabý prototyp. Myslíš, že mě porazíš?"
Jeho hlas zněl dutě a jeho oči byly prázdné. Byl to naprogramovaný stroj na zabíjení, a já věděl, že pokud ho neoddělám, živí se odsud nedostaneme.
„Někdo jako ty, tu nemá co dělat," zavrčel jsem na něj a vytasil dýku.
„Mám rozkazy. A odstraním všechno, co mi bude stát v cestě."
Sykl jsem a znovu s běláskem zatřásl.
„Vstávej, bělásku! Prober se!" křikl jsem na něj, když jsem pocítil, jak se trochu pohnul.
Jenže té vteřiny mé nepozornosti využil nepřítel.
Než jsem stačil mrknout byl u mě a vzápětí jsem zařval bolestí, když mi čepel jeho nože projela skrz naskrz stehnem.
Tak tohle se do rána nezahojí.
Znovu jsem zařval a ohnal se po něm svou dýkou z uhlíkové oceli s vysokým obsahem martenzitu, díky čemuž ostří dýky dokázalo rozříznout i kvádr betonu jako máslo.
Voják uskočil a zavrčel.
Měl jsem spoustu otázek, ale věděl, jsem, že ani na jednu z nich mi neodpoví.
A bylo potřeba to rychle ukončit.
Vyrazil jsem vpřed. Uhýbal jsem před jeho ranami, které byly rychlé, a sám se mu je snažil oplatit.
Nejspíš to byl nějaký novější model, protože po chvíli jsem se zapotil a cítil, jak se mi mokrá košile lepí na záda. Navíc mě zpomalovala zraněná noha.
Mrkl jsem po běláskovi, všiml si otvoru nejspíše do podzemí a rozhodl se to ukončit.
Dostal jsem se až k vojákovi a z granátu, co měl u opasku vytrhl závlačku.
Schytal jsem další ránu do paže, ale teď jsem se musel soustředit na něco jiného.
Švihl jsem dýkou a usekl vojákovi pravou ruku těsně pod loktem.
Pak jsem vykopl, využil jeho chvilkové zmatenosti a odkopl ho pár metrů před sebe, do chodby, ven z místnosti.
Zbývalo už jen pár vteřin. Popadl jsem běláska a skočil do průchodu ve chvíli, kdy chrámem otřásl výbuch.
Dopadl jsem na kolena, běláska strhl před sebe a zakryl ho svým tělem.
O záda se mi otřel žár i drobné úlomky kamení, kolem nás se prohnal vír prachu, ale když se vše uklidnilo, s úlevou jsem zjistil, že nám strop nespadl na hlavu.
Swen
Měl jsem pocit, jako by mě někdo volal.
Taková ironie. Nejdříve mě chce zabít, a pak se mnou třepe, abych se probral.
Ta rána byla tak silná, že jsem byl hodně otřesený i potom, co se mi podařilo otevřít oči. Byl jsem dezorientovaný, nevěděl jsem, kde se nacházím, a proč jsem vzápětí ve vzduchu.
Pak na moment znovu všechno kolem ovládla tma, něco mě skoro zalehlo, a ozvala se silná rána.
Všechno se zatřáslo jako při zemětřesení a kolem lítaly kusy zdiva a prach.
Oči plné prachu jsem musel zavřít, a jen podvědomě jsem se víc natiskl na to, co mě chránilo.
Když se to uklidnilo a necítil jsem ve vzduchu už tolik prachu, znovu jsem otevřel oči.
Hleděl jsem do tváře chlapovi, co mi už od včerejšího dne dělal společnost. A na jeho ruku, o kterou se opíral…
Zapřel jsem se a snažil se po zadku od něj vycouvat. Nebyl jsem schopný teď ani sáhnout po noži, jak jsem byl z té rány do hlavy i následného otřesu ještě mimo.
„Říkal… jsi… že mě necháš!“ zakřičel jsem na něho. „Tak proč… nechci se prát… nech…“
Nedomluvil jsem, jak se mi udělalo špatně. Rychle jsem se otočil na kolena a zbytky večeře jsem vyzvrátil pod sebe na zem.
Nemohl jsem popadnout dech, ale musel jsem se zvednout. Z posledních sil jsem se zapřel a po kolenou se doplazil ke stěně, s jejíž pomocí jsem se potom zvedl.
Předklonil jsem se, rukama se opřel o kolena a snažil se zhluboka dýchat. Pootočil jsem hlavu a zadíval se na toho chlapa.
„Co jsi zač?“ zeptal jsem se o něco klidněji, protože po tom prvotním šoku, mi konečně došlo, že to nebyl on, kdo na mě zaútočil.
Udělal by to už dávno, a… Nechránil by mě.
Narovnal jsem se, otřel si pusu do špinavého rukávu, a pak se o něco k němu přiblížil.
Měl nohavici kompletně nasáklou krví, a nebylo to jediné místo, kde krvácel.
„Venku mám něco na ošetření…“ ukázal jsem ke zpola zasypanému vchodu a čekal, až se zvedne a půjde nahoru.
Nést takovou horu bych nejspíš nezvládl, tak jsem doufal, že bude schopný vyjít ven sám.
„Přestaň mi říkat bělásku… Jmenuji se Swen… A… děkuji…“ dodal jsem ještě potichu.
Nash
Stiskl jsem zuby, když vyletěl a otřel se o moje zraněné stehno. Ale nechal jsem ho.
V jeho stavu nemělo smysl ho o čemkoliv přesvědčovat. Pozorně jsem sledoval každý jeho pohyb a mírně se napjal v očekávání toho, že začne vyšilovat. Ale vypadalo to, že se po chvilce uklidnil a nad jeho klidnou otázkou jsem jen pokrčil rameny.
Jeho nabídku jsem chtěl zprvu odmítnout, ale cítil jsem, jak se dostavuje horečka, která vždy přicházela s nastupující regenerací.
A čím větší rána, tím horší to bylo. Věděl jsem, že tohle jen tak v klidu cestou dolů z hory neustojím.
Takže jsem se nakonec zvedl, a pak se zarazil, kdy mi řekl své jméno a poděkoval.
Swen, jo? Hezké jméno. Hodí se k němu.
A jeho poděkování?
Pokrčil jsem rameny a vydal se za ním. Kousek od místa, kde jsme se schovali, jsme museli přelézt kusy popadaného kamení, které se smísily s kusy těla. Místo, kromě prachu, zaplnil i zápach krve a smrti, takže jsem předpokládal, že dřív nebo později to sem přitáhne nějakou dravou zvěř.
A pořád jsme neměli tu mapu.
Neměli?
Zamračil jsem se nad užitím množného čísla, a když jsme vycházeli ven, vytáhl jsem z výklenku svůj batoh.
Zašli jsme kousek dál mezi stromy, kde byl menší palouček, a hned jsem si sundal košili, která nepříjemně škrábala.
Bělásek svůj vak, který předtím sebral z úkrytu, odložil ke skále a něco v něm hledal.
Stoupl jsem si těsně za něj, a pak ho otočil k sobě. Dlaní jedné ruky jsem se zapřel o skálu, abych udržel rovnováhu, a tou druhou ho objal a přitáhl k sobě. Sklonil jsem hlavu, takže se můj zrychlený dech otřel o jeho tvář, a zahleděl se na jeho rty.
„Stačí… rány vyčistit… čistou vodou… urychlí to… regeneraci… léky mám… svoje…" zachrčel jsem a na moment svou horkou tvář opřel o jeho studenější.
Zavřel jsem oči, vdechoval jeho vůni a vnímal tlukot jeho srdce.
Pak jsem se od něj odtáhl a sundal si i kalhoty, abych se mohl podívat na ránu na noze.
„Nemusíš mi děkovat… bělásku… říkal jsem, že tě nezabiju… ale pokud mi chceš nějak poděkovat, vyčisti mi rány na zádech."
Swen
Nečekal jsem, až se rozhodne, a šel jsem ven. Ale on mě následoval.
Ani nevím proč, ale oddechl jsem si, že není takový hlupák, aby se nenechal ošetřit.
Když jsme vyšli nahoru, musel jsem si na moment dát ruku přes nos. Raději budu čuchat svůj vlastní pot než tenhle smrad z prachu, krve a spáleného masa.
Rozhlédl jsem se, a když jsem viděl, že tyhle kusy se už dohromady nespojí, byl jsem o dost klidnější.
Přesto, když jsem procházel ven na vzduch, zadíval jsem se na ruku, která ležela kus od dalších částí těla. Vypadala, jako by mu ji někdo usekl, nebyla urvaná výbuchem. A… měl jsem pravdu.
Tetování stejné, jako má ten chlap za mnou.
Vytáhl jsem svůj vak ze skrýše a následoval ho dál, na místo, které na rozdíl od toho, co teď bylo vevnitř, bylo jak oáza klidu.
Už jsem chtěl zahrabat v pytli a vytáhnout něco málo z léků, co jsem s sebou měl na drobná zranění, když mě doslova přikurtoval svým tělem ke zdi.
Srdce mi znovu začalo divoce bít. Ne, rozčílením, ne, stejně, jako tam dole, když jsem byl v ohrožení. Tohle bylo jiné…
A zas ten zvláštní pocit po těle, z kterého jsem byl mírně rozhozen. Nevěděl jsem, co to je, co to znamená, a nelíbilo se mi, když jsem neuměl něco pojmenovat.
„Swen…“ řekl jsem tiše znovu své jméno, když se svou horkou tváří otřel o mou a na moment jsem musel pod tím vjemem zavřít oči.
Zvedl jsem ruku a mírně ho potlačil do hrudi.
„Sedni si, vyčistím ti to…“
Když se kousek odsunul, oddechl jsem si.
Stále jsem cítil jeho horký dech na mé tváří, i to, jak se o mně otřel. Bylo to zvláštní, měl jsem tendenci se mé tváře dotknout, jako bych chtěl hmatem zjistit, proč se tak cítím divně.
„Mám… mám dost vody na… vyčištění…“ polkl jsem na prázdno, když jsem viděl, co se přede mnou ukazuje, když si svlékl kalhoty a zůstal jen ve spodkách.
„Pos… posaď… se…“ ukázal jsem mu na velký kámen, aby se konečně usadil, a já se cítil o něco jistěji a mohl se konečně svobodněji nadechnout.
Nash
Pozvedl jsem obočí nad jeho reakcí.
Byl snad ze mě v rozpacích? Nikdy se ho nikdo takto nedotýkal? Nikdy mu nebyl nikdo takhle blízko?
Bylo to pro mě něco nepochopitelného.
V naší osadě, ne, že by to dělal vyloženě každý s každým, ale jedinou útěchou, jak přežít tenhle zničený svět, bylo, někoho si najít. A tak většina lidí měla nějakého partnera, ať už natrvalo nebo jen jako milence, jako já.
Copak u nich to bylo jiné?
Posadil jsem se na kámen a sáhl po svém batohu, abych mohl vyndat své léky a vodu, kterou jsem je zapil. Sykl jsem, když mi bělásek začal čistit rány, a po chvíli přivřel oči. Bolest začala mírně ustupovat, a já víc vnímal jeho jemné ruce.
Byl pečlivý. Nechtěl to mít jen rychle za sebou, ale skutečně se dával záležet.
Dokonce jsem zapomněl i na to, že jsem si chtěl ránu na noze očistit sám, a když pak přiklekl z boku k mé noze a začal ji čistit, jen jsem pootočil hlavu a zpod přivřených víček se na něj díval.
Během jeho čištění horečka vystoupala až na hranici, a já začal vnímat jen jeho.
Když skončil, pootočil jsem se celý a vtáhl ho mezi své nohy, kde jsem ho uvěznil. Vytáhl jsem běláska trochu výš a znovu ho přitiskl na sebe.
„Pověz, bělá- Swene… Líbal tě už někdo? Hladil někdo tvou jemnou kůži? Ochutnal někdo tvou chuť?" zachraptěl jsem mu do tváře, když jsem se k němu sklonil.
Rty se otřel o jeho kůži, a než se na cokoliv zmohl, přetáhl jsem mu halenu přes hlavu.
Znovu jsem si ho přitáhl těsně na sebe, a chraplavě zasténal, když se holou hrudí otřel o tu mou.
Prsty jedné ruky jsem ho pak pohladil po zádech, a přes bříško přejel až k bradavkám, které jsem lehce stiskl.
„Řekni, Swene, líbí se ti muži nebo ženy? Poznáš to… ten příjemný mravenčivý pocit, který se ti rozlévá tělem… To příjemné chvění, které rozbuší tvé srdce a zrychlí ti dech… To příjemné mrazení, které tebou projede jako blesk a nutí tě zapomenout na všechno a jen se poddat těm příjemným pocitům…" šeptal jsem mu do ucha, hrál si s jeho bradavkami, a rty se otíral o jeho kůži na krku.
Teď jsem to byl já, kdo absolutně nepřemýšlel. A nebylo to jen tou šílenou horečkou, ale i jeho přítomností, která mě dráždila od první chvíle, co jsem ho sevřel v pažích u toho jezírka.
Swen
Přešel jsem za něj a podíval se mu na záda.
Vypadaly strašně. Spousta škrábanců a řezná rána, pár úlomků mu zůstalo v ráně.
Klekl jsem si za něj, a pomalu a systematicky od nejhorších ran, jsem mu je začal čistit. Jen jsem doufal, že mi ten kus látky, který jsem jako jediný našel, bude stačit.
Ošetřoval jsem ho stejně, jako bych ošetřoval někoho ze svých. Viděl jsem, jak se mu rychle zahojila rána od šípu, co jsem do něj zabodl, ale netušil jsem, jak rychle se vyléčí, když je zraněný víc, a chtěl jsem předejít nějakému zanícení.
Když jsem byl hotový, přešel jsem k jeho noze. Chtěl si ji ošetřit sám, ale nakonec se ji ani nechytl, a tahle rána vypadala dost ošklivě. Byla hluboká, zřejmě od nože…
Už jsem chtěl vstát, když jsem skončil, protože jsem stále na sobě cítil jeho pohledy a byl jsem z toho nervózní. Ale překvapil mě, když si mě přitáhl mezi své nohy.
Byl jsem tak v šoku, že jsem nedokázal nijak zareagovat.
A hlavně ne po tom, co následně udělal.
Cítil jsem ty jeho doteky, jako by mi po kůži jezdil něčím rozpáleným. Zanechával za sebou horkou stopu všude, kde se mně dotkl.
Hlasitě jsem vydechl, když se zaměřil na mou hruď a jeho prsty…
„N… nemám… nev… nech…“ absolutně jsem nevěděl, co chci říct.
Jen mě další silný, ten pro mne neznámý pocit, sevřel pod svou nadvládou, a já ze sebe vydal další podivné povzdechnutí.
„Jsem…“ zapřel jsem se dlaněmi o jeho rozpálenou hruď a chtěl se odsunout. „Jsem Backer… nem… nemůžou… nesmí…“
Bál jsem se toho pocitu. Bylo to divné, zvláštní, a přesto tak příjemné. Ale bál jsem se toho… Nevěděl jsem, co to je. Nikdy jsem nic takového nezakusil.
Ano, nic takového jsem nesměl. Nebyla mi žádná blízkost dovolena. Mohl jsem se vždy jen dívat, jak ostatní chlapci v chatrči mají k sobě blízko. A když jsem se chtěl k někomu přiblížit, když jsem se začal starších ptát, izolovali mě.
„Jsi Backer…“ jen odpovídali na mé otázky. „Nemůžeš si dovolit žádnou slabost pro někoho konkrétního… Nesmíš… Jsi… Backer…“
Nash
I když se jeho mozek bránil, tělo říkalo něco jiného. Jeho vzdechy mě hnaly vpřed, i když mě ten malý hlásek uvnitř nabádal, ať toho nechám.
Takže Backer…
Teď už mi dávalo všechno smysl. Slyšel jsem, že bělásci mají něco jako rituál, kdy si vyberou několik vůdců, které pak oddělí od zbytku, vycvičí je, vytrénují, a je jim zakázán jakýkoliv milostný svazek.
Otřel jsem se rty o jeho kůži na krku a sklonil víc hlavu, abych jazykem brknul o jeho naběhlé bradavky.
„Já jsem… Rey…" zachrčel jsem a zvedl zase hlavu.
Zadíval jsem se do jeho krásných, jasně modrých očí, a mírně červené tváře.
"Oba jsme vůdci… ale to neznamená, že musíš… být sám… i vůdce potřebuje… něčí blízkost…" dýchl jsem mu na rty a ochraptěle zasténal, když jsem se o ně lehce otřel.
„Tady jsi sám sebou… nikdo tě tu nevidí… nech ten pocit, ať ovládne… tvé tělo… líbí se ti to… nechej to projít…"
Lákal jsem ho svým hlasem, svými slovy, svými prsty, kterými jsem mapoval jeho kůži, stejně jako svými rty a jazykem.
Věděl jsem, že bych mě přestat. Neznám ho, nic o něm nevím, pátrá po stejné věci jako já, takže netuším, co od něj očekávat, ale…
Byl vážně krásný. Výstavní kousek, žádný idiot a žádná trasořitka. Kromě toho, nevypadalo to, že by toužil po mé krvi, i když patřil k potenciálním nepřátelům.
Neměl bych se nechat rozptylovat. Mám důležitější věci na práci. Jenže teď bych stejně mapu už nenašel, ne ve svém stavu, a za chvilku padne noc, takže ani nepřicházelo v úvahu se vracet.
Tady na paloučku jsme byli částečně kryti, a když na to přijde, zahřeju běláska víc než dost.
„Ukážu ti to… nech mě…" znovu jsem se otřel o jeho rty a otřel se o ně špičkou jazyka.
Swen
Věděl jsem, že není obyčejný.
Rey… Vůdce… Král…
Proto je tak silný.
Nevím, proč jsem myslel zrovna na tohle. Možná proto, abych odvedl své myšlenky do toho, co se se mnou dělo. Co on se mnou dělal.
Nechápal jsem, proč se mi tělo chvěje, proč se mi třesou ruce a můj odpor slábne. Chtěl jsem ho od sebe odstrčit, ale moje ruka už na něj netlačila, a jen se svezla po jeho hrudi a břiše dolů.
Jeho hlas…
I když mluvil tiše, zarýval se mi přímo do mozku. Odzbrojoval mě. Dělal ze mě úplně něco jiného, než jsem.
Začínalo být chladno. Slunce pomalu zacházelo a s ním i zbytky denního tepla. Ale přesto mi zima teď nebyla. Moje teplota stoupala, cítil jsem, jak mi hoří tváře, jak horko prostupuje celým mým tělem.
Jako by mi vnutil nějakou drogu, která odebrala veškeré mé zábrany a poslední zbytky zdravého rozumu.
Když se s dalšími slovy otřel o mé rty, pocítil jsem jeho vůni a jeho horkost…
Zasténal jsem.
Mám to nechat ovládnout mé tělo? Mám ho nechat, ať mi to ukáže? Co mi ukáže?
Využije mé chvilky slabosti, a pak na mě zaútočí?
„N-ne…“ zvedl jsem ruku a dotkl se jeho tváře. „Máš horečku.“
Ale ve chvíli, kdy se mé oči setkaly s jeho, zapomněl jsem na obavy z jeho útoku. Ten pohled byl tak hřejivý a přitahoval mě…
Snad bezděčně jsem se teď já otřel o jeho rty, a vzápětí mě přepadla taková zvláštní slabost.
Znovu jsem zasténal a vysmekl jsem se z jeho držení, když jsem dosedl na paty, jak mě ten zvláštní pocit doslova převálcoval, a já začínal vnímat jiné napětí než strach o svůj život.
Nash
Jeho odpor slábl.
Potěšilo mě to. Nikdy bych si ho nevzal násilím. Tohle jsem nikdy nikomu neudělal.
Když zasténal, jen jsem přivřel oči a vydechl.
„Nevadí…" zašeptal jsem, když se jeho dlaň dotkla mé tváře.
Slunce začalo pomalu zapadat, ale chlad jsem necítil. A vypadalo to, že ho necítí ani Swen.
Zasténal jsem, když se otřel o mé rty, a pak sledoval, jak dosedá na paty. Věděl jsem, že musím být opatrný, ať už to zajde do konce nebo ne, protože byl panic.
Kromě toho, to, co jsme tu dělali…
Celé to bylo křehké jako křišťál, a stačil by jeden špatný pohyb, a kouzlo okamžiku by se rozbilo na tisíc kousků. Navíc jsem nějak chtěl tomu bledému klukovi ukázat, o co přichází, když se vzdává tělesného kontaktu s druhými. Jak úžasně povznášející pocit mu to může přinést, a jak ho to dokonale uvolní, že zapomene na všechny starosti.
„Swene…" poválel jsem jeho jméno na jazyku, a pak se svezl na zem před něj.
„Neublížím ti… nech mě ukázat ti to nejkrásnější, co můžeš zažít…" zašeptal jsem znovu, trochu na něj zatlačil a opatrně ho položil na záda do měkké trávy.
Znovu jsem se mu zadíval do očí a s polibkem se mé prsty znovu rozeběhly po jeho těle.
Líbal jsem ho jemně, opatrně, zatím jsem nepoužil jazyk, abych mu dal čas na to, si zvyknout.
Sklouzl jsem rty po jeho bradě, přes hrdlo na jeho hruď, kde jsem si pohrál s jeho bradavkami, a pak zamířil dolů. Zastavil jsem se u lemu jeho kalhot, a pak se stejnou cestou vrátil nahoru.
„Líbí se ti to… je to příjemné, viď?" znovu jsem zašeptal do jeho rtů, potáhl mu kalhoty trochu dolů, a pak vjel rukou do jeho klína.
Když se mé prsty dotkly jeho horkého, naběhlého penisu, zasténal jsem, pevněji ho sevřel a protáhl.
Swen
Chtěl jsem odporovat, ale nešlo to.
Chtěl jsem protestovat, ale nedokázal jsem ze sebe vydat kloudné slovo.
Pokaždé, když jsem otevřel pusu, že něco řeknu, vydal jsem ze sebe jen zasténání nebo hlasitý roztřesený výdech.
Pokaždé, když jsem ho chtěl odstrčit, mé prsty se jen svezly po jeho těle, okopírovaly jeho pevné svaly, a ruka se mi ještě víc roztřásla.
Snad jsem ani nevnímal tu chladnou trávu, vlhkou od večerní rosy. Jen jsem ležel a díval se na něj a poslouchal, co mi říká.
Olízl jsem si rty, ale nedokázal jsem je sevřít k sobě.
„Rey…“ zašeptal jsem velmi tiše, když se posouval po mém těle, a to mrazení, to mravenčení po těle bylo čím dál intenzívnější.
Musel jsem zavřít oči, jak silně příjemný pocit to byl, ale ve chvíli, kdy se dotkl mého penisu…
Vydal jsem hlasitý, hodně hlasitý vzdech, a pak ho chytl za ruku, abych ho zastavil.
Otevřel jsem oči a díval se do těch jeho.
Byl jsem v takovém rozpoložení, že jsem nebyl schopen z nich nic vyčíst. Jen vím, že byly tak zvláštně zastřené, že mě celou dobu pozorovaly, a přitom byl jeho pohled tak hřejivý. Jako by mi tím chtěl říct, že to, co dělá, mi opravdu neublíží.
Pustil jsem jeho ruku a chytl ho za lokty, jako bych v nich hledal oporu. Tělo jsem měl jako v ohni, břichem mi procházel zvláštní pocit, který jsem ještě nezažil, a nedokázal jsem si poručit, abych se tomu bránil.
Abych ho zastavil.
„Rey…“ znovu jsem zašeptal, a bylo mi jedno, že to není jeho pravé jméno.
Nechám ho… Nechám ho ať mi ukáže, co je na tom tak špatného, že je to pro Backer zakázáno.
Chci to pochopit, chci to vědět…
Nash
Počkal jsem, když zastavil mou ruku a zahleděl se mu do tváře.
Neviděl jsem v jeho očích žádný odpor, spíš se začaly krásně lesknout, a jeho hlasité vzdechy mě nenechaly na pochybách, že se mu to líbí.
„Nash…" zachraptěl jsem, když se chytl mých loktů, a já mohl pokračovat s protahováním jeho penisu. Slunce už začalo zapadat, věděl jsem, že se brzo dostaví silný chlad, proto jsem ho chtěl rozpálit, aby nic z toho necítil.
Zvedl jsem se do kleku a Swena vytáhl na roztřesené nohy. Postavil jsem ho před sebe a zadíval se na jeho klín. Stáhl jsem mu kalhoty a dýchl na špičku jeho žaludu.
„Jsi nádherný…" zachrčel jsem, a pak jeho krasavce pohltil.
Přivřenýma očima jsem se na něj zadíval a užíval si to chvění, které se přenášelo i na mě.
Když jsem si pohrál i s jeho kuličkami, stáhl jsem ho dolů na svůj klín, hrábl po svém batohu a vyndal deku, kterou jsem přehodil přes jeho ramena, aby mi nevychladl. Zároveň jsem si i já si potáhl spodky níž a vytáhl svůj naběhlý penis.
Natiskl jsem si Swena víc na sebe a sevřel naše penisy v ruce.
Zasténal jsem, jednou rukou sevřel jeho zátylek a vrhl se na jeho rty. Jazykem jsem ťukl do jeho rtů, a když pootevřel pusu, využil jsem toho.
„Swene…" zasténal jsem do jeho pootevřených úst, a zesílil a zrychlil pohyby rukou.
Swen
Byl jsem úplně pod jeho nadvládou. Nedokázal jsem už vyjádřit vůbec nic. Žádné slovo, žádný odpor.
Tohle mi vzalo veškerou sílu a odhodlání se tomu postavit.
Jediné, co mě drželo na nohách, byly jeho silné paže, když mě zvedl ze země.
Ale vzápětí jsem hmatal rukama za sebe, abych našel nějakou oporu, když mi dělal to…
Trhaně jsem se nadechl, když on klesl na kolena a vzal si můj penis do úst.
Chtěl jsem protestovat, že ne, že je to… divné… Ale z úst mi znovu vyšlo ten divný povzdech a trhaně jsem se několikrát nadechl.
Začalo mi docházet, že to není nic, co by mi mohlo ublížit. Že to zřejmě nebude nic nebezpečného, když je to tak… příjemné.
Tělo i hlavu mi zaplavoval ten zvláštní pocit, srdce mi tlouklo jak splašené, a krev mi žilami doslova valila proudem.
Byl jsem rád, když mě stáhl dolů na svůj klín, protože by mě nohy opravdu už dlouho neunesly.
Bál jsem se ho dotknout, a přitom mě to tak lákalo. Nechal jsem ho, ať pokračuje, protože jsem tušil, že to, co prožívám ještě neskončilo.
„Rey! Nashi!“ vykřikl jsem, když se jeho penis dotkl mého.
A když je společně sevřel v ruce, zatmělo se mi před očima.
Chytl jsem ho pevně kolem krku, ani jsem neprotestoval, když jsem jeho jazyk ucítil ve své puse.
A vnímal jsem jen to tření dole, které mě rozpalovalo čím dál víc.
Ještě víc jsem ho sevřel a skoro křečovitě se napjal ve chvíli, kdy najednou přišlo něco, co mě doslova omráčilo.
Nemohl jsem popadnout dech, celé tělo se mi třáslo, neovládal jsem nic, jediný sval mě neposlouchal a v hlavě jsem měl úplně prázdno.
Ten pocit, kdy jsem si myslel, že se mi snad chce močit, byl divný. Chtěl jsem ho zastavit, ale nešlo to. Nešlo dělat nic…
Jen jsem hlasitě sténal, třásl se a v rukách jsem měl skoro křeč, jak jsem se Nashe nedokázal pustit, když se s cukáním z mého penisu začalo dostávat ven to divné vlhko…
Nash
Byl vážně nádherný.
A i když to nezašlo do úplného konce, takhle mi to stačilo. Ten příjemný pocit, který umocňovala horečka, jeho nehty, vzdechy, třes jeho těla a následná křeč, když dosáhl orgasmu.
Víc jsem ho sevřel, sebral mu polibkem z úst poslední vzdechy, a ještě zesílil stisk, abych došel vrcholu i já, a on si užil ty příjemné dozvuky.
„Swene…" procedil jsem mezi zuby, když to přišlo i na mě, a mé semeno se smíchalo s tím jeho.
Na okamžik jsem zavřel oči, jak mě ten šílený pocit vzal.
Teprve po chvilce, kdy jsem byl schopen aspoň trochu vnímat, jsem se otřel svou tváří o Swenovu, pustil naše penisy, a pak zvedl ruku která se zaleskla v měsíčním světle.
„Tohle je semeno. Je důkazem toho, čemu se říká orgasmus. Tomu pocitu, který jsi před chvilku zažil," vysvětloval jsem ochraptěle, když jsem se od něj trochu odtáhl a olízl si prsty.
Pohodlněji jsem se posadil a zády se opřel o kámen. Přitáhl jsem na něj víc deku a opřel ho o své horké tělo. Volnou rukou jsem zajel na jeho záda a hladil ho, dokud ten šílený tlukot jeho srdce trochu neustal.
„A není to jen tohle. Ještě příjemnější to je, když bych ti svůj penis strčil sem…" pousmál jsem se a rukou zajel mezi jeho půlky, kde jsem prstem lehce přejel po jeho dírce.
Ani nevím, proč mi na tom tak záleželo. Na tom, aby se cítil dobře. Ale byl jsem spokojený a na okamžik mě napadlo, že by nebylo špatné s ním putovat a hledat to, co oba chceme.
Povytáhl jsem si Swena výš, aby si hlavu mohl opřít o mé rameno, a prsty zahrábl do jeho vlasů.
Měl je překvapivě jemné a husté, a krásně voněly.
„Odpočiň si," zachrčel jsem, než se mi oči zavřely, a já se propadl do spánku, abych mohl nechat své tělo odpočinout a urychlit regeneraci.
Swen
Když jsem byl schopen aspoň trochu uvolnit své křečovitě stažené tělo, otevřel jsem oči a pozoroval Nashe, jestli je na tom stejně jako já.
Jeho ruka na našich penisech o něco déle prodlužovala ten nádherně omračující pocit, který jsem zažil. I když to nebylo už tak silné, přesto občasné ustupující záchvěvy byly hodně příjemné.
Díval jsem se do jeho tváře, krásné tváře. Měl tvrdší rysy, ale při tom, jak i on prožíval to, co já před chvilkou, byl opravdu krásný.
Celý jsem se ještě chvěl, když zvedl ruku a ukázal mi to bílé, co na ní zůstalo. Cítil jsem vlhko i na svém břiše, ale část z toho byla i na něm, a právě na té ruce, kterou si následně olízl.
Nevím proč, ale zastyděl jsem se, když to udělal.
Ale přesto jsem nenápadně začichal.
Mělo to zvláštní vůni. Zvláštní a přitom uspokojující.
Nebyl jsem schopný ani mluvit. Moje tělo prožilo něco, co doposud ne. A já se potom cítil tak zvláštně uvolněně, uspokojeně, že bych byl schopen teď klidně dojít dolů k autu na jeden zátah.
Opřel jsem si hlavu o jeho rameno, a protože jsem cítil nastupující chlad, víc jsem se k němu přitiskl.
Jeho ruku jsem stále cítil na svém zadku, a přemýšlel jsem o tom, co říkal.
Můj penis mi strčit tam…
Ale to… to přece nejde. Jak by to chtěl udělat?
A proč na to vlastně myslím?
Bezděčně jsem stáhl půlky, když mi i došlo, jak je moje dírka malá, a jak velký je jeho penis.
Když jsem po chvíli zaregistroval jeho pravidelné oddechování, opatrně jsem zvedl hlavu. Zadíval jsem se do jeho tváře, která byla teď uvolněná, a jeho tvrdé rysy o něco jemnější. Pohladil jsem ho konečky prstů po tváři, ale pak jsem sáhl dolů a chytl jeho ruku, kterou jsem si zvedl k obličeji.
Znovu jsem si k ní přičichl. Chtěl jsem si tu vůni zapamatovat. A když jsem se znovu přesvědčil, že opravdu spí, sebral jsem odvahu, a jen trochu, špičkou jazyka, ruku olízl v místě, kde ta vůně byla nejsilnější…
Nejspíš to nebylo ono, už to nebylo čerstvé, ale přesto mé chuťové pohárky zaznamenaly tu zvláštní chuť. Nebyla odporná, nechutná… Prostě byla zvláštní, jen jsem nevěděl, jestli je moje nebo jeho.
Dlouho trvalo, než se mi zavřely oči. Jeho tělo rozpálené od horečky mě hřálo, a bylo mi moc dobře, a i když jsem na něm seděl prakticky nahý, nebyla mi zima.
Měsíc se na obloze hodně posunul, než jsem i já začal pravidelně oddechovat…