Swen
Přitáhl jsem se k Nashovi co nejblíže, když si lehl vedle mne. Měli jsme sice jednu deku, co se podařilo zachránit, ale nějak jí nakonec nebylo potřeba. V téhle trávě se spalo snad lépe než na matraci, a teplota opravdu neklesla moc dolů, takže mi ani nebyla zima.
Myslel jsem, že neusnu, měl jsem hlavu plnou myšlenek od chvíle, kdy jsme se na tomhle místě zastavili. Ale nakonec, při pozorování hvězd, a s Nashovou rukou omotanou kolem mého těla, se mi oči zavřely, a nestihl jsem ani popřát dobrou noc.
Když mě pak Nash probudil, měl jsem pocit, jako bych spal pět minut, ale kupodivu jsem se cítil odpočatě.
Připravili jsme se k odchodu, ještě něco málo jsem pojedl, protože jsem nevěděl, jak to bude vypadat později. Moje věci opravdu nebyly ještě úplně suché, ale vzhledem k tomu, že teplota začala pomalu stoupat, nevadilo mi to. Vlhké oblečení mě příjemně chladilo.
Zkontroloval jsem si zbraň, pro jistotu jsem ji rovnou odjistil a nechal nabít, abych se pak případně nemusel zdržovat. Někdy i těch pět vteřin, než je připravená, může člověka stát život.
„Potřebuji se podívat do mapy, abych se trochu zorientoval. Ten náš útěk před tou smečkou byl dost chaotický, a nejsem schopný si přesně vybavit, kde teď právě jsme,“ sedl jsem si ještě na zem, vytáhl jsem svou novou mapu a počkal, až mi Nash podá tu starou.
Položil jsem je vedle sebe a chvíli se na ně díval. Několikrát jsem se podíval k nebi, jako bych se chtěl ujistit, kde je východ a kde západ, ujistil se u Nashe odkud jsme přiběhli a kudy jsme přešli bažiny.
Nakonec jsme mapy sbalili, a mohli jsme vyrazit.
„Bažina je za námi, je na jihu, my potřebujeme dál do vnitrozemí, takže na sever. Měli bychom, jít tak přibližně půl dne podle staré mapy. Měli bychom hlídat, abychom moc nesešli z cesty. Musíme mít bažiny pořád za zády. Někdy po poledni bychom měli odbočit víc k západu. Ty změny jsou dost velké oproti tomu, co bylo předtím. Ale snad terén zvládneme rychlou chůzí. Budu se snažit, abych ti stačil,“ pohlédl jsem na Nashe. „No, a pak už by to nemělo být daleko. Na místo bychom měli dorazit ještě za světla, takže bychom měli mít i čas se porozhlédnout po rostlině.“
Nash
Pozorně jsem Swena poslouchal a ukládal si cestu do paměti.
Když jsme vyrazili, a čím hlouběji jsme šli, tím víc klesala nálada pod bod mrazu. Několikrát jsem musel zastavit, aby mě Swen dohnal, protože jsem ve svém rozčilení zrychlil natolik, že mě normální chůzí nebylo snadné dohnat.
Už jsem ani neměl náladu na to, abych sledoval okolí a ukazoval Swenovi divy přírody, kdy se tady na tomhle jednom místě smísila snad veškerá fauna z celého světa z doby před katastrofou.
Vedle sebe tu tak rostly stromy z tropických a hornatých oblastí, a nebyly to jen stromy, ale i keře, a dokonce i tráva. Měl jsem dojem, že jsem zahlédl i gigantickou přesličku, která snad rostla někdy v pravěku.
Přesně, jak Swen předpokládal, k místu jsme dorazili asi dvě hodiny před setměním, a nedalo moc práce najít místo, kde se rostlina nachází.
Myslím, že nejen mě, ale i Swenovi to vyrazilo dech.
Na vyvýšeném skalisku, skryté keři obrostlými šípky, bylo křišťálově čisté jezírko poseté rostlinami ve tvaru kalichu s lehce narůžovělou barvou a kolem se nesla sladká vůně, kterou jsem k ničemu nemohl přirovnat.
Cítil jsem jakousi posvátnou úctu k tomuto místu a podvědomě jen zlehka našlapoval, když jsem zamířil k jezírku. I ta tráva kolem jezírka jakoby nebyla z toho světa. Měkká, pružná, jako bych chodil po koberci z ovčí vlny. Měl jsem nutkání se vyzout a zabořit nohy do té krásy, ale nakonec jsem se ovládl a jen se s úsměvem otočil na Swena, co on na to.
Ale nestihl jsem ani promluvit a úsměv se změnil v tvrdý výraz.
Byli jsme obklíčeni.
„Swene… seber rostlinu a jdi. Na západní straně od místa, odkud jsme sem přijeli, je menší brána, která je poháněna mechanicky, a snadněji ji otevřeš. Je k ní ale asi o čtyři hodiny delší cesta, proto jsem ji nezvolil, jenže teď není na výběr. Tou, kterou jsme přijeli ty ručně neotevřeš. V mém batohu je vysílačka. Až se vrátíš do své osady, prosím tě, dej vědět mým lidem, že se nevrátím. Chtěj mluvit s Korem, je to něco jako můj nástupce,“ zavrčel jsem tiše na Swena a stoupl si před něj, abych ho mohl chránit.
„Pokud se nepletu, ty budeš nejspíš prototyp ZK-965482,“ ozvalo se zprava, a když jsem se otočil, uviděl asi o hlavu většího chlapa, než jsem já, který se na mě posměšně díval.
„Divím se, že ještě dokážeš přemýšlet, dutá hlavo,“ ušklíbl jsem se posměšně.
Ta hora svalů se zamračila a pohlédla na ostatní čtyři.
„Zabít! Kluka a rostlinu vzít s sebou!“ vyštěkl, a pak už jsem neměl moc času na posměšky.
Snažil jsem se je od Swena držet dál, první dva bylo poměrně snadné zabít, třetímu jsem ufikl ruku v lokti, ale ten jakoby to ani necítil, a já díky ztrátě koncentrace málem přišel o střeva.
Museli mě zabít. To byl rozkaz. A byl to taky jediný způsob, jak je od Swena udržet dál. Jediné mé štěstí bylo, že tihle maniaci si libovali v boji na blízko, zvláště pokud měli takovou převahu, takže jsem se nemusel obávat toho, že mě někdo z nich střelí do zad.
Svým způsobem tohle byl pro ně trénink a dokazovali si tak vždycky svou sílu a nadřazenost.
A přesně v jeden moment, kdy stáli všichni tři blízko k sobě a já naproti nim bylo rozhodnuto.
Čapl jsem Swena, který už rychle sbíral květiny, přitáhl si ho k sobě, krátce a rychle políbil a na okamžik se čelem opřel o to jeho.
„Nikdy nezapomenu…“ zašeptal jsem a smutně se usmál.
Pak jsem ho pustil a vyrazil.
Bylo to, jako srazit se s vlakem. Měl jsem v plánu ty vraždící stroje strhnout s sebou dolů ze srázu, ale vzpamatovali se rychleji, než jsem čekal. A i když dopad nebyl tak tvrdý, protože to nebylo moc hluboko, přesto spousta stromů a keřů, které jsem svým letem přibral, mě docela pomordovaly. Ubralo mi to zhruba polovinu síly, a taky jsem z několika míst na těle krvácel.
Naštěstí ten pád, i díky mému přičinění, nepřežil další voják, a když jsem se konečně vyškrábal na nohy, čelil jsem už jen dvěma.
Swen
Jakmile jsme vyšli k místu určení, jako by se Nash rozhodl už neříct ani slovo. Byl zamračený čím dál víc, a šel rychleji, než jsem mu stíhal.
Snažil jsem se, ale i tak musel občas zastavit nebo zpomalit, abych ho dohnal.
Jsem dobře vycvičený, mám dobrou fyzičku, ale jeho schopnostem se opravdu nemůžu rovnat. Vzhledem k tomu, že jsem se musel soustředit na cestu, a na to, abych Nashe neztratil z dohledu, jsem přestal sledovat i okolí.
A tak, když jsme dorazili na místo, málem jsem to neubrzdil a skoro do Nashe narazil.
S údivem jsem hleděl na tu krásu. Nejen že ty květiny odpovídaly popisu na svitcích, ale byly ještě krásnější, než jak vypadaly na kresbě. A jejich vůně…
Už jen to, jako by mi dodávalo sílu, jako by vracelo tu energii, kterou jsem spotřeboval po cestě sem.
Ale dlouho jsem se kochat nemohl.
„Co se děje?“ zeptal jsem se tiše, ale místo Nashova hlasu se ozval jiný.
Zatrnulo ve mně. Opravdu jsou to vojáci Novum. Jsou tak dobří, že jsem je vůbec neslyšel, dokud se neobjevili před námi.
Věděl jsem, že se jim nemůžu postavit. Věděl jsem ale, že nenechám Nashe, aby tu ztratil všechno, proč sem přišel.
Rychle jsem vytáhl schránky na rostliny a snažil se nasbírat co nejvíc tak, jak bylo popisováno ve svitcích. Musel jsem vytáhnout nůž, abych je mohl vyrýpnout i s kořeny a hlínou, která by je udržela co nejdéle čerstvé. Pracoval jsem rychle, ale i tak jsem po očku sledoval, co se děje za mnou.
Byl jsem nervózní, a snad poprvé se mi třásly z nervozity i ruce.
Proč, když jsem na tyhle situace cvičený? Proč, když bych měl být teď klidný, s klidnou hlavou uvažovat a udělat to nejlepší, co teď je možné? Sebrat rostliny a vypadnout… Přesně jak říkal Nash.
Ale nedokázal jsem to…
Naházel jsem schránky do mého vaku.
Už jsem chtěl vzít jeho batoh do ruky, když ke mně přistoupil, a řekl mi těch pár slov, která mi v ten moment hned nedocházela. Rychle jsem zahrabal Nashově batohu a ve chvíli, kdy jsem vytáhl vysílačku a hodil ji k sobě, on se rozběhl a…
„Rey!“ zařval jsem a vyskočil na nohy. „Rey! To nesmíš!“
Měl jsem pocit, že se mi srdce rozletí na několik kusů, jak rychle a silně se mi rozbušilo, když Nash zmizel i s vojáky pod srázem.
Ten bolestivý pocit, který mě zasáhl, mě překvapil. Ještě nikdy jsem nic takového necítil.
Ale kupodivu mi to dodalo sílu a rozhodnost.
Okamžitě jsem se rozběhl ke srázu…
„Nashi!“ zakřičel jsem a zahleděl jsem se mezi keře. „Rey! Rey!“
Chvilku se nic nedělo, ale pak jsem je zahlédl. Byli tři… A já ho poznal. Viděl jsem ho. Právě se stavěl na nohy, když se proti němu rozběhli ti dva, co ten pád také přežili.
Na nic jsem nečekal. Vytáhl jsem zbraň a zamířil…
Zatajil jsem dech…
Vzdálenost mezi nimi se zkracovala s každým úderem mého srdce. Slunce zapadalo a začínalo se šeřit. Ale já viděl dobře…
Dva výstřely… Dva výstřely stačí, aby byl konec…
Jenže oni byli zatraceně rychlí. Jen jednoho jsem trefil do hrudi a on se s dírou místo srdce skácel k zemi. Druhý byl už na dosah Nashe, když jsem znovu vystřelil.
Ale jen se na moment zastavil, když ho rána skoro srazila k zemi. Podíval se na mě, pak na svou zakrvácenou ruku bezvládně visící podél těla… A pak, se znovu rozběhl i přesto, že byl schopen použít už jen jednu ruku.
„Rey!“ nehledě na nebezpečí jsem se rozběhl dolů ze srázu.
Nash
S tlukoucím srdcem jsem se postavil a podíval se na ty zbylé dva.
Neměl jsem moc dobré vyhlídky. Pádem jsem si vymknul kotník, praskl mi levý ušní bubínek a na jedno oko jsem viděl jen rozmazanou rudou mlhu.
Ale i přesto jsem se nehodlal vzdát. Musel jsem ochránit Swena.
Trochu jsem se přikrčil, rozpažil a sledoval, jak se ti dva ke mně blíží.
Najednou zvuk prořízlo povědomé syčení a bzukot a vzápětí se jeden z vojáků zhroutil s dírou v srdci.
Pak mi došlo, že jsem podvědomě slyšel, jak mě někdo volá, jak někdo křičí, než jsem si uvědomil, že to byl Swen.
Proč ještě neodešel?
Stiskl jsem rty a podíval se na jejich velitele, kterého smrt parťáka vůbec nevyvedla z míry.
Znovu se ozval výstřel, ale tentokrát Swen nejspíš díky horší pozici zasáhl pouze vojákovu ruku, který ale vypadal, že ho to vůbec nezajímá.
A pak už jsem měl co dělat, abych stíhal. I s jednou rukou byl zatraceně silný.
Vzápětí se z nás stala změť nohou a rukou. O chvilku později, snad jako výsměch nebo, aby byly síly vyrovnané mi zlomil pravou ruku a vzápětí i žebra, když mě zvedl ze země a mrsknul se mnou o nejbližší strom, který se díky nárazu zlomil stejně jako moje kosti a s rachotem se zřítil na zem.
Docházel mi dech a dělali se mi mžitky před okem.
Nestačil jsem se ani vzpamatovat, když mnou projela ostrá bolest, která mě donutila zařvat.
Ten hajzl mi zabodl dýku do zad, sevřel mé vlasy a několikrát mou hlavou třískl o zem.
Krev mi zalila obličej a už tak ztížila vidění. Věděl jsem, že tyhle rány se za pár hodin zahojí, ale na ten zbytek nebude stačit ani několik dnů.
Pokud to teda přežiju.
Ucítil jsem kopanec, který mě zvedl ze země, a to mě probralo.
Odkulil jsem se kousek bokem a zadíval se na toho hajzla, který taky už nevypadal tak sebejistě jako na začátku. I když měl pořád trochu navrch, krvácel se spousty řezných a bodných ran, které jsem mu utržil, navíc byl oslabený i díky Swenovi.
Teď už to bylo jen o soustředění a výdrži. Ten, kdo neudělá žádnou chybu zvítězí.
Mrkl jsem kolem, kde skončila má dýka, která mi vypadla tím nárazem z ruky a mého pohledu si všiml i on.
Sebral jsem ten poslední zbytek sil, donutil zničené tělo ke spolupráci, a nehledě na protestující kotník jsem se vrhl vpřed ve stejnou dobu jako ten vraždící maniak.
Vypadalo to, že bude o něco málo rychlejší, ale nakonec jsem s řevem a mohutným skokem sevřel rukojeť dýky právě v okamžiku, kdy se ke mně dostal i voják.
Rána, kterou mi uštědřil do hrudi mi zabořilo zlomené žebro do plíce, a ze mě vyšel jen bublavý zvuk a sprška krve.
„Vyh… rál… jsem…“ podařilo se mi přesto zachrčet a skrz krvavou clonu se rozbitými rty na toho magora ušklíbl.
Poprvé jsem v jeho tváři zahlédl emoci, když se nevěřícně podíval na mou ruku, která svírala dýku zabořenou přesně do jeho srdce.
Chtěl něco říct, ale místo toho jen zachrčel, když jsem dýku vytáhl a znovu ji prudce zabodl do jeho těla. A znovu a znovu a znovu.
Přestal jsem až ve chvíli, kdy jeho tělo dopadlo na zem vedle mě a moje dýka jen prořízla vzduch.
Dosedl jsem na paty, hlava mi klesla na hruď a dýka vypadla z ochablých prstů.
Doufal jsem, že Swen utekl a že se v bezpečí vrátí domů. Doufal jsem, že jsem ho ochránil, protože tohle bylo teď jediné, na čem mi záleželo. Aby byl v pořádku, dostal se ke svým lidem, zachránil je, a byl šťastný.
Swen
Několikrát jsem spadl a vzal ten sráz po zádech nebo po puse, ale vždy jsem hned vyskočil na nohy a snažil se co nejdříve dostat k Nashovi.
Po celou dobu jsem ho sledoval. Dvakrát jsem se i zastavil, že vystřelím, ale ani jednou se mi nepovedlo pořádně zamířit. Jako by to ten voják věděl, vždy se v ten moment schoval za Nashe.
Když jsem byl skoro dole, znovu jsem spadl, když jsem šlápl do díry a ve chvíli, kdy jsem se zvedal, viděl jsem, jak oba skočili do jednoho místa…
„Nashi!“ vykřikl jsem, protože se mi ztratil z dohledu.
„Nashi!“ zařval jsem znovu a rozběhl se k nim, když nastalo ticho, které mi v tu chvíli doslova drásalo nervy.
A pak jsem je uviděl. Mezi rozlámanými a poválenými keři klečel s hlavou na hrudi a nehýbal se.
Na moment jsem se zastavil, když i mé srdce vynechalo minimálně jeden úder.
Dostal jsem strach.
Opravdu jsem pocítil silný strach, že Nash už nežije.
A když jsem uviděl nepatrný pohyb ruky, srdce se mi znovu rozběhlo, a já také.
„Nashi!“ doběhl jsem k němu a kolena zabořil před ním do trávy.
Rychle jsem se ohlédl po tom vojákovi. Ležel na zemi kousek od nás a v hrudi měl několik silně krvácejících ran. Zvedl jsem se a přiskočil k němu, abych se ujistil, jestli je opravdu mrtvý.
Když jsem nenahmatal žádný puls, schoval jsem zbraň a vrátil se k Nashovi.
Znovu jsem si před ním klekl, vzal jeho hlavu do dlaní a opatrně mu ji zvedl, abych mu viděl do tváře.
„Nashi,“ setřel jsem mu prsty krev nad očima. „Nashi, podívej se na mě. Řekni něco…“
Můj hlas byl tichý a roztřesený. Bál jsem se. Opravdu jsem se bál, že to Nash nezvládl.
Ale když se mi víčka zachvěla a on oči pootevřel, dosedl jsem na paty, a se slzami v očích jsem si oddechl.
„Říkal jsem ti, že ti takovou blbost nikdy neslíbím. Nemohl bych tě tu nechat. Nemohl… Nemůžu… Nejde to… Nemůžu bez tebe odejít… Nemohl bych to nikdy dopustit… Nejde to…“ šeptal jsem roztřeseným hlasem a pak jsem ho opatrně objal.
Nestiskl jsem ho, ale chtěl jsem, aby věděl, že jsem u něho.
Opatrně jsem ho položil do trávy. Nevěděl jsem, jak moc je zraněný. Ale už jen podle toho, co jsem na první pohled zjistil, bylo to vážné…
„Nedovolím, abys tu umřel… Nemůžu…“ šeptal jsem dál, když jsem mu rozhrnul roztrhanou košili a uviděl, jak se mu barví žebra.
Stále chrčel a nemohl se pořádně nadechnout. Nejspíš má problém s plícemi, ale já nevěděl, jak tohle napravit. Cokoliv jiného, zlomenou nohu nebo ruku, ránu od nože, rozbitou hlavu, spáleninu, cokoliv, ale s tímhle jsem si nevěděl rady.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Svah nad námi byl prudký, ale bylo tu jedno místo, které bylo jen mírně do kopečka.
Opatrně jsem Nashe podebral pod paží, a i když to pro něj muselo být hodně bolestivé, odtáhl jsem ho na to místo. Bylo to jediné místo, kde neležel rovně, a já věděl, že to tak nebude moc namáhat jeho žebra i plíce.
„Počkej tady, hned jsem zpátky. Nehraj si na hrdinu a ani se odsud nehni, rozumíš? Nesmíš mi umřít, Nashi…“
Nechal jsem ho tam a hned se rozběhl ke srázu, abych se vyškrábal nahoru pro naše věci, kde měl Nash i nějaké ty své léky a mastičky, abych se mohl vrátit k němu, ošetřit ho a doufat, že mu to pomůže…
Nash
Za těch několik desítek let jsem byl už mnohokrát zraněný. Mnohokrát jsem pro někoho krvácel a byl na pokraji smrti. Ale nikdy to nebylo tak daleko od domova.
Přesto…
Bylo to možná zahanbující, ale v tuhle chvíli jsem sobecky myslel jen na jednoho jediného člověka, místo toho, abych se proklínal, že jsem byl tak blízko nalezení léku pro mé lidi a jejich záchranu.
Dokonce i při částečné ztrátě vědomí jsem slyšel jeho hlas.
Blouzním?
Nejspíš…
Jenže vzápětí byl ten hlas až moc blízko, byla v něm cítit starost, a pak ten dotek…
S námahou jsem otevřel oči a snažil se tím jedním, ještě fungujícím zaostřit na tvář před sebou.
Chtěl jsem mu vynadat, proč ještě neodešel, proč mě tam nenechal a nechvátá domů, chtěl jsem ho vyhodit, chytnout a odhodit, aby prostě šel a nechal mě tam, ale vyšlo ze mě jen chrčení a nemohl jsem pohnout ani prstem.
Nechal jsem se položit na zem, a pak se zase zvednout a s jeho pomocí přejít jinam.
Najednou mi zmizel ze zorného pole a já dostal strach. Tělo se mi roztřáslo, a já stihl tak, tak pootočit hlavu, abych si nepozvracel vlastní klín.
Věděl jsem, že to nejhorší teprve přijde, a proto jsem chtěl, aby mě tu Swen nechal.
Když se znovu objevil v mém zorném poli s námahou jsem zvedl ruku a stáhl ho k sobě i za cenu nové bolesti. Opřel jsem se bradou o jeho rameno a vyprskl na jen trochu krve, když jsem se snažil nadechnout.
„Swe… e…“ zachrčel jsem mu do ucha, „neche… mě… dy… re-ge… ce… už… zača… la… auto… ký… obra… ý… sy… té… tě… la… bole… bu… de… vra-cet… zpá… ky… bu… du… tě… zdrž… at…“
Vzápětí jsem ho znovu poprskal, když jsem se sípavě rozkašlal a na moment ztratil vědomí.
Snažil jsem se mu říct, že regenerace u mě funguje jako automatický obranný systém těla, který se zahájí okamžitě, jakmile je mé tělo sebe míň zraněno. Ale při takovém rozsáhlém zranění postupuje pomaleji, protože se snaží napřed zabránit nejhoršímu poničení těla.
A taky rovnání kostí a zacelování poškození vnitřních tkání je mnohem bolestivější než samotné zranění, a několikrát nejspíš ztratím vědomí, než budu schopný aspoň bez opory sám ujít pár metrů. Což znamenalo zdržení pro Swena, které teď nepotřeboval.
Momentálně jsem představoval obrovské břemeno, a pokud je tak chytrý za jakého ho mám, tak to pochopil, i když mi nejspíš moc nerozuměl, ale stačilo se na mě podívat.
Měl by nechat tady a jít zachránit své lidi místo toho, aby ztrácel čas se mnou.
Swen
Trvalo mi chvíli, než jsem se vyškrábal nahoru. Chvilku jsem běhal zmateně kolem, než jsem našel naše vaky. Popadl jsem je a hned se zase hnal zpátky dolů za Nashem.
Každá minuta, kdy jsem ho neviděl, byla pro mne těžká. Měl jsem strach, že se k němu vrátím, a on už nebude dýchat.
Nikdy jsem nic takového nepocítil. Nikdy jsem o nikoho takový strach neměl. Ať už mě, někomu na výpravě, nebo v osadě hrozilo nějaké nebezpečí, vždy jsem to bral jako součást toho, co se dělo. Vždy jsem jednal s chladnou hlavou, a nikdy mě nic nezaskočilo.
Ale teď…
Když jsem se vrátil k Nashovi, chtěl jsem vytáhnout věci z jeho batohu a zeptat se, co mu pomůže.
Ale on si mě stáhl k sobě a něco se mi snažil říct.
Ze změtí těch nedopovězených slov jsem pochopil, že mluvil něco o regeneraci. Jen jsem ho opatrně držel v objetí, když se o mne opřel a poslouchal.
„Nenechám tě tady, Nashi. To po mně nemůžeš chtít. I kdybys mi vyhrožoval, vyhodil mě, vrátil bych se zpátky. I kdybys mě odkopl, vrátím se zpátky. Nenechám tě tady,“ řekl jsem mu se zcela vážnou tváří, a pak jsem ho opatrně položil na zem tak, aby měl co nejmenší bolesti.
Vzpomněl jsem si, jak mě při prvním problému požádal, abych ho omyl čistou vodou.
Zkontroloval jsem naše zásoby vody. Pokud použiju jeden měch, zůstanou nám ještě dva. Nahoře je jezírko, můžu nabrat novou vodu…
Už jsem nad ničím víc nepřemýšlel. Vytáhl jsem nůž a košili i kalhoty, co měl na sobě jsem rozpáral, abych se dostal k jeho ranám a nemusel ho složitě svlékat.
Urval jsem několik kusů z látky, které byly jakž takž čisté a opatrně jsem mu začal omývat ty nejhorší rány.
Bylo vidět, jak trpí bolestmi, ale nevěděl jsem, co by mu mohlo pomoci. Nevěděl jsem, který z jeho léků…
A v tu chvíli mě to trklo.
I přes riziko, že nás někdo najde, jsem nechal Nashe ležet a rozběhl se po okolí najít aspoň pár kousků suchého dřeva. Byl to sice problém, ale měl jsem nakonec štěstí. Vrátil jsem se k němu a rozdělal malý oheň. Vytáhl jsem jeden plechový hrnek a jednu rostlinu, z které jsem otrhal zelené listy. Rozmačkal jsem je nožem na kameni, hodil jsem je do hrnku a zalil to trochou vody.
Několikrát jsem to převařil, a až to mělo požadovanou hustotu a barvu, odstavil jsem to a oheň hned zadupal.
„Nashi, trochu se napij,“ nazvedl jsem si ho na klín, podepřel jsem mu hlavu a když pootevřel ústa, nalil jsem mu do nich odvaru asi tak za dva malé loky.
Jestli jsem si to z těch svitků dobře pamatoval, mělo by mu to pomoci hojit rány tak, aby se mu nic nezanítilo a nedostal horečku, a mělo by to utišit nejhorší křeče.
Odložil jsem hrnek a sedl si tak, abych měl Nashovu hlavu na svém klíně.
Hladil jsem ho po tváři, protahoval jsem mezi prsty jeho vlasy a celou dobu ho sledoval.
Mluvil jsem k němu, aby věděl, že jsem u něj.
„Už dávno jsem se tě chtěl zeptat… Něco… nevím co… mě k tobě táhne. Nutí mě to, abych u tebe zůstal, abych tě neopouštěl. Když jen pomyslím na to, že se máme rozejít, strašně to bolí… Cítím smutek. Cítím se dobře, když se na mě díváš, když na mě mluvíš, nebo když se mě dotýkáš… Cítím něco zvláštního pokaždé, když jsem ve tvé blízkosti, něco, co neumím pojmenovat. Strašně jsem se bál, že tě ten voják zabil. Myslel jsem, že se mi zastaví srdce. Takovou bolest jsem ještě necítil, ani když jsem byl zraněný. Nevím, co to je… Ale vím… že tohle cítím, a jen k tobě, Nashi… Neopustím tě, dokud nebudu mít jistotu, že ses v pořádku vrátil ke svým domů. Nikdy na tebe nezapomenu…“ sklonil jsem se po svých šeptaných slovech a políbil jsem ho na čelo.
Nash
Nechápal jsem proč Swen neodešel, i když mě v jednu chvíli napadlo, že to udělal, když najednou zmizel. Hned potom jsem znovu ztratil vědomí a probral mě až skřípavý zvuk, který mě polekal.
Ale naštěstí to byl jen Swen, který něco dělal u malého ohýnku.
To, co mi dal pak napít mi obrátilo žaludek a málem jsem to neudržel v sobě včetně svých vnitřností, jak odporně to chutnalo.
Kdybych Swena neznal, obvinil bych ho z pokusu o otrávení, ale na to se tvářil až příliš vážně, a příliš starostlivě se choval.
Nechal jsem se pak stáhnout do klína, znovu na chvilku ztratil vědomí a několikrát sebou zaškubal, ale Swenův hlas mě pořád a pořád probouzel a nedovolil mi na dlouho omdlít.
Ucítil jsem jeho rty na svém čele, a pomalu mi docházela slova, která řekl těsně před tím.
Jenže jsem se na ně nějak nemohl soustředit. Nedokázal jsem se soustředit na jejich význam, i když jsem cítil, že je to moc důležité pro nás oba.
Ani nevím, kdy jsem ve Swenově náruči usnul. Nebo spíš znovu omdlel, a tentokrát na zřejmě delší dobu.
Co mě ale probudilo byla ostrá bolest, která mnou projela jako blesk.
Vzepjal jsem se, narazil do něčeho měkkého, zazmítal s sebou, stáhl se v křeči, abych se vzápětí znovu prohnul v zádech, než jsem se překulil na bok a místo křiku ze mě znovu vyšly zvratky a krev.
Cítil jsem vlhko mezi nohama, jak jsem nejspíš neudržel ani moč, a snažil se nevyzvrátit i střeva, z té bolesti, kterou doprovázelo srůstání žeber, a hlavně protržené plíce.
Poslední, co si pamatuju, než jsem znovu ztratil vědomí, bylo, že už je noc, a to měkké, do čeho jsem narazil, byl nejspíš Swen…
Swen
Byla to snad nejdelší noc, co jsem kdy zažil.
Seděl jsem u Nashe, hlídal ho, a pokaždé, když se podle jeho hodinek čas posunul o další dvě hodiny, jsem mu dal další dávku léku, který jsem uvařil z té zázračné rostliny.
Kontroloval jsem ho, jestli nemá horečku, ale zdálo se, že ta kytka opravdu pomáhá.
Měl teplejší čelo, teplota mu o něco málo stoupla, ale nebylo to moc. Ve chvílích, kdy dostával křeče, jsem ho opatrně položil na zem, a mohl jen čekat, až se zase uklidní. Pak jsem si znovu položil jeho hlavu na klín, abych na něj mohl mluvit a hladit ho, a snad mu tím dodávat sílu svou regeneraci zvládnout a nepřijít při tom o rozum.
Když se zdálo, že na chvíli usnul, nebo ztratil vědomí, vyškrábal jsem se znovu nahoru a nabral novou vodu v jezírku, abych ji měl dostatek při ruce, nasbíral další rostliny, u kterých se ani v noci nezavřely květy, a vrátil jsem se pak zpátky.
Rostliny jsem uložil do schránek a Nashovi znovu omyl rány, které se postupně hojily.
Měsíc svítil tak jasně, že jsem nepotřeboval ani oheň, nebo svítilnu, abych na něj viděl.
Byl jsem unavený, ale odmítal jsem spát. Nedokázal bych teď usnout. I když… Na moment jsem stejně zavřel oči, ale vzápětí mě probudil Nash, když bojoval s dalšími projevy své regenerace.
Když začínalo svítat, vypadalo to, že Nash má nejhorší za sebou. Ještě stále jeho tělo svíraly občasné křeče, ale nebyly už tak silné, jako ze začátku, a zdálo se, že dokonce už o něco lépe dýchá.
Znovu jsem rozdělal malý oheň, abych uvařil další dávku léku, a ten jsem nalil do jedné malé schránky, kterou jsem udělal z toho bambusu, jak to nazval Nash. Poradil mi tenkrát, že se to dá použít i jako lahev na vodu, stačí do toho udělat jen špunt.
Naučil jsem se za těch pár dní od něj spoustu věcí. Věci, které mě v osadě nikdo nikdy nenaučil a zřejmě ani nenaučí. Bude mi opravdu chybět, a už jsem byl rozhodnutý, že tu vysílačku si s sebou vezmu, abych s ním mohl být aspoň občas v kontaktu.
„Nashi,“ dotkl jsem se jeho ramene, když už slunce vycházelo, „jak jsi na tom? Dokážeš vyjít nahoru? Je tam schůdnější cesta, kde se dá pohodlně vyjít. Potřebuješ se umýt a převléct…“
Sice jsem se ho ptal, ale vůbec jsem netušil, jak na to jeho tělo je. Nevěděl jsem, jestli bude schopný vstát a dojít po vrstevnici nahoru k jezírku. Ale nejspíš asi ne… Nejspíš budeme muset sejít na místo k bažinám, abych se pak přes ně a skalnatý pás dostal k autu a mohli jsme odsud odjet.
Nash
Když se mnou něco zatřáslo, měl jsem tendenci po tom skočit, ale ostrá bolest z prudkého pohybu mě vrátila zpátky do reality.
Zamžoural jsem do ostrého slunečního světla, a s potěšením zjistil, že rudá mlha před zraněným okem zmizela, a i když pořád zakaleně, začínal jsem na něj viděl. Stejně tak se mi líp dýchalo, známka toho, že i plíce a žebra se lečí.
Mimoděk mě napadlo, že je to až moc rychlé, že tak dobrá moje regenerace není, ale při pohledu na unaveného Swena se mi vrátil i zbytek vzpomínek.
To ten odvar z kytky.
Urychlil mou regeneraci.
Takže to opravdu funguje.
Zajásal bych, kdybych mohl, ale momentálně jsem byl ve stavu, kdy jsem se sotva s námahou zvedl a snažil se jít. Jenže po pár krocích jsem obličejem zaryl do trávy.
Swen se mě snažil podepřít, jenže já věděl, že nese váhu obou vaků, kromě toho nejspíš v noci moc nespal, a já taky nebyl zrovna nejlehčí.
„Zvlá-dnu-to!“ křikl jsem na něj ochraptěle a ohnal se rukou, až dosedl na zadek. „Jsem… ve… lká… přítěž… nechci… tě… brz… dit...“
Jenže Swenova tvrdohlavost znovu zaúřadovala, a tak jsem nakonec skončil opřený o jeho rameno, a i když šnečím tempem, vydali jsme se zpátky.
U potoku, kde jsme se se Swenem milovali, jsem se z jeho pomocí opláchl, vypil zase tu hnusnou břečku, a po celodenním putování jsme za tmy dorazili na druhý konec bažinatého pásma.
Skoro čtvrtinu jsme museli překonat při měsíčním světle a málem jsem nás oba shodil do bažiny, když mě zase sevřela nekontrolovatelná křeč, ale nakonec jsme to zvládli.
„Odpočiň… si…“ zachrčel jsem a stáhl si Swena do náruče, když jsem seděl zády opřený o kámen, snažil se popadnout dech, a zapomenout na palčivou bolest v lýtkách.
Bylo na něm vidět, že sotva stojí na nohou, a pokud měl odřídit celou cestu zpátky, musel se vyspat.
Mě sice bylo už o něco lépe, ale i tak mi bylo jasné, že v úplném pořádku budu až za několik týdnů.
Možná dnů, pokud budu chlastat tu břečku, ale to můj žaludek nejspíš nezvládne.
Swen
Nash byl nakonec schopný se zvednout a jít.
Mohli bychom tu zůstat déle, než by se dal víc do pořádku, ale hrozilo, že by se tu mohl objevit někdo další z Novum, a zaútočí na nás. Nash nebyl teď schopný se jim postavit, a já sám bych to taky nezvládl.
Pomalu jsme se sunuli zpět k místu, kde jsme nechali auto. Tentokrát nám cesta trvala déle. Podstatně déle než předtím. Ale nemohli jsme zastavit, kromě jedné kratší přestávky u potůčku, kde se Nash aspoň trochu opláchl a převlékl. Špinavé roztrhané kalhoty a košili jsem vzal s sebou.
Jeden nikdy neví…
Musel jsem taky chvílemi bojovat nejen s únavou, ale i s jeho občasnými výkyvy nálady, kdy mě od sebe odháněl a chtěl, abych vypadnul a jeho tam nechal. Ale naštěstí pro mne nebyl ještě natolik při síle, aby mi odporoval.
K bažinám jsme se dostali až v noci. Ale pamatoval jsem si cestu a věděl jsem, že i kdybychom sklouzli, je tam ten dřevěný záchranný most, který nám nedovolí v bažině utonout.
Nakonec jsme po vyčerpávající cestě zůstali na místě, kde nás od dalšího pásma dělila ta neviditelná zeď, za kterými byly skaliska, ale hlavně cesta k autu.
Poslechl jsem Nashe, když chtěl, abych si odpočinul. Ale i když jsem byl unavený, nemohl jsem dlouho spát. Jen na takovou chvíli, abych se dostal z nejhoršího a mohl hlídat okolí. Byli jsme na otevřeném místě, neměli jsme se kde schovat, a proto bylo nutné hlídat. A taky… Potřeboval jsem se zorientovat.
Při našem útěku před smečkou těch rohatých šelem, jsem se trochu ztratil, a tak jsem musel vytáhnout mapu a podívat se, kde přibližně auto je, a kde je ta brána, o které mluvil Nash.
Až se dostaneme k autu, nebudeme mít čas se rozhlížet kolem a hledat cestu. Musíme odjet hned, jak nastoupíme…
Tentokrát jsem toho už moc nenamluvil. Jen občas, abych se poptal Nashe, jak na tom je. Taky jsem sežvýkal kus masa, a jemu jsem dal aspoň napít, aby spláchl tu hořkost po léku.
Na nějaké velké mluvení jsem byl už dost unavený, a věděl jsem, že je před námi ještě dlouhá cesta.
Když jsem cítil, že jsem nabral dost síly, abychom mohli pokračovat, podíval jsem se na Nashovy hodinky.
Do svítání chyběly tak čtyři hodiny. Nestihneme za tu dobu dojít k autu, ale značně se k němu přiblížíme, než nás zaregistrují nebezpečná zvířata…
Poschovával jsem věci a donutil Nashe vstát, abychom mohli pokračovat.
Zastavil jsem ale na chvíli, kdy už slunce vyšlo, abych si Nash na chvíli odpočinul. Mezitím jsem se vydal kousek dál na průzkum, a za chvíli jsem se vrátil s mrtvým zvířetem v ruce, které jsem zamotal do Nashova špinavého a roztrhaného oblečení.
To, co jsem ulovil, nebylo tak nebezpečné, a potáhnu se s další zátěží, ale pomůže nám to…
A měl jsem pravdu.
Bylo po poledni, když jsme se zastavili na jednom vyvýšeném místě, odkud už na dohled byla vidět skála, u které jsme měli schované auto. Věděl jsem, že nám potrvá ještě další dvě až tři hodiny se k ní dostat, ale v tu chvíli nám cestu odřízla vzteklá smečka rohatých šelem.
„Počkej tu a ani se nehni,“ poručil jsem Nashovi.
Popadl jsem jen ty jeho špinavé hadry s mrtvým zvířetem a schovaný mezi balvany a skalisky jsem přeběhl kus zpátky směrem k bažinám.
Až jsem našel příhodné místo, nadělal jsem trochu kraválu a pak s velkým rozmachem hodil ten zakrvácený balík do nejhlubší strže…
Věděl jsem, že tyhle potvory se na to chytnou, a měl jsem pravdu. Netrvalo dlouho a z úkrytu jsem se díval, jak se s řevem rozběhli ke strži… Dostanou se tam, ale než se vyhrabou zpátky nahoru, my budeme mít velký náskok.
Potichu, ale co nejrychleji to šlo, jsem se vrátil k Nashovi. Hodil jsem vaky na záda, pomohl mu vstát, a hned jsme vyrazili k autu jen s jedním příkazem: „Jdeme.“
Nash
Moc jsme si neodpočinuli a Swen už nás nekompromisně táhl dál.
Nemluvil, a mě místy přepadaly myšlenky, že svého rozhodnutí vzít mě s sebou lituje.
Mohla za to nejspíš horečka, která se střídala se zimnicí a výkyvy počasí jsem teď cítil zřetelněji než před tím.
Když se objevila smečka rohatců, než jsem stačil říct konec světa, Swen byl pryč. Nikdo si nedokáže představit tu bezmoc, co jsem cítil, a která s každou další minutou, kdy jsem věděl, že Swenovi nedokážu pomoct rostla.
A možná ta bezmoc a frustrace, kterou jsem v sobě zadržoval pak vyvrcholila, když jsme se autem hnali po písčité oblasti, a já se cítil jak vařená ryba.
„Zastav!“ vyhrkl jsem na Swena a trochu mu strhnul volant.
Otevřel jsem dveře, a i když mě slunce popálilo, prostě jsem se rozešel.
„Nevím proč… mě už nenecháš! Staráš se o mě! Musíš…!“ vyrážel jsem ze sebe, než jsem se svezl do písku a začal řvát.
Potřeboval jsem dostat ze sebe ten vztek a tu frustraci. Ten pocit, kdy já, Rey, který má chránit životy jiných, se teď musí spoléhat na někoho, koho nechce ztratit, a svou přítomností ho zraňuje a zpomaluje.
Slyšel jsem Swena, ale slovům jsem nerozuměl.
Ve chvíli, kdy mi došel dech jsem ztratil i vědomí.
Nevím, jak se Swenovi podařilo mě dostat do auta, ani jak dlouho jsem byl mimo, ale když jsem se probral znovu, byla tma, a my už byli za zdí.
Pootočil jsem hlavu a zadíval se na Swena. Třesoucí ruku jsem položil na tu jeho, kterou měl položenou na řadící páce a propletl své prsty z jeho.
„Odpočiň si, prosím, nechci tě vidět… takhle…“ zašeptal jsem, zvedl jeho ruku, a rozpraskanými rty ho políbil na bledou kůži.
Nedostatek spánku se projevil i na něm. Kůže byla ještě bledší, a jasněji mu tím vystoupily obrovské kruhy pod očima. Cítil jsem, jak se chvěje a viděl jeho zastřený pohled.
Swen
Vypadal jsem hrozně. Oba dva jsme vypadali hrozně. Špinaví, smradlaví, zpocení, unavení, poštípaní a pokousaní od hmyzu žijícího v bažinách, a Nash se stále léčil.
Když jsme se dostali do auta, slyšel jsem za námi už ta vzteklá zvířata. Ale tady jsme už byli před nimi v bezpečí.
S velkou úlevou se mi ho podařilo do auta posadit a hodit dovnitř věci. Na nic jsem nečekal, hned jsem nastartoval a vyrazil pryč. V zašlém zpětném zrcátku jsem pak už jen viděl, jak se nám ta smečka šelem vzdaluje.
Věděl jsem, kam mám jet, pamatoval jsem si cestu, když Nash řídil, a pamatoval jsem si i mapu, kterou jsem si při jedné zastávce připomněl. Věděl jsem ale, že nemůžu jet přímo a musím odbočit na západ, abych se dostal k menší bráně.
Noční pouštní zima vystřídalo denní horko od slunce a rozpáleného písku, když najednou Nash začal vyšilovat. Nepomohlo ani ujišťování, že je to v pohodě, nepomohly ani nadávky ani výhružky.
On se prostě rozhodl odejít po svých, a já se mohl jen bezmocně dívat, jak jeho vyšilování dosahuje pro něj neúnosné hranice, až to jeho tělo stoplo…
Musel jsem k němu dojet autem, povedlo se mu ujít docela kus. Ale rozhodně bych ho tu nenechal, i kdyby mě potom chtěl zmlátit.
Neslíbil jsem mu, že ho tu nechám. Nedal jsem mu ani tu přísahu, o které mluvil.
Já slíbil sobě, že se zpátky dostaneme oba dva. A já sliby plním…
Byl jsem opravdu už na hranici svých sil, než jsme se dostali k bráně. Ale nemohli jsme tady v pouštním pásu nocovat. Nebylo se tu kde skrýt. Jen s malými přestávkami, abych se napil a dal napít i Nashovi, který mě sotva vnímal, jsem jel v kuse, dokud jsem neuviděl tu obrovskou stavbu.
Když jsem ji uviděl poprvé, jen jsem na ni zíral s údivem. Ale teď, když jsem ji viděl, pocítil jsem neskutečnou úlevu.
Bránu jsem nenašel hned. Musel jsem se zorientovat a podél zdi jsme jeli ještě asi hodinu a půl, než jsem uviděl cestu ven.
Nějaký čas jsem ztratil, než se mi povedlo otevřít bránu, projet ven, a pak ji zase zavřít.
Neustále jsem se rozhlížel kolem. Byli jsme už venku ze zakázané oblasti, a kdokoliv tu na nás už mohl zaútočit. A taky jsem nevěděl, jak to je s Novum. Jestli už vyslali nové žoldáky, nebo stále čekají na návrat svých lidí.
Byl nakonec rád, když mi Zeď zmizela ve tmě z dohledu, a my vjeli do hor, kde jsme vjeli na starou cestu, vedoucí zpátky k místu, kde jsem podle mapy věděl, že není daleko k Nashově osadě.
Nesvítil jsem, a tak jsem upíral oči do tmy, abychom nenajeli do nějaké díry, nebo nesjeli z cesty a neskončili někde pod srázem.
Soustředil jsem se tak, že když na mě zničehonic promluvil Nash, lekl jsem se.
Strhl jsem řízení a na poslední chvíli dupnul na brzdu.
„Neděs mě tak!“ křikl jsem na něho.
Několikrát jsem se musel zhluboka nadechnout, aby se mi srdce uklidnilo, protože už tak jsem měl nervy na pochodu.
„Promiň, ale vážně jsem se lekl,“ otočil jsem se na Nashe a pohladil jsem ho po tváři. „Zajedu do lesa a tam si odpočineme.“
Naklonil jsem se k němu, a políbil ho na rty. Ještě jednou jsem ho pohladil po tváři, pak jsem znovu nastartoval a vyjel. Nejeli jsem dlouho, a já našel rovinu, kde se dalo sjet z cesty mezi stromy a tam se skrýt.
Vypnul jsem motor, stáhl jsem opěradlo sedačky níž, a ve chvíli, kdy jsem se pohodlněji opřel a chytl Nashe za ruku, okamžitě jsem usnul.
Nash
Byl jsem rád, že se Swen nebránil odpočinku. Chytil jsem ho za ruku a chvilku sledoval jeho tvář, která se spánkem mírně uvolnila, než jsem zavřel oči i já…
Když jsem se znovu probudil, začalo svítat a Swen byl znovu na cestě.
Chtěl jsem protestovat, ale nakonec jsem si jen povzdechl a zavrtěl hlavou.
Napil jsem se vody a rozhlédl se kolem. Po chvilce mi došlo, kde jsme a nevěřícně se na Swena podíval.
„Proč…“ zašeptal jsem a položil svou ruku na jeho stehno.
Proč mě veze až domů? Proč mě už dávno nevyhodil? Proč se se mnou tak zdržuje?
Před setměním jsme si dali malou zastávku, aby Swen nalil do nádrže poslední kanystr nafty, něco málo pojedl, a mě dal napít té hnusné břečky. Já ještě nebyl schopný cokoliv sníst, a po chvilce odpočinku jsme znovu vyrazili.
Bylo kolem poledne, když jsme vjeli do mého města, na jehož konci byla osada.
„Zastav tady, Swene,“ zašeptal jsem před pomyslnou hraniční čárou u pár zřícených domů.
Asi pět set metrů před námi byly vidět zdi a brána osady.
Chytil jsem Swena za ruce a otočil ho k sobě.
Ještě nikdy jsem neměl takový knedlík v krku, jak teď.
„Swene… já… zachránil jsi mi život… Na to nikdy nezapomenu a… nezapomenu na tebe... Rád bych tě znovu viděl...“ zašeptal jsem, a pak Swena strhl k sobě do náruče.
Zasypal jsem jeho unavenou tvář polibky a jeden krátký mu vtiskl i na rty.
Nechtělo se mi od něj. Nechtěl jsem, aby odešel, ale věděl jsem, že musí.
Swen
Nejspíš vědomí, že na tom není Nash dobře, a že na nás může číhat i nebezpečí v podobě gangů, mi i přes velkou únavu nedovolilo dlouho spát. Ale byl jsem tak utahaný, že mi tentokrát ani nevadila noční zima.
Když nejtvrdší spánek pominul, už jsem se místy budil a kontroloval okolí a Nashe, jak na tom je.
A když jsem se cítil celkem dost odpočatý, vystoupil jsem na moment z auta, abych se protáhl, ulevil si a napil se. Ještě nesvítalo, když jsem se znovu vydal na cestu.
Po cestě jsem žvýkal jeden z posledních kusů sušeného masa, abych trochu obelstil žaludek, a měl aspoň nějakou energii.
Když začalo vycházet slunce, probudil se už i Nash. A ani tentokrát jsme toho moc nenamluvili.
Povětšinou jsme mlčeli, a na jeho otázku, proč, jsem jen pokrčil rameny.
Věděl jsem odpověď. Ale řekl jsem mu ji už tolikrát, že bych se jen opakoval.
Nemohl bych ho jen tak někde nechat. Nemohl… Stále víc jsem cítil ten smutek, ten pocit byl čím dál silnější, čím víc jsme se blížili k jeho osadě.
A v noci, když jsme si opět udělali další přestávku, na chvíli jsem se k němu přitiskl. Potřeboval jsem cítit jeho tělo. Jeho teplo, které mě předtím tolikrát zahřívalo. Potřeboval jsem pobrat trochu toho, co mi je schopný dát, abych na něj nezapomněl.
Jen to napětí, které panovalo od chvíle, kdy nás napadli vojáci Novum, mě drželo, abych tomu úplně nepropadl.
Ale s každou další mílí, kdy jsem se blížil k jeho osadě, jsem ubíral na rychlosti, jako bych si chtěl prodloužit ten čas, strávený s ním, aspoň o pár hloupých minut.
Sundal jsem nohu z plynu, když mi Nash nakázal zastavit. Když jsem viděl to město, i tu zeď na druhém konci, sevřela se mi hruď a skoro jsme se nemohl nadechnout.
Objímal jsem Nashe, když si mě přitáhl k sobě, a cítil jsem, jak silně mu bije srdce, a to moje v tom rozhodně nezůstalo pozadu.
Nedokázal jsem popsat to, co jsem cítil. Bylo to tak silné, že se mi chtělo řvát. Vyřvat to na tohle prázdné město, aby to slyšeli až tam za hrazením, v Nashově osadě.
Naše auto stálo uprostřed té široké prašné cesty, a ani jeden z nás nebyl schopen udělat ten první krok.
Ale museli jsme. A čím déle jsme takhle seděli, tím to bylo horší…
Políbil jsem Nashe a pohladil ho po tváři. To bylo jediné, co jsem teď byl schopen udělat. Kdybych promluvil, nejspíš bych řekl nějakou hloupost.
Vymanil jsem se z jeho objetí a vystoupil jsem z auta. Vytáhl jsem jeho batoh a položil ho ke stěně jednoho z domů. Otevřel jsem dveře a pomohl Nashovi vystoupit. Dovedl jsem ho k tomu domu, kde jsem ho usadil do prachu vedle jeho batohu. Ještě jednou jsem se k němu sklonil, na hlavu jsem mu dal můj klobouk, pohladil ho po tváři a dlouze ho políbil.
Otevřel jsem pusu, abych něco řekl, ale nakonec jsem ji zase zavřel, otočil jsem se a rychle šel nastoupit do auta. Vytáhl jsem vysílačku a zapnul ji. Když se v ní ozval hlas, chtěl jsem Koryho.
Byli udiveni, že se jim ozval někdo, koho vůbec neznají, a z Nashovy vysílačky. Hned mi vyhrožovali smrtí, jestli se mu něco stalo, ale já jim jen sdělil, kde Nash je, a vysílačku jsem zas hned vypnul.
Po celou dobu jsem se díval, jak Nash sedí ve stínu domu a nemohl jsem od něj odtrhnout oči.
A teprve, když jsem periferně zahlédl pohyb směřující k nám, nastartoval jsem, otočil auto a s posledním pohledem a kývnutím k Nashovi jsem vyrazil pryč.