Swen
Během dne jsem se zastavil jen u Nadii a u mámy na oběd. Bylo vidět, že se skamarádily, a společně připravovaly i dvě tašky, ve kterých byly léky, obvazy a něco málo pro první pomoc, kdyby toho bylo potřeba, až pojedeme pro naše lidi.
Nashe jsem zahlédl jen v okamžik, kdy jsem procházel vesnicí a on právě mluvil s kluky, kteří měli převzít ochranu osady po dobu, co budeme pryč.
Každopádně práce bylo opravdu hodně, ale když se blížil večer, měli jsme už tak dvě třetiny ze seznamu za sebou, a druhý den se měl jen dodělat zbytek, všechno překontrolovat, a na večer pak vyrazit.
Měli jsme to stihnout tak přibližně do oběda, abychom si pak mohli před cestou odpočinout.
Stmívalo se, když jsem na korbu jednoho z náklaďáků naložili poslední deky, a já si otřel zpocené čelo, když mě zastavila Adriana se svým návrhem. Sice jsem měl pochybnosti, protože už tak se starala o hodně dětí, a navíc čekala dvojčata. Ale naučil jsem se, že těhotným ženám se nemá odporovat, tak jsem raději jen přikývl. Když pak řekla něco o mlsném kocourovi, otočil jsem se. Ale nebyl ani čas se kochat pohledem na mého muže, protože si mě vzápětí táhl domů jako šelma svou kořist. A než jsme se dostali do ložnice, byl jsem úplně nahý…
Trochu jsem se styděl, když on byl stále oblečený a já na sobě neměl ani kousek prádla. Ale bylo to tak zvláštně vzrušující, že jsem tomu nakonec podlehl během okamžiku.
„Nash… Nashi…“ zasténal jsem, když se na mě vrhnul. „Chci… s tebou… sex… šukat… mazlit se… šoustat…“
Poslední slovo jsem slyšel do Damiana, když jsme měli spolu rozhovor ohledně Nashe, a doufal jsem, že jsem ho použil správně.
Prostě mě zachvátila okamžitá touha, a já strašně moc chtěl Nashe v sobě. Jakkoliv…
Nash
Byl jsem potěšen, že Swen můj útok vzal víc než pozitivně.
Po jeho slovech jsem však zvedl hlavu a zkoumavě se na něj zadíval.
Dovedl jsem ho k posteli, na kterou jsem Swena hodil, a než se zmohl na protest, tričkem jsem mu svázal ruce k pelesti postele.
„Tak šoustat bys chtěl, hmm?“ protáhl jsem, přivřel oči a napasoval se mezi jeho nohy.
Prstem jsem přejel po jeho tváři, rtech, krku, o bradavku zavadil nehtem, bříško lehce poškrábal a do penisu, který už byl krásně naběhlý lehce ťukl.
„Jsem si jistý, že já ti tohle slovíčko neřekl. Tak odkud ho máš? Swene?“ dál jsem protahoval slova stejně jako jsem dál nehty a prsty dráždil jeho tělo, které na mě krásně reagovalo.
„Jestli mi to neřekneš, nechám tě tak a přijdeš o tohle...“
Sklonil jsem se ke Swenovu klínu, zuby přejel po odhaleném žaludu, nasál do pusy jeho kuličky, a pak ho jemně kousl do bříška.
Pak jsem si nad něj klekl, ale tak, abych se ho nedotýkal a své rty přiblížil jen na centimetr k těm jeho.
„Kdyby ses viděl, jak jsi sexy… Myslím, že donesu zrcadlo, aby ses na sebe mohl podívat… na to, jak tu krásně ležíš, jak ti krásně stojí, a dírka se ti chvěje očekáváním, až ji naplním až po okraj. Ale… asi se toho nedočká, když mi neřekneš, odkud máš to slovíčko.“
Swen
V duchu jsem si oddechl, když jsem podle Nashových slov poznal, že jsem to slovo použil správně. Ale vzápětí se zarazil, a než jsem mohl cokoliv namítnout, ležel jsem na posteli a ruce jsem měl přivázané k pelesti.
Zaklonil jsem hlavu a podíval se na ně. Stačilo by jen pořádně zatáhnout, a tyčky by praskly, stejně je ta pelest už načnutá a drží jen silou vůle.
Ale nějak jsem tušil, že bych to dělat neměl.
Zvlášť po tom, když se Nash začal věnovat mému tělu, a mě se to moc líbilo. Spokojeně jsem vydechl, když si pohrál s mým penisem a váčkem, ale na to se zamračil, když se zvedl a nechal mě tak.
Přemýšlel jsem, jestli mu to mám říct, nebo ne. Řekli jsme si, že to zůstane mezi námi.
No, ale neslíbil jsem mu to… A navíc, tak jsem moc chtěl s Nashem mít sex. Strašně moc, až jsem tlumeně zaskučel a zatnul zuby, když byl tak blízko a ani se mě nedotkl. Tohle je horší než zašívat bodnou ránu…
„Dam… Damian to slovo řekl…“ vydechl jsem odevzdaně a mírně jsem zvedl hlavu ve snaze se dotknout Nashových rtů a políbit ho.
„Ptal se, jestli spolu šoustáme… řekl jsem… řekl jsem mu, že máme spolu sex… a aby na tebe… zapomněl…“
Nash mírně uhnul, a já zamračeně položil hlavu zpátky. Blížil jsem se do stavu jako tenkrát v naší osadě, kdy jsem strašně moc po něm toužil, a mohl přitom tak akorát kousat do polštáře.
„Nashi! Prosím!“ doslova jsem zavyl, když se to už nedalo skoro vydržet, a prohnul jsem se, abych se o něj aspoň trochu otřel.
Nash
Swenova touha, jeho chtíč, to všechno způsobilo, že mi kalhoty byly už malé, ale chtěl jsem víc.
„Tak Damian…“ přivřel jsem oči, „myslím, že mu někdy ukážeme, jak se pořádně šoustá.“
Pousmál jsem se a byl potěšený i tím, jak si mě Swen brání.
Vyhnul jsem se Swenovým rtům, jazykem přejel po jeho hrdle, obkroužil bradavky, které jsem skousnul, pohrál si s pupíkem, přejel po celé délce penisu, polaskal kuličky a lehce přejel po kůžičce kolem dírky.
Vytáhl jsem mastičku ze šuplíku, srazil Swenovy nohy k sobě, hodil si je na jedno rameno, a pak se jedním prstem nacpal do jeho otvůrku, který byl touhle polohou pěkně stažený.
Otíral jsem se o jeho stěny, přidal i druhý prst, ale prostaty jsem se nedotkl. Líbilo se mi, jak se Swen snaží proti mně pohnout, jak sténá, jak jeho tělo zachvacuje třes, jak se prohýbá, a neodpustil si občasný kousanec do jeho lýtka.
Když byl Swen dost roztažený a promazaný, vyndal jsem prsty, jeho nohy spustil zase dolů, natáhl se, abych uvolnil triko a zase dosedl na paty.
„Ukaž, Swene… ukaž mi, jak moc chceš šoustat… Jak moc chceš, abych tě naplnil…“
Swen
„Jo, řekl jsem mu to, a stejně mě trápil. Tak proč jsem se vůbec snažil?“ pomyslel jsem si, ale měl jsem stejně co dělat, abych to zvládl se zdravým rozumem.
S tím, co mi Nash dělal, moje touha jen víc narůstala. Nash je první, kdo mi ukázal, jak je skvělé mít sex, to, co se přitom prožívá… On je ten člověk, s kterým to chci dělat, ať už tomu dá název, jaký chce.
Ale že mě bude takhle trápit, když mi nepomohlo ani to, jak jsem se snažil proti němu prohnout, víc se narazit na jeho prsty, aby se dotkl toho kouzelného místečka… To jsem prostě nedával.
Dýchal jsem, jak v posledním tažení a už jsem začínal vážně uvažovat nad tím, že ty tyčky urvu a přetáhnu ho s nimi po hlavě.
Když mi ale ruce uvolnil, nečekal jsem na nic. Když on může trápit mě, potrápím já jeho, i přesto, že to tak strašně moc chci.
Zvedl jsem se a hned jsem mu dosedl na klín. Zahákl jsem ruce pevně kolem jeho krku a přitáhl se co nejtěsněji k jeho tělu. Zaútočil jsem na jeho rty, tentokrát, aniž bych nad tím přemýšlel, jsem si já vynutil jeho ústa, když jsem mu mezi rty hned zasunul jazyk a začal se s ním líbat.
A přitom všem jsem nezapomněl na to hlavní…
Začal jsem pohybovat boky. Třel jsem se zadečkem o jeho klín, můj penis už nemohl být tvrdší, když se otíral o jeho břicho. Moje vzrušení začínalo docházet do bodu, kdy jsem cítil, že nebude dlouho trvat a já zamokřím jeho oblečení svým semenem.
Polibek pomalu nahrazovalo vzrušené sténání, které se stávalo hlasitějším, když pomalu ale jistě přicházel ten pocit, značící, že budu mít za chvíli orgasmus… A bylo mi v tuhle chvíli jedno, jestli je Nash ve mně, nebo není. To on mě dostal do tohoto stavu…
Nash
Nejspíš jsem Swena rozpálil až moc, protože sotva jsem dosedl na paty, už jsem ho měl kolem krku a jeho jazyk v puse.
Zaskučel jsem, když se o mě začal otírat, aniž by mi sundal jediný kousek oblečení.
Nejspíš to vypadalo, že se prostě rozhodl udělat takhle, ale to se mi moc nelíbilo.
Chtěl jsem jeho semeno cítit na své kůži.
Strčil jsem mezi nás ruku a sevřel Swenův penis u kořene, až vyhekl, a pak ho povalil na záda.
„Takhle ne… Uděláš se, až budu v tobě…“ zavrčel jsem na něj a veškeré protesty mu vzal dravým polibkem.
Pak jsem se znovu narovnal, strhl ze sebe košili, postavil se a zbavil se i zbytku svého oblečení.
Penis pleskl o mé břicho a zacukal sebou, jakoby snad věděl, co ho čeká.
Vzal jsem mastičku, rychle se ještě protáhl v ruce, a pak už jsem chytl Swena za boky a vytáhl ho zpátky do kleku.
Pěkně jsem mu roztáhl půlky, zadíval se na něj, a pak bez varování na sebe narazil.
Nevím, kdo z nás dvou byl v ten okamžik hlasitější, ale to slastné brnění mi přejelo páteří až do konečků vlasů.
Nehty jsem zaryl do Swenových půlek, a ještě víc ho na sebe tlačil, i když to už dál ani nešlo.
Swen
„Nesnáším ho!“ zavyl jsem v duchu, když zastavil můj přicházející orgasmus.
Jen jsem vyhekl, když jsem dopadl na záda. Chytl jsem se za penis a protahoval si ho v dlani, když jsem se díval, jak se Nash rychle svléká a chystá se svůj penis na to, aby ho mohl strčit do mé dírky. Už jen ta představa mě vzrušila natolik, že jsem se sám musel pevně chytit, abych se neudělal dřív, než bude Nash ve mně.
Nechal jsem se vytáhnout na jeho klín. S hlasitým výkřikem jsem zaryl nehty do jeho ramen, když si mě na sebe narazil.
Málem jsem přišel o všechen vzduch v plicích, jak jsem se stáhl a zapomněl se nadechnout. To, co proletělo mým tělem, jsem nedokázal ani pojmenovat. Nevěděl jsem, co mám dělat dřív. Jestli pomáhat Nashovi s vysedáváním, nebo se ho držet, nebo sténat, jak moc dobře mi bylo.
Nakonec jsem padl na něj, opřel si hlavu o jeho rameno s polohlasným sténáním, skoro kňučením, jsem stáhl půlky, sevřel jeho penis v sobě, a na jeho břicho nechal dopadat moje semeno, když konečně přišel ten můj vytoužený okamžik.
Klidně by tu mohl být i ten Damian, nebo kdokoliv jiný z osady, a bylo by mi to úplně jedno. Nevnímal jsem nic, jen sebe, můj silný orgasmus a Nashovo rozpálené tělo, jehož část byla i ve mně…
Nash
Ani jsem nemusel proti Swenovi moc přirážet a za chvilku se stáhl tak silně, že jsem ho tentokrát hned vzápětí následoval.
Ale jakoby mi to nestačilo. Jakoby mě to spíš víc nabudilo.
Víc jsem se posunul, abych si mohl lehnout na záda, a rychle oddechoval, když ten největší nápor pomalu odezníval.
Stáhl jsem si Swena na sebe a věnoval mu vášnivý polibek.
„Ještě jsme… neskončili…“ zachrčel jsem a začal se znovu pohybovat.
Dívat se, jak na mě Swen nasedá, cítit jeho dotek na hrudi, když se o mě zapírá, myslím, že takhle to spolu budeme dělat častěji.
Za noc jsem mu naplnil dírku ještě dvakrát, ukázal mu novou vzrušující polohu, při které Swen tak krásně sténal, až jsem měl chuť to zopakovat znovu.
Nakonec jsem ho ale jen očistil, a o chvilku později jsme usínali ve společném objetí, příjemně unavení, zpocení, ale spokojení.
Ráno jsem byl vzhůru dřív než Swen, a protože mi to nedalo, o chvilku později jsem si ho bral zezadu, aniž bych čekal, až se úplně probudí.
„Dobré… ráno…“ zachrčel jsem Swenovi do ucha, když jsem se konečně vzpamatoval, nalehl na něj a věnoval mu polibek na krk.
Swen
Nevím, jak to mají starší lidé, ale Nash zřejmě bořil všechny předsudky. Byl tak vitální, že já, ač mladý, jsem odpadl jak shnilá hruška, když si mě vzal potom ještě víckrát, a já už nedokázal s ním držet tempo.
Ale zvyknu si…
A s tím předsevzetím jsem nakonec usnul tak tvrdě, že jsem ani nepostřehl, jaký je čas.
Měl jsem však pocit, že spím snad jen pár minut, když jsem ho v sobě zase ucítil. Ale když jsem spokojeně zavzdychal a zasténal, a otevřel jsem oči, zjistil jsem, že venku už je vidno, a slunce už se hlásí dost neodbytně o slovo.
Moje tělo bylo z noci ještě celé roztoužené, vnímavé na sebemenší dotek, a tak netrvalo dlouho, a můj tvrdý penis začal pode mnou vlhnout, když jsem pod sebe zasunul ruku a obemknul ho, abych ho protáhl v dlani a neotíral se s ním o prostěradlo.
S chutí jsem ještě víc vystrkoval na Nashe zadeček, i když jsem se už dávno udělal. Líbilo se mi, jak si mě takhle zezadu bral a nečekal, až se úplně probudím. Tenhle budíček je ten nejlepší ze všech, a já si ho během chvilky zamiloval.
Byl jsem z noci ještě dostatečně vlhký, Nashův penis ve mně krásně klouzal, dráždil mou dírku až jsem z toho byl v sedmém nebi, i když jsem měl svůj orgasmus za sebou. A nic nebránilo tomu, aby brzy přidal i on svou ranní dávku semene a doplnil tak to, co mi tam zanechal z noci.
Nejspíš by se mi slepily i stehna k sobě, kdybych neměl roztažené nohy.
„Milu… miluji tohle… šukání…“ spokojeně jsem vydechl, když Nash dolehl na mé záda.
Pootočil jsem hlavu, abych na něj viděl a mohl si vyžádat polibek pro hezké ráno.
Nash
Bylo to krásné ráno, a aspoň na okamžik to zahnalo to nepříjemné, co nás čekalo.
Ještě chvilku jsem na Swenovi takhle ležel, než jsem ho přetočil čelem k sobě, abych mu mohl věnovat pořádnější polibek.
„A já myslel, že miluješ mě...“ zasmál jsem se a otřel se nosem o jeho krk.
Voněl ještě krásněji než obvykle, a mě se to líbilo.
Ještě chvilku jsme se váleli v posteli, mazlili se a líbali, než jsme se konečně vyhrabali ven, zamířili do sprchy, trochu se opláchnout, a hlavně ze Swena sundat všechno to sperma, co na něm zůstalo.
Vydatná snídaně pak byla završením příjemného rána, než jsme se spolu odebrali ven, aby se zajistily poslední přípravy před odpoledním odjezdem.
V osadě bylo rušněji než kdy jindy, ale nebylo divu.
Pokud všechno dobře vyjde, najednou nám přibude stovka nových obyvatel, a to nebylo zrovna malé číslo.
Bylo všechno potřeba zařídit do nejmenších detailů a maličkostí, protože právě pak ty maličkosti kolikrát dělaly největší neplechu.
Když bylo po několika hodinách všechno připravené, zavelel jsem k povinnému odpočinku, i když už zbývaly jen dvě hodiny do odjezdu, ale všichni museli být odpočatí a v plné síle, protože nepřítel se mohl ukázat kdykoliv.
Taky musela být i po našem odjezdu osada stejně dobře zabezpečená jako v naší přítomnosti, kdyby se náhodou nepřítel rozhodl udělat neplánovaný tah.
Navštívili jsme ještě Swenovu matku, která si samozřejmě dělala starosti, ale ujistil jsem ji, že Swena nespustím z očí a dám na něj pozor, což ji nejspíš aspoň trochu uklidnilo.
Swen
Nemohl jsem být spokojenější než dnešní ráno.
Měl jsem Nashe, jeho hezké probuzení… Měl jsem v osadě moji mámu, a věděl, že je v pořádku a v bezpečí a nic ji nehrozí. Všechno by bylo fajn, jen nebýt těch myšlenek, co se asi děje v naší osadě.
Jen, co jsme vyšli z domu ven, už jsme zase byli v jednom kole. A s tím, jak se blížila doba našeho odjezdu, začínal jsem být nervóznější.
Zažil jsem v naší osadě již několik pohotovostí a nebezpečných situací, kdy bylo potřeba chránit všechny lidi, celou osadu, ale nikdy jsem se necítil tak, jak právě dnes. Bylo to, jako by mi teď ještě víc záleželo na všech těch lidech, a přitom to byli jejich vlastní, před kterými jsem je chtěl ochránit. A možná to bylo ono, co mě nutilo pociťovat tu nervozitu.
Když jsme šli do Nashova bytu, abychom si ještě odpočinuli, než vyrazíme, měl jsem akorát tak náladu na to, schovat se do jeho objetí, do jeho náruče, a jen tak sedět a poslouchat jeho srdce, jak pravidelně tluče. V tuhle chvíli jsem neměl ani sebemenší myšlenku na sex…
„Vždycky jsem vyjížděl na výpravy sám, jen párkrát se mnou byli dva lidé a jednou jsem doprovázel muže do centrální osady na trh, doplnit zásoby, protože jsme měli informace, že se v okolí potuluje gang, který byl docela nebezpečný. Tohle je poprvé, co zažívám výpravu takového rozsahu. Sice jsem na to byl trénovaný i u nás, ale i přesto… Jsem z toho trochu nervózní, a pořád se ptám sám sebe, jestli to všechno dobře dopadne…“ povzdechl jsem si, když jsem zvedl hlavu a podíval se Nashovi do očí.
Políbil jsem ho na rty a pohrábl mu jeho husté vlasy, které byly hrubé a tvrdé skoro jako hřebíky.
„Trochu se bojím toho, co se stane. A vůbec se mi nelíbí, že se něčeho bojím…“
Nash
Objímal jsem Swena, který to nejspíš potřeboval, hladil ho po zádech, a snažil se ho aspoň trochu uklidnit.
Na sex neměl ani jeden z nás náladu, a i kdyby Swen ano, výjimečně bych ho odmítl vhledem k tomu, co nás čekalo.
„Je dobře, že se bojíš. Strach není tvůj nepřítel. Kdybys mi řekl, že se nebojíš, považoval bych tě za arogantního parchanta, a vyhodil tě z okna. I já mám strach. Mám strach, jestli to dobře dopadne, jestli tě dokážu ochránit, jestli zvládneme všechny zachránit. I já se bojím, Swene, ale to je u takové akce normální. Nenech se tím strachem svázat a ochromit, ale zase ho neodháněj. Vytříbí ti smysly, a budeš tak víc v pozoru," opětoval jsem Swenův polibek, pousmál se na něj a pohladil po tváři.
Nakonec jsme si ani nešli lehnout, jen jsme si povídali, tiskli se na sebe, vyměňovali si polibky, a ty dvě hodiny nakonec utekly tak rychle, že jsem si na moment přál vrátit čas.
Venku už se to hemžilo lidmi, a za necelou půl hodinu náš konvoj šesti náklaďáků vyjížděl z osady.
Bylo dohodnuto, že pojedeme bez přestávky. Jíst se bude po cestě, močit budeme do lahví, a spát se bude v sedě nebo na korbě auta.
Museli jsme pospíchat, protože podle Liama byla situace v osadě špatná.
Řídil jsem první náklaďák, ve kterém se mnou seděl Swen, a na korbě auta seděl Kory a další tři muži z vesnice.
Musel jsem se věnovat řízení, ale i přesto jsem nevynechal jediný okamžik, kdy bych se Swena aspoň letmo nedotkl, snad jako bych mu chtěl dodat odvahy, nebo mu tím říct, že jsem pořád u něj a neopustím ho.
Swen
Bylo mi těžko, když jsme vyšli ven, a já viděl, jak jsou všichni už v pohotovosti. Nadia a máma stály u jednoho z aut a podávali klukům brašny s lékařskými věcmi.
Ještě, než jsem nastoupil, došel jsem k mámě a pevně ji objal, až se v mé náruči skoro celá schovala.
„Dám na sebe pozor, vrátím se. Nebojím se o sebe, protože už vím, kdo je nepřítel, a vím, jak se mu postavit,“ zamlčel jsem to, že tam můžou být i vojáci Novum. „Ale ty se taky opatruj. A kdyby něco, tak půjdeš do hor s ostatními, ano? Žádné hrdinství, nebo tak něco. Nechci se vrátit a zjistit, že se ti něco stalo.“
Když mě ujistila, že se bude řídit pokyny ostatních, už o něco klidnější jsem nastoupil do auta.
Skoro vůbec jsem po cestě nemluvil. Neustále jsem myslel na to, jak to teď v mé osadě asi vypadá. Co všechno už stihli starší, v čele s Rosemary napáchat. Jestli mi vůbec budou lidi věřit.
Měl jsem obavy, jak je přesvědčit, pokud jim starší něco nalhali. Ale doufal jsem, že to, že máme s sebou i ženy, je přesvědčí o tom, že nemáme zlé úmysly. A i to, že mě uvidí živého, když mě starší prohlásili za mrtvého. Měl jsem i dopis od mámy, ve kterém vysvětlovala situaci i ona, a nabádala ostatní, aby z osady odjeli co nejdříve. Vždycky měla mezi našimi lidmi dobrou pověst, a věřili jí, tak jsem doufal, že přinejhorším aspoň tohle pomůže.
I když jsme měli jet non stop, nakonec jsme si udělali asi půlhodinovou přestávku, abychom protáhli ztuhlé svaly a nebyli úplně zlomení, až budeme potřebovat být při síle.
V řízení jsme se střídali. Skoro jsem se pohádal s Nashem, když odmítl předat řízení, a chtěl to odřídit sám. I on, i přes své schopnosti, potřeboval aspoň krátký spánek. Ale když se za mě postavili i Kory a ostatní kluci, nakonec si s povzdechem přelezl na místo spolujezdce, a já se chopil volantu.
Blížil se podvečer, když už zase řídil a já viděl, že už nemáme daleko k naší osadě. Odhadem jsme měli jet ještě tak dvě hodiny, měli bychom přijet do osady za šera, i když bych raději dojel za světla. Ale nedalo se jinak. Tma nám dávala i jistou výhodou při odjezdu, nebo při útěku, kdyby se něco pokazilo.
Nash
I přesto, že jsem nakonec musel ustoupit, nenechal jsem Swena řídit moc dlouho.
Nervozita stoupala s každým ujetým kilometrem, a když se před námi objevily brány, zahlásil jsem do vysílačky, ať jsou všichni připraveni.
Očekával jsem větší odpor, ale kupodivu byl vjezd do osady úplně prázdný a brána otevřená. Zastavili jsme uprostřed, a hned se nám dostalo vysvětlení, když se vedle nás objevil Liam.
„Trochu jsem vám to usnadnil. Všichni z osady jsou v té větší budově na konci. Svolal jsem je tam pod záminkou toho, že s nimi chtějí starší mluvit. Když už jsme u nich, několik se jich zabarikádovalo v hlavni budově, ale Rosemary a tři další zmizeli. Zatím nevím kam, ale zjistím to."
Na Liama jsem se mohl vždycky spolehnout. Kdyby nebyl občas tak horká hlava, byl by teď i na Koryho místě.
Pozdravil se se Swenem, řekl mu, co všechno se odehrálo, zatímco já si bral zbraně, jako bych šel do války.
„Tady se rozdělíme. Kdyby něco, máš vysílačku. Budeme se řídit podle mapy, kterou jsi mi načrtl, navíc Liam už si to tu prošel, takže tě najdu, kdyby se něco stalo. Hlavně pamatuj, žádné zbytečné hrdinství a dávej na sebe pozor," přešel jsem ke Swenovi, zatímco ostatní už se rozdělili do dvou skupin, kdy jedna měla být se Swenem a druhá hlídat okolí a auta.
„Miluju tě…" zašeptal jsem Swenovi do vlasů, když jsem ho krátce objal a na moment zacítil nepříjemný tlak kolem žaludku.
Pak jsem Swena pustil, podíval se po ostatních, zopakoval jim důležitost úkolu, a pak už nic nebránilo tomu, abych společně s Liamem splynul s noční tmou.
Swen
Měl jsem stažený žaludek, když jsme vjížděli do osady. Obával jsem se toho, jak nás přivítají. Ale byl jsem v šoku, když celý prostor byl úplně prázdný.
A když si mě Nash k sobě ještě přitáhl, měl jsem pocit, že se pozvracím, jak se ve mně všechno úplně sevřelo.
Tolik jsem mu toho chtěl říct, aby na sebe dával pozor, aby ani on si nehrál na hrdinu, aby…
Vlastně ani nevím co jsem mu ještě chtěl říct. Ale ani to nejdůležitější, že ho miluji, jsem mu neřekl.
Jen jsem se díval, jak mizí ve tmě, a kdyby do mě nedrcnul Kory, nejspíš bych tam vystál důlek.
„Jdeme,“ mávl jsem na svoji skupinu a vykročil jsem k hlavní budově.
Na jednu stranu jsem byl rád, že se podařilo Liamovi je všechny svolat. Měli jsme tím ušetřený čas. A navíc, když s nimi ani starší nebyli…
Dveře zavrzaly tak hlasitě, že okamžitě, všichni, co byli vevnitř, ztichli a otočili hlavu ke mně. Vešel jsem dovnitř ještě s třemi muži a třemi ženami. Ostatní z mé skupiny zůstali venku před budovou a hlídali.
Aby neměli strach, všichni, kromě mě, měli schované zbraně pod bundami, aby neděsili lidi, jen co vešli.
Cítil jsem, jak se pohledy všech na nás upírají. Slyšel jsem ten šepot, když někteří z nich se divili, jak to, že jsem na živu.
Došel jsem na menší podium, kde většinou stávali starší, a já s druhým Backerem jsme vždy byli hned pod nimi. Tentokrát jsem ale vystoupil na vyšší podium, a ostatní, kromě dvou žen, které se postavily vedle mne, zůstali dole a pro jistotu všechny mé lidi pozorovali.
„Swene!“ ozval se najednou výkřik, a už se ke mně hnal druhý Backer, který nastoupil po Eliasovi. „Swene! Říkali, že tě zabili! Pátrači mají přivézt tvé tělo! Co se stalo? A kdo jsou ti lidi?!“
Mručení, které se ozvalo skoro okamžitě ze sálu, mi dalo najevo, že i ostatní mají stejné otázky.
Mávl jsem rukou a sjednal si klid. Museli mě poslechnout, když tu nebyli starší, a v tuhle chvíli jsem i starší Backer. To mi aspoň prozatím dávalo výhodu, a já věděl, že mí lidé poslechnou. Aspoň prozatím…
Když se všichni utišili, znovu jsem se zhluboka nadechl, abych neměl roztřesený hlas, a pak teprve promluvil.
„Nejsem mrtvý, nikdo mě nezabil. Ale měl!“ zvolal jsem pevným hlasem, aby mě slyšeli úplně všichni. „Rada starších nás celou dobu podváděla! Nežili jsme tu proto, aby nás ochránili, ale proto, aby měli lidi, na kterých by mohli dělat výzkum! Vy… My všichni, i naši předchůdci, jsme jen pokusné objekty! Přišel jsem na to, když jsem šel pro rostlinu, která nám měla pomoci! A stal jsem se pro ně nepohodlným, a proto se mě rozhodli zabít! Vyslali mě na výpravu, která neměla odůvodnění, protože žádný útočník se na nás nechystal. Neměl jsem se vrátit. Pátrači, které vyslali pro mé tělo, byli ti, kteří mě měli zabít! A nejsem jediný! Minimálně dva nebo tři předchozí Backer zemřeli stejně! Dokonce zabili i mého otce! Nebo jste snad viděli někoho, kdo by v jeho věku byl vyslán na výpravu, když už byl nemocný?! Tito lidé mě zachránili! Pomohli mi a jsou tu proto, aby pomohli i vám! Přijel jsem pro vás, abych vás odvezl z této osady, kde každého z vás čeká jistá smrt, krátký život, a přitom můžete žít o spoustu let déle, než jak tomu bylo doposud! Proč si myslíte, že v Radě není nikdo mladší?! Proč Rosemary má tolik roků, zatímco my ostatní umíráme?! Je to proto, že je to jejich plán! A my tomu musíme učinit přítrž! Ani teď tu nejsou! Schovávají se před vámi! Rosemary s třemi dalšími dokonce utekla!“
Na chvíli jsme se musel odmlčet, aby to všichni nějakým způsobem vstřebali. Vybalil jsem to na ně, jen co jsem se tu ukázal, a věděl jsem, že to pro ně nebude lehké. Šum, který nastal, jsem se na nějakou chvíli ani nesnažil uklidnit. Stačilo mi vidět ty šokované tváře, u některých, bohužel, nedůvěřivé pohledy. A jeden z nich, nedůvěřivý a zamračený, ve kterém jsem vycítil nebezpečí, patřil novému Backer…
„Moje máma zmizela, to určitě víte! Nechal jsem ji odvézt z této osady, protože ji hrozilo nebezpečí! Chtěli ji zabít jen proto, že něco málo věděla a tušila! Tady!“ vytáhl jsem z kapsy její dopis a předal ho jednomu z nejstarších obyvatel, kterého jsem vyzval, aby vyšel na podium. Věděl jsem, že je rozumný a lidé mu věří.
Vzal si ode mne dopis, nejdříve ho přečetl jen pro sebe, ale pak si sjednal klid a začal číst nahlas…
Nash
Nebylo lehké Swena takhle opustit.
Ne, že bych se bál, že to nezvládne, pokud to někdo mohl dokázat, pak jedině on, ale ten svíravý pocit, že se něco stane, sílil každým okamžikem, a já měl o něj prostě strach.
Takový, jaký jsem ještě nepocítil.
Nemohl jsem ani zavřít oči, abych se na chvilku uklidnil, protože se mi okamžitě vybavily Swenovy mrtvé oči, které s lehkou výčitkou hleděly do prázdna.
„V pohodě?" přerušil mé myšlenky Liam, který do mě drcnul, když jsme se přikrčeni, ukrytí ve stínech, blížili k hlavní budově.
Museli jsme počítat s variantou, že na nás můžou odkudkoliv vyskočit vojáci Novum, i když to vypadalo, že v osadě není ani noha.
„Nic mi není," zabručel jsem tiše, když mi došlo, že jsem Liamovi ještě neodpověděl.
„Bude v pohodě. Je to chytrý a silný kluk," zašeptal Liam, který mou náladu připisoval strachu o Swena.
„Já vím…" zabručel jsem znovu, a dokonce se mi na moment pozvedly koutky v úsměvu.
Jo, silný a chytrý.
Proto jsem si ho zamiloval. A proto ho ochráním, i kdyby mě to mělo stát život.
„Můžeme tam vletět hlavním vchodem, nebo to vzít zezadu," vyrušil mě z myšlenek znovu Liam, a já si v duchu vynadal.
Musím se soustředit na úkol. Když budu mít myšlenky jinde, těžko Swenovi pomůžu.
„Kde jsou zahrabaní?" zeptal jsem se Liama, a z poza rohu si prohlížel poměrně vysokou budovu zahalenou ve tmě.
Nebyla tak vysoká jako u nás, ale rozlehlejší, a vypadalo to na víc místností. Nejspíš sloužila i jako dům pro všechny starší, což mi Liam vzápětí potvrdil.
„Byl jsi vevnitř?" otočil jsem se na Liama, kterému se ve tmě zaleskly bílé zuby, když je na mě vycenil v úsměvu.
„Máš mě za amatéra?"
Jen jsem pokrčil rameny a úsměv mu opětoval.
Pověděl mi, jak to vevnitř zhruba vypadá, i když se nejspíš nedostal všude, a taky musíme počítat s ukrytými místnosti, které by tam mohly být.
„Vezmeme to zadem," rozhodl jsem nakonec.
Swen
Tentokrát už se neozval šum, když Bery dočetl dopis od mámy. Všichni byli zaražení, a bylo vidět, že přemýšlí, že uvažují nad tím, co tu slyšeli.
Jen děti se občas zeptaly, co se děje, a kdy půjdou spát.
„Jak ti můžeme věřit, že mluvíš pravdu? Co když i Bethany lže?“ ozval se zničehonic druhý Backer.
Všichni zpozorněli. Podívali se na něj a pak na mě se stejnou otázkou v očích.
Začínal jsem mít podezření, že Backer byl opravdu nastrčený od starších. Byl jeden z těch, s kterým se dalo lehce manipulovat.
„Byli jste někdy v zakázaném domě?“ rozhlédl jsem se po všech.
„Jasně že nebyli. Je to zakázané, jsou tam jedovaté látky!“
„Proč nikdo z mých předchůdců nebyl pohřben v osadě? Proč vždy, když někdo z nás umřel, se odvážely bedny s nebezpečnými látkami? Já v tom domě byl. Není tam nic nebezpečného. Nejsou to bedny pro převoz látek, ale pro převoz mrtvých či živých Backer, a někdy i obyvatel téhle osady! I pro mne tam byla připravená jedna z beden! Nebezpečné nejsou látky, žádné tu nejsou! Ale nebezpeční jsou starší, protože spolupracují s organizací Novum! Ti, co sem pro údajné jedovaté látky jezdili, jsou jejich vojáci! Napadli mě, když tu naposledy byli! Nikdo mě neotrávil jídlem. Byla to jejich práce! Nebo se vám nezdá divné, že se ta údajná otrava projevila až skoro po dvou týdnech, co jsem se vrátil? Když jsem se vrátil z výpravy, byl jsem naprosto v pořádku! Nikdy jsem vám nelhal. Nikdy vám nelhala ani moje máma. Ten dopis napsala ze své vlastní vůle, protože ji záleží na tom, abyste byli v pořádku. Stejně tak jako na tom záleží i mně. Nebudu nikoho nutit. Kdo bude chtít zůstat, ať zůstane. Kdo bude chtít odjet… Venku jsou připravená auta. Vemte si jen tolik, co můžete. Všechno už je připraveno, lidé z osady, kde se o mně a o mámu postarali, se postarají také o vás. Pomohli mi přežít, a pomůžou i vám. Sami se rozhodněte. A pokud mi stále nevěříte, jděte se sami podívat do zakázaného domu! Zeptejte se starších! Ale ti vám neodpoví, protože tu nejsou. Schovali se před vámi, protože ví, že už nedokážou skrývat pravdu! Proč Rosemary zmizela? Proč se vás nebo mě najednou nikdo nesnaží zastavit? Je tu plno otázek, na které by vám dali odpovědi, ale oni nechtějí! Ne, protože to pro ně není přijatelné. Drželi vás v nevědomosti. Po celou dobu mi dávali otrávené jídlo, stejně jako lidem, kteří dosáhli věku čtyřiceti let, aby brzy zestárli a umřeli! Proč tu nejsou, aby tohle vysvětl-“
Nedomluvil jsem. V tuhle chvíli se stalo to, co jsem čekal. Mladší Backer najednou po mně skočil. Ale já jsem na to byl připravený. Byl silný, uměl se rvát, byl dobře vycvičený a jeho pohyby a chvaty, mi dost připomněly styl vojáků Novum. Ale já patřil mezi nejsilnější Backer za posledních čtyřicet let.
V sále to zašumělo, ozvalo se pár výkřiků, protože nikdy se nestalo, aby na sebe Backer zaútočili. Tohle bylo zakázané, ať už by mezi sebou měli jakékoliv spory.
„Kde je Rosemary?!“ zařval jsem na něho, když jsem mu po chvíli klečel v zádech a hlaveň zbraně jsem mu tlačil na zátylek.
Nash
Nebylo zas tak těžké dostat se do budovy. Jakoby jejich veškerá obrana spadla v momentě, kdy zjistili, že už nic neutají.
Znovu jsem se neubránil myšlenkám na Swena a na to, jak si asi vede.
Každé zdržení pro nás znamenalo potíže. Nejdůležitější bylo dostat odsud obyvatele. My, co umíme bojovat, se už potom odsud nějak dostaneme, pokud dojde na nejhorší.
Spodní patro domů bylo až neklidně tiché, a mě se zježily vlasy na zátylku.
Znamení nebezpečí.
Jenže od koho?
Gesty rukou jsem Liamovi naznačil, že to má vzít z druhé strany a obejít to od hlavního vchodu.
Po schodech, které by nejspíš dřív sloužili jako únikové, já sám zamířil nahoru do dalšího patra.
Dlouhá chodba byla ztichlá, ponořená do tmy, a pouze kliky několika dveří se zaleskly a ukázaly mi cestu.
Hned první dveře byly zamčené, ale stačilo na sílu vypáčit kliku.
Ozvalo se cvaknutí, které se rozlehlo chodbou, ale dveře povolily.
S napřaženou zbraní jsem opatrně zamířil dovnitř, ale kromě několika knížek, stolku s lampičkou a křesla, byla místnost prázdná.
To samé bylo i u dalších místností, jen některé byly odemčené, a každá sloužila jinému účelu.
Od Liama zatím žádná zpráva nepřišla, takže jsem doufal, že si vede přinejmenším stejně jako já a nemá problémy.
Už jsem chtěl vyjít znovu na schody, abych vyšel do dalšího patra, když jsem zaslechl někde nad sebou šramot.
Zhluboka jsem se nadechl a vyrazil…
Swen
„Utište se!“ křikl na všechny Jones, který jen trochu couvnul, ale stále držel v ruce mámin dopis.
„A ty, odpověz Swenovi! Kde je Rosemary?“
Jenže on neodpovídal. Jen zatnul zuby, zkusil se vyprostit z mého sevření, ale jen jsem ho víc přibil k podlaze. Ocenil jsem, že můj doprovod nezasáhl. Zůstali stát, aniž by vytáhli zbraně, jen se ostražitě rozhlíželi kolem.
„Odpovězte si sami!“ otočil jsem hlavu do sálu k ostatním lidem, aniž bych přestal mířit na Backerovu hlavu. „Proč není hlídaná brána? Proč nejste na stráži? Proč jsme se tak lehce dostali dovnitř se všemi těmi auty? Kdybych tu byl já, nikdy by nikdo cizí dovnitř neprojel! Tak proč se tak stalo teď?! Každou chvíli na nás může někdo zaútočit, a ten nepřítel… Není to nikdo ze slumů, žádný gang, jsou to vojáci z výzkumu! Moje výprava pro tu rostlinu byla zbytečná! Nebylo ji potřeba, jen vám chtěli nějak zavřít pusy, uchlácholit vás, že pro vás něco dělají, a mě si chtěli vyzkoušet, jestli jsem vhodný pro to, abych se stal dalším vraždícím strojem pro Novum!“
Kývl jsem na ženu, co stále vedle mne. Ona přiskočila a pomohla mi Backer spoutat. Teprve potom jsem vstal.
„Venku jsou nákladní auta. Jsou připravené pro ty, kdo bude chtít odjet. Nic si sebou neberte! Není čas, abyste se rozprchli do svých domů a balili si věci. Na každého může v jeho domě číhat nebezpečí! Všechno, jídlo, deky, léky, i něco málo oblečení je pro vás připraveno v autech. Nemusíte se bát! Ale, jak jsem říkal, nebudu nikoho nutit! Budeme čekat venku u aut. Tihle lidé,“ ukázal jsem na svůj doprovod, „jsou ozbrojení, ale proto, aby vás ochránili! Všichni tu přišli a riskují své životy, aby pomohli vám, lidem, které ani neznají! Takže naposledy! Auta jsou venku a čekají. A čekat budeme jen půl hodiny! Kdo chce, odjede, kdo nechce, toho nutit nebudu! Rozhodněte se sami!“
S těmi slovy jsem pokynul klukům z mého doprovodu, aby vzali druhého Backer, a vytáhli ho ven, kam jsem vyšel i já a zbytek lidí z Nashovy osady.
„Myslíš, že to bude fungovat? Nezdálo se mi, že bys je přesvědčil.,“ ozvala se jedna z žen, když jsme vyšli ven.
Pootočil jsem se k budově, a jen jsem ukázal prstem na dveře.
„Slyšíš? Jsou chytří. Dal jsem jim otázky, náznaky, a oni si to dokážou přebrat a pochopit, co je správné a co ne. Půjdou. Možná ne všichni, ale většina ano…“
Poodešli jsme dál ode dveří a čekali. Oddechl jsem si, když se ukázalo, že mám pravdu. Netrvalo dlouho, a mí lidé začali vycházet ven. Byli naučení, co dělat v nebezpečí. A teď zareagovali stejně.
Vycházely skupinky žen, dětí a starších, které doprovázeli vždy minimálně dva muži. Nemuseli nic říkat. Jen jsem jim ukázal na auta…
„Připravte se na odjezd!“ křikl jsem směrem k ostatním, kteří hlídali auta.
Nash
Teď už nebyl čas na opatrnost.
Kromě toho jsem zaslechl nějaký hluk z venku, který se nočním tichém nesl nejspíš po celé osadě.
Liamovi jsem přes vysílačku poslal čtyři krátké pípnutí, znamení, že se chystám do akce.
Rychle jsem překonal těch pár schodů, které od sebe dělilo poschodí a kotoulem vpadl na chodbu.
Musel jsem na okamžik přivřít oči, jak mě oslepilo náhlé světlo, které nebylo zvenku vidět.
„Ani se nehni," ozvalo se za mnou a na zátylku jsem ucítil chladnou hlaveň zbraně.
Hlas byl mužský, podle všeho starší, a kromě něj a mně to vypadalo, že na chodbě nikdo není.
„Měli jsme to s ním ukončit hned, když řekl, že tě potkal. Udělali jsme chybu, ale ještě není nic ztraceno. Myslíš, že je necháme odsud jen tak odejít? Ne. Tohle všechno jsme budovali tak dlouho."
Zamračil jsem se.
To, kam mířil, se mi vůbec nelíbilo.
„Ty jsi jeden z těch sráčů, spojených s tou starou megerou," zavrčel jsem. „Kde jsou ostatní?"
Vzápětí jsem vyhekl, když mě praštil pažbou pistole, až se mi na moment zatmělo před očima.
„Takhle o naší dárkyni nemluv!" zaječel vysokým hlasem. „Nikdo nechápe, jak úžasná a dokonalá bytost je!"
Znovu mě praštil, a já toho začínal mít plné zuby.
Ale potřeboval jsem informace, a taky vědět, kde je Liam.
Swen
Byl dobrý nápad s sebou vzít ženy. Pochopily to i ony, když viděly, jak jsou děti i ženy z mé osady vystrašené. Bály se, a já se jim nedivil. Přešli jsme všichni k autům, a já ani nemusel nic říkat. Všichni měli instrukce, jak postupovat, a tak se během chvíle plnily auta lidmi. Jakmile bylo některé zaplněné, poodjelo, aby bylo připravené na odjezd.
Druhého Backer jsme drželi dál od ostatních, a já s dalšími, kteří hlídali, jsme se neustále rozhlíželi kolem sebe. Bylo to opravdu divné, že doposud nikdo nezasáhl. I přesto, že tu bylo živo, jak v pravé poledne, neukázal se ani nikdo ze starších. A i mí lidé už to začali více vnímat, podle jejich pohledů a zamračených tváří.
Viděl jsem na mužích, jak jsou připraveni. Snažili se ženy a děti dostat co nejdříve do aut, a když bylo auto plné, tak k nim nastoupilo pár mužů, kteří měli auto chránit.
Čas neúprosně běžel. I když nikdo zbytečně nezdržoval, všichni se snažili nastoupit co nejdříve, přesto s každou další minutou vzrůstalo nebezpečí, že na nás někdo zaútočí. To ticho a prázdno bylo čím dál děsivější.
Chtěl jsem zavolat Nashovi, ale neměl jsem odvahu ani zapnout vysílačku. Netušil jsem, v jaké situaci se právě nachází a nechtěl jsem ho tím nějak ohrozit. Ale přesto byla ve mně malá dušička, když jsem neměl žádné zprávy, a nikde jsem ho neslyšel a ani neviděl. Napětí narůstalo s každou další vteřinou...
Trhnul jsem sebou, když náhle vysílačka zaškrkala. Hned jsem po ní hrábnul, ale pocítil jsem malé zklamání, když se v ní však ozval Koryho hlas od posledního auta.
Ale zklamání okamžitě vystřídalo napětí…
„Vidím pohyb na konci vesnice u zakázaného domu! Více osob! Musíme okamžitě odjet! Není to nikdo z našich a po-“
Další slova přerušilo škrkání ve vysílačce, a pak se ozvala zezadu střelba.
„Okamžitě odjezd! Auta, která jsou naložená okamžitě odjedou! Jsou tu vojáci Novum! Odjezd!“ zařval jsem směrem dopředu k bráně, a během chvilky už auta startovala…
Nash
Napjal jsem svaly, připravený kdykoliv vyskočit.
„Kde jsou ostatní?" zeptal jsem se co nejklidnějším hlasem.
„Mrtví. Už nám byli k ničemu," zachechtal se stařec.
Víc jsem vědět nepotřeboval. Švihl jsem rukou dozadu a zároveň se odkulil na bok. Pořádně jsem zatáhl a zmáčkl. Ozvalo se křupnutí následované zaječením. Vyskočil jsem na nohy a chytl toho šmejda pod krkem.
„Kde je ta stará megera?" zavrčel jsem mu do ksichtu.
„Pro tebe paní doktorka!" zaječel pro změnu on na mě.
„Klidně to z tebe-"
Už jsem svou myšlenku nedořekl, protože jsem najednou zaslechl střelbu. Sprostě jsem zaklel, když se ten dědek zase zachechtal, ale ve vteřině zmlkl, když jsem mu jednoduše zlomil vaz.
Teď už nebylo třeba se schovávat.
Vytáhl jsem vysílačku a přepnul na správný kanál.
„Liame!"
„Slyšel jsem! Hned jsem u tebe!"
Ve vysílačce to nepříjemně zapraskalo, důkaz toho, že nám nejspíš ruší signál. Bylo potřeba vypadnout. A to hned.
Ještě jsem ani neseběhl dolů, když jsem narazil na Liama.
„Jde to od zakázané oblasti!" křikl Liam a hnal se vpřed, aby mi ukázal cestu.
Zahlédl jsem konvoj, jak už chybí jen málo, aby mohli odjet.
A zahlédl jsem už i vojáky, kteří byli odhodlaní je zastavit.
Vytáhl jsem zpod opasku granát, který byl v tomhle světě vzácnost a já s sebou měl jen jeden, původně určený pro jiný účel, ale nebylo zbytí. Museli získat čas na odjezd.
A ten jsem jim chtěl dopřát.
„Liame, běž! Padej odsud!" zakřičel jsem, když se tichem rozneslo burácení a zaplavila nás sprška prachu a kamení.
„Nikam nejdu! Sám to nezvládneš! Nevíme, kolik jich tu je!" vrátil mi Liam.
Po chvilce se prach usadil a střelba ustala. Jenže ten klid nebude trvat dlouho.
Vzal jsem vysílačku a přepnul na Koryho kanál. Zároveň jsem se zvedl z úkrytu a vydal se k zakázané oblasti s Liamem po boku.
„Kory, vypadněte odsud. To je rozkaz. Vem Swena a ostatní a zmizte. Získáme vám s Liamem čas."
„Ale-"
„Vypadněte už!" zařval jsem do vysílačky a přerušil Koryho protesty.
Pak jsem znovu přepnul a navolil Swenuv kanál.
„Musíte vypadnout. Kory má instrukce. Zmizte odsud, dokud to jde. Získáme vám s Liamem čas. Pamatuj, co jsem ti říkal. Neobětuj kvůli jednomu stovku dalších. Ty jsi důležitý, tví lidé tě potřebují. Musíš zůstat s nimi," ozval jsem se hned, jakmile jsem zaslechl jeho hlas. „A Swene… Miluju tě."
S těmi slovy jsem vysílačku hodil na zem a rozšlápl. Nemohl jsem dovolit, aby se dostala do rukou Novum.
A nemohl jsem to dál prodlužovat.
„Jsi si jistý?" otočil se na mě Liam.
„Swen je důležitý. Já ne. Zvládne to. Je to můj silný chlapec."
Myšlenka na to, že už ho možná neuvidím, bolela jako čert. Ale když bude v bezpečí, tak raději tuhle bolest než se strachovat, co s ním bude.
„Jdeme!" kývl jsem na Liama, když jsem získal zpátky svou jistotu.
Swen
Jakmile se ozvaly první výstřely, okamžitě zavládl chaos a panika. Děti začaly plakat, ženy se vystrašeně rozhlížely kolem, krčily se a děti schovávaly u sebe. A v tu chvíli se znovu ukázalo, že vzít s sebou ženy, byl dobrý nápad. Zatímco ony a pár mužů uklidňovali mé lidi, zbytek doprovodu okamžitě zaujali pozice na obranu. První čtyři auta už na nic nečekala, a vyjela. Páté a šesté ještě nebyly zcela obsazené, ale všichni, když viděli, jaká je situace, už na nic nečekali a snažili se co nejrychleji nastoupit.
„Jeďte!“ křiknul jsem a zabouchal jsem na korbu auta, které už bylo plné.
„Tady je ještě místo!“ křiknul na mě Kory, ale vzápětí se musel schovat, když se střelba obrátila proti nám.
Opětovali jsme ji, ale i přesto, už byli dva lidé zranění.
Kory křiknul, aby si všichni na korbě lehli na zem, nebo aspoň skrčili, a protáhl se až ke mně.
„V hale zůstalo ještě pár lidí,“ ukázal na dům, kde byli předtím všichni shromážděni.
Vystrčil jsem hlavu, a měl jsem nutkání tam běžet, když se na moment situace uklidnila a nikdo na nás nestřílel. Chtěl jsem zkusit s nimi ještě promluvit, ale v tu chvíli se ozvala další střelba a do toho i křik... A tentokrát to šlo právě z toho domu…
A pak se najednou ozvala silná rána. Někde něco vybuchlo, a na moment zavládlo zvláštní ticho, až z toho šel mráz po zádech.
„Je pozdě,“ šokovaně se Kory podíval tím směrem a stáhl mě zpátky. „Musíme jet, nebo tu zařveme všichni. Máme ro-“
Nestihl domluvit, protože mu v tu chvíli zaškrkala vysílačka a když se ozval, slyšeli jsme Nashův hlas.
Byl jsem nervózní, srdce mi rychle bilo, adrenalin byl snad na maximu z toho všeho, ale ve chvíli, kdy jsem uslyšel Nashe, moje srdce začalo doslova šílet. Okamžitě mě přepadla špatná předtucha. Dostal jsem strach.
Ozýval se křik od našich lidí, abychom si pohnuli, dokud můžeme… Ale já najednou nemohl. Ztuhnul jsem na místě, když mi Kory strčil do ruky moji vysílačku, a já mohl jen poslouchat, co mi Nash říká. Signál byl rušený, občas jsem některá slova slyšel špatně, ale moje srdce mi to řeklo jasně.
Nechci tu Nashe nechat. Nechci…
„Musíš! Musíš nastoupit!“ zařval na mě do toho zmatku Kory.
Skoro se dotýkal mého obličeje, jak byl blízko.
„Tví lidé na tebe spoléhají! Nemůžeš je jen tak nechat! Kvůli tomu jsi přijel! Tak si nastup, kurva, nebo tě tam osobně dokopu!“
Nemohl jsem se skoro ani nadechnout, jak se ve mně všechno sevřelo. Vystrčil jsem hlavu ve snaze zahlédnout Nashe aspoň na okamžik. Několikrát jsem stiskl tlačítko vysílačky. Ale ta byla hluchá…
Nash
Situace začala být horší a horší.
Někde za námi se ozval křik a další střelba, a Liam mi potvrdil, že to šlo že shromáždiště.
Tak se Swenovi nejspíš nepodařilo všechny přesvědčit. Ale podle aut, co jsem viděl, drtivou většinu ano.
Dovolil jsem si jen krátké ohlédnutí, když první čtyři auta už vyjížděla ven z osady, a páté je následovalo po chvíli.
Zdálo se mi, jako bych zaslechl Swenův hlas, ale možná to bylo jen mé přání.
„Máš poslední možnost si to rozmyslet!" zahulákal jsem na Liama, když jsme zamířili poklusem blíž k zakázané oblasti, k hale, kolem které teď ležely kusy zabitých vojáků.
„Zapomeň! Nenechám tě v tom!" vrátil mi Liam, a oba jsme pak uskočili stranou a začali střílet, když se před námi objevila další pětice vojáků.
V tuhle chvíli jsem myslel jen na Swena, a v myšlenkách je vyháněl pryč z osady.
Přišlo mi to jako nekonečně dlouhé minuty, než jsem koutkem oka postřehl, že se konečně pohnulo i poslední auto, a za chvilku se jeho světla ztratila ve tmě.
Teď už to bylo jen mezi námi a vojáky Novum.
Podíval jsem se na Liama, který přikývl, a když jsme zabili těch pět vojáků, vyrazili jsme vpřed.
Museli jsme si dávat pozor i na vojáky, kteří byli v místě shromáždiště, ale najednou bylo všude, až moc velké ticho.
Vletěli jsme do haly, která byla prázdná, což nás oba zarazilo. Chvilku jsme se jen nevěřícně rozhlíželi kolem, než Liam ukázal před sebe. Kousek před námi byly otevřené dveře, za kterými jsme viděli dlouhou chodbu.
Kývl jsem na Liama a vyrazili jsme dopředu. Dostali jsme se asi do poloviny chodby, když se najednou všechno zesralo.
Najednou byli před námi i za námi.
„Ale, ale, ale, to jsou k nám hosti," ozvalo za chumlem vojáků před námi a mě se zatmělo před očima.
Přestal jsem se ovládat, zařval jsem a vrhl se vpřed.
„Nashi, ne!" uslyšel jsem Liama, ale už bylo pozdě.
Nastala skutečná řezba.
Nehleděl jsem nalevo ani napravo, střílel a mlátil jsem kolem sebe, jenže ať už jsem byl dobrý, jak jsem chtěl, oni byli v přesile.
Neměli jsme šanci.
„Toho druhého zabijte. Prototyp chci živý," ozvala se zase ta stará megera, a já se mohl jen dívat, jak se vrhají na Liama.
„Ne!" zařval jsem a vrhl se mu na pomoc, ale silná rána mě poslala k zemi.
Snažil jsem se znovu zvednout, ale moc daleko jsem se nedostal.
A než mě obestřela tma, zahlédl jsem Liama, který se kácel k zemi a omlouval se mi pohledem.
Moje poslední myšlenka patřila Swenovi. Doufal jsem, že to zvládl, a že bude v pořádku…
Swen
„Jedeme!“ zakřičel na nás řidič, když už se situace stávala neudržitelnou.
„Swene!“ zařval na mě Kory, a když viděl, že chci vyběhnout směrem do osady, stáhl mě zpátky a hned mě uzemnil jednou ránou do brady.
„Okamžitě nastup!“ nekompromisně mě natlačil do kabiny auta, a hned se natlačil vedle mne, abych neměl snahu vystoupit.
Motor zaburácel, jak řidič přišlápl pedál až k podlaze. Auto se hnulo dopředu tak rychle, že nás to zarazilo do sedaček a zezadu na nás někdo zabouchal, abychom nezapomněli, že vezeme lidi.
Zavřel jsem oči a v ruce stále drtil vysílačku. Skoro jsem nemohl dýchat, byl jsem jak kus kamene, ze srdce jsem měl jen kus ledu. Měl jsem pocit, že dokonce přestalo v jednu chvíli bít, jako by se stalo něco hodně špatného…
Slyšel jsem typické škrkání a pípání vysílačky, ale byly to hlasy z aut před námi, když zjišťovali situaci.
Neměl jsem snahu jim odpovědět. Odpověděl bych teď jen Nashovi. Ale ani jeden hlas mu nepatřil…
Kory mi vyrval vysílačku z ruky, a hned se chopil velení, a předával zprávy a povely.
Ale nezlobil se na mě. Jen položil ruku na mou a silně ji stiskl. A stejně jako on, i já jsem se otočil do okna, a se slzami v očích jsme se díval, jak nám osada mizí z dohledu…
Nashe… Nashe jsem však nikde ani nezahlédl, i když jsem se díval, dokud nám osada nezmizela z očí…
Cestu jsme zvládli tak, jak se plánovalo. Udělali jsme si jen malou přestávku, aby se všichni protáhli, hlavně pro děti to bylo zdlouhavé a únavné. Všichni se snažili, mluvili tiše, a ti co nemluvili, jen seděli, nebo postávali se svými vlastními myšlenkami.
Museli opustit svůj domov. Byli zrazeni někým, komu tak důvěřovali.
Chápal jsem je. Měl bych jim něco říct, utěšit je, že už bude všechno v pořádku…
Ale neměl jsem sílu.
Jen jsem jako stroj rozdával povely, a snažil se tvářit neutrálně. Snažil jsem se fungovat jako Backer, i když jsem měl pocit, že jsem rozervaný na kusy.
Stále jsem se ohlížel, jestli se k nám Nash nepřidá. Jestli nás nedožene a se spokojeným úsměvem řekne, že je hotovo…
Ale ani ve chvíli, kdy jsme se zastavili, ani potom, kdy jsme se znovu rozjeli do osady, se k nám nepřidal.
Neměl jsem ani kdy tomu zcela propadnout. Čekalo nás tolik práce, a mí lidé se na mě upnuli, jako na svou novou naději. A já jim ji musel dát. Nesměl jsem je zklamat.
V Nashově osadě nás přijali velmi přátelsky. Moje máma byla šťastná, že jsem se vrátil, ale hned poznala, že se něco děje. A, až snad teprve za několik dní, kdy za námi byla ta nejhorší práce, kdy se ten největší nápor uklidnil, přišla za mnou do Nashova bytu…
Ležel jsem na posteli, a s hlavou na jejím klíně jsem brečel jak malé dítě… Hladila mě po vlasech a nic neříkala. Věděla, že to nemá cenu.
Ztratil jsem naději, že se Nash vrátí.
Našel jsem nový domov, ale…
Přišel jsem o člověka, kterého miluji…