Nash
Stál jsem se založenýma rukama opřený o zeď, ve stínu hlavní budovy v osadě, a se zachmuřeným výrazem se díval, jak si v prašném horku hraje na ulici pár děcek.
Uběhlo skoro čtrnáct dní od chvíle, kdy jsem se ze Swenem rozloučil.
Skoro čtrnáct dní od chvíle, kdy jsem hleděl za odjíždějícím autem a proklínal jsem nejen svět, ale i sám sebe. Na moment jsem si přál, abych nebyl Rey a on Backer. Abysme byli jen obyčejní lidé. Na moment jsem si přál se na všechno vykašlat a prostě utéct.
A celé se to zhoršilo, když jsem si bezděčně vzpomněl na jeho slova z noci, kdy se o mě staral, a konečně mi došel i význam. Skoro jsem se rozbrečel, když mi došlo, že jsem nechal odejít člověka, který mi svým vlastním způsobem, který jsem na něm tolik miloval, řekl, že se do mě v podstatě zamiloval.
Chtěl jsem mu toho tolik říct, bylo toho tolik, co jsem měl na srdci, jenže Swen se neozval. Prvních pár dní jsem to čekal. I já měl před sebou ještě léčbu, ale díky tomu odpornému odvaru jsem se na nohy postavil už za čtyři dny. Jenže Swen se neozval ani po týdnu, a když jsem s ním chtěl mluvit já, vysílačka byla hluchá.
Od té doby jsem se změnil. Posledních pár dní jsem chodil jako duchem nepřítomen, dokonce jsem ani nijak výrazně nereagoval na zprávu, že se epidemii podařilo zcela odvrátit, a jedinými obětmi jsou tak tři lidé, kdy dva ještě zemřeli při mém odchodu.
Věděl jsem, že na Swena nikdy nezapomenu, i když on už nejspíš zapomněl na mě. Jenže mé instinkty mi napovídaly, že ve Swenově osadě není všechno tak úplně v pořádku, a potom, co jsem Korymu a Liamovi, druhému nejstaršímu řekl celou pravdu, vyslal jsem právě Liama na výzvědy.
Byl pryč už čtvrtý den, a podle jeho poslední zprávy, když se zahlásil, byl na cestě zpátky.
A jako bych ho svými myšlenkami přivolal.
„Liam se vrátil. Chce s tebou mluvit,“ ozval se za mými zády Kory.
Pohlédl jsem na jeho zachmuřenou tvář, a pak s kývnutím vešel dovnitř. Liam na mě čekal v mých soukromých prostorách, aby nás nikdo neslyšel.
Vypadal unaveně, a nejspíš hladově a žíznivě podle toho, jak do sebe ládoval jídlo, které si nejspíš sám přinesl. Ale, jakmile mě uviděl, vyskočil ze židle, zapil poslední sousto mohutným lokem, a pak se na mě zadíval skoro stejně jako Kory.
„Jak moc věříš tomu svému běláskovi?“ zeptal se mě opatrně.
„Naprosto. Tak jako vám,“ odpověděl jsem pevně a mírně se zamračil.
„No, jeho samotného jsem nenašel, ale slyšel jsem pár zajímavých věcí, které ti řeknu, jen… Ještě před tím… Říkal jsi, že bělásek nevěděl nic o tom tvém tetování a spojení s projektem Novum.“
Přikývl jsem a vůbec se mi nelíbilo, kam to směřuje.
„V tom případě nechápu jednu věc… nic o nich nevěděl, přesto…“
Liam vzal kus papíru a tužku a nakreslil jednoduchý, přesto mě moc dobře známý symbol, připomínající motýla v kruhu, s roztaženými křídly, a hned mi ho ukázal.
„…mají tenhle symbol na hlavní budově…“
Swen
Když se mi ztratil Nash z dohledu, spustily se mi slzy z očí, a já musel zastavit. A v tu chvíli jsem udělal to, co jsem chtěl udělat už tam v jeho městě.
Vyřval jsem ten bolestivý pocit, co mě tak svíral. Párkrát jsem si praštil do volantu, a až teprve, když mě začaly bolet ruce a ochraptěl jsem, otřel jsem si slzy, a vydal se na cestu domů.
Trvalo mi necelé dva dny, než jsem se dostal do své osady. Normálně by to trvalo déle, ale chtěl jsem být z toho místa co nejdříve a co nejdál, protože jsem měl stále nutkání se otočit zpátky. A tak jsem jel nonstop, jen s krátkými přestávkami.
Když jsem dorazil k osadě, byl jsem úplně vyčerpaný.
Ani jsem si nepamatoval, kdo mě vytáhl z auta, protože já už nebyl schopen hnout ani prstem.
Jen jsem jim řekl, ať se postarají o rostliny, a všechno k tomu jim sepíšu, až se vyspím a dám dohromady.
Spal jsem dva dny v kuse… Nebyl jsem schopen ani nic pozřít. Jen malé ždibky, a pití, abych nepošel žízní.
Když se mě ptali, co se stalo, mlčel jsem a svedl jsem to na únavu. Ale když se moje nálada a chování nezměnilo ani po dalších pěti dnech, začali mít starší podezření, že se opravdu něco děje.
Zavolali si mě a už jsem nemohl lhát.
Řekl jsem jim, že jsem za Zdí potkal Nashe a společně jsme tu rostlinu našli, řekl jsem jim o vojácích Novum. Ale to, co jsem s Nashem prožil jsem před nimi zatajil.
Jeho vysílačku jsem si dobře schoval, chtěl jsem ho slyšet, ale neměl jsem ani chvíli, kdy bych mu mohl zavolat. Najednou jsem měl tolik práce, že jsem se chvíli nezastavil.
Nejhorší pro mě byly noci, kdy jsem neměl hlídku. Jen tak jsem ležel v posteli a vzpomínal na Nashe. A bylo mi v některých chvílích tak úzko, že jsem musel hryzat do polštáře, abych nezačal znovu řvát.
Chtěl jsem se někoho zeptat, co se děje. Ale nevěděl jsem, koho.
Možná máma by mohla…
Ta jediná, kromě druhého Backer a starších, se mnou mohla mluvit víc než ostatní, a navštěvovala mně. Těšila se dobrému zdraví od chvíle, kdy jsem vytvořil lék, který by měl zabránit tak rychlému stárnutí, a vypadalo to, že fungoval.
Čekal jsem na večer, až všichni zalezou do svých domů, a máma přijde za mnou na návštěvu tak, jak slíbila…
Nash
Zíral jsem na Liama, jako bych ho viděl poprvé v životě. Kdybych ho neznal, považoval bych to za hloupý vtip.
„A to není všechno. Nikdo konkrétně neřekl jméno, ale lidé mluvili o mužích ve zvláštním oblečení, co občas navštěvují jejich osadu. Přijedou velkými auty, naloží do nich dlouhé bedny a odjedou. Když se místní ptali starších, bylo jim prý řečeno, že jsou to jedovaté látky, které chytají jejich speciální lapače, a ti muži je chrání a odpad likvidují. Vzhledem k tomu, jak to tady se vším chodí, nikdo nemá žádné jiné otázky. Další věc, co mě zarazila, bylo to, co mi řekli o výchově Backer. Je to v podstatě jen loutka starších a vybráno je vždy dítě, které pak izolují od všeho a všech, a cvičí ho nejspíše v tvrdých a drsných podmínkách. A ještě abych se vrátil k těm neznámým mužům, co do osady jezdí, tak podle všeho přijedou vždy, když někdo ve vesnici umře.“
Musel jsem si po Liamových slovech sednout a všechno si to v hlavě srovnat.
„Chceš tím říct…“
„…že starší nejspíš spolupracují s Novum a dodávají jim pravděpodobně mrtvoly lidí z osady pro nějaké jejich zvrácené pokusy. Co s tím mají společného Backer, a proč se ti ten tvůj bělásek neozval, zatím netuším, ale zjistím to. Půjdu tam znovu a-“
„Ne!“ vyskočil jsem ze židle a zatvářil se tak, že Kory s Liamem ucouvli.
Zatnul jsem ruce v pěst a musel se hodně ovládat.
Vědomí, že Swen je v nebezpečí i za zdmi své osady, vědomí, že se tam můžou každou chvilku zase objevit vojáci Novum, a vědomí toho, že netuším, co přesně od vesnice chtějí, mě doslova rvalo na kusy.
„Pokud je to, jak říkáš, pak nechápu, proč dovolili, aby Swen došel až k té květině. V podstatě nám vyklidili cestu,“ přemýšlel jsem nahlas.
„Nejspíš chtěli mít pojistku. Chtěli květinu najít sami, ale zároveň, aby ji našel i bělásek, aby zjistili rozsah jeho schopnosti. Říkal jsi, že ho jeden z vojáků našel už v té hoře, ale nezabil. Není to divné? Podle toho, co jsi říkal, ho už tam mohl rozmáznout po podlaze. Navíc… říkal jsi, že mluvili o tom, že mají rozkaz zabít tebe, ale o něm ses nezmiňoval.“
„To je pravda,“ zamumlal jsem zamyšleně, „o Swenovi nic neříkali.“
„A taky… Co když chtěli toho běláska vyzkoušet?“
Liam se na mě podíval s otázkou v očích, a mě trvalo pár vteřin, než mi došlo, kam tím míří, a srdce se mi skoro zastavilo.
„Z toho mála, co jsem se dozvěděl, nikdo neví, co se stalo s předchozími Backer. Údajně zemřeli, ale pohřeb v osadě nikdy neměli. To izolování, tvrdý trénink, výcvik… Tys s běláskem pár dnů pobyl… nepřipadalo ti něco povědomého?“
Liamova další otázka jen potvrdila to, čemu můj mozek odmítal uvěřit.
„Novum si trénuje z Backerů své vojáky…“ vydechl jsem a zadíval se na Liama.
Swen
Tušil jsem, že to nebude jen tak.
Díval jsem se, jak na mě máma s údivem hleděla, a nebyla schopná v první chvíli něco říct.
Pak najednou vyskočila ze židle, přešla k oknu, podívala se ven a pak ke dveřím, které pootevřela, vyhlédla, a zas je rychle zavřela.
„Swene, zlato,“ došla zpátky ke mně a pohladila mě po tváři. „Nevím, proč na tebe ten člověk tak zapůsobil. Ale to, co jsi mi teď řekl… Tomu se říká láska. Jsi do něho zamilovaný.“
Mluvila velice tiše, že jsem měl problém ji slyšet i já. Jako by měla strach, že to uslyší i někdo jiný.
„Láska? Zamilovaný? Tebe miluji, ale tohle je něco jiného. Necítím to stejně,“ namítl jsem.
„To se nedá srovnávat. Každý člověk miluje své rodiče. Každý rodič miluje své děti, tak jako miluji já tebe. Ale pak je láska, kdy se do sebe zamilují dva lidé, které k sobě neváže žádné rodinné pouto. Proč si myslíš, že jsou tady páry, muž a žena, proč si myslíš, že se jim narodí dítě… A nikdy od sebe neodejdou. Je to proto, že se milují. Tak to mezi lidmi chodí. Vy, Backer, tohle nesmíte. Vy musíte zůstat bokem, vždy musíte mít chladnou hlavu i ve velmi nebezpečných situacích. Je to proto, aby jste byli nestranní. Abyste nezaváhali, koho ochránit dříve. Jestli své lidi nebo toho, koho milujete. Proto Backer zůstává vždy sám.“
Byl jsem v šoku. V tak velkém šoku, že jsem nebyl schopen na to nic říct.
Netušil jsem, že to tady takhle chodí. Ale nechápal jsem, proč nám zakazují něco tak přirozeného. A jak mohli dokázat, že jsme se doposud do nikoho nezamilovali. Vždyť je tu tolik lidí, kteří by se nám líbili, s kterým bychom třeba někdy chtěli žít, milovat se…
A vlastně… Od chvíle, kdy jsem přišel, jsem na Nashe nezapomněl, ale moje touha po tom tělesném spojení začínala opadat. I když jsem na něj myslel, neměl jsem chuť ochutnat ten sex, jak tomu bylo první dny po návratu, neměl jsem tu touhu po tom spojení, které jsme spolu prožili na výpravě.
Ještě dlouho jsme si s mámou povídali. Ale všechno, co jsme si řekli, bylo proneseno šeptem. Chtěl jsem chránit ji, a ona tím chránila mě. A když odcházela, musel jsem ji slíbit, že o tom pomlčím. Že se o tom nezmíním před staršími a ani před druhým Backer.
Tu noc jsem neusnul. Tolik myšlenek se mi honilo hlavou, že i když jsem zavřel oči, nedokázal jsem usnout.
A tak, když za rozbřesku někdo zaklepal na mé dveře, s údivem mi došlo, že jsem probděl celou noc.
„Volají tě starší,“ ozval se za dveřmi můj zástupce. „Máš hned přijít.“
Křikl jsem, že tam hned budu. Vyskočil jsem z postele, opláchl se ve studené vodě, abych se trochu vzpamatoval, oblékl se, a hned zamířil do domu uprostřed osady, který sloužil jako poradní místnost pro starší a pro nás Backery.
Nash
To uvědomění bylo pro mě naprosto šokující.
Proč jsem si toho, já vůl, nevšiml hned na začátku? Jak jsem se mohl dopustit takové chyby?
A co bylo nejhorší, pokud o mě Swen někomu řekne, v jak velkém ohrožení bude? Co když ho hned zabijí, a pak ho Novum využije na nějaké své zvrácené pokusy?
Zatřepal jsem hlavou.
Ne, pokud budu takto uvažovat, rovnou ho odepíšu. Swen je silný a není to žádný hlupák, umí se o sebe postarat.
Přesto…
Ten podivně svíravý pocit, který mi napovídal, že nám něco podstatného uniká, mě neopouštěl.
„Jedu si pro něj,“ řekl jsem po chvilce.
„Počkej, Nashi!“ zastoupil mi cestu Liam a prosebně se na mě zadíval.
„Liame…“ zavrčel jsem na něj.
„Nashi, Rey, poslouchej. Nebráníme ti v tom, abys pro toho svého běláska… Swena, šel, ale ne takhle. Musíš se uklidnit a pořádně připravit, prosím,“ zadíval se na mě i Kory, a já věděl, že mají pravdu, i když mě to táhlo za Swenem.
Swen
Když jsem došel do poradní místnosti, starší už na mě čekali. Rozhlédl jsem se kolem sebe…
Bylo to zvláštní.
Ne, to, že si mě zavolali, že tu s nimi budu něco řešit, to se děje běžně. Ale atmosféra tu byla taková jiná. Jakoby napjatá, a navíc tu chyběl druhý Backer.
Došel jsem ke své židli a posadil se. Zadíval jsem se na ostatní a znovu ke dveřím.
„Nečekáme na Eliase?“ zeptal jsem se, když jsem viděl, že se Rosemary už nadechuje a chce něco říct.
„Ne,“ zazněla téměř okamžitá odpověď, a jeden ze starších dveře zavřel a pak se usadil na své místo.
„Jde o tebe. Chceme vědět všechno o tvé výpravě. Do podrobností. Nesmíš se divit, cesta ti trvala déle, než jsme předpokládali, a navíc ses vrátil v docela špatném stavu. Od chvíle, kdy jsi zpátky, nejsi ve své kůži, Swene. Stalo se tam něco, o čem jsi nám neřekl?“
Překvapeně jsem na ně pohlédl.
Že by máma něco řekla? Ne, to určitě neudělala. Tak, jak to, že mají tyhle otázky?
Abych zahnal jejich pochybnosti, tvářil jsem se, jako že se nic nestalo. A zopakoval jsem jim vše, co jsem jim řekl, už když jsem se vrátil.
Řekl jsem jim znovu o Nashovi, že jsme se potkali až v zakázané oblasti, a že nás napadli divní vojáci. Řekl jsem jim, že Nash spadl ze srázu, a víc o něm nevím, protože jsem se z toho místa ztratil, jak nejrychleji to šlo.
Vědomě jsem lhal, ale proto, že to vlastně byla jen pozměněná pravda, nebyl to pro mne až takový problém. A stokrát opakovaná lež se stává pravdou…
Vyptávali se mě ještě dlouho, ale vzhledem k tomu, že mám skvělou paměť, nepodařilo se jim mě nachytat na jediné lži.
„Dobrá, je to nejspíš jen tím, že tahle výprava byla pro tebe hodně náročná. Ale zvládl jsi ji dobře, a díky tomu máme nový lék. Jen, je nám líto, ale jeden muž to nezvládl. Pro něj to bylo už hodně pozdě,“ postavila se na konec Rosemary, aby ukončila poradu.
„Kdo?“ zeptal jsem se, protože jsem o tom nebyl zpraven.
„Elias,“ otočila se Rosemary nezúčastněně. „Jeho nástupce bude přijat dnes, ukážeš mu vše, co je potřeba, vysvětlíš mu jeho povinnosti. Jen… Dnes přijedou pro bedny. Budou tady jako obvykle večer, pro bezpečnost lidí z osady. Postaráš se, aby všechno proběhlo v naprostém klidu. Zástupce Eliase se toho ještě nezúčastní. Nejdříve se musí seznámit s jinými věcmi, takže to zařídíš ty sám.“
Přikývl jsem, že rozumím, a pak jsem už konečně vyšel ven.
Měl jsem hodně práce… A jen do večera bude trvat, než novému Backer ukážu vše, co bude mít na starost. A pak musím zajistit odvoz nebezpečných látek…
Nash
Celý další týden jsem byl jako na trní.
Vysílačka byla pořád hluchá, i když jsem se snažil Swena kontaktovat, abych ho upozornil na možné nebezpečí, takže můj neklid vzrůstal.
A začali si toho všímat i ostatní.
Nakonec jsem musel před radou a ostatníma klukama s pravdou ven, což se neobešlo bez hádky a mých slov, že se klidně vzdám postu Reye, když jim tak vadí, že chci zachránit někoho mimo naši osadu.
Kluci mě nakonec všichni do jednoho podpořili, jen rada měla pořád problémy. Ale když viděli, že neustoupím, nakonec to po pár dnech vzdali. Jen jsem musel přísahat, že pokud bude nebezpečí moc velké, pokud se objeví něco, co by mohlo ohrozit naši osadu, všeho nechám a vrátím se, protože tohle místo je můj domov, mojí povinností je chránit ho, a lidé na mě spoléhají, protože jsem jim tu ochranu slíbil.
Měli pravdu. Vím, že ano.
Ale…
„Fabri, nech toho,“ povzdechl jsem si a odstrčil jednoho z nejmladších kluků, který se rozhodl, že nejspíš potřebuju rozptýlit, tak se ke mně večer vetřel, a teď klečel mezi mýma nohama a snažil se oživit můj penis.
Vstal jsem z křesla, zapnul si kalhoty, a poodešel k oknu, ze kterého jsem se zadíval ven.
„Jsi do něj zamilovaný?“
Ta tichá otázka mě překvapila a zcela zaskočila. Obrátil jsem se na Fabriho, který pořád klečel na zemi a smutně se na mě díval.
„Ne… nejsem… nevím… asi ne…“ rozčileně jsem mlaskl, když jsem nebyl schopný ani sám sebe ujistit o svých citech. „Prostě mi na něm moc záleží, to je vše.“
Povzdechl jsem si a znovu se obrátil k oknu.
„Aha…“
Fabriho povzdech mě provázel ještě dlouho do noci, když jsem si šel konečně lehnout, ale místo spánku jen zíral do stropu, a v mysli měl pouze Swena.
Uběhly ještě další tři dny, než byly všechny přípravy hotové, a já na svém Nagarovi, který nesl v sedlových brašnách spoustu zbraní a trochu jídla, s kloboukem na hlavě, který mi Swen ten den, co jsme se rozloučili, nechal, mohl vyjet z brány, za Swenem, k osadě vzdálené čtyři dny jízdy na koni.
Swen
Byl to únavný den. Až tak moc, že jsem ani neměl čas přemýšlet nad tím, proč Elias zemřel tak náhle. Nebyl ještě ve věku, kdy by hrozila jeho smrt.
Ale na nic z toho jsem neměl čas ani pomyslet, protože mě neustále zaměstnával nový Backer, který byl sice starší než já, ale doteď byl jen Eliasův nástupce.
Když se blížila půlnoc a všichni už byli ve svých domech, zaúkoloval jsem ho, aby hlídal osadu. Nikdo z obyvatel nesměl vyjít ven, když se převážely nebezpečné látky. Bylo to pro jejich ochranu.
Já sám jsem šel na druhý konec osady, k zadní bráně, abych pustil dovnitř lidi, co pro bedny přijeli.
Vjely dovnitř dvě auta a zamířily rovnou k domu, který stál mimo ostatní, a byl ohrazený plotem a hlídaný, aby tam nikdo nepovolený nevešel. Teď, když se převážely bedny, tu nebyla ani hlídka, pouze já, jako Backer osady.
„Pojď sem,“ zavolal na mě jeden z těch lidí, který jim podle všeho šéfoval.
„Nesmím vcházet dovnitř,“ odmítl jsem vstoupit do domu.
„Je to nutné. Někdo tady byl. Bedny jsou poškozené,“ ukázal mi, abych vešel dovnitř.
Otočil jsem se, jako bych hledal někoho ze starších, kteří by mi povolili vstup, ale další naléhavé vyzvání ke vstupu, mě nakonec donutilo vejít dovnitř.
Ten, co stál u dveří mi kousek uhnul, abych mohl vejít. Ukázal mi rukou na jednu z beden, která ležela na zvláštním stole…
A v tu chvíli jsem si toho všiml.
Nebyl oblečený jako vojáci Novum, ale… To tetování jsem zahlédl docela jasně. Couvnul jsem, chtěl jsem odejít, ale v tu chvíli mě k zemi složila pořádná rána do hlavy.
„Hoďte ho tam a nachystejte sérum…“ byla poslední slova, která jsem zaslechl, než se mi všechno ponořilo do tmy.
…
„Swene! No tak, Swene! Vstávej, máš jít na výpravu, zapomněl jsi?“
Rozlepil jsem oči a nechápavě jsem se rozhlédl kolem sebe.
„Swene!“ ozvalo se zabouchání na dveře. „Máš už všechno nachystané, tak sebou hni!“
Byl jsem jak praštěný pytlem. Moc jsem toho za posledních pět dní nenaspal, protože jsme měli problém s nájezdem jednoho z gangů. Trvalo dlouho, než jsme je vyřídili a byl od nich klid.
A i když se už dva dny neukázali, měli jsme zprávy, že se potulují v zaplaveném městě, asi čtyřicet mil od osady, a plánují nový útok.
„Všechno máš nachystané v autě. Jídlo a pití na týden, zbraně, oblečení a vodu. Nezapomeň, že nesmíš jist nic jiného. Jen si vzpomeň, co to s tebou udělalo, když ses vrátil z výpravy. Skoro ses tím jídlem z venku otrávil. Kdybys nedovezl tu květinu, nejspíš by už bylo po tobě…“
Můj zástupce mluvil páté přes deváté, až mě z něho brněla hlava.
Ale měl pravdu. Když jsem se vrátil z výpravy za rostlinou, málem jsem umřel. Pamatoval jsem si jen, že jsem měl silné křeče, vysokou horečku, což normálně nemívám, bolela mě šíleně hlava…
A jen matně se mi z výpravy vybavoval nějaký člověk, který mi podával jídlo.
Náš špeh prý zjistil, že to byl prý nějaký člověk z jiné osady, na kterého jsem narazil, a on se mě chtěl zbavit.
Jen jsem přikývl, když jsem vyšel ven a uklidnil zástupce, že se do týdne vrátím, tak jak starší chtěli, i kdybych nic nezjistil.
Na tuhle výpravu poslali mě, protože jsem byl jediný, kdo se vyznal v potopeném městě, už jen proto, že jsem tam několikrát byl, a dokážu dlouho vydržet pod vodou, a vím, kde jsou vzduchové kapsy a prostory, které se dají využít jako úkryt i pro větší počet lidí.
Hodil jsem do sebe ještě pořádnou snídani, abych neztrácel čas jídlem po cestě, a za další hodinu jsem už seděl v autě a vyjížděl z brány směrem na jih k zatopenému městu.
Nash
Chvátal jsem, jak nejrychleji to šlo. Ale i Nagar, přestože byl geneticky pozměněný, potřeboval odpočinek, stejně jako já.
Nebylo by mi k ničemu, kdybych dorazil do osady v unaveném stavu, a potkal tam vojáky Novum.
Nezachránil bych ani sebe, ani Swena, ani nikoho dalšího.
Byl jsem odhodlaný Swena přesvědčit, aby mi řekl všechno o té jejich radě, a pokud to půjde, zachránit jejich lid. Pokud o ničem nevěděli, nikdo je soudit nemůže a ani nebude, a já jim rád nabídnu přístřeší u nás v osadě.
Byl jsem asi půl dne cesty od jeho osady, kdy mi před tím zkřížil cestu jeden gang, a chvilku mi trvalo, než jsem se s nimi vypořádal, což mě samozřejmě zdrželo, když jsem v dálce zaslechl zvuk motoru.
A když jsem s Nagarem přijel blíž…
Sice kolem mě prosvištěl závodní rychlostí, ale nikdy bych si ho nespletl.
Otočil jsem koně, pobídl ho, a hnal se za autem. Po pár desítkách metrech jsem ho nejen dohnal, ale i předehnal a postavil se mu do cesty, aby zastavil.
Nemohl jsem si pomoct, ale když vylézal z auta, a já slezl z Nagara a vyrazil mu vstříc, usmíval jsem se jako idiot.
Jenže úsměv mi pohasl ve chvíli, kdy jsem mu uviděl do tváře.
„Swene?“ zeptal jsem se opatrně a srdce mi vynechalo jeden úder, když jsem si uvědomil, že jsem nejspíš přijel pozdě…
Swen
Nebyl jsem moc daleko od osady, když se mi zdálo, že jsem v dálce, v místě, kde stálo pár zbořených domů, zahlédl nějaké záblesky.
Zastavil jsem, vytáhl si dalekohled, který jsem si musel tentokrát povinně vzít s sebou, a zadíval jsem se tím směrem.
Jo, tak tomuhle místu se vyhnu. Nebudu se teď zdržovat s pár chlapama, co si vyjeli na lov. A podle toho, co jsem stihl zahlédnout, tak si už nějakou oběť vybrali, a mí lidé to nejsou. Takže nemá cenu se zdržovat.
Nasedl jsem zpátky do auta a sjel jsem na boční cestu, která vedla bokem tohoto místa, abych nejel přímo tam. Sice jsem věděl, že to objedu s několika mílemi navíc, ale pořád lepší tohle, než se rvát s někým, kdo za to ani nestojí. Větší problém pro nás představují ti, co by se měli zdržovat u zatopeného města.
Byl jsem tak v půlce té objížďky, když se náhle kole mně něco prohnalo. Bylo to rychlejší než auto.
A když se to zastavilo kus přede mnou uprostřed cesty, překvapeně jsem dupnul na brzdu. Nechápavě jsem hleděl na to, jak tam stojí obrovský kůň, a z něho sesedá nějaký chlap.
Tak takové zvíře jsem ještě neviděl. A tak velkého chlapa taky ne.
No, vlastně…
Několikrát jsem se zhluboka nadechl. Původně jsem ho chtěl objet, ale ve chvíli, kdy se rozešel ke mně, a já uviděl jeho tvář, začala ve mně vařit krev.
Tak tohle jen tak nenechám. Kvůli němu jsem nebyl schopný se několik dní ani pohnout. To on mi podstrčil otrávené jídlo, zatímco jsem mu pomáhal najít tu zatracenou kytku. Jen díky velkému štěstí, a mé dobré tělesné konstituci, jsem se dokázal dostat zpátky a přežít…
Vypnul jsem motor a vystoupil z auta.
A když jsem ho teď viděl jasněji, rozzuřil jsem se ještě víc. On měl tu drzost mi ukrást klobouk a teď ho ještě nosit, jako by mu patřil. Tohle mu neprojde jen tak. A navíc, je až moc blízko naší osady… Tady nemá co dělat.
V odraze okna u auta jsem jen zahlédl, jak se mé oči zbarvily to temně zelené. A nedivil jsem se.
Toho chlapa jsem se rozhodl zabít…
Vytáhl jsem zbraň a nabil ji. Udělal jsem pár kroků směrem k němu a s rozzuřeným výrazem ve tváři jsem na něho zamířil.
Není tak rychlej, aby se tomu vyhnul.
„Zabiju tě!“ zařval jsem na něho a zmáčkl jsem spoušť.
Nash
Nikdy jsem nezažil větší bolest, jako když jsem se díval do Swenovy rozzuřené tváře, a vzápětí málem přišel o ruku, když jsem pozdě uhnul střele, která mě měla zabít.
Ucítil jsem něco vlhkého na tváři a zrak se mi na okamžik zamlžil.
A já v té chvíli konečně pochopil. Spíš jsem si přiznal to, co už jsem dávno tušil.
Po dlouhých čtyřiceti letech jsem se znovu zamiloval.
Rychle jsem zamrkal, abych zahnal slzy a polknul knedlík v krku.
„Swene… to jsem já… Nash… nevzpomínáš si? Nevzpomínáš na to, co jsme spolu prožili?" zvedl jsem ruce na znamení míru a popošel o krok blíž.
„Já ti nechci ublížit. Moc mi na tobě záleží… a… už vím, co ses mi tehdy snažil říct…"
Mluvil jsem klidně, s rukama pořád ve výšce očí, aby viděl, že nemám nepřátelské úmysly, i když on byl z nějakého důvodu odhodlaný mě zabít.
Swen
Ten chlap uhnul.
Nechápal jsem to, nikdy jsem neminul. Nikdy… A přesto se mu povedlo uhnout. Sice jsem ho postřelil, ale to mě naštvalo ještě víc.
„Buď zticha!“ zařval jsem na něho a znovu zamířil.
„Nech si ty kecy pro někoho, koho jsi nechtěl zabít! Pomáhal jsem ti najít tu kytku, a ty ses mi odvděčil tím, že jsi mě otrávil! Málem jsem umřel! Nevěřím ti ani slovo!“
Byl jsem opravdu rozzuřený, a vztek ještě narůstal.
Jak si vůbec dovoluje tohle říkat? Co jsme my dva spolu mohli prožít? Byl jsem s ním jen jeden den, jen náhodou jsme se potkali na místě, kde jsem hledal tu květinu. Věřil jsem mu, že jde jen pro ni a zas odejde. Věřil jsem mu, a on mě za odměnu otrávil.
Byla to moje největší chyba v životě. A taky mi to starší pěkně vytkli. Jasně mě vždy nabádali, že na výpravách nesmím jíst nic kromě toho, co mi připraví v osadě, nebo co si sám ulovím.
Poprvé jsem někomu uvěřil, a on mě málem zabil.
„Kdo ti řekl, kde tu kytku najdeš?! Kdo ti řekl, kde je naše osada?! Co tu děláš?! Chceš zabít i mé lidi?!“ řval jsem na něho, zatímco jsem se k němu blížil.
Jestli znovu uhne, zabiju ho holýma rukama. Jsem nejsilnější z Backerů za posledních čtyřicet let.
I když je tenhle chlap větší, poradím si s ním, a navíc je zraněný.
Jestli znovu uhne…
Byl jsem od něj pár kroků, mířil jsem přímo na jeho hruď. Měl jsem jistotu, že z téhle vzdálenosti neminu, že nestihne už uhnout.
„Kdybych se včas nedostal zpátky, zemřel bych a umírali by i mí lidé! Ohrozil jsi je! A za to tě zabiju!“ zastavil jsem se a znovu stiskl spoušť.
Nash
Swenova slova bolela víc než všechna zranění dohromady, které jsem do této doby utržil.
Vždycky jsem se snažil být nad věcí a určité řeči si moc nepřipouštět, ale u Swena to bylo všechno jinak. A zároveň mi to potvrdilo moji domněnku, že se v jeho osadě něco děje.
A jen to mi zabránilo se prostě sebrat a odejít, a nechat Swena tak. Možná bych to měl udělat. Možná to tak bude lepší, ale…
Hleděl jsem do jeho tmavých očí, do jeho vztekem stažené tváře, a vzpomněl si na jeho první smích i na to, jak mu oči krásně zářily, když byl spokojený. Vzpomněl jsem si na to, jak mi zachránil život i na naše rozloučení.
Ne…
Nemůžu ho jen tak nechat. Na to ho mám příliš rád.
Tentokrát zachráním život já jemu.
V tuhle chvíli jsem děkoval svému výcviku, protože když Swen vystřelil, byl jsem myšlenkami ještě někde u jeho záchrany, a mé tělo tak zareagovalo automaticky.
Sice jsem si odnesl další hluboký šrám na rameni, ale ten se za pár dnů zahojí. A fyzická bolest nebyla nic oproti tomu, jak bolelo mé srdce.
Další ráně se už ale nevyhnu a ze Swenova chování jsem pochopil, že váhat nebude.
Překonal jsem zbývající vzdálenost, vykroutil Swenovi zbraň z rukou, odhodil ji bokem, a pak mu ruce zkroutil za záda. Přitiskl jsem si ho na sebe, i za cenu jeho vzteku, jemně ho políbil na čelo, a tím svým se pak opřel o jeho rameno.
„Swene… prosím, vzpomeň si. Nepřišel jsem nikoho zabít, a tebe už vůbec ne. Přišel jsem tě zachránit. Chci zachránit i tvé lidi, protože v tvé osadě se děje něco divného. Dal jsem ti i vysílačku, abychom mohli zůstat v kontaktu. Ale ty ses neozval, a proto jsem tady. Bál jsem se o tebe, Swene. A ke květině si mě zavedl ty. Došli jsme tam spolu. Potkali jsme se na hoře, kde jsi našel první svitek. Řekl jsem ti toho tolik o světě před katastrofou, milovali jsme se… Ani na to si nepamatuješ? Nepamatuješ si na spojení našich těl?“ zvedl jsem hlavu a zadíval se Swenovi do očí.
V těch jeho se odrážel vztek, v těch mých bolest.
Swen
Nestačil jsem ani mrknout, když najednou stál přede mnou. Vím, že jsem vystřelil. Nebo nevystřelil?
Byl tak strašně rychlý, že opravdu ani mrknutí rychlejší nebylo.
Stál jsem v jeho sevření a nemohl skoro dýchat. A co to mělo být s tou pusou na čelo?
Byl tak silný, že ať jsem sebou škubal, jak chtěl, a snažil se mu vytrhnout, držel mě jako v kleštích.
A ještě říkal takové nesmysly.
„Pamatuji si jen to, že jsem ti pomohl najít tu kytku. Nic víc co mi tu říkáš, v tom nebylo. Potkali jsme se až za Zdí… Pomohl jsem ti, a ty jsi tam byl i se svými lidmi. Byli jste čtyři… A když jsme našli, co jsme potřebovali, otrávil jsi mě… nějakým jídlem, co tam rostlo na stromě. Ty jsi věděl, že se to nesmí jist…“ tiše jsem vrčel po jeho slovech.
Na moment jsem se odmlčel a několikrát se zhluboka nadechl, co mi jeho sevření dovolilo.
„Starší mě varovali. Rosemary říkala, že se ti mám vyhýbat. Že jsi nebezpečný. Měla pravdu, když říkala, že se mně pokusíš znovu zabít, pokud na sebe narazíme. Ale to nedovolím!“ křiknul jsem do jeho tváře.
V tu samou chvíli jsem mu podkopnul jednu nohu, a když se víc naklonil, švihl jsem hlavou.
Cítil jsem ten úder, i jeho malé zaváhání. Škubnul jsem celým tělem a podrazil mu nohy.
„Zabiju tě!“ zařval jsem, a když jsme padali na zem, rychle se natáhl uvolněnou rukou pro nůž…
Nash
Očividně to nepomohlo, tak na to budu muset jinak.
Snažil jsem se obrnit proti těm slovům, ale když mě spojil s vojáky Novum…
Naposledy jsem brečel, když mi bylo nějakých patnáct a umřel mi oblíbený pes.
Myslel jsem, že už jsem na tohle dost starý, ale po Swenových slovech jsem to už nedokázal zadržet.
Přesto jsem se snažil rychle mrkat, abych se mohl soustředit na Swena, který toho všeho využil, a teď jsem ležel v prašné zemi na zádech, k slzám se přidala krev z rozbitého nosu, a vzápětí jsem zahlédl čepel dýky, která se rychle blížila k mému boku.
Na poslední chvíli jsem Swena chytl za zápěstí, zavřel jsem oči, abych mohl zahnat slabost, a když jsem je znovu otevřel, Swen v nich mohl spatřit mé odhodlání.
„Nevím, co s tebou udělali, ale zjistím to. Ty nejsi můj Swen. Můj Swen je chytřejší. Začal by se ptát. Začal by přemýšlet nad tím, proč jsem tě rovnou u té kytky nezastřelil, ale obtěžoval jsem se s otravou. Můj Swen by se zeptal, proč se tu teď válíme v prachu, když by mi nedělalo sebemenší problém ti zlomit vaz, pokud bych tě chtěl skutečně zabít. Můj Swen je upřímný, laskavý, i tvrdohlavý, ale poslouchá své srdce. A já chci svého Swena zpátky. Zkus o tom popřemýšlet, zatímco budeš spát,“ řekl jsem trochu tvrději, a pak hranou ruky praštil Swena do zátylku dřív, než mohl odpovědět.
Když se svalil na mou hruď, jen jsem ho objal, hladil po vlasech a zádech, občas políbil na čelo, a uvažoval, co udělám, když se z toho Swen nedostane.
Nejspíš šlo o nějakou drogu, něco, co používali Novum, takže teď už bylo jasné, že starší z vesnice s nimi spolupracují. A měl jsem i jedno jméno.
Pokud se Swen nedá dohromady, tak na ně vletím a podám si je.
S těmito myšlenkami jsem vstal i se Swenem v náruči, posadil ho na koně, sám jsem si sedl za něj a tryskem se rozjel k místu, které bylo vzdálené několik mil, a o kterém jsem věděl, že tam budeme v bezpečí. Bylo to staré obchodní středisko, kde jsem si kdysi dávno, v jednom z mnoha obchůdků udělal skrýš.
Pár měsíců jsem tu teď nebyl, takže, když jsem odemkl těžké kovové mříže a odkryl závěs, vyvalil se na mě oblak prachu. Rychle jsem otevřel jedno okno, které jsem si sám udělal, a vypustil těžký vzduch ven.
Swena jsem zatím položil na gauč, vytřepal deku z postele, a teprve pak do ní Swena uložil.
I když mi to trhalo srdce, svázal jsem mu nohy a ruce, rozsvítil několik svící i speciální lampu, setřel nahrubo prach z krbu i malé kuchyňské linky, stolu, několika polic s knihami a jinými věcmi, vyklepal deku na křesle, zkontroloval, jestli Swen spí, a teprve potom jsem zase vyšel ven, zamkl za sebou a rychle se s Nagarem vrátil ke Swenovu autu, abych mohl vzít jeho věci, auto schovat, a zase se rychle vrátit zpátky.
Swen
Dopadli jsme na zem, ale než jsem stihl do něho zabodnout dýku, chytl mě silně za zápěstí, až jsem měl pocit, že mi ho zlomí. Vztekle jsem funěl, až mi odlétávaly vlasy, které mi spadly do obličeje, a nejraději bych ho zabil svým pohledem, který jsem na něho upřel.
Zaskřípal jsem zuby, když začal mluvit.
„Nejsem tvůj Swen!“ zavrčel jsem. „Nebyl jsem nik-“
Nedomluvil jsem. Silný úder mě poslal do temnoty tak rychle, že jsem jen stihl vydechnout, a pak už nic.
Silná bolest hlavy mě začínala probírat z mého bezvědomí.
Udělalo se mi trochu zle, a tak jsem se musel nejdříve několikrát zhluboka nadechnout, trochu se uklidnit, a teprve potom jsem opatrně otevřel oči. Několikrát jsem zamrkal, a pak se rozhlédl kolem sebe.
Ležel jsem na posteli v nějaké místnosti, a nic z toho, co jsem viděl kolem sebe, mi nic neříkalo.
Pootočil jsem hlavu, ale vzápětí jsem ji otočil zpátky a bolestí jsem sykl.
Musel jsem dostat nějakou ránu…
V tu chvíli jsem si vzpomněl. Chtěl jsem vyskočit z postele, ale jen jsem bezmocně zaškubal rukama i nohama, když jsem zjistil, že je mám svázané k sobě.
Dolehl jsem zpátky a doslova jsem funěl jako rozzuřená šelma, když mi došlo, co se stalo.
„Okamžitě mě pusť!“ zařval jsem do prostoru.
Ale odpovědí mi bylo jen ticho.
Chvíli jsem se snažil zhluboka dýchat, abych se uklidnil. A když to bylo lepší, po trošce námahy se mi povedlo posadit.
Opatrně, aby mě zas nerozbolela hlava, jsem se rozhlédl kolem sebe. Bylo tu pološero, ale viděl jsem jasně veškerý nábytek, co tu byl. Jako bych byl u někoho doma na návštěvě, až na ty spoutané ruce a bolest hlavy.
Pohlédl jsem k pasu… Ten chlap mi sebral i zbraně. Neměl jsem u sebe ani dýku.
Když jsem se znovu zaposlouchal, zjistil jsem, že jsem tu teď nejspíš sám. Nevěděl jsem, jestli odešel a chtěl mě tu nechat zemřít, nebo jestli se vrátí. Ale měl jsem teď šanci se z toho dostat.
Zapřel jsem se bokem o pelest, a s její pomocí se mi povedlo vstát. Musel jsem se hodně soustředit, což mi trochu ztěžovala bolest hlavy, abych udržel rovnováhu. Ale nakonec se mi povedlo doskákat ke skříni, kde bylo několik šuplíků a podle všeho to sloužilo jako nějaký pracovní stůl na vaření. A pokud jsem se nespletl, mohly by tam být nože.
Malá šance po takové době, ale přesto nějaká. Na to, abych provazy přepálil, byly svíčky vysoko a já na ně takhle nedosáhl. A když nic jiného, tak potom rozbiju okno. I střepy poslouží stejně dobře jako nože, abych mohl přeřezat pouta.
Na chvíli jsem zůstal opřený o ten pracovní stůl, než jsem se pak otočil zády k těm šuplíkům, a začal jeden po druhém vytahovat…