Smrtihlav - Kapitola 19 - Epilog

EPILOG

Swen
„Měl bys na sebe dávat větší pozor,“ hubovala mě Nadia, když jsem k ní přišel, aby mě ošetřila.
Měl jsem pár dalších kousanců od Nagara, a tentokrát dost bolestivých.
„Ten kůň tě jednou sežere,“ brblala dál, ale máma, která ji podávala věci na ošetření, se jen usmívala.
Jo, Nagar… Byly s ním problémy a pořád jsou. Když se Nash nevrátil, on, jako by vycítil, že se stalo něco špatného, přestal žrát. Nikdo se k němu nemohl přiblížit ani na krok. Kdokoliv se o to pokusil, se zlou se potázal a odnesl si pěkný hryzanec.
Už se dokonce uvažovalo nad tím, že bychom ho pustili ven na svobodu.
Jednou večer, když jsem přišel do stáje, a zastavil se u jeho vrátek, zle se na mě podíval, jak to uměl jen on, a vycenil zuby. Odfrkl si, a když jsem mu chtěl hodit kus žrádla, ohnal se po mně zubama.
Tenkrát jsem to už nevydržel.
Seřval jsem ho tak, že jsem ani sám sebe nepoznával.
Vyřval jsem na něj všechno, co jsem cítil, co mě trápilo a rvalo na kusy. Vyřval jsem na něj, že není jediný, komu Nash tak strašně moc chybí. Řval jsem na něj, dokud jsem nezačal chraptět a hlas mi nakonec selhal. Skončil jsem na kolenou, s čelem opřeným o jeho vrátka a brečel jsem. A v tu chvíli, jako by snad pochopil, se jen vyklonil ven a začal mi jemně svými pysky a zuby ožďubávat hlavu, jako by mě chtěl pohladit a utěšit. Ale jen mě celého oslintal…
Od té chvíle, ne že bychom se úplně spřátelili, ale začal konečně žrát. Ale byl jsem jediný, kdo se k němu mohl přiblížit.
Jsou to už tři měsíce, co jsme přivezli mé lidi do téhle osady. Za tu dobu se hodně změnilo. Postavilo se pár jednoduchých domků, ve kterých zatím obývaly vždy tak dvě rodiny. Ty, co neměli rodinu, zatím u sebe ubytovali někteří původní obyvatelé osady. Postupně, i když ze začátku bylo občas nějaké nedorozumění, se nakonec všichni sžili. A až na výjimky byli v pohodě, jako kdyby vedle sebe žili odjakživa.
S Korym jsme si vzali na starost výpravu do mé původní osady. Vyjeli jsme tam s náklaďáky několikrát, abychom dovezli co nejvíc věcí, které tam mí lidé museli při útěku nechat.
Mysleli jsme, že pohřbíme ty, které vojáci Novum postříleli v hlavním domě v hale, ale našli jsme ji prázdnou. Jen nepořádek, krvavé fleky a cákance tam zbyly…
Pokaždé, když jsme tam přijeli, a zatímco ostatní procházeli domy a balili věci do aut, já s Korym procházel osadu ve snaze najít Nashe nebo Liama. Nebo aspoň nějakou stopu, která by nás k nim přivedla.
Ale nenašli jsme vůbec nic. Ani náznak toho, že by byli na živu. Měl jsem pádné obavy, že jeden z těch mnoha krvavých fleků patřil právě jim…
„Sakra, Rey! Tak posloucháš mě vůbec?!“ praštila mě Nadia do ramene, když jsem ji neodpovídal.
Tak jsem se ztratil ve svých myšlenkách, že jsem ji úplně přestal vnímat.
„Co? Ne… jo… nevím…“ povzdechl jsem si.
„Roy ti vzkazuje, že máš přijít na oběd, jinak tě prý jeho manželka přitáhne ke stolu za vlasy. A máš nevyšší čas. Teda… Na to, jak ze začátku brblal, tak si tě až nějak moc oblíbil,“ zavrtěla Nadia hlavou a chtěla ještě něco dodat, když nás zaujal kravál, co šel z venku.
„Rey! Rey! Nagar se zblázni!“ křičel Damian, který sem běžel. „Rey! Vykopnul vrátka a utekl ze stáje! Pojď ho uklidnit!“
Vytrhl jsem se Nadii, a vyběhl jsem ven. Ale stihl jsem už jen zahlédnout Nagarův zadek, když proběhl bránou, kterou kluci ani nestihli zavřít, jak byl rychlý.
„Zřejmě přišel čas, kdy si řekl, že už tu nemůže být,“ povzdechl jsem si. „Nemůže tu bez Nashe být…“
Nedivil jsem se mu, už tak tu vydržel dost dlouho. Já bych ho nejraději následoval. Ale… Nemůžu…

Nash
Takhle nějak jsem si představoval peklo.
To, co jsem zažil před čtyřiceti lety, se vůbec nedalo srovnat s tím, co se mnou dělali, když jsem se probral, spoutaný na lůžku v nějaké místnosti.
Šílel jsem bolestí i vztekem, a jediné, co mě drželo při životě, byly myšlenky na Swena.
A ty mě taky jednoho dne osvobodily.
Nějak jsem ani nevnímal čas, ale přišlo mi to jako nekonečně dlouhá doba, kdy jsem konečně dostal příležitost se pomstít. Byl jsem přesně tím, kým chtěli. Stal jsem se vraždícím strojem, ale všechno své šílenství jsem obrátil proti nim.
Když už nebylo koho zabít, bloumal jsem bezcílně kolem, sevřený v křeči bolestí, zoufalství a frustrace. Díky všem těm látkám, co do mě narvali, se mi totálně rozhodil regenerační proces, takže byly chvíle, kdy jsem jen apaticky seděl na zemi mezi mrtvolami a hleděl před sebe, jindy jsem se svíjel bolestí, jak mě to uvnitř žralo zaživa.  
Ale když už jsem to chtěl skončit, když už jsem si přál smrt a její klidnou náruč, vybavila se mi Swenova tvář.
A jedině on mě dokázal postavit na nohy, donutil mě opustit to šílené místo a vydat se směrem k němu, i když jsem vůbec netušil, kde se vlastně nacházím.
Ale aspoň jsem měl nějaký přehled o čase.
Slunce dvacetkrát vyšlo a zapadlo, když jsem jako robot kladl jednu nohu před druhou a konečně se dostal k místu, které jsem poznával.
Byl jsem od krve, prachu, vlastních zvratků a potu, schvácený horečkou, hnisajícími ranami i puchýři od slunce, které se nestačily regenerovat, v noci mě pronásledovali duchové mrtvých, ale já šel prostě pořád dál.
Uběhlo dalších deset dní, a mě už zbývalo jen pár mil.
Rozmlženým zrakem jsem zahlédl v dálce brány osady, ale nohy mě najednou přestaly poslouchat.
Svalil jsem se do prachu, a zdálo se mi, že nadešla moje poslední hodinka, když mě najednou něco zatahalo za vlasy, a k mým uším dolehlo zaržání.
Zvedl jsem hlavu, a kdybych měl sílu, nejspíš bych se rozbrečel úlevou.
Z posledních sil jsem objal Nagarův krk a nechal se vytáhnout na hřbet.
Cestou jsem vnímal jeho srst i vůni, jeho ržání mě nutilo nepodlehnout bezvědomí, a o chvíli později se do toho začal mísit i jiný hluk.
„Nagare, co to do tebe-  A, do prdele! Swene! Nadio! Kdokoliv! Tak mi, kurva, pomozte!"
Ten hlas jsem poznával. Rozuměl jsem i slovům, ale nedokázal se ani pohnout.
„Nashi! Nashi! Slyšíš mě?!"
Znovu ten hlas, a pak dotek, když se mě něčí ruce pokoušely sundat z Nagara.
Stačil jsem ale jen něco zachrčet, když mě síly nadobro opustily, a mě obestřela tma.

Swen
Přišel jsem o jednu z posledních vzpomínek na Nashe. I Nagar mě zradil a utekl.
Kromě bytu, ve kterém jsem s Nashem strávil jen pár společných dní, mi už nic, co se týkalo jeho, nezbývalo.
„Vrátí se,“ ozval se vedle mne zadýchaný Damian, který právě doběhl. „Vždycky se vrátil…“
„Tím si nejsem tak jistý,“ povzdechl jsem si.
Raději jsem se otočil, a šel jsem k Royovi, aby mě jeho manželka nakonec opravdu k obědu nepřitáhla za vlasy, jak hrozila.
Jako by tušila, a nejen ona, ale víc lidí tady v osadě, jak mi je, starali se o mně víc, než bych očekával. Dělali mi společnost, snažili se mě nějak rozptýlit. Ale ve chvílích, kdy jsem byl sám, doma, v prázdné ložnici, padalo to na mě, jako kus urvané skály.
Ale pomalu jsem si začal zvykat. To prázdno zaplňovala práce, když mě po poradě se všemi obyvateli osady, zvolili za nového Rey. Prý se na to nehodí nikdo lépe než já.
Sice jsem namítal, chtěl jsem, aby se toho ujal Kory, protože na to měl podle mě právo, ale neuspěl jsem. Možná i proto, že se mi dařilo vždycky zklidnit situaci, a urovnat spory v rekordně krátkém čase… A tak jsem zabránil i tomu, aby tu v osadě vznikla nějaká vzájemná nevraživost.
Myslel jsem si, že se Nagar proběhne a vrátí se. Doufal jsem v to. I když jsem měl pochybnosti.
Ale nevrátil.
Už se skoro stmívalo a on ještě nebyl zpátky. Nejspíš si to rozmyslel a opravdu už zůstane venku na svobodě. Proč by se taky vracel, když tu Nash není…
Večer, když se vesnice uklidnila, jsem zašel do stájí. I když jsem už nedoufal v jeho návrat, přesto jsem Nagarův box uklidil a nanosil mu novou podestýlku.
Právě jsem končil s prací, opíral jsem vidle o stěnu a střepával jsem ze sebe slámu, když se od brány ozvalo volání.
„Swene! Tak, kurva, slyšíš? Pojď pomoct, nebo nás Nagar sežere! No tak, Rey!“
Vyběhl jsem ze stáje a zamířil rovnou k bráně, kde se kluci s Korym snažili chytit a uklidnit Nagara, který je nechtěl k sobě ani pustit, a jen se po nich oháněl…
Běžel jsem k němu, a už po cestě jsem volal Nagarovo jméno, aby mě slyšel a zaměřil se na mě. A on jako na povel, se mi rozběhl naproti.
Zastavil se přede mnou a natočil se bokem. A já se zastavil taky. Zastavilo se i mé srdce, i můj dech se zasekl v hrdle, když jsem to uviděl.
„Nashi!“ vykřikl jsem. „Nashi! Rey!“
Okamžitě jsem natáhl roztřesené ruce k člověku, kterého Nagar nesl na hřbetě. Ten nehnutě stál a jen ke mně pootočil hlavu, jako by říkal: „Vidíš? Přivezl jsem ti ho…“
Opatrně jsem podchytil Nashe a stáhl ho dolů. Na poslední chvíli přiskočil Kory a pomohl mi, jinak bychom skončili na zemi.
„Zavolejte Nadii!“ křikl, když mi ho pomáhal zvednout na nohy.
Ale nepovedlo se mu to. Já jsem byl první, kdo klesl na kolena a stáhl Nashe k sobě. Držel jsem ho v náruči, i když mě sotva vnímal. Tiskl jsem ho k sobě, jako bych stále nemohl uvěřit tomu, že je tady…
Nejen ruce, ale celé tělo se mi třáslo. Myslím, že jsem se i rozbrečel. Ale tentokrát štěstím…
Bylo mi jedno, jak vypadá. Bylo mi jedno, že je špinavý, že smrdí, že je celý dobitý a špinavý, kdo ví, od čeho. Bylo mi to všechno jedno.
Byl tady… Vrátil se…

Nash
Otevřel jsem oči a několikrát zamrkal.
Chvilku mi trvalo, než se mi podařilo zaostřit na strop nad sebou a uvědomit si, kdo vlastně jsem.
„To je dost…" ozval se vedle mě přísný hlas, ve kterém byla ale slyšet úleva.
Otočil jsem hlavu a spatřil Nadii, jak stojí vedle lůžka a něco si zapisuje do notesu.
Zamračeně jsem se na ni podíval a rozhlédl se kolem. Zapnout mozek mi trvalo o pár vteřin dýl než probrat tělo.
„Nadio!" vykřikl jsem ochraptěle, když mi to konečně všechno docvaklo, a prudce se posadil na posteli.
Měl jsem jen kalhoty, ale z toho, co jsem viděl a hlavně cítil, moje regenerace nejspíš zase fungovala.
Měl jsem jen pár jizev, a až na mírnou bolest hlavy, jsem se cítil svěže a odpočatě.
„Taky tě ráda vidím, Nashi, Rey," vzlykla Nadia a o chvilku později se rozbrečela.
Tohle bylo vůbec poprvé, co jsem ji viděl takhle plakat, a nějak nevěděl, co mám dělat.
„Nadio…" zabručel jsem a pohladil ji po hlavě.
„Vyděsil jsi nás. Máš tušení… jak moc jsme se…  báli? Tři měsíce… byl jsi pryč tři měsíce… a pak… když tě Nagar přivezl… tři týdny jsem tě… dávala dohromady. Myslela jsem, že mi tu… umřeš… Byl jsi v hrozném… stavu… skoro ani květina…  nezabírala… Všichni jsme měli strach… Dokonce se na tebe chodili dívat i lidi se Swenovi osady…"  
Při Swenově jméně se mi stáhl žaludek. Sevřel jsem ruce v pěst a s obavou se podíval na Nadiu.
„Swen?"
„Je v pořádku. Relativně. Nebylo to pro něj lehké. Ale stal se novým Reyem. Mysleli jsme, že jsi…"
Nadia se na mě omluvně usmála a pokrčila rameny.
Já si oddechl a na chvilku se zase zhroutil do polštářů.
„Takže Rey…" pousmál jsem se a musel si protřít oči, jak mě v nich zasvědilo.
Věděl jsem to. Věděl jsem, že pokud to někdo dokáže, tak můj kluk.
„Nashi?" vyrušila mě Nadia z myšlenek a starostlivě se na mě podívala. „Nechci se vyptávat, sotva ses probral, ale co se stalo? Málem jsem z tebe to svinstvo nedostala, a to ani nemluvím o tom, co jsi vyváděl, když jsi byl mimo a zachvátila tě horečka."
„Ublížil jsem někomu?" znovu jsem se posadil.
„No, naštěstí ne. Vždy tomu zabránil Swen. Jako by jsi ho podvědomě vnímal. Kdykoliv na tebe začal mluvit, uklidnil ses," usmála se Nadia, ale přesto bylo vidět, že pořád chce odpovědi na své otázky.
„Později vám všechno řeknu. Jen… Kde je Swen? Chci ho vidět…" spustil jsem nohy z postele, jak moc jsem zatoužil po přítomnosti toho, který mě dostal z pekla.
„Seď, přivedu ti ho," zadržela mě Nadia, a pak vyběhla z místnosti.

Swen
Museli mi doslova vyrvat Nashe z náruče, jak moc jsem ho k sobě tiskl.
I když jsem ho nechtěl pustit, musel jsem. Potřeboval okamžitě ošetřit. Po celou dobu jsem se od něj nehnul. Pomohl jsem Nadii ho svléknout a umýt. Stál jsem, nebo posedával v pokoji, když ho ošetřovala. A když už ležel na posteli, a vše se uklidnilo, a Nadiia vyhodila všechny ven, že Nash potřebuje klid, seděl jsem vedle jeho postele a držel ho za ruku.
Prakticky okamžitě se roznesla zpráva, že se Nash vrátil, a skoro celá vesnice byla okamžitě na nohách. Chtě, nechtě jsem musel vyjít ven a uklidnit situaci.
Nevěděli jsme ještě, jestli to Nash zvládne, ale skoro všichni mu vyjádřili podporu a přáli brzké uzdravení.
Další tři týdny jsem ani skoro nezašel do našeho bytu. Pohyboval jsem se po osadě, a kdykoliv to šlo, byl jsem u Nashe. Několikrát mě museli i zavolat, když se Nash probral, a vypadalo to, že se rozhodl všechno rozmlátit a zabít každého, kdo se k němu přiblížil.
Asi třikrát jsem s ním bojoval i já. Musel jsem na něj použít sílu, když ani nevnímal, kde je, a s kým je. Ale podařilo se mi ho uklidnit, a od té chvíle, kdykoliv se aspoň trochu probral, raději mě hned k němu volali.
Jo, mohl by si podat ruce s Nagarem.
Ten se taky uklidnil. Od chvíle, kdy se Nash vrátil, kdy ho přinesl, už nebyl tak vzteklý, dovolil, aby k němu mohli i ostatní, a začal pravidelně žrát.
Jen jednou jsem se byl vyspat v našem bytě. Spíš jsem byl donucen, když jsem skoro zkolaboval vyčerpáním. Prospal jsem celou noc a skoro celý den, ale když jsem se probudil, běžel jsem rovnou k Nadii, abych se přesvědčil, že Nash tam je, a že nikam neodešel.
Ale i přesto, jak moc jsem chtěl být jen s ním, musel jsem se věnovat i osadě.
Měli jsme dostavěné další dva domky, a právě jsme finišovali. Chybělo už jen rozhodnout, která z rodin se do nich nastěhuje…
„Tenhle dům bude pro Adrianinu rodinu, a do jejich domku se nastěhují Rita se svou rodinou. Přeci jen jich je pět, tak to pro ně bude akorát, a Adriana potřebuje větší prostor. Hlavně teď, když mají nový přírůstek. Stejně nechápu, jak to zvládá, tolik dětí…“ zavrtěl jsem hlavou, protože já bych tohle nejspíš nezvládl.
„Rey!“ přerušil mě Nadiin hlas, když jsme se právě s Royem dohodli na stěhování, a vybrali jsme pár lidí, kteří jim s tím vším pomůžou, aby mohli začít, pokud možno, hned.
„Rey,“ doběhla Nadia ke mně a musela se na moment vydýchat, než byla schopná mluvit dál.
S obavami jsem se na ní podíval, ale ona mi hned s úsměvem položila ruku na rameno, aby mě uklidnila.
„Je v pořádku… Probral se, a vypadá to, že už to bude v pohodě. Chce tě vidět…“
Nečekal jsem na nic. Vrazil jsem seznam lidí z osady Royovi do ruky, a hned se rozběhl k ošetřovně.
Zvládl jsem to snad v rekordním čase.
Poprvé, co pro mě přišli kvůli Nashovi, a nešlo přitom o to, abych ho uklidnil.
Sám mě hledal… Chce mě vidět…
Srdce mi bušilo jak bláznivé, když jsem vběhl do domku, a snad tryskem proběhl chodbu. Málem jsem vyrazil dveře z pantů, když jsem vrazil do pokoje tak prudce, že mi klobouk sklouznul dozadu a šňůrka mě začala škrtit.
Ale bylo mi to jedno. Zastavil jsem se až u postele, na které ležel Nash.
Nehleděl jsem na to, že se nejspíš teprve teď probral, a možná ani ještě neví, která bije.
Byl vzhůru, měl otevřené oči a… Díval se na mě…
Vrhnul jsem se mu kolem krku a celého jsem ho zalehl. Držel jsem ho stejně silně, jako tenkrát, když dorazil zpátky do osady. Překotně jsem dýchal, oči mi slzely, chtěl jsem mu toho tolik říct, ale nedokázal jsem ze sebe vypravit jediné slovo.  

Nash
Připadalo mi to jako věčnost, když Nadia odešla a nikdo se nevracel. Musel jsem si znovu lehnout, ne, že by se mi udělalo zle, nebo jsem neměl sílu, ale byl jsem mimo z toho, jestli mě Swen ještě bude chtít. Podle všeho, mě měli už za mrtvého.
Co když si našel někoho jiného?
Přece jen byl krásný, chytrý a laskavý.
Všechno se mi ale vykouřilo z hlavy, když se najednou rozrazily dveře, a dovnitř jako velká voda vletěl Swen.
Jen jsem vyhekl, když po mě skočil a silně mě sevřel.
Sundal jsem mu klobouk, protože to vypadalo, že se snad za chvilku uškrtí, a pak ho pevně objal.
„Omlouvám se… Mrzí mě to…  Omlouvám se… Strašně moc mě to mrzí," mumlal jsem pořád dokola, hladil Swena po zádech a hlavě, líbal ho všude, kam jsem se dostal, a i mě zvlhly oči.
Nechtělo se mi Swena vůbec pouštět, ale chtěl jsem vidět jeho tvář, jeho oči, pohladit ho po tváři, takže jsem ho kousek nadzvedl, položil mu dlaně na tváře a zadíval se mu do očí.
„Myslel jsem, že o tebe přijdu. Jediné, co mě drželo pro životě a pomohlo mi přežít to peklo, byla myšlenka na tebe…" šeptal jsem a čelem se opřel o to Swenovo.
Byl jsem šťastný.
Neuvěřitelně šťastný, že je Swen se mnou. Že je u mě, že na mě nezapomněl.
„Swene…" zašeptal jsem jeho jméno.
Znovu a znovu jsem šeptal slova omluvy, Swenovo jméno, a nedokázal jsem ho pustit z náruče.

Swen
Nedokázal jsem se uklidnit dokonce ani po tom, co mi Nash sundal klobouk, i když na mě mluvil a hladil mě po zádech. Zadíval jsem se do jeho krásných očí, které byly sice zaslzené, ale jasné. Vrátil se mu do nich život, byly stejné jako dřív, jako když jsem ho poznal. Přesně takové, jaké jsem si pamatoval.
Už mě nebude ve snech strašit jeho tvář s mrtvolným pohledem…
„A já… myslel… myslel jsem, že jsi… umřel… že tě už… víc neuvidím…“ vzlykal jsem, když jsem si o něj znovu opřel hlavu a oči si otíral o jeho horkou kůži.
Tak strašně moc mi to chybělo. Jeho teplo, jeho vůně, jeho hlas…
„Chtěl jsem… chtěl jsem umřít…“ přiznal jsem se nakonec tiše a potáhl jsem. „Strašně… strašně moc tě miluji… Vítej zpátky…“
Zvedl jsem hlavu, abych se znovu podíval do těch očí a ujistil se, že je to opravdu on, ten starý Nash, jakého jsem znal. Jako bych se chtěl ujistit, že je opravdu tady a už nikam mi neodejde.
Přitiskl jsem se na jeho rty. Potřeboval jsem ho políbit… Líbat ho a držet ho v objetí, abych se ujistil, že to všechno není sen.
„Jsem rád, že jsi zpátky…“ vydechl jsem, když jsme se přestali líbat. „Vážně jsem moc šťastný. Bylo mi bez tebe strašně smutno.“
Ještě jednou jsem ho políbil, a pak jsem se konečně posadil, a Nashe taky vytáhl do sedu. Už jsem se mohl normálně nadechnout, i když jsem byl stále ještě celý roztřesený. Měl jsem tendenci se ho pořád dotýkat, hladit ho po jeho rozježených vlasech, po tváři…
Nemohl jsem se na něj prostě vynadívat.
I když jsem za ty tři týdny viděl, jak se léčí, jak se jeho tělo spravuje, a rány, které utržil, mizí… Přesto všechno to teď bylo jiné.  
„Hledal jsem tě… Byli jsme několikrát v mé osadě pro věci, které jsme stihli pobrat, než to některé gangy při svých nájezdech rozkradli. Pátral jsem tam po nějaké stopě, která by mě k tobě zavedla. Ale nic jsme nenašli. Prostě… jako by se pod tebou zem slehla, stejně jako ostatní, které tam vojáci zabili. Také zmizeli… Mysleli jsme, že už jsi opravdu umřel, že tě vojáci Novum zabili, a tvé tělo odvezli. Nenašli jsme ani Liama… Víš… v jednu chvíli jsem si musel opravdu připustit, že jsem o tebe přišel. Spíš… Já nechtěl, pořád jsem někde ve skrytu duše doufal, že tomu tak není, ale všechno nasvědčovalo tomu, že…“
Znovu jsem začal brečet, když jsem si připomněl ten pocit, kdy jsem si poprvé musel přiznat, že Nash je mrtvý. Bolelo to i teď…
Raději jsem Nashe objal, abych zapomněl na ty těžké chvíle.  
„No, vidím, že jste v pořádku…“ ozvala se zničehonic Nadia, která vešla dovnitř, ani jsem nepostřehl kdy.

Nash
Poslouchal jsem Swenova slova a všechno se ve mě sevřelo.
Musel tolik trpět.
Náš polibek byl plný citů, a znovu jsem se o jeho rty otřel, dokud nás nevyrušila Nadia.
Jen jsem si povzdechl a hodil po ni škaredý pohled. Objímal jsem Swena, hladil ho po zádech a líbal do vlasů.
„Myslím, že už můžeš jít domů. Spolu. Asi si toho máte hodně co říct. Roy už uklidnil ostatní, kteří sem chtěli vrhnout," zasmála se Nadia a přešla až k nám. „Mám vám vzkázat, že si máte dneska udělat chvilku pro sebe. Ostatní to bez tebe ještě ten jeden den vydrží, Nashi."
Pohladila Swena po hlavě, až mi připomněla starostlivou babičku.
„Jak jsem na tom?" zeptal jsem se přece jen Nadii, a všiml si jejího mírného zaváhání.
„Měl jsi toho v sobě hodně. Sice jsme s Bet to svinstvo z tebe z větší části dostaly, ale nejspíš ne všechno. Byl jsi v hrozném stavu. Mysleli jsme, že umřeš. Nedokážu ti říct, co to s tebou udělá, ale nejspíš se to nějak projeví, ať už dřív nebo později. Ale teď byste už měli jít. Doma budete mít větší klid," usmála se Nadia, a pak ustoupila.
Zadíval jsem se na Swena, pohladil ho po tváři a lehce políbil na rty.
„Co myslíš, Rey?" pousmál jsem se nad jeho titulem. „Věnuješ dnešní den mě?"
Znovu jsem ho objal, jako bych pořád nedokázal uvěřit tomu, že ho mám u sebe, že se mi to jen nezdá.

Swen
Nashe jsem nepustil, ani když Nadia vešla dovnitř a mluvila s ním. Jen jsem pootočil hlavu a díval se na ni.
Jo, opravdu jsme měli strach, že umře. Že se vrátil jen proto, aby tady vydechl naposledy, a my ho mohli uložit do jednoho z těch hrobů za osadou.               
Když mě oslovil titulem Rey, zčervenal jsem.
„Já… to oni…“ mávl jsem rukou někam do prostoru. „Chtěl jsem, aby to byl Kory… Ale nedali si říct. Ale teď už nejsem Rey. Vrátil ses, a ten titul je tvůj.“
Ještě jsem Nashe políbil a pak konečně vstal.
Půjdeme domů. Společně. Po dlouhých čtyřech měsících společně vystoupáme ty schody, a vejdeme do Nashova bytu, kde to bez něj bylo tak strašně těžké. Kde mi ho všechno připomínalo…
Zvedl jsem klobouk ze země, abych si ho mohl nasadit na hlavu, protože slunce bylo právě ve svém nejvyšším bodě. Podal jsem Nashovi košili, počkal, až si ji oblékne a nazuje lehké boty, a pak jsme konečně ruku v ruce mohli vyjít ven.
Museli jsme se však zastavit, když i přesto několik lidí postávalo venku a čekalo, až se Nash ukáže, aby se s ním mohli přivítat.
„Někteří nechtěli poslechnout, Rey,“ přiklusal Roy a podíval se na Nashe, ale po oslovení Rey pak nešťastně pohlédl na mně.
„To je v pořádku, Roy,“ usmál jsem se na něho.
„Chtěli se s tebou, Nashi, přivítat. Prostě si nedali říct. Chyběl jsi jim… nám…“ natáhl Roy k Nashovi ruku.
Ale pak si to rozmyslel, a prostě ho pevně objal a poplácal po zádech.
„Vítej zpátky. Jsme rádi, že ses vrátil…“

Nash
Usmál jsem se nad Swenovými rozpaky, když jsem ho oslovil titulem Rey.
„Hodíš se na to. Věděl jsem, že pokud to někdo dokáže, tak jsi to ty," políbil jsem ještě Swena krátce na čelo, než jsme vyšli ven, kde už stejně přešlapovalo několik lidí.
Když jsem se rozhlédl kolem, viděl jsem, jak se osada změnila.
„Roy," věnoval jsem mu pevné objetí.
Několikrát se stalo, že jsem byl na výpravě mimo osadu třeba měsíc, ale vždy věděli, kde jsem, a většinou se mnou byli v kontaktu.
Teď to bylo jiné.
Lidí nakonec přibývalo, dokonce i těch že Swenovy osady, potřásali si se mnou rukou, děkovali, někteří se osmělili a objali mě. Některé ženy z naší osady plakaly, a já si začal připadat trochu nesvůj.
Zdravili i Swena, bylo vidět, že ho lidé opravdu mají rádi, a já začal uvažovat o tom, že mu titul Rey nechám.
Přece jen, lidí je tu teď dost, a pomocná ruka se mi bude hodit.
„Jsem na tebe pyšný. Udělal jsi kus práce," políbil jsem Swena na tvář, ve chvilce klidu, kdy mě zrovna nikdo neobjímal a nepodával mi ruku.
„Nashi! Rey!" prodral se davem Kory, a hned se na mě vrhl a pevně mě objal. „Vyděsil jsi nás, chlape!"
Kousek jsem ho odtáhl a usmál se.
„Vidím, že jste to ale zvládli dobře."
„Swen byl obrovská pomoc. Bez něj…" pokrčil rameny, „asi by nám to trvalo mnohem dýl. A Liam?"
Úsměv mi ztuhl na tváři, a kolem nás zavládlo ticho.
Jen jsem zavrtěl hlavou, a Kory chápavě přikývl.
„Tak už je nechte odejít. No tak..." přerušila tíživé ticho Nadia, a za doprovodu několika lidí jsme se ruku v ruce se Swenem konečně mohli vydat k domu.

Swen
Mohl jsem jen stát bokem a spokojeně se dívat na to, jak se lidé vítali s Nashem.
Bylo vidět, že ho tu uznávají a mají ho rádi.
Nakonec to vypadalo, jako by se tu sešla skoro celá vesnice, chyběl tu už jen Nagar.
Když však Kory zmínil Liama, všichni jsme se na Nashe otočili. Ale jeho výmluvné zavrtění hlavou nás všechny okamžitě umlčelo.
I když byli někteří zranění, tak nakonec se Liam stal jedinou obětí celé naší záchranné akce, pokud nepočítám lidi z mé osady, kteří odmítli odejít s námi. Trochu to pokazilo tu příjemnou atmosféru, ale Nadia to vzápětí utnula.
„Zařídím Liamovi rozloučení, a aspoň symbolické místo k odpočinku,“ dodal ještě Kory trochu sklesle, a pak se už otočil, a společně s Royem a Nadií začali vyhánět lidi, abychom mohli odejít.
„Je mi líto Liama,“ hlesl jsem, když jsme pak přicházeli k domu. „Ale… Možná jsem sobec… Ale jsem rád, že ses vrátil aspoň ty.“
Ruku v ruce jsme vystoupali schody do bytu. Hned za dveřmi jsem si sundal klobouk a odhodil ho na skříňku. Otočil jsem se k Nashovi a hned se na něj natiskl. Pevně jsem ho objal a opřel si hlavu o jeho hruď.
Poslouchal jsem, jak mu pravidelně bije srdce, a byl jsem rád, že to vydrželo. Že vydrželo celý ten nápor, který Nash musel zvládnout. Že ho nezradilo ani v těch nejtěžších chvílích, a já ho můžu opět slyšet.
„Bylo tu bez tebe těžko. Bylo tu strašně prázdno,“ došli jsme pak po chvilce do obývacího pokoje.
Na zemi ležely deky a polštář.
„Víš… Nebyl jsem schopen sám v té posteli ani ležet,“ dodal jsem na vysvětlenou, proč ten nepořádek. „Vážně nebyl. Spal jsem v té posteli jen jednou. A to až teprve, kdy ses vrátil.“

Nash
Konečně za námi zapadly dveře, a i když jsem byl rád za všechno to přivítání, být se Swenem teď bylo pro mě nejdůležitější.
Tiskl jsem ho k sobě, a znovu jsem se mu omlouval za to, co jsem způsobil.
Nad nepořádkem jsem jen zavrtěl hlavou, přešel s ním do ložnice, sedl si na postel a Swena si obkročmo posadil na klín čelem k sobě.
„Myslel jsem, že se s tama ani nedostanu. Že už ani nedojdu. Ale vždycky jsem si vzpomněl na tebe, a to mě postavilo na nohy. Jedině díky tobě jsem přežil. A když vidím, co jsi dokázal," zavrtěl jsem hlavou a zadíval se Swenovi do očí. „Dokázal jsi toho tolik… Jsem na tebe tak hrdý. A… Pokud budeš souhlasit, rád bych, kdybys zůstal Reyem. Se mnou. Spolu. Sám bych to asi nezvládl. Navíc… Nejspíš budu potřebovat někoho, kdo mě dokáže udržet na řetězu. Někoho, kdo bude mou klecí. Nevím, co se mnou všechno udělali, ale…"
Zavrtěl jsem hlavou a zamračil se.
„Posílal jsem Liama pryč… Ale on chtěl zůstat se mnou až do konce… Zklamal jsem ho. Nedokázal jsem ho zachránit… Zabili ho před mýma očima, a pak mě odvedli. Všechny mrtvé vzali s sebou… Ale…" na okamžik se mi napjalo tělo při té vzpomínce, pohled mi ztvrdl, a z hrdla se vydralo zavrčení, jak jsem si na všechno zase vzpomněl, „…už jsou mrtví. Všichni. Zabil jsem je. Všechny."
Sevřel jsem Swena a několikrát se zhluboka nadechl.
„Ale dost už o mě. Dnes chci být s tebou… jen s tebou… Věnovat se jen tobě, určitě jsi to taky neměl jednoduché… Tolik jsi mi chyběl, Swene," přitiskl jsem si ho na sebe, pevně sevřel a políbil do vlasů.

Swen
Nechtěl jsem Nashovi připomínat to, co prožil, a podle jeho reakce, to muselo být hodně těžké.
Vím, že jednou mi o tom řekne sám, ale pro teď jsem byl rád, když to utnul.
Chtěl jsem si užívat toho, že se vrátil, a že je relativně v pořádku.
Přestal jsem se o něj opírat a zvedl jsem k němu pohled.
Miluji jeho oči. Opravdu jsou takové, jak jsem říkal. Jako to tygří oko… Krásně hnědé s tmavým žíháním…
Pohladil jsem ho po tváři, aby uvolnil to napětí, které se mu tam po jeho slovech objevilo.
„Taky jsi mi chyběl… moc… Jsem moc rád, že je to za námi. Už tě nikam nepustím. Nemůžu tule osadu vést sám. Ty budeš Rey a já budu Backer. Povedeme ji spolu, přeci jen nás je o polovinu více, než nás bylo před mým příchodem. Jsem rád, že jsi mi dal tu šanci poznat nový život, že jsi dal šanci i mým lidem. Nikdy ti nejspíš za tohle nebudu moct vyjádřit dostatečné díky…“
Ale už stačilo. Je pravda, že oba myslíme na dobro osady a jejich obyvatel. Ale teď… Teď chci být jen s ním. Myslet jen na něho. Dotýkat se ho, líbat se s ním. Ukázat mu, jak strašně moc mi chyběl.
„Víš, když jsi byl… pryč… No, neměl jsem ani pomyšlení na to… abych… no… však víš,“ dodal jsem o něco tišeji a cítil, jak mi hoří tváře.
Natáhl jsem ruku ke stolku a z šuplíku vytáhl krabičku s mastičkou.
„Chtěl bych… chci si připomenout, jak je krásné s tebou být… Chci… Chci se s tebou milovat. Chci, abys mi ukázal, jak moc jsi mi chyběl. Chci ti ukázat… jak moc jsi chyběl ty mně. Pochopím, když se na to nebudeš ještě cítit… Ale… Strašně moc tě miluji, a i to objetí mi stačí. Vědět, že jsi tady, že ses vrátil…“ domluvil jsem roztřeseným hlasem, víc se na něj natiskl a doslova se vpil do jeho rtů.

Nash
Vydechl jsem a překvapeně se na Swena podíval, když to na mě vybalil.
Ne, že bych nechtěl, ale bál jsem se, že mu ublížím.
„Swene… Taky tě miluju, moc tě miluju…" vydechl jsem, když jsme se odtrhli od polibku a já ho hřbetem ruky pohladil po červenající tváři.
„Já… Chci taky… Strašně moc tě chci… Ani nevíš jak… Líbat tvou kůži, hladit ji, laskat, mazlit se s tebou, milovat tě, ale…" srdce se mi rozbušilo rychleji, a já cítil, jak ve mě roste ta touha, vášeň a chtíč, až děsivou rychlostí.
Mít Swena takhle blízko u sebe, cítit jeho vůni a chuť, vnímat tlukot jeho srdce, a to, že se mi sám nabídl, z toho všechno se mi bouřila krev v těle.
„Já…" zachraptěl jsem a zaryl Swenovi nehty do boku, abych někam přenesl ten třes, „…nedokážu se ovládnout… nezvládnu to… mohl bych ti ublížit… nedokážu být jemný… nebude mi to stačit jen jednou…"
Svalil jsem se na postel na záda a Swena stáhl s sebou. Když se jeho zadeček otřel o můj klín, zaťal jsem zuby a ostře vydechl.
„Swene…" zavrčel jsem, když mě ta touha už skoro rvala na kusy, ale pořád jsem se ještě dokázal ovládnout.
Pokud bude Swen souhlasit, budiž, pokud bude chtít přestat, pochopím to.

Swen
Byla to nádhera mít ho tak blízko sebe. Vnímal jsem zrychlující tlukot jeho srdce i jeho dech, který se zkrátil a byl mírně roztřesený, když promluvil.
Když zatnul nehty do mých boků, jen jsem sebou mírně cuknul, ale nechal jsem ho. I pro něj to muselo být náročné. Víc než pro mne. A s tím, co s ním dělali, bych se ani nedivil, kdyby byl tvrdší, drsnější…
„Zvládnu to,“ opřel jsem se čelem o jeho a zadíval se mu zblízka do jeho očí, které mírně měnily barvu.
„Větší bolest jsem cítil, když jsi tu nebyl… Tohle mě rozhodně nezabije. A vůbec nevadí, že ti to nebude stačit jednou,“ pustil jsem ho z objetí, odložil mastičku, a zasunul mu ruce pod košili.
Pohladil jsem ho po břiše, po hrudi, prsty jsem jemně zavadil o jeho bradavky. Olízl jsem mu rty a políbil ho. Moje tělo se začínalo chvět, párkrát jsem se proti Nashovi bezděčně pohnul, abych pocítil že ho nenechávám chladným.
„Máme na to celý den a noc. Ukaž mi, jak moc jsem ti chyběl… Chci… chci abys mě ošukal… Chci zas mít tvůj penis ve své dírce… Chci, abys mě naplnil svým semenem… Já… možná jsem se změnil, ale pořád jsem Swen, který tě miluje, který touží jen po tobě a nikom jiném…“
Na to, jak jsem se cítil, jak ve mně narůstala touha znovu pocítit s Nashem to skvělé, co sex přináší, jsem mluvil až moc. Ale potřeboval jsem mu to říct. Chtěl jsem, aby věděl, že se nemá čeho bát. „Zvládnu to, Nashi… Nagar mě několikrát dost zřídil, proto mám y modřiny, a když jsem zvládl jeho, zvládnu i tebe… Miluji tě a chci… Chci ti ukázat jak moc…“

Nash 
Po Swenových slovech jsem už přestal vnímat všechno okolo.
I kdyby chtěl, teď už bych nedokázal přestat.
A jeho ruce…
Přivřel jsem oči a slabě zasténal. Otřel jsem se o jeho zadeček svým klínem, chytl ho za zátylek a přitáhl zpátky, abych ho mohl políbit.
Tentokrát to byl žádostivý polibek, vášnivý, prudký, divoký.
„Chci tě Swene… Chci tě ojet tak, ošukat tě tak, že budeš křičet a prosit, abych pokračoval a nepřestával…" zavrčel jsem na něj, pak ho jemně potáhl za vlasy a kousl do hrdla.
Ruce jsem zasunul do Swenovych kalhot, pořádně zmáčkl jeho zadeček a trochu poškrábal.
„Chci to vidět… chci tě vidět… svlékni se… ukaž mi svou touhu… ukaž mi svou nadrženou dírku…" zafuněl jsem, pleskl Swena přes kalhoty, a pak ruce stáhl dopředu, abych mohl přes košili podráždit jeho bradavky.
Znovu jsem ruce stáhl, ale tentokrát, abych si sám přetáhl košili přes hlavu.
„Dotkni se mě, Swene… Dotýkej se mě…" ruce jsem položil na jeho stehna, zaryl do nich nehty, a nespouštěl z e Swena oči.

Swen
Vrátil se… Můj starý Nash se vrátil…
Spokojeně jsem vydechl, když řekl, že mě chce, a na to se hned vetřel do mých kalhot. Hladil jsem ho po břiše, posunul jsem ruce i na jeho záda a okopíroval jeho páteř.
Když řekl, že mu mám ukázat, jak moc ho chci, na moment jsem se zasekl.
Ale vzápětí, když svlékl svoji košili, postavil jsem se. Rozpustil jsem si vlasy, přetáhl si halenu přes hlavu, ale na moment jsem se zastavil, když jsem už chtěl stáhnout i kalhoty.
Neviděli jsme se tak dlouho, a stud, který jsem zpočátku pociťoval, se vrátil zpět, i když jsem Nashe moc chtěl.
Zvládnu to… pomyslel jsem si v duchu, zahákl jsem prsty za lem a pomalu stáhl kalhoty ke kotníkům.
Cítil jsem, jak úplně hořím, moje tělo se chvělo studem ale i touhou.
Kalhoty jsem odkopl bokem a vrátil se k Nashovi na klín.
Položil jsem ruce Nashovi na ramena a pak jsem je po jeho pažích táhl dolů a přešel jsem s nimi na jeho břicho. Políbil jsem ho na rty, na krk, na hruď a současně s tím jsem zasunul ruce do jeho kalhot.
Zasténal jsem do jeho kůže, když jsem pocítil, že je vzrušený, že je tvrdý jak kámen.
„Nemůžu čekat…“ zasténal jsem znovu, když mě převálcovalo ještě větší vzrušení, které sevřelo snad všechny vnitřnosti v mém těle.
Vytáhl jsem ruce z jeho kalhot, vzal do nich mastičku a odšrouboval ji, Chytl jsem Nashovu ruku a hned jsem mu do mastičky strčil dva prsty.
„Nejde čekat, Nashi… Chci s tebou šukat… strašně moc…“ přisál jsem se na jeho rty a výmluvně se o něj svým rozkrokem otřel.

Nash
Myslel jsem, že zešílím, když se přede mnou Swen svlékl, a přitom skoro hořel studem.
Byl tak ještě víc sexy, a tak mě to nabudilo, že když strčil ruce do mých kalhot byl jsem už tvrdý jak kámen.
A potom...
To, co udělal...
„Swene..." zavrčel jsem na něj, volnou rukou sevřel jeho vlasy a přetočil ho na záda.
Teď už jsem nedokázal čekat ani já.
Pořádně jsem nabral mastičku na prsty a vrhl se na Swenovo tělo.
Jeho bradavky byly po mém útoku po chvilce celé rudé, stejně jako kůže v místech, kde jsem ho kousl nebo poškrábal, než jsem se dostal k jeho penisu, který jsem okamžitě celý pohltil do úst a drsně protáhl.
O kuličky jsem se otřel zuby, než jsem zaútočil na jeho zadeček, který jsem mu zvedl do výšky a naznačil Swenovi, aby si podržel pokrčené nohy. Několikrát jsem propleskl jeho dokonalé půlky, okousal je, než jsem jazykem a prsty zaútočil na jeho vstup.
Věděl jsem, že skoro čtyři měsíce mě neměl, ale nemohl jsem si pomoct.
A varoval jsem ho.
Protáhl jsem Swenovu dírku dvěma prsty, rozdráždil jeho prostatu, než jsem chytl Swenovi nohy, hodil si je na ramena, sevřel jeho zadeček, abych ho měl pěkně nastavený, a pak bez čekání zajel do jeho dírky až po kořen.
Zařval jsem tak, že mě muselo být slyšet až na konci osady, na nic nečekal, předklonil jsem se, čímž jsem se do Swena natlačil ještě víc a na jeho prostatu, zakousl se mu do kůže na krku a začal přirážet.
Ne jemně, ale rychle a tvrdě, okusoval jsem ho jako flak masa, nehty zarýval do jeho prdelky a plenil jeho dírku, která mě málem připravovala o rozum.

Swen
Nejen Nash, ale i já jsem vykřikl, když do mě najednou najel. Předtím do mé dírky strčil prsty, promazal mi ji a rozdráždil mě s nimi tak, že jsem byl schopen jen vzdychat a propínat se proti němu.
Ale i přesto, když do mě vsunul prudce penis, zabolelo to, a já se stáhl.
Sevřel jsem jeho lokty tak silně, že musel cítit mé nehty až na kostech. Zatnul jsem zuby, a přes nos jsem se to snažil rozdýchat.
Ale… Nezastavoval jsem ho.
Co je taková malá bolest proti tomu, co jsem zažíval, když tu Nash nebyl. A navíc jsem věděl, že to brzy přejde…
Celé tělo jsem měl z jeho doteků, polibků i kousanců tak rozdrážděné, tak roztoužené, že jsem opravdu na tuhle chvilkovou bolest zapomněl.
Byl jsem pod Nashem uvězněn, plenil mou dírku takovým způsobem, že jsem brzy protáčel oči blahem. Mé vzdechy, steny, jeho jméno, které jsem už několikrát zopakoval, muselo být slyšet snad až dolů do tréninkové místnosti. Ale bylo mi to jedno. Ať to slyší. Ať ví, že je Nash v pořádku…
Ve chvíli, kdy všechno, co se prohánělo mým tělem, bylo nejsilnější, najednou jsem ztichl. Mé tělo se dostalo do křeče, když jsem se proti Nashovi doslova narazil, a ještě silněji sevřel jeho lokty.
Zalapal jsem po dechu, jak silný ten orgasmus v první chvíli byl, a když dopadla první dávka mého semene na břicho, táhle jsem vydechl, a s hlasitými projevy prožíval to neskutečné blaho, na které jsem čekal… 

Nash
Swenovy křiky i jeho svírání jsem vnímal snad intenzivněji než kdy dřív, a to bylo to, co mě hnalo ještě víc dopředu.
Jeho křeč, jeho orgasmus, bylo to něco tak neuvěřitelného, tak krásného, že jsem ho s dalším přírazem následoval.
Zařval jsem jako raněné zvíře, zcela zalehl Swena, ale pořád nepřestával přirážet.
Divoký polibek, při kterém jsme ani jeden nestíhali z dechem…
„Swene…" zachrčel jsem jeho jméno a zadíval se do jeho očí, do jeho krásné tváře, do tváře člověka, kterého jsem tolik miloval.
A přesně, jak jsem slíbil, nestačilo mi to.
„Nestačí… tohle je málo…" zachrčel jsem jako smyslů zbavený.
Nečekal jsem, až se Swen úplně vzpamatuje, zvedl jsem se, vyjel z něj, přetočil jsem ho, zvedl mu zadeček a jazykem začal laskat jeho dírku.
Zároveň jsem rukou zajel dopředu a protáhl Swenovi penis, nehtem zavadil o bradavky, než jsem se zvedl, nastavil se proti jeho zadečku, který jsem několikrát propleskl, a pak do Swena znovu prudce najel až nadoraz.
Nalehl jsem přitom na něj a zarazil ho do matrace, zatímco jsem jeho zadeček pevně držel výš a rázně ho protahoval.
„Jsi tak… sexy…" zachrčel jsem Swenovi do ucha, skousl ho, než jsem se přesunul na jeho krk, který už byl celý rudý.
„Ošoustám tě… jak jsi chtěl…" znovu jsem se ozval do jeho ucha, než jsem se narovnal, víc jsem zatlačil na jeho bedra a zrychlil tempo.

Swen
Nash mě nenechal ani pořádně vstřebat tu mou úžasnou chvíli, kdy se mé tělo třáslo probíhajícím orgasmem. Bylo mi opravdu skvěle. Díval jsem se z pod přivřených víček na Nashe, jak prožívá on svou slastnou chvíli, a nejraději bych se na něj tak díval ještě dlouho, kdyby mě najednou nechytil a nepřevrátil na břicho.
Jen jsem vyhekl a znovu hlasitě vykřikl, když do mě opět najel až na doraz, a málem se mi zkroutily i prsty na nohách, když začal dorážet na mou prostatu.
„Oš… ošoustej… mě…“ vydechl jsem s dalším zasténáním, a jak jen to šlo v jeho pevném držení, vystrkoval jsem na něj svůj zadeček, abych si to užil ještě víc…
Ruce jsem měl položeny vedle hlavy a svíral jsem v nich polštář. Ale ve chvíli, kdy hrozilo, že ho rozervu, přesunul jsem ruce k pelesti a doslova se na ni pověsil…
Tyčky zapraskaly a tentokrát mi už bylo jedno, jestli je zlomím nebo ne. Tohle byla malá škoda za všechno to utrpení, které jsme si s Nashem prožili. Klidně budu potom spát i na zemi.  
„Chyt-chytni mě…“ chraplavě jsem zažebral, když jsem pootočil hlavu, abych na Nashe viděl.
Chtěl jsem jeho sílu, jeho silné ruce, chtěl jsem cítit jeho nadvládu nad mým tělem ještě víc. Zvlášť teď, kdy se znovu blížila ta příjemná chvíle, a Nashovo uvěznění by to jen umocnilo…

Nash
Zavyl jsem, když se mi Swen začal sám nabízet, sténal, a chtěl víc.
A to jsem mu rozhodně chtěl dopřát.
„Swene!" zavyl jsem.
Znovu jsem ho zalehl, jednu ruku podsunul pod jeho břicho a sevřel jeho penis. Protahoval jsem ho v tempu přírazů a bylo mi jedno, že tyčky skřípou na protest.
Klidně ať mi tu postel zničí. Prostě ho chci tak moc, že mi klidně může spadnout barák na hlavu.
Když se Swenovo tělo opět stáhlo v křeči a vykřikl, opět jsem nezůstal moc dlouho pozadu a plnil Swenův zadeček, ještě když jeho vlhko dopadalo na mou ruku.
„Swene…" zachrčel jsem do jeho ucha, „miluju tě…"
Pootočil jsem jeho hlavu, natiskl se na Swenovy rty a vrazil mu jazyk do pusy.
Ale ani teď jsem mu nedopřál oddech.
Sotva jsem naplnil jeho dírku, znovu jsem z něj vyjel, přetočil ho čelem k sobě, dosedl na paty a vyhoupl si Swena do klína.
S dalším vášnivým polibkem jsem si ho na sebe znovu narazil, přitiskl na sebe, takže jsem ještě pocítil Swenovo vlhko na svém břiše, jednou rukou ho objímal kolem pasu, zatímco prsty druhé ruky jsem narval do Swenovy dírky ke svému penisu a pořádně ho potrápil.
„Ještě…" zachrčel jsem. „Chci ještě… ještě Swene… potřebuju tě ještě… potřebuju… víc…"
Byl jsem jako opilý, jako omámený, a za to všechno mohl Swen.

Swen
Při druhém orgasmu, kdyby mě Nash nedržel, tak bych se nejspíš vpil do matrace.
Bylo to něco neskutečného, a i když jsem tušil, že se nejspíš druhý den ani nepostavím, tak v tuhle chvíli mi to bylo jedno.
Nevadilo mi ani, když si mě vytáhl na klín, a kromě penisu mi tam strčil i své prsty. Byl jsem svolný ke všemu, a věděl jsem, že to povede zas k těm nejlepším nejpříjemnějším pocitům, jaké můžu s Nashem v těchto chvílích prožívat.
Sám jsem na něj začal nasedávat, když řekl, že chce ještě. Nevěděl jsem, jestli budu schopen v tak krátké chvíli prožít další orgasmus, ale i kdyby ne… tak pro něj, pro Nashe to udělám. Chtěl jsem, aby se cítil dobře. Aby jeho přivítání doma, u mě, bylo takové, že na něj nikdy nezapomene.
Držel jsem se ho kolem krku, vpíjel jsem se do jeho rtů., okusoval jsem mu bradu, ramena i krk. Chtěl jsem se mu doslova vepsat do kůže, aby každý věděl, že je můj.
Chtěl jsem tohle prožívat jen s ním, a chtěl jsem, aby on nikdy ani nepomyslel na nikoho jiného.
Svým pravidelným dosedáváním, kdy později už vytáhl prsty z mé dírky a chopil se mého penisu, jsem ho po chvíli opět přivedl do stavu, kdy ze sebe dostával jen hlasité sténání, chraplavé, střídané s mým jménem. Slyšet to, po takové době, byla pro mne ta nejlepší odměna a další orgasmus, i když už nepřišel tak brzy, tak rychle, byl už jen tou pověstnou třešinkou na dortu.

Nash
Protáčely se mi oči blahem, když Swen začal sám vysedávat a nabodávat se na mě.
Chtěl jsem, aby cítil to, co já, tak jsem nakonec vyndal prsty ze Swenova zadečku a chopil se jeho penisu.
Třetí orgasmus přišel pomaleji a nebyl tak intenzivní, přesto to bylo úžasné završení celé té naší divoké akce.
Povalil jsem Swena znovu na záda a přitiskl se mu na rty.
„Chci v tobě ještě chvilku zůstat…" zachrčel jsem a přitiskl se na jeho rty.
Tenhle polibek už nebyl tak divoký. Byl mírnější, vychutnával jsem si Swenovu chuť, mazlil se s jeho jazykem, ochutnával ho.
Teď už jsem byl o něco klidnější a hlavně vyšťavený.
Zvedl jsem hlavu a pozorně se na Swena zadíval.
Díval jsem se do jeho očí, na jeho tvář, jeho krásné rty, okousaný krk nad čímž jsem se pousmál.
Ani já nepřišel zkrátka, a myslím, že za chvilku budu hrát všemi barvami.
Pohladil jsem Swena po tváři a sklonil se, abych ho mohl zase políbit.
„Miluju tě…" zašeptal jsem. „Znovu jsi mi zachránil život, takže teď už ti dlužím dva. Tak snadno se mě teď nezbavíš, a budeš muset s tímhle dědkem strávit ještě spoustu času."
Přetočil jsem se na záda a Swena stáhl na sebe.
Mohl jsem ho tak hladit po zádech a lépe na něj viděl.
Věděl jsem, že to nejspíš nějakou dobu nebudeme mít občas jednoduché, navíc se mi nejspíš nepodařilo zničit celý Novum, ale teď, teď jsem byl nejšťastnější chlap na celé planetě a jen tak mi to nikdo nevezme.

Swen
„Taky ti vděčím za svůj život,“ hlesl jsem tiše. „Nemusíš mi nic oplácet. Jen… Zůstaň se mnou, a už se mi nikam neztrácej, prosím. To je moje jediná prosba.“
Tohle, co proběhlo od chvíle, kdy jsme vstoupili do ložnice, bylo lepší, daleko lepší než nějaké sny či představy.
Nic se s tímhle prostě nedalo srovnávat. Byl jsem šťastný, že se Nash vrátil. Byl jsem spokojený, že zas budu moct spát v posteli, protože už nebude tak prázdná.
Zaplněna byla i prázdnota v mém srdci. Ta díra, která tam vznikla po Nashově zmizení.
Nejspíš se o něj, hlavně ze začátku budu muset dělit. Všichni ho tu uznávají a mají rádi, a zřejmě si nikdo nenechá ujít příležitost.
Ale pro teď… je jen můj.
Tiskl jsem se na něho, poslouchal jsem jeho srdce, a vnímal jeho teplé tělo. Bylo mi u něj tak dobře, že by mě nikdo teď nedonutil vstát a jít něco dělat.
I ten polibek byl jiný. Řekl bych, plný citů, plný toho, co jsme jeden k druhému cítili.
Miluji ho. Opravdu ho miluji a už vím, co taková láska obnáší.
Bolest ze ztráty, ale i štěstí ze shledání.
Usínal jsem na jeho hrudi a věděl, že i když možná dneska zase nebudu moct dlouho spát, nebude to tím, že mi po něm bude smutno. Protože už není…
Je zpátky. Vrátil se ke mně...