Nash
Schovat auto mi zabralo víc času, než jsem si myslel.
Uběhly tři hodiny, když jsem se konečně znovu vyhoupl na Nagara a tryskem se rozjel zpátky.
Bylo nebezpečné teď nechávat Swena samotného.
Po cestě jsem se ujistil, že nás nikdo nesleduje a ani nesledoval, a sotva jsem vstoupil do budovy potom, co jsem odsedlal Nagara a pobral všechny vaky a brašny, zaslechl jsem pár kroků před mou skrýší nějaké zvuky.
Takže Swen se už probral.
Povzdechl jsem si, na moment jsem zvolnil krok, a pak se zhluboka nadechl, připraven čelit jeho zuřivosti.
Vlastně ne. Na to jsem se připravit nemohl.
Vysunul jsem mříž, naházel věci do koutu místnosti, mříž zase zavřel a zatáhl těžké závěsy. Neřekl jsem ani slovo, i když mě Swen od linky propaloval pohledem. Z jeho vaku jsem vytáhl vodu, nějaké oblečení a jídlo a uložil to na postel. Ze svého vaku jsem vytáhl to samé a uložil to na linku.
Podíval jsem se na tu spoušť na zemi a povzdechl si.
Podebral jsem Swena do náruče, a i přes jeho protesty ho odnesl zase na postel, abych mohl uklidit ten bordel.
„Nechtěl jsem tě svázat, ale potřebuju, aby sis vzpomněl dřív, než se mě pokusíš zabít,“ řekl jsem tiše, zatímco jsem s potěšením zjistil, že plynová bomba zůstala, a z polovic naplněná, a plotýnka od vařiče ještě funguje.
Položil jsem na ni oprýskaný hrnec s vodou a sáhl do svých tajných zásob.
Káva už byla dávno prošlá a zdaleka nechutnala tak, jako před čtyřiceti lety, ale pořád příjemně voněla a dala se pít.
Do plecháčku jsem si ji trochu odsypal, rozmačkal stonek jedné rostliny, jejíž šťávy bohatě nahradily sladidlo, a pak to zalil horkou vodou.
Do nosu mě okamžitě udeřila známá vůně a já se musel pousmát.
Chtěl jsem tohle ukázat Swenovi, pokud bysme se někdy setkali, chtěl jsem vidět jeho výraz, až tohle uvidí, až mu povím, co to je, jak to vzniklo, a on se na mě bude dívat těma svýma krásnýma modrýma očima plnýma pochopení a zvědavosti.
Při téhle myšlence se mi oči znovu zalily slzami, a já klesl na kolena a pěstí praštil do dveří linky.
Byl jsem frustrovaný a naštvaný sám na sebe.
„Omlouvám se, Swene. Je to moje chyba. Slíbil jsem ti, že tě budu chránit, slíbil jsem ti…“ zavrtěl jsem hlavou, povzdechl si, vyhrnul si rukávy u košile, vzal do ruky hrnek, a pak si sedl na kraj postele, trochu dál od Swena.
„Na večer zkusím zatopit v krbu, aby ti nebyla zima. Tady jsou noci poněkud chladnější, mezi vším tím betonem,“ promluvil jsem jakoby nic a usrkl kafe.
Swen
Prudce jsem se otočil, když jsem uslyšel, že někdo vchází dovnitř. Opřel jsem se zády o linku a snažil se v pootevřeném šuplíku nahmatat aspoň tu plastovou vidličku, která tam byla. I s tou se dá někoho zranit, když člověk ví jak na to.
A já to věděl…
Jenže, než jsem ji stihl vzít do prstů, on byl u mě a zvedl mě do náruče, jako bych nic nevážil. A po chvilce jsem znovu dopadl na postel.
Sledoval jsem ho, co dělá, a současně jsem přemýšlel, jak z toho ven. Byl jsem vycvičený nejen na boj, ale i na taktiku. Moje inteligence mě mezi Backer přivedla ve velmi brzkém věku, na rozdíl od ostatních mých předchůdců. Ještě nikdo za posledních osmdesát let nezačal zastávat funkce Backera v necelých dvaceti letech.
A vzhledem k tomu, jak dobře mi to myslelo, mě, jako jediného, Rosemary naučila hrát jednu zvláštní hru, při které se víc rozvíjely mé taktické schopnosti.
Stačilo jen asi dvacet prvních her, a od té chvíle mě Rosemary už nikdy neporazila. Ale i přesto se mnou ty šachy hrávala dál…
A já teď přemýšlel nad svými tahy, nad tím, jak potáhne můj soupeř. Jaké jsou moje vyhlídky, co všechno on může mít v plánu. V hlavě jsem si přehrál několik desítek variant toho, co může nastat.
Ale vzhledem k situaci teď nejlepší taktika byla… vyčkávat. Proklepnout si soupeře, dělat jen malé neohrožující tahy. Zmást ho… A pak, až budu mít všechny informace, které potřebuji, vybrat ten nejlepší útok.
Když si ke mně ten chlap přisedl, zadíval jsem se na jeho ruce.
A stejně jako náhlá bolest mi hlavou jako blesk proletělo několik matných vzpomínek, ve kterých jsem viděl stejné tetování, a nejen na jeho ruce…
Téměř okamžitě mě celého zalil pot. Vykřikl jsem, když mě rozbolela hlava tak moc, že jsem se zkroutil, zavřel oči, a jen jsem dýchal přes zatnuté zuby, jak silně jsem sevřel čelisti k sobě.
Nash
Cítil jsem na sobě Swenův pohled, ale nic jsem nedělal. Chtěl jsem, aby pochopil, že nejsem jeho nepřítel, ať už mu, kdo navykládal cokoliv.
Jenže, když najednou vykřikl a já viděl, jak se zkroutil, srdce mi málem vyletělo z hrudi.
Upustil jsem hrnek na zem a skočil po Swenovi. Stáhl jsem si ho do náruče a pevně objal.
„To nic… to nic… šššš… jsem u tebe… jsem u tebe, Swene… neboj, jsi v bezpečí… tady ti kdo neublíží…“ šeptal jsem do jeho ucha, zatímco jsem ho hladil po zádech a vlasech, líbal na tvář i čelo, konejšil, dokud mi nezemdlel v náruči.
Pak jsem ho opatrně položil na postel, rozvázal mu provaz na rukou i nohou, potřel odřená místa mastičkou, a s těžkým srdcem mu nohy a ruce znovu zavázal, i když ruce teď vepředu.
Ještě jednou jsem ho jemně políbil na čelo, pohladil po tváři, a pak uklidil hrnek a setřel zem.
Netušil jsem, jak dlouho bude Swen mimo, a co se mu vlastně stalo, ale když jsem se tak na něj díval, nakonec jsem zavrtěl hlavou, sundal si košili, ruce mu nakonec znovu rozvázal, a pak si k němu lehl a stáhl si ho do náruče.
Přikryl jsem ho částečně svou košilí a pevně ho objal, abych mu dal své teplo, které měl tak rád.
Swen
Chtěl jsem protestovat, bránit se, vytrhnout se, když si mě ten chlap přitáhl k sobě.
Ale nebyl jsem schopný ničeho. Byl jsem v křeči, měl jsem pocit, že se mi rozletí hlava, a pokaždé, když se mi v ní mihla vzpomínka na něco, co mělo souvislost s tím tetováním, bolest byla ještě větší, až mě to nakonec poslalo do bezvědomí.
Nevím, co se dělo potom, ale když jsem se znovu probral, byla úplná tma. Neodvážil jsem se hned pohnout. Jen jsem mžoural do té tmy, a teprve po chvíli mi došlo, že mám volné ruce a nejsem v posteli sám.
Opatrně jsem se pootočil. Svázané nohy mi takový problém nedělaly, stačilo se jen mírně přikrčit a natáhnout ruku, a měl jsem je volné.
A když jsem se pak otočil k tomu teplu, co ke mně šlo… Na moment jsem si pomyslel, jak je to příjemné, jak příjemně hřeje a přichází od něj takový zvláštní uspokojující klid. Ale vzápětí moje ruka automaticky vystřelila k jeho krku s úmyslem ho pořádně zmáčknout a připravit ho o vzduch.
Ale v momentě, kdy jsem ho sevřel a on otevřel oči…
I v té tmě jsem viděl, jak se mu zaleskly. Bylo to, jako by mě o něco prosily.
Nebyl to pohled zabijáka.
Nic neříkal, jen se díval.
A já, po chvilce zaváhání, vyskočil z postele, a zacouval jsem pozpátku ke gauči, na který jsem ztěžka dosedl.
Promarnil jsem svou šanci ho zabít a odejít.
Proč jsem to nedokázal? Proč, když jsem měl takovou možnost?
Celou noc jsem proseděl s pohledem upřeným na toho chlapa. V duchu jsem se ho ptal na spoustu otázek, ale neměl jsem odvahu je vyslovit nahlas. Nevěděl jsem, jestli by mi řekl pravdu. Co, když tohle všechno, co mi doteď řekl, byla jen lež, aby mě obelstil? Co když se chce přese mne dostat do naší osady, vědět, jak funguje naše obrana, aby mohli pak zaútočit?
Nemůžu mu věřit…
Až teprve, když přes ty těžké závěsy dovnitř proniklo trocha světla vycházejícího slunce, spadla mi hlava na prsa, a já nakonec usnul.
Ale věděl jsem už několik věcí.
Tomu chlapovi jen tak neuteču. Budu si muset moc dobře promyslet, jak postupovat. A… Pořád mě bolí hlava, a kdykoliv mi hlavou probleskne nějaká vzpomínka na výpravu za květinou, silná bolest hlavy mě vždy skoro omráčí.
Nash
Nakonec jsem i usnul, i když to byl lehký spánek. Probral mě pohyb vedle mě, a mému mozku chvilku trvalo, než mi došlo, kde jsem a s kým.
V ten moment jsem na krku ucítil dotek, a když jsem otevřel oči uviděl jsem ty Swenovi.
Pořád v nich byl vztek, ale zdálo se mi, jako bych v nich zahlédl i stopu zmatení.
Chtěl jsem něco říct, ale to už Swen vyskočil na nohy, a pak ztěžka dosedl na pohovku.
Sledoval mě a já mu pohled oplácel, dokud mu neklesla hlava a neusnul.
Teprve pak jsem vstal z postele, opatrně Swena podebral do náruče, a pak ho zase položil na postel.
Chtěl jsem ho znovu svázat, ale když jsem na zápěstí uviděl drobné odřeniny, nedokázal jsem to.
Nemůžu tohle dělat člověku, kterého miluji, i když on mě nejspíš při první příležitosti zabije.
Ale pokud to tak má být, pokud je to náš úděl, pak raději zemřu rukou svého milovaného, než abych mu ublížil.
Zatřepal jsem hlavou a zamračil se.
Ne. Tohle nemůžu dovolit. Pokud tady zemřu, Swena potká horší osud než mě. Udělají z něj vraždící stroj, a to nedovolím.
Pořádně jsem vyvětral, trochu uklidil, pustil dovnitř světlo a teplo, a celou dobu Swena sledoval.
Když se probral, pomohl jsem mu na nohy. Sice o mou pomoc nestál, ale vypadal, jak kdyby si něčeho pořádně šlehnul, a já nechtěl, aby si rozbil hlavu někde v koupelně. Odvedl jsem ho na záchod, pomohl mu umýt se, a pak mu dal najíst.
Samozřejmě jídlo, které měl ve vaku, aby zase po mě nevystartoval, že ho chci otrávit.
Několikrát jsem ho musel trochu zpacifikovat, protože ho napadaly blbosti, když měl volné ruce a nohy, ale naštěstí neměl tolik síly, abych se vyloženě cítil v ohrožení.
Na večer jsem pak konečně zatopil v krbu, i když jsem se u toho málem udusil a moje plíce mi nejspíš v tu chvíli děkovaly, ale regenerace zafungovala zase skvěle, a za necelou hodinu se tak místností rozhučel oheň a praskání dřeva, stejně jako ji ozářily plameny.
Sedl jsem si do křesla vedle postele a zadíval se do plamenů.
„Poprvé, když jsme se potkali, taky jsi byl nedůvěřivý. Dokonce jsi mi zabodl šíp do paže,“ zasmál jsem se a prolomil tak ticho mezi námi.
„Zalíbila se mi tvá houževnatost a tvrdohlavost. Možná i proto jsem ti na Machu Picchu nabídl spolupráci. Kdybych věděl, jak moc ti má společnost ublíží, asi bych se na to vykašlal,“ dořekl jsem tiše.
Ani jsem nechtěl myslet na to, čím si za ty tři týdny, skoro měsíc, musel Swen ve své osadě projít, než mu vymazali vzpomínky a upravili paměť.
Swen
Když jsem se probudil, ležel jsem zpátky na té posteli, ale tentokrát už sám.
Ale, i když to tu bylo za napjatých okolností, cítil jsem se odpočatě.
Když jsem chtěl vstát, zatočila se mi hlava, a on hned přiskočil a pomohl mi dojít na záchod a do koupelny. Ta jeho pomoc mi nebyla moc při chuti, ale nejspíš bych se někde cestou vyvrátil nebo skončil hlavou v záchodové míse, tak jsem nakonec neprotestoval.
Ale až naberu zpátky síly, tak protestovat budu, a to že pořádně. Dám mu to pěkně sežrat.
Když jsem jedl, nebo jen tak ležel, rozhlížel jsem se kolem sebe a zvažoval znovu nad všemi možnostmi, které jsem měl. Postupně jsem vyřazoval ty, které měly malou šanci na úspěch.
I přesto jsem se několikrát pokusil zaútočit. Spíš jen proto, abych si ho vyzkoušel, abych věděl, co od něj můžu očekávat. Testoval jsem ho…
Jedno jsem však už věděl jistě. Neměl jsem takovou rychlost a sílu, jako má on. I když byla pravda, že čím jsem byl starší, tím víc jsem byl silnější a odolnější, ale pořád to na něj nestačilo.
Moje zbraně jsem nikde neviděl. Nejspíš je uklidil na nějaké bezpečné místo, aby se jistil, že na něho znovu nevystřelím.
Nechtěl jsem si od něj nic vzít. Když vytáhl jídlo a začal jíst, ani jsem se ho nedotkl. A byl jsem rád, že pochopil a vytáhl mi něco z mých zásob.
Jakmile jsem se najedl, cítil jsem se o něco lépe…
Když promluvil o Machu Picchu, odvrátil jsem pohled od krbu směrem k němu.
„Nebyl jsem tam s tebou. Byl jsem tam sám… Našel jsem ty svitky, které jsi mi potom ukradl. Ale máš smůlu, mám velice dobrou paměť, takže to pro mne nebyl zas až takový problém. Měl by sis své soupeře pro příště vybírat lépe, Rey,“ zamračil jsem se na něho.
Ale vzápětí mi došlo, co jsem řekl. Oslovil jsem ho titulem Rey.
Jak to můžu vědět? Nejspíš mě to jen tak napadlo, že může být Rey, už jen podle jeho chování, a podle toho, jak je silný, a že se staral najít tu rostlinu pro své lidi. Jen tak někdo obyčejný by se totiž za Zeď nevydal, když tam číhá tolik nebezpečí.
Přestal jsem se na něho dívat, a otočil jsem se zády k němu. Začínala mě znovu bolet hlava, a já chtěl tomu předejít tím, že jsem nechtěl myslet na nic, co by se jeho týkalo. Na žádné vzpomínky…
Nash
Pozoroval jsem Swenova záda, když se po svých slovech otočil. Promnul jsem si roztřesené ruce a vydechl.
Kolik toho ještě dokážu vydržet?
Kolik slov ještě dokážu snést, než mi srdce vykrvácí?
Kdybych o Swena tolik nestál, kdyby pro mě tolik neznamenal, už teď bych byl na cestě zpátky do své osady.
Místo toho jsem vstal a přešel k posteli.
Chytil jsem Swena za rameno, přetočil ho na záda a klekl si nad něj.
„Nevím, jak tohle celé dopadne, ale jednu věc vím jistě. Ty nejsi můj soupeř, Swene, jsi člověk, který se mnou sdílel své tělo, svou duši i své srdce. Chci tě zachránit, nechci, aby se z tebe stalo jen vraždící monstrum, které Novum stvořilo, protože to oni ti nejspíš píchli nějakou látku, která ti vymazala vzpomínky a upravili ti paměť. To oni umí moc dobře. Znám to. Ale já nechci, aby jsi prožil to co já. Tu bolest, strach, beznaděj. Chci, abys byl šťastný, i kdybych kvůli tomu měl umřít. Slíbil jsem ti, že tě budu chránit, a to hodlám dodržet. Stejně jako ty mě, i já tobě chci dát svou duši a své srdce. Trhá mě to na kusy, když tě takhle vidím, když tě tu musím držet, když si nevzpomínáš na to, co jsme spolu prožili. Na naše cestování, hledání svitků a květiny… na naše milování…" poslední slova jsem vydechl a jen letmo se svými rty otřel o ty jeho.
„Nikdy bych neublížil někomu, koho miluji. Nikdy. Jsi po čtyřiceti letech první, komu se podařilo dostat se do mého srdce a ukradnout ho pro sebe. A já ti ho s radostí dám, Swene. Jen prosím, vyslechni mě a zkus si vzpomenout," zašeptal jsem s pohledem upřeným do jeho očí, ještě jednou se lehce otřel o jeho rty, a pak vstal.
Znovu jsem si sedl do křesla a zahleděl se do plamenů, jako bych tam mohl vyčíst nějakou odpověď nebo radu, jak z toho Swena dostat.
Swen
Zamračil jsem se, když mě ten chlap otočil na záda a klekl si nade mne.
Byl jsem připravený, kdyby mě chtěl třeba uškrtit. Byl jsem napjatý a zamračeně poslouchal co říkal.
Sevřel jsem rty k sobě, když se mi o ně otřel. Nechápal jsem, proč to dělá, proč říká tyhle věci, když se mě předtím pokoušel zabít.
Nechápal jsem z toho vůbec nic.
„Nevím, co je to Novum, nevím, o čem mluvíš,“ posadil jsem se, když se ode mne konečně vzdálil a usadil se v křesle.
Jeho další slova o tom, že mě miluje, jsem přešel mlčením. Ani tady jsem si nebyl jistý, co tím myslí. Jak mě může milovat, když není můj otec, ani bratr? A spojení… milování… Nevím, co to slovo znamená v jiném významu.
Posadil jsem se, chvilku se na něho díval, a na moment mě napadlo, že tenhle člověk je ve svém nitru nešťastný. A já netušil proč. Co s tím mám já společné…
Neudělal jsem nic, co by ho donutilo takhle jednat a takhle mluvit.
„Jsi divný,“ pronesl jsem tiše, ale vzápětí jsem se zasekl.
Bylo to jako bych mu to už někdy řekl. Jako by se tohle už někdy stalo.
Ale když jsem pocítil nastupující bolest hlavy, donutil jsem se přestat vzpomínat.
„Jak se jmenuješ? Já… Musím jít ven. Jestli chceš, klidně mě zabij, ale potřebuji se projít,“ zabručel jsem, když jsem si obul boty a vstal jsem.
Přešel jsem ke stolu, kde ležel můj klobouk, a tak nějak automaticky jsem si ho chtěl nasadit na hlavu. Ale moje ruka zamrzla uprostřed pohybu.
Už to není můj klobouk…
Otočil jsem se k němu a dal jsem mu ho na hlavu. A v tu samou chvíli jsem měl opět pocit, že jsem už něco takového zažil. Ruce se mi roztřásly, a bezděčně jsem je natáhl směrem k němu, ale vzápětí jsem je stáhl zpátky. Bylo to, jako bych chtěl chytit něco, co ani neexistuje...
„Musím… musím ven…“ otočil jsem se a rychle jsem přešel k mřížím, abych je odtáhl a mohl se projít venku na čerstvém vzduchu, kde se pomalu slunce sklánělo k západu.
A taky jsem měl zvláštní pocit.
Takový, jako když se blíží nějaké nebezpečí… Někdo z těch, před kterými jsem měl chránit osadu, někdo z těch, kvůli kterým jsem se vydal na tuhle výpravu.
Potřeboval jsem se rozhlédnout, jestli tu někdo z nich není, protože tohle místo je až moc blízko naší osady. Stačí jen půl dne a budou tam, pokud to mají v plánu…
Nash
To gesto, ten bezděčný pohyb mi dal naději.
Swen je bojovník. Nevzdá se tak snadno.
Možná bych mohl...
Nedělal jsem to rád, ale když odešel, vytáhl jsem ze svého vaku malou lahvičku s průhlednou tekutinou jako voda. Bylo to speciální sérum proti jedům, které jsem sebou nosíval, protože, i když jsem se regeneroval, pokud jsem měl v sobě víc jedu, než bylo únosné, ta bolest byla nepředstavitelná. Netušil jsem, jestli to bude fungovat i na Swena, ale opatrně jsem vytáhl jeho měch s vodou a polovinu lahvičky do něj vylil.
Výhoda byla, že sérum bylo bez barvy a zápachu, pokud se však nechalo na přímém slunci, zhnědlo.
Ale tady jsme byli naštěstí zavření, takže byla šance, že to Swen neodhalí. Těžko bych mu to vysvětloval a získával si jeho důvěru, která teď byla křehká jako to nejtenčí sklo.
S tlukoucím srdcem, kdy jsem si připadal jako puberťák, co vyvádí lotroviny, jsem všechno vrátil zase zpátky na místo a šel ven za Swenem.
Nevyšel jsem ani ze dveří, když jsem uslyšel vzdálený hluk a…
„Swene!" zařval jsem a vrhl se po něm právě v okamžiku, kdy se zpoza rohu vyloupli čtyři členové místního gangu a jeden z nich vystřelil z klasické zbraně přímo na Swena.
Zakryl jsem ho svým tělem a kulka se mi zaryla těsně nad lopatku a zasekla se v kosti.
Zavrčel jsem a otočil se na ty čtyři.
Ten jeden mě nejspíš už poznal jako já jeho, protože se zarazil a otočil koně.
Jenže měl smůlu.
Swen
Cítil jsem, že tu jsou. Kdybych se schovával, nejspíš by nevylezli, a zaútočili by v ten nejhorší okamžik.
Už jsem chtěl vyběhnout, když se náhle vyřítil ten chlap, a strhnul mě bokem.
A tím mě naštval ještě víc. A když jsem viděl, jak se vrhnul na ty vetřelce, taky jsem neváhal. Potřeboval jsem aspoň jednoho živého. Aspoň na chvíli.
Vyskočil jsem právě ve chvíli, kdy si nabíjel zbraň. Věděl jsem, že musí zalomit hlaveň, dát dovnitř náboj a pak hlaveň zacvaknout, aby teprve potom mohl vystřelit. A to byl ten moment, který mi dal prostor, abych po něm skočil. Strhnul jsem ho z koně, zbraň mu vypadla, ale nic mu to nebránilo v tom, aby na mě zaútočil rukama.
A já se rozhodně nedržel zpátky. Snad automaticky jsem sáhl k pasu, ale nůž jsem neměl. Ale dokázal jsem se bránit i útočit jen holýma rukama. Netrvalo dlouho, a ten chlap leže na zemi, ryl hubou v prachu, a přesto, že měl zlomenou ruku, snažil se mi vytrhnout.
„Kolik vás je, a kde jsou ostatní,“ zavrčel jsem na něho a po očku jsem pozoroval mého únosce, ale zdál se být v pohodě.
Jenže ten můj zajatec se rozhodl mlčet. A tak jsem mu trochu pomohl k mluvení…
„Když se nevrátíme… stáhnou… se… zpátky… je to taková… pojistka… aby nezaútočili někde… kde by… na to… nestačili…“ zachrčel ten chlap, a dožadoval se, abych ho pustil, když mi všechno řekl.
„Sám jsi to řekl, když se nevrátíte, nepřijdou sem, to je rozumné,“ pustil jsem jeho ruku, popadl ho za hlavu a škubnul.
Nestačil ani heknout, jak to bylo rychlé…
Vstal jsem a rozhlédl jsem se kolem sebe. Ti zbývající byli taky mrtví a můj únosce vypadal, jako by chtěl ještě někoho zabít. Raději jsem se nechal odtáhnout dovnitř bez protestů.
Jen jedno mě zarazilo, a přemýšlel jsem nad tím několik dalších hodin… Jak jsem mohl vědět, jak se používá ta zbraň s dlouhou hlavní, když jsem ji v životě neviděl, a ani jsem o ni nic nikde nečetl?
Nash
Má záchrana přišla vniveč. Spíš to vypadalo, že jsem Swena ještě víc proti sobě popudil. Ale to, jak se vrhl na jednoho z útočníků mi vrátilo vzpomínky, a já se pro sebe mírně usmál.
Vážně mu to šlo a vypadal u toho sexy, jen bych nesměl být na straně jeho nepřátel i já.
Netrvalo dlouho a bylo po všem. Aspoň na chvilku jsem ze sebe vybil frustraci, i když bych nejraději ještě někomu zakroutil krkem.
Podíval jsem se na mrtvoly a jen pokrčil rameny.
Neměl jsem čas je uklízet. V noci se o ně beztak postarají mrchožrouti, a do rána po nich zbyde jen pár kostí. Jestli vůbec.
Ale nechtěl jsem, aby Swena napadla nějaká kravina, nebo aby zbytečně na nás neupozornil, takže jsem ho nemilosrdně zatáhl zpátky dovnitř.
Když se napil vody, chvilku jsem na něho s obavami hleděl, ale když se nic nestalo, oddechl jsem si.
Teda…
Chtěl jsem, aby se něco stalo, ale to by tak rychle nepřišlo.
Bohužel to nepřišlo ani během následujících dvou dnů.
Pokračovali jsme v nevraživém duchu, občasném vzpouzeni, několika křečích a bolestech, slovních urážek a vyhrožování, a já už začínal být zoufalý.
Zdálo se, že sérum nezabírá, a to mě ničilo.
„Swene… nevím, co si počít… nevím, co dělat… Moc to bolí, když tě takhle vidím… Poprvé v životě si nevím rady a nevím, jak dál…" zašeptal jsem do tmy, když Swen usnul, a já si klekl před postel a složil na ni hlavu.
Swen
Čas, kdy jsem byl zavřený na tomhle místě, utíkal, a já zatím nepřišel na způsob, jak se odsud dostat, aniž bych riskoval svůj život.
Nechápal jsem, proč se ten člověk o mně tak stará. Proč mu tak záleží na tom, abych tu s ním zůstal, abych si vzpomněl na něco, co jsem vlastně ani neprožil.
Ale něco málo se změnilo…
Bolesti hlavy, když jsem si chtěl na něco vzpomenout, sice neustávaly, ale už nebyly tak silné, A i když jsem měl občas křeč, jako by mé tělo s něčím bojovalo, měl jsem pocit, že už se to neděje tak často.
Začínal jsem mít pocit, jako bych měl hlavu lehčí, jako by mě něco neviditelného přestalo svazovat.
Ale i přesto jsem se za ty dva dny nedozvěděl, jak se ten člověk jmenuje.
Moc jsem toho nenamluvil, ale když už, tak to vždy bylo mířené proti němu s cílem ho vyprovokovat tak, aby se nějak podřekl, a já se dozvěděl něco víc.
Ale neustále mi opakoval, že mě chtěl chránit, omlouval se, že selhal, a několikrát mi řekl, že mě miluje…
A z toho jsem byl zmatený ještě víc.
Když jsem se po dvou dalších dnech v noci probudil, měl jsem šanci…
Klečel na zemi, hlavu měl položenou vedle mě na posteli a spal. Stačilo ho jen chytit a zbavit se ho stejným způsobem, jako toho zmetka před dvěma dny.
Moje ruka se už skoro dotýkala jeho hlavy, abych ho chytil pod bradou, ale něco mě zastavilo.
Jako by mi něco říkalo, že tohle nesmím udělat.
Něco, čemu jsem nerozuměl, něco uvnitř mě…
Nabádalo mě to, abych ho nechal na živu. Abych mu dal šanci.
Byl jsem úplně v háji. Nerozuměl jsem tomu. Nechápal jsem to. Byl jsem v koncích tak moc, že se mi náhle ruce roztřásly tak silně, že jsem je musel stáhnout zpátky k sobě.
Několikrát jsem se zhluboka nadechl, abych se uklidnil. Ale ani to nepomáhalo.
Opatrně jsem vstal a přešel do koupelny. Voda na mytí tu netekla, ale byl tu velký barel s vodou, kterou jsme používali na mytí. Nejspíš ji sem nanosil ještě předtím, než mě sem dotáhnul. Měl to připravené. Všechno… celý ten můj únos…
Roztřesenýma rukama jsem si přetáhl nátělník přes hlavu. Naklonil jsem se k barelu s vodou a ponořil do něho ruce. Chrstnul jsem si tu studenou vodu na obličej, a trochu i na hruď…
A v tu chvíli mi probleskla hlavou nějaká vzpomínka…
Byl to opravdu záblesk…
Jasné slunce, staré rozbořené domy… nádrž s vodou… mýdlo v ruce… velké tělo… otočil se ke mně…
Jeho tmavé oči se na mě usmály…
„Rey… Nashi!“ vykřikl jsem, když mi náhle projela hlavou tak silná bolest, že jsem stihl už jen zachrčet, a pak jsem se s touhle vzpomínkou na jeho hřejivý pohled sesunul k zemi.
Nash
Nejspíš jsem usnul únavou, protože mě najednou probral výkřik, a já v první chvíli nevěděl, kde jsem.
Ale netrvalo ani vteřinu a mě se všechno vrátilo. Vyskočil jsem na nohy a vletěl do koupelny.
Pohled na Swena, který ležel na zemi mě málem připravil o deset let života.
Mohlo za to to sérum?
Bylo toho na něj příliš?
Opatrně jsem ho vzal do náruče, přenesl do postele a přikryl. Jeho tělo se třáslo, tak jsem z něj setřel kapky vody, a pak si lehl k němu. Věděl jsem, že to měl rád. Měl rád mě teplo.
Přitiskl jsem si ho k sobě, hladil ho, konejšil, líbal na čelo a tvář, dokud se jeho třes nezmírnil.
Když začal pravidelně oddechovat, zadíval jsem se na jeho uvolněnou tvář, která i v té tmě byla tak krásná, až se mi zatajil dech.
I kdyby…
I kdyby ode mě odešel, kdyby mě nechtěl a rozmyslel si to, nikdy na něj nezapomenu.
Vetřel se do mého srdce jako nikdo před ním, a určitě ho jen tak nepustí.
Povzdechl jsem si, a nakonec zavřel oči i já.
Swen
Když jsem se probral a otevřel oči, byla pořád tma. Mžoural jsem do tmy a zkoušel se rozhlédnout kolem a vzpomenout si, co se vlastně stalo.
Ale stále mě bolela hlava, a když jsem se pohnul, tak mě zabolela ruka.
Vzpomněl jsem si… Byl jsem v koupelně, dostal jsem další záchvat a omdlel jsem. A přitom jsem si nejspíš ruku o něco narazil.
Povzdechl jsem si. Nechápal jsem, proč mám tyhle stavy. Nikdy jsem nebyl nemocný, když nepočítám nějaká zranění. Odjížděl jsem z osady v plné síle, tak proč se mi tohle děje?
Nejím nic jiného než jen to, co mi připravili v osadě. Není možné, aby se mě znovu někdo pokusil otrávit.
Proč se mi to vlastně děje? A proč mě nenechá být? Vždyť by to měl jednodušší, prostě mě tu nechat, a já bych tu chcípnul a ani by po mně nikdo nevzdechnul.
Proč se o mně Nash tak stará?
A…
Jak to, že znám jeho jméno, když mi ho vlastně doteď neřekl?
V tu chvíli mi také došlo, že mi není zima. Že se nechoulím pod dekou a nesnažím se zahřát něčím, co poznalo ještě Starý svět. A přitom… Bylo mi teplo.
Syknul jsem, když jsem se pootočil.
Ležel za mnou, opíral se o mně, držel mě jednou rukou kolem pasu a tiskl mě na sebe. Zahříval mě svým vlastním tělem.
Celý jsem se k němu opatrně v jeho objetí protočil, abych ho nevzbudil, a snad podvědomě se víc přitiskl k jeho teplému tělu.
I když jsem si to nechtěl přiznat, bylo to sice divné, ale příjemné…
Bylo to takové… známé…
Zvedl jsem ruku a opatrně jsem se dotkl jeho tváře, jako bych chtěl i tím dotekem zjistit, co je ten chlap vlastně zač, a proč mi přijde takový známý. Ne, tím, že jsem ho potkal za Zdí a on se mě pak pokusil zabít, ale jinak… Jako bychom se znali déle než jen ten jeden den na tom místě plném rozkvetlých rostlin, které jsem měl za úkol najít a donést do osady.
Bolest hlavy se začala znovu stupňovat, když jsem si to místo vybavil. Ale tentokrát to bylo jiné…
Tentokrát jsem měl záblesky něčeho jiného.
Ti tři, co byli s ním… Zaútočili na něho. Zradili ho jeho vlastní lidé?
Moje ruka a v ní zbraň… Pohled ze srázu… mrtvý voják…
To já ho zabil.
Mstil se mi za to?
Proč jsem běžel dolů, a hledal ho a křičel jeho jméno?
Znovu jsem se celý roztřásl a chytl se za hlavu.
Najednou, jako by někdo otočil klíčem v zapalování a nastartoval auto.
Tolik obrázků se mi míhalo před očima, zmateně, jeden před druhý, a vůbec mi to nedávalo smysl.
Nedokázal jsem to uspořádat, nebyl jsem schopný to srovnat a pochopit, co to je, a proč se to děje…
Všechno se mi to míchalo dohromady s tím, co jsem si pamatoval. Jako by mi tam někdo cpal něco nového…
Stáhl jsem se v křeči a s novou silnou bolestí v hlavě.
Ale nechtěl jsem omdlít, chtěl jsem odpovědi. Podvědomě jsem tušil, že když upadnu do bezvědomí, tak odpověď nedostanu.
Jen jsem se zkroutil, celý se třásl a šeptem volal jeho jméno a prosil o pomoc…
Nash
Probudil mě třes Swenova těla.
Nestihl jsem se ani nadechnout, a on už se kroutil v křeči, držel se za hlavu a…
„Panebože…“ zamumlal jsem, víc si Swena přitiskl na sebe a začal ho konejšit.
„Jsem u tebe, Swene… jsem tady… už je dobře… už jsi v bezpečí… jsem s tebou… nikdo ti neublíží… ochráním tě… už tě nenechám samotného,“ šeptal jsem mu tahle slova dokola a dokola, snažil se ho nějak uklidnit, ale zdálo se, že je ztracen ve svých vzpomínkách.
Jen jsem nevěděl, jestli je to dobře nebo špatně.
Slunce už dávno vyšlo, když Swen nejspíš usnul vyčerpáním, a já ho tak mohl položit, abych ho převlékl do suchých věcí, protože byl úplně zbrocený potem, a trochu ho omyl studenou vodou.
Udělal jsem silný odvar z bylin, které jsem měl ve skrýši nasušené, a do nich kápl ještě trochu séra.
Nejspíš tím Swenovi přivodím další bolesti, ale musel jsem z něj nějak dostat to svinstvo.
Já na tom byl už taky líp. Rána na ruce a rameni od Swena se mi už skoro zahojila, a rána po kulce taky už vypadala dobře. Nachystal jsem i trochu jídla, a pak se vrátil ke Swenovi.
„Swene… musíš tohle vypít, pomůže ti to…“
Nevím, jestli mě vůbec vnímal, nebo byl tak mimo, že ani nevěděl, co po něm chci, ale docela bez obtíží jsem ho zvedl do sedu a nechal ho vypít skoro půlku hrnku.
Nadrobil jsem mu trochu svého sušeného masa, které jsem ho donutil taky sníst, a pak ho znovu uložil.
Otíral jsem jeho tělo, ještě dvakrát ho převlékl, dokonce jsem už musel použít své věci, tiskl ho k sobě, konejšil, a snažil se z toho nezbláznit za Swena.
Teprve druhý den nad ránem se jeho tělo přestalo třást, horečka ustoupila, a vypadalo to, že konečně usnul klidným spánkem.
Ještě chvilku jsem ho hlídal, než jsem s prvními paprsky slunce vyčerpáním usnul i já.
Swen
Jako by mi něco vzalo sílu. Už jsem nebyl schopný odporovat, nadávat, urážet toho člověka, který tu se mnou byl. Už jsem přestal přemýšlet nad tím, jak se odsud dostat živý, protože jsem měl pocit, že to stejně nevyjde.
Po tom, co jsem prožíval, jsem měl pocit, že jsou to moje poslední hodiny.
Tak, jak předtím moje křeče a bolesti ustávaly, za den se to vystupňovalo do takové míry, že jsem si přál umřít.
Když jsem vyčerpáním neusnul, nebo nepřišel na chvíli o vědomí, stále se mi hlavou míhaly ty obrázky. Některé přibývaly, některé se opakovaly. A jiné… mizely.
Ale i když mě to stálo hodně sil, začínalo se to stmelovat do jednoho celku. Postupně… Občas tam byly ještě černá místa… Ale některé věci mi začínaly dávat smysl.
Přesto všechno jsem stále neměl dost síly na to, abych to úplně ucelil, dal dohromady, dal tomu nějakou časovou posloupnost.
Jen okrajově jsem vnímal jeho péči. Když mě omýval, když mě převlékal, nebo když mě donutil sníst aspoň trochu toho, co mi nachystal.
Už jsem ani nepřemýšlel nad tím, že bych neměl, že by mě mohl chtít otrávit.
Když jsem se znovu, snad už po sté, probral z horečnatého spánku, do místnosti se dralo pár paprsků slunce, které podle stínu stálo už docela vysoko na nebi.
Bylo mi všelijak. Měl jsem pocit, jako by se po mně proběhlo stádo rohatců a každý mě s chutí na ten svůj roh nabral, a ještě si se mnou pohodil. Hlava mě stále bolela, ale už to nebyla tak urputná bolest, jako předtím.
Byl jsem zpocený, ale neměl jsem na sobě své věci. Jen matně jsem si vybavil, že se Nash o mně celou dobu staral, že mě převlékal, a tohle, co mi oblékl, byla jeho košile.
Zatajil se mi dech, když jsem pohlédl do jeho tváře, protože mi v tu chvíli došlo, kdo vedle mne leží.
Ano… znám ho… Rey… Nash… Člověk, s kterým jsem prožil několik dní na výpravě za léčivou rostlinou.
Člověk, kterého jsem nejdříve chtěl zabít, ale nakonec jsme se sblížili.
Vedle mne ležel člověk, který tam za Zdí pro mě riskoval život. Staral jsem se o něj, odvezl jsem ho k jeho osadě, tam jsem se s ním rozloučil a dal mu svůj klobouk, aby na mě nezapomněl.
Ale já… já na něj zapomněl.
Jak jsem na něho mohl zapomenout? Proč, když se tak silně vepsal do mého srdce, že jsem brečel jak malé děcko, když jsem ho tenkrát opouštěl?
„Je mi to líto…“ zašeptal jsem.
Zvedl jsem ruku a opatrně se dotkl jeho tváře. Palcem jsem jemně přejel přes jeho chvějící se víčka a nos, a zastavil jsem se na jeho rtech.
„Slíbil jsem, že na tebe nezapomenu… Slíbil jsem to a… nedodržel jsem slib… Je mi to líto… omlouvám se, Nashi,“ šeptal jsem dál roztřeseným hlasem, a polštář pode mnou vlhnul od mých slz, které se nezadržitelně spustily z mých očí.