Swen
Byla to náročná noc. Možná bych řekl, že náročnější než ty dny předtím, kdy jsem se dostával z toho bordelu, co mi koloval v krvi.
Večeře byla skvělá, i když jsem nejdříve posloužil jako předkrm já. Ale i tak jsem si pochutnal na tom, co Nash připravil. Z jedné z krabic jsem si vytáhl věci, které mi padly, a já si je připravil, že si je obleču druhý den. Jen jsem trochu nevraživě koukal na spodky, a po chvilce přemýšlení je odložil zpátky.
Pokud mi vyloženě nemrzne zadek, tak je na sebe nenatáhnu. Mám rád volnost, a trenky nebo spodky si prostě neoblíkám, když to není vyloženě nutné.
Když jsme se dostali konečně do postele, myslel jsem, že budeme spát, ale Nash mě vyvedl z omylu. Nejspíš se rozhodl dostát svému slovu a opravdu všech šest sexů zvládnout za jednu noc. On si totiž nedal vymluvit, že ta postel už vážně byla načnutá, a proto ta tyčka praskla jako párátko.
Nejvíc problém jsem však měl, když mi říkal, jak si to mám dělat sám. Byl jsem trochu nešikovný, a navíc se na mě Nash tak neustále upřeně díval, že jsem byl rudý snad až na zadku, ale chtěl jsem to vědět, tak jsem to nakonec nějak zvládl, a Nash se přitom taky vzrušil. Prý se tomu říká: onanovat, nebo striptýz… Už ani nevím. Všechno se mi přes tu noc vykouřilo z hlavy.
A byl jsem tak utahaný, že jsem ani nepostřehl, kdo z nás dvou usnul jako první.
Probudilo mě až mírně sevření mého těla.
Škubnul jsem sebou, když jsem si hned nebyl schopen uvědomit, kde jsem a co se děje.
Ale když jsem pak ucítil teplé dlaně na svých zádech, spokojeně jsem vydechl.
„Promiň. Jen si pořád nemůžu zvyknout, že nejsem v posteli sám,“ zamumlal jsem, a pak konečně otevřel oči.
Otřel jsem se tváří o jeho hruď, a pak jsem se povysunul výš, abych ho mohl políbit.
Na tohle si nejspíš zvyknu velice brzy. Je to příjemné probouzení, nebýt v posteli sám.
„Dobré ráno,“ políbil jsem ho na rty. „Potřeboval bych se umýt a mám hlad jako vlk. A rád bych se podíval po osadě. Ale asi to bude chtít nějaký delší rukáv.“
Modřiny i škrábance jsem neměl jen na zádech, nebo na krku. Ale zdobily i další části mého těla, od stehen, přes zadek i po pažích.
Nash
Přijal jsem Swenův polibek a usmál se na něj.
„Dobré ráno, a v pořádku. Pokud mi nedáš jednu do zubu, tak je to v pohodě,“ políbil jsem ho tentokrát já, a pak se i se Swenem v náruči posadil.
„Souhlasím s plánem. Sprcha, jídlo, a pak prohlídka. Jen ten dlouhý rukáv je nejspíš zbytečný vzhledem k tomu, že tě bylo nejspíš slyšet až na konec osady,“ zasmál jsem se a přisál se ke Swenovu krku, abych mu tam zanechal viditelnou značku.
„Tak, tohle nikdo nepřehlédne,“ mlaskl jsem spokojeně, chytil Swena pod zadkem a vstal z postele.
„Musíme šetřit vodou, takže sprcha bude společná. Navíc se musím podívat, jak moc jsem tě v noci zrasil,“ řekl jsem s naprosto vážnou tváří, i když jsem měl i postranní úmysly.
A ty o chvilku později poznal i Swen.
„Musím tě pořádně zkontrolovat,“ zašeptal jsem mu do ucha a skousl ho, když se dlaněmi opíral o kachlíky a ten svůj sexy zadeček měl pěkně vystrčený.
Pořádně jsem ho ošetřil jazykem, a pak prsty na které jsem nanesl mastičku.
O půl hodiny později jsem už oblečený připravoval snídani, zatímco Swen poposedával na stoličce.
„Nemůžu za to, že jsi tak sexy. Když jsi oblečený, ještě se dokážu udržet, ale když mi ukážeš to své krásné tělo, tak se prostě nedokážu ovládnout,“ zasmál jsem se, políbil Swena do vlasů, a pak mu podal talíř s lívanci a kávu.
„Hmm, teď mě tak napadá, že vlastně ani nevím, na jaké jídlo jsi zvyklý, nebo co jsi u vás v osadě jedl.
Tak snad ti to bude chutnat. Když tak udělám něco jiného,“ zamyslel jsem se, a pak se usadil naproti Swenovi.
Swen
Bylo to nakonec příjemné ráno. I s Nashovou lékařskou prohlídkou mého těla.
Ale líbilo se mi to. I společná sprcha, i společná snídaně.
„Je to vážně dobré,“ zamumlal jsem s plnou pusou. „Sladké, trochu mi to připomíná to ovoce, co jsme jedli za Zdí. I když to není úplně stejné, ale i tak je to výborné.“
Sotva jsem snědl jeden lívanec, hned jsem se cpal dalším. Musel jsem se mrknout, kolik toho Nash udělal, abych mu to nesnědl všechno, a on nezůstal o hladu.
„Co se týká jídla, jím všechno. Dokonce i otrávené jídlo,“ na moment jsem se zamračil, když jsem si znovu uvědomil, čím mě vlastně krmili.
Napil jsem se kávy, která tady chutnala lépe než u nás. Ale podle vůně naši používají jiná zrna než Nash.
Koutkem oka jsem mrknul k posteli, že bych si dal pod zadek polštář, ale nakonec jsem se jen poposunul, aby se mi lépe sedělo. Už jsem věděl jak na to, takže to nebyl problém. Ale nejspíš budu dnes raději chodit a stát, nebo ležet, než sedět na tvrdé lavici či židli.
„Nadia říkala, že se ji mám přijít dneska ráno ukázat. Ale než tam půjdu, je možné vyjít na střechu?“ ukázal jsem prstem ke stropu. „Všiml jsem si, že je tohle nejvyšší dům a rád bych se rozhlédl, jak to tu vypadá, abych měl trochu představu a taky… Zaujalo mě to, jak Lilian říkala, že kamínky sbírala u hor. Chtěl bych se tam podívat…“
Nash
Byl jsem rád, že Swenovi chutná, ale trochu jsem se zamračil nad jeho poznámkou o otráveném jídle.
Naštěstí to ale v podstatě hned zamluvil, takže odvedl mou pozornost jinam.
„Tak půjdeme napřed na střechu,“ přikývl jsem, ještě Swenovi přidal, a zhruba za hodinu už jsem ho vedl ke schodům na střechu.
Mohl z ní vidět celou vesnici, ale já se spíš těšil, až mu ukážu konkrétní místa, takže jsme se tam moc dlouho nezdrželi.
„K té hoře můžeme zajet odpoledne. Není to moc daleko a je to v bezpečné zóně. A buď přespíme v chatce, kterou jsem tam kdysi postavil, protože než byla země úplně zdevastovaná, daly se tam dobře chytat zvířata, nebo se vrátíme zpátky. Jak budeš chtít. Ale… zítra… zítra se budeme muset rozhodnout, co dál. Ty se budeš muset rozhodnout. Nechci na tebe naléhat, ale bylo by dobré to s tvými staršími skoncovat, i když to pro tvůj lid nebude ze začátku možná jednoduché,“ vzal jsem Swena za ruku, když jsme scházeli dolů, na moment ji víc stiskl, jako bych mu chtěl dodat odvahu a políbil do vlasů.
Pak jsme zašli k Nadii, která mi docela vyčinila, protože jí samozřejmě došlo, od čeho jsou všechny ty kousance, škrábance a modřiny, a pak už jsme mohli jít na samotnou prohlídku osady.
Zavedl jsem Swena jako první k místu, kde jsme dokázali pěstovat určité plodiny, a hlavně svou vlastní kávu, která díky podmínkám a starosti místních lidí dokázala vyrůst i tady, ukázal jsem mu naše stáje i garáž, zavedl ho k místu, kde jsme měli čističku vody, takže na rozdíl od jiných osad jsme mohli pít vodu už přímo z kohoutku, zavedl ho do místního kostelíka i školy, a na něco jako trh, kde si lidé vyměňovali věci mezi sebou, aby nemuseli chodit dům od domu.
Lidé nás zdravili, někteří si se Swenem i podali ruce, někteří ho přehlíželi, ale celkově bych řekl, že vládla celkem příjemná atmosféra.
„Strejdo Rey!“
Ozvalo se za mnou a když jsem se otočil, už se mi Liliana přilepila k nohám.
„Maminka říká, že máte jít i se Swenym na oběd. Ahoj strejdo Sweny,“ mávla rukou ke Swenovi, ale to už mě chytla za to moji a táhla.
Věděl jsem, že Adrianě se nevyplatí odporovat, takže jsem nakonec s povzdechem souhlasil a chytl Swena za ruku.
Vzhledem k tomu, že spousta dětí zůstala po katastrofě osamocena, nebo v průběhu let matky umíraly po porodu nebo o pár let později, většinou z důvodu nedostatečné lékařské péče, byly v mé osadě rodiny, které měli i jiné než své vlastní děti.
A Adrianina byla jednou z nejpočetnějších.
Kde jsme vešli do domu, přivítal nás křik a smích, a vzápětí se ocitli v jídelně, velké místnosti, kde kolem dlouhého stolu pobíhalo osm dětí.
„Rey, vítám tě,“ přišel mě přivítat Adrianin manžel Greg a otočil se na Swena.
„Ty musíš být ten chlapec, který si získal srdce našeho vůdce. Buď na něj hodný.“
Podal mu ruku, a pak jeho vážnou tvář roztáhl úsměv.
„Tak, děcka, klid! Máme hosty! Pomožte mamce a jdeme jíst!“ tleskl Greg a otočil se na smečku, která se jako na povel zastavila, a pak rozletěla jako hejno slepic.
Za patnáct minut se stůl prohýbal vším možným jídlem a já Swenovi, který seděl vedle mě, ukazoval některé druhy ovoce a zeleniny, které neznal.
Swen
Když jsme posnídali, vyšli jsme nahoru na střechu. Rozhlížel jsem se po vesnici nejen proto, abych viděl, jak to tu vypadá, kde, co je, ale i proto, abych viděl, jak to tu mají zabezpečené.
Nemohl jsem si pomoct, prostě jsem tak byl naučený.
Byl jsem spokojený, když jsem viděl, že to mají dobře zabezpečené. Bylo vidět, že mysleli na spoustu věcí, skoro až do podrobností, a počítali s každou variantou. Tady se jen tak někdo nedostane, a pokud na ně přeci jen někdo zaútočí, tak se dovnitř jen tak lehce nedostane.
Byl jsem spokojený, tak jsem se už nechal v klidu provést po vesnici, což nám zabralo prakticky celé dopoledne i s návštěvou i Nadii.
Ještě jednou se mě zeptala na Rosemary. Spíš na to, jak vypadá a znovu se ujistila o jejím věku.
Zdálo se mi, že ohledně Rosemary by mohla vědět něco víc, ale zatím jsem to nechal být. Nechtěl jsem se vyptávat hned tak brzy.
To můžu později.
A určitě se zeptám…
Když jsme došli do domu Adriany, měl jsem oči na vrch hlavy, kolik tam bylo dětí.
Bylo tu tak živo, že jsem nevěděl, kam se dívat dříve a koho dříve poslouchat.
Liliana měla to privilegium, že si mohla sednout hned vedle mne, když jsme se usadili ke stolu, abychom mohli poobědvat. Vytáhl jsem z pod košile její talisman pro štěstí a ukázal ji, že ho nosím u sebe. Okamžitě celá zrudla, ale bylo vidět, jak moc ji to potěšilo, a hned se hrdě narovnala.
Bude z ní jednou silná osobnost, a možná jednou i ona bude stát u vedení téhle osady.
Jídla na stole bylo sice dost, abychom se najedli všichni, přesto jsem se držel zpátky, když jsem viděl ten počet dětí, co tu žili s Adrianou a Gregem.
Celý ten oběd proběhl v přátelském duchu, a musel jsem si přiznat, že i když mě pak trochu z toho všeho brebentění bolela hlava, přesto jsem se cítil mezi těmi lidmi dobře.
„Jak doplňujete zásoby? Přeci jen jsou tu některé rodiny dost početné,“ zeptal jsem se, když jsme pak odcházeli. „A taky je tu víc lidí než v naší osadě.“
A ve chvíli, kdy jsem zmínil naši osadu, zasekl jsem se.
„Jak dlouho jsem pryč? Nějak se teď nedokážu zorientovat, skrz toho, jak mi bylo… Do týdne jsem se měl vrátit, i kdybych nic nezjistil. Sice naše osada bude nejspíš v bezpečí, když jsme zabili tam ty. Ale záleží, jestli mluvil pravdu a oni se stáhli, když se nevrátili. A taky… Když se nevrátím, zvlášť teď, po tom, co se u nás stalo, tak nejspíš vyšlou pátrače…“
Nash
Byl jsem rád, že si to Swen užíval, a když jsme odcházeli, přitáhl jsem si ho k pasu.
Jeho poznámka rozvířila v mé hlavě myšlenky, které jsem doteď zatlačoval do pozadí, ale věděl jsem, že je nemůžu ignorovat.
Povzdechl jsem si, trochu se napjal, a na moment se zadíval na nebe.
„Ti, co nemůžou chodit na trhy, se pravidelně jednou týdně objíždějí a zásobují. Každý měsíc pořádám výpravu, na kterou jdu buď sám, nebo někdo z mých kluků, aby nachytal nějaké zvířata, popřípadě něco, co se dá dál zpracovat. Vždycky ale v osadě zůstane někdo, kdo ji hlídá. A myslím, že už je pozdě. Dnes je osmý den, co jsi pryč z osady, ale neboj. Vyslal jsem Liama, je to můj nelepší pátrač a zvěd. Pokud se něco začne dít, okamžitě mi dá vědět, a pak se podle toho zařídím. Vím, že to asi nerad uslyšíš, ale kvůli tobě jsem ochotný ve vteřině začít válku. Obávám se, že tě staří jen tak nepustí, víš toho až příliš, a navíc je tu Novum. A protože už ví i o mě, chci najít jejich základnu a udeřit. Sám. Do tohoto nechci nikoho zatáhnout. Kromě toho, ty budeš mít dost práce s ukočírováním lidí ve své osadě, aby ti uvěřili a šli s tebou. V žádném případě si nehraj na hrdinu. Tohle je drsný svět. Kdo nebude chtít jít, ať tam zemře. Asi to bude znít tvrdě, ale klidně bych obětoval jednoho člověka pro záchranu stovky jiných. Samozřejmě kromě tebe. Kvůli tobě bych nechal tu stovku zemřít, abych zachránil tebe,“ řekl jsem zcela vážně, a tak nějak podvědomě zavedl Swena zpátky k Nadii.
„Co se děje, Rey? Swen už by měl být v pořádku…“ zeptala se překvapeně, když otevřela dveře a na můj pokyn nás pozvala dál.
„Slyšel jsem to. Jak se vyptáváš na nějakou Rosemary ze Swenovi osady. Znáš ji?“ zeptal jsem se přísně a bez obalu.
„Nejsem si jistá a nechci-“
„Několikrát jsem vám všem říkal, že i maličkost, zdánlivě nesouvisející domněnka nebo představa může být v tomhle světě důležitá,“ přerušil jsem ji přísně.
Swen
Zamračil jsem se, když mi Nash potvrdil, že jsem z osady pryč víc jak týden. Už jsem měl být zpátky.
Přemýšlel jsem nad tím, co se asi v osadě teď děje. Co dělají starší, jak se asi cítí máma, když jsem se ještě nevrátil. Ale ta byla zvyklá na to, že jsem se občas při nějaké náročné výpravě vrátil třeba o pár dní později.
Došli jsme k Nadii, což jsem byl i já překvapen, že tam Nash zamířil. A když se zeptal na Rosemary, zbystřil jsem. Ale než Nadiia promluvila, ještě jsem se otočil na Nashe, ohledně mého návratu.
„Bylo by dobré se s tím Liamem spojit a upozornit ho, na možné nebezpečí. Naši pátrači se nevrátí dříve, než budou mít nějaké informace. Buď mě přivedou zpátky, nebo aspoň přinesou zprávy a nějaký důkaz o mé smrti. Ale co si pamatuji, zatím se nestalo, aby nějaký Backer umřel na výpravě a nenašli ho. Asi dvakrát se stalo, že přivezli mrtvolu. Ale nikdy se pátrači nevrátili s prázdnou. Vždycky přivez-“
„Smrt tvých předchůdců na nějaké obyčejné výpravě není myslitelná,“ přerušila mě najednou Nadiia.
Překvapeně jsem se na ni otočil, ale ona jen ukázala na židle, abychom se posadili, nalila nám nějaké pití do sklenic, postavila na stůl, a pak si k nám taky přisedla.
„Víš, jak jsi mluvil o Rosemary, že studovala nějakou univerzitu,“ podívala se na mě a když jsem přikývl, tak pokračovala. „S největší pravděpodobností, pokud je to opravdu ona, tak opravdu studovala. Její inteligence byla výjimečná, zvládla všeobecný lékařský obor, a dokonce studovala i experimentální genetiku. Pokud je to tedy ona, ale z toho, co jsi mi řekl, tak jsem si tím jistá zatím na sedmdesát procent. Musela bych ji vidět. No, ale pokud je to ona… Taky jsem studovala doktořinu. A těsně před tím, než přišla katastrofa, ona právě ukončovala doktorát, se svou inteligencí ho zvládla za dost kratší dobu než kdokoliv jiný. A vzhledem k jejím schopnostem a znalostem, založila s podporou univerzity a vlády výzkumnou skupinu, která se zabývala právě genetikou. Měla jsem od ní nabídku, abych s nimi spolupracovala. Chtěla jsem na základě toho vypracovat svoji disertační práci, protože jsem měla už jen necelé dva roky do ukončení univerzity. Ale něco se mi na tom nezdálo. Jenže než jsem se stihla dostat k tomu blíž, nastal problém s přírodou… Všechno, co jsem měla, bylo zničeno, a já byla ráda, že jsem vůbec přežila. Byly to těžké časy. Prakticky jsem se všichni smířili s tím, že známí, rodina, jsou všichni po smrti, a každý se staral hlavně o to, aby přežil… Úplně jsem to vypustila z hlavy a pomáhala jsem jako lékař, i když nedostudovaný. Ale pak se objevil Nash… A teď ty… A začíná mi to do sebe všechno zapadat. Myslela jsem, že celý výzkum byl zničený. Že ona už nežije, stejně tak jako ostatní doktoři, genetici, co s ní pracovali. Ale vypadá to, že opak je pravdou. Ale jak říkám, na sto procent to můžu potvrdit, pokud bych ji viděla a mluvila s ní. Takhle nemůžu přesně říct, jestli je to Rosemary Windarová. Přeci jen to je už víc jak čtyřicet let…“
Nash
Poslouchal jsem Nadiina slova, a moje dobrá nálada, která se mě ještě držela, mizela. Dokonce jsem nestihl ani Swenovi odpovědět.
Když domluvila, krev mi doslova bublala v žilách. Vzal jsem do ruky vysílačku, kterou jsem měl u pasu, a vyslal signál, aby se mi Liam ozval.
Po chvilce to zapraskalo a ozval se jeho zadýchaný hlas.
„V pohodě?“ zavrčel jsem do vysílačky.
„Já jo,“ ozval se jeho hlas.
„Chci, abys něco zařídil. Dám ti nový úkol. Najdi Rosemary, ženu v radě starších, která tam nejspíš tahá za nitky a předej jí můj vzkaz. Řekni, že ji pozdravuje ZK-965482, a že si jdu pro její hlavu. Zabij každého, kdo se pokusí z vesnice dostat. Pošlu ti Damiana na pomoc. Jo a vezmi Swenovu matku do bezpečí,“ rozkázal jsem.
Liam se chtěl ještě na něco zeptat, ale já bez pardonu vysílačku vypnul a připnul si ji k pasu.
„Rey… Nashi…“ pokusila se mě zastavit Nadia, ale já na ni jen zavrčel, takže ustoupila stranou a nechala mě projít.
Musel jsem ven.
Musel jsem na vzduch.
Musel jsem něco zabít, abych to ze sebe dostal.
Ta zloba ve mně rostla, pohlcovala mé tělo, zatemňovala mysl. Svaly se mi napínaly, v hlavě hučelo, a z hrdla se draly podivné zvuky.
Vyšel jsem z domu a jen podvědomě zaslechl, jak se mě Nadia pokouší zastavit.
Rosemary…
Proč mi to nedošlo hned?
I když…
Tehdy jsem vlastně znal jen její příjmení, ne jméno.
Doktorka Windarová…
To ona…
Její touha po nemožném, její chamtivost…
Zabiju ji. Pomalu a bolestivě…
Swen
Při její námitce, že smrt Backer na výpravě je nemyslitelná, jsem začal uvažovat.
Podle toho, co říkala, se to nejspíš stalo mým předchůdcům, a možná to byl plán, jak se zbavit špatného Backer, když mě poslali na výpravu. A myslím si teď, že to tak nejspíš bude, protože ti, co nás měli napadnout, se vlastně ani už nevrátili. A já bych do jejich doupěte šel zbytečně. A buď by mě zabili oni, nebo by mě zabili mí vlastní lidé. Byl to nejspíš plán, jak se mě zbavit… A změnit vzpomínky byla jen pojistka, kdyby mě někdo z nepřátel dostal živého.
Pozorně jsem naslouchal, co Nadiia dál říkala.
Je pravda, že Rosemary je velice chytrá, chytřejší než kdokoliv z naší osady. A věkově by to taky nejspíš sedělo, i když neznáme její přesný věk.
Už jsem chtěl namítnout, že neznám ani její příjmení, protože je v osadě nepoužíváme, všichni máme jen jedno jméno, ale v tu chvíli, Nash, který doposud mlčel a jen poslouchal, najednou vyletěl, a my nestačili zírat.
Takhle naštvaného jsem ho už viděl, když nás napadli vojáci Novum. A Nash nemá daleko k tomu, aby se rozzuřil ještě víc, jako tenkrát.
Ale když jsem si konečně v hlavě přebral to, co říkal do vysílačky, vyletěl jsem i já.
„Swene, nech ho, on se uklidní!“ chytla mě Nadiia za loket a chtěla zastavit.
Jenže já se ji vytrhl a rozběhl se za Nashem. Předběhl jsem ho a zastavil se před ním.
„Nashi!“ křikl jsem na něho. „Nemůžeš zabít každého, kdo vyjde z osady! Možná Rosemary poslala někoho z pátračů, aby mě našli a zabili… Ale z vesnice neodchází jen oni. Jsou to i muži, kteří půjdou doplnit zásoby, třeba na lov, nebo do centrální osady na trh. Nemůžeš nechat zabít každého, kdo z tama odejde! Jsou to lidi, kteří o ničem ani nemusí vědět!“
Miluji Nashe, to ano, ale v tuhle chvíli jsem začínal pociťovat, že mě taky začíná pohlcovat zlost. Nejen na to, co jsem slyšel, že Rosemary může stát za tím, jak Nashe změnili, jak změnili spoustu dalších, jak si zahrávala s mým životem, s mými vzpomínkami. Ale zlobil jsem se na to, že Nash tak bez přemýšlení vyletěl, a podle všeho by nejraději vybil snad půlku mé osady.
Nash
Zlostně jsem zafuněl, když mi začal Swen řvát do obličeje a zastoupil mi cestu.
Tohle byl důvod, proč jsem nechtěl nikoho milovat.
Tohle byl důvod, proč jsem nechtěl být milován.
Ta zlost ve mně měnila všechno. Měnila mě samotného.
„A jak můžeš vědět, že o ničem neví? Jak moc ty lidi znáš, když ses s nima nikdy pořádně nebavil?!“ vyjel jsem po Swenovi i já, chytl ho za loket a přitáhl blíž k sobě.
Vztekem se mi dělaly mžitky před očima, a já cítil, jak mé tělo pohlcuje horkost.
„Tak dlouho… víš, jak dlouho čekám na tuhle chvíli?! Na možnost to skoncovat?! Na chvíli, kdy se aspoň jednomu z nich můžu podívat do očí a zakroutit jim krkem?! Máš tušení… máš tušení, kolik životů jejich chamtivost vzala?! Její chamtivost?! Protože ona je z nich nejhorší! A dokud bude žít, já nebudu mít klid! Musím ji zabít! Nechápeš?! Musím! I kdyby mě to mělo stát cokoliv! Musím to ukončit!“
Zařval jsem Swenovi do obličeje a zatřásl s ním, jako bych mu chtěl ty myšlenky vytřepat do hlavy.
Byl jsem úplně mimo. Byl jsem v horším stavu než tehdy za Zdí a v elekrárně. Teď jsem byl přesně v tom stavu, jako skutečný voják Novum. Jen stroj na zabíjení, bez mozku.
„…v pořádku… trochu vyletěl… ne, nezabíjej každého… jen pátrače… jo, matku jo…“
Jako by z dálky jsem uslyšel něčí známý hlas, a pak ucítil na své ruce dotek.
„Nashi? Nashi? Už je dobře… Pusť Swena… Nashi…“
Znovu ten hlas…
Zamrkal jsem, a napůl nevraživě napůl nechápavě se podíval na Koryho, který stál vedle Swena a svíral mou ruku.
Ruku, kterou jsem držel Swena za triko pod krkem.
Podíval jsem se na Swena, a jako bych dostal ránu. Ihned jsem ho pustil, mysl se vyjasnila, a já o krok ustoupil.
„Tohle jsem nechtěl…“ zašeptal jsem. „Omlouvám se… tohle… tohle je důvod, proč jsem doteď neměl partnera… tohle jsem já, Swene… mé druhé já… zrůda od které se všichni drží dál…“
Podíval jsem se na Koryho, který jen zavrtěl hlavou a stiskl rty.
„Půjdu se podívat, jak jsou na tom ostatní...“ zabručel a vzdálil se.
Zůstal jsem tak se Swenem sám a…
Bál se…
…jeho odmítnutí.
Snad poprvé v životě jsem měl skutečný strach.
„Asi… asi bych měl jít…“ vydechl jsem.
Swen
Popadl jsem Nashe za ruku, když mě chytil pod krkem. Sevřel jsem jeho zápěstí tak silně, až jsem cítil, jak se mu mé prsty zarývají snad až do masa. Ale Nash vypadal, jako by to ani nepocítil, nevnímal, tak jsem ho pustil.
Poslouchal jsem, co říká, a nejen v něm, ale i ve mně narůstala zlost s každým jeho dalším slovem.
Měl jsem náběh, že po něm skočím, ale najednou se vedle mě objevil jeden z chlapů. Byl to ten Kory, s kterým jsem tenkrát mluvil přes vysílačku. A zdálo se, že situaci trochu urovnal a uklidnil.
Na rozdíl od Nashe, on teď uvažoval rozumně. Nash měl doslova zatemněný mozek a nic s ním nehnulo, jen mě ještě víc sevřel.
Oddechl jsem si, když jsem slyšel, jak Kory do vysílačky říká, ať nezabíjí každého, ale jen pátrače a Rosemary. A snad se jim podaří mou mámu přivést zdravou. Jenže, nevěděl jsem, jak to chtějí provést, když je naše osada dost dobře hlídaná, a máma z ní prakticky vůbec nevychází.
„Jsi v pohodě?“ otočil se na mě Kory, ale vzápětí se zarazil, když se podíval do mých očí.
„Myslel jsem, že je máš modré…“ zamyslel se.
„Mám. Ale teď… Když uvidíš u mě tuhle barvu očí, tak je lepší se mi klidit z cesty,“ vysvětlil jsem mu přibližně, proč je mám teď zelené.
Pochopil. Přikývl, ještě něco dodal, a pak odešel. Já jsem se otočil zpátky na Nashe.
„Pojď se mnou!“ řekl jsem důrazně, tak jsem byl zvyklý ve funkci Backera.
Vykročil jsem k domu, kde měl svůj byt. Vešel jsem dovnitř, a kluky, co právě trénovali, jsem požádal, aby se stáhli bokem.
Svlékl jsem si halenu, sundal boty a svázal vlasy do uzlu, aby mi nezavazely.
Vzal jsem do ruky tréninkovou hůl, postavil jsem se doprostřed místnosti a upřeně se zadíval na Nashe.
„Nemluvil jsem s našimi lidmi, protože jsem nesměl. Starší se ke mně nezachovali dobře. Nejspíš je to jejich práce, v čele s Rosemary, ale to neznamená, že své lidi vystavím nebezpečí, ať už mě mají rádi nebo ne. Nedovolím, abys ublížil komukoliv z nich, pokud k tomu není pádný důvod. Nemluvil jsem s nimi, ale to neznamená, že nevím, jak žijí. Znám je prakticky všechny, tak jako ty znáš své lidi. Pokud se chceš vyzuřit, pokud chceš někomu ublížit, dostat ze sebe ten vztek, tak na to jsem tu já. Tentokrát tě neodmítnu. Pokud chceš někde vybít ten svůj vztek, tak na mě, Rey!“
Nash
Chtěl jsem odejít a nějak se s tím poprat, ale Swen rozkázal a já poslechl.
Ani jsem nevěděl proč.
Možná ze zvědavosti. Možná ze strachu, že když bych odešel, Swena už bych nikdy neviděl.
Jenže, když jsme vešli do hlavní budovy a Swen promluvil...
Viděl jsem ten vztek v jeho očích, viděl jsem tam pravdu, a v tu chvíli si uvědomil, jak moc jsem Swena podcenil.
On byl Backer…
Ať už bude situace jakákoliv, postaví se za své lidi, jako bych to udělal já…
„Swene já…“ zvedl jsem ruce v obraně, ale vzápětí jsem vyhekl, když mě dost nešetrně přetáhl holí.
„Kurva, Swene!“ zařval jsem na něj, jak se mi vrátil vztek do žil.
„Rey, ne…“ uslyšel jsem vzdáleně jednoho z kluků, ale to už jsem si taky sundal boty a košili.
Vzal jsem do ruky hůl, na nic nečekal, a z otočky na Swena zaútočil.
Měl dobré reflexy. Navíc ho poháněl vztek.
Ale přece jen, i když jsem se nejspíš podvědomě držel zpátky, pořád jsem byl rychlejší.
Za chvilku jsme byli oba zbroceni potem, a na mém i Swenově těle se rýsovalo pár podlitin.
Jenže já se pomalu začal vracet zase do normálu, a každá další rána, kterou jsem Swena obdařil, mě zabolela víc než cokoliv jiného, až jsem to nakonec nevydržel.
„Dost!“ zařval jsem na celou halu a odhodil holi někam na druhý konec.
Swena, který se na mě řítil, jsem jednoduše strhl k sobě do náruče, povalil na zem, znehybnil ho a zadíval se mu do očí.
„Vypadněte!“ štěkl jsem po ostatních, a když jsme osaměli, přitiskl jsem se Swenovi na rty.
Byl to žádostivý polibek plný bolesti a omluvy.
„Už dost… nechci ti už dál ubližovat… prosím, Swene…“ zašeptal jsem a opřel se svým čelem o to jeho, když jsem konečně přerušil náš polibek.
Swen
Nečekal jsem, co Nash řekne, a rovnou jsem po něm vystartoval.
Nejspíš si o mě přihlížející mysleli, že jsem blázen nebo sebevrah, když jsem na Nashe zaútočil bez varování. Ale bylo mi to jedno.
Já byl také rozzlobený, a nehodlal jsem to jen tak přejít. I kdybych něco teď řekl, nejspíš by mě Nash neposlouchal, takže lepší byla teď názorná ukázka a dosáhl jsem svého.
Nash se naštval ještě víc, a netrvalo dlouho, a pustil se do mě.
Už jsem měl tu čest vidět, jaký je, když do toho jde na plno, tak jsem věděl, že se teď drží zpátky. A to mi svým způsobem dodávalo sílu, protože jsem měl zlost i na to, že to dělá. Já se zpátky rozhodně nedržel, i když jsem věděl, že na něj nemám. Ale ukázal jsem mu, a nejen mu, ale i ostatním přihlížejícím, že nejsem jen tak hej nebo počkej, kterého by srazila na kolena obyčejná facka.
Cítil jsem ve svalech, že do toho dávám vše, neznatelně jsem ubral i na rychlosti a síle, ale nehodlal jsem se vzdát jen tak, aniž bych se k tomu vyjádřil aspoň pěstí.
Klidně bych tu i padnul, kdyby na to přišlo. Stejně jsem už dávno mrtvý, když se mě zřejmě Rosemary rozhodla odstranit.
Znovu jsem se s touhle myšlenkou začínal dostávat do varu, a adrenalin v mém těle stoupal neuvěřitelnou rychlostí.
Zařval jsem vztekle, když mě najednou Nash popadl a uvěznil mě pod sebou. Chtěl jsem pokračovat, chtěl jsem ho domlátit, nebo nechat domlátit sebe. Taky jsem potřeboval ze sebe vybít tu frustraci, která na mě se vším padla, a on to slovy, že nemluvím se svými lidmi, ještě víc umocnil. Protože to mě ranilo. Nemluvil jsem s nimi, ne, protože bych nechtěl. Já prostě nemohl…
Často jsem sedával jen tak u okna, když jsem měl volnou chvíli, a sledoval ostatní v osadě, jak žijí, jak spolu mluví, a netrpělivě čekal, kdy máma bude moci přijít a prohodit se mnou aspoň pár slov.
Mračil jsem se ještě ve chvíli, kdy mě Nash políbil. Chtěl jsem se mu vytrhnout, praštit ho do nosu, ale byl jsem v jeho sevření jak ve svěráku.
„Nějaká modřina mě nezabije, ale už mi nikdy neubližuj svými slovy. Nejsi jediný, kdo trpěl, Nashi…“ promluvil jsem nakonec tiše, ale nebyl jsem schopen se zatím stále usmát.
Nash
Když se Swen přestal pode mnou zmítat a konečně promluvil, zvedl jsem hlavu a ztuhl.
Na chvilku jsem musel zapřemýšlet, co všechno jsem mu řekl, a pak mi to došlo.
Přes tvář mi přeběhl stín bolesti, až jsem musel na pár vteřin zavřít oči.
Jsem vážně nehorázný kretén.
Zvedl jsem se do kleku, Swena pustil a dosedl na paty.
Položil jsem mu svou dlaň na tvář a pohladil ho.
„Omlouvám se,“ řekl jsem stejně tiše. „Já… ničím neodčiním to, co jsem ti řekl… moc se omlouvám… nejsem… nejsem zvyklý… Ne, to mě neomlouvá, slíbil jsem ti, že tě budu chránit, a místo toho jsem to já, kdo ti ubližuje. Sobecky myslím jen na sebe, a neuvědomuju si, jak musíš trpět ty, když ti během pár chvil bylo vzato všechno, v co jsi věřil a cos chránil. Chci chránit tebe i tvůj lid, chci vidět tvůj úsměv, chci, abys byl šťastný… Pokud… pokud se mnou nebudeš chtít zůstat pochopím to… Já chci být tím, kdo tě udělá šťastným. Chci to být já, ale nevím… nevím, jestli to dokážu… nevím, jestli mi odpustíš… nevím…“
Už jsem ani neměl slov.
Stáhl jsem ruku ze Swenovy tváře, zaklonil hlavu a hořce se zasmál.
„Tohle je poprvé, co nevím, jak dál, co si nevím rady, a ani nevím, co říct. Co se bojím. Poprvé cítím skutečný strach… Strach a bolest, jakou jsem necítil čtyřicet let. Strach a bolest z toho, že mě opustíš, Swene…“ sklonil jsem hlavu a zadíval se mu do očí.
Swen
Měl jsem co dělat, abych se udržel nehybně, když začal Nash mluvit. Pořád jsem měl zlost.
Ale s každým dalším slovem jsem se uklidňoval, až jsem nakonec povolil napětí v těle, a už neměl chuť mu dát ránu.
Posadil jsem se, když mě konečně pustil a zamyslel se nad jeho slovy.
„Pokud bych odešel, tak jen ve dvou případech. Kdyby hrozilo, že budeš chtít ohrozit mé lidi. Nevím, jestli se budu moct někdy vrátit, ale nedopustím, aby trpěli kvůli někomu, komu oni věří. A druhý důvod,“ na moment jsem se odmlčel.
Přisunul jsem se k Nashovi blíž a dotkl se jeho tváře.
„Druhý důvod je, že bys mě už nechtěl. Že bys řekl, že mám odejít,“ pohladil jsem ho, a pak jsem stáhl ruku dolů.
Řekl jsem to, ale neuměl jsem si představit, že by mi Nash řekl, ať jdu pryč, že mě už nechce vidět.
Opravdu jsem si to nedokázal představit. Nechtěl jsem si to představit.
„Chci být s tebou. A víš… Jednou jsem odmítl s tebou bojovat. Tentokrát to zašlo příliš daleko, protože ses dotkl něčeho, co je pro mne důležité. Ale věř, že raději budu mít bolavé tělo, otlaky a modřiny z našeho šukání než ze souboje s tebou.“
Nash
Na chvilku jsem se bál, že mi Swen ani neodpoví. Ale pak jsem si oddechl a chytil jeho ruku do své.
Přiblížil jsem ji ke rtům a políbil ho na klouby.
„Nikdy tě neopustím a nikdy už neudělám něco takového… teda, pokusím se. Víš, když mám vztek, neovládám se, i proto jsem chtěl raději zůstat navždy sám, ale… Miluju tě tak strašně moc, že jsem ochotný se kvůli tobě aspoň v tomhle změnit… naučit se ovládat… dávat si pozor…“
Přitáhl jsem si Swena blíž a posadil si ho na klín. Zadíval jsem se mu do očí, které už ztrácely svou zeleň, a znovu si připomněl, proč jsem se do tohoto úžasného kluka zamiloval.
„A co se týče té poslední věci… Raději ti způsobím modřiny a škrábance šukáním než bojem,“ zašeptal jsem mu do ucha, a pak se otřel o jeho rty.
Jazykem jsem si vyžádal vstup do jeho úst, a prsty jedné ruky vjel do Swenových vlasů, abych rozmotal drdol. Ze rtů jsem se přesunul na jeho kůži a políbil každé místečko, kde jsem mu způsobil zranění.
„Swene… Swene…“ zašeptal jsem a kousnul ho do hrdla. „Nikdy mě nesmíš… opustit… zemřel bych…“
Znovu jsem se přitiskl na jeho rty, a sám ani nevím jak a kdy, ale najednou jsem vjel pod jeho kalhoty a rukama drtil jeho kulatý zadeček.
Stoupl jsem si i se Swenem v náruči, a za neustálého líbání se rozešel nahoru po schodech.
„Swene…“ zasténal jsem, když jsem přerušil naše spojení, abych mohl popadnout dech a jeho opřel o zeď, zatímco jsem prstem šmejdil v jeho rýze mezi půlkami.
„Potřebuju tě…“ vydechl jsem, znovu spojil naše rty a znovu se rozešel.
Než jsme došli nahoru, byl jsem zadýchaný víc než při souboji s vojáky Novum, rty mě brněly od neustálých polibků, a prsty jsem pořád dorážel na Swenův zadeček i jeho vstup.
Swen
To nepříjemné, co na chvíli mezi námi zavládlo, bylo pryč.
Teď jedno napětí vystřídalo druhé, daleko příjemnější, a rozhodně jsem ho uvítal víc, než do sebe s Nashem mlátit holí.
Chytl jsem se ho pevně kolem krku, když se zvedl a se mnou se vydal nahoru po schodech. Ani nevím, jak takhle zvládl vystoupat do toho čtvrtého patra. Ale když neustále dorážel na mou dírku, ještě víc jsem se k němu natiskl a málem jsem ho kousnul do jazyka, když jsem zacítil, jak se jeho prst na moment a na kousíček ocitl vevnitř.
Ani jsem se ho nechtěl pouštět, když mě postavil na nohy. Klidně bych mu tak visel kolem krku a nechal jeho prsty vražené dovnitř celou dobu.
Jedna věc ale byla jistá. Než jsme vešli do Nashova bytu, a on se mnou dopadl na postel, byl jsem už vzrušený snad víc než on. Sám jsem si stahoval kalhoty dolů tak netrpělivě, že jsem si poškrábal boky a málem si sedřel kůži.
Ale když byly kalhoty dole, hned jsem se přetočil na kolena a rukama se zapřel o pelest.
„Chci tě Nashi,“ natočil jsem k němu hlavu a olízl si rty.
„Chci tě mít v sobě, abys naplnil mou dírku… Chci s tebou šukat, a zapomenout na to, co bylo…“
Ruce se mi třásly, tak jsem raději pevněji sevřel pelest, vzrušeně jsem dýchal, jak uhoněný pes a nebyl schopen zavřít pusu.
„Nashi… naplň mě… prosím…“ přivřel jsem oči, když jsem si mlsně prohlížel jeho polonahé tělo.
Nash
Rázem bylo zapomenuto všechno, co se odehrálo.
Sledoval jsem Swena, jak ze sebe strhává kalhoty, a pak zavyl, když se mi sám nabídl, a ještě mě povzbudil svými slovy.
„Swene!“ křikl jsem, ale už se hnal k posteli.
Málem jsem zakopl o vlastní nohy, když jsem si snažil rychle sundat kalhoty, a když se mi to podařilo, v momentě jsem klečel na posteli s nosem zabořeným mezi Swenovýma půlkama.
Tentokrát ale nebyl čas na hraní.
Oba jsme to chtěli rychle. Oba jsme toužili po tom divokém uvolnění. Oba jsme cítili to téměř hmatatelné jiskření mezi námi.
Chmátl jsem po mastičce potřel si penis i prsty, které jsem zkusmo strčil do Swenovy dírky, abych zjistil, jak na tom je, a když to nikde nedrhlo, nic nebránilo tomu, abych se proti němu nastavil.
Nájezd do jeho nitra mě zlomil v pase, takže jsem Swena slisoval pod sebou do matrace, až se musel pustit pelesti, protože jinak bych ho zlomil.
Zanechal jsem na jeho zádech a krku dalších pár kousanců a škrábanců, zatímco jsem plenil jeho dírku.
Své výkřiky jsem tlumil ve Swenově kůži, stejně jako on ty své v polštáři, ale já ho chtěl pořádně slyšet.
Pořádně jsem si Swena podchytil kolem hrudi a přetočil se na záda.
Swenova hlava mi dopadla na rameno, ale já mu nedal ani chvilku na odpočinek.
Zatímco jsem ho jednou rukou objímal kolem hrudi, prsty ho štípal do bradavek a funěl mu do krku, druhou rukou jsem ho chytil pod koleny, srazil mu nohy k sobě, a pak je přitáhl k tělu.
Sprostě jsem zaklel, když se jeho dírka stáhla, ale umožnilo mi to těsnější a hlubší pronikání, které musel Swen cítit stejně intenzivně jako já.
Swen
Slastně jsem se prohnul, když se na mě Nash vrhnul. Tohle jsem chtěl. Raději tohle než se umlátit do bezvědomí.
Když jsem ucítil, jak se na mě tlačí, nestihl jsem se ani připravit, a on do mě prudce najel. Stihl jsem jen vykřiknout, jak mnou bleskově projel ten slastný pocit, že se mi málem zkroutily i prsty na nohou.
Ale netrvalo dlouho, a i když jsem rád měl Nashe přilepeného na mých zádech, on mě stáhl dolů na sebe, že jsem nestihl říct ani popel.
Jen jsem zašermoval rukama ve vzduchu a on už mě držel za nohy a najížděl do mě ze spodu.
I když mě doslova rozpaloval s každým přírazem, i když byl můj zadek doslova v ráji a já cítil, jak mi cuká penis a nebude trvat dlouho a moje semeno se dostane ven, přesto mi něco chybělo…
„Nashi…“ zachrčel jsem a natáhl ruce za sebe a zahrábl je do jeho vlasů. „Nashi… chci... chci tě vidět…“
Nestíhal jsem s dechem, ale takhle to nebylo úplně ono. Srdce mi zběsile tlouklo, cítil jsem, že za chvíli nejspíš budu, ale chtěl jsem ho aspoň vidět… Cítil jsem se takhle bezbranný, zranitelný…
Necítil to jeho správné objetí, které jsem chtěl, jeho nadvládu, jeho sílu…
Nash
Myslel jsem, že Swena udělám takhle, ale on měl jiné plány.
A ty se mi rozhodně zalíbily.
I když jsem z něj musel na moment vyklouznout, abych si mohl kleknout nad něj.
Sedl jsem si na paty mezi jeho roztažené nohy, chytl jeho ruce a natáhl mu je k pelesti postele, a svými prsty pak přejel po jeho kůži od prstů až po boky, které jsem sevřel.
„Jsi nádherný…“ zachrčel jsem, podchytil Swena pod zadečkem, nalehl na něj, a v okamžiku, kdy můj jazyk hladce vklouzl do jeho úst můj penis stejně krásně vklouznul do jeho dírky.
Zasténal jsem a vydechl Swenovo jméno do jeho úst.
Svíral jsem jeho zadeček, aby se nemohl ani pohnout, tiskl ho proti sobě, zároveň jsem Swena lisoval pod sebou, cítil jeho tvrdost na svém břiše, a když mi došel dech, sklonil jsem hlavu, abych si jazykem a zuby mohl pohrávat s jeho bradavkami.
„Swene… udělej se… pro mě…“ zasténal jsem do jeho kůže na krku, když ten šílený pocit válcoval mé tělo, až jsem myslel, že prasknu, a víc jsem začal dorážet na jeho prostatu, abych cítil jeho slastnou křeč, která mě tak vzrušovala.
Swen
Byl jsem rád, že Nash vyslyšel mou prosbu.
Když jsem dolehl na postel, a on mě uvěznil pod sebou, okamžitě mé vzrušení stouplo ještě víc.
Pevně jsem sevřel tyčky pelesti s rozhodnutím tentokrát žádnou nezlomit.
Když jsem se mohl dívat na Nashovu tvář, když jsem byl pod jeho nadvládou, a mohl jen přijímat jeho prudké nájezdy, byl jsem ten nejspokojenější člověk v téhle osadě.
Už jsem nestihl ani poděkovat, že mi vyhověl. Nestíhal jsem s dechem, a ten pocit přicházejícího orgasmu s každým okamžikem sílil. Tření mého penisu o jeho břicho ještě víc umocňovalo ten skvělý pocit, kdy se moje tělo začalo víc třást, a já nemohl jinak než se tomu poddat, protože bych jinak ulomil další tyčku.
„Nashi… Nashi… Rey…“ zasténal jsem ochraptěle jeho jméno
Jediné, s čím jsem mohl hýbat, byly teď nohy, které jsem omotal kolem něj, a pevně si ho na sebe přirazil a držel, když to na mě přišlo. S hlasitým sténáním jsem vlhčil moje i jeho břicho, a i když jsem se chtěl na Nashe dívat, přesto mě to donutilo zavřít oči a moje tělo se doslova prohnulo jako luk i když mě Nash pevně držel.
Nash
Tohle bylo to, co jsem chtěl vidět a slyšet.
Kousl jsem Swena do brady, když se proti mně prohnul, zarazil mi paty do zadku a úplně znehybnil.
Někdy mu budu muset nastavit zrcadlo, aby viděl, jak je při orgasmu krásný.
Když povolil o malinko své sevření, ještě víc jsem si ho přidržel za boky a nadzvedl tak jeho zadeček.
„Nechej nohy takhle…“ zašeptal jsem mu do ucha.
S každým dalším přírazem, který byl rychlejší a tvrdší než ten předchozí, jsem Swena víc drtil pod sebou a lisoval do peřin, až jsem ho i s postelí málem odstěhoval za zeď. Líbal jsem ho na tvář, na krk, všude, kam jsem dosáhl, kolena jsem měl zabořené do matrace, abych získal stabilitu a Swenův zadeček byl několik centimetrů ve vzduchu.
Když to přišlo i na mě, zespodu jsem podchytil Swena na ramena, čímž jsem mu zabránil v jakémkoliv pohybu, zcela na něj nalehl a bezděčnými pohyby se ještě do něj tlačil co nejdál.
Sténal jsem jeho jméno, zahříval jeho kůži svým dechem, věnoval mu tlukot mého srdce i třes těla.
„Swene…“ zachrčel jsem, když ten největší nápor pominul a já se zadíval do jeho krásných modrých očí.
Swen
Ještě jsem se ani nestačil vzpamatovat ze svého orgasmu, kdy jsem skoro znehybnil Nashe, a prožíval ten úžasný pocit, když mi Nash poručil, abych nechal nohy tak jak jsem je měl.
Nechal bych je tak nejspíš, i kdyby mi nic neřekl. Nebyl jsem schopný se ani pohnout, nejen proto, že jsem byl stále jak v jiném světě, ale i proto, jak pevně mě Nash držel.
Byl jsem naprosto v jeho moci a mohl jsem jen přijímat jeho přírazy a dívat se, jak on prožívá tu svou chvíli, kdy se jeho tělo roztřáslo a začal plnit mou dírku svým semenem.
Jeho tvář už nebyla stažena vztekem. Odráželo se v ní to dobré, co teď prožíval, a byl to opravdu nádherný pohled.
A byl jsem šťastný, že jsem to já, kdo to může vidět. Že jsem to já, kdo mu může nabídnout tohle uvolnění, uklidnit ho. A nejen on, ale i já jsem se úplně uvolnil, uklidnil, a jen se přihlouple usmíval, protože mi takhle bylo moc dobře.
Nash chtěl vidět, můj úsměv, tak ho má. A je mi jedno, jak blbě to v tuhle chvíli vypadalo.
Byl jsem prostě šťastný…
Konečně jsem pustil tyčky pelesti, které tentokrát přežily, a chytl jsem Nashe kolem krku, abych si ho mohl přitáhnout co nejblíže. Bylo mi jedno, že mezi našimi těly se rozmazává to vlhko, které ze mně před chvilkou vyšlo, bylo mi jedno, že je Nash těžký. Já ho prostě potřeboval…
„Miluji tě, Nashi,“ zašeptal jsem do jeho rtů, než jsem mu nabídl polibek, který tuhle divokou akci ukončil.