Nash
Znovu jsem se probudil, když jsem ucítil, jak se Swen zase třese. Už jsem se bál, že má další záchvat, ale on… Brečel…
Plakal tak, že se mi srdce sevřelo, a musel jsem na okamžik zavřít oči, když jsem ho tak viděl.
Ale dalo mi to naději. Naději, že si vzpomněl.
„Swene…“ zašeptal jsem, aby mě vnímal, a pak sevřel jeho tvář do dlaní.
„Swene já…“ palcem jsem mu setřel slzy, než jsem ho pevně objal a zabořil nos do jeho vlasů,
„Omlouvám se. Slíbil jsem, že tě ochráním a… hrozně jsem se bál… Bál jsem se, že jsem tě navždycky ztratil. Bál jsem se…“
Nedokázal jsem ani říct všechny ty pocity, které se ve mně teď praly.
Štěstí, úleva, bolest, strach.
Křečovitě jsem Swena svíral, tiskl ho k sobě, hladil po zádech i vlasech, konejšil.
„Neplakej, Swene… prosím, neplakej… už je dobře… jsi v bezpečí…“ mumlal jsem do jeho vlasů.
Až když jeho třes trochu ustal, znovu jsem ho odtáhl od sebe, podal mu svůj kapesník, aby se vysmrkal, a prsty jsem setřel jeho slzy. Čelem jsem se opřel o to jeho, a zadíval se mu do očí.
„Už tě nikdy neopustím. Nenechám tě samotného… nikdy…“ zašeptal jsem a vtiskl mu jemné polibky na víčka.
Swen
Nedokázal jsem přestat brečet, ani když se Nash probudil.
Jen jsem měl dlaň položenou na jeho tváři a díval se mu do očí.
Viděl jsem ho přes ty slzy rozmazaně, ale věděl jsem, kdo to je. Vzpomněl jsem si na něj, a nemusel jsem se ani dívat, abych si přesně vybavil jeho tvář a vzpomněl si, co všechno jsme spolu prožili.
Vlastně ne ještě úplně všechno, něco mi pořád ještě uniká, ale to zásadní tu bylo.
„Bylo… Bylo mi po tobě strašně smutno. Nemohl jsem… nemohl… vysílačka… nešlo to…“ vzlykal jsem do jeho ramene, když jsem se k němu přitáhl ještě blíž, abych se mohl nadechnout jeho vůně, která mě v těch dnech na výpravě tak uklidňovala.
„Nechtěl jsem na tebe zapomenout… Nevím, proč… se to stalo… nevím proč jsem zapomněl…“
Tiskl jsem se k němu, a i když jsem byl stále mimo z toho, co jsem si uvědomil, na co jsem si vzpomněl, pocítil jsem současně i velkou úlevu.
„Já… já chtěl jít za tebou… chtěl jsem ti zavolat… ale nenechali mi chvíli volného času. Neměl jsem možnost… a pak přišli oni…“
V tu chvíli jsem Nashe pustil a prudce se posadil.
Zaskučel jsem a chytil se za hlavu, jak mě znovu rozbolela. Několikrát jsem se musel zhluboka nadechnout, křečovitě jsem přitom chytil Nashe za ruku, abych někam přenesl ten třes z bolesti.
Měl jsem v tom ještě zmatek. Staré vzpomínky se míchaly s novými, které ani nebyly moje, a i s těmi, kdy jsem se vrátil do osady…
„Musím se napít… musím se… uklidnit… vzpomenu si… chci si vzpomenout…“skrčil jsem se a opřel si hlavu o kolena. „Musím si vzpomenout, proč jsem zapomněl…“
Nash
Sledoval jsem Swena a poslouchal jeho slova. Trápilo mě ho takhle vidět.
Sedl jsem si za něj, objal ho a políbil do vlasů. Chvilku jsem ho mačkal ve své náruči, než jsem si ho otočil k sobě, vzal jeho tvář do dlaní a podíval se mu do očí.
„Hlavu vzhůru, můj krásný bělásku. Spolu to zvládneme. Mám pro tebe návrh. Pojedeme do mé osady. Vývar z té květiny, co jsme našli, by ti měl vyčistit organismus od toho svinstva. Pak spolu vymyslíme plán, jak zachránit tvou osadu. Nerad ti to říkám, ale ti, kterým říkáte starší, nejsou ti, za které je považujete. Vyrazili bysme zítra za úsvitu. Můžeš si to zatím rozmyslet," řekl jsem tiše a povzbudivě se na Swena usmál.
Ještě chvilku jsem ho hladil, než jsem ho pustil a odtáhl se.
„Půjdu uvařit čaj. Přiznám se, že mám s sebou sérum proti jedům, a to jsem ti nenápadně nalil do pití a přidal do čaje. Nejspíš máš otrávené i jídlo. Vím, že je to pro tebe těžko uvěřitelné, tak jestli chceš, nechám tě chvilku samotného."
Vím, že to nejspíš pro Swena bude celé šok, zvláště když se pak dozví, co jsme zatím zjistili. Nechtěl jsem ho stresovat nebo děsit, ale nemělo cenu chodit kolem po špičkách nebo něco tajit.
Swen byl chytrý a silný. A měl po svém boku mě. A já rozhodně nedopustím, aby trpěl.
Zalil jsem bylinky přes starý cedník a do plecháčku přidal pár kapek séra.
„Na, napij se," přisedl jsem si zase ke Swenovi, pohladil ho po vlasech a podal mu horký hrnek.
Swen
Opřel jsem se o Nashe, když si mě přitáhl k sobě.
Vzpomněl jsem si i na to, jak příjemné bylo cítit jeho oporu. Jak se mi líbilo, když mě objímal svými silnými pažemi, a já se o něj mohl opřít, zahřát se u něj…
Zabořil jsem hlavu do jeho košile, a aspoň do chvíle, než se zvedl a šel vařit nějaký čaj, jsem vdechoval jeho vůni.
Přemýšlel jsem nad tím, co mi tu vlastně říkal.
Měl bych se na něj zlobit, za to, že mi něco přimíchal do pití. Kdybych dal na starší, jen by mi tím Nash teď potvrdil, že mě opravdu chtěl otrávit. Ale pohled do jeho očí mi říkal něco jiného.
A měl pravdu… Kdyby mě chtěl zabít, proč by se zdržoval trávením, když mu stačí jen máchnout rukou a bylo by po mně.
Otřel jsem si oči a tváře od slz, a vzal jsem si ten oprýskaný plechový hrnek, o který jsem si hřál ruce.
Tady v této oblasti nebyly výkyvy teplot tak silně znatelné, jako na Machu Picchu, nebo v některých pásmech za Zdí, ale i tak šla na večer teplota dolů, a bylo fajn, že se podařilo Nashovi rozdělat oheň.
„Jít k tobě do osady?“ zamyslel jsem se s otázkou. „Já… Já nevím. Ne, že bych nechtěl být s tebou. Chci být, to rozhodně… ale budu pro ně vetřelec. Budeš mít problémy, když tam dotáhneš někoho, jako jsem já, a navíc…“
Otočil jsem se a spustil nohy z postele na zem. Opřel jsem si ruce s hrnkem o nohy a zadíval se na Nashe.
„Jsem Backer… Můžou mít oprávněné obavy, že jsem špeh, nebo že bych mohl něco provést… Z toho mám obavy, nechci, abys měl kvůli mně problémy. Jsi jejich Rey, nemůžeš je zklamat…“
Nash
Zadíval jsem se na Swena, a pak stočil pohled na zem.
Měl pravdu. Teda za normálních okolností ji měl, ale teď byla jiná situace.
Povzdechl jsem si, počkal až Swen vypije aspoň polovinu toho odvaru, pak mu hrnek vzal, posadil si ho na klín čelem k sobě, a jeho ruce si strčil pod košili, aby se mohl hřát o mou kůži.
„Máš pravdu jsem Rey. A to už víc než třicet let. Některé lidi v osadě znám od narození. A právě proto se nemusím nikomu zpovídat. Kromě toho už o tobě někteří ví,“ trochu jsem se zamračil a stiskl rty k sobě.
Uvažoval jsem, jestli Swenovi říct všechno hned, ale nejspíš to bude nejlepší.
„U nás v osadě máme pět starších, není to nejspíš ve stejném smyslu jako vaše rada, spíš každý řídí něco jiného. Vzdělání, zdravotní stav, zásoby. Můžou mluvit do situace v osadě, můžou mít námitky, ale hlavní slovo mám pořád já. Ví o tobě, i o tom, že jsem se rozhodl jít tě najít. Nebudu lhát. Moc jim to nebylo po chuti, ale bylo to moje rozhodnutí. Spolu s nimi mají v osadě slovo ještě ochránci, jak já jim říkám, kluci, které jsem sám vycvičil a v podstatě i vychoval, a kteří se starají o bezpečnost, když tam já nejsem nebo jezdí na výpravy. Liam a Kory tě přijmou jako svého bratra, jen Fabri, Cal a Damian si budou muset zvyknout. Řekněme, že si na mě vždycky tak trochu dělali nárok, ale teď mají smůlu. Každopádně nikdy ti neublíží. Chci tím říct, že to možná nebude ze začátku jednoduché, ale já chci, aby tě poznali. Chci, aby poznali i tvůj lid, protože si myslím, že bysme měli držet při sobě, a ne mezi sebou bojovat, když kolem je nepřátel dost. I vás jsem vždycky považoval za nepřátele, ale když částečně znám pravdu a dokážu si zbytek domyslet, myslím si, že jde jen o velké nedorozumění, a s trochou pochopení a tolerance můžeme žít bok a boku. Nechci na tebe tlačit, ale… Popravdě, nechci, aby ses teď vracel zpátky do své osady. Je to tam pro tebe až příliš nebezpečné. Vím, že máš v osadě mámu. Než se situace vyřeší, nechám ji převézt k nám, do bezpečí, aby tě nemohli ničím vydírat. Nerad ti to totiž říkám, ale starší v tvojí osadě… No, z toho, co jsme zatím zjistili, mám velmi důvodné podezření na to, že už delší dobu spolupracují s Novum.“
Neříkalo se mi to snadno za takové situace, ale zase jsem to nechtěl tajit a vymýšlet si důvod, proč Swena nepustit zpátky do osady.
Buď se naštve, urazí a odejde, v tom případě jsem se v něm spletl, nebo zůstane.
Vnímal jsem jeho studenější štíhlé prsty na své kůži, jeho jemnou pokožku, díval se mu do očí, a měl chuť ho umačkat v náruči a říct mu, že to všechno přejde.
Swen
Poslouchal jsem Nashe a hladil jsem jeho pokožku, když mi zastrčil ruce pod svou košili. Vždycky tak příjemně hřál…
Přemýšlel jsem nad tím, co vlastně řekl. Některé věci se mi nelíbily, u některých jsem měl pochybnosti, a některé mi dávaly smysl.
Ale ty pochybnosti tam byly.
Pokud starší naší osady spolupracují s Novum, a moje máma zničehonic odejde z osady, je tu na místě otázka, co udělají…
„Víš, nebojím se o bezpečí osady. Můj nástupce je dobrý, Eliasův nástupce slouží jako Backer už něco kolem týdne, takže už je zaběhnutý. Takže o ochranu naší osady je postaráno. To, čeho se bojím, je bezpečí vaší osady. Když se nevrátím a moje máma zničehonic opustí osadu, nebo prostě zmizí, co když budou po tom pátrat? Co když se spojí s Novum a vyšlou někoho, aby mě našli?“
Zvedl jsem hlavu a zadíval se do Nashových očí. Byl to hřejivý pohled, stejně jako jeho tělo.
Byl upřímný, a já věděl, že mi nelže.
„Je to pro mě šok, pokud to s Novum je pravda. Ale nemůžu to jen tak přejít. Když už mám nějakou informaci, chci vědět víc. Musím vědět, kde je pravda, potvrdit si to. Nedokázal bych to nechat jen tak, i kdybych si na tebe stále nevzpomněl, a přesto bys mi to řekl. Mám obavy, že teď se už do osady jen tak vrátit nemůžu. Oni o tobě ví… Řekl jsem jim, že jsem tě potkal, jen jsem pozměnil trochu pravdu. Řekl jsem jim, že…“
V tu chvíli jsem se zarazil a pleskl jsem se do čela.
„No jasně!“ vykřikl jsem. „Když jsem se vrátil, řekl jsem jim o tobě, o tom, že jsme narazili na vojáky Novum, jen jsem změnil to, že jsem tě potkal až za Zdí… A toho se nejspíš chytli a pozměnily mi vzpomínky na tebe až na zakázanou oblast, a tebe a vojáky Novum spojili dohromady… Jak to, krucinál, mohli dokázat? Vždyť jsem byl celou dobu v osadě! Měl jsem plno práce, musel jsem zasvětit nového Backer, protože Elias nečekaně zemřel…“
Najednou mi hlavou projela další bolest, o které jsem si myslel, že už nepřijde. Uviděl jsem ve vzpomínkách naši osadu, noc, příjezd aut… Uviděl jsem ve vzpomínkách, jak vcházím do zakázaného domu a tam…
„Nem… nemůžu se vrátit…“ zaskučel jsem a zkroutil se Nashovi na klíně.
Snažil jsem se to rozdýchat, ale moc to nešlo. Opět se mi míchaly obrázky vzpomínek, které se staly, s těmi, které byly lež…
Nash
„Swene!“ vykřikl jsem, když dostal další záchvat a pevně ho sevřel.
Zatímco jsem ho konejšil a uklidňoval, přemýšlel jsem nad jeho slovy a zamračil se.
Liam naznačoval něco o tom druhém Backerovi, ale vzhledem k hlavní informaci, a to, že Novum spolupracuje s jejich staršími, jsem ji odsunul do pozadí.
Položil jsem Swena na postel, svlékl si svou košili a oblékl mu ji přes tu, co měl na sobě, aby se trochu zahřál, a taky jsem si už všiml, že má nejspíš rád moji vůni, podle toho, jak se o mě často otíral nosem a vždycky nenápadně očichával.
Sám jsem si lehl vedle něj, a ještě si ho přitáhl do náruče.
V tuhle chvíli byl tak křehký. I přesto, že jsem věděl, jak silný je, jak silný dokáže být, teď působil jako ztracené dítě. Trápilo mě vidět ho v tomhle stavu, a i když jsem věděl, že se zase postaví na nohy a bude to ten tvrdohlavý Swen, jak jsem ho znal, teď jsem nechtěl nic jiného než ho jen držet v náruči a konejšit ho.
„Nemusíš se bát o to, co udělají. Kromě toho… Víš, když jsi nereagoval na moje volání a neozýval ses, měl jsem o tebe strach, a tak jsem poslal Liama na výzvědy. Byl u vás ve vesnici asi čtyři dny, a za tu dobu se dozvěděl poměrně dost věcí, o kterých ty nejspíš nemáš ani tušení. Na nového Backera bych být tebou nespoléhal. Obávám se, že byl na své místo nasazen jen proto, aby tě hlídal. Ten, co byl před ním zemřel náhle, že? Informovali tě, když ses vrátil? Zemřel před tím, než ses vrátil nebo potom? Mám teorii, že když ses dlouho nevracel, začali se starší bát, a tvůj předchůdce nejspíš ptát. Možná něco zjistil, nebo něco viděl, možná se tě jen příliš zastával, možná byl ještě naživu, když ses vrátil. Ale, jakmile jsi jim pověděl o mě a o vojácích, dostali strach a starší Backer byl pro ně jen další překážkou. Věř mi, Swene, v tomhle mám bohužel hodně zkušeností. Lidé zabíjejí i pro maličkosti a bylo to tak vždy. Zvláště ti u moci, co mají co skrývat pak jednají až paranoicky, a ve všech a všem vidí nepřítele. Samozřejmě, nebudu tě nutit, ale co myslíš, že udělají tvé mámě, když se nebudeš dlouho vracet z obyčejné výpravy?“
Ano, její odchod by možná vyvolal otázky, ale zase na druhou stranu, skrze ni by mohli Swena vydírat, zvláště, když už věděli, že byl ve spojení se mnou, a předpokládal jsem, že nebude dlouho trvat a zjistí, že jsem i jedním z jejich bývalých vojáků.
„Promysli to. Do rána máš času dost, ale tak trochu trvám na tom, abys ty jel do mé osady se mnou. Každopádně…“ povalil jsem Swena na záda, zalehl ho svým tělem a jemně kousl do brady. „Nemůžu uvěřit tomu, žes mě střelil! Dvakrát!“
Zatvářil jsem se smrtelně vážně, ale pak se rozesmál, když jsem uviděl Swenův výraz.
Swen
Přitáhl jsem si Nashovu košili víc k obličeji, a než si ke mně přilehl, zahříval jsem se v ní a nasával jeho vůni.
Když se bolest o něco utišila, víc jsem se přitiskl k Nashovi a objal ho. Nějak jsem neměl sílu mluvit. Tyhlety stavy, mi vždy vezmou energii, a já pak nejsem chvíli schopný nic dělat, natož ještě nad něčím myslet.
„Střelil?“ udiveně jsem na něho pohlédl, když mě později převrátil na záda a zalehl mě. „Vlastně… Máš pravdu. Omlouvám se. Jsem rád, že ses tomu vyhnul.“
Díval jsem se mu do očí a nedokázal jsem pohledem uhnout. Tak dlouho jsem ho neviděl a konečně mi dochází, jak moc mi chyběl. Vzali mi vzpomínky, ale nesmazali je úplně. To by mi museli useknout hlavu…
Ale přesto, plno toho, co mi Nash řekl, dávalo smysl. Sice to bylo ještě zmatené, neuspořádané, ale já na to časem přijdu. Jen teď… Nechci se do toho nutit a zažívat další bolesti, počkám, až se to svinstvo ze mě víc dostane…
Najednou jsem se zasekl.
Vzpomněl jsem si, že jsme s Nashem měli sex, teda na víc způsobů, a vzpomněl jsem si, že se mi to líbilo.
Tak proč teď nemám chuť to znovu okusit?
Pootočil jsem hlavu ke svým věcem a ke stolu, a po chvilce koukání jsem najednou Nashe ze sebe shodil a vyskočil z postele.
Vyhrabal jsem ze svého vaku všechno jídlo, ze stolu jsem ho posbíral taky, a vzal i svou vodu.
Došel jsem k mříži, odsunul jsem ji a vyšel jsem ven. Poodešel jsem kousek dál od budovy, vodu jsem vylil a všechno jídlo jsem rozházel po okolí.
Ještě jsem se ani nevrátil zpátky k budově, když se ozvala nějaká zvířata. Byli to takoví zvláštní psi, ale my jim říkali mrchožrouti. Neútočili na živé, ale žrali zdechliny, mrtvoly nebo odpadky.
A netrvalo dlouho a pár se jich objevilo.
Zastavil jsem se a pozoroval je.
A stala se zvláštní věc.
Přišli ke zbytkům, jídlo očichali, na moment je vzali do tlamy, ale pak je pustili, a po chvíli, když nenašli nic jiného, tak zase se zvláštním štěkotem odběhli.
Nash měl pravdu. Měl jsem něco v jídle…
Byl jsem z toho tak v šoku, že jsem málem do Nashe narazil, když jsem se vracel dovnitř.
Beze slova jsem zalezl do postele a s pocitem zrady svých vlastních, jsem se mu schoulil do náruče.
Od té chvíle jsem už nevzal nic do pusy kromě toho, co mi dal Nash ze svých zásob.
„Chci být zpátky tak, jak jsem byl předtím…“ zašeptal jsem první slova po celém dni, kdy už slunce zapadlo, všechno potemnělo, a jediné světlo tu vydával oheň v krbu. „Chci zase cítit to, co předtím…“
Chtěl jsem to. I když jsem teď necítil žádnou touhu, jako když jsem se s Nashem potkal poprvé, věděl jsem, že se to vrátí. Jen nesmím jíst nic, co bylo připraveno v naší osadě.
Usínal jsem v Nashově náruči s rozhodnutím, že pojedu s ním do osady, i kdyby mě tam chtěli zabít. Pořád lepší tohle než zemřít rukou vlastních lidí, které jsem chránil, kvůli kterým jsem byl ochoten podniknout nebezpečnou výpravu, abych donesl lék…
Nash
Ten den už jsme spolu skoro nepromluvili.
Já řekl Swenovi všechno, co jsem chtěl, on se s tím vším musel nějak vyrovnat.
Nechal jsem ho, ať se pořádně prospí, a já celou noc hlídal jeho spánek.
Probudil jsem se před svítáním, abych pobalil věci, pak sice nerad, ale vzbudil Swena a než se posbíral i on, vyšel jsem před budovu a pískl na Nagara.
Bylo lepší jet spolu, pro auto pak pošlu jednoho z kluků.
Když jsem uklidil a zamkl, vyšli jsme ven, a pak už nic nebránilo tomu vydat se k mé osadě. Vzhledem k místu, kde jsme pobývali, mohl jsem to vzít zkratkou mezi domy, což bylo riskantní, ale dost nám to zkrátilo cestu, takže do osady jsme se dostali druhý den ještě před setměním.
Ihned jsem všechny svolal do hlavní místnosti, a přesně, jak jsem čekal, Swenova přítomnost vyvolala trochu nevoli. Řekl jsem jim o situaci, jaká nastala, i o tom, co mám v plánu udělat. Představil jsem je Swenovi, i když kromě Koryho, Liama, Nadii a Neila, mu nikdo jiný ruku nepodal.
„Rey. Varuju tě. Něco takového nemůže fungovat. Mezi námi panuje dlouholeté nepřátelství. Chápu, co k němu cítíš, ale vzít ho jen tak do naší vesnice, a k tomu chceš ještě přivést i ostatní…“ Rob, nejstarší muž v radě, co se staral o zásoby, se mračil a hned nasadil odmítavý postoj.
„Já souhlasím. Už kvůli naší ochraně je risk ho tady mít,“ přidal se Damian, jeden z kluků, od kterého jsem očekával nejodmítavější postoj, vzhledem k tomu, že jsme spolu několikrát spali, a on si mě poněkud přivlastnil.
„Važte svá slova! Není to „on“, ale Swen! Má jméno! A je to člověk jako já nebo vy! Vím, že to nebude jednoduché, ale jak dlouho tuhle osadu vedu?! Pochybujete o mých činech?! O mých slovech?! Vím, že to nebude jednoduché, ale naše nepřátelství nejspíš vzniklo z chamtivosti a nedorozumnění! Chcete je všechny odsoudit k smrti?! Ano?! V tom případě nejste o nic lepší než starší ve Swenově osadě a Novum!“ nekřičel jsem, ale mluvil dost důrazně, aby pochopili, že to myslím smrtelně vážně.
Damian chtěl ještě něco říct, ale střelil jsem po něm takovým pohledem, že raději zase pusu zavřel.
„Já souhlasím s Reyem. Kromě toho, tomu chlapci vděčíme za záchranu životů našich lidí. Říkal přece, že s jeho pomocí našel tu zázračnou květinu. Kromě toho, když se budeme chovat nepřátelsky, ničemu tím nepomůžeme,“ převzala slovo Nadia a hned přešla ke Swenovi.
„Pojď se mnou, chlapče. Uděláme něco s tím bordelem, co máš v těle. Myslím, že zítra už budeš fit. A neboj se. Rey si sjedná pořádek. Ostatně proto jsme si ho zvolili za svého vůdce, a já osobně na tom nehodlám nic měnit.“
Usmála se na mě, pak chytla Swena pod paži a táhla ho za sebou ven.
Ještě jsem se na něj stihl povzbudivě usmát, a pak už zmizeli za dveřma.
Swen
Myslel jsem, že pojedeme autem, jako tenkrát, když jsem jim přivezl Nashe zpátky domů. Ale nakonec jsem byl donucen sednout na toho obrovského koně. Pevně jsem se chytil Nashe kolem pasu a přitiskl se mu na záda, když jsme vyrazili k jeho osadě.
Snad teprve teď, když jsem tomu koni seděl na hřbetě, mi došlo, jak obrovský, a hlavně rychlý je. S koňmi v naší osadě se to rozhodně rovnávat nedalo.
Když jsme projeli bránou, přepadl mě tísnivý pocit.
Viděl a cítil jsem ty pohledy. Nebylo mi to moc příjemné, protože jsem tady byl jak pěst na oko. Neviděl jsem nikoho, kdo by byl jako já. Lidé tady sice byli různí, měli tmavé i světlejší vlasy, ale já jediný jsem tu svítil jako maják na moři.
Se sevřeným žaludkem jsem vešel do jejich hlavního domu, který zřejmě sloužil k poradám. Bylo to hodně podobné tomu, co jsme měli v naší osadě.
Když byli vevnitř všichni a rozpoutala se debata, stáhl jsem se bokem. Nechal jsem je, aby si to vyříkali, a byl jsem připraven i na to, že odsud odejdu.
Neměl jsem svoje zbraně, ty jsem nechal u Nashe, aby to nebrali jako znak nepřátelství. Ale i tak jsem se necítil ohrožen, i když se tu našlo pár takových, kteří by mě nejraději viděli daleko odsud, a v horším případě dva metry pod zemí.
Ale dokázal bych se ubránit i holýma rukama.
Zamračil jsem se na toho mladého, který nebyl o moc mladší než já. Ale měl velkou pusu a jasně dával najevo, jak moc si moji přítomnost tady nepřeje.
Když mě jedna ze starších, Nadia, chytla a táhla ven, ještě jsem se ji vysmekl z držení, a vrátil se zpátky dovnitř. Zastavil jsem se u dveří a na všechny se podíval s hrdě vztyčenou hlavou.
„Nechci nikomu z vás ublížit. A věř, že bych to dokázal,“ otočil jsem hlavu k mladému, který už cosi namítal. „A nepomohla by ti ani ta dýka u pasu. Ale kdybych vám chtěl uškodit, rozhodně bych nepomáhal vašemu Rey najít tu rostlinu. Nenechal bych mu ani ty svitky, podle kterých jste mohli připravit léky a začít tu kytku pěstovat. Nedovezl bych vám ho zpátky a nechal bych ho chcípnout tam za Zdí. Vůbec bych se nenamáhal, a kdybych chtěl vůči vám vystupovat nepřátelsky, tak ve chvíli, kdy by Nash umíral za Zdí, já bych vedl výpravu, s kterou bych na vaši osadu zaútočil. Ale… Nemám zájem s někým bojovat, když nemusím. Nemám zájem vyvolávat spory mezi osadami. A Nash dobře ví, že když nechci, tak se mnou nehne. Sám to zkusil a nepochodil. Nechci, abyste mi za to děkovali, nebo nějak vyjadřovali vděčnost. Nestojím o to. Já jsem tu přišel jen proto, abych Nashe… abych vás požádal o pomoc. Pokud budete chtít, odejdu. Rozhodnutí je na vás. To je vše.“
Po svých posledních slovech jsem se zhluboka nadechl, podíval se na Nashe, ale nejspíš jsem nedokázal skrýt smutek z toho, jak mě tu přijali. Počítal jsem s tím, ale taky mi došlo, že už vlastně nikde nemám domov.
Jsem psanec, kterého mí vlastní lidé, nebo vojáci Novum, zabijí hned při první příležitosti.
V tom nastalém tichu jsem se pak otočil a vyšel ven. Chtěl jsem se na Nadii usmát, protože se na mě povzbudivě podívala a poplácala mě po zádech, ale nešlo to.
„To bude dobrý, tak pojď,“ ukázala mi na jeden domek. „Tam se na tebe podívám a přijdeme na to, co s tebou, abys byl zase ve své pravé kůži, Swene.“
Nash
Chtěl jsem promluvit, ale Swen se najednou vrátil a spustil.
Po tom pohledu, který na mě hodil, jsem na okamžik zalitoval svého rozhodnutí, ale zpátky jsem to vzít nemohl.
„Velká slova. Kromě toho, i kdyby tě nepřivezl, dostal by ses z toho a vrátil se. Nijak mě zatím nepřesvědčil,“ založil si ruce na hrudi Rob a zamračeně se díval na dveře.
„Jdi do prdele. Pochybuješ snad o mě? Chtěl bys mé místo?! Chceš ho? Chceš vést osadu?! Klidně ti ji přenechám! Zatraceně to chci tak moc?! Vím, že jsem s tím přišel náhle a mohl to s vámi probrat, ale to už by byl nejspíš mrtvý. Prostě mi věřte jako vždy. Nebo jsem vás snad někdy zklamal?! Myslíš, že Swenovi je to příjemné?! Vlastní lidé mu celý život lhali a pomalu ho trávili! Teď se ocitl u nás a nejspíš má pocit, že ho nenávidíte! Kruci! Vždyť přišel o domov i o to, za co celou dobu bojoval, tak sakra, trochu úcty!“
Porozhlédl jsem se po ostatních a viděl, že kromě Damiana, kterého bude nejspíš ještě chvilku užírat žárlivost, a Roba, který byl prostě starý paličák a vždycky mu chvilku trvalo přizpůsobit se novým věcem, mám už ostatní v podstatě na své straně.
„Fajn, pokud k tomu už nic nemáte, tak do práce. Kory, zvyš obranu, Naile, chci, abys na to připravil lidi v osadě. Robe, ty propočítej naše zásoby, a Liame, ty pojedeš na výzvědy. Buď ale opatrný a každou maličkost budeš hlásit. Až bude Swen v pořádku, svolám vás, a projdeme si další kroky. To je vše.“
Ještě chvilku jsme debatovali, ale nikdo už proti Swenovi neřekl ani půl slova, než jsem se za ním konečně mohl vydat.
„Tak co?“ zeptal jsem se Nadii sotva jsem k ní vtrhnul.
„Nejpozději do zítra večera bude fit. Nechám si ho tady, abych na něj mohla dohlížet. A na tom trvám.“
Sice se mi to moc nelíbilo, ale nakonec jsem souhlasil a prošel dveřma do místnosti, kde na posteli ležel Swen.
Přisedl jsem si k němu a zvedl ho do náruče.
„Moc se omlouvám. Ale neboj se. Bude to v pořádku. Jen to byl pro ně šok. A Rob je starý mrzout, co si špatně zvyká na všechno nové, ale jinak je to fajn chlap. Uvidíš, že za pár dní se ho nezbavíš, jak tě bude pořád z něčím otravovat,“ zasmál jsem se a kousek Swena odtáhl, abych ho mohl políbit na čelo. „Ale krásně jsi jim to nandal. Víš, chtěl bych, abys tohle místo od teď považoval za svůj domov, a já udělám všechno proto, aby ses tu cítil dobře.“
Znovu jsem Swena pevně objal a prsty protáhl jeho vlasy.
„Nadia si tě tu nechá přes noc. Já musím ještě zařídit nějaké věci, ale jakmile to půjde, přijdu za tebou, a pak si tě odnesu domů, ano?“
Swen
Nadia mě odvedla ke svému domku za neustálého dohledu lidí, co byli právě venku.
Nejspíš tu působím jako atrakce. Pokud takhle, tak je to ještě dobrý. Horší bude, pokud ve mně budou stále vidět hrozbu.
„Tady zatím budeš spát, než tě dám do pořádku. Pak se uvidí. Ale podle toho, jak se na tebe Rey díval, jak tě bránil, tak už nejspíš místo na přespání máš,“ usmála se Nadia, když otevřela dveře do jednoho pokoje, který byl skromně zařízený.
Nevypadal jako normální pokoj, spíš jako pokoj pro ošetřování nemocných. V naší osadě tohle vlastně ani nepotřebujeme, protože ty menší úrazy, které se občas stanou, si může každý léčit doma a ošetřovatel je jen chodí kontrolovat.
„Jsi unavený, bude dobré, když se pořádně prospíš. Jak vidím ty kruhy pod tvýma očima, tak jsi nejspíš posledních pár dní moc dobrý spánek neměl. Takže si sedni, nebo lehni a řekni mi, co jsi poslední dny jedl, nebo co ti Nash dával,“ ukázala Nadia na postel.
Už jsem se chtěl posadit, když jsem si uvědomil, že jsem špinavý a mé oblečení taky není čerstvě vypráno.
Nadia viděla mé zaváhání, tak mi hodila deku na postel, na kterou jsem si pak s chutí lehl, jen co jsem sundal boty. Řekl jsem ji všechno, co se za poslední dny s Nashem stalo, a co jsem si pamatoval ze dnů předtím, když jsem byl v naší osadě. Ona mě zatím zběžně prohlédla.
„Jsem z toho všeho unavený,“ posteskl jsem si. „Tohle je horší než bojovat proti Nashovi.“
„Tak koukám, že jste se spolu dostali do potyčky,“ zasmála se a popošla ke mně blíž. „Divím se, že žiješ. Ale všimla jsem si nové menší jizvy na jeho paži. To byla tvoje práce?“
Když jsem přikývl, znovu se zasmála a pak mě poplácala po ruce.
„Nachystám ti vodu na mytí, umyješ se, převlečeš, a pak si dáš večeři a nasadíme léčbu. Tak si odpočiň, než to nachystám.“
Po těch slovech mě nechala samotného, a já s povzdechem konečně zavřel oči.
Ne však na dlouho…
Byl jsem moc rád, když se Nash ukázal v pokoji. Chytl jsem ho za ruku, když se ke mně sklonil. Políbil jsem ho na rty, když domluvil a konečně jsem se aspoň trochu pousmál.
„Ani nevíš, jak jsem rád, že můžu být s tebou,“ zašeptal jsem. „Moje máma… víš, vyprávěl jsem ji o tobě. I o tom, co cítím, když jsem s tebou, nebo když s tebou nemůžu být. A ona mi říkala… Prý jsem se do tebe zamiloval. Nejspíš to tak bude. Protože všechny příznaky tomu odpovídají. Ale netušil jsem, že to bude tak složité.“
Chtěl jsem ještě něco dodat, když se u dveří ozvalo výmluvné zakašlání, a pak nám Nadia sdělila, že moje koupel je připravená, a bylo by fajn jít hned, než bude voda studená.
Nash
Překvapeně jsem se na Swena podíval, a když si Nadia za mými zády odkašlala málem jsem sletěl z postele.
Jen jsem otevřel pusu a zavřel ji až ve chvíli, když jsem zjistil, že civím na zavřené dveře.
Teprve potom jsem se začal bláznivě smát, vyletěl z pokoje, vrazil do místnosti, co sloužila jako koupelna, vytáhl Swena z vody, pevně jsem ho objal a vrazil mu jazyk skoro až do krku, jak jsem byl z jeho slov nadšený, pak ho usadil zpátky do vany a políbil ho na špičku nosu.
„Taky tě miluju,“ vydechl jsem, a pak za Nadiina brblání, u kterého jsem ale viděl, že má co dělat, aby se nezačala smát, vyběhl zase ven.
Mokré oblečení uschne, důležitější bylo to, co jsem se právě dozvěděl.
Cestou přes osadu mě zastavilo pár lidí, kterým neunikla Swenova přítomnost, a vhledem k tomu, k čemu mohlo dojít, jsem nakonec musel i s Nailem všechny obejít a situaci jim vysvětlit.
Někteří to přijali s tím, že prostě budou mít jen další sousedy, někteří měli samozřejmě strach, jen opravdu hrstka byla vyloženě proti tomu, ale já věděl, že to chce čas. A pak tu bylo pár těch, kterým to bylo tak nějak jedno.
Celkově vzato byla reakce lidí lepší než reakce rady, což mě povzbudilo, i když to bylo nesmírně vyčerpávající, a nebýt regenerace, nejspíš bych druhý den asi nepromluvil.
Skončil jsem někdy po půl noci a byl tak unavený, i z těch dnů před tím, že jsem se sotva dovlekl k Nadii, a bez skrupulí se vecpal ke Swenovi do postele.
Stačil jsem přes něj akorát přehodit ruku a nevěděl jsem o světě.
Swen
Došli jsme do dalšího pokoje, kde byly dvě vany a umyvadlo. Pár ručníků a závěs mezi vanami, nejspíš proto, kdyby se tu myli dva, kteří by na sebe nechtěli nebo neměli vidět. Svlékl jsem se, špinavé věci dal do koše, který Nadia hned vysunula za dveře, prý se už o to někdo postará.
Než jsem vlezl do vody, ještě jednou si mě celého prohlédla a pak už mi ukázala na vanu.
Sotva jsem se v ní usadil, vletěl dovnitř Nash a vytáhl mě z té teplé vody ven. Stihl jsem se ho jen chytit kolem krku, abych se mu nevysmekl.
A když mi dal pořádný polibek, a řekl, že mě taky miluje, pocítil jsem zvláštní úlevu a příjemné teplo, které se mi rozlilo po těle.
Konečně jsem se začal usmívat.
Byl jsem šťastný, že to, co k němu cítím, není jednostranné.
Opravdu jsem se do něho zamiloval.
„Vy jste mi ale páreček,“ zavrtěla hlavou Nadia, když jsme konečně osaměli. „Nepamatuji se, že by Nash někdy kvůli někomu takhle vyváděl. Ale co… Láska je pro každého. Ukaž, pomůžu ti s mytím.“
Vzala do ruky houby a mýdlo, které moc hezky vonělo, a začala mě umývat, protože jsem vážně vypadal, že melu z posledního.
A dobře, že se mnou byla. V jednu chvíli, kdy jsem chtěl už vylézt z vany, jsem dostal další záchvat. Málem jsem se vyvrátil zpátky do vody, kdyby mě včas nezachytila a opatrně neusadila.
Počkala, až se trochu vzpamatuji, a pak mi pomohla vlézt z vany ven, utřít mě, a obléct mi čisté věci.
„Všechno jídlo, co jsem měl z osady, jsem vyhodil. Ani mrchožrouti to nechtěli. Jen to očichali a šli od toho,“ odpověděl jsem ji při večeři na otázku, jestli mám s sebou nějaké jídlo z osady. „Ještě to tam asi leží rozházené po zemi. Ani zvířata to nechtějí žrát, a přitom mi to připravovali mí vlastní lidé.“
Ztěžka jsem polkl, když mi už poněkolikáté došlo, že lidé, které jsem chránil, tohle dělají, a nejspíš nejsem jediný.
„Někoho pošlu, aby se podíval, jestli tam ještě něco zůstalo, pokud ano, můžu zjistit, co v tom bylo,“ uklidila Nadia nádobí po jídle a ukázala mi, abych šel do postele.
Dala mi vypít jakýsi lék, který by mi měl pomoct, a utiší i mé případné záchvaty, abych se konečně mohl dobře vyspat.
Už jsem dávno spal, když jsem ucítil, jak se postel zhoupla, a to mě probralo. Otočil jsem se k tomu teplu, které ke mně šlo, a víc jsem se k němu přitiskl. Jeho ruku jsem vzal do svých, políbil jsem ho na klouby, pak na rty, a usmál se, když jsem viděl, jak rychle a tvrdě usnul.
A já ho chvíli po něm následoval.
Ten lék opravdu fungoval.
Dokázal jsem konečně spát až do rána, kdy nejspíš účinky léku už nebyly tak silné, a mě probudila další bolest hlavy a třes v celém těle…
Nash
Spal jsem tvrdě celou noc, ale nad ránem mě probudil další Swenův záchvat.
Stačil jsem akorát zavolat Nadiu, a vzápětí jsem už letěl z postele, když mě nekompromisně vyhodila ven.
Řekla, že jsou to poslední slabé záchvěvy, které do pár hodin zcela odezní, ale Swen že potřebuje klid.
Sice jsem byl trochu nabručený, protože jsem mu nestihl popřát ani dobré ráno, ale věděl jsem, že je v dobrých rukách, a hlavně jsem chtěl, aby ho tyhle stavy rychle přešly, a byl zase ve své kůži.
Prošel jsem ztichlou vesnicí, kde se lidé teprve probouzeli, a zamířil do hlavní budovy, která sloužila i jako můj dům. Respektive to byla jediná čtyřpatrová budova, kde spodní tři patra fungovala jako tréninková místnost a prostory pro schůzky, a ve čtvrtém patře byl můj skromně zařízený dům s ložnicí, kuchyní spojenou s něčím, co by se dalo nazvat při troše štěstí jídelnou a obývákem, koupelnou a menší místností, která sloužila jako pracovna. Obešel jsem budovu a vešel dovnitř zadním vchodem, vyběhl schody a namířil si to rovnou do koupelny.
S úlevným vydechnutím jsem na sebe pustil vodu, ale vzhledem k tomu, že osada vstávala a my jsme měli na den jen omezenou zásobu užitkové vody, nemohl jsem si dopřát ten luxus v podobě hodinové koupele. Tohle byla jedna z věcí, která mi opravdu chyběla a nějak jsem se doteď nesmířil s tím, že se bez toho musím obejít a neustále jsem vymýšlel a hledal způsob jako docílit toho, abych si tohle potěšení dopřál.
Po sprše jsem si udělal něco malého na jídlo, převlékl se, a pak zašel za Korym, abych zjistil, jak se věci mají.
Zatím to vypadalo, že je klid po pěšině, tak jsem našel Naila, aby mi pomohl obstarat nějaké věci pro Swena, vzhledem k tomu, že jediné oblečení bylo to, co měl na sobě, a to bylo ještě moje.
A i když bych ho ve svých věcech viděl rád, asi těžko by v tom mohl něco dělat nebo někam chodit.
Nail zašel za pár lidmi z osady, a po chvilce mi připadalo, že snad založil nějakou sbírku, protože když jsem se vrátil zpátky do hlavní budovy, tentokrát předním vchodem, bylo kolem nějak rušno a hned jsem zjistil proč.
Uvnitř v hale v přízemí stála u několika sražených stolů Daria, jedna z pomocnic, a třídila a brala od lidí věci, které měly být pro Swena. A nebyla to jen spousta oblečení.
Viděl jsem tam i mýdlo, šampon, zubní kartáček, hřeben, batoh, dokonce nějakou zbraň.
Bylo toho tolik, že jsem to nakonec musel zastavit, poslat všechny s velkým díkem domů, a pak to s Dariinou pomocí naskládat do krabic a vynést do mého bytu.
Byl už skoro večer, když jsem se konečně mohl vrátit ke Swenovi, a doufal, že konečně spolu strávíme aspoň chvilku, protože za poslední dny buď jeden z nás spal, nebo Swen moc nevnímal okolí, nebo jsem pracoval.
Swen
Nakonec ten ranní záchvat už neměl tak dlouhého trvání. Pokud mě to přeci jen znovu chytilo, nebylo to už tak intenzivní a průběh záchvatu se dost zkrátil.
Když jsem byl schopný, myslelo mi to, a nechtělo se mi zrovna spát, měl jsem otázky.
Nadia jen vrtěla hlavou, že jsem tak zvědavý. Ale já, když něco chci vědět, tak to prostě musím vědět.
Dozvěděl jsem se od ní, že v tom jídle našla nějaký přípravek. Bez zápachu a chuti, ale docela dost účinný na to, abych necítil žádnou touhu po běžných lidských požitcích. Prostě to umrtvilo mé základní potřeby, jako je například rozmnožování.
Když jsem namítl, že mi to nejspíš dávali i předtím, a přitom jsem neměl záchvaty, jako teď, když jsem se poprvé s Nashem setkal, musela chvíli přemýšlet, než mi dala odpověď.
Ale nejdříve se zeptala, co si pamatuji z té chvíle, kdy k nám do osady přijeli pro bedny.
Zkusil jsem zapátrat v paměti, a po chvíli jsem ji dal odpověď. Už pro mne nebyl takový problém zapojit hlavu.
„Bylo tam takové zvláštní lůžko, nebyla to postel, vypadalo to spíš jako velký dlouhý stůl. A u toho byly nějaké přístroje, na zemi ležely dlouhé bedny, pro které k nám jezdili. A na tom stole byly řemeny, a ještě tam byly nějaké stojany s něčím, co jsem neznal. Pamatuji si, že to pípalo a ukazovalo to nějaké obrázky. A než jsem upadl do bezvědomí, tak si pamatuji, jak říkali: Dejte ho tam a připravte sérum. Víc už nevím…“
„Jak se jmenuje ta žena ze starších a jak je stará?“ padla další otázka.
„Rosemary, a může být stará něco kolem šedesáti let. To nikdo nevíme přesně, ale je nejstarší z osady. Než se stala ta katastrofa, tak prý studovala něco jako univerzitu, prý to byla nějaká škola.“
Zamyšlený pohled Nadii mě utvrdil v tom, že nejspíš něco tuší. Ale dala mi jen odpověď, které se týkaly mých záchvatů. Prý to tentokrát má takový průběh právě proto, že mi něco museli píchnout a nejspíš opakovaně, a to, co jsem nevěděl, co je, by měly být nějaké přístroje, na které mě napojili, aby mi mohli pozměnit vzpomínky.
Ještě dlouho jsem se ji vyptával na různé věci, které se týkaly těch přístrojů, jejího života před i po katastrofě, ptal jsem se ji na všechno, na co jsem si vzpomněl. A ona mi ráda odpovídala, protože mi i tohle prý pomáhá se dát do pořádku.
Byl jsem však rád, když nastal večer a já s poslední kontrolou mohl být propuštěný z její péče. Ale hned mě upozornila, že se mám přijít ráno ukázat, a kdyby něco, tak ať pro ni Nash hned přiběhne.
„No, máš tu doprovod,“ nakonec mě Nadia popostrčila ven ze dveří. „Tak běž, a nezapomeň, co jsem říkala. Kdyby něco, tak ať pro mne hned Nash přijde.“
Vyšel jsem před její domek a rozhlédl se kolem. Stmívalo se, a denní ruch, který jsem místy sledoval přes okno, pomalu ustával, jak se obyvatelé osady postupně zavírali ve svých domech.
„Prý bych měl být v pořádku, ale máš mě ještě hlídat,“ zastavil jsem se před Nashem, a aniž bych nad něčím přemýšlel, hned jsem ho chytil kolem pasu a přitiskl se na něj. „Jsem rád, že to nejhorší mám za sebou. Už mě to vážně unavovalo…“